31 Af 39/2011 - 26Rozsudek KSHK ze dne 31.10.2011

31 Af 39/2011-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně H. Ž., zast. společností UNTAX, s.r.o., se sídlem Praha 10, U Továren 256/14, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2011, čj. 674/11-1500-602705, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2011, čj. 674/11-1500-602705, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 000 Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 8.2.2011, č.j. 674/11-1500-602705, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, vydané dle ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „zákon o správě daní“) Finančním úřadem v Pardubicích (dále jen „správce daně“) dne 12.11.2010, pod č.j. 183148/10/248911601191.

V jeho odůvodnění uvedl, že daňový subjekt M. Ž. zemřel dne 5.10.2005. K tomuto datu evidoval správce daně na jeho osobním daňovém účtu na druhu příjmu 72–Daň z příjmů fyzických osob nedoplatek ve výši 3 455 244,60 Kč. Tuto

Pokračování 31Af 39/2011

částku správce daně přihlásil dne 7.11.2005 do pasiv dědictví u notářky JUDr. Návratové, pověřené vedením dědického řízení. Dne 24.10.2008 vydal Okresní soud v Pardubicích pod č.j. 32 D 1876/2005 – 267 usnesení, kterým upravil poměr podílů jednotlivých dědiců k hodnotě nabytého majetku z dědictví. Právní nástupce paní H. Ž. nabyla hodnotu z dědictví v poměru 25,58%, to je 277 854,20 Kč, z aktiv dědictví. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27.11.2008. Správce daně proto žalobkyni vyzval k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 880 372,70 Kč, který je poměrem hodnoty majetku nabytého žalobkyně z dědictví 25,58% z celkové hodnoty dědictví.

Žalovaný dále s odkazem na ust. § 70 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a ustanovení § 264 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v platném znění (dále jen „daňový řád“) konstatoval, že správce daně učinil úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, kterým byla přerušena promlčecí lhůta a začala znovu běžet po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o takovém úkonu zpraven. Za takový úkon označil sdělení č.j. 191232/248911/4089 o výši nedoplatku, adresované notáři pověřenému vedením dědického řízení, doručené mu dne 7.11.2005.

Dle žalovaného byl správce daně oprávněn vyzvat dlužníka k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě dle ustanovení § 73 odst. 1 zákona o správě daní. Protože se však výše uvedená výzva nijak nedotýká hmotných práv a povinností žalobkyně (hmotně právní pozice byla vyřešena v řízení předcházejícím, to je v řízení, jehož výsledkem bylo stanovení povinnosti zaplatit daně v určité výši do určité doby), a právní stav existující před vydáním napadeného rozhodnutí se tudíž nijak nezměnil (k datu vydání výzvy, to je ke dni 12.11.2010 žalobkyně nezaplatila splatný nedoplatek), dospěl žalovaný k závěru, že výzva k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě má povahu toliko upomínky k zaplacení splatného nedoplatku, neboť neřeší ani neukládá daňovou povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má splnit svou povinnost zaplatit splatný nedoplatek (jak již v obdobných případech judikoval Ústavní soud – III ÚS 428/2000 ).

Ve včas podané žalobě žalobkyně vyslovila nesouhlas s výší vymáhané daňové povinnosti, se způsobem hodnocení skutkového zjištění i s právními závěry žalovaného. Napadené rozhodnutí označila za nezákonné, tvrdila že jím byla zasažena na svých veřejných subjektivních právech, domáhala se jejich ochrany a navrhla, aby rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správce daně byla zrušena a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně potvrdila, že se stala právní nástupkyní daňového subjektu M. Ž., který zemřel 5.10.2005, a to na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24.10.2008, č.j. 32 D 1876/2005-267, kterým jí na aktivech připadla náhradová pohledávka zůstavitele z titulu vypořádání SJM ve výši 281 362,50 Kč, starší obnošené šatstvo, prádlo a obuv zůstavitele a na pasivech povinnost uhradit pohledávku ve výši 3 772 Kč. Pohledávky správce daně, které přihlásil v rámci dědického řízení, byly označeny za sporné dle § 174k zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v planém znění (dále jen „o.s.ř.“) a nebyly

Pokračování 31Af 39/2011

zahrnuty do pasiv dědictví. Správce daně vyzval žalobkyni k zaplacení nedoplatku pohledávek na dani z příjmů fyzických osob v náhradní lhůtě.

Žalobkyně se však neztotožnila se závěrem správce daně a žalovaného ohledně úkonu směřujícímu k vymožení nedoplatku a uplatnila námitku promlčení dle § 70 zákona o správě daní. Především namítala, že vymáhané daňové povinnosti byly promlčeny již před tím, něž správce daně pohledávky za zůstavitelem přihlásil do dědického řízení. Tím se žalovaný, zjevně účelově, při posuzování promlčení nároku v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vůbec nezaobíral. Dle žalobkyně jsou historické daňové povinnosti zůstavitele na dani z příjmů fyzických osob promlčeny, tuto námitku v odvolání vznesla a žalovaný byl povinen k ní přihlédnout.

Pro případ, že by se krajský soud neztotožnil se závěrem ohledně nezákonnosti rozhodnutí žalovaného založené na tom, že jeho nárok již byl promlčen žalobkyně namítala, že žalovaný na ní uplatňuje větší pohledávku za zůstavitele, než za kterou ručí. Žalobkyně na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích vydaného dne 12.10.2008, pod č.j. 32 D 1876/2005-267, nabyla hodnotu dědictví odpovídající částce 277 854,20 Kč. Dle ust. § 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) však dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, a dle ust. § 470 odst. 2 občanského zákoníku, je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Žalovanému (věřiteli zůstavitele) za dané situace přísluší právo na uspokojení pouze části jeho pohledávky z dědictví po zůstaviteli. Na základě této skutečnosti žalovaný nemůže ukládat povinnost žalobkyni k zaplacení částky celé. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke konvokaci při projednávaném dědictví, je nutné dodržet pravidla platná pro likvidaci dědictví daná v ust. § 175t až § 175v o.s.ř. I na základě této skutečnosti se žalobkyně domnívá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné.

Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se k podané žalobě a při předložení správního spisu pouze odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a navrhl, aby krajský soud žalobu usnesením odmítl.

K návrhu žalovaného na odmítnutí žaloby žalobkyně ve své replice ze dne 1.8.2011 uvedla, že v projednávané věci je nutné řídit se závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v rozsudku ze dne 26.10.2006, čj. 1 Afs 86/2004-54. Trvala na tom, že žalobou napadené rozhodnutí podléhá přezkumu soudem.

Nejprve krajský soud vážil námitku žalovaného, že výzva vydaná dle ust. § 73 odst. 1 zákona o správě daní je rozhodnutím procesní povahy, nijak se nedotýká hmotných práv a povinností žalobkyně. Přiklonil se k závěrům, které vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31.3.2009, č.j. 7 Afs 24/2009-71, podle nichž výzva podle § 73 odst. 1 zákona o správě daní, a na ni navazující rozhodnutí odvolacího správního orgánu obecně nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s.ř.s. To však neplatí v případech, je-li tato výzva ve skutečnosti prvním úkonem správce daně deklarujícím daňovou povinnost žalobkyně. V daném případě byla daňová povinnost Pokračování 31Af 39/2011

vyměřena nikoliv žalobkyni ale daňovému subjektu M. Ž. a skutečná výše povinnosti, která přešla na žalobkyni z titulu právního nástupnictví, byla poprvé vůči žalobkyni uplatněna až ve shora citované výzvě. Krajský soud se proto výzvou věcně zabýval, neboť je shodně se závěry Nejvyššího správního soudu názoru, že by za tohoto skutkového stavu věci bylo odmítnutí žaloby zásahem do práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když souhlas žalobkyně i žalovaného s takovým postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu zjistil, že výzvou dle § 73 odst. 1 zákon o správě daní ze dne 12.11.2010, čj. 183087/10/248911601191, správce daně vyzval žalobkyni jako právní nástupkyni daňového dlužníka M. Ž., k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Ve výzvě je popsáno celkem 24 položek označených čísly jednacími pod kterými byly jednotlivé výměry vydány. Tři vykonatelná rozhodnutí byla vydána 4.3.1997, deset dne 19.9.2002, dvě 9.9.2003, jedno 4.8.2004 a osm od 4.8. do 19.10.2005. Ve správním spise je však založeno pouze deset platebních výměrů na daňové penále. Výzvy k úhradě daňových nedoplatků v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 zákona o správě daní adresované daňovému subjektu M. Ž. byly správcem daně vystaveny dne 4.12.2002 pod čj. 194120/02/248911/4089, 12.11.2003 pod čj. 187991/03/248911/4089, 13.9.2004 pod čj. 164058/04/248911/4089 a 23.9.2005 pod čj. 170763/05/248911/4089, všechny celkem na částku 150 713 Kč.

Podle ust. § 70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve znění platném do 31.12.2007 se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5 (odst. 2 § 70). Znění citovaného ust. § 70 odst. 1 a 2 se novelizací účinnou od 1.1.2008 nezměnilo, v odst. 3 byl k textu „ K promlčení se přihlédne jen tehdy, je-li to daňovým dlužníkem namítáno, a jen v rozsahu uplatňované námitky.“ připojen text „Po dobu výkonu rozhodnutí soudem nebo soudním exekutorem anebo do uspokojení z výtěžku veřejné dražby lhůta podle odstavců 1 a 2 neběží, a to až do právní moci rozhodnutí o ukončení těchto řízení nebo jeho ukončení; lhůta rovněž neběží po dobu přihlášení nedoplatku v insolvenčním řízení.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný podrobněji nezabýval srovnáním platebních výměrů s nedoplatkem na dani z příjmů fyzických Pokračování 31Af 39/2011

osob, jak ho vyčíslil ve sdělení č.j. 191232/248911/4089, adresovanému notáři pověřenému vedením dědického řízení. Nezabýval se dostatečně ani námitkou promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek ve smyslu ust. § 70 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a ustanovení § 264 odst. 5 daňového řádu. Uvedl, že byl učiněn jeden úkon směřující k vymáhání daňového nedoplatku a označil za něj právě sdělení ze dne 7.11.2005, adresované notáři projednávajícímu dědictví po zemřelém M. Ž.. Nevysvětlil však od kterého data počala běžet promlčecí lhůta u jednotlivých platebních výměru, ani zda shora uvedeným úkonem, t.j. přihláškou daňových pohledávek do dědického řízení, došlo k přerušení běhu lhůty za dodržení podmínek daných v ust. § 70 odst. 2 zákona o správě daní. Nelze totiž přehlédnout, že první tři položky uvedené ve výzvě adresované žalobkyni byly platební výměry vydané již 4.3.1997. V tomto směru shledal krajský soud rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto ho podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm ohledně každé položky uvedené ve výzvě přehledně popíše a zdůvodní proč je přesvědčen, že byly po žalobkyni uplatněny v souladu s ust. § 70 odst. 1 a 2 zákona o správě daní. Nezapomene zároveň vysvětlit návaznost vydaných platebních výměrů na vyčíslení předložené v řízení před notářem a následně na výzvu doručenou žalobkyni.

Pro úplnost krajský soud dodává, že pro nedostatečné zdůvodnění výzvy ze dne 12.11.2010, č.j. 183148/10/248911601191, a žalobou napadeného rozhodnutí, nemohl posoudit oprávněnost námitky žalobkyně, že správce daně a žalovaný na ní uplatňují větší pohledávku za zůstavitele, než za kterou ručí. Bude na žalovaném, aby se touto námitkou zabýval, zdůvodnit jakým postupem dospěl k závěru, že požadovaná částka ve výši 880 372,70 Kč, je uplatněna v souladu se zákonem.

Z důvodů shora uvedených dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem, proto žalobu dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude ve smyslu ust. § 78 odst. 5 citovaného zákona vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

Žalobkyně v žalobě navrhovala, aby krajský soud v souladu s postupem dle § 73 s.ř.s. přiznal žalobě odkladný účinek, neboť výkon rozhodnutí (rozhodnutí je vykonatelné) může žalobkyni nevratným způsobem zasáhnout na majetku. Krajský soud nemohl návrhu vyhovět, neboť svoje tvrzení do vydání tohoto rozhodnutí nezdůvodnila ani nepodložila žádným konkrétním důkazem.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení před krajským soudem žalobkyně úspěch měla, proto jí krajský soud ji přiznal právo na náhradu soudního poplatku, který prokazatelně uhradila. O úhradě nákladů za právní zastoupení rozhodně krajský soud samostatným rozhodnutím.

Pokračování 31Af 39/2011

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 31. října 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu