31 Af 140/2010 - 32Rozsudek KSHK ze dne 26.05.2011

31 Af 140/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce Ing. P. V., zast. Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem v Brně, Vackova 44, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. října 2010, čj. 6233/10-1100-604189, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. října 2010, čj. 6233/10-1100-604189,

a rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 15. dubna

2010, čj. 131952/10/228913602949, se zrušují a věc se žalovanému

vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 360,-- Kč

do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003.

Pokračování 31Af 140/2010

V žalobě uvedl, že správce daně na základě výsledků daňové kontroly přistoupil k dodatečnému vyměření daně z příjmů za uvedené zdaňovací období, neboť dospěl k závěru, že žalobce obdržel na svůj účet u banky BAWAG finanční prostředky, které neuvedl v daňovém přiznání. Dle žalovaného si žalobce měl založit dne 29. 1. 2001 u uvedené banky účet, na nějž mu byl zaslán příjem od společnosti ŽIVA, a.s., jako zprostředkovatelská provize za prodej horského sekacího stroje společnosti Povodí Labe, s.p., jehož byl zaměstnancem. Dále dle žalovaného měl vybrané finanční prostředky z rakouského účtu předávat žalobci svědek F. H.. K dodatečnému doměření daně došlo dle žalovaného proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno tím, že neprokázal, že by nedosáhl příjmů, které na svůj účet obdržel.

S odkazem na ust. § 32 odst. 2 písm. d/ zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) žalobce zdůraznil, že daňové rozhodnutí musí obsahovat uvedení právních předpisů, dle nichž bylo rozhodováno. Přitom vznik, změnu a zánik daňové povinnosti je třeba posuzovat zásadně v kontextu hmotně právního předpisu účinného v tom zdaňovacím období, za které je stanovováno. Z rozhodnutí žalovaného i správce daně však žalobce dovodil, že vycházela z hmotně právního předpisu účinného v roce 2010, ačkoliv se jednalo o daňovou povinnost za zdaňovací období roku 2003. Pokud žalovaný i správce daně v rozhodnutí uvedli, že vycházeli za zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nebylo najisto postaveno, dle jakého právního předpisu bylo vůbec o daňové povinnosti ve skutečnosti správními orgány rozhodováno. Proto žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalobce označil obě rozhodnutí (myšleno prvoinstanční i druhoinstanční) za nezákonná pro vady řízení spočívající v porušení ust. § 2 odst. 1, 2, 3, 7 a 9, ust. § 16 odst. 4 písm. e/ a ust. § 31 odst. 1, 2, 4, 8 a 9 daňového řádu, neboť při jejich vydání vyšly správní orgány z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, který navíc nesprávně při důkazním řízení vyhodnotily. Rozhodnutí jsou navíc dle žalobce i v rozporu s ústavním pořádkem ČR a navíc nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

Dle žalobce došlo při vydání shora uvedených rozhodnutí k porušení žalobcova práva vyplývajícího z ust. § 16 odst. 4 písm. e/ a § 31 odst. 2 věta druhá daňového řádu, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány totiž vzaly za rozhodné důkazy svědecké výpovědi osob – D. K. a F. H., oba bytem v Rakousku ze dne 18. 10. 2005 a 20. 1. 2009, a přitom při jejich provádění správce daně žalobci neumožnil účast a tudíž ani klást svědkům otázky. Za nerozhodnou považoval přitom okolnost, že svědecké výpovědi prováděl orgán Rakouské republiky. Žalobce proto navrhl, aby soud při projednání věci svědecké výpovědi provedl, odkázal přitom na ust. § 77 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

K otázce důkazního břemene odkázal žalobce na ust. § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu a judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005. Považoval za nepochybné, že povinnost prokazovat údaje v daňovém přiznání leží na daňovém subjektu, přičemž správce daně prokazuje

Pokračování 31Af 140/2010

skutečnosti předpokládané zákonem. Upozornil však na to, že daňový subjekt nemůže prokazovat skutečnost, která není možná nebo dokonce neexistuje, nebo kterou sám netvrdí. V takovém případě přechází důkazní břemeno dle žalobce na správce daně a to i přesto, že to explicitně nevyplývá z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu, neboť pouze správce daně je ve smyslu ust. § 31 odst. 2 daňového řádu odpovědný za to, aby byl skutkový stav zjištěn co nejúplněji. Žalobce zdůraznil, že popírá, že by měl příjmy, které mu správce daně přisuzuje. Nelze proto na něm požadovat, aby prokázal, že dosáhl příjem, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Důkazní břemeno proto dle něho přešlo na správce daně.

Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že se výpověď svědkyně D. K. doplňuje s dalšími listinnými důkazy. Upozornil znovu, že výpověď byla nepřípustným důkazem a pokud z něho žalovaný vyšel, jsou jeho závěry stiženy stejnou vadou. K výpovědi svědka F. H. zdůraznil, že správce daně ani žalovaný nevzali při jejím hodnocení vůbec v úvahu osobní vztah svědka k projednávané věci. Považoval totiž za nepochybné, že svědek vypovídal tak, jak to bylo v jeho prospěch, neboť pokud by vypovídal jinak, vznikla by daňová povinnost jemu.

Napadené rozhodnutí označil žalobce za nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s žalobcovou stěžejní argumentací a předloženými důkazy a hodnocení žalovaného nemá oporu v provedených důkazech. Odkázal přitom na ust. § 50 odst. 7 daňového řádu. Zdůraznil, že v průběhu daňového řízení poskytl správce daně maximální součinnost, aby ozřejmil skutečný stav věci a jeho vztah k rakouskému účtu. Předloženými důkazy - výpisy z pracovního řádu Povodí Labe s.p., potvrzením zaměstnavatele o přítomnosti na pracovišti dne 29. 1. 2001 a 16. 2. 2006, informací o délce trasy ze svého pracoviště do sídla Bawag Vien, rozpisem provozní doby bankovního domu a absenční kartou – prokazoval rozhodnou skutečnost, že to nemohl být on, kdo dne 29. 1. 2001 založil a dne 16. 2. 2006 zrušil rakouský účet, neboť nebyl jeho majitelem. Faktickým zřizovatelem tohoto účtu byl svědek F. H., s nímž kdysi přišel do styku a který měl v minulosti na služební cestě v zahraničí krátce v držení jeho cestovní pas za účelem vyřízení hotelového ubytování či ověření totožnosti. Žalobce nemůže nést zodpovědnost za to, zda si svědek pořídil kopii jeho dokladu a poté ji zneužil na založení bankovního účtu na jméno žalobce. Žalobce popřel, že by byl účasten zřízení a zrušení účtu, či že by pro tyto účely někoho zmocnil. Podpisy, z nichž tuto okolnost správní orgány dovozují, nejsou žalobce. Vyslovil domněnku, že skutečným vlastníkem účtu byl právě svědek F. H., rezolutně přitom popřel, že by od tohoto svědka přebíral jakoukoliv hotovost. Žalobce žalovanému vytkl, že v rozporu s ust. § 28 odst. 1 daňového řádu nepřihlédl k okolnosti, že trestní stíhání jeho osoby pro podezření ze spáchání trestného činu právě v souvislosti s rakouským účtem bylo pravomocně zastaveno.

Žalobce zpochybnil hodnocení žalovaného, který konstatoval, že předložené důkazy nesvědčí ve prospěch tvrzení žalobce, že bankovní účet nezaložil a následně nezrušil. Popření podpisu žalobce považoval žalovaný za účelové. Nesouhlasil rovněž s názorem žalovaného, že přebíral hotovost od svědka, když tato skutečnost byla potvrzena pouze svědeckou výpovědí provedenou nezákonně. Žalobce proto

Pokračování 31Af 140/2010

považoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z důkazů totiž dle žalobce nevyplynulo, že by účet u rakouské banky založil právě on, když nebyla objasněna pravost podpisů na příslušných listinách. Dále nebylo prokázáno, že by obdržel od F. H. jakékoliv finanční prostředky natož takové, které mají původ v prostředcích dislokovaných na rakouském účtu. Nesporné bylo pouze to, že s předmětnými finančními prostředky na bankovním účtu výhradně disponoval svědek F. H.. V žádném případě tedy nenastala situace, že žalobce zakryl skutečný stav stavem formálně právním. Žalovaný tak předestřel pouhé domněnky a zároveň se opíral o důkazy nezákonně pořízené (svědecké výpovědi).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce, že předmětný účet nezaložil a ani nezrušil, nenasvědčují především listinné materiály získané od orgánů policie, jako sdělení bankovní úřednice do protokolu 23. 7. 2007, žalobcova žádost ze dne 29. 1. 2001 o otevření bankovního účtu s uvedením podpisových vzorů, žádost o uzavření bankovního účtu ze dne 16. 2. 2006, kopie dvou stran cestovního pasu předloženého při jednání s úředníkem banky a žalobcem podepsaný výpis z rakouského devizového zákona ze dne 29. 1. 2001. V další části rozhodnutí pak provedl podrobné hodnocení těchto důkazních prostředků se závěrem, že žalobce se stal poplatníkem daně z příjmů fyzických osob za shora uvedené zdaňovací období.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že úkony směřující k přerušení prekluzívní lhůty nebyly po vydání dodatečného platebního výměru učiněny.

V replice k písemnému vyjádření k žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzívní lhůty ve smyslu ust. § 47 daňového řádu. Zpochybnil totiž samotný akt zahájení daňové kontroly dne 9. 7. 2008. Považoval za zřejmé, že ve skutečnosti u něho žádná faktická daňová kontrola neproběhla, neboť správce daně sám žádnou kontrolu neprováděl, když pouze interpretoval a navíc nesprávně úkony jiného orgánu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Předmětem sporu mezi účastníky a tudíž i předmětného jednání před soudem bylo stanovení daňové povinnosti žalobce za zdaňovací období roku 2003. Před posouzením hmotněprávní námitky dotýkající se výše stanovení dodatečně vyměřené daně přistoupil krajský prioritně k hodnocení námitky, vznesené v replice k vyjádření žalovaného, dotýkající se běhu prekluzívní lhůty a potažmo práva žalovaného dodatečně daň z příjmů žalobci vyměřit.

Při posouzení této otázky vycházel krajský soud z ust. § 47 odst. 1 daňového řádu: „Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž Pokračování 31Af 140/2010

vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.“ Výklad tohoto ustanovení pak krajský soud provedl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Afs 139/2006-108. Z citovaného rozhodnutí totiž vyplývá že „uvedené ustanovení je nutno interpretovat ve světle principu in dubio pro libertate, tzn. v případě pochybností se přiklonit k takovému výkladu citované normy, který nejméně zasahuje do ústavně garantovaných práv jednotlivce.“ Nejvyšší správní soud konstatoval, že by bylo (dle stanoviska Ústavního soudu) „v rozporu s racionálním výkladem“, kdyby se lhůta založená zákonným pojmem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ odvíjela až od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, a nikoli od konce roku, v němž daňová povinnost vznikla.“

Námitku prekluze proto krajský soud považoval ve vazbě na shora uvedené v projednávané věci za důvodnou. Ze správního spisu totiž nepochybně vyplynulo, že předmětem dodatečného vyměření daně z příjmů bylo zdaňovací období roku 2003, přičemž kontrola tohoto zdaňovacího období byla zahájena dne 9. 7. 2008. Lze se tak jednoznačně přiklonit k názoru žalobce prezentovanému v poslední žalobní námitce, že právo žalovaného pro dodatečné vyměření zmiňované daně bylo prekludováno k datu 31. 12. 2006. Pokud tedy správce daně učinil úkon (v daném případě zahájení daňové kontroly), jenž by mohl vést k přerušení prekluzívní lhůty až koncem v roce 2008 (konkrétně k datu 9.7.2008), učinil tak nepochybně v době, kdy jeho právo daň vyměřit již bylo prekludováno. Krajský soud přitom neshledal, že by do zahájení daňové kontroly byl učiněn jakýkoliv úkon ze strany správce daně, který by běh prekluzívní lhůty přerušil a způsobil tak běh lhůty nové.

Ze shora naznačeného je tedy patrné, že krajskému soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí i jemu předcházející platební výměr správce daně zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 1 s.ř.s.), neboť daň byla žalobci dodatečně vyměřena po uplynutí prekluzívní lhůty.

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Ze soudního spisu je zřejmé, že v dané věci učinil zástupce 4 úkony právní služby po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobci nárok na úhradu 4 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-- Kč, náklady za jízdné za cestu z Brna do Hradce Králové a zpět a náhradu za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100,- Kč. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.

Pokračování 31Af 140/2010

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 26. května 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu