60 Ad 18/2010 - 60Rozsudek KSLB ze dne 08.12.2011

60Ad 18/2010-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobce J.J. bytem L.xx, L13, zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne xx, č.j. xx

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne xx, č.j. xx, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne xx, č.j. xx. Tímto prvostupňovým rozhodnutím žalovaná zamítla žalobcovu žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zák.č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s přihlédnutím k čl. 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 a od 1. 5. 2010 s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004.

V žalobě žalobce namítal, že vydané rozhodnutí je nesprávné, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jež se zabývala problematikou vzniku nároku na důchody (invalidní či starobní) dle českých právních předpisů v situaci, kdy nárok ze strany účastníka řízení je dovozován od doby jeho zaměstnání na Slovensku v době existence společného státu, tedy do konce roku 1992. Podle žalobce napadené rozhodnutí zasáhlo do jeho ústavních práv, v důsledku postupu žalované dle čl. 20 odst. 1 a čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním Pokračování
2
60Ad 18/2010

zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), docházelo k odlišnému postupu vůči občanu ČR, jež pracoval v době společného státu na území SR oproti tomu, který pracoval na území ČR. Namítal, že dle judikatury Ústavního soudu ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva a jejich ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. Žalobce odkázal na ústavní zák. č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, ČR přijala princip kontinuity právního řádu, proto na dobu zaměstnání ve slovenské části československého státu nelze pohlížet jako na zaměstnání v cizině. Rozlišování mezi občany ČR, které je založeno na fikci, podle které je zaměstnání v SR zaměstnáním v cizině, je diskriminující. Pokud občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění dle zákona 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, aplikace smlouvy nemůže vést k tomu, že zpětné splnění této podmínky je upíráno. Nálezy Ústavního soudu jsou v duchu respektování ústavního principu rovnosti mezi občany ČR, kterému musí princip přednosti mezinárodní smlouvy ustoupit. Pokud by občan ČR splňoval bez existence smlouvy zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod s poukazem na dřívější zaměstnání či nárok na invalidní důchod na Slovensku v době společného československého státu, popř. tento nárok by byl vyšší než nárok podle smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, resp. aby rozhodl o dorovnání důchodu pobíraného od druhé smluvní strany. Žalobce namítal, že byl postupem žalované při přiznání starobního důchodu vystaven diskriminaci, došlo tak k porušení práva dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Žalovaná aplikovala ustanovení Smlouvy způsobem zakládajícím nerovnost mezi žalobcem a jinými občany ČR, kteří pracovali, případně obdrželi důchodový nárok v české části tehdejšího společného státu. Žalovaná porušila princip, podle kterého na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části společného československého státu nelze pohlížet jako na zaměstnání v cizině.

Došlo tak k diskriminaci žalobce na základě skutečnosti, že v letech 1971 až 1985 pracoval na slovenské, nikoli české části území tehdejšího společného státu, přestože se jednalo vždy o osobu s českým státním občanstvím, která měla s výjimkou uvedené doby v ČR také trvalý pobyt. Žalobce nemohl v době svého zaměstnání a v roce 1985, kdy mu byl přiznán invalidní důchod, předpokládat, že dojde k rozdělení společného státu s důsledky, které vyplývají ze Smlouvy, potažmo z napadeného rozhodnutí žalované. Tímto byl narušen princip právní jistoty účastníka v systému důchodových dávek, tedy jednoho ze základních ústavních principů.

Žalobce dále uvedl, že jeho námitky ze dne 27. 9. 2010 bylo nutno vyhodnotit také jako žádost o poskytnutí vyrovnávacího přídavku z důvodu nižšího slovenského invalidního důchodu oproti invalidnímu důchodu, na který by měl žalobce nárok dle českých právních předpisů. Žalovaná tuto žádost nevyhodnotila správně, když v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce nesplnil podmínku pro nárok na důchod podle právních předpisů ČR před 1. 5. 2004.

Žalobce opět odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález Pl.ÚS 4/06, podle něhož se uplatněný důchodový nárok odvíjí (v režimu zmiňovaného dorovnání ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení pojištění získaných Pokračování
3
60Ad 18/2010

za existence společného státu. Žalobce zdůraznil, že byl důchodově zabezpečen podle zákonů spadajících do kompetence Československé republiky, poté ČSSR, poté ČSFR, nikoliv na základě národních zákonů ČR či SR. Platil pojištění do rozpočtu federativního státu a nebýt Smlouvy, vznikl by mu nepochybně nárok na starobní či invalidní důchod ve smyslu českých právních předpisů ke dni, kdy dosáhl důchodového věku, resp. splnil jiné podmínky pro přiznání invalidního důchodu. Proto mu musí být zajištěna alespoň taková výše důchodu, která by mu náležela, nebýt Smlouvy, podle předpisů ČR, kde má trvalý pobyt.

Opět zdůraznil, že došlo k porušení zásady právní jistoty, neboť oprávněně očekával, že nároky, plynoucí ze zaměstnání v Československu, mu zaručí stát, ve kterém trvale žije a jehož je občanem a který je nástupcem Československa. Výklad Smlouvy učiněný žalovanou vedl ke vzniku sociální nespravedlnosti a nerovnosti mezi občany ČR.

Žalobce dále namítal, že je nucen nést důsledky sociální a ekonomické politiky státu, ve kterém trvale nežije, nevykonává volební právo. Je s ním tedy nakládáno hůře, než s jinými českými občany, kteří pracovali stejně jako on a nyní mají za stejnou dobu zaměstnání důchody nejméně o 20 % vyšší.

Nakonec žalobce odkázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 252/04, podle něhož pokud občan splňuje podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů.

Žalobce zakončil tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dříve uvedenými principy, nepřijatelně upřednostňuje aplikaci Smlouvy, když dovozuje, že na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu je nutné pohlížet jako na dobu zaměstnání v cizině, která nemá význam z pohledu vzniku důchodového nároku žalobce v ČR. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a přiznání nákladů řízení v celkové výši 10.568,- Kč.

II. Vyjádření žalované

V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že z žaloby vyplývá, že žalobce požadoval jednak zpětné přiznání dorovnání k plnému invalidnímu důchodu, který je mu vyplácen slovenským nositelem pojištění, a dále přiznání starobního důchodu ve výši dorovnání, resp. rozdílu mezi starobním důchodem, na který by měl nárok, pokud by mu byla zhodnocena veškerá doba pojištění získaná před 1. 1. 1993 na území bývalého Československa a starobním důchodem vypláceným Sociální pojisťovnou v Bratislavě, údaje o tomto důchodu nejsou žalované známy.

Na úvod žalovaná zdůraznila, že žádná část Smlouvy nebyla smluvními stranami či Ústavním soudem zrušena a žalovaná je teda povinna Smlouvu aplikovat. Dále se podrobně vyjadřovala ke znění relevantních článků Smlouvy a smyslu a účelu těchto ustanovení, jež byla výrazem rozdělení dosud společného státu ve sféře dávek sociálního zabezpečení. Pokračování
4
60Ad 18/2010

Cílem přijetí čl. 33 Smlouvy bylo zachování principu jistoty již pobíraných důchodů, bylo kompromisně přijato, že rozdělení společného státu nebude mít vliv na již pobírané důchody a změna bydliště po rozdělení státu tak nemohla zasáhnout do již vzniklých nároků na československý důchod.

Žalovaná vycházela ze skutečnosti, že od 4. 5. 1994 je žalobce hlášen k trvalému pobytu na území ČR, je poživatelem plného invalidního důchodu, který mu byl přiznán od 16.2.1985 Úřadem důchodového zabezpečení v Bratislavě podle § 25 zák. č. 121/1975 Sb. a je tedy poživatelem dávky, na níž vznikl nárok podle předpisů platných a účinných před 1. 1. 1993. Výše této dávky nebyla po 31. 12. 1992 Smlouvou ovlivněna. Podle žalované je žalobcův předpoklad, že nebýt existence Smlouvy, byl by mu invalidní důchod vyplácen českým nositelem pojištění ve vyšší částce, mylný. Osoby zaměstnané v Československu, kterým byl přiznán důchod v Československu v době neexistence českého nebo slovenského důchodu, nemohly předvídat ani předpokládat, že jim bude při přestěhování ze slovenské části společného státu do české části zvýšena výše jejich vypláceného důchodu. Zvláště pak, jestliže nároky na důchody z jejich výdělečné činnosti nevznikly s přihlédnutím k právním předpisům nástupnických států po 31. 12. 1992. Pokud žalobce namítá, že neplatil dávky do žádného slovenského fondu důchodového pojištění, pak je nutno podotknout, že neplatil dávky ani do žádného českého fondu důchodového pojištění. Nástupcem společného státu přitom není pouze ČR ale i SR, když oba státy přijaly řešení nároků z důchodového systému podle kritérií Smlouvy.

K vyplácení nižšího důchodu tedy nedošlo v důsledku aplikace Smlouvy, ale v důsledku rozdílné měny a z toho vyplývajícího rozdílu vzniklého kursovým přepočtem a v důsledku odlišných předpisů o zvyšování důchodů. Pro dorovnání rozdílů ve výši vyplácených důchodů není zákonné opory a tuto povinnost nelze dovodit ani extenzivním výkladem dosavadních nálezů Ústavního soudu. Tyto nálezy dosud neřešily a neřeší problematiku důchodů vyplácených dle čl. 33 Smlouvy slovenským nositelem pojištění. Žalovaná odkázala na judikát Ústavního soudu II. ÚS 214/98, podle něhož ČR jako nástupnický, nikoli pokračující stát, převzala ne všechny, ale jen některé majetkové závazky zaniklého společného státu.

Žalovaná namítla, že pouze z titulu českého státního občanství, event. trvalého pobytu na území ČR, by žalobci ještě žádný nárok na dávku nepříslušel. Zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je založen na pojistném principu, kdy nárok na dávku vyplývá ze splnění zákonem stanovených podmínek. V době rozdělení státu byl účinný zák. č. 100/1988, který nestanovil povinnost přepočítat dříve přiznané důchody a tuto povinnost nestanovil ani zák. č. 155/1995 Sb. Žalobci byl přiznán invalidní důchod ve výši, v jaké byl přiznán jiným československým občanům nacházejícím se v téže situaci a podle stejných právních předpisů. Ani čl. 33 Smlouvy nemohl sám o sobě způsobit podstatné snížení výchozí výše důchodu žalobce. K rozdílům ve výši slovenských důchodů a důchodů českých nedošlo v důsledku aplikace Smlouvy ale z důvodu rozdílného ekonomického vývoje v nástupnických státech.

K námitce žalobce, že mu nebyl přiznán starobní důchod, resp. dorovnání k tomuto důchodu, žalovaná uvedla, že dosavadní judikatura Ústavního soudu žalobcem zmiňovaná nedopadá na případy, kdy byl důchod přiznán, resp. nárok na něj vznikl po vstupu ČR do EU, neboť se do všech důsledků nezabývá vztahem vnitrostátních předpisů a koordinačních Pokračování
5
60Ad 18/2010

nařízení, především principem zákazu diskriminace ostatních migrujících pracovníků na základě státní příslušnosti. Vlastní úprava podmínek nároku na dorovnání a určení konkrétních nástrojů pro stanovení výše dorovnání byla nálezy Ústavního soudu a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 24.10.2007, č.j. 3 Ads 2/2003-218, ponechána na žalované. Z nálezů Ústavního soudu, jimiž je žalovaná také vázána, nelze dovodit jednoznačné podmínky pro přiznání nároku na dorovnání, kromě podmínky státního občanství. S ohledem na to, že ale dorovnání není upraveno žádným právním předpisem a z nálezu Ústavního soudu ani jiných nálezů vydaných tímto soudem v obdobných případech nelze dovodit, jakým způsobem by měla žalovaná přistoupit ke kolizi základních ústavních hodnot v podobě jednostranné ochrany českých státních občanů se zásadou rovného zacházení zakotvené v základních smlouvách evropského společenství, nezbylo žalované než posoudit a stanovit podmínky pro přiznání dorovnání tak, aby se jednalo o objektivní kritéria aplikovatelná ve všech případech. Přiznání starobního důchodu v ČR je vázáno pouze na splnění podmínky získané potřebné doby českého důchodového pojištění a dosažení důchodového věku a ve smyslu aplikačního pravidla Ústavního soudu je další z podmínek pro přiznání dorovnání i vznik nároku na důchod podle právních předpisů České a Slovenské republiky před vstupem obou zemí do Evropské unie, tuto podmínku ale žalobce nesplňuje. Na závěr žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č.j. 3 Ads 130/2008-107, kterým byla k Soudnímu dvoru EU podána předběžná otázka, týkající se nároků na dorovnání u osob českých státních občanů, kterým vznikl nárok na důchod podle právních předpisů ČR po vstupu do EU, a navrhovala zamítnutí žaloby, případně přerušení řízení do vydání rozhodnutí Nejvyšším správním soudem ve shora uvedené věci.

Byť si byl krajský soud vědom, že se v případu, který Nejvyšší správní soud posuzoval pod sp. zn. 3 Ads 130/2008 a v němž položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se pravidla vytvořeného žalobcem zmiňovanou judikaturou Ústavního soudu, jednalo o skutkově odlišný případ, řízení přerušil s ohledem na poznámku Nejvyššího správního soudu o tom, že „ výše uvedené vnitrostátní pravidlo se dotýká nejen výše dávky, ale při jeho použití vzniká nárok na českou dávku ve stáří též v situaci, kdy žadateli-státnímu příslušníkovi České republiky s bydlištěm na jejím území – nárok na českou dávku ve stáří vůbec, za použití pravidel uvedených v čl. 45 a čl. 46 nařízení č. 1408/71, nevznikl. Jedná se o případy, kdy žadatel o dávku nezískal žádnou dobu pojištění v systému sociálního zabezpečení České republiky a doba pojištění získaná v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky je dle čl. 20 Česko-slovenské smlouvy považována za dobu slovenského pojištění.“ Toto považuje krajský soud za potřebné uvést s ohledem na následný návrh žalované v přerušeném řízení pokračovat a námitky žalobce k tomuto návrhu.

Poté žalovaná doplnila, že žalobci byl rozhodnutím Sociální pojisťovny v Bratislavě ze dne 1. 6. 2011 přiznán od 29. 3. 2010 starobní důchod podle § 65, § 274 a § 82 zák. č. 461/2003 S.z., o sociálním pojištění, a podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1401/71 ve výši 598,40 EUR měsíčně, od 1. 1. 2011 ve výši 609,20 EUR měsíčně. Odkázala na nový nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2015/10, ve kterém bylo uvedeno, že příjemce dávky nemohl očekávat, že ekonomický vývoj bude v nástupnických státech stejný a čl. 33 Smlouvy lze jen ztěží vykládat tak, že na starobní důchod přiznaný institucí SR lze hledět v případě českého státního občana s trvalým Pokračování
6
60Ad 18/2010

bydlištěm na území ČR jako na český i slovenský zároveň, zatímco v jiných případech jen jako na slovenský.

III. Replika žalobce

V replice žalobce uvedl, že na žalobě trvá, neboť přiznání starobního důchodu slovenským nositelem pojištění není relevantní, žalobní nárok nespočívá jen na zhodnocení doby zabezpečení získané na území ČSFR před 1. 1. 1993. Zdůraznil, že se domáhal dorovnání rozdílu, o který by byl a je jeho slovenský důchod nižší oproti českému, na který by měl nárok v případě práce v české části bývalého Československa. Tento nárok byl žalovanou zamítnut. Přiznaný slovenský starobní důchod diskriminaci způsobenou Smlouvou nenapravuje, neboť mu byl přiznán až od března 2010 a není řešena otázka dorovnání tohoto důchodu do výše dle českých právních předpisů, natož pak otázka dorovnání invalidního důchodu, který žalobce pobíral ze slovenské strany. Žalobce se poté dovolával stanoviska Evropského soudního dvora zaujatého dne 22. 6. 2011 v rozsudku ve věci C-399/09 a dovozoval, že žalovaná nemohla žádost o dorovnání zamítnout, neboť pokud by ČR postupovala tak, že příslušný nárok nepřizná žádné osobě, musela by tak postupoval jen ve vztahu k budoucím případům, tedy po přijetí opatření, které by situaci odlišily od současného stavu vnitrostátního práva.

IV. Duplika žalované

Žalovaná považovala za nutné na repliku žalobce reagovat. Žádný z nálezů Ústavního soudu žalovanou nezavázal k přiznání dorovnání k důchodu přiznanému před rozdělením ČSFR a vyplácenému na základě čl. 33 Smlouvy slovenským nositelem pojištění. Jediné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2105/10 ze dne 9.12.2010, jež se k dané problematice vztahuje, se ztotožňuje s názorem prezentovaným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 5.5.2010, č.j. 3 Ads 20/2010-79, podle něhož čl. 33 Smlouvy nedával žadateli o dávku důvod k očekávání, že po rozpadu státu budou již vypořádané důchodové dávky upravovány podle místa trvalého pobytu, což je i případ žalobce.

Dále se žalovaná zabývala uvedeným nálezem Ústavního soudu a poznamenala, že žalobcovou žádostí o přiznání dorovnání k invalidnímu důchodu se vypořádala pravomocným rozhodnutím ze dne 14. 10. 2009, proti kterému se žalobce nebránil a které nebylo předmětem přezkumu, jehož výsledkem bylo žalobou napadené rozhodnutí. K argumentům žalobce opírajícím se o rozhodnutí Evropského soudního dvora žalovaná uvedla, že Evropský soudní dvůr se vypořádal jen s tím, že pokud odpadne jedna z dílčích podmínek pro aplikaci vnitrostátního pravidla, tj. podmínka českého státního občanství, neznamená to automatiky, že by měl být odmítnut nárok na dorovnání osobám, které podmínky pro aplikaci tohoto vnitrostátního pravidla splňují, resp. konstatování diskriminační povahy posuzovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k podmínce českého státního občanství a trvalého pobytu na území ČR neznamená, že by musely být vyrovnávací příspěvky odejmuty či nepřiznány v případech osob, u nichž byl tento nález v minulosti aplikován. Žalovaná připomněla, že k aplikaci zmiňovaného vnitrostátního pravidla dle nálezů Ústavního soudu nepřistupovala jen z důvodu žadatelova českého státního občanství a trvalého pobytu na území ČR, ale dalším podmínkou bylo (mimo jiné) přiznání důchodu podle právních předpisů ČR a SR před vstupem obou zemí do EU, tj. před 1. 5. 2004. Pokračování
7
60Ad 18/2010

Žalobcova žádost byla zamítnuta, protože mu nebyl přiznán starobní důchod před 1. 5. 2004. Smyslem argumentace týkající se toho, že s ohledem na výši přiznaného slovenského důchodu z důvodu aplikace Smlouvy, bylo upozornění na to, že podle judikatury Ústavního soudu bylo nutno nárok odvíjet od výše starobního důchodu podle českých právních předpisů, odpovídajícího zohlednění dob pojištění získaných za existence společného státu, za předpokladu splnění ostatních podmínek pro vznik nároku na starobní důchod. Žalobce však neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že slovenský starobní důchod je nižší než kolik by činil český starobní důchod vypočtený podle českých právních předpisů s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR do 31. 12. 1992, aniž by bylo přihlíženo k dobám následným, již slovenským.

V. Skutkové okolnosti případu a průběh správního řízení

Skutkové okolnosti případu žalobce nejsou sporné. Žalobce se narodil 29. 3. 1948, ke dni 29. 3. 2010 dosáhl věku 62 let. V letech 1971 až 1985 pracoval na Slovensku. Doby pojištění - doby zaměstnání u jednotlivých zaměstnavatelů v české a poté slovenské části československého státu - uvedené ve správním spise žalobce nezpochybňoval. Žalobce má české státní občanství a trvalý pobyt na území ČR.

Rozhodnutím Úřadu důchodkového zabezpečení v Bratislavě ze dne 1. 4. 1985 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod podle § 25 zák. č. 121/1975 Zb. Dne 30. 12. 2008 žalobce žalovanou požádal o přiznání dorovnání, resp. invalidního důchodu s přihlédnutím k výkladům ke Smlouvě a nálezům Ústavního soudu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalované ze dne 14. 10. 2009, tomuto rozhodnutí se žalobce nijak nebránil, rozhodnutí je pravomocné.

Žádostí ze dne 7. 4. 2010 žalobce požádal o přiznání starobního důchodu s datem přiznání 29. 3. 2010. V žádosti uvedl, že po rozdělení ČSFR nezískal žádnou dobu pojištění na území ČR. Žádost byla postoupena k vyřízení slovenskému nositeli pojištění, žalovaná odkázala na čl. 20 Smlouvy.

Žalovaná žádost zamítla rozhodnutím ze dne 25. 8. 2010 pro nesplnění podmínek § 28 zák.č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s přihlédnutím k čl. 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 a od 1. 5. 2010 s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. V odůvodnění žalovaná uvedla, že dle čl. 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 nelze dávku přiznat, pokud doba pojištění získaná podle českých právních předpisů nedosahuje 1 roku a pouze na základě této doby pojištění nevznikne nárok na dávku. Žalovaná ocitovala čl. 20 Smlouvy, podle něhož se doby pojištění získané před dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení. Žalobce ke dni 29. 5. 2010, od něhož žádá přiznání starobního důchodu, nezískal v českém důchodovém pojištění žádnou dobu pojištění, nesplňuje tedy podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod podle nařízení Rady (EHS) č. 1408/71.

V námitkách ze dne 27. 9. 2010 proti rozhodnutí žalované vydanému v prvním stupni správního řízení žalobce uvedl, že žádá o dorovnání ke slovenskému důchodu, neboť podle Pokračování
8
60Ad 18/2010

rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008 mají lidé, kteří pracovali na Slovensku a nyní žijí v ČR právo na dorovnání penze.

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná žalobcovy námitky zamítla a rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010 potvrdila. Rovněž poukázala na čl. 20 odst. 1 Smlouvy a uvedla, že žalobci byl přiznán plný invalidní důchod od 16. 5. 1985, tj. před rozdělení ČSFR, dle čl. 33 Smlouvy se tento důchod považuje za důchod toho státu, jehož nositelem byl, nebo by byl příslušný k jeho výplatě ke dni 31. 12. 1992, tedy považuje se za slovenský důchod a žalovaná nemůže dobu pobírání tohoto důchodu hodnotit jako dobu českého pojištění. Žalobce nebyl od přiznání plného invalidního důchodu zaměstnán, nebyl osobou samostatně výdělečně činnou ani nebyl v evidenci úřadu práce, nezískal na území ČR po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění. Podle čl. 57 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 není členský stát povinen dávku poskytovat, pokud délka dob získaných podle právních předpisů daného státu nedosahuje délky 1 roku a pokud na základě těchto dob nelze získat podle platných předpisů nárok na dávku, proto žalobci nárok na starobní důchod v ČR nevznikl. K námitkám dorovnání žalovaná uvedla, že žalobce pro dorovnání nesplnil základní podmínku pro vznik tzv. dorovnávacího příspěvku ke slovenskému důchodu, a tou je splnění podmínek pro nárok na důchod podle právních předpisů ČR i SR před 1. 5. 2004.

Obsahem správního spisu je dále doloženo, že poté co byla žalobcova žádost o starobní důchod postoupena slovenskému nositeli pojištění, probíhala korespondence mezi žalovanou a Sociální poisťovnou v Bratislavě ohledně potvrzení některých dob zaměstnání žalobce před rokem 1971. Rozhodnutím Sociální poisťovny ze dne 1. 6. 2011, č.j. 480 329 4440, byl žalobci od 29. 3. 2010 přiznán starobní důchod podle § 65, § 274 a § 82 zák. č. 461/2003 S.z., o sociálním pojištění, a podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1401/71 ve výši 598,40 EUR měsíčně, od 1. 1. 2011 ve výši 609,20 EUR měsíčně.

VI. Posouzení věci soudem

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejícího v rozsahu a z hlediska uplatněných žalobních námitek s ohledem na skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s.) dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně je třeba připomenout, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalované ve věci žalobcovy žádosti o starobní důchod, resp. jeho dorovnání do výše dle českých právních předpisů. Proto považuje soud za nadbytečné rozebírat obsáhlé argumenty žalobce a žalované vztahující se k nároku žalobce na dorovnání plného invalidního důchodu, který byl žalobci přiznán od 16. 2. 1985 a celou dobu vyplácen slovenským nositelem pojištění. Jak správně poznamenala žalovaná v duplice, o žádosti žalobce o dorovnání slovenského invalidního důchodu podané již dne 19. 12. 2008, jinými slovy o přiznání tzv. vyrovnávacího příspěvku, bylo pravomocně žalovanou rozhodnuto dne 14. 10. 2009, vydanému rozhodnutí se žalobce nebránil správní žalobou. Rozhodnutí žalované o vyrovnání již přiznaného plného invalidního důchodu vypláceného slovenským nositelem pojištění není předmětem projednávané žaloby. Pokud žalobce v žalobě uváděl, že jeho námitky ze dne 27. 9. 2010 měly být vyhodnoceny také jako žádost o poskytnutí vyrovnávacího přídavku z důvodu nižšího slovenského invalidního důchodu oproti Pokračování
9
60Ad 18/2010

invalidnímu důchodu, na který by měl nárok dle českých právních předpisů, nezbývá soudu než uvést, že o této žádosti nebylo žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010 meritorně rozhodováno. Prostředkem ochrany proti takovému postupu žalované tak nemůže být žaloba ve správním soudnictví dle § 65 a násl. s. ř. s. proti rozhodnutí žalované o zamítnutí námitek a potvrzení prvostupňového rozhodnutí ve věci žádosti o starobní důchod, resp. jeho dorovnání.

Žalobce konkrétně neuvedl, z porušení jakých právních předpisů dovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované. Celou žalobní argumentaci staví na diskriminaci způsobené tím, že mu doba zaměstnání v letech 1971 až 1985 nebyla hodnocena jako česká doba pojištění, dovolává se v tomto směru nálezů Ústavního soudu vztahujících se k českým a slovenským důchodům a namítá porušení principu právní jistoty účastníka systému důchodových dávek.

Nejprve k námitce porušení principu právní jistoty a předpokladům žalobce v době zaměstnání na Slovensku a v době přiznání plného invalidního důchodu od nositele pojištění ze slovenské části československého státu a negativním důsledkům pobírání slovenského důchodu. V tomto směru se soud zcela ztotožňuje s názory žalované. Žalobce zcela mylně vychází z předpokladu, že jeho nároky z důchodového pojištění po rozpadu ČSFR musí za všech okolností saturovat právě ČR s ohledem na jeho české státní občanství žalobce a trvalý pobyt na jejím území. Soud zdůrazňuje, že s výjimkou případů, v nichž bylo třeba s ohledem na pravidlo formulované Ústavním soudem v žalobcem zmíněných nálezech zohlednit i podmínku českého státního občanství a trvalého pobytu, nejsou tato kritéria pro přiznání starobního důchodu podle vnitrostátních předpisů rozhodná, jak plyne z § 5 ve spojení s § 28 zákona o důchodovém pojištění. Zde je třeba uvést, že ne každému občanu ČR s trvalým pobytem na území ČR musí nutně vzniknout nárok na dávku důchodového pojištění. Základními principy sociálního zabezpečení a významem kritéria státního občanství se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č.j. 3 Ads 130/2008-204, www.nssoud.cz, v němž připomenul, že skutečností rozhodnou pro účastenství na důchodovém pojištění je obvykle místo výkonu výdělečné činnosti a základní principy, jež se v oblasti mezinárodní koordinace sociálního zabezpečení uplatní, jsou princip rovného nakládání (právě bez ohledu na státní občanství), aplikace právního řádu jediného státu, sčítání dob pojištění a zachování nabytých nároků (export dávek). Právě posledně zmíněný princip vyjadřuje skutečnost, že ani trvalý pobyt účastníka daného systému pojištění neovlivňuje výplatu či přiznání nároku na dávku, řečeno v obecné rovině. S ohledem na uvedené principy a také s ohledem na to, že v době existence ČSFR bylo provádění sociálního zabezpečení věcí a na úrovni federace bylo upraveno jen hmotné právo, mohl žalobce jen ztěží očekávat, že pokud za existence společného státu pracuje na území slovenské části státu, ve slovenské části mu je také přiznán a vyplácen plný invalidní důchod, bude jeho důchodové nároky plnit po rozpadu československého státu český nositel důchodového pojištění. Stěží mohl očekávat, že jeho důchodové nároky, které plnila slovenská strana, konkrétně Úrad důchodkového zabezpečenia, bude při jeho přestěhování do ČR plnit jiný nositel důchodového pojištění.

Žalobcem požadovaný přístup by byl zcela jistě popřením principů, na nichž byla postavena Smlouva o vypořádání závazků zanikajícího federativního státu a směřoval by proti smyslu a účelu čl. 33 Smlouvy, podle něhož jsou důchodové nároky vzniklé za trvání ČSFR, Pokračování
10
60Ad 18/2010

tj. do 31. 12. 1992, k tomuto datu definitivně vypořádány. Pokud byl tedy žalobci ještě před 31. 12. 1992 přiznán a vyplácen slovenskou stranou plný invalidní důchod, je třeba jej v souladu s čl. 33 Smlouvy považovat za slovenský důchod. Tento závěr byl učiněn také v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2105/10 ze dne 9. 12. 2010, v němž Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že ke dni zániku ČSFR jsou vypořádány důchodové nároky a uzavřením Smlouvy se nic nemění na postavení poživatelů již přiznaných důchodových dávek. Ve vnitrostátním právu pak nelze nalézt zákonné ustanovení, podle něhož by se doba pobírání slovenského invalidního důchodu považovala za dobu pojištění pro vznik nároku na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění.

Pokud se žalobce dovolává výhodnějšího postupu podle vnitrostátních právních předpisů, pak neříká podle jakých ustanovení mu nárok na přiznání starobního důchodu, resp. vyrovnávací příspěvek vznikl. Pravidlo, které ve své judikatuře formuloval Ústavní soud a které de facto posvětilo duplicitní zohlednění dob zaměstnání (pojištění) získaných před 31. 12. 1992 žadateli s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území ČR v obou nástupnických státech (v případě žalobce tedy i v českém systému důchodového pojištění), však nelze v souzeném případu aplikovat. Žalobce zcela přehlíží, že o starobní důchod, resp. tzv. vyrovnávací příspěvek k němu, požádal a vznik nároku na důchod dovozuje v době, kdy je již ČR členským státem EU.

Jak již bylo zmíněno, řízení o žalobě bylo krajským soudem přerušeno po dobu, kdy byla u Soudního dvora Evropské unie jako předběžná řešena otázka souladu shora uváděného vnitrostátního pravidla formulovaného Ústavním soudem s principy rovnosti nakládání a právního řádu jediného státu a následně závěry Soudního dvora obsažené v rozsudku ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 vykládány Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval shrnutím dosavadní judikatury Ústavního soudu vztahující se k případům „česko – slovenských důchodů“, obsáhle se zabýval závěry Soudního dvora a řešil jejich dopad na praxi zaujatou žalovanou při přiznávání dorovnání důchodu českým státním občanům s trvalým bydlištěm na území ČR, a to v již zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č.j. 3 Ads 130/2008-204. Od právních názorů v tomto rozsudku prezentovaných nemá krajský soud důvod se odchýlit, proto si dovoluje na podrobné odůvodnění cit. rozsudku odkázat a na základě závěrů zde zaujatých konstatuje, že podaná žaloba je nedůvodná.

Soud se zcela ztotožnil s posouzením uplatněného nároku žalobce tak, jak o něm rozhodla žalovaná. Závěry žalované o tom, že nelze v případu žalobce aplikovat Ústavním soudem formulované vnitrostátní pravidlo o zohlednění doby zaměstnání získané do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR jako českou dobu pojištění, jsou správné. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku:

„ 74) Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 zde s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1009/08 a v důsledku rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C - 399/09 neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo možno považovat za závazné a na jehož základě by měl nositel pojištění povinnost provádět zápočet dob zaměstnání získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém systému důchodového pojištění ve větším rozsahu, než určuje článek 20 Smlouvy mezi ČR a Pokračování
11
60Ad 18/2010

SR o sociálním zabezpečení, na základě státního občanství a trvalého pobytu žadatele o důchod. Pravidlo konstituované Ústavním soudem původně pro nároky vzniklé před 1. 5. 2004 navíc nebylo pro nároky na dávky vzniklé po tomto datu uplatňováno v praxi, není zde tedy žádná skupina zvýhodněných osob, které by musely být výhody do zrušení pravidla zachovány a jíž by současně musela být skupina osob znevýhodněných postavena naroveň.

75) V důsledku neaplikace pravidla na nároky přiznávané ode dne 1. 5. 2004 zde také není ani žádná správní praxe, která by mohla u žadatelů o důchod vzbudit legitimní očekávání, že jejich požadavkům na zápočet doby zaměstnání získaných v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude vyhověno. Ustálenou správní praxi z hlediska definice podané ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pak nepředstavuje ani specifický případ bývalých zaměstnanců ČSD, Správy přepravních tržeb, neboť zápočet dob jim byl přiznán ve zcela zanedbatelném počtu případů a praxe trvá relativně krátce od vydání nálezu Ústavního soudu III. ÚS 939/10. …“

Než dospěl Nejvyšší správní soud k tomuto závěru, věnoval se účinkům nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1375/09 ze dne 3. 3. 2009, který deklaroval, že jím formulované pravidlo pro zohlednění dob zaměstnání získaných do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR pro občany ČR s trvalém pobytem na území ČR bez ohledu na to, komu přísluší podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby hodnotit, je třeba uplatnit i u nároků na dávky vzniklých po vstupu ČR do EU. Jak ale dovodil Nejvyšší správní soud, „ 71) Při posouzení věci ovšem nemohl Nejvyšší správní soud pominout následující skutečnosti: Vnitrostátní pravidlo bylo jako takové vytvořeno dřívější judikaturou Ústavního soudu, uplatňováno bylo na základě precedenční závaznosti jeho nálezů. Jeho účinnost pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 byla pak odvozována z nálezu I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009. V tomto nálezu si ovšem Ústavní soud činil úsudek o otázkách evropského práva, které nebyly acte claire ani acte éclairé, čímž se dostal do rozporu s vlastní judikaturou, konkrétně s výše citovaným nálezem II. ÚS 1009/08. Názorům obsaženým v prve uvedeném nálezu přitom Soudní dvůr nepřisvědčil, ani pokud jde o působnost evropského práva při řešení zápočtu sporných dob, ani pokud jde o soulad předmětného pravidla s tímto právem. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že výše uvedený nález byl sice ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy přímo závazný v tehdy projednávané věci, precedenční účinky mu však přiznat nelze. Z pohledu nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1009/08 se totiž jedná o rozhodnutí, v němž si Ústavní soud učinil úsudek o otázce mimo svou pravomoc, přičemž názory zde uvedené soud, který je k rozhodování o těchto otázkách příslušný, tj. Soudní dvůr Evropské unie, shledal v rozporu s právem Unie. Vzhledem k tomu, že na nález Ústavního soudu I. ÚS 1375/07 a jemu předcházející se jako na ratio decidendi důrazně odvolává i nález Ústavního soudu III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010, platí pro hodnocení jeho precedenční závaznosti stejný závěr.“ Z uvedeného tak plyne, že uvedený nález Ústavního soudu nemá precedenční účinky a nelze na základě něj dovodit, že doba zaměstnání žalobce ve slovenské části tehdy společného československého státu v letech 1971 až 1985 je českou dobou pojištění a měla by být zohledněna při úvaze o vzniku nároku na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění. Žalobce není žádným způsobem takovýmto postupem žalované diskriminován, neboť na území ČR neexistuje žádná skupina žadatelů s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území ČR, u které by bylo po vstupu ČR do EU (s výjimkou shora uvedenou) postupováno odlišně od případu žalobce.

Pokračování
12
60Ad 18/2010

Lze uzavřít s tím, že žalovaná neporušila žádný vnitrostátní obecně závazný předpis ve vztahu ke vzniku nároku na starobního důchod. Žádný vnitrostátní právní předpis neobsahuje pravidlo o povinnosti zohlednit pro stanovení nároku na dávku a pro stanovení její výše dobu zaměstnání a pojištění v ČSFR jako dobu českou bez ohledu na čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Pokud bylo takové pravidlo žalovanou jako nositelem pojištění aplikováno, dělo se tak výhradně na základě konstantní judikatury Ústavního soudu, která našla odraz v Meritorní směrnici ředitelky č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008 „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu“, a to jen v případech, kdy byly přiznávány dávky od data spadajícího do období do 30. 4. 2004, tedy do vstupu ČR do EU, nikoli pak již na přiznávání dávek, na něž nárok vznikl po uvedeném datu. Uvedené pravidlo o zohlednění doby zaměstnání získané v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 jako doby pojištění také v českém systému důchodového pojištění se pak pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 neuplatí z důvodů, které byly popsány shora. Jak žalovaná uvedla, žalobce nesplnil také základní podmínku pro přiznání tzv. vyrovnávacího příspěvku, kterou bezpochyby bylo přiznání českého starobního důchodu podle vnitrostátních předpisů ČR do 30. 4. 2005, k jehož výši by případně mohl být vyrovnávací příspěvek přiznán. Napadené rozhodnutí žalované tak není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou se žalobce odvolával, neboť ta se vztahovala na případy skutkově odlišné – důchodové nároky občanů ČR s trvalým pobytem na území ČR, vzniklé před vstupem ČR do EU s výše popsanou výjimkou nálezu I. ÚS 1375/09 ze dne 3. 3. 2009.

Zbývá pak zopakovat, že ve vnitrostátním právním řádu neexistuje právní norma, podle které by byla doba pobírání slovenského invalidního důchodu hodnocena jako doba českého pojištění dle zákona o důchodovém pojištění pro účely zhodnocení nároku na starobní důchod žalobce z českého systému důchodového pojištění.

Na závěr lze poznamenat, že je naopak běžné, právě s ohledem na princip exportu dávek uplatňovaný v oblasti sociálního zabezpečení, že poživatel důchodové dávky nese sociální a ekonomické důsledky politiky státu, jehož není občanem a kde trvale nežije, právě z důvodu, že státní občanství a místo trvalého pobytu nejsou relevantní hlediska účasti v systémech důchodového pojištění.

Podle přesvědčení soudu nedošlo k porušení žalobcova práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pouze v důsledku rozpadu československého státu a rozdělení závazků státu mezi ČR a SR dle pravidel obsažených ve Smlouvě, je žalobce důchodově zabezpečen druhým nástupnickým státem, kterým je SR a jejíž nositel důchodového pojištění mu starobní důchod přiznal podle § 65, § 274 a § 82 zák. č. 461/2003 S.z., o sociálním pojištění, a podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1401/71 ve výši 598,40 EUR měsíčně, od 1. 1. 2011 ve výši 609,20 EUR měsíčně, když bezpochyby žalobci zohlednil celou dobu zaměstnání na území SR v letech 1971 až 1985.

Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu zamítl jako nedůvodnou postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Pokračování
13
60Ad 18/2010

Ve věci bylo rozhodováno bez nařízení ústního jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce s takovým postupem vyslovil souhlas a žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila nesouhlas.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovaná na něj v souvislosti s § 118d odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. nemá nárok.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 8. prosince 2011.

Mgr. Lucie Trejbalová, v.r.

samosoudkyně