59 A 12/2010 - 44Rozsudek KSLB ze dne 26.10.2010


59A 12/2010-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobkyně T.V., adresa pro doručování B. xx, SM, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. OŽPZ/1495/2009 č.j. ULK/79765/2009,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. OŽPZ/1495/2009 č.j. KULK/79765/2009, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řzíení ve výši 7.760,- Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Semily, odboru životního prostředí (dále jen „orgán ochrany zvířat“), ze dne 6. 11. 2009, č.j. ŽP/2893/09/-247 R 70. Tímto provostupňovým rozhodnutím bylo vysloveno, že žalobkyně se dopustila přestupku § 27 odst. 1 písm. b), § 27 odst. 3 písm. e) a h) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), kterého se dopustila v chovu zvířat na pastvinách parc. č. 1182, 1177, 1138/1, 1128, 1127 v k.ú. Rybnice, a byla jí uložena pokuta ve výši 15.000,- Kč a uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Současně bylo žalobkyni podle § 28a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat nařízeno zajistit snížení počtu hospodářských zvířat včetně jejich usmrcení v souladu se zákonem na ochranu zvířat na nulu. Pokračování
2
59A 12/2010

Žalobkyně za prvé namítla, že orgán na ochranu zvířat nařídil kprojednání věci ústní jednání na 15.10.2009, kterého se však žalobkyně nemohla zúčastnit, neboť v tu dobu pobývala mimo ČR a orgán na ochranu zvířat již nepřihlédl k jejímu vyjádření a nezabýval se prokázáním jejích tvrzení. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by se uvedených přestupků týrání zvířat a nedodržení minimálních standardů pro chov hospodářských zvířat dopustila. Podle ní ovce a kozy nemohly volně unikat v uvedených dnech, protože byly za pevnou ohradou nebo se volně pásly na pozemcích žalobkyně. Zvířata dostávala pravidelné krmné dávky a vodu měla k dispozici, byla prováděna pravidelně úprava paznehtů a kopyt. Po dobu její nepřítomnosti se o zvířata staral P.N. a kontrolovala je D.H.. K prokázání zajištění péče o chov žalobkyně navrhovala jejich svědecké výpovědi a vyjádření veterinárního lékaře. Další procesní námitka žalobkyně směřovala do provádění kontrol Krajskou veterinární správou pro Liberecký kraj (dále jen „veterinární správa“). Podle žalobkyně byly kontroly prováděny bez její účasti, když se o nich ani písemně nedozvěděla od příslušného správního orgánu, takže se k namítaným nedostatkům nemohla osobně a na místě vyjádřit a správní orgán tak vstupoval na její pozemky bez oznámení a právního důvodu. Nebylo jí doručeno žádné oznámení o provádění kontroly či pozvánka na místní šetření. Kontroly byly vždy prováděny bez její účastni a žalobkyni ani není známo, že by k provádění předmětných kontrol byla přibrána nezávislá, nezúčastněná osoba, proto žalobkyně považuje závěry učiněné orgánem ochrany zvířat a žalovaným za jednostranné. Dále žalobkyně uvedla, že namítané týrání (se kterým žalobkyně zásadně nesouhlasila) se týkalo pouze části chovaných zvířat (z nichž navíc téměř polovina byla v době kontroly březí), tudíž byl požadavek na snížení počtu hospodářských zvířat na nulu neopodstatněný, neúměrně tvrdý vzhledem k celkovému počtu kusů v chovu a tvrzenému počtu týraných zvířat. Z kontroly vyplývající nedostatky jsou v rozporu se skutečným stavem, což potvrzuje i ošetřující veterinář. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tak dle názoru žalobkyně jednostranná a nezákonná. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla zrušit napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí orgánu ochrany zvířat a požadovala náhradu nákladů řízení.

K podané žalobě se písemně vyjádřil žalovaný, který setrval na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že v případě žalobkyně bylo v její nepřítomnosti jednáno dne 15. 10. 2009 v souladu s § 74 odst. 1 přestupkového zákona, neboť žalobkyni bylo řádně doručeno oznámení o zahájení správního řízení včetně data ústního jednání, žalobkyně se předem neomluvila a svou nepřítomnost nedoložila. Žalobkyně si od počátku správního řízení (i předchozích řízení) nepřebírala poštu, nebylo jí možné ani doručovat fikcí, protože zrušila schránku. K námitce týkající se samotných přestupků žalovaný uváděl shodné skutečnosti jako v napadeném rozhodnutí a odkazoval na protokoly veterinární správy. K námitce týkající se kontrol žalovaný uvedl, že řízení o přestupku se konalo na základě podnětu veterinární správy v souladu s § 22 odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat, veterinární správa se žalobkyni snažila protokoly o kontrolách doručit a protože se toto nezdařilo, žalobkyně se nemohla seznámit s jejich obsahem. K námitce nepřiměřenosti nařízení snížit počet kusů hospodářských zvířat v chovu na nulu žalovaný uvedl, že se jednalo o šesté řízení o přestupku, když i po opakovaných sankcích se žalobkyně dopouštěla týrání zvířat. Dále žalovaný uvedl, že si vše žalobkyně způsobila tím, že neprojevila žádnou součinnost, závěry orgánu ochrany zvířat a žalovaného nejsou jednostranné, kontrola byla provedena dvěmi veterinární lékařkami, o jejichž odbornosti není pochyb. Žalovaný považoval podanou žalobu za nedůvodnou a navrhnul její zamítnutí. Pokračování
3
59A 12/2010

Ze správního spisu, který si soud od žalovaného vyžádal, vyplývají následující pro věc rozhodné skutečnosti:

Vydání prvostuňového rozhodnutí předcházely kontroly veterinární správy, jejichž průběh a výsledek je zachycen v protokolech o kontrolním zjištění ve dnech 10. 8. 2009, 24. 9. 2009 (a 2. 11. 2009, tato kontrola pak ale není v odůvodnění napadených rozhodnutí zmiňována) a přiložené fotodokumentaci. Na základě výsledků provedených kontrol chovu žalobkyně podala veterinární správa dne 24. 9. 2009 podnět k projednání přestupku, jehož součástí bylo i odborné vyjádření a návrh nařídit žalobkyni snížení počtu hospodářských zvířat na nulu včetně jejich usmrcení, jež byl upřesněn dne 20. 10. 2009.

Dne 2. 10. 2009 bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupcích dle zákona na ochranu zvířat a bylo nařízeno ve věci ústní jednání na 15. 10. 2009.

Dne 5. 10. 2009 se konalo místní šetření, které provedl orgán ochrany zvířat za účasti veterinární lékařky veterinární správy.

Dne 6.11.2009 vydal Městský úřad Semily, odbor životního prostředí, jako orgán ochrany zvířat rozhodnutí, kterým vyslovil, že se žalobkyně dopustila přestupku podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat při chovu hospodářských zvířat na pastvinách tím, že se dopustila týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona na ochranu zvířat, tedy omezování výživy zvířete včetně jeho napájení z jiných než zdravotních důvodů tím, že pastviny, na kterých byli 2 koně, 11 ks skotu, 18 koz a 3 ovce, byly minimálně v době kontrol spaseny a neposkytovaly dostatečnou výživu pro uvedená zvířata, a dále ve smyslu § 4 odst. 1 písm. j) zákona na ochranu zvířat bezdůvodným vyvoláváním stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy tím, že minimálně v době kontrol dne 10. 8. 2009 nebylo učiněno opatření nezbytné pro zabránění úniku 18 koz a 3 ovcí a dne 24. 9. 2009 6 ovcí a 1 býčka; dále že se dopustila přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona na ochranu zvířat porušením povinnosti podle § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat, když neučinila opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat minimálně ve dnech 10. 8. 2009, 24. 9. 2009 a 5. 10. 2009; dále se dopustila přestupku podle § 27 odst. 3 písm. h) zákona na ochranu zvířat nedodržením minimálních standardů pro chov hospodářských zvířat podle § 12c odst. 1 a 3 zákona na ochranu zvířat, když koním, dojnicím a jalovicím nebyla ošetřována kopyta a paznehty ve smyslu § 2 odst. 5 a § 5 písm. k) vyhlášky č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat. Orgán ochrany zvířat žalobkyni na základě uvedeného uložil pokutu ve výši 15.000,- Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Podle § 28a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat dále orgán ochrany zvířat nařídil žalobkyni zajistit snížení počtu hospodářských zvířat včetně jejich usmrcení v souladu s tímto zákonem na nulu. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že orgán ochrany zvířat ke skutkovým a právním závěrů dospěl na základě podnětu a odborného vyjádření veterinární správy, jež byly vypracovány na základě provedených kontrol chovu žalobkyně ve dnech 10. 8. 2009, 24. 9. 2009 a 5. 10. 2009. Orgán ochrany zvířat odůvodnil výši uložené pokuty a uvedl, že zvláštní opatření ke snížené počtu hospodářských zvířat na nulu bylo uloženo z důvodu, že žalobkyně dlouhodobě neřeší péči o zvířata, jedná se již o šesté řízení o přestupku v posledních dvou letech, kdy po opakovaně uložených sankcích opětovně dochází k týrání zvířat a dalšímu porušování zákona na ochranu zvířat. Pokračování
4
59A 12/2010

Žalobkyně rozhodnutí orgánu ochrany zvířat napadla odvoláním ze dne 22. 11. 2009, jehož obsah je v podstatě shodný s podanou žalobou. Po provedeném odvolacím řízení žalovaný dne 18. 12. 2009 vydal napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí orgánu ochrany zvířat ze dne 6. 11. 2009 potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně se o nařízeném ústním jednání před správním orgánem dozvěděla s dostatečným předstihem a mohla tak tento orgán o své nepřítomnosti uvědomit, resp. se náležitě omluvit a svou nepřítomnost doložit, avšak neučinila tak. Žalobkyně v daném případě svůj pobyt mimo ČR nijak neprokázala, a to ani v řízení prvoinstančním ani odvolacím a žalovaný má tudíž za to, že nebyla na svých právech nijak zkrácena. Žalovaný má naopak za to, že v případě žalobkyně se jedná o osobu, která si dlouhodobě nepřebírá doručované písemnosti, tedy ona sama neprojevuje žádnou ochotu věc z její strany řešit, neboť se snaží naopak s orgánem ochrany zvířat pokud možno nekomunikovat. Žalovaný dále uvedl, že správní řízení se žalobkyní bylo zahájeno na podnět veterinární správy, dle které mimo jiné došlo k porušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat, když nebylo učiněno opatření nezbytné pro zabránění úniku hospodářských zvířat, tudíž má žalovaný za to, že byla naplněna skutková podstata týrání ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona na ochranu zvířat, když podotýká, že o týrání se jedná i tehdy, když nedošlo v důsledku úniku zvířete k prokazatelné bolesti, utrpení či ke klinicky zjevnému poškození zdraví zvířete. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že výrok orgánu ochrany zvířat o vině žalobkyně v napadeném rozhodnutí je správný. Žalobkyně dle žalovaného nepečovala o hospodářská zvířata po delší dobu a je nepochybné, že z její strany, přestože si toho není vědoma, došlo i dlouhodobě k omezování výživy zvířat včetně napájení a bylo vyvoláno bezdůvodné působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy, kdy dokonce už důsledky jejího jednání byly patrné. K předloženým důkazům žalovaný uvedl, že nevyvracejí skutečnosti zjištěné při kontrolách veterinární správy, neboť se nevztahují k období, kdy byly kontroly prováděny. V případě žalobkyně se jednalo již o šesté řízení o přestupku vedené podle zákona na ochranu zvířat během posledních dvou let, kdy opakovaně po uložených sankcích docházelo z její strany k týrání zvířat a dalšímu porušování zákona na ochranu zvířat, proto přistoupil orgán ochrany zvířat na návrh veterinární správy a nařídil žalobkyni opatření ke snížení počtu hospodářských zvířat na nulu, s čímž žalovaný nemohl než souhlasit.

Podanou žalobu soud projednal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit z následujících důvodů.

Soud nejprve posuzoval námitku žalobkyně o neoznámení zahájení kontroly a její nepřítomnosti při prováděných kontrolách veterinární správy.

Dle § 12 odst. 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, jsou kontrolní pracovníci povinni: a) oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, b) šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, c) předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí, d) zajistit řádnou Pokračování
5
59A 12/2010

ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití, e) pořizovat o výsledcích kontroly protokol, f) zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností. Podle § 16 odst. 1 je pak jejich povinností seznámit kontrolované osoby s obsahem protokolu a předat jim stejnopis protokolu, seznámení s protokolem a jeho převzetí potvrzují kontrolované osoby podpisem protokolu (odst. 2 cit. ustanovení).

Z uvedeného tak vyplývá jednoznačný požadavek na oznámení zahájení kontroly kontrolované osobě, který směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva již v průběhu kontroly. Ke shodnému závěru dospívá také judikatura Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č.j. 8 As 12/2005-51, publ. ve Sb. NSS č. 865/2006, v němž bylo konstatováno: „Povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždycky fyzicky přítomna provádění kontroly. Je ovšem vyloučeno, aby v případě kontroly prováděné úřadem práce nebyly o jejím zahájení vyrozuměny statutární orgány kontrolované společnosti, jsou-li přítomny, a v opačném případě jiná odpovědná osoba“. I další judikatura Nejvyššího správního soudu se státní kontrolou zabývala (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 8. 2005, č.j. 2 As 43/2004-51, ze dne 18. 10. 2006, č.j. 2 As 71/2005-134, ze dne 31. 3. 2009, č.j. 7 As 11/2009-66, všechny na www.nssoud.cz), řešila otázku fyzické přítomnosti kontrolované osoby v průběhu prováděné kontroly a rovněž dovodila, že kontrolovaná osoba sice nemusí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly, avšak tuto kontrolu, resp. její zahájení, je kontrolní orgán povinen kontrolovanému subjektu oznámit. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že je třeba vždy vážit mezi požadavkem na řádném provedení kontroly, tedy na řádném a pravdivém kontrolním zjištění na jedné straně, a na straně druhé požadavkem na hodnověrnost kontrolního zjištění, který je zajišťován právě přítomností kontrolované osoby s tím, že je třeba zvolit takový postup, aby byl minimalizován zásah a manipulace s objektem kontroly tak, aby prováděná kontrola splnila svoji zamýšlenou funkci, ovšem při respektování zákonem zaručených práv kontrolované osoby.

Dodržení povinnosti plynoucí z § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole ze strany veterinární správy, která při provádění kontrol chovu žalobkyně ve dnech 10. 8. 2009 a 24. 9. 2009 postupovala podle zákona o státní kontrole, není obsahem předloženého správního spisu prokázáno. Ve správním spise se nacházejí pouze protokol o kontrole ze dne 10. 8. 2009, č. 090810-111500-S51021, a protokol o kontrole ze dne 24.9.2009, č. 090924-080000-S51021, ze kterých vyplývá, že v těchto dnech provedly veterinární lékařky veterinární správy na pozemcích žalobkyně kontrolu chovu hospodářských zvířat. V předmětných protokolech o kontrole jsou podrobně uvedeny zjištěné nedostatky při chovu hospodářských zvířat, přičemž z nich vyplývá, že žalobkyně nebyla kontrolám přítomna, protokoly nepodepsala. Dále je ve správním spise pouze doloženo, že žalobkyni byly následně oba protokoly o kontrole včetně upozornění na možnost podat proti protokolům námitky doručovány na adresu žalobkyně B. čp. xx, SM, kde si je žalobkyně nevyzvedla a zásilky jí proto byly uloženy k vyzvednutí. Ve správním spisu nebylo dokladováno, že ze strany veterinární správy byla povinnost dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole dodržena (byť marným pokusem). V protokolech o kontrole, ani v jiných Pokračování
6
59A 12/2010

písemnostech nebylo neoznámení o zahájení kontrol, a tedy i splnění povinnosti dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, zdůvodněno. Soud v projednávaném případě má tedy za to, že z obsahu správního spisu není patrno, že průběh kontroly odpovídal zákonem stanoveným požadavkům a že žalobkyně byla se zahájením kontroly seznámena v souladu se zákonem. Dále soud poukazuje na skutečnost, že ačkoliv námitku nedostatečného oznámení o zahájení kontrol žalobkyně vznášela již v odvolání, žalovaný se věnoval pouze posouzení nepřítomnosti žalobkyně při ústním jednání dne 15. 10. 2009 z pohledu § 74 přestupkového zákona, a k námitce týkající se nedostatku řádného oznámení o zahájení kontrol se nijak nevyjádřil, nezabýval se jí a ani k ní neprovedl žádné důkazy, které by si za tím účelem mohl vyžádat od kontrolujícího orgánu.

V projednávaném případě nelze pominout argumentaci správních orgánů, že žalobkyně byla dlouhodobě nepřítomna (na druhou stranu žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje, že žalobkyně svůj pobyt mimo ČR neprokázala) a orgánu ochrany zvířat a veterinární správě neposkytuje součinnost. Tomu nasvědčují i protokol o kontrole ze dne 10. 8. 2009, kde bylo uvedeno, že kontrola byla provedena na základě informace městské policie o údajném nezajištění zvířat, a úřední záznam Policie ČR, obvodního oddělení Semily, ze dne 19. 9. 2009, jež dokládá oznámení Petra Nedbala (který měl dle svého vyjádření pečovat o chov v době od 3. 9. 2009 do 24. 8. 2009) o tom, že žalobkyně není kontaktní a o chov se nyní nestará. Cit. ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole zakládající povinnost oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly jistě nelze vykládat tak striktně, aby kontrolované osoby, které neposkytují součinnost, vyhýbají se spolupráci se správními orgány, nemohly být podrobeny kontrole dodržování právních předpisů. Nicméně i za takové situace je třeba, aby byl dodržen požadavek na hodnověrné provedení kontroly dle zákona o státní kontrole. Pokud je tento požadavek za normálních okolností splněn právě oznámením o zahájení kontroly kontrolované osobě (která má tak již v průběhu kontroly možnost ztotožnit osoby kontrolu provádějící a konat procesní obranu a převzít spolupodepsat protokol o kontrolních zjištěních), v případě, kdy z objektivních důvodů toto nelze učinit, je třeba, aby kontrola byla oznámena jiné odpovědné osobě, případně alespoň nezávislé osobě, která bude také ke kontrole přizvána. Tento postup tak vyloučí následné výhrady kontrolované osoby, které zahájení kontroly nebylo z objektivních důvodů oznámeno a která proto nemohla být z tohoto důvodu kontrole přítomna, ohledně nepravdivých, neobjektivních a jednostranně provedených kontrolních zjištění. V souzeném případě nebyl ani tento požadavek naplněn. Pracovnice veterinární správy ani v jednom případě neoznámily zahájení kontrol jiné odpovědné osobě (přitom z vyjádření P.N. vyplývá, že minimálně v době kontroly dne 10. 8. 2009 se o chov na pokyn žalobkyně staral a staral se o něj i poté, jak vyplývá z jeho oznámení policii ze dne 19. 9. 2009), ani žádné další nezávislé osobě, ani takovouto osobu k prováděné kontrole nepřizvaly, do protokolů žádné skutečnosti ohledně svého procesního postupu nezaznamenaly.

Nezbývá než konstatovat, že za situace, kdy protokoly o kontrolách ve dnech 10. 8. 2009 a 24. 9. 2009 byly rozhodujícími důkazními prostředky a právě a jen na základě nich bylo vypracováno odborné stanovisko a podnět veterinární správy ve smyslu § 22 odst. 1 písm. f) a m) zákona na ochranu zvířat, z něhož jak orgán na ochranu zvířat, tak žalovaný vycházeli ve svých rozhodnutích, vady při provedení kontrol zakládají vady napadených rozhodnutí. Pokračování
7
59A 12/2010

Rovněž námitku týkající se neoznámení místního šetření zaměřeného na kontrolu chovu na pastvinách žalobkyně dne 5. 10. 2009 soud shledal důvodnou. Ze zápisu z místního šetření ze dne 5. 10. 2009 vyplývá, že uvedeného dne orgán ochrany zvířat za přítomnosti veterinární lékařky veterinární správy provedl místní šetření, jiná osoba přítomna nebyla. Ze správního spisu nevyplývá, že by orgán ochrany zvířat žalobkyni o konání tohoto úkonu, který je svou povahou ohledáním ve smyslu § 54 správního řádu, tedy jedním z důkazních prostředků, vyrozuměl. Přitom v tomto případě lze těžko argumentovat nepřítomností a nesoučinností žalobkyně, když ta o 3 dny dříve dne 2. 10. 2009, řádně převzala poštovní zásilku. Orgán ochrany zvířat se tak při provedení důkazu, který byl svou povahou zásadní pro skutkové závěry správních orgánů obou stupňů, dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost samotných rozhodnutí.

Soudu tak nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani nedůvodnost žalobní námitky ohledně nepřítomnosti žalobkyně při ústním jednání před orgánem ochrany zvířat dne 15. 10. 2009.

Dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Soud dal za pravdu orgánu ochrany zvířat a žalovanému, že právo žalobkyně na projednání věci v její přítomnosti porušeno nebylo. Důvody, pro které se připouští projednat přestupek v nepřítomnosti osoby obviněné z přestupku, jsou stanoveny taxativně, přičemž posouzení důvodů náleží správnímu orgánu. Za náležitou omluvu by uznal správní orgán např. lékařsky doloženou pracovní neschopnost žalobkyně nebo přesvědčivě prokázané pracovní nebo služební zaneprázdnění, pod což by bylo za splnění určitých podmínek možné podřadit i žalobkyní uváděnou zahraniční cestu. Jestliže však žalobkyně ani netvrdila, že by se jednalo o pracovní nebo služební zahraniční cestu, ani svůj zahraniční pobyt v předmětné době nijak neprokázala, má soud za to, že orgán ochrany zvířat postupoval v souladu se zákonem, jestliže věc projednal dne 15. 10. 2009 i v nepřítomnosti žalobkyně, když bylo prokázáno, že žalobkyni bylo předvolání k předmětnému ústnímu jednání doručeno dne 2.10.2009, a to do vlastních rukou. Nicméně jak již soud uvedl shora, tato skutečnost nemůže nic změnit na důvodnosti žaloby.

Z důvodu shora konstatovaných vad řízení, kdy skukotvé závěry správních orgánů vycházejí z nezákonně provedených důkazů, již nebylo na místě, aby se soud zabýval námitkami směřujícími do závěrů správních orgánů o naplnění jednotlivých zákonných znaků přestupků dle zákona na ochranu zvířat.

Lze také přisvědčit žalobnímu bodu směřujícímu do závěrů správních orgánů o nutnosti uložit žalobkyni opatření dle § 28a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat. Nutnost tohoto opatření byla odůvodněna opakovaným neúspěšným ukládáním sankcí žalobkyni za porušování zákona na ochranu zvířat. Uvedené skutečnosti však nemají v předložených správních spisech žádnou oporu, konstatování správních orgánů v tomto směru je zcela nepřezkoumatelné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí orgánu ochrany zvířat nejsou konkrétně uvedena rozhodnutí, kterými byly předchozí sankce žalobkyni uloženy, toto nelze seznat ani z obsahu správních spisů. Také Pokračování
8
59A 12/2010

nebylo žádným způsobem doloženo nerespektování uložených sankcí ze strany žalobkyně. Ve správním spise žalovaného byly založeny jen 3 výzvy dle § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k zaplacení pokut adresované žalobkyni. Z těchto výzev jednoznačně nevyplývá, že by pokuty byly žalobkyni uloženy za předchozí porušení zákona na ochranu zvířat.

Ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vysloveným právním názorem soudu dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Ve věci bylo rozhodováno bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení § 76 odst. 1 s. ř. s., ostatně účastníci řízení se rozhodnutí soudu ve věci bez nařízení jednání nebránili.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož měla žalobkyně ve věci plný úspěch, přiznal jí soud náhradu vynaložených nákladů. V řízení vznikly žalobkyni náklady v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč (dle položky 14a Sazebníku soudních poplatků) a v souvislosti s právním zastoupením, a to odměnou právní zástupkyně za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby soudu, tedy ve výši 2 x 2.100,- Kč [§ 9 odst. 3 písm. f) a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.], náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 300,- Kč, a 20 % DPH ve výši 960,- Kč, tedy v celkové výši 7.760,- Kč. Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení uhradit ve stanovené lhůtě k rukám žalobkyně, neboť právní zastoupení bylo před vydáním tohoto rozsudku ukončeno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto usnesení, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 26. října 2010.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu