32 Az 11/2010 - 84Rozsudek KSHK ze dne 19.05.2011

32 Az 11/2010-84

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce M. G., nar. X, hlášen na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zastoupen Organizaci pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10.2010, č.j. OAM-10981/VL-19-P12-R2-2001, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce včas podanou žalobou napadl shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).

Namítal, že v předcházejícím řízení o udělení azylu v České republice (dále jen ČR) byl zkrácen na svých právech. Dle jeho názoru žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav

Pokračování 32Az 11/2010

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro soulad s § 2 správního řádu, zejména vzhledem k nutnosti respektovat mezinárodní závazky. Namítal, že o azyl požádal v roce 2001 a rozhodováno bylo až ke konci roku 2010. Podle jeho názoru je pro hodnocení dle § 14a zákona o azylu nutné vycházet z aktuálních informací o zemi původu, neboť riziko vážné újmy se vztahuje k okamžiku návratu, tedy k blízké budoucnosti. K důkazu navrhl zprávu Human Rights Watch z listopadu 2009, kterou přiložil v anglickém jazyce. Nesouhlasí s tím, jak žalovaný posoudil jeho azylový příběh. Je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Obává se pronásledování sebe, manželky a svých dětí proto, že propustil ázerbájdžánského zajatce a proto, že je na něho a jeho děti nahlíženo jako na osoby ázerbájdžánské národnosti. Dle jeho názoru se žalovaný dostatečně nezabýval skutečnostmi, které v průběhu správního řízení tvrdil, nezjistil skutečné fungování policie a soudů v Arménii. Je toho názoru, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, je přesvědčen, že mu v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Odkázal na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a vadné, navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek a setrval na svém názoru vysloveném v napadeném rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní tvrzení a výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vydané rozhodnutí. Uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl a opatřil si pro vydání rozhodnutí potřebné podklady. Zopakoval, že bezprostředním důvodem odchodu žalobce ze země původu byla jeho obava z jednání pracovníků vojenské policie, kteří ho opakovaně zadržovali a fyzicky napadali pro podezření, že během výkonu vojenské služby propustil ázerbájdžánského zajatce kvůli úplatku. Dále uvedl, že námitky žalobce k neudělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu posuzoval již dříve se závěrem, že azyl žalobci nelze udělit, neboť jím uváděné potíže, které v zemi původu měl, nelze označit za pronásledování, které by vůči němu směřovalo ze strany státu. Žalovaný odkázal na své dřívější rozhodnutí č.j. OAM-10981/VL-19-P26-2001 ze dne 22. listopadu 2003, které bylo v otázce neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 14 Az 490/2004 – 58 ze dne 6. 11. 2006 (právní moc dne 18.1. 2007) a otázka neudělení azylu žalobci tak již byla pravomocně rozhodnuta. V nově vedeném řízení pak žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti ohledně svých potíží v zemi původu, které by žalovaného vedly ke změně názoru ohledně důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

K námitkám žalobce ohledně použitých zpráv žalovaný uvedl, že rozhodnou dobou pro užití zpráv je doba, kdy byl projeven úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Trvá tedy na tom, že v případě žalobce vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, přičemž vycházel z jeho výpovědí a z informací o zemi původu, jmenovitě uvedených v napadeném rozhodnutí. Použité zprávy jsou dle žalovaného dostačující a žalovaný nemá důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Žalobci byla dne 26. 8. 2010 poskytnuta možnost seznámit se s těmito podklady rozhodnutí, což učinil, ale Pokračování 32Az 11/2010

nevyužil možnosti vyjádřit se k nim, příp. navrhnout jejich doplnění. Žalovaný zopakoval průběh správního řízení, poukázal stejně jako v napadeném rozhodnutí na některé nesrovnalosti ve výpovědích žalobce, které na žalovaného působí celkově nevěrohodným dojmem. Poukázal rovněž na rozdílná tvrzení manželky žalobce paní Matčkaljan Susanny o potížích žalobce v zemi původu. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, žalobu projednal při jednání za přítomnosti tlumočníka jazyka arménského.

Zástupkyně žalobce odkázala na žalobu a zopakovala výhradu ohledně použití zpráv o zemi původu, které jsou z let 2009-2010. Namítla, že problémy žalobce se týkají roku 2001, a proto je třeba použít informace, které se týkají doby, kdy žalobce popisuje potíže v zemi původu.

Pověřený pracovník žalovaného odkázal na vyjádření k žalobě a setrval na správnosti napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že k posouzení otázky udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se shromažďují informace k době, kdy žadatel opustil zemi původu a naopak při rozhodování o doplňkové ochraně se shromažďují aktuální informace o zemi původu, které se týkají případného návratu do země původu. Použití zpráv z roku 2001 označil za irelevantní. Dále uvedl, že žalobou je napadán i výrok rozhodnutí o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z roku 2006, který zrušil původní rozhodnutí žalovaného pouze ve výroku o neudělení doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu) a založil tak překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k výroku o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Žalovaný navíc v novém řízení nezjistil žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na rozhodování dle § 12 zákona o azylu.

Zástupkyně žalobce upřesnila a namítla, že žalovaný při hodnocení doplňkové ochrany posuzuje věrohodnost výpovědi žalobce, které se týkají událostí z roku 2001, zprávami z roku 2009 a 2010. Výtka se týká zejména otázky vymahatelnosti práva a možnosti domáhat se ochrany v zemi původu.

Pověřený pracovník žalovaného zdůraznil aktuálnost informací o zemi původu ve vztahu k doplňkové ochraně. Poukázal na to, že věrohodnost žadatele je základním pilířem celého azylového řízení. V daném případě bylo třeba posoudit aktuálně hrozící nebezpečí v zemi původu, zásadní rozpory v samotných výpovědích žalobce a rozpory v porovnání s výpověďmi jeho manželky.

Ze správního spisu soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Žalobce podal dne 10.11. 2001 žádost o azyl v ČR. Dne 31.7. 2002 s ním byl proveden pohovor k důvodům jeho žádosti. Rozhodnutím ze dne 22.11. 2003 č.j. Pokračování 32Az 11/2010

OAM-10981/VL-19-P26-2001 rozhodl žalovaný o neudělení azylu žalobci dle § 12,§ 13 a § 14 zákona o azylu a dále rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování dle § 91 zákona o azylu. Krajský soud v Ústí nad Labem, svým rozsudkem ze dne 6.11. 2006 výše uvedeného č.j. zamítl žalobu ve výroku o neudělení azylu a současně zrušil výrok rozhodnutí o neudělení překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu s odůvodněním, že z rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých konkrétních informací o zemi původu došel správní orgán k závěru, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26.4. 2007 odmítl kasační stížnost žalobce pro nepřijatelnost.

Žalovaný posléze pokračoval ve správním řízení a dne 16.3. 2007 a dne 22.7. 2010 provedl se žalobcem doplňující pohovory.

V žádosti o azyl a při prvním pohovoru (31.7. 2002) žalobce vylíčil svůj azylový příběh následovně: problémy v zemi svého původu spojuje s událostí, která se stala v době jeho výkonu základní vojenské služby v letech 1996-1999 v Náhorním Karabachu. V říjnu 1997 kdy byl velitelem hlídky, nejdříve zajali ázerbájdžánského pastýře a posléze ho propustili. Za to byl ještě během výkonu základní vojenské služby potrestán za porušování vojenského pořádku vojenským vězením v délce tří měsíců, které strávil na samotce. Po zbytek vojenské služby již žádné jiné potíže neměl, nebyl souzen. Po ukončení základní vojenské služby (jednou uvedl v roce 1999, jindy v dubnu 2001) za ním přišli tři příslušníci vojenské policie, odvezli ho do budovy vojenské policie, kde ho zadržovali dva dny a vyslýchali ho za účelem zjištění, proč propustil onoho zajatce. Podezřívali ho z vzetí úplatku. Bili ho a zavírali do cely. Tato situace se opakovala asi třikrát, odváželi ho do lesa, bili ho. Naposledy se tak stalo v červnu 2001, v lese ho zbili, jeden z mužů ho bodl nožem do levého boku. Potom ho odvezli do nemocnice. Arménii opustil 29.10. 2001 kvůli výhrůžkám a strachu ze strany pracovníků vojenské policie. Rodina za ním přijela do ČR asi o čtyři měsíce později.

V průběhu dalších doplňujících pohovorů byl žalobce opětovně dotazován na podrobnosti k události s propuštěním pastýře během jeho výkonu základní vojenské služby a následným návštěvám příslušníků vojenské policie po ukončení základní vojenské služby. Žalobce poprvé při pohovoru dne 16.3. 2007 uvedl, že při posledním setkání s příslušníky vojenské policie v červnu 2001, poté, co ho odvezli do lesa, tak mu sdělili, že se o něho zajímají proto, že má v sobě ázerbájdžánskou krev (jeho otec pochází ze smíšeného manželství), a proto mu nemohou zcela věřit. Bili ho, aby se k tomu přiznal a že spolupracoval s ázerbájdžánskou stranou. Přitom ho jeden z nich bodl nožem do boku. Nikde si na jednání příslušníků vojenské policie nestěžoval, podle něho to nemělo cenu. Kromě uvedených potíží žádné jiné problémy v zemi původu neměl. Při dalším pohovoru dne 22.7. 2010 byl žalobce žalovaným vyzván, aby vysvětlil některé rozpory ve svých výpovědích a výpovědích své manželky k události, která se odehrála během jeho výkonu základní vojenské služby, k jeho zranění po bodnutí nožem a k tomu kdo ho dopravil do nemocnice. Dále byl dotazován, zda si v zemi původu stěžoval na postup vojenské policie, zda vyhledal nějakou jinou či právní pomoc, zda se pokusil vyřešit své problémy např. přestěhováním a čeho se obává v případě návratu. V napadeném rozhodnutí je

Pokračování 32A z 11/2010

podrobně popsán obsah všech pohovorů a výpovědí žalobce.

Při jednání soud provedl důkaz úředním překladem listiny předložené žalobcem – Zprávou Human Rights Watch z listopadu 2009. Dále k důkazu konstatoval řízení o žalobě ve věci manželky žalobce a jejich nezl. dětí, vedené zdejším soudem pod sp. zn. 32 Az 12/2010.

V závěrečných návrzích účastníci setrvali na svých návrzích a odkázali na svá písemná vyjádření a učiněné přednesy. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že žalobou napadené rozhodnutí stále postrádá řádně zjištěný skutkový stav věci, ač pro toto pochybení bylo původní rozhodnutí žalovaného ve vztahu k § 91 zákona o azylu Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušeno. Pověřený pracovník žalovaného poukázal na povinnost tvrzení, která stíhá žadatele o udělení mezinárodní ochrany a je spojena s věrohodnou výpovědí, která by měla být konstantní. Rozpory ve výpovědích žalobce jsou popsány v napadeném rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobcem předložená zpráva Human Rights Watch z listopadu 2009 je pouze obecnou informací bez konkrétního vztahu k případu žalobce, přitom žalovaný použil aktuálnější zprávy o zemi původu. K novému tvrzení žalobce ohledně jeho částečně ázerbájdžánského původu namítl, že se jedná o skutečnost, která musela být žalobci známa již dříve a měl možnost ji uvést hned na počátku své žádosti, což neučinil. Uvedením této skutečnosti mnohem později, zejména až poté, co o tom hovořila jeho manželka, se žalobce dle názoru žalovaného snaží o zvýšení naléhavosti svého případu.

Žalobce k věci samé uvedl, že je ve své vlasti považován za vlastizrádce, a to jde s člověkem celý život. Tato otázka je stále aktuální. K rozporům s výpověďmi své manželky vysvětlil, že v Arménii je taková tradice, že muž jako hlava rodiny nemusí vše říkat své manželce, a to proto, aby si nedělala zbytečné starosti. Ke svému částečně ázerbájdžánskému původu uvedl, že o této skutečnosti zpočátku nemluvil proto, že měl obavy z toho, že se tom dozvědí v zemi jeho původu, což se také stalo. I zde v ČR se bojí o svém původu hovořit.

Pověřený pracovník žalovaného reagoval na sdělení žalobce prohlášením, že ČR neposkytuje žádné informace o žadatelích o mezinárodní ochranu, tím méně domovskému státu žadatele. To žalovanému výslovně zakazuje ustanovení § 19 odst. 1 zákona o azylu. Odkázal i na pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí, která popisuje pozici osob částečně ázerbájdžánského původu na území Arménie. Ke sdělení žalobce, že je stále považován za vlastizrádce a obává se postihu uvedl, že žalobce byl za skutek, který se odehrál při výkonu jeho základní vojenské služby v roce 1997 potrestán tříměsíčním vězením. Po propuštění a po ukončení základní vojenské služby nebyl nijak postihován ze strany arménských státních orgánů.

Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pokračování 32Az 11/2 010

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 14 Az 490/2004 ze dne 6. 11. 2006 (právní moc dne 18.1. 2007) bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-10981/VL-19-P26-2001 ze dne 22. listopadu 2003 ( právní moc 3.12. 2003) pouze ve výroku o neexistenci překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu v tehdy platném znění. Ohledně výroku o neudělení azylu žalobci dle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu bylo tedy pravomocně rozhodnuto a tato skutečnost brání opětovnému projednání (§ 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, v platném znění za použití § 64 s. ř. s.).

Žalovaný v nově vedeném řízení kompletně zhodnotil výpovědi žalobce a konstatoval, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by žalovaného vedly ke změně názoru ohledně důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, proto v tomto rozsahu odkázal na své původní rozhodnutí. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí opětovně zabýval ustanovením § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny) a ustanovením § 14 (humanitární azyl). Za tím účelem opět posuzoval osobní, rodinnou, ekonomickou a sociální situaci žalobce, přičemž přihlédl i k jeho zdravotnímu stavu s odkazem na použité lékařské zprávy. Nezjistil žádný zřetele hodný důvod pro udělení této formy azylu.

Přestože napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona o azylu ve znění platném v době rozhodování a rovněž žalobou je napadán výrok o neudělení azylu žalobci dle § 12 zákona o azylu, soud se s odkazem na výše uvedené již otázkou neudělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 nezabýval.

Zákonem č. 165/2006 Sb. byl s účinností od 1.9. 2006 novelizován zákona o azylu tak, že ustanovení § 91 zákona bylo zrušeno a nově byl zaveden institut doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c)

Pokračování 32Az 11/2 010

vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích

mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

K doplňkové ochraně soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. I když se doplňková ochrana vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k jiným skutečnostem nastávajícím v jiném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany rozhodující především tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.

Žalovaný při posuzování, zda žalobce splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany vycházel jak z jeho výpovědí, tak i z informací, které si v nově vedeném řízení k případu žalobce a objasnění aktuální situace v zemi původu žalobce obstaral. Vycházel zejména ze Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2009 ze dne 11. března 2010, Informace MZV č.j.90691/2010 -LPTP ze dne 19. března 2010 k č.j. MV-819-1/OAM-2010, Informace MZV č.j.106207/2010-LPTP ze dne 7. června 2010 k č.j. MV-52169-1/OAM-2010, a Informací ČTK. Soud poznamenává, že z bohaté judikatury soudů vyplývá, že pro posouzení doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu) je rozhodující aktuální situace v zemi původu žalobce na rozdíl od posuzování důvodů pro udělení azylu dle § 12, které se váží k situaci bezprostředně následující po odchodu ze země původu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7. 2007, č.j. 2 Azs
). 30/2007 a ze dne 3.3. 2004, č.j. 2 Azs 12/2004, dostupné na www.nssoud.cz

Zpráva Human Rights Watch z listopadu 2009, kterou žalobce navrhl k důkazu, je obecnou informací bez konkrétního vztahu k osobě žalobce. Ve zprávě je stručně popsáno násilí v souvislosti s volbami a po volbách (do městského zastupitelstva

Pokračování 32Az 11/2 010

Jerevanu v květnu 2009, prezidentské volby v únoru 2008), případy zastrašování a

útoků na oponenty, opoziční novináře. Dále se v ní uvádí, že dochází k porušování práva na svobodu shromažďování a projevu, k útokům na obhájce lidských práv, které často zůstávají nepotrestány. V závěru jsou doporučení pro arménskou vládu, jaké konkrétní kroky má v dotčených oblastech učinit.

Soud po provedeném přezkumném řízení dospěl k závěru, že žalovaný pro rozhodnutí o doplňkové ochraně shromáždil aktuální informace o zemi původu žalobce a tyto konfrontoval s azylovým příběhem předneseným žalobcem. Tvrzení žalobce porovnal i s výpovědí jeho manželky, která právě od potíží svého manžela odvozovala své problémy, kvůli kterým také později svou vlast opustila. Na straně 9 a 10 napadeného rozhodnutí jsou žalovaným zjištěné rozpory popsány. Soud zdůrazňuje, že věrohodnost žadatele je základním pilířem celého azylového řízení, tato otázka byla judikaturou opakovaně řešena. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze příkladmo odkázat na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí NSS, např. Ej 447/04, Ej 86/2006, v nichž se mimo jiné uvádí, že …“pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem jeho obav z návratu, a tím i jeho azylový příběh nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jeho tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena…“ Žalovanému tak nelze vytýkat, že porovnával jednotlivé výpovědi žalobce a dále spolu s výpověďmi jeho manželky ohledně stejné události, z níž dovozují potíže v zemi původu. Žalovaný poukázal i na to, že ač manželka žalobce za jeden z důvodů, kvůli kterému měl on sám potíže v zemi původu uvedla jeho částečně ázerbájdžánský původ, žalobce o této skutečnosti poprvé (od roku 2001) hovořil až při svém doplňujícím pohovoru dne 16.3. 2007, tedy až poté co věděl, že o této skutečnosti mluvila jeho manželka. K výzvě žalovaného, aby se k této otázce a případným potížím podrobněji vyjádřil, však uvedl, že nechce, aby o tom lidé věděli, nechce o tom mluvit. Žalovaný zhodnotil tuto novou skutečnost týkající se národnostního původu žalobce a s odkazem na informaci MZV č.j.106207/2010-LPTP ze dne 7.6. 2010 uvedl, že osoby částečně ázerbájdžánského původu mají v Arménii rovnoprávné postavení s ostatními občany, s výhradou, že individuální projevy intolerance vůči příslušníkům národnostních menšin není možné vyloučit ani ve vyspělých demokratických zemích.

Z výpovědí žalobce vyplynulo, že se kvůli uváděným potížím s příslušníky vojenské policie nikam neobrátil s žádostí o pomoc, uvedl, že by to nemělo smysl. Žalovaný s odkazem na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2009 připouští, že možnost občanů dovolat se pomoci státu v případech zneužití státní moci nebo při páchání násilí ze strany soukromých osob není v současnosti na Pokračování 32Az 11/2 010

takové úrovni jako ve vyspělých demokratických zemích, je však zřejmá snaha o

zlepšení práce justičních orgánů stíhat a trestat takové pachatele. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na výše citovanou informaci MZV z 7.6. 2010 zabýval i tím, zda v případě návratu by žalobce mohl být stíhán za porušení vojenských předpisů kvůli události z roku 1997. Citovaná zpráva takovou možnost sice nevylučuje, soud však souhlasí s učiněným závěrem žalovaného, že žalobce byl za uvedený skutek potrestán v době samotného výkonu základní vojenské služby tříměsíčním vězením. Do konce vojenské služby již žádné s tím související potíže neměl a ani nikdy později proti němu nebylo vzneseno obvinění, a to ani poté, co byl obtěžován příslušníky vojenské policie.

V řízení nebylo dle názoru soudu prokázáno, že by v případě návratu žalobci hrozilo skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. V Arménii v současné době neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§14a odst. 2 zák. o azylu). V případě návratu žalobci jako neúspěšnému žadateli o azyl nehrozí perzekuce ze strany státních orgánů. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) nebyly v případě žalobce zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. S učiněnými závěry žalovaného se soud ztotožňuje.

Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, krajský soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 19. května 2011 JUDr. Ivona Šubrtová, v. r.

samosoudkyně