30 Af 32/2010 - 43Rozsudek KSHK ze dne 15.09.2011

30Af 32/2010-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve spojených věcech žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, PSČ 344 01, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, 501 01 Hradec Králové, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. srpna 2010, č.j. 10050/2010-060100-21 a č.j. 10046/2010-060100-21, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. srpna 2010, č.j. 10050/2010-060100-21 a č.j. 10046/2010-060100-21, se zrušují a věci se vracejí žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 25. 452,- Kč Kč do osmi dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Václava Faltýna, advokáta se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143.

Odůvodnění:

Žalobce napadl včas podanými žalobami shodného obsahu shora označená rozhodnutí žalovaného, kterými zamítl žalobcova odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu Náchod ze dne 11. ledna 2010, zn. 11700-126400-013 a zn. 11698-126400-013. Těmito rozhodnutími Celní úřad Náchod zamítl žalobcovy žádosti o vrácení antidumpingového cla zaplaceného na základě dodatečných platebních výměrů

Pokračování 30Af 32/2010

Celního úřadu Náchod ze dne 10. července 2009, č.j 6224/09-126400-013 a č.j. 6225/09-126400-013, a antidumpingové clo nevrátil.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynul názor žalovaného, že žalobcův požadavek na vrácení zaplaceného antidumpingového cla dle čl. 236 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává Celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Celní kodex“), musel být odmítnut s ohledem na znění prvního pododstavce odst. 1 tohoto článku, podle něhož se dovozní nebo vývozní clo vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona. Clo je pak dlužné ze zákona, jestliže celní dluh vznikl za podmínek stanovených kapitolou 2 hlavy VII Celního kodexu a jestliže částka tohoto cla mohla být určena použitím celního sazebníku Evropských společenství v souladu s ustanoveními hlavy II Celního kodexu. Tento svůj závěr podpořil žalovaný odkazem na rozsudek Soudního dvora z 20. 10. 2005 ve věci C – 247/04 (dále jen „Rozsudek“). Uvedené podmínky byly v žalobcově případě dle žalovaného nepochybně naplněny, tedy clo bylo v době zaplacení dlužné. Nevrátit je by tedy bylo možné pouze tehdy, pokud by se pravomocně prokázalo, že nárok na zaplacení cla nevznikl. Žalovaný připustil, že v době, kdy k zaplacení cla došlo, byly dodatečné platební výměry, kterými bylo doměřeno, neplatné. Tato neplatnost je však dle jeho názoru s ohledem na vznik celního dluhu irelevantní. Pokud totiž částka dovozního nebo vývozního cla zůstává dlužná ze zákona ve smyslu prvního pododstavce odst. 1 čl. 236 Celního kodexu, i když nebyla sdělena dlužníkovi v souladu s čl. 221 odst. 1 Celního kodexu, je dlužná i v případě, že u platebního výměru byla ověřena neplatnost.

S těmito závěry žalobce v žalobách nesouhlasil, napadená rozhodnutí považoval za nesprávná a nezákonná, stejně jako procesní postup celních orgánů, jenž jejich vydání předcházel.

Úvodem žalob nejprve stručně popsal průběh správních řízení ve věci i ve věcech souvisejících. Celní úřad Náchod vydal dne 10. července 2009 pod zn. 6224/09-126400-013 a 6225/09-126400-013 dodatečné platební výměry, jimiž uložil žalobci povinnost uhradit antidumpingové clo v souvislosti s dovozem zboží propuštěného do režimu volného oběhu. Dodatečně vyměřené clo žalobce zaplatil a proti dodatečným platebním výměrům podal odvolání. Ještě před skončením odvolacích řízení Celní úřad Náchod ověřil neplatnost dodatečných platebních výměrů a to s účinky od 7. 12. 2009. Z toho dle žalobce plyne, že clo nebylo v době jeho zaplacení dlužno a jako takové musí být dle čl. 236 odst. 1 Celního kodexu vráceno a pokud k tomu nedošlo, jsou rozhodnutí celních orgánů nezákonná.

Žalobce poukázal na skutečnost, že Celní úřad Náchod odůvodnil svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení cla tím, že dříve zaplacené clo použil bez dalšího na úhradu cla nově vyměřeného a předepsaného novými platebními výměry ze dne 7. prosince 2009, zn. 11466/09-126400-013 a zn. 11467/09-126400-013, jen proto, že clo bylo nově vyměřeno ve stejné výši jako původně a bylo splatné pod stejným variabilním symbolem. Tento názor označil žalobce za nesprávný a v odvoláních s ním polemizoval.

Pokračování 30Af 32/2010

Žalovaný ale postavil svá rozhodnutí o zamítnutí odvolání na zcela nové právní úvaze. Konkrétně na tom, že v dotčeném případě bylo antidumpingové clo v době jeho zaplacení dlužno ze zákona, neboť celní dluh podle Celního kodexu vznikl a částka cla byla určena použitím celního sazebníku Společenství, to vše s odkazem na shora citované rozhodnutí Soudního dvora. V souvislosti s tím žalobce namítl, že mu žalovaný nedal možnost se před vydáním napadených rozhodnutí vyjádřit k zamýšlenému novému právnímu posouzení celé věci, čímž procesně zásadním způsobem pochybil a toto pochybení mělo za následek nezákonnost napadených rozhodnutí.

Pokud by žalobce před vydáním žalovaných rozhodnutí věděl, že je žalovaný hodlá postavit na uvedených právních úvahách, pak by uplatnil v odvoláních veškeré své námitky, které uplatnil v odvolacích řízeních proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Náchod ze dne 10. 7. 2009. Již v odvoláních proti uvedeným dodatečným platebním výměrům, u nichž byla ověřena následně jejich neplatnost, totiž namítal, že antidumpingové clo v dotčeném případě ze zákona dlužno není. Uvedl proto, že veškeré odvolací námitky uplatněné v uvedených odvoláních proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Náchod ze dne 10. 7. 2009 z opatrnosti uplatňuje také jako žalobní důvody.

Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Tvrzení, že částka antidumpingového cla byla určena použitím celního sazebníku Společenství, nebylo žalovaným vůbec podloženo a zdůvodněno, když navíc se jedná i o tvrzení nesprávné a neúplné. Soudní dvůr totiž v Rozsudku dodal, že částka cla musí být stanovena v souladu s ustanovením hlavy II Celního kodexu, což žalovaný zcela opominul a v tomto směru se v odůvodnění rozhodnutí nijak nevyjádřil.

V další žalobní námitce žalobce uvedl, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná také z důvodu nesprávného právního posouzení žalovaným. Rozsudek, o který své názory opřel, dle žalobce na daný případ nedopadá. Byl vydán ve věci, kdy pouze nedošlo k řádnému sdělení výše cla celnímu dlužníkovi. V dané věci, pokud by clo skutečně bylo dlužno ze zákona (což žalobce odmítá), jde o to, že na základě neplatného platebního výměru vůbec nebylo možno zapsat clo do evidence, neboť podkladem pro zápis cla do evidence je až existující platební výměr. Neexistoval tedy žádný právní titul pro zaevidování cla. Nebylo postaveno najisto, že je clo skutečně ze zákona dlužno. Celní orgány tak nejprve přinutily žalobce nesprávným úředním postupem clo zaplatit, a když se ukázalo, že postupovaly nezákonně, nechtějí mu clo vrátit s tím, že je údajně dlužno ze zákona. Takový postup žalobce považoval za absurdní a neudržitelný.

Navrhl proto, aby krajský soud žalobami napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný podal k žalobám vyjádření. Uvedl, že vycházel z předpokladu, že prvoinstanční a druhoinstanční rozhodnutí tvoří jeden celek. V napadených rozhodnutích vyjádřil svůj právní názor na věc a doplnil tak další argument, proč

Pokračování 30Af 32/2010

nelze žádostem žalobce vyhovět. Z ničeho mu pak nevyplývá povinnost seznamovat žalobce se svými právními názory před vydáním rozhodnutí. Tvrzení o procesním pochybení v tomto směru tedy odmítl.

Dále se žalovaný podrobně vyjádřil k námitkám žalobce, které byly obsaženy v jeho odvoláních proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Náchod ze dne 10. 7. 2009, přestože tyto důvody dle jeho názoru s posuzovanou věcí nesouvisí, neboť se týkají vlastního vyměření antidumpingového cla a nikoli jeho vrácení. K tomu krajský soud považuje za vhodné již na tomto místě konstatovat, že z důvodů níže rozvedených není potřebné tuto část vyjádření žalovaného k žalobám podrobněji zmiňovat.

Ohledně použití celního sazebníku Evropských společenství stačí dle žalovaného v souladu s Rozsudkem konstatovat, že antidumpingové clo je podle něho zahrnuto v souladu s čl. 20 odst. 3 písm. g) Celního kodexu jako „další sazební opatření vyplývající z jiných právních předpisů Společenství“. V tomto případě je oním předpisem Nařízení rady (ES) č. 1858/2005 ze dne 18. 11. 2005, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících z Čínské lidové republiky, Indie, Jihoafrické republiky a Ukrajiny na základě přezkumu nařízení před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 Nařízení (ES) č. 384/96, ve znění pozdějších předpisů. Hlava II Celního kodexu se vedle společného celního sazebníku (kapitola 1) věnuje ještě původu zboží (kapitola 2) a celní hodnotě (kapitola 3). Celní hodnota již byla stanovena při celním řízení, kdy bylo zboží propuštěno do volného oběhu. Původ zboží je předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným, nicméně žalovaný vychází z toho, že zboží má původ v Číně. Z pohledu žalovaného tak byl použit společný celní sazebník v souladu s ustanovením hlavy II Celního kodexu.

Zásadně nesouhlasil žalovaný s názorem žalobce, že Rozsudek na jeho případ nedopadá. V daném případě vydal výzvu k úhradě antidumpingového cla věcně nepříslušný orgán. Dlužník si následně požádal o vrácení zaplaceného cla s tím, že nebylo dlužné ze zákona, když o jeho uložení rozhodl nepříslušný orgán. Situace je tedy dle žalovaného zcela analogická, v obou případech bylo podle národních předpisů stanoveno zaplatit clo „neplatným“ aktem. Poukázal na závěr soudu, že pokud by bylo clo dlužné ze zákona pouze za podmínky, že bylo platně sděleno dlužníkovi, potom by použití čl. 236 Celního kodexu bylo závislé na dodržování vnitrostátního práva jednotlivých členských států, čímž by mohlo dojít ke zpochybnění jednotného použití Celního kodexu.

Navrhl proto, aby krajský soud žaloby jako nedůvodné zamítl.

Před jednáním předseda senátu spojil věci ke společnému řízení, neboť pro to byly důvody dle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Při jednání soudu dne 13. 9. 2011 účastníci sporu setrvali na svých stanoviscích a procesních návrzích. Pokračování 30Af 32/2010

Zástupce žalobce vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí žalovaného není v souladu s logikou a historickým vývojem institutu vracení cla v České republice. S odkazem na ustanovení § 264 dříve platného celního zákona a na článek § 217 Celního kodexu se podle něj vždy vyžadovalo a i v současnosti vyžaduje, aby clo bylo nejprve vyměřeno (vypočteno) a následně zaneseno do evidence celní správy. Pokud se tak nestane, neexistuje právní titul pro záznam do evidence, respektive pokud tento právní titul odpadne (jako v daném případě, kdy došlo k ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů), je třeba zaznamenané clo z evidence vyškrtnout a zaplacené clo vrátit. Nový daňový řád již na takovou situaci výslovně pamatuje, dodal zástupce žalobce. Dal také v úvahu, zda by důkazní materiál neměl být doplněn o jistě existující interní předpis celní správy, který upravuje postup při účtování cla, když takový požadavek nemohl vznést z důvodů shora uvedených v průběhu odvolacího řízení. Znovu také poukázal na porušení zásady dvojinstančnosti.

Pověřený pracovník žalovaného k věci uvedl, že pro posouzení věci bude klíčový výklad pojmu „dlužno ze zákona“, přičemž ohledně této problematiky se žalovaný řídil právě citovaným názorem Soudního dvora.

Následně krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. a dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

S ohledem na charakter žalobních námitek musel v prvé řadě věnovat pozornost jednak otázce přezkoumatelnosti žalobou napadených rozhodnutí a jednak otázce namítaných vad řízení, konkrétně tedy porušení zásady dvojinstančnosti.

Mezi účastníky přitom nebylo pochyb o tom, že řízení o žalobcových žádostech o vrácení cla probíhala dle procesních pravidel zakotvených v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jak vyplývá z § 320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve zní pozdějších předpisů.

Dle § 50 odst. 3 daňového řádu přezkoumá odvolací orgán odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim při rozhodování rovněž přihlédnout. Při tom není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele. V rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení, nebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit prvoinstančními orgánu se stanovením přiměřené lhůty.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací orgán nepostupuje v rozporu se zákonem, pokud dovodí ve věci jiný právní závěr, než byl závěr správního orgánu prvního stupně, ať už z důvodu přehodnocení důkazních prostředků či z důvodů jiných. Avšak v těchto případech vzhledem ke skutečnosti, že jde o řízení před vydáním

Pokračování 30Af 32/2010

konečného rozhodnutí ve věci, proti kterému již stěžovatel nemá právo opravného prostředku, není možné stěžovateli odebrat možnost se k právnímu názoru odvolacího orgánu vyjádřit. Žalovaný má sice pravdu v tom, že daňový řád takovou povinnost odvolacího orgánu výslovně nezakotvuje, ale opačným postupem by byla porušena jedna z dalších zásad zakotvených daňovým řádem a to zásada součinnosti (viz § 2 odst. 2 daňového řádu). Stěžovateli tedy přísluší právo být s odlišným právním posouzením seznámen a má mu být dána možnost proti novému posouzení vznést argumenty či navrhnout důkazy tyto nové závěry vylučující.

V podobném duchu judikoval již v minulosti také Nejvyšší správní soud (srovnej jeho rozsudek ze dne 27. 5. 2005, č.j. 4 Afs 34/2003-74; dostupný na www.nssoud.cz), když konstatoval, že dospěje-li odvolací orgán k jinému právnímu posouzení, než prvoinstanční správní orgán, seznámí s takovým posouzením řádně a včas daňový subjekt. Ten poté v souladu s § 48 odst. 7 daňového řádu může ještě v průběhu odvolacího řízení doplňovat a pozměňovat údaje odvolání, formulovat nové námitky, případně doplnit, předložit nebo navrhnout další důkazní prostředky. Nerespektuje-li odvolací orgán takový postup, porušuje zásadu dvojinstančnosti.

Právě takové procesní vady se v přezkoumávaných věcech žalovaný vůči žalobci dopustil, když jej se svým odlišným právním názorem na věc neseznámil a bez dalšího vydal napadená rozhodnutí.

Tato vada řízení je pak svojí intenzitou natolik zásadní, že sama o sobě představuje důvod pro zrušení žalobou napadených rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Dle tohoto ustanovení soud zruší rozhodnutí pro vady řízení pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Proto by krajský soud mohl na uvedeném bez dalšího zůstat. Považuje však za vhodné vyslovit se podrobněji i k otázce námitky nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, které musel dát rovněž za pravdu.

Příčiny nepřezkoumatelnosti žalovaných rozhodnutí jsou totiž hned dvě. První vyplývá právě ze skutečnosti, že žalovaný porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť neumožnil žalobci reagovat na změnu právního posouzení věci. Tento fakt se promítl v obsahu žalobních námitek, když řada z nich obsahuje právě obsáhlou polemiku žalobce s právním názorem odvolacího orgánu, ale také například při jednání soudu, když žalobce navrhoval, aby spis byl doplněn o vnitřní předpis celní správy, který je dle jeho názoru pro posouzení věci relevantní. Tyto skutečnosti velmi názorně a výstižně prezentují, o jaké možnosti byl žalobce postupem žalovaného v odvolacím řízení ochuzen. Procesní pochybení žalovaného se pak samozřejmě promítlo i do obsahu jeho rozhodnutí, v nichž nemohl na žalobcovy protiargumenty reagovat, z toho prostého důvodu, že je v tu dobu neznal a znát nemohl. Celá polemika ohledně nich se tak mohla poprvé rozvinout až při řízení soudním. Krajský soud však zdůrazňuje, že soudy ve správním soudnictví nemohou nahrazovat činnost správních orgánů, kterou mají vyvíjet ve správním řízení. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. je jejich úkolem přezkoumat Pokračování 30Af 32/2010

napadené rozhodnutí, přičemž vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V daném případě ale krajský soud právní názory žalovaného na řadu žalobních námitek přezkoumat nemohl, protože je ze shora uvedených důvodů žalobou napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních neobsahovala. To je tedy první příčina nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

Nezůstala však jedinou. Změna právního názoru žalovaného oproti odůvodnění prvoinstančních rozhodnutí Celního úřadu Náchod spočívala v tom, že ve věci aplikoval čl. 236 odst. 1 Celního kodexu s využitím výkladu Soudního dvora obsaženém v Rozsudku. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak obsahuje nejprve citaci uvedeného článku Celního kodexu a poté citaci právního závěru Rozsudku. Následně žalovaný uvedl : „Jelikož není pochyb o skutečnosti, že celní dluh skutečně vznikl za podmínek stanovených kapitolou 2 hlavy VII Celního kodexu a částka tohoto cla byla určena použitím celního sazebníku Společenství, bylo clo v době zaplacení dlužné.“ Ve zbytku krátkého odůvodnění se pak žalovaný věnoval problematice vlivu neplatnosti původních dodatečných platebních výměrů na možnost vrácení cla, jak již bylo uvedeno shora.

Soudní dvůr učinil v Rozsudku, mimo jiné, závěr, že pro účely prvního pododstavce čl. 236 odst. 1 Celního kodexu, je dovozní nebo vývozní clo dlužné ze zákona, jestliže celní dluh vznikl za podmínek stanovených kapitolou 2 hlavy VII Celního kodexu a jestliže částka tohoto cla mohla být určena použitím celního sazebníku Evropských společenství v souladu s ustanoveními hlavy II Celního kodexu.

Nutno tedy konstatovat, že pokud žalovaný vycházel z předpokladu, že na věc je nutno aplikovat uvedené závěry Rozsudku (a krajský soud v tuto chvíli nehodnotí správnost tohoto názoru), pak se aplikaci těchto závěrů na daný případ věnoval v odůvodnění rozhodnutí způsobem naprosto nedostatečným, což je další příčinou jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Existenci shora Rozsudkem vymezených podmínek totiž pouze „odbyl“ konstatováním, že jsou nepochybně splněny.

Tento nedostatek se žalovaný snažil napravit v reakci na žalobní námitky ve vyjádřeních k žalobám (viz jejich bod 4). Takový postup však již tuto vadu řízení zhojit nemůže. Správní orgán je totiž povinen uvést, o jaké zjištěné okolnosti se ve svém rozhodnutí opíral a jak nim dospěl, již v odůvodnění svého rozhodnutí. Nepostačuje tedy, vysvětlil-li svůj postup až následně, například právě ve vyjádření k žalobě (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č.j. 11 Ca 207/2005-23; dostupný na www.nssoud.cz).

V souvislosti s tím nemohla krajskému soudu uniknout také další závažná skutečnost. Sám žalovaný ve vyjádřeních přiznal fakt, o němž se zmínil již žalobce v žalobách, tedy že mezi nimi existuje spor ohledně původu zboží. Tedy ohledně problematiky, která je také upravena v hlavě II Celního kodexu. O nějaké „nepochybnosti“ ohledně naplnění podmínky, že částka předmětného cla mohla být Pokračování 30Af 32/2010

určena použitím celního sazebníku Evropských společenství v souladu s ustanoveními hlavy II Celního kodexu tedy nemůže být řeč. Naopak, vzhledem k uvedeným existujícím rozporům bylo na místě, aby žalovaný odůvodnění toho, že podmínky vymezené Rozsudkem byly v daných případech dle jeho názoru naplněny, věnoval podstatně větší pozornost. I z tohoto důvodu tedy krajský soud hledal žalovaná rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Krajský soud znovu připomíná, že jedním z úkolů soudů ve správním soudnictví je přezkum zákonnosti závěrů orgánů veřejné správy, které učiní v rámci své rozhodovací činnosti. Není však úkolem soudu, aby v rámci soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. činnost některého ze správních orgánů nahrazoval. Správní soudnictví je sice ovládáno zásadou plné jurisdikce (srovnej ustanovení § 52 a § 77 s. ř. s.), ale krajský soud nemůže činit skutkové ani právní závěry za situace, kdy je v důsledku opomenutí svých zákonných povinností neučinil v rámci přezkoumávaného rozhodnutí ani správní orgán. Opačným postupem by bylo porušeno právo účastníka řízení, aby jeho věc byla posouzena nejprve všemi stupni orgánů veřejné správy, které stanoví zákon.

S ohledem na shora uvedené se tak již krajský soud nemohl zabývat zbývajícími žalobními námitkami, které směřovaly k meritu věci, tedy například otázkou možnosti aplikace závěrů Rozsudku na daný případ, otázkou naplnění podmínek vymezených Rozsudkem v souvislosti s možností vrácení cla, otázkou právní relevance existence neplatných dodatečných platebních výměrů a samozřejmě ani otázkou původu zboží.

Za této situace krajskému soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) a písm. c) s. ř. s. a věci vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení správní orgán vázán.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Žalobce zaplatil soudní poplatky ve výši 4.000,-- Kč. Odměna jeho zástupce, který je advokátem, vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci učinil před spojením věcí ke společnému projednání 4 úkony právní služby (2x převzetí a příprava zastoupení, 2x sepis žalobního návrhu) po 2 100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Po spojení věcí ke společnému projednání pak jeden úkon právní služby (účast při jednání soudu) ve výši 3.150,-- Kč (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II ). Dále má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Zástupce žalobce vyúčtoval také náklady cestovného za jízdu osobním automobilem na trase Domažlice – Hradec Králové a zpět ve výši 3. 427,-- Kč a náhradu za ztrátu času za 14 započatých půlhodin ve výši 1. 400,-- Kč. Protože

Pokračování 30Af 32/2010

předložil doklad o tom, že je plátcem DPH, byla odměna povýšena o tuto daň ve výši 3. 575,-- Kč. Proto krajský soud ve výroku II. zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 15. září 2011

JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu