63 A 16/2010 - 66Rozsudek KSLB ze dne 27.06.2011

63A 16/2010-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Kosteleckým v právní věci žalobce J.L., bytem B. č. xx, Z., zastoupeného advokátkou JUDr. Danou Chalupovou z Advokátní kanceláře, se sídlem Zenklova č.14/64, Praha 8, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu č.642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. SO/P/207/2010/Va/12 PŘ-ODV-2 ze dne 26. května 2010,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje čj. SO/P/207/2010/Va/12 PŘ-ODV-2 ze dne 26. května 2010 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný krajský úřad svým ve výroku citovaným rozhodnutím ze dne 26.5.2010 zamítl odvolání J.L. a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně (komise k projednávání přestupků města Zákupy) čj. 33/09 ze dne 9.3.2010. Tím byl J.L. uznán vinným skutkem ze dne 21.7.2009, kterého se měl dopustit jednáním v rozhodnutích popsaným, a kvalifikovaným jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49, odst. l, písm. c) z. č. 200/1990 Sb. Za tento přestupek byla J.L. uložena pokuta ve výši 3.000,-Kč a dále i povinnost zaplatit paušální náhradu nákladů řízení. Důvody rozhodnutí žalovaného jsou rozvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Žalobce J.L. ve své včas podané žalobě a v doplňku navrhuje, aby bylo zrušeno jak napadené rozhodnutí tak i rozhodnutí jemu předcházející s tím, že požaduje i náhradu nákladů řízení. Své žalobní námitky soustředil žalobce poté co popisuje celý průběh řízení, do následujících žalobních bodů. Správní orgán provedl ohledání místa a vyhotovil i foto z tohoto úkonu, aniž žalobce či jeho zmocněnce vyrozuměl o konání úkonu, přitom se nemohlo jednat o neodkladný úkon. Není také ověřeno, odkud vlastně bylo místo činu fotografováno, ale z fotografií jsou přesto vyvozovány zásadní závěry i o možnosti sledovat skutek z různých míst a tím i závěry o vině. Porušil jeho práva na obhajobu, nutil jej k výpovědi s cílem řízení ukončit. Poté, co si žalobce zmocněnce zvolil, ten již neměl možnost být přítomen svědeckým výpovědím, které se konaly v předchozím jednání, klást jim dotazy apod. Tuto úvahu doprovází hojnými citacemi z rozhodovací praxe. Ačkoli bylo dokazování ukončeno již 3.11.2009, správní orgán I. stupně rozhodl až dne 9.3.2010, což je zcela neodůvodněný průtah, který evokuje podezření z konzultace věci s žalovaným. Správní orgán neprovedl úplné dokazování, jak je povinen podle § 3 z. č. 200/1990 Sb., a nic by neměnilo na této jeho povinnosti, pokud by i účastník vzal původní návrh zpět. Provedením kompletního dokazování by byly ověřeny nejen rozpory ve výpovědích svědků ohledně všech jejich tvrzení, vč. jejich úvah o plašení koní, ale bylo by najisto i zjištěno, že se jezdci pohybovali na jeho pozemku. S odkazem na tvrzení jednotlivých svědků poukazuje na jejich rozporné výpovědi i ohledně vzdálenosti auta od koní aj. I touto vadou zatížily správní orgány obou stupňů dané řízení, když navíc nereagovaly ani na výpovědi učiněné svědky (např. P. H.) při podání vysvětlení. Také v rámci celkově vadného hodnocení důkazů nepřihlédly ani k tomu, že terénní auto zn. Nissan Navara je celkově hlučnější v terénu a proto nelze usuzovat na úmyslné túrování motoru, byť je možné, že to mohli svědci při vypjaté situaci tak vnímat. Správní orgány se prakticky nezabývaly prokázáním zavinění, když daný přestupek lze spáchat pouze formou úmyslnou. Žalobce řádně vysvětlil, k čemu na místě došlo, opak prokázán nebyl a ani žalovaný se nezabýval úvahami o formě zavinění. Skutek, i v té formě, jak jej popsaly správní orgány, nelze pokládat za „schválnost“ podle § 49 odst. l, písm. c) přestupkového zákona. Gramaticky totiž toto slovo znamená více jednání či opakované jednání, zde proběhl jen jeden incident a právní názor ministerstva není závazný. Celkově pokazuje žalobce i na to, že oba správní orgány nerespektovaly zásadu „presumpce neviny“, spočívající v tom, že vina musí být spolehlivě prokázána, k čemuž v daném případě nedošlo pro nedostatečné dokazování. Sama pokuta uložená na horní hranici sazby, je nepřiměřeně přísná, a to jak s ohledem na okolnosti konfliktu tak i na žalobcovu bezúhonnost.

V průběhu jednání soudu dne 27.6.2011 setrvává žalobce prostřednictvím své zástupkyně na důvodech podané žaloby a zdůrazňuje i následující. Zdůrazňuje porušení práva na obhajobu s tím, že při prvém jednání se jen seznamoval s meritem projednávané věci a měl zájem na tom, aby jeho zástupce byl přítomen při výsleších stěžejních svědků. I s ohledem na vadné provedení ohledání místa poukazuje na to, že nebylo řádně zjištěno místo, kde k incidentu mělo dojít, a přitom správní orgány vyvozovaly ze svých nesprávných skutkových zjištění zásadní závěry o věrohodnosti svědeckých výpovědí jeho manželky a dcery. Je zjevné, a tento závěr vyplývá i z katastrální mapy, že na cestě žádná terénní vlna –dolík- není. Ze samotných fotografií ani nelze zjistit, jaké místo je na nich zobrazeno. Žalovaný se řádně nezabýval subjektivní stránkou deliktu. Návrh, aby bylo provedeno řádně ohledání byl učiněn a nelze jej vzít účinně zpět, protože řízení o přestupcích je ovládáno zásadami práva trestního, tj. principem oficiality. Žalobce požaduje náklady řízení, které upřesní písemně.

Žalovaný krajský úřad ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhuje zamítnout žalobu. Ve svém stanovisku členěném podle uplatněných žalobních bodů reaguje na námitky žalobce ve shodě s důvody napadeného rozhodnutí.

V průběhu jednání dne 27.6.2011 odkázal žalovaný prostřednictvím svého zástupce na písemné vyjádření k žalobě s tím, aby byla žaloba zamítnuta. Náklady řízení nepožaduje.

Soud podle § 75 z. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s.ř.s.) přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a dospěl k následujícím závěrům.

Soud musel hodnotit jako nedůvodnou řadu následujících žalobních námitek, z nichž některé byly obsahem i podaného odvolání a žalovaný se s nimi v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal. Tím soud také musí současně odmítnout žalobcův názor, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný z podnětu odvolání reagoval na konkrétní skutková zjištění, učiněná v předmětné právní věci, popsal je a odůvodnil, proč se se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnil. Také řádně a přiměřeně obsažně odůvodnil své závěry právní, odůvodnil i užitou právní kvalifikaci skutku ze dne 21.7.2009. Obecně lze proto v podrobnostech na obsah napadeného rozhodnutí odkázat a zdůraznit jen následující.

Soudu není zcela zřejmé, proč žalobce tvrdí, že ani při ústním jednání dne 6.10.2009 nevěděl, proč je stíhán jako obviněný z přestupku. Protože od doby doručení Příkazu a podání odporu (v příkazním řízení podle § 87 z. č. 200/1990 Sb., správního řádu – SŘ) k doručení předvolání k ústnímu jednání uplynula doba něco přes jeden měsíc není reálné, aby žalobce na tuto část řízení zapomněl, je tato žalobní námitka je pouhým tvrzením účelovým, právně irelevantním. Nelze ale zejména opomenout, že i v předvolání k jednání (na den 6.10.2009) je skutek byť stručněji ale s dostatkem identifikačních znaků popsán i s uvedením právní kvalifikace skutku. Lhůta k přípravě k jednání byla respektována, žalobce byl řádně poučen o svých právech (vč. práva na zvolení zmocněnce) a bylo jen na něm, jakou zvolí obhajobu a zda se nechá zastupovat v přestupkovém řízení. Že si žalobce zmocněnce nezvolil již před prvním jednáním, nelze klást za vinu správnímu orgánu. Pro úplnost soud sděluje, že v tomto řízení není zastoupení povinné s výjimkou případů taxativně v zákoně uvedených ( § 32 SŘ). Byť žalobce naznačuje opak, při ústním jednání dne 6.10.2009 (ale i při odročeném jednání dne 3.11.2009) vypovídal a vyjadřoval se k některým důkazům, a pokud jednání dne 6.10. předčasně opustil, pak správní orgán mohl pokračovat v dokazování v jeho nepřítomnosti neboť takovému postupu nebránila žádná zákonná překážka. Jednání pokračovalo dne 3.11. již za přítomnosti žalobce i jeho zmocněnce. Jeho právo na obhajobu nebylo nikterak zkráceno. Není také porušením zákona, pokud byl žalobce upozorněn na začátku jednání dne 6.10. na to, že nelze vyloučit skončení věci tohoto dne, když navíc byla tato informace podmíněna úplností dokazování. Pokud měl dne 3.11. 2009 žalobce či jeho zmocněnec zato, že je třeba provést další důkazy, pak to měl takový návrh zřetelně správnímu orgánu adresovat. Zmocněnec žalobce ale učinil pravý opak, výslovně uvedl, že nenavrhuje doplnění dokazování, jak z protokolu, proti kterému neuplatnil námitek, vyplývá. Zda ve skutečnosti měl žalobce či jeho zmocněnec na mysli něco jiného jak tvrdí žaloba, je zcela bezvýznamné, neboť právně relevantní je jen takový úkon účastníka, který je správnímu orgánu také oznámen (§ 37 SŘ). Takový návrh neučinil ani ve svém závěrečném návrhu ze dne 12.11.2009, jehož přílohou je jen časopisecký článek. S návrhem, vč. návrhu na doplnění dokazování, disponuje výhradně navrhovatel. Správní orgán je vázán jen svou povinností, vyplývající z ust. § 3, 52 z. č. 500/2004 Sb. Podstatou věci proto není závaznost návrhu, ale komplexnost dokazování. Jen po stránce procesní se musí ten, kdo ve věci rozhoduje, s návrhem řádně vypořádat. Po shrnutí výše uvedeného soud konstatuje, že uplatněné procesní výtky nemají oporu ve správním spise popř. jsou kreslené vytržením z kontextu. Žalobce je navíc jen vyjmenovává, aniž současně odůvodňuje a prokazuje, jaký měly mít vliv na správnost rozhodnutí o meritu věci (§ 76 odst. l, písm. c s.ř.s.). Soud v rovině obecné souhlasí s tvrzením žalobce o povinnosti správního orgánu postupovat ze zákonné povinnosti podle § 3 SŘ, avšak jak vyplývá z níže rozvedeného, možnost provedení dalších důkazů, které by měly význam pro zjištění skutečného stavu věci, se nenabízela. Ostatně i sám žalobce ve svém důkazním návrhu v žalobě jen požaduje opakování důkazů již provedených v přestupkovém řízení, s výjimkou ohledání místa činu a provedení důkazů časopiseckým článkem.

Není sporu o tom, a v tomto směru lze podané žalobě jen přisvědčit, že ačkoli dokazování bylo ukončeno již dne 3.11.2009, resp. uplynutím lhůty stanovené tohoto dne, rozhodnutí je datováno až dnem 9.3.2010. Tím došlo k porušení ust. § 71 odst. l, odst. 3) SŘ, zde stanovená lhůta je ale lhůtou pořádkovou a její nerespektování může případně mít pracovně právní následek pro toho, kdo průtahy způsobil. Tímto pochybením ale nedošlo k uplynutí prekluzivní lhůty podle § 20 z. č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích (PřZ), a také žalovaný rozhodoval dne 26.5.2010 v rámci této lhůty. Na zákonnost napadeného rozhodnutí neměla tato vada žádný vliv. S touto otázkou se již relevantně vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí.

Jak soud z obsahu správního spisu zjistil, pouhé opatření fotografií z předpokládaného místa činu by jistě nemohlo být pokládáno za řádně provedený důkaz ohledáním podle § 54 SŘ, neboť o tomto úkonu nebyl vyrozuměn účastník řízení (obviněný z přestupku, zmocněnec) a nebyl o úkonu vyhotoven ani protokol (§ 18 SŘ). Ale ani sám správní orgán fotografie za výsledek ohledání nevydával. V předmětné právní věci byly pracovnicemi správního orgánu I. stupně vyhotoveny jen fotografie předpokládaného místa činu pro potřeby upřesnění místa činu (dílčího jednání) při dokazování, tyto fotografie byly předloženy dne 3.11.2009 při jednání a žalobce je nezpochybnil a dokonce ustoupil i od návrhu na provedení důkazu ohledáním (místním šetřením) tím, že návrhy na doplnění dokazování výslovně neuplatnil. Tímto svým postojem sám žalobce učinil tyto fotografie důkazně relevantními a údaj o místě skutku nesporným. Soud ale připomíná, a v dalších pasážích se o tom podrobněji zmíní, že samo přesné zjištění místa skutku není pro posouzení věci tak zásadní, jak tvrdí žalobce, nehledě již na to, že druhá část skutku se odehrávala i na jiném místě, které žalobcem zpochybněno ani není.

Evokuje-li v žalobci doba uplynulá od posledního jednání do vydání rozhodnutí podezření z konzultací s jiným správním orgánem, pak měl namítnout vyloučení konkrétní osoby (i z krajského úřadu) z projednávání a rozhodování věci podle § 14 z. č.500/2004 Sb. Konkrétní důvody vyloučení by ale musel žalobce prokázat, protože v tomto směru nese důkazní břemeno ten, kdo námitku uplatňuje. Soud s ohledem na dikci této námitky se jí dále nezabýval, neboť se jedná o zjevnou fabulaci.

Obsah podaného vysvětlení není důkazem v přestupkovém (a ani v jiném správním) řízení, jak vyplývá z ust. § 60 PřZ, popř. § 137 z. č.500/2004 Sb., tyto úkony mohou ale sloužit ke zjišťování důkazních zdrojů, např. svědeckých výpovědí. Soud, a ani správní orgány, proto k obsahům podaných vysvětlení nemohly přihlížet. V této souvislosti může soud odkázat na ust. § 50 z. č.500/2004 Sb., kterým je určen okruh podkladů pro vydání rozhodnutí.

Obecně lze k hodnocení důkazů výpověďmi osob konstatovat, že jednu a tutéž událost často líčí různí lidé s různou mírou přesnosti, a to i za situace, kdy se snaží vylíčit událost poctivě. To plně souvisí s individuálními schopnostmi člověka, s jeho aktuálním rozpoložením, schopností zvládat stresovou situaci aj., na vůli událost pravdivě reprodukovat mívá vliv i to, zda je do celé události osobně zapojen či je jen nestranným pozorovatelem apod. Proto při hodnocení důkazů je nezbytné i zkoumat, do jaké míry mohla být výpověď osoby ovlivněna vztahem vypovídajícího k přímo zainteresovaným osobám či ke skutku. Tolik musí soud předeslat ke zdůrazňovaným rozporům ve výpovědích bezprostředně přítomných svědků, avšak musí i připomenout, že se to týká jak těchto osob, tak ale i výpovědí manželky či dcery žalobce a žalobce samotného. Ten navíc jako obviněný z přestupku je oprávněn se hájit jak uzná za vhodné, kdežto svědci jsou povinni vylíčit událost pravdivě a při nesplnění této povinnosti jsou ohroženi zákonnou sankcí. Avšak ani tato zákonná úprava nezbavuje správní orgán povinnosti hodnotit všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu podle zásad správního uvážení, protože procesní právo je vedeno při hodnocení důkazů principem materiální pravdy.

Správní orgán I. stupně nepochybil, když za základ svých skutkových zjištění o průběhu události vzal svědecké výpovědi jezdců S.N., P. P., M.F. a V.H. Tito celé události bezprostředně přítomní svědkové vůči kterým měl útok směřovat, se shodují v těchto pro posouzení věci podstatných skutečnostech. Ke skupině jezdců se zepředu přiblížil žalobce v autě vyšší rychlostí (termín „vyřítil se“ užili svědkové N. a P.), túroval motor a zastavil těsně u prvního koně skupiny jezdců. Na tom se shodují všichni čtyři zmínění svědci, když první jezdec M. F. tvrdí, že zastavil tak blízko u ní, že by se mohla jeho auta dotknout nohou. Z toho je dále i zjevné, že jezdci jeli nikoli v řadě vedle sebe, to ani nedovolovala šíře cesty, ale ve skupince, když prvním jezdcem ve skupině byla M. F., a proto se také údaje o vzdálenosti na kterou před nimi zastavil mohou lišit vzhledem k umístění jezdce ve skupině. V žádném případě však, a to je těmito svědky spolehlivě vyvráceno, nestavěl žalobce už ve vzdálenosti 30-ti až 40-ti m. Tento údaj tvrdí jen žalobce, dokonce i jeho manželka svědkyně Lišková udává jinou vzdálenost. Ta spolu se svědkyní J. ( dcera žalobce), ta ale hovoří opět o jiné vzdálenost oproti matce, sledovaly celou událost z okna na vzdálenost 200 až 300 m, což logicky zmenšuje možnost přesnějšího odhadu vzdálenosti auta od jezdců. Není proto vybočením z mezí správní úvahy, pokud správní orgány obou stupňů své skutkové závěry opřely o prvé jmenované čtyři svědky s tím, že žalobce ve zlosti, dříve upozorněn manželkou na jezdce, vyjel jim vstříc a dojel bezprostředně až k nim.

Obě naposled zmíněné svědkyně potvrzují, že viděli jak žalobce rozhazuje rukama, průběh rozhovoru nemohly slyšet kvůli vzdálenosti a neví, zda motor auta běžel. Neviděly také známek plašení koní a svědkyně L. uvedla, že po tomto prvém kontaktu jezdci odjeli, její manžel odjel autem ve stejném směru, ale neviděla, že by je dojel. Lze shrnout, že obě tato svědectví nemohla převážit obsažnost tvrzení N., P., F. a V. H., a to i z tohoto důvodu, že o celé události podávaly svědkyně L. aj., oproti dříve zmíněným přímým svědkům, jen velmi kusé ale i rozporné informace, a to i s ohledem na tvrzení žalobce, ze kterých nebylo možno vyvodit spolehlivé závěry o skutečném průběhu události, když další průběh události navíc ani neviděly.

Soud neshledal pochybení žalovaného, že se ztotožnil i s dalšími skutkovými závěry správního orgánu I. stupně, a to zejména z následujících důvodů.

Předně nebylo zákonného důvodu zpochybnit pravdivost svědectví S. N., P.P.é, M.F. a V.H. o celém průběhu události, byť byli přímo „postiženi“ jednáním žalobce. Všichni tito přímí svědkové se plně shodují i v tom, že prudký příjezd žalobcova auta s hlasitě hlučícím motorem a náhlé zastavení těsně před skupinou jezdců bylo zásadním impulsem pro reakci koní, kteří se začali plašit, uskakovat apod. tak, že je museli jezdci uklidňovat. Dokonce líčí i různou rekci koní podle jejich individuální povahy, což opět svědčí pro věrohodnost svědků. To, že manželka a dcera žalobce tvrdí, že žádnou reakci koní neviděli, lze dále připsat i možné snaze vylíčit aktivitu žalobce (osobě jim blízké) v co nejpříznivějším světle ale i jistým zaujetím proti jezdcům, pokud opakovaně vjížděli členové tohoto jezdeckého klubu, vědomě či díky nedostatku informací či schopností orientace, i na jejich pozemek. Nelze proto jejich výpověď pokládat za stěžejní pro posouzení skutkového děje. Soud má proto za plně prokázané, ve shodě s žalovaným, že žalobce přijel na místo v autě s cílem si to s jezdci „vyřídit“, po vystoupení z auta začal žalobce svůj úmysl realizovat tak, že na jezdce křičel což doprovázel i gesty (gesta potvrzují i svědkyně L. a J.). Tito čtyři svědkové také popisují, a opět není důvodu jim nevěřit, že žalobce poté, co odjížděli směrem k silnici, se za nimi s autem vydal, následně je předjel opět s “túrovaným“ motorem. To vše v úmyslu je odradit od vjíždění na jeho pozemek. Svědkyně H. a F., ale i svědek N. se plně shodují i v označení velké hlučnosti žalobcova auta, které je následovalo a poté i předjelo, svědkyně F. a H. výslovně uvádějí, že se jejich koně i při této akci plašili. Teprve tím celá žalobcova akce skončila.

Tuto pasáž proto může soud ukončit závěrem, že pro posouzení věci podstatné důkazy byly provedeny, a to v souladu se správním řádem. Jak již soud výše zdůraznil, nebylo pochybením, pokud správní orgány své skutkové závěry čerpaly zejména ze svědectví přímých účastníků události S.N., P. P., M. F. a V. H.. Byl proveden důkaz i svědectvím dalších osob, které se ale o události dozvěděly postupně a nebyly jejími přímými účastníky, proto nebyl důvod na jejich výpovědích zásadně stavět, byť lze připomenout, že se vylíčení toho, o čem byly informovány, nikterak v podstatných rysech nelišilo od tvrzení žalobcem napadených jezdců. Nikdo další u událostí přímo přítomen nebyl, a proto se provedení dalšího důkazu ani nenabízí. Soud proto musel odmítnout žalobcův názor, že došlo k porušení ust. § 3 SŘ, neboť skutečný stav věci, o němž nejsou pochybnosti, byl zjištěn řádně. Ani sám žalobce o dalších osobách, které měly být události přítomny a vyslýchány nebyly, nehovoří.

Jak již bylo výše naznačeno, sám žalobce se (dne 3.11.) ztotožnil s místem počátku konfliktu (byť konflikt pokračoval i na jiném místě) zobrazeném na předložených fotografiích. Důraz, který žalobce klade na toto místo, byť je nelze „úředně“ přesně specifikovat (snad jen zeměměřičskými metodami) ale jen opsat, plně podle názoru soudu souvisí s obhajobou žalobce o opakovaném narušování jeho pozemků jezdci na koních. Soud nevylučuje, že tomu skutečně aspoň místy tak bylo, a že i dříve došlo k vjíždění jezdců na žalobcův pozemek. Soud je ale přesvědčen o tom, že i kdyby to byla pravda, pro právní posouzení skutku by to nemělo zásadní význam. Ani sám žalobce netvrdil, že by jízdou došlo ke zjevnému poškozování jeho majetku (vyjeté koleje na cestě byly od jeho auta) či že by mohl z chování jezdců vyrozumět, že se chystají jeho vlastnictví poškodit, či narušit jiný zákonem chráněný zájem. Jinak řečeno ani sám žalobce netvrdí, že by jeho zásah na ochranu vlastnictví byl aktuální v zájmu potřeby jeho bezprostřední ochrany. Nic nebránilo žalobci v tom, aby jezdce slovně upozornil, avšak v souladu s principy obecné zdvořilosti, popř. zavolal policii. Žalobce ale místo těchto situaci plně přiměřených opatření přistoupil k přímé agresi, kterou popisují svědci a odůvodněnost takové agrese nemohl soud akceptovat.

Přestupku proti občanskému soužití podle § 49, odst. l, písm. c) PřZ se může fyzická osoba dopustit výhradně formou úmyslnou. Žalovaný se s formou zavinění vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (pod bodem ad 1,18) dostatečně, a proto soud v podrobnostech odkazuje na toto rozhodnutí a dodává jen následující. Žalobce se skutku dopustil v úmyslu přímém podle § 4 odst. 2, písm. a) PřZ, neboť i sám žalobce uváděl v průběhu správního řízení, že poté, co byl upozorněn na skupinu jezdců, na místo hned odjel s cílem si s jezdci tuto jejich nekázeň vyřídit. Zcela zjevně nelze takovou aktivitu označovat jako jednání nedbalostní, či jen úmysl eventuální. Žalobce chtěl jezdce odradit a v souladu s tím užil také prostředků, které vůči jezdcům cílil. Zde není rozporu mezi projevem jeho vůle a sledovaným následkem. Sám žalobce připustil, že s jezdci jednal a upozorňoval je na jejich přítomnost na cizím pozemku. Žalobcova argumentace v žalobě se fakticky týká jen průběhu skutku, nezabývá se ale tím, z jakých konkrétních důvodů by jeho jednání mělo být posuzováno jako nedbalostní. Již samotný žalobcův křik na dospělé či témž dospělé lidi (a takové chování lze jen obtížně akceptovat i když je zaměřeno vůči dětem) doprovázený gesty je nutno pokládat za hrubě urážlivé jednání, když je navíc doprovázeno túrováním motoru auta a jinými manévry – tj. opakovaným túrováním a předjetím skupiny jezdců i v další fázi konfliktu. Žalobce se vůči jezdcům choval způsobem, plně svědčícím o pohrdání ctí a důstojností druhého člověka. Po stránce formální je takové značně intenzivní a opakované chování trvající po nikoli zanedbatelnou dobu zejména hrubostí ve smyslu ust. § 49 odst. 1, písm. c) PřZ. Soud totiž nehodlá připustit, aby hrubé jednání, byť v mezilidských vztazích značně oblíbené, se stávalo běžnou společenskou normou chování. Z jednání žalobce na místě (ve dvou fázích) lze spolehlivě vyvodit, že žalobce svou agresi zacílil nejen na jezdce samotné ale i na koně (túrování motoru, zastavení před jezdci po rychlém příjezdu ke skupině samo podle svědků působilo hrozivě) a reakce koní (jejich plašení) tomu také odpovídala. Soud musí pro úplnost v této souvislosti připomenout, že podle § 4, odst. l, písm. j) z. č. 246/1992 Sb. (ve znění účinném v době skutku) se pod pojmem „týrání“ zvířete rozumí i vyvolávání bezdůvodně stresových vlivů mj. i fyzikální povahy, mezi které nesporně patři i efekty zvukové (křik, zvýšený hluk motoru), prudká gestikulace, tedy aktivity, kterých žalobce užil. Lze upozornit i na to, že zákazu týrání zvířete odpovídá i příslušný přestupek podle § 27 odst. l, písm. b) naposled zmíněného zákona, a to i s přihlédnutím k § 2 odst. l) PřZ. Tzn., že správní orgány mohly zcela legitimně zvažovat, zda se žalobce nedopustil v jednočinném souběhu i přestupku podle § 27 odst. l, písm. b) z. č. 246/1992 Sb. Za daného stavu je zcela na místě tvrdit, že žalobcův skutek plně odpovídá hlediskům § 2 odst. l) PřZ, tj. i z pohledu porušení a ohrožení zájmu společnosti. Nejedná se o skutek bagatelní, aby nedosahoval společenské škodlivosti přestupku.

Jen pro úplnost budiž řečeno, že nikoli „schválností“ ale hrubostí naplnil žalobce znaky skutkové podstaty zmíněného přestupku, jak z výše uvedeného vyplývá. Pod pojem „schválnosti“, jak jej zná přestupkový zákon, je nutno rozumět i jednotlivou schválnost podle povahy konkrétní věci.

Žalobcem proklamovanou motivaci svého skutku „ochranou zvěře před jezdci“, byť bližší argumentaci žalobce neuvedl, mohl soud též odmítnout. Jen obtížně lze akceptovat, že zvěř bude nejlépe chráněna tím, že žalobce vyvolává značný hluk křikem, samotným vjížděním auta do teritoria zvěře a navíc túrováním motoru auta. Navíc tuto cestu běžně užívá (vyježděné koleje od auta). V porovnání s těmito efekty je jízda na koni nesrovnatelně tišší. Blíže se touto obhajobou žalobce soud nebude zabývat pro její zjevnou absurditu.

Pokuta, která byla žalobci uložena podle § 49 odst. 2) PřZ na samé horní hranici zákonné sazby ve výši 3.000,-Kč, není zjevně nepřiměřená povaze skutku, i když by soud vzal v úvahu obhajobu žalobce o ochraně svých vlastnických práv. V této souvislosti soud jen na okraj opakuje, že ani nedošlo k poškození žalobcova majetku, ani žalobce nic takového netvrdil. Na druhé straně soud přihlédl k obecně přitěžujícím okolnostem, jakým je delší doba trvání slovní agrese, obavy, které vyvolat (např.svědkyně Povýšilová a Faltová, ale i F. Homolka) a doprovodné efekty zvukové i gestikulační, a to i vůči koním, na které nesporně byly i zaměřeny (túrování motoru). Soud navíc může užít svého moderačního práva jen pokud žalobce takový návrh učiní. Pouhá polemika s výši sankce, jak ji uplatnil žalobce, není návrhem podle § 78 odst. 2) s.ř.s.

Soud zamítl návrh žalobce na výslech svědků N., V. H., P. H. a F. H., F., P., L. aj.a na provedení dalších důkazů. Tito svědkové byli vyslýcháni již v přestupkovém řízení, byli vyslechnuti ke všem pro posouzení věci podstatným skutkovým okolnostem a jednalo by se proto o pouhé opakování důkazu bez reálné možnosti získání nových zásadních informací. To činí provedení tohoto důkazu pro potřeby soudního rozhodnutí zjevně nepotřebným. Stejně

nepotřebným je i výslech J.L., neboť i žalobce se v průběhu přestupkového řízení k věci vyjádřil a své stanovisko uplatnil. Pokud při prvém jednání před správním orgánem žalobce předčasně odešel a tak se zbavil možnosti být přítomen svědeckým výpovědím, pak je to jen jeho věcí, a správní orgán v řízení pokračoval v souladu se zákonem. Článek v časopise není pramenem práva a ani zdrojem skutkových informací, proto ani tímto časopiseckým článkem neprovedl soud důkaz. Netýká se ani skutku jako takového, ale otázkou narušování vlastnických či užívacích práv a celkově vzbuzuje i dojem, že klid zvěře ruší úplně vše, s výjimkou vstupu vlastníka na svůj pozemek, byť by tam vjížděl i motorovým vozidlem. Ohledání místa by zjevně nebylo pro rozhodnutí ve věci potřebné, když i sám žalobce se v průběhu přestupkového řízení ztotožnil s místem, vyobrazeným na fotografiích. Soud je přesvědčen o tom, že k prvé části konfliktu došlo na místě, které shodně označili svědkové a Josef Liška.

Přezkoumáním věci soud nezjistil zásadní pochybení v postupu žalovaného, a proto mu nezbylo, než podanou žalobu pokládat za nedůvodnou a jako takovou ji zamítnout podle § 78 odst. 7) s.ř.s.

Protože žalobce neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů mu podle § 60 odst. l) s.ř.s. nenáleží. Protože takové náhrady nežádal žalovaný, soud rozhodl i tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 27. června 2011

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

samosoudce