22 A 4/2010 - 39Rozsudek KSOS ze dne 13.01.2011

22 A 4/2010 – 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: T. T., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského

kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného

č. 18/09 ze dne 19.11.2009, č.j. MSK 159992/2009, ve věci zrušení živnostenského

oprávnění,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného č. 18/09 ze dne 19.11.2009, č.j. MSK 159992/2009, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Havířov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26.8.2009, č.j. ŽÚ/2865/Šv/2009/12, jímž bylo žalobci pro nesplnění všeobecné podmínky provozování živnosti podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), za použití § 58 odst. 1 písm. a) téhož zákona, zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (obory činnosti „Zprostředkování obchodu a služeb, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných posudků a studií“)“, neboť na žalobce již nelze pohlížet jako na osobu bezúhonnou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona ve spojení s § 6 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně č.j. ŽÚ/1609/Šv/2009/10 bylo pro nedůvodnost zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Žalobce uvedl, že nedílnou součástí žaloby činí veškerá svá předchozí podání ve správním řízení (zejména odvolání ze dne 18.9.2009), včetně všech jejich příloh a označených důkazů a dále namítl, že přestože odvolání podal proti rozhodnutí

správního orgánu I. stupně č.j. ŽÚ/2865/Šv/2009/12, žalovaný rozhodl o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně č.j. ŽÚ/1609/Šv/2009/10. Z výroku napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, jak žalovaný rozhodl (a zda vůbec) o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně č.j. ŽÚ/2865/Šv/2009/12. Dále namítl, že žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že

žalobce přestal splňovat všeobecnou podmínku provozování živnosti dle § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona v návaznosti na § 6 odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť pro správní orgány je závazný pouze výrok soudního rozhodnutí. V něm však není uvedeno, že by žalobce spáchal údajný trestný čin v souvislosti s podnikáním, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudu pro správní orgán závazné není. Z doložených dokumentů a navrhovaných důkazů (žalobce poukázal jen na trestní spis) je dle žalobce nesporné, že činnost občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace (dále jen „SSKP“) nebyla vykonávána podnikatelským způsobem, tedy za účelem dosažení zisku, ale správní orgány se nezabývaly žalobcem navrženými důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že údajný trestný čin spáchal v souvislosti s podnikáním. Žalobce byl tedy vyloučen z provozování živnosti na základě toho, že byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný úmyslně, přestože tento údajný trestný čin neměl vztah k předmětu aprobované činnosti (tj. předmětu živnosti), což představuje omezení ústavního práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobce se dle rozsudku dopustil trestného činu v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry, což znamená, že správní orgány by mohly žalobci zrušit živnostenské oprávnění jen pro provozování živnosti v tomto oboru. Správní orgány jsou však povinny se řídit veškerými platnými právními normami, tzn. jak „obyčejnými“ právními normami, tak zejména právními normami vyšší právní síly. Rozhodnutí žalovaného je tedy již z tohoto důvodu protizákonné.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v napadeném rozhodnutí sice bylo uvedeno nesprávné číslo jednací rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jde však o zřejmou nesprávnost, v důsledku níž není třeba napadené rozhodnutí zrušit

(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č.j. 9 Afs 148/2007-53). Z žaloby je zřejmé, že jí žalobce brojí právě proti napadenému rozhodnutí a jeho

důvodům a tímto pochybením tedy nedošlo ke krácení žalobcových práv. Nadto k opravě této zřejmé nesprávnosti přistoupil vydáním opravného rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010, čímž tento nedostatek odstranil. Ani další námitky žalobce nemohou zpochybnit správnost závěrů obou správních orgánů o ztrátě trestní zachovalosti žalobce ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona v návaznosti na § 6 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Správní orgány nemohou pochybovat o správnosti trestního rozsudku soudu, nejsou oprávněny jej revidovat, přičemž žalobce neprokázal, že došlo ke zrušení trestních rozhodnutí soudů. Správní orgány obou stupňů vycházely ze zjištěného skutkového stavu, který byl uveden v rozhodnutích soudů, a z jejich právních závěrů také dovodily souvislost žalobcem spáchaného trestného činu s podnikáním. Jen v případě pochybností o tom, zda z rozsudků soudů lze seznat, zda trestný čin souvisí s podnikáním žalobce či nikoliv, by byly správní orgány povinny samy zjistit skutkový stav např. i z trestního spisu. Námitka žalobce je přitom rozporná, protože na jedné straně žalobce uvádí, že žalovaný měl vycházet jen z výroku rozsudku soudu, ale současně odkazuje na celý trestní spis. Žalovaný dále uvedl, že žalobci byl za spáchaný trestný čin uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry, přičemž k uložení tohoto trestu by soud nepřistoupil, pokud by trestný čin nesouvisel s podnikatelskými aktivitami žalobce. Závěrem žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů s tím, že v napadeném rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami žalobce a správní orgány obou stupňů podrobně vyložily, k jakým skutkovým zjištěním došly a jaké právní závěry z nich vyvodily.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008, č.j. 50 T 2/2008-884, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.3.2009, č.j. 3 To 39/2009-984, který právní moci nabyl dne 30.3.2009, uznán vinným tím, že „jako předseda občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace s vykazovaným sídlem Moravská Ostrava, Zámecká 20, IČ: 26668751, registrovaného dne 9.6.2004 pod č.j. VS/1-1/57 614/04 R Ministerstvem vnitra ČR, dne 6.8.2004, 4.7.2005 a 10.8.2005

na přesně nezjištěném místě rozesílal akcionářům společnosti KABELOVNA Děčín – Podmokly, a.s. se sídlem Děčín, Ústecká 33, dále společnosti II. EPIC Holding, a.s. se sídlem Praha 1, Karlovo nám. 24 a společnosti ŠTI Holding, a.s. se sídlem Praha 4, Budějovická 5, dopisy s nabídkami na vyzvednutí a následné odkoupení akcií společnosti ŠTI Holding, a.s., za cenu ve výši 1.000,- Kč za každou kmenovou akcii, či následnou úschovu akcií, které akcionáři měli přebírat v listinné podobě od společností II. EPIC Holding, a.s., a KABELOVNA Děčín – Podmokly, a.s., včetně nabídky poradenské činnosti směřující ke zhodnocení akcií za podmínek daných všeobecnými podmínkami poskytování služeb finančního poradenství, dle kterých smluvní odměna měla činit 30% z dosaženého finančního zhodnocení, přitom zmíněné dopisy i ostatní listiny rozeslané občanským sdružením, které užil k oslovení akcionářů byly tištěny tak, že modrou barvou tisku, grafickým ztvárněním záhlaví i použitým logem sdružení, včetně užití nepravdivé podpisové doložky Ing. J. Š.,

CSc., ředitel divize služeb, a uváděním sídla sdružení na adresa Praha 1, Rybná 14, které se zde fakticky nenacházelo, byly způsobilé vyvolat u oslovených akcionářů nebezpečí záměny občanského sdružení za právnickou osobu Středisko cenných papírů, případně vyvolat u nich dojem, že se jedná o subjekt s touto právnickou osobou úzce spjatý, a učinit tak občanské sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace důvěryhodnějším oproti jiným subjektům nabízejícím obdobné služby či majícím zájem o odkoupení akcií od akcionářů uvedených společností, přičemž se záměrem získat pro občanské sdružení neoprávněnou výhodu tímto nekalosoutěžním postupem vědomě jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) ve vazbě na § 46 odst. 1, § 47 písm. c) obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. a zároveň postupoval mimo jiné i v rozporu s § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), § 4 odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy platném znění, neboť poskytoval hlavní investiční služby a doplňkové investiční služby ve smyslu dříve uvedených ustanovení, aniž by byl obchodníkem s cennými papíry, a takto u emitenta ŠTI Holding, a.s., získal 448 klientů, pro které převzal 5773 akcií při odhadní ceně 2.395,- Kč za akcii, u emitenta KABELOVNA Děčín – Podmokly, a.s., získal 120 klientů, pro které zažádal o vydání 670 ks akcií při odhadované ceně 1.422,- Kč za akcii a u emitenta II. EPIC Holding, a.s., pak získal 22 akcionářů, pro které převzal 2430 akcií při odhadované ceně 448,97 Kč za akcii, v důsledku tohoto jednání občanské sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace tak získalo nebo se snažilo získat do držení a správy cenné papíry v celkové odhadované ceně 15.870.072,- Kč.“ Žalobce tedy v úmyslu opatřit sobě a jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, porušil závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, čímž spáchal trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 trestního zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl žalobci uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry, a to jako fyzická osoba i jako člen statutárního orgánu obchodních společností družstev a jiných právnických

osob na dobu 4 let. Podle výpisu z živnostenského rejstříku měl žalobce zapsán jako předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti: Zprostředkování obchodu a služeb, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků. Podle výpisu z živnostenského rejstříku mělo SSKP zapsáno jako předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti: Činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Dne 18.6.2009 oznámil správní orgán I. stupně žalobci zahájení správního řízení ve věci posouzení ztráty bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona jako jedné ze všeobecných podmínek provozování živnosti s poukazem na výše uvedené pravomocné odsouzení žalobce. Přípisem ze dne 8.7.2009 správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobce o tom, jaké podklady shromáždil a poskytl mu lhůtu k vyjádření. Žalobce se k podkladům rozhodnutí vyjádřil podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně 28.7.2009, v němž zrekapituloval svou trestní věc s tím, že rozhodnutí trestních soudů jsou nezákonná a uplatnil námitky jako v nyní podané žalobě, přičemž převážnou část svého vyjádření věnoval rozboru nezákonnosti rozhodnutí trestních soudů a k těmto svým tvrzením označil důkazy (např. odůvodnění svého odvolání ze dne 24.2.2009 včetně jeho doplnění apod.). Žalobce zdůraznil, že danou činnost nevyvíjel za účelem dosahování zisku, proto nešlo o podnikání a na tuto činnost nedopadá § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona. Poté správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí z 26.8.2009, v němž konstatoval, že vyjádření žalobce ve věci a ani jím označené důkazy neobsahovaly podklad pro závěr, že by došlo ke zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.3.2009, proto pokračoval v řízení a nepřísluší mu posuzovat řízení před soudy, ale při svém rozhodování z těchto rozhodnutí trestních soudů vychází. Dále se vyjádřil k otázce vztahu žalobci uloženého trestu zákazu činnosti a předmětu správního řízení, jímž je posouzení ztráty bezúhonnosti žalobce jako všeobecné podmínky provozování živnosti podle § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona ve spojení s § 6 odst. 2 písm. b) téhož zákona, kterou musí splňovat každá fyzická osoba při zahájení podnikání i v jeho průběhu, přičemž se vyjádřil k žalobcem namítanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7.4.2009, sp. zn. Pl ÚS 35/08 s tím, že vychází z nyní platného a účinného znění živnostenského zákona. Správní orgán I. stupně zhodnotil povahu trestného činu, za nějž byl žalobce odsouzen, postavení žalobce při jeho spáchání jako předsedy SSKP a obsah rozhodnutí trestních soudů. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že trestný čin žalobce spáchal v souvislosti s podnikáním, neboť z rozhodnutí trestních soudů vyplynulo, že přestože SSKP bylo založeno jako dobrovolné sdružení občanů s cílem chránit zájmy drobných akcionářů, fakticky vyvíjelo činnost podnikatelského charakteru a úmysl žalobce vyvíjet podnikatelské aktivity v rámci SSKP potvrdila registrace předmětu podnikání SSKP: Činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Oblast působnosti SSKP byla zacílena na kapitálový trh, kde se pohybuje velké množství soutěžících subjektů a cílem žalobce jako předsedy SSKP bylo získat co nejvíce klientů, maximalizovat možné zisky na úkor dalších subjektů obchodujících s cennými papíry či poskytujících další doplňkové služby. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které odůvodnil obdobně jako nyní podanou žalobu. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, v některých směrech blíže rozvedl odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, a to zejména otázku ústavně konformního výkladu dotčených ustanovení, ztotožnil se s názorem správního orgánu I. stupně k výkladu neurčitého právního pojmu „bezúhonnost“ ve vztahu k citovaným rozhodnutím trestních soudů a konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí s ohledem na to, že správní orgány nejsou kompetentní přezkoumávat rozhodnutí soudů o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán a jaký trest byl za něj uložen. Zabýval se rovněž tzv. testem proporcionality a zdůraznil, že pro posouzení bezúhonnosti žalobce je podstatné, zda spáchaný trestný čin souvisí s podnikatelskými aktivitami odsouzeného a ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně. Dne 16.12.2010 vydal žalovaný pod č.j. MSK 28142/2010 rozhodnutí, jímž opravil výrok písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí tak, že se text „...č.j. ŽÚ/1609/Šv/2009/10…“ nahrazuje textem „…č.j. ŽÚ/2865/Šv/2009/12…“

Pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada (§ 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č.j. 7 Afs 104/2004-54). V projednávané věci proto není dostatečný odkaz žalobce v žalobě na jeho veškerá podání učiněná ve správním řízení, a to včetně všech příloh a označených důkazů. Žaloba, která odkazuje na důvody odvolání či jiných podání, které žalobce podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., protože žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1995, č.j. 6 A 15/94-39, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č.j. 8 Afs 91/2007-407). Totéž platí o obecném poukazu žalobce na obsah jeho trestního spisu a doložené dokumenty k tomu, že činnost SSKP nebyla vykonávána podnikatelským způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č.j. 2 Azs 92/2005-58).

Při posouzení projednávané věci nelze vzít ohled na žalobcovo zpochybňování rozhodnutí soudů v jeho trestní věci, protože krajský soud je ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. vázán pravomocným rozhodnutím trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kým. Totéž platí o posuzování předmětné věci správními orgány obou stupňů, které jsou týmiž rozhodnutími trestních soudů vázány podle § 57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť otázka pravomocného rozhodnutí žalobce pro určitý trestný čin je předběžnou otázkou pro správní orgány při posuzování všeobecné podmínky provozování živnosti – bezúhonnosti žalobce. Správním orgánům, jakož i krajskému soudu ve správním soudnictví, tedy nepřísluší provádět jakoukoliv revizi pravomocných rozhodnutí trestních soudů.

Lze souhlasit se žalobcem, že pro správní orgány je v prvé řadě závazný výrok rozhodnutí trestních soudů, což však na straně druhé nebrání tomu, aby správní orgány nepřevzaly za svá skutková zjištění i skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů, neboť jde o veřejné listiny ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu.

Žalobci nelze přisvědčit v tom, že by se správní orgány nezabývaly jím navrženými důkazy. Z obsahu správního spisu je zjevné, že konkrétní důkazy žalobce navrhl prakticky jen ve vztahu k jím tvrzené údajné nezákonnosti rozhodnutí trestních soudů. Již správní orgán I. stupně však ve svém rozhodnutí vysvětlil, že je vázán pravomocnými rozhodnutími trestních soudů s tím, že žalobcem předložené důkazy neprokazují, že by došlo k jejich zrušení. Rovněž žalovaný se touto námitkou žalobce jako odvolací zabýval v napadeném rozhodnutí, kde se vyjádřil k předmětu dokazování z hlediska posouzení bezúhonnosti žalobce ve smyslu živnostenského zákona.

Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů splňují i další nároky na jejich přezkoumatelnost, neboť je z nich bez pochybností zřejmé, z jakých důkazů správní orgány vycházely, jakým způsobem je hodnotily, podle jakých právních ustanovení rozhodovaly a jaké byly jejich skutkové a právní závěry při posuzování trestní zachovalosti žalobce. Na tomto závěru krajského soudu nic nemění ani chybné číslo jednací prvostupňového rozhodnutí uvedené ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť jednak tato zřejmá chyba vzniklá při písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí již byla v souladu s § 70 správního řádu opravena rozhodnutím žalovaného ze dne 16.2.2010, č.j. MSK 28142/2010, ale především ani sama o sobě není způsobilá založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Z napadeného rozhodnutí je totiž i přes tuto chybu zřejmé, o jakém odvolání žalobce a proti jakému rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto, neboť jinak je prvostupňové rozhodnutí ve výrokové části rozhodnutí žalovaného a jeho odůvodnění označováno správně, takže žalobci ani nemohly vzniknout v tomto směru pochybnosti. Tento závěr jen potvrzuje argumentace žalobce obsažená v jeho žalobě, přičemž k této námitce krajský soud shodně se žalovaným odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2008, č.j. 9 Afs 148/2007-53.

Podle § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona mezi všeobecné podmínky provozování živnosti fyzickými osobami, pokud tento zákon nestanoví jinak, patří bezúhonnost.

Podle § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona se za bezúhonného pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, na který se nevztahuje ustanovení písm. a), jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, pokud se na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen.

V souzené věci není pochyb o tom, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 trestního zákona a první podmínka § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona je tedy splněna. Pro aplikaci předmětného ustanovení na danou věc je však nutno prokázat i naplnění druhé podmínky zakotvené v tomto ustanovení, tj. že se jedná úmyslný trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním. Jen prokázáním souvislosti skutkové podstaty spáchaného úmyslného trestného činu s podnikáním lze dospět k závěru, že žalobce pozbyl jednu z nutných podmínek pro provozování živnosti – bezúhonnost – v důsledku čehož dochází ke zrušení živnostenského oprávnění podnikatele podle § 58 odst. 1 živnostenského zákona.

Ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona je třeba vykládat zejména ve světle nálezu Ústavního soudu ČR z 7.4.2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, a souladu s tam uvedeným testem proporcionality (srov. také nález Ústavního soudu ČR z 20.6.2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04).

Tento test, který rozebral Ústavní soud ČR také v nálezu z 13.8.2002, sp. zn. Pl ÚS 3/02, zahrnuje „tři principy, resp. kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího – ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám – z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních“.

Cílem sledovaným zakotvením podmínky bezúhonnosti v předmětném ustanovení, tj. omezení základního práva podnikat, je, jak stanoví nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena.

Souvislost trestného činu s podnikáním je přitom nutno vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní podnikatelské osoby (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.4.2009, sp.zn. Pl.ÚS 35/08), přičemž souvislost mezi podnikatelskou činností podnikatele a spáchaným trestným činem musí být prokázána dostatečně konkrétně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.9.2003, č.j. 5 A 11/2002-33).

Neobstojí tvrzení žalobce, že trestný čin nespáchal v souvislosti s podnikáním, což dovozuje ze skutečnosti, že SSKP nebylo obchodní společností, ale občanským sdružením, které nebylo založeno za účelem dosahování zisku. Krajský soud se shoduje s názorem správních orgánů, že již z rozhodnutí soudů v trestní věci je zřejmé, že SSKP, přestože nebylo formálně založeno za účelem podnikání, fakticky vyvíjelo činnost podnikatelského charakteru (tj. činnost soustavnou za účelem dosahování zisku), o čemž svědčí mimo jiné i to, že své služby poskytovalo třetím osobám za úplatu. Pro posouzení této věci navíc ani není rozhodný formálně stanovený účel SSKP, tj. zda bylo či nebylo založeno za účelem dosahování zisku [tj. zda šlo o podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“)]. Ustanovení § 127 odst. 1 trestního zákona je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která odkazuje na právní normy, které stanoví závazná pravidla hospodářské soutěže. Těmito normami jsou v posuzované věci zejména ustanovení § 44 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) ve vazbě na § 46 odst. 1 a § 47 písm. c) obchodního zákoníku. Žalobce jako statutární zástupce SSKP spáchal trestný čin jednáním – nekalou soutěží [klamavým označení zboží a služeb dle § 46 odst. 1 obchodního zákoníku a vyvoláním nebezpečí záměny dle § 47 písm. c) obchodního zákoníku], jíž se rozumí jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Rozhodující tedy je nikoliv to, zda SSKP bylo podnikatelem, ale to, zda bylo soutěžitelem, a zda trestný čin spáchal žalobce jako předseda SSKP v rámci nikoliv podnikání, ale v rámci hospodářské soutěže, a zda toto protiprávní soutěžní jednání mělo souvislost s podnikáním žalobce (jeho předmětem živnosti). Soutěžiteli přitom zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o zrušení některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Z výše uvedeného a skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008 je i z věcného hlediska nepochybné, že SSKP bylo soutěžitelem a podmínka potřebnosti dle testu proporcionality je tedy splněna také v případě, že úmyslný trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku byl spáchán žalobcem prostřednictvím právnické osoby, která nebyla založena za účelem podnikání.

V posuzované věci pak byla souvislost daného trestného činu s podnikáním žalobce bezpečně prokázána již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.3.2009 a výpisy z živnostenského rejstříku žalobce a SSKP, protože ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2008 je zřejmý skutek žalobce, v němž byl shledán trestný čin, jež spočíval v rozesílání dopisů akcionářům uvedených společností s nabídkami na vyzvednutí a následné odkoupení akcií těchto společností, popř. následnou úschovu těchto akcií včetně nabídky poradenské činnosti, která měla směřovat ke zhodnocení akcií za podmínek daných všeobecnými podmínkami poskytování služeb finančního poradenství včetně smluvní odměny z dosaženého finančního zhodnocení. V zásadě se tedy nejednalo o nic jiného než o zprostředkování vyzvednutí těchto akcií SSKP, nakládání s nimi a poskytnutí s tím související poradenské a konzultační činnosti, resp. činnosti spočívající v podnikatelském, finančním, organizačním a ekonomickém poradenství, což odpovídá předmětům činností zapsaných v živnostenském rejstříku žalobce i SSKP, neboť zprostředkovatelské, poradenské a konzultační činnosti žalobce a činnost finančních, organizačních a ekonomických poradců v rámci SSKP se věcně vzájemně překrývají. Nelze se proto ztotožnit s námitkou žalobce, že by mu mělo být odňato živnostenské oprávnění jen ve vztahu k činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry, neboť tato činnost věcně úzce souvisí s předmětem podnikání (oborem činnosti) žalobce: Zprostředkování obchodu a služeb, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků.

Na základě shora uvedeného krajský soud konstatuje, že s ohledem na povahu a způsob spáchání trestného činu žalobcem jako statutárního orgánu SSKP (tj. zejména uvádění klamavých údajů na úkor ostatních soutěžitelů a klientů SSKP), jeho značnému rozsahu a zejména jeho úzké věcné souvislosti s předmětem podnikání (živnosti) žalobce, je zřejmé, že účel omezení dle § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona není v projednávané věci ani v rozporu s potřebností, vhodností, šetrností a přiměřeností (s principy potřebnosti a přiměřenosti) omezení základního práva podnikat. Krajský soud proto uzavírá, že trestný čin spáchaný žalobcem byl spáchán v souvislosti s jeho podnikáním ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, žalobce již nesplňuje všeobecnou podmínku provozování živnosti podle § 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona (tj. bezúhonnost) a postup správních orgánů podle § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona byl správný.

Krajský soud tedy podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, přičemž v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodoval bez nařízení jednání.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 13. ledna 2011

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu