51 A 12/2010 - 42Rozsudek KSHK ze dne 17.06.2011

51A 12/2010-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce J. Š., zast. JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem AK v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. dubna 2010, zn. 5436/DS/2010/SR, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 2. dubna 2010, zn. 5436/DS/2010/SR, žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí ze dne 3. března 2010, zn: PD/316/2009/OD-VR/Sch, č.j.: PD/16384/2009/OD-VR/Sch, jímž byl uznán vinným tím, že dne 4. 8. 2009 v 16:10 hodin na silnici č. I/14 v ulici Lánovská v obci Vrchlabí, okres Trutnov, řídil motorové vozidlo tovární značky Hyunday Lantra, registrační značky 2H2 8293, přičemž se přes výzvu policisty podle zvláštního právního předpisu odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.

Tím žalobce podle orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o provozu“), v důsledku čehož se dopustil přestupku dle § 22 odstavce 1 písmena d) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“). Za to mu byla uložena pokuta dle § 22 odst. 4 přestupkového zákona ve výši 25.000,--Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a podle § 79 odst. 1 přestupkového zákona a § 6 odst. 1 vyhlášky MV ČR č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, náhrada nákladů řízení ve výši 1.000,-- Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce předně zmínil, že žalovaný řešil danou věc již v roce 2009, kdy rozhodnutím ze dne 16. 12. 2009, č.j. 22406/DS/2009/SR, zrušil předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že doporučil provést společné jednání všech zúčastněných osob, které byly přítomny projednávání přestupku na místě jeho spáchání. Na tomto jednání se zasahujícími policistkami měly být konfrontací odstraněny všechny rozpory, na které žalobce od samého počátku řízení poukazoval.

Žalobce pokračoval, že společné jednání se mělo uskutečnit 3. 2. 2010. Dne 2. 2. 2010 se ale dozvěděl o tom, že musí absolvovat bezodkladnou obchodní cestu do Varšavy. Telefonicky o tom informoval příslušného referenta prvostupňového správního orgánu a požádal ho o odročení nařízeného jednání. Bylo mu sděleno, aby svoji omluvu se žádostí o odročení zaslal prostřednictvím e-mailu. Žalobce považoval takovouto omluvu za dostatečnou, neboť stejným způsobem se omluvil z účasti na nařízeném jednání v dané věci již dříve a bylo jí vyhověno.

Prvostupňový správní orgán však na omluvu nereagoval a výslech předvolaných policistů provedl, přestože bylo v rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2009, č.j. 22406/DS/2009/SR, stanoveno, že by mělo proběhnout společné řízení. Podle žalobce tak prvoinstanční správní orgán nerespektoval právní názor nadřízeného orgánu. V souvislosti s tím došlo podle žalobce k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod, když se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům a klást vyslýchaným svědkům otázky k jejich výpovědím a vyjádřit se k nim. Přitom podle žalobce splňovala jeho omluva podmínky náležité omluvy a rovněž důvod jeho neúčasti bylo třeba považovat za důležitý ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona.

Žalobce se v této souvislosti neztotožňoval s tvrzením žalovaného, podle něhož měla mít omluva písemnou formu, neboť jen tak lze dostatečně identifikovat osobu, která omluvu činí. Podle žalobce totiž nemá oporu v ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Žalobce se v omluvě dostatečně identifikoval a měl pro ni závažný důvod. Pracovní cestu mu totiž zkomplikovala sněhová kalamita, pro kterou ji musel odkládat, v termínu nařízeného jednání to však již nebylo možné, neboť se jednalo o důležitou obchodní zakázku, neodkladný úkol, který bylo nutno vykonat v zájmu zachování obchodních aktivit zaměstnavatele žalobce v Polsku. Přesto k těmto závažným důvodům žalovaný nepřihlédl a nezohlednil je.

Dále žalobce poukazoval na nestandardní postup Policie České republiky při zastavení jím řízeného vozidla a u něho prováděných orientačních vyšetření na alkohol a jinou návykovou látku. Popisoval nedorozumění, k nimž došlo při zastavení vozidla a průběh šetření. Dechová zkouška byla u žalobce negativní. Již v době jejího provádění se však stal žalobce středem zájmu pozornosti kolem procházejících lidí. Za této situace se na něho prý hlasitě obrátila nstržm. N. se slovy: „Tak si dáme test na drogy“, aniž by sdělila důvod, který pro to měla. Právě s ohledem na to, že se stal žalobce středem pozornosti lidí v okolí, odmítl další orientační vyšetření, jelikož „chtěl mít již celou nepříjemnou záležitost za sebou.“ Policistkám prý sdělil, že místo testu na drogy se podrobí lékařskému vyšetření, což nebylo akceptováno s tím, že na to nemají čas.

Podle žalobce tak nebylo postupováno v souladu s § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, podle něhož je orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zajišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu povinná podrobit se osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti, jež by mohly ohrozit život nebo zdraví osob nebo poškodit majetek (viz odstavec 1 citovaného ustanovení) pod vlivem jiné návykové látky, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s užitím jiné návykové látky.

Z uvedeného žalobce zároveň dovozoval, že samotné orientační vyšetření pomocí testu Drugwipe 5+ k prokázání stavu, že by měla být osoba pod vlivem návykové látky, nestačí a je nutné provést zároveň lékařské vyšetření. Samotné orientační vyšetření jiné návykové látky je tedy na rozdíl od vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu podle žalobce nepostačující. U žalobce ale žádné lékařské vyšetření provedeno nebylo, naopak bylo postupem Policie České republiky znemožněno. Ostatně v oznámení přestupku, které bylo sepsáno na místě, není uvedeno, že by žalobce odmítl lékařské vyšetření. Právě tyto okolnosti měly být objasněny při společném jednání, které se nekonalo. Protože podle žalobce nebylo v průběhu přestupkového řízení objasněno, zda byl vyzván k lékařskému vyšetření dle § 16 zákona č. 379/2005 Sb., mělo být řízení o přestupku zastaveno, neboť nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku, za který byl sankcionován. Vzhledem k tomu žalobce navrhoval, aby bylo žalované rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 23. srpna 2010. Ohledně neakceptace žalobcovy omluvy z jednání dne 3. 2. 2010 se odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí na listech číslo 4-6, kde je podle něho vše podrobně popsáno. Protože omluva žalobce nebyla shledána řádnou omluvou, provedl správní orgán ústní jednání a výslech svědků, kteří byli předvoláni. Žalobce měl možnost

řádně se omluvit, zejména doložit svá tvrzení nějakým důkazem, toto však neučinil. K námitce, že policistka nepostupovala vůči žalobci v souladu se zákonem, když jej nevyzvala k odbornému lékařskému vyšetření ve smyslu § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Citoval přitom z jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2009, č.j. 6 As 40/2009, následující:

V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. je v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu učiněn formou poznámky pod čarou, která není normativní či závaznou součástí pravidla chování. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která poukazují na to, že „česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá (viz Filip, J. Poznámky pod čarou jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7 - 8), a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je stanoveno v poznámce pod čarou.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS). (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.12.2009, č.j. 6 As 40/2009-125, dostupný na www.nssoud.cz).“ A pokračoval, že zcela shodná poznámka pod čarou je uvedena i u předmětného ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) – řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda není ovlivněn návykovou látkou (zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Ve světle shora uvedeného judikátu je tedy rozhodující vlastní pravidlo chování, tedy povinnost uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm.g), zákona č. 361/2000 Sb. – na výzvu se podrobit vyšetření ke zjištění, zda není řidič ovlivněn jinou návykovou látkou. V daném případě podrobit se vyšetření pomocí testu zn. Drugwipe 5+. V příčinné souvislosti s porušením tohoto ustanovení žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 22 odst. 1 písm.d), podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo a přes výzvu podle zvláštního právního předpisu se odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Žalované rozhodnutí považoval za věcně správné, odpovídající zjištěným skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Navrhoval žalobu zamítnout.

K projednání žaloby nařídil krajský soud na den 17. 6. 2011 jednání. Oba účastníci při něm setrvali na svých dosavadních stanoviscích a návrzích.

Žalobce zdůraznil, že prvoinstanční správní orgán nedbal právního názoru žalovaného, vyjádřeného v jeho rozhodnutí ze dne 16. 12. 2009, zn. 22406/DS/2009/SR, a neprojednal jeho obvinění z přestupku za účasti zasahujících policistů, vyslýchaných v pozici svědků. Přitom se prý z účasti na jednání řádně omluvil. Dále zpochybňoval postupy zasahující policistky nstržm. M. N., která mu neměla objasnit důvod požadovaných orientačních vyšetření, přičemž v její činnosti spatřoval vůči své osobě zaujetí, spojené údajně s jejím vztahem k muži, s nímž měla dříve známost přítelkyně žalobce. Trval na tom, že žalované rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a že věc byla chybně posouzena i po právní stránce.

Žalovaný se odkázal na své vyjádření k žalobě a dodal, že žalobcem napadané jednání zasahujících policistek bylo šetřeno Krajským ředitelstvím policie Východočeského kraje, přičemž nebyly zjištěny skutečnosti, že by se dopustily porušení příslušných právních předpisů.

Krajský soud poté přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Žalobce předně namítal, že v dané věci bylo rozhodnuto bez toho, aniž by se mohl k věci vyjádřit, přestože prvoinstanční správní orgán byl žalovaným zavázán k provedení jednání za účasti „všech zúčastněných osob, které byly přítomny projednávání přestupku na místě jeho spáchání.“ V této souvislosti brojil proti tomu, že k takovémuto jednání nedošlo, když se z účasti na jednání nařízeném na den 2. února 2010 řádně omluvil a další se již nekonalo. Výslech na místě přítomných policistů byl tak proveden bez jeho účasti, ačkoliv obdobnou omluvu z předchozího jednání v dané věci správní orgán přijal. Těmito námitkami žalobce poukazoval na porušení § 74 odst. 1 přestupkového zákona, jeho práva na spravedlivý proces a v důsledku toho na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nezákonné rozhodnutí i po právní stránce. Krajský soud neshledal tyto námitky opodstatněnými.

Ze správního spisu je zřejmé, že Městský úřad Vrchlabí zahájil v dané věci dne 10. 9. 2009 přestupkové řízení a spolu s tím předvolal žalobce na den 12. 10. 2009 k ústnímu jednání. Poučil jej přitom ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona i o tom, že lze věc projednat v jeho nepřítomnosti, pokud by se odmítl k projednání přestupku dostavit nebo se k němu nedostavil bez náležité omluvy nebo náležitého důvodu, pokud by byl k němu řádně předvolán. Žalobce si předvolání k jednání převzal dne 11. 9. 2009. Ačkoliv byl tak k jednání řádně a včas předvolán, nedostavil se k němu a ani se z účasti na něm předem neomluvil. Teprve dne 14. října 2009 v 16:38 hodin zaslal úřední osobě oprávněné provádět v dané věci na Městském úřadu Vrchlabí úkony e-mailové podání následujícího znění:

„Prosím omluvte mne, že jsem nemohl přijít. V pondělí jsem měl horečku a nemohl jsem vůbec nic dělat, v úterý jsem již nastoupil zpět do práce i přes nevolnost, protože nejsou lidi a já pracovat musím a neschopenku si dovolit nemohu. Prosím o náhradní termín, děkuji s pozdravem J. Š..“ Na to navazovalo oskenované potvrzení vystavené MUDr. M. dne 13. 10. 2009, na němž je tiskem (strojově) napsáno, že žalobce byl téhož dne u ní vyšetřen pro horečnaté onemocnění a že jeho stav vyžaduje alespoň týdenní klid na lůžku. Ručním písmem je pak na něm dopsáno, že: „Klid na lůžku již od NE 11. 10. 2009“.

Z uvedeného je přinejmenším zřejmé, že žalobce svoji neúčast na jím zmiňovaném předchozím jednání v žádném případě řádným způsobem neomluvil. Jednání totiž bylo nařízeno na pondělí dne 12. 10. 2009, přičemž on sám navštívil lékaře až následujícího dne 13. 10. 2009 a ještě tentýž den šel dle svého prohlášení pracovat. Z jednání se omluvil až ve středu dne 14. října 2009 v pozdních odpoledních hodinách, tedy dodatečně a opožděně. Ve správním spisu přitom nejsou k této skutečnosti, týkající se nařízeného jednání na den 12. 10. 2009, již žádné další listiny. Nic takového, z čehož by se dalo dovozovat, jak žalobce tvrdil, že by tato jeho omluva byla shledána prvoinstančním správním orgánem za řádnou. Vzhledem k uvedeným skutečnostem to ostatně nepřichází vůbec v úvahu. Prvoinstanční správní orgán prostě poté nařídil ve věci další jednání na den 12. 11. 2009, když lehkovážnost žalobce bez dalšího přešel. V žádném případě mu však nedal najevo, že by bylo možno neúčast na nařízeném jednání v rámci přestupkového řízení uvedeným způsobem omlouvat. Již tehdy dne 12. 10. 2009 proto mohl věc projednat bez účasti žalobce, pokud by si byl v tu chvíli jistý, že se žalobce nedostavil k jednání z důležitého důvodu (viz § 74 odst. 1 přestupkového zákona). V tu chvíli ale důvod jeho nepřítomnosti u jednání neznal.

Pokud tedy žalobce ve výše uvedeném viděl způsob, jak lze neúčast na nařízeném jednání taky omlouvat, mýlil se a tento jeho mylný předpoklad potom nemohl obstát ani ohledně jeho další omluvy z účasti na jednání v této věci, nařízeného na den 3. 2. 2010.

K tomuto jednání byl žalobce předvolán podáním ze dne 13. 1. 2010, obsílku k němu převzal 20. 1. 2010. V předvolání k ústnímu projednání přestupku byl seznámen s tím, že uvedeného dne bude proveden výslech policistů přítomných na místě spáchání přestupku a dostalo se mu opět náležitých poučení k ochraně jeho práv, včetně předpokladů projednání věci v jeho nepřítomnosti. Stejně jako v případě ústního jednání nařízeného na den 12. 10. 2009.

Emailovým podáním ze dne 2. 2. 2010, zaslaným úřední osobě vyřizující danou přestupkovou věc v 17:01 hodin, tedy po pracovní době a den před konáním ústního jednání, se žalobce opětovně omluvil z účasti na jednání. Jako důvod své nepřítomnosti uvedl, že ještě v noci musí odjet na velice důležité a nečekané obchodní jednání do Varšavy. Tuto pracovní cestu prý několik dní odkládal, a to v souvislosti s přívaly sněhu. Poslední 4 dny strávil odhazováním sněhu z různých střech a vjezdu a rovněž babičce odhazoval sníh ze střechy a příjezdové cesty. Cesta do Varšavy se však již nedala „po rozhořčeném telefonátu“ odkládat. Žalobce v něm zároveň vyslovil přesvědčení, že jeho omluva bude přijata a pro jednání stanoven náhradní termín.

Žalobce se tak nezúčastnil jednání, které bylo nařízeno v intencích právě jím zmiňovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2009, zn. 22406/DS/2009/SR, v jehož závěru je uvedeno, že se prvoinstančnímu správnímu orgánu „doporučuje provést společné jednání všech zúčastněných osob, které byly přítomny projednávání přestupků na místě jeho spáchání“. Tato skutečnost je zaznamenána v protokolech o výsleších svědků a dlužno k tomu poznamenat, že tehdy byl důvod nepřítomnosti žalobce u jednání znám.

Krajský soud posuzoval, zda orgány veřejné správy zúčastněné na řízení porušily § 74 odst. 1 přestupkového zákona v souvislosti s jednáním dne 3. 2. 2010, když neakceptovaly žalobcem uváděný důvod jeho nepřítomnosti na něm.

Žalovaný k tomu v odůvodnění žalovaného rozhodnutí uvedl, že žalobce byl k předmětnému ústnímu jednání řádně předvolán. Nezúčastnil se jej s odkazem na to, že měl velice důležité a nečekané obchodního jednání v Polsku. Naplánovanou pracovní cestu odložil z víkendu dne 30. 1. - 31. 1. 2010 v souvislosti s přívaly sněhu. Dále však zahraniční obchodní cesta odkládat nešla, když musel být dne 3. 2. 2010 v ranních hodinách ve Varšavě. Žalovaný, a to ve shodě s prvoinstančním správním orgánem, nepovažoval omluvu z účasti na jednání zahraniční obchodní cestou za důležitý důvod, pro který by nebylo možno projednat přestupkovou věc v nepřítomnosti obviněného (žalobce). Za takové závažné důvody totiž nelze podle něho považovat výkon podnikání či zaměstnání, pracovní aktivity a soukromé aktivity. Krom toho žalobce prvoinstančnímu správnímu orgánu svoji omluvu dle žalovaného ani řádně nedoručil, když ji nedoložil v písemné podobě, pouze e-mailem. Krajský soud shledal tyto úvahy zákonnými a dodává k nim následující.

Podle ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy, nebo důležitého důvodu.

V dané věci je nepochybně stěžejní otázkou výklad pojmu „náležitá omluva“ ve smyslu ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Pokud by se totiž prokázala důvodnost této omluvy, tak by ústní jednání konané dne 3. 2. 2010 bylo nezákonné. Pokud by se však prokázala nedůvodnost uvedené omluvy, tak by uvedené jednání proběhlo v souladu s platnou právní úpravou a věc bylo možné projednat při uvedeném jednání bez přítomnosti žalobce jako obviněného (§ 74 odst. 1 přestupkového zákona). Krajský soud neshledal úvahy žalovaného jako odvolacího orgánu za takové, jež by mohly být považovány za překročení zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Je totiž v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu přesvědčen o tom, že omluvy z důvodů byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí, stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2010, čj. 2As 8/2009-95, dostupný na www.nssoud.cz). Pokud obviněný v přestupkovém řízení hodlá dosáhnout toho, aby správní orgán akceptoval jeho omluvu, je nutné, aby tvrdil takové skutečnosti v omluvě, jež jsou vzhledem ke své

povaze způsobilé jeho účast u jednání omluvit. Omluva z důvodu byť i neodkladné služební či soukromé záležitosti, navíc dávaná do souvislosti s odhazováním sněhu, jak uváděl žalobce, nemůže mít přednost před záležitostmi úředními v žádném případě. Rovněž přitom třeba mít na paměti, že to není přestupce, kdo z důvodu vyřizování byť i neodkladných služebních či soukromých záležitostí má právo určovat a navrhovat správnímu orgánu, kdy má nařizovat ústní jednání, ale je tomu přesně naopak. Přestupce je tím, kdo je povinen přizpůsobit vyřizování svých služebních či soukromých záležitostí procesnímu postupu přestupkového orgánu.

Navíc, pokud by důvod omluvy, jako je náhlá zahraniční obchodní cesta, respektive dovolená, mohl ve zcela výjimečných případech teoreticky obstát, tak pro případnou důvodnost omluvy by bylo rozhodující, zda se o ní žalobce dozvěděl či ji sjednal v době, kdy již věděl o nařízeném ústním jednání či nikoliv. V takovém případě by však musel žalobce doložit takovou skutečnost již současně s omluvou. Nelze totiž spravedlivě po správním orgánu I. stupně požadovat, aby prováděl jakákoliv další šetření týkající se prokázání důvodnosti omluvy. Žalobce však v uvedeném směru nedoložil nic. Naopak z celé věci je zřejmé, že si celou situaci, do níž se dostal, způsobil tím, že předmětnou pracovní cestu odkládal tak dlouho, až se z jeho pohledu odložit nedala.

Vzhledem k tomu dospěl krajský soud k závěru, že žalobcem uvedený důvod omluvy nebyl a ani nemohl být považován za právně relevantní pro akceptaci jeho omluvy z jednání dne 3. 2. 2010 jako náležité ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Právo na spravedlivý proces pak neznamená, že když správní orgán projedná v souladu s platnou zákonnou úpravou věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, tedy v souladu s § 74 odst. 1 přestupkového zákona, že by v takovém případě bylo toto právo na spravedlivý proces porušeno. Kdyby tomu tak bylo, tak by muselo být samotné ustanovení § 74 odst. 1 v rozporu s ústavním právem obviněného na spravedlivý proces. Tak tomu však v dané věci nebylo, a proto ani nebylo nutné a v podstatě ani možné, aby byl uvedený postup podrobován „testu proporcionality“, když postup správního orgánu I. stupně byl zcela v souladu se zákonnou právní úpravou.

Pokud pak spojoval žalobce podmínky náležité omluvy jen s § 74 odst. 1 přestupkového zákona, rovněž se mýlil. Podle jeho § 51 se totiž na řízení o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), o nějž se právě žalovaný opíral, když v odůvodnění žalovaného rozhodnutí uvedl, že žalobce měl „omluvu zaslanou e-mailem (elektronicky) doložit formou v písemné podobě zaslanou prostřednictvím doručovatele poštovních zásilek a uváděné důvody měl prokazatelně doložit. Pouze písemná forma s náležitostmi (vlastnoručním podpisem odvolatele) obsahuje dostatečnou identifikaci osoby, která omluvu činí.“ Přestupkový zákon totiž náležitosti podání nestanoví, a proto je třeba hledat je ve správním řádu, konkrétně v jeho § 37. V odstavci čtvrtém citovaného ustanovení jsou pak upraveny způsoby, jimiž je možné podání učinit tak, aby s ním byly spojeny právní účinky. Z něho pak plyne, že je-li podání učiněno prostým e-mailem, tedy v elektronické podobě bez

zaručeného elektronického podpisu, pak musí být takové podání do 5 dnů u správního orgánu potvrzeno. To žalobce neučinil, takže i z tohoto pohledu trpěla jeho omluva vadami a žalovaný na ně žalobce správně upozornil. Rozhodující pro závěr o nedostatečné omluvě však byla již její hmotná stránka, jak uvedeno výše. Dlužno též poznamenat, že správní řád nestanoví povinnost správnímu orgánu informovat obviněného v souvislosti s konáním ústního jednání o tom, zda jeho omluva byla přijata jako řádná či nikoliv, a zda proběhne ústní jednání bez přítomnosti obviněného. Tato povinnost nevyplývá ani z přestupkového zákona, ani z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.

Neúčast žalobce při jednání dne 3. 2. 2010, kdy byly prováděny svědecké výpovědi, tak nebyla způsobena nesprávným postupem prvoinstančního správního orgánu. Doporučení žalovaného na provedení společného řízení, respektive jeho uskutečnění, jako předpokladu rozhodnutí ve věci, však nebylo nutné. Je to ostatně zcela logické, neboť v případě bojkotu takovéto snahy ze strany žalobce by nebylo možno o přestupku vůbec rozhodnout. Zda měl žalobce takovouto vizi, když na společném jednání tak vehementně trvá, ví jen on sám. Ve výsledku se však zbavil svého práva na projednání věci ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku zcela sám. Dlužno snad jen dodat, že pro přestupkové řízení neplatí koncentrační zásada a že žalobci byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí i ke způsobu jejich zjištění v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dopisem prvoinstančního správního orgánu ze dne 5. 2. 2010, který převzal dne 12. 2. 2010. Této možnosti však žalobce nevyužil. Poskytnutí reálné možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí při ústním jednání je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí. Jeho smyslem je umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Námitky žalobce, že neměl možnost vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jsou tak nepravdivé. Možnosti klást svědkům otázky se zbavil žalobce sám.

V další části žaloby žalobce zmínil údajně „nestandardní postup Policie ČR“ v jeho věci, a to předně v souvislosti se zastavením jím řízeného vozidla. Smyslu tohoto žalobního tvrzení těžko porozumět, když z něho plyne, že žalobce s orgány Policie České republiky nespolupracoval. Uvádí-li totiž, že dostal příkaz zastavit u řeznictví, měl tak bez dalšího učinit a ne o tom diskutovat a přitom se navíc dokonce s automobilem rozjet a zastavit si poté, co jej policistka po cca 100 m doběhla a znovu bylo použito výstražné zvukové znamení, na místě dle svého výběru – až na odstavné ploše u kruhového objezdu. Takovéto jednání nepovažuje krajský soud za jednání střízlivě a racionálně uvažujícího řidiče a vůbec se proto nediví tomu, že policistky následně u něho přistoupily k orientačním vyšetřením na alkohol a jiné návykové látky, i když tak činily pro zarudlé oči a víčka žalobce.

Žalobce se orientačnímu vyšetření na alkohol dechovou zkouškou podrobil, výsledek byl negativní. Orientační vyšetření zjišťující obsah jiné návykové látky však žalobce odmítl. Prý proto, že jej policistka k tomuto testu vyzvala hlasitě, což zaujalo kolemjdoucí a žalobce se tak stal středem pozornosti a chtěl mít celou záležitost za sebou. Policistkám, které mu prý neuvedly žádný důvod tohoto vyšetření, však prý podle žaloby sdělil, že namísto toho se podrobí lékařskému vyšetření, což mělo být odmítnuto s tím, že na to nemají čas. V oznámení o přestupku ze dne 4. 8. 2009 přitom není uvedeno, že by žalobce odmítl lékařské vyšetření.

K tomu krajský soud ze správního spisu zjistil, že stejným způsobem se žalobce vyjadřoval k věci v podstatě v průběhu celého přestupkového řízení. Ovšem s tím dodatkem (viz protokol o výslechu žalobce u prvoinstančního správního orgánu dne 25. 11. 2009), že vyšetření na jinou návykovou látku odmítl proto, že drogy jsou proti jeho osobnímu přesvědčení a že jej tlačil čas, neboť bylo 16:55 hodin, tedy těsně před zavírací dobou v železářství, kde pracuje. Proto musel jet rychle zpátky. Při tomto výslechu zároveň na otázku, zda „policistky výslovně žádal o lékařské vyšetření ke zjištění přítomnosti návykových látek“, odpověděl, že to z jeho otázky adresované policistkám v podstatě vyplývalo, že o to žádá.

Svědkyně nstržm. M. N. při své svědecké výpovědi dne 3. 2. 2010 mimo jiné vypověděla, že žalobce odmítl jak orientační, tak lékařské vyšetření zjišťující jinou návykovou látku. Svědek prap. J. D. k tomu uvedl, že „na místě slyšel, že kolegyně N. řidiče Š. vyzývá jménem zákona, aby se podrobil orientačnímu testu ke zjištění požití omamných látek. Na to Šír reagoval tak, že žádné drogy neužívá a testu že se nepodrobí. Pak ho vyzvala stejná kolegyně k lékařskému vyšetření ke zjištění přítomnosti návykových látek, toto jsem slyšel, ale přesnou formulaci výzvy si již nepamatuji. Na tuto výzvu Š. reagoval slovy, že lékařské vyšetření odmítá a v podstatě pořád vypovídal, že žádné drogy neužívá. Po celou dobu Š. neustále odcházel ke svému vozidlu a zpět, dle mého názoru byl nesoustředěný, zmateně artikuloval. Neustále hlasitě říkal, že žádné drogy nebere a že se žádnému testu nepodrobí.“ Svědkyně nstržm. P. C. vypověděla, že nstržm. M. N. vyzvala žalobce k orientačnímu testu na návykové látky. Žalobce jej podle ní odmítl z toho důvodu, že nákup a prodej návykových látek je trestný, tak že ho uráží, že je k tomuto testu vyzýván. Když jej upozornila, že odmítne-li orientační zkoušku, že jej vyzve k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči, žalobce na to podle ní odpověděl, že je mu to jedno a že na ně stejně nepůjde. Poté byl vyzván k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči. Tuto výzvu svědkyně nstržm. P. C. bezpečně slyšela.

Z uvedeného má krajský soud za prokázané, že žalobce byl policistkou nstržm. M. N. vyzván jak k orientačnímu vyšetření, tak lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu. Potvrdily to zcela jasně celkem tři svědecké konzistentní výpovědi, mezi nimiž není ohledně této otázky žádný rozpor. V této věci přitom neexistuje žádná jiná svědecká výpověď, jež by tvrzení žalobce přisvědčovala, a to ani v náznacích. Není přitom ani bez významu z hlediska věrohodnosti provedených svědeckých výpovědi, že svědek prap. J. D. pracuje v jiném městě, na jiné policejní složce, než zasahující policistky. Rovněž nelze nezmínit, že zatímco svědci byli povinni podat v rámci přestupkového řízení pravdivou a úplnou svědeckou výpověď pod hrozbou sankcí, obviněného

z přestupku, tedy žalobce, žádná taková povinnost nestíhala a nestíhá. Jinými slovy, mohl ve svých podáních a výpovědích uvádět beztrestně cokoliv i nepravdu.

V posuzované věci byl žalobce shledán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, které stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích, se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla (…) nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.“ Tato povinnost podrobit se uvedeným vyšetřením je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, podle něhož je řidič povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Nejednalo se tedy o výzvu, jež by měla být posuzována v intencích § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, jak tvrdil žalobce, nýbrž o výzvu podle zákona o silničním provozu. Ostatně odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. je v § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu učiněný formou poznámky pod čarou není normativní či závaznou součástí pravidla chování, jak již uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě. Důvody výzvy k orientačnímu vyšetření přitom zasahující policistka uvádět nemusela. Ostatně to by bylo na celé věci již to nejjednodušší, říci žalobci, že má „lesklé červené oči s popraskanými žilkami a zarudlá víčka“, jak je zaznamenáno v oznámení přestupku ze dne 17. srpna 2009, o němž se i žalobce s výhradami zmiňoval.

K naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku proto postačuje již jen to, že se řidič motorového vozidla odmítne uvedeným vyšetřením podrobit. Ať již orientačnímu vyšetření nebo ve vazbě na ně následnému lékařskému vyšetření. Jinými slovy, když žalobce vázal svoji případnou odpovědnost na úplné naplnění § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami (nutnost provedení obou vyšetření s preferencí vyšetření lékařského), třeba zdůraznit, že ke spáchání uvedeného přestupku plně postačuje skutečnost, že se žalobce nepodrobil již jen výzvě k provedení orientačního vyšetření. A to nepopíral ani žalobce.

Ustanovení § 16 odst. 3 citovaného zákona totiž stanoví pouze způsob vyšetření přítomnosti jiné návykové látky, žalobce však nebyl postižen za to, že řídil vozidlo pod vlivem návykové látky, nýbrž za to, že se odmítl podrobit vyšetření tím, že k tomu neakceptoval výzvu. Uvádí-li proto žalobce v závěru žaloby, že orientační vyšetření pomocí testu Drugwipe 5+ k prokázání stavu, že by měla být osoba pod vlivem návykové látky nestačí a je nutné provést zároveň lékařské vyšetření, dlužno poznamenat, že je tato námitka ve vztahu k podstatě věci nepřípadná. Uvedené ustanovení pak navíc rozlišuje dvě vyšetření (orientační a lékařské) a z § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona nevyplývá, že by jeho aplikace přicházela v úvahu jen za předpokladu, že podezřelý z přestupku odmítne obě tato vyšetření. Jak se o tom žalobce zjevně snažil přesvědčit krajský soud. Bylo by to koneckonců i v rozporu se zásadou hospodárnosti (viz § 6 odst. 2 správního řádu), když lékařské vyšetření na návykové látky stojí cca 5.000,-- Kč a orientační vyšetření je proto užíváno jako vodítko pro další postup.

V přezkoumávané věci ale bylo v průběhu přestupkového řízení svědeckými výpověďmi prokázáno, že se žalobce odmítl podrobit oběma těmto vyšetřením, takže i případné polemiky v tomto směru jsou bezpředmětné. Krajský soud přitom nemá důvody pochybovat o jejich věrohodnosti, na rozdíl od tvrzení žalobce. Např. proto, že v žalobě jaksi pozapomněl na svá předchozí vyjádření k věci (viz výše), jako že se testu nepodrobil proto, neboť pospíchal do obchodu, který bylo třeba zavřít a přitom na druhé straně „vyhledával“ lékařské vyšetření, které by si vyžádalo mnohem delší dobu. Rovněž námitku, že mu v tom bránila okolnost, že se stal středem pozornosti, údajně pro hlasitou mluvu zasahující policistky, nepovažuje krajský soud za relevantní. Rozruch v místě, byl-li vůbec nějaký (z pořízeného videa to není patrné), totiž nepochybně způsobil on sám již tím, že jej musela zasahující hlídka opakovaně zastavovat výstražným zvukovým zařízením. Krom toho to měl být právě žalobce, kdo se podle svědků choval při kontrole hlasitě. Nesrovnalost jsou i v tvrzení žalobce o tom, jak se dožadoval lékařského vyšetření. Na jedné straně totiž říká, že mělo z jeho hovoru vyplynout, na druhé straně tvrdí, že o ně žádal přímo. Nevysvětleno zůstává rovněž to, proč se žalobce testu na alkohol nebránil a testu na drogy ano, když z věcného hlediska šlo v podstatě o totéž. Pokud pak žalobce při jednání soudu zmiňoval údajnou zaujatost nstržm. M. N., dlužno poznamenat, že z výpovědí ostatních svědků nic takového neplyne, nehledě na to, že ta v dané přestupkové věci nerozhodovala. Přestupkové řízení bylo zahájeno až jeho oznámením dne 10. 9. 2009 Městským úřadem Vrchlabí a vedeno jinými, než policejními orgány.

Vzhledem k uvedenému krajský shrnul, že žalobní námitky žalobce byly neopodstatněné, když věc shledal za náležitě vyšetřenou a v souladu se zákonem posouzenou i po právní stránce. Proto s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Zároveň v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu nepožadoval.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen

advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 17. června 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce