73 Ad 10/2010 - 14Rozsudek KSOL ze dne 20.06.2011

73Ad 10/2010-14

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr.

Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. Z., bytem D. 329, proti žalovanému

Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,

ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010, č. j. KUOK

43836/2010, sp. zn. KÚOK/38345/2010/OSV-SP/481, ve věci příspěvku na bydlení,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 12. 7. 2010, doplněnou podáním doručeným soudu dne 10. 8. 2010, se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, zároveň zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které jeho vydání předcházelo a konečně vrácení věci k dalšímu řízení zpět správnímu orgánu. Zároveň navrhl, aby soud věc předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr) k posouzení předběžné otázky, neboť ustanovení zákona o státní sociální podpoře upravující podmínky pro výpočet výše příspěvku na bydlení se žalobci jeví v rozporu s právem Evropské unie. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 15. 3. 2010, č. j. 2426/9/OLE-1/9, kterým byla žalobci zvýšena dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení z dosavadních 2.172 Kč na 2.419 Kč měsíčně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010.

Žalobce argumentoval v žalobě tím, že správními orgány aplikovaná zákonná úprava rozhodná pro přiznání a výši příspěvku na bydlení, obsažená v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je v jeho očích diskriminační, v rozporu s ústavním pořádkem ČR a principy v něm deklarovanými, v rozporu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a rovněž v rozporu s právem Evropské unie, zejména s Listinou základních práv Evropské unie. Vadnost aplikované právní úpravy žalobce spatřuje v tom, že výše konkrétního příspěvku na bydlení je vázána na právní důvod užívání bytu (vlastnictví, „družstevní vlastnictví“, nájem), čímž zákonná úprava ve svém důsledku fakticky zvýhodňuje z pohledu výše příspěvku na bydlení nájemce bytů oproti vlastníkům bytů, popř. „družstevním vlastníkům“ bytů. Žalobce neshledává žádný důvod, na jehož základě by bylo možno uzavřít, že náklady na bydlení jsou u nájemců vyšší, než u ostatních zmíněných skupin, a to zejména v případě nájemcům bydlících v bytech s regulovaným nájemným. Žalobce se zamýšlí nad tím, z jakého zdroje pocházejí informace státu o nákladech na bydlení vlastníků bytů, když dle jeho poznatků tyto státu nikdo neposkytl a kdyby se tak stalo, musel by stát dospět k závěru, že tyto náklady jsou stejné jak u vlastníků bytů, tak u nájemců bytů, což vyvozuje např. z cen stavebního materiálu či stavebních prací, které jsou logicky u všech typů srovnatelných bytů v daném místě a čase stejné. Rovněž žalobce zákonné úpravě vytýká závislost výše příspěvku na bydlení na počtu obyvatel obce, v níž je situován byt žadatele o příspěvek na bydlení, a to v souvislosti s tím, že zákonná úprava zakotvuje rostoucí výši příspěvku na bydlení u nájemců v závislosti na růstu počtu obyvatel obce, a to oproti vlastníkům bytů, u nichž výše příspěvku na bydlení v závislosti na počtu obyvatel obce neroste. V důsledku zákonné úpravy je dále oproti vlastníkům bytů zvýhodněna skupina nájemců bydlících v bytech s regulovaným nájemným, a to v důsledku toho, že výše příspěvku na bydlení je zákonem limitována maximální výší, nad níž již nelze příspěvek na bydlení přiznat. Když však náklady drtivé většiny žadatelů o příspěvek na bydlení ze skupiny nájemců bydlících v bytech s regulovaným nájemným nejsou reálně natolik nízké, aby nedosáhli v důsledku jejich výše právě na příspěvek na bydlení v maximální možné výši, jsou tím v důsledku výše svých výdajů na bydlení znevýhodněni opět ti žadatelé o příspěvek na bydlení, kteří jsou vlastníky obdobných bytů. Pokud tedy žalovaný aplikoval v rozhodnutí popsanou právní úpravu, vyšel z takových zákonných ustanovení, která žalobce považuje za diskriminační, v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly, což ve svém důsledku přináší nezákonnost napadeného rozhodnutí. Konečně žalobce vytkl napadenému rozhodnutí nedostatečnost odůvodnění, v němž žalovaný pouze odkazuje na zákonnou úpravu a absentuje v něm dostatek skutečností a argumentů pro aplikaci zákonné úpravy, která přináší nerovný přístup k žadatelům o příspěvek na bydlení.

Žalovaný ve svém vyjádření zrekapituloval postup správních orgánů ve věci, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí, vyložil z jakých zákonných kritérií v případě rozhodování o výši příspěvku na bydlení u žalobce správní orgány vycházely a vypočetl, jak a na základě jakých vstupních informací byly v případě příspěvku na bydlení u žalobce aplikovány. Pokud jde o napadené rozhodnutí, pak jeho vydání předcházely námitky žalobce, které spočívaly na stejné argumentaci, jako nyní řešená žaloba. Pokud jde o námitku žalobce o neústavnosti aplikované právní úpravy, s tou se žalovaný neztotožnil, když čl. 30 Listiny základních práv a svobod garantuje občanům právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, přičemž podmínky této pomoci stanoví zákon. Pokud je tímto zákonem právě zákon o státní sociální podpoře, tedy ta právní úprava, kterou žalobce svojí žalobní argumentací zpochybňuje, pak právě tento zákon stanoví podmínky výše příspěvku na bydlení. Jelikož je tento zákon součástí platného právního řádu, jsou správní orgány ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu povinny podle tohoto zákona postupovat. Diskriminační žalovaný předmětnou zákonnou úpravu ve vztahu k vlastníkům bytů jako žadatelům o příspěvek na bydlení neshledává, protože zákon o státní sociální podpoře určuje jednotně výchozí podmínky pro rozhodování v obdobných věcech pro obdobnou skupinu žadatelů v obdobně velkých obcích, stanovuje podmínky, za nichž je oprávněným osobám příspěvek na bydlení poskytován a v jaké výši. Předmětnou zákonnou úpravu považuje žalovaný za zákonnou, ústavní, v souladu s právem Evropské unie a nediskriminační. Jelikož se žalovaný konečně ztotožnil i s výší příspěvku na bydlení stanovenou správním orgánem I. stupně v případě žalobce, navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 3. 5. 2010.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 22. 7. 2009 požádal žalobce o příspěvek na bydlení od 1. 7. 2009, dávka mu byla přiznána a vyplácena. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem budovy č.p. 329 na parcele st. č. 521/4 v obci D., kat. území D. u O., v této budově je byt, který žalobce užívá a je zde hlášen k trvalému pobytu. Pro trvání nároku na příspěvek na bydlení po 31. 12. 2009 žalobce doložil správnímu orgánu následující doklady. Podle dokladu ze dne 25. 1. 2010 o výši příjmu žalobce za 4. čtvrtletí 2009 žalobce proškrtal všechny kolonky a žádné příjmy neuvedl. Podle dokladu o výši nákladů na bydlení ze dne 25. 1. 2010 uvedl žalobce za rozhodné období náklady na elektřinu ve výši 1.500 Kč a za plyn ve výši celkem 11.230 Kč a vše doložil příslušnými doklady o zaplacení. Dne 27. 1. 2010 zahájil Úřad práce v Olomouci jako správní orgán I. stupně správní řízení ve věci dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení. Oznámením ze dne 11. 2. 2010 správní orgán I. stupně žalobci oznámil změnu výše příspěvku na bydlení z dosavadní částky 2.172 Kč na částku 2.419 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010. Proti tomu podal žalobce dne 11. 3. 2010 námitku neústavnosti a diskriminaci vlastnického bydlení a požádal o vydání rozhodnutí. To bylo vydáno dne 15. 3. 2010 a dne 6. 4. 2010 proti němu podal žalobce odvolání k žalovanému s obdobným odůvodněním, jakým argumentuje v žalobě v této věci. Napadeným rozhodnutím ze dne 3. 5. 2010, č. j. KUOK 43836/2010, žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 52 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, změní-li se v období, na něž byla dávka přiznána, okruh společně posuzovaných osob nebo jiné skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku nebo její výši, posoudí se nově nárok na dávku a její výši ke dni, ke kterému k takové změně došlo. Pro změnu dávky a její výplatu platí § 53 odst. 3.

Podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění nařízení vlády č. 461/2009 Sb., nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže

a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a

b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Podle § 25 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění nařízení vlády č. 461/2009 Sb., náklady na bydlení tvoří

a) u bytů užívaných na základě nájemní smlouvy nájemné a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného, b) u družstevních bytů a bytů vlastníků srovnatelné náklady, které činí za kalendářní měsíc:

+------------------------------+--------------+ | Počet osob v rodině podle | Kč | | § 7 odst. 6
| | +------------------------------+--------------+ | jedna | 1 290 | +------------------------------+--------------+ | dvě | 1 765 | +------------------------------+--------------+ | tři | 2 309 | +------------------------------+--------------+ | čtyři a více | 2 784 | +------------------------------+--------------+

c) u bytů uvedených v písmenech a) a b) náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva; náklady za pevná paliva se započítávají částkami za kalendářní měsíc:

+------------------------------+--------------+ | Počet osob v rodině podle | Kč | | § 7 odst. 6
| | +------------------------------+--------------+ | jedna | 628 | +------------------------------+--------------+ | dvě | 859 | +------------------------------+--------------+ | tři | 1 124 | +------------------------------+--------------+ | čtyři a více | 1 388 | +------------------------------+--------------+

Podle § 25 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. náklady na bydlení se pro nárok a výši příspěvku na bydlení stanoví jako jejich průměr za kalendářní čtvrtletí bezprostředně předcházející kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na výplatu dávky prokazuje, popřípadě nárok na dávku uplatňuje.

Podle § 25 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. pro zjištění nákladů na bydlení za kalendářní čtvrtletí se započítávají i částky tvořící náklady na bydlení, které byly v tomto kalendářním čtvrtletí zaplaceny jako záloha nebo byly v tomto období doplaceny, a to i za období delší, než je kalendářní čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují. Byla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena částka jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí, kdy k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.

Podle § 27 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. výše příspěvku na bydlení činí za kalendářní měsíc rozdíl mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientem 0,35.

Podle § 27 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. pokud rozhodný příjem rodiny, z něhož se vychází při stanovení výše příspěvku na bydlení, nedosahuje částky životního minima rodiny, započítává se pro stanovení výše příspěvku na bydlení jako rozhodný příjem rodiny částka odpovídající životnímu minimu této rodiny.

Podle § 2 nařízení vlády č. 461/2009 Sb., kterým se pro účely příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2010 stanoví výše nákladů srovnatelných s nájemným, částky, které se započítávají za pevná paliva, a částky normativních nákladů na bydlení, Výše částek normativních nákladů na bydlení podle § 26 odst. 1 písm. a) a b) zákona činí pro období od 1. ledna 2010 do 31 prosince 2010 pro

a) bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy

+----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | | Měsíční náklady na bydlení podle počtu obyvatel obce v Kč | | +--------------+--------------+--------------+--------------+--------------+

| Počet osob | | | | | | | v rodině podle | | více než | 50 000 – | 10 000 – | | | § 7 odst. 6 | Praha | 100 000 | 99 999 | 49 999 | do 9 999 |

+----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+

| jedna | 5 877 | 4 816 | 4 597 | 4 309 | 4 016 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | dvě | 8 48 9 | 7 037 | 6 738 | 6 344 | 5 943 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | tři | 11 638 | 9 739 | 9 348 | 8 832 | 8 309 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | čtyři a více | 14 597 | 12 307 | 11 835 | 11 213 | 10 582 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ b) bydlení v družstevních bytech a bytech vlastníků

+----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | | Měsíční náklady na bydlení podle počtu obyvatel obce v Kč | | +--------------+--------------+--------------+--------------+--------------+

| Počet osob | | | | | | | v rodině podle | | více než | 50 000 – | 10 000 – | | | § 7 odst. 6 | Praha | 100 000 | 99 999 | 49 999 | do 9 999 |

+----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+

| jedna | 3 356 | 3 356 | 3 356 | 3 356 | 3 356 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | dvě | 5 06 2 | 5 062 | 5 062 | 5 062 | 5 062 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | tři | 7 12 4 | 7 124 | 7 124 | 7 124 | 7 124 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+ | čtyři a více | 9 078 | 9 078 | 9 078 | 9 078 | 9 078 | +----------------+--------------+--------------+--------------+--------------+- ------------+

Podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU (bývalý článek 234 Smlouvy o ES) Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.

Podle odst. 1 čl. 21 Listiny Základních práv Evropské unie se zakazuje jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

Podle odst. 1 čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Podle č.l. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.

Podle odst. 1 čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.

Příspěvek na bydlení je jednou z dávek státní sociální podpory a jednou z dávek k podpoře úhrady nákladů za bydlení. Byl zaveden z důvodu rostoucích nákladů na bydlení a je závislý na příjmové situaci a počtu osob, které v bytě žijí.

Znevýhodnění, nerovnoprávnost či diskriminaci nelze spatřovat v nastavení různé úrovně pro dvě odlišné skupiny osob. V rámci jedné skupiny jsou podmínky pro všechny osoby nastaveny stejně a jsou stanoveny v zákoně. Rozdělení osob na dvě skupiny podle toho, zda užívají byt na základě nájemní smlouvy, anebo bydlí v bytě vlastním či družstevním, je založeno na faktu, že náklady u nájemního bydlení jsou vyšší. To je notorieta, kterou netřeba dokazovat. Již z pojmů samotných vyplývá, že u nájemního bydlení hradí osoby užívající byt nájemné, kdežto ve vlastním bytě nájemné jeho majitel neplatí a stejně tak je tomu i u některých bytů družstevních. Úvahu, dle které jsou náklady na bydlení u vlastníka bytu, který hradí úvěr na pořízení tohoto bytu prakticky stejné jako u nájemce tohoto bytu, je-li splátka úvěru stejná jako nájemné za bydlení v tomto bytu, je lichá. Nelze totiž přehlédnout tu skutečnost, že splácení úvěru na pořízení bydlení není nákladem na bydlení, nýbrž de facto investicí na pořízení a rozšíření majetku dlužníka z úvěru. Rozdíl těchto plateb na splácení úvěru a plateb nájemného je zřejmý, kdykoliv dojde k ukončení plateb na jedné straně úvěrového dlužníka a na druhé straně nájemce. Nájemce po jejich ukončení nenabude ničeho, zatímco úvěrovému dlužníku - vlastníku bytu zjednodušeně zůstane majetková hodnota odpovídající rozdílu v obvyklé ceně bytu a jeho nesplacených úvěrových závazcích. Podstatné dále je, že zákonodárce vymezil skupinu vlastníků a nájemců s ohledem na reálný stav a stanovil pro ně odpovídající podmínky pro splnění nároku na uvedenou dávku státní pomoci. Pro upřesnění soud konstatuje, že v případě žalobce (tj. u osob v počtu jedné v obci s počtem obyvatel do 9 999) jsou náklady stanovené nařízením vlády č. 461/2009 Sb. pro rok 2010 u nájemního bydlení stanoveny ve výši 4.016 Kč a u bytů v družstevních domech a u bytů vlastníků ve výši 3.356 Kč. Liší se tedy částkou 660 Kč. Zákonodárce zohlednil skutečný stav pro rok 2010 v nařízení vlády, kterým upravil výši částek v zákoně č. 117/1995 Sb. a výsledkem je legitimně stanovený podklad pro výpočet příspěvku na bydlení, který má závaznost na úrovni zákonného předpisu. Takový postup zákonodárce je oprávněný a ospravedlnitelný.

Celková konstrukce příspěvku je pak závislá na konkrétní situaci v rodině a na jejích příjmech. Takové vymezení podmínek pro příspěvek je v souladu s oprávněními zákonodárce. Dávky státní pomoci, včetně příspěvku na bydlení, jsou poskytovány státem jako jisté dobrodiní pro vymezené skupiny osob. Jde o výraz sociální pomoci, v souladu s právy garantovanými čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podle čl. 30 odst. 3 podrobnosti stanoví zákon. Ústavodárce tedy oprávnil zákonodárce ke stanovení bližších podmínek.

Smyslem státní sociální politiky je realizace práv podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod a pomoc osobám při zajištění základního životního standardu. Stát pomáhá překlenout pomocí státních dávek nepříznivou situaci osobám, které jsou v hmotné nouzi, do níž se dostaly nikoli vlastním přičiněním. Výše dávky se přitom odvíjí od sociálních poměrů žadatele. Pomoc v hmotné nouzi k zajištění základních životních podmínek je zajištěna pro všechny skupiny osob, které užívají byt na základě různých právních titulů. Zaujatý výklad nepopírá ani čl. 12 a 13 Evropské sociální charty. Mimo příspěvek na bydlení existují další dávky k řešení jiných, dalších sociálních situací a systém dávek na sebe navazuje. Stanovení rozdílných podmínek pro jednotlivé sociální dávky je nezbytné s ohledem na různorodost sociálních situací a na účel, k němuž mají sloužit. Sociální práva zajištěná Listinou nelze vykládat tak, že se všem osobám zajišťují stejné a jednotné sociální nároky, ale naopak, právě zajištění jednotných a nediferencovaných nároků všem osobám by vedlo k porušování principu spravedlivého zajišťování základních sociálních práv. Nárok na státní dávku je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních osob, které splnily zákonem stanovené podmínky. Proto není možné při aplikaci a výkladu právních předpisů, upravujících státní dávky, použít rozšiřující výklad. Sociální dávky poskytované v souvislosti s bydlením tvoří na sebe navazující systém, v němž jsou jednotlivé podmínky nároků definovány a právem také chráněny (srov. nález sp.zn. I. ÚS
). 138/01, http://nalus.usoud.cz

Pro úplnost lze odkázat na právní názor vyjádřený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, č. 74/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: V mezinárodním i v domácím právu se prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy předpokládá vztah k jiným základním právům a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95).

Principům rovnosti se věnoval Ústavní soud i v usnesení ze dne 6. 4. 2009 sp.zn. I.ÚS 958/07. Uvedl, že „se v první řadě se zabýval námitkou porušení principu rovnosti v právech podle čl. 3 odst. 1 Listiny v důsledku aplikace napadených ustanovení. Ústavní soud chápe rovnost jako relativní kategorii, tedy že z postulátu rovnosti plyne pouze požadavek odstranění neodůvodněných rozdílů. "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupině a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." (nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sb. u. a n. ÚS ČSFR, sv. 1, č. 11, str. 42-43). Podle uvedeného právního závěru je třeba zásadě rovnosti rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. S uvedeným pojetím se Ústavní soud ztotožnil v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 17. května 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175, 132/1994 Sb., nález ze dne 28. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, N 16/5 SbNU 107, 107/1996 Sb., nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379, 405/2006 Sb.). Dále Ústavní soud připomíná, že v oblasti hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových práv, v nichž je stát často povinen k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř jednotlivé skupiny (nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.)“.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008, sp.zn. Pl.ÚS 2/08, „specifickým charakterem sociálních práv je, že jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. Míra, v jaké se princip odpovědnosti a solidarity projevuje v právním řádu daného státu, určuje také charakter tohoto státu (např. jako státu sociálního). Míra uznání principu solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti, její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a místě. Solidaritu lze, z pohledu jednotlivce, vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně (viz rodinněprávní vztahy upravené zákonem o rodině). Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se například o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým – těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou, a odňali ji svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku. Plnění poskytovaná v rámci sociálních práv pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci.“

Závěrem lze tedy shrnout, že stanovení podmínek pro splnění nároku pro poskytnutí státní dávky a její výše je v plně v rukou zákonodárce. Jak již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2008, č. j. 4 Ads 72/2008–78, „rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 4 Ads 62/2007 – 72, přístupný na www.nssoud.cz). Jelikož rozhodnutí žalovaného v důsledku uvedené argumentace v rozsahu žalobních bodů obstojí, krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s., a to aniž by shledal nutnost řízení přerušit o žalobě přerušit pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť za řízení nevyvstala dle jeho názoru předběžná otázka týkající se výkladu Smlouvy o Evropských společenství, nebo platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, popř. výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví, tj. taková otázka, s níž by bylo v rámci diskrečního oprávnění vnitrostátního soudu možno se obracet na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Žalobce konkrétní normu práva Evropské unie, které by se měla předběžná otázka týkat, ve svém návrhu rovněž neoznačil a omezil se pouze na konstatování obecného rozporu vnitrostátní právní úpravy s právem Evropských společenství.

K tomu krajský soud dále doplňuje, že antidiskriminační pravidla vyplývající z čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie nevytváří žádné pravomoci orgánů Evropské unie přijímat antidiskriminační právní předpisy v oblastech pravomocí členského státu nebo v soukromé sféře ani nestanoví obecný zákaz diskriminace v těchto širokých oblastech. Místo toho toto ustanovení upravuje pouze diskriminaci ze strany orgánů a institucí samotné Unie při výkonu pravomocí, které jí svěřují Smlouvy, a ze strany členských států, pouze provádějí-li právo Unie. To vyplývá z čl. 52 odst. 7 Listiny základních práv Evropské unie, který stanoví, že soudy Unie a členských států náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny. Právě v dokumentu „Vysvětlení k listině základních práv“ č. (2007/C 303/02) ze dne 12. 12. 2007 a uveřejněném v č. 303/2007 Úředním věstníku C na str. 17, je totiž výklad v tomto smyslu ohledně odst. 1 čl. 21 výslovně uveden.

Ve světle uvedených vnitrostátně vyjudikovaných závěrů o nediskriminační povaze zákonné úpravy podmínek příspěvku na bydlení soud neshledal její rozpor ani s ustanoveními čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i s čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Nadto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 3 Ads 61/2010-48, č. 2268/2011 Sb.NSS, „konstrukce výpočtu příspěvku na bydlení pomocí stanovení tzv. normativních nákladů na bydlení vychází mj. z premisy, že nájemní bydlení je nákladnější než bydlení v družstevním či vlastním bytě, a proto jsou hodnoty normativních nákladů na bydlení pro rodiny bydlící v nájemních bytech vyšší než pro rodiny bydlící v družstevních či vlastních bytech. Je zákonnou povinností orgánů státní sociální podpory z těchto rozdílných částek vycházet při výpočtu příspěvku na bydlení (§ 27 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře)“.

K žádosti žalobce o osvobození poplatků soud udává, že podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby, se od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.

Náklady řízení účastníkům přiznány nebyly, neboť žalobce v tomto řízení nebyl úspěšný a žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a podle spisu jí žádné nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 20. 6. 2011

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Martina Radkova, v. r. Jiřina Kopková
samosoudkyně