28 Az 4/2011 - 30Rozsudek KSHK ze dne 31.05.2011

28Az 4/2011-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobkyně: L. O., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2010 čj. OAM-15/VL-18-ZA12-2009, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně přicestovala z Nigérie do České republiky, kde požádala dne 9. 1. 2009 o udělení mezinárodní ochrany. Za důvod odchodu a obav z návratu označila strach z toho, že měla být jako nejstarší dcera své zemřelé matky v rámci rituálů obětována. Dále zmínila problémy s nevlastními bratry a problémy ekonomické.

Správní orgán následně provedl obvyklým způsobem řízení o této žádosti. Vyslechl příběh žalobkyně a okolnosti, které ji vedly k odchodu ze země. Shromáždil informace o Nigérii, na jejichž pozadí vyhodnotil příběh žalobkyně tak, že ji mezinárodní ochranu podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neudělil.

Ve včasné žalobě namítla nedůsledný přístup správního orgánu při vyhodnocení jí sdělených informací a bagatelizaci přednesených potíží. Zdůraznila, že zemi původu opustila z důvodů obav spočívajících v nátlaku na její osobu v souvislosti s povinností podrobit se rituálu v podobě obětování se. Připustila, že k bezprostřednímu ohrožení jejího života nedošlo, nicméně díky situaci, ve které se ocitla, pociťovala odůvodněné obavy o své další bytí. Popřela věcnou správnost podkladových informací o Nigérii, kterou dle jejího přesvědčení nelze považovat za demokratickou zemi respektující lidská práva a u některých z nich zdůraznila jejich neaktuálnost. Shromážděné informace dle jejího přesvědčení nezachycují faktickou situaci v zemi jejího původu. Připomněla obecně známé problémy, které trápí nigerijské ženy (nedobrovolné sňatky, provádění nucené obřízky apod.). Vláda přitom není schopna zajistit ženám účinnou ochranu. Výhrady správního orgánu mířící do dílčích nevěrohodných odpovědí označila za nerelevantní pro její konkrétní žádost. V případě návratu se důvodně obává o svůj život a zdraví, neboť nebezpečí rituálního obřadu nepominulo a účinné pomoci se v Nigérii nedovolá. V ostatním setrvala na informacích přednesených v průběhu správního řízení. Trvala na zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyhotoveným dne 8. dubna 2011 velmi podrobně zopakoval žalobní námitky a spolu s nimi rovněž zrekapituloval příběh žalobkyně. Popsal přesně okolnosti vedoucí žalobkyně k odchodu z Nigérii tak, jak je uvedla v průběhu správního řízení a vyzdvihnul objektivní rozpory, které z přednesů žalobkyně vyplynuly především k okolnostem tvrzeného rituálu obětování. Dále se žalobkyně rozcházela v udávaných datech úmrtí svých rodičů, v otázce kontaktování orgánů policie a okolností, které jí k tomuto kroku vedly, nesouladné byly rovněž informace o osobách, u kterých bydlela po odchodu z vesnice Ugo včetně rozporů ohledně dopravních prostředků, kterými cestovala ze země původu. Zdůraznil, že samotnou výpověď žalobkyně tak vyhodnotil jako smyšlenou.

Dále připustil, že si je vědom své povinnosti uložené v § 3 zák. č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), nicméně ta je dána mantinely důvodů přednesených žalobkyní v průběhu správního řízení. Není tedy žalovanému uložena povinnost domýšlet si právně relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany, které konkrétní žadatel sám ve své věci neuplatnil. Tento argument podpořil žalovaný odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně za dne 26. 8. 2004 čj. 5 Azs 170/2004. Rovněž připomněl důležitost věrohodné a přesvědčivé výpovědi žadatele za situace, kdy není schopen doložit ke svým tvrzením žádné důkazy. Vyslovil přesvědčení, že se ve svém rozhodnutí vypořádal s příběhem žalobkyně na pozadí informací o zemi původu objektivně a odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Pokud byly využity informace staršího data, pak je v napadeném rozhodnutí objasněn záměr správního orgánu, pro který méně aktuální zprávy použil. K této námitce zdůraznil, že žalobkyně byla v průběhu řízení seznámena se všemi informacemi použitými při vyhotovení rozhodnutí a žádné námitky ve směru shora nezmínila. Žalovaný tedy konstatoval, že jím zajištěné informace umožnily přijmout negativní stanovisko k žádosti žalobkyně, postupem v průběhu správního řízení nebyla krácena její práva a její žalobu tak považoval za nedůvodnou

s návrhem na zamítnutí.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu bez nařízení jednání za presumovaného souhlasu žalobkyně a výslovného souhlasu žalovaného a to v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. V mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí přezkoumal (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Soud se seznámil s obsahem správního spisu, který zahrnoval žádost žalobkyně, pohovor k její žádosti včetně pohovoru doplňujícího a informace o zemi původu zajištěné žalovaným. Výsledkem tohoto hodnotícího procesu je konstatování správnosti rozhodnutí žalovaného včetně regulérního průběhu správního řízení.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvodky k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobkyně ze dne 9. 1. 2009, z informací přednesených žalobkyní v průběhu pohovorů konaných dne 18. 2. 2009 a 10. 6. 2010. S přihlédnutím ke konkrétnímu příběhu žalobkyně shromáždil žalovaný celkem reprezentativní množství cíleně zaměřených informací o zemi původu a to z různých na sobě informačně nezávislých zdrojů. Tento fakt podporuje přesvědčení soudu o snaze správního orgánu vydat ve věci co nejobjektivnější rozhodnutí.

S přihlédnutím k jedné ze žalobních námitek mířících do nedostatečně aktuálních informací, rozdělil krajský soud zprávy shromážděné žalovaným do dvou skupin. Ve skupině první jsou informace sice starších dat, nicméně jejich objektivitu a trvající aktuálnost nepopřely informace časově nové. Rovněž tak ani sama žalobkyně nepředložila v průběhu správního řízení a stejně tak v průběhu řízení soudního žádné informace, kterými by zpochybnila podkladové zprávy. Jistě není v kontextu se žalobními námitkami žalobkyně nezajímavé, že v průběhu řízení se jednání účastnili zástupci UNHCR.

Do první, časově méně aktuální skupiny, lze tak zařadit následující informace:

- Informace MZV ČR čj. 121828/2004-LP ze dne 16. června 2004 (otázka vnitřního přesídlení a ochrany práv občanů ze strany státu), - Zpráva Dánské imigrační služby z ledna 2005 ze společné britsko-dánské ověřovací mise do Abudji a Lagosu v říjnu a listopadu 2004, - Informace Ministerstvem vnitra Velké Británie z 2. prosince 2005 ve vztahu k Nigérii a zahrnující směrnici pro posuzování žádostí o azyl, - Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) ze srpna 2006 obsahující zprávu z ověřovací cesty do Nigérie, konkrétně do Abudji, Lagosu a Benin City, ve dne 12. – 16. března 2006,

- Informace MZ USA z 11. března 2008 o dodržování lidských práv za rok 2007 - Informace MZV ČR čj. 139980-2008-LPTP ze dne 31. prosince 2008 (podstavení neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu), - Zpráva o zemi zpracovaná Ministerstvem vnitra Velké Británie z 5. prosince 2008 (mimo jiné zachycující fakta o zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl vracejícími se do země).

- informace z databáze ČTK

Druhá skupina obsahuje dle přesvědčení krajského soudu informace k danému případu relevantní a nadto přiměřeně aktuální. Jedná se o tyto zprávy:

- Informaci MZ USA z 11. března 2010 o dodržování lidských práv za rok 2009 - Zpráva o zemi zpracovaná Ministerstvem vnitra Velké Británie z 15. ledna 2010 (zaměřena mimo jiné vydávání průkazů totožnosti a cestovních dokladů) - Informace MZV ČR čj. 98318/2010-LPTP ze dne 16. března 2010 (zachycuje problematiku genderového násilí, možnost vnitřního přesídlení, vycestování ze země včetně návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu).

Výše uvedené informace byly shromážděny k tomuto příběhu přednesenému žalobkyní:

dotyčná opustila Nigérii proto, že po smrti rodičů jí teta vyzvala k cestě na venkov, do místa, kde se narodila matka žalobkyně. Vysvětlila jí, že jako nejstarší dcera v rodině musí být obětována. Dostala sedm dní na rozmyšlenou a poté spolu s mladšími sourozenci odjela za kamarádkou do Lagosu. Prodejem ovoce zajišťovala obživu pro sebe a sourozence. V Lagosu měla potkat dívku v Čech, která se jmenovala Simona. Nabídla jí možnost vycestovat do České republiky, kterou žalobkyně využila. Sourozence zanechala u kamarádky a za doprovodu jednoho černého muže z Nigérie vycestovala. Konkrétnější popis cesty nepodala, toliko zmínila, že jela nejprve autem a poté vlakem do České republiky. Dotyčný muž jí po příjezdu sebral zavazadlo i pas a zmizel. Žalobkyně dále uvedla, že je křesťanského vyznání, politicky se ona sama ani žádný ze členů rodiny v Nigérii neprojevoval, nebylo a není proti její osobě vedeno trestní stíhání a zdravotní stav označila za dobrý. Uvedla, že matka zemřela v roce 2003 a otec v roce 2004 a má nedokončené středoškolské

vzdělání. Návrat do Nigérie odmítla z důvodů obav z chování příbuzných. Tyto skutečnosti tvoří obsah žádosti ze dne 9. 1. 2009. Ve vlastnoručně psané žádosti nejsou uvedena žádná fakta s tím, že žalobkyně neumí psát.

V pohovoru k žádosti konaném dne 18. 2. 2009 upřesnila, že žila ve městě Benin City a od května 2008 s kamarádkou ve městě Ikeja, stát Lagos. Její sourozenci žili rovněž v Lagosu u rodičů její přítelkyně. Potvrdila správnost jí doposud sdělených skutečností. Doklady k vycestování jí zajistila již zmiňovaná Simona a to bez osobní účasti žalobkyně. Základní školu ukončila v roce 1991, pracovala dva roky jako kadeřnice. V roce 1997 zemřela matka a o dva roky později, tedy v roce 1999, otec žalobkyně. Až do roku 1999 pracovala v obchodě, následně až do odjezdu ze země pracovala na tržnici jako prodavačka ovoce. Své problémy v Nigérii popsala tak, že matka patřila do skupiny Habalis a žalobkyně měla být jako její první dcera obětována. Rodina její matky jí odvezla do vesnice Ugo, zde provedla nenásilný rituál (…“něco mi dělali s hlavou“…) s tím, že se má druhý den vrátit a bude pro tuto skupinu obětována. Sestra její matky jí měla sdělit, že když se rituálu nepodrobí, pak jí zabijí. Nikomu nic neřekla a utekla do Benin City. Oznámila své potíže policii v Benin City, ta pomoc odmítla s tím, že se jedná o rodinný problém. Poté vycestovala za kamarádkou do Lagosu. Zde jí policie rovněž nepomohla s tím, že není místně příslušná. Další aktivitu ve smyslu hledání pomoci nevyvíjela.

Ze země vycestoval i proto, že příbuzní její kamarádky jí dále nechtěli živit, jiné bydlení si pro nedostatek financí zajistit nemohla. Trvala na tom, že vše potřebné k vycestování včetně dokladů (…“byly to nějaké hnědé dokumenty“…) a finančních prostředků zajistila bílá dívka Simona. Vyjevila přání zůstat v České republice a případně zde studovat. V případě návratu se obává lidí z vesnice Ugo. Zmínila, že si v Nigérii zajistila řidičský průkaz, problémy se státními orgány popřela. Sourozence zanechala u rodičů své přítelkyně.

Dne 10. 6. 2010 proběhl se žalobkyní doplňující pohovor. V něm uvedla, že po smrti svého otce v roce 1991 musela spolu s matkou opustit dům v Benin City a odešly do matčiny rodné vesnice Ugo ve státě Edo. Zde mělo docházet k náboženským rituálům. Dle přednesu žalobkyně jí měla jedné noci v roce 2007 oslovit její matka a žalobkyně věděla, že bude obětována. Téže noci z vesnice utekla, potkala svoji kamarádku a ta ji zavedla do Lagosu. Na policii se v této věci neobrátila. Učinila tak jen za situace, kdy nevlastní bratři nutili žalobkyni a její matku, která byla třetí manželkou, opustit dům, neboť si nárokovali majetek toliko pro sebe. Spolu se žalobkyní a její matkou opustili dům i její sourozenci. V Lagosu jí kamarádku nutila pracovat bez toho, aniž by jí dávala peníze případně stravu. Potvrdila, že v době odjezdu žili její sourozenci v Lagosu u kamaráda žalobkyně. Ke průběhu své cesty z Nigérie nebyla schopna ani orientačně uvést délku cesty, nicméně zmínila, že si myslí, že připlula lodí. Potvrdila, že při opuštění Nigérie měla
. cestovní doklad zelené barvy

Doplnila, že ještě za života otce si obstarala řidičský průkaz a jezdila autem. Průkaz si opatřila někdy v květnu 2006 v Lagosu. Po smrti otce nastaly problémy s nevlastními bratry, ti omezovali přístup k dědictví. Tvrdila, že i za jejího pobytu v Lagosu po ní „šla rodina její matky“ – od přátel věděla, že ji hledají, ale k ohrožení života však nedošlo. Se svými problémy se na policii či jiný kompetentní úřad neobrátila, neboť dle jejího přesvědčení by nikoho nezajímaly. Rovněž tak nekontaktovala nějakou mezinárodní organizaci, neboť žádnou nezná.

Na opakovaný dotaz spontánně uvedla, že matka zemřela v roce 1997, otec v roce 1991. Do vesnice Ugo odešla v roce 2007 se svojí tetou, sestrou zemřelé matky, neboť byly vyhnány z otcova domu.

Zcela záměrně krajský soud rozdělil informace poskytované žalobkyní v průběhu řízení před správním orgánem do předchozích tří odstavců. Ty odpovídají informacím uváděným v žádosti, v pohovoru a nakonec v doplňujícím pohovoru. Pokud správní orgán vyhodnotil informace žalobkyně jako nevěrohodné, pak krajský soud opravdu nemůže nežli jednoznačně souhlasit. Při prostém porovnání týchž skutečností je již na první pohled zřejmá nekonzistentní a hlavně v mnoha směrech časově si odporující výpověď žalobkyně.

Žalobkyně nepředložila správnímu orgánu a následně ani krajskému soudu žádné důkazy, které by alespoň částečně dokladovaly pravdivost jejího příběhu. V konkrétním případě tedy neměl krajský soud jinou možnost, stejně tak jako správní orgán, nežli posuzovat a vyhodnotit reálnost, pravdivost a přesvědčivost jejího příběhu. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 (Ej 549/2008) se uvádí následující: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Rozpory, které nelze v žádném případě označit za nepatrné a které nelze přičítat stresu, mentalitě případně plynutí doby, označil správní orgán na straně páté svého rozhodnutí. Lze především poukázat na rozpory, které nebyla žalobkyně schopna věrohodně vysvětlit:

- otázka dosaženého vzdělání, kdy nabízí ukončení základní školy či neukončené středoškolské vzdělání a tvrdí přesto neznalost v psaní - uváděná data úmrtí rodičů žalobkyně, kdy u otce nabídla rok 1991, 1999 a 2004, u matky pak rok 1997 a 2003 - doklad k vycestování vyřízený Simonou byl hnědé barvy zatímco v doplňujícím pohovoru byl cestovní doklad zelený - do vesnice Ugo odešla s matkou po smrti otce již v roce 1991 zatímco například v žádosti uvádí, že až do května 2008 žila v Benin City ve svém konkrétním případě žádala o pomoc policii v Benin City i v Lagosu, leč v doplňujícím pohovoru uvedla, že se svými problémy se na policii či jiný kompetentní úřad neobrátila, neboť dle jejího přesvědčení by nikoho nezajímaly. Pomoc vyhledala toliko v případě, kdy jí z domu vyhazovali její nevlastní bratři.

- cesta do České republiky, kdy nejprve uváděla osobní automobil a vlak, aby v doplňujícím pohovoru označil za dopravní prostředek loď.

Žalobní námitky krajský soud nepřesvědčily, proč by měl nesrovnalosti vyhodnotit jinak, nežli záměrně uváděná nepravdivá fakta s cílem získat výhodnější pozici v řízení o mezinárodní ochraně. Ve shodě se žalovaným neshledal proto v případě žalobkyně důvody podřaditelné pod ust. § 12 písm. a) či písm. b) zákona o azylu, neboť předneseným skutečnostem z výše uvedených důvodů neuvěřil. Pravý důvod odchodu žalobkyně tak zůstal pro soud utajen, nicméně se lze domnívat z informací „mezi řádky“, že žalobkyni mohla vést k vycestování z Nigérie touha a představa pohodlnějšího a snazšího života. Takovéto skutečnosti, byť z hlediska lidského jistě pochopitelné, k udělení mezinárodní ochrany formou azylu zohlednit nelze. Tento důvod není důvodem relevantním, jak již bylo opakovaně judikováno v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně (např. rozhodnutí ze dne 22.1.2004 sp. zn. 5 Azs 37/2003, dále ze dne 8.4.2004 sp. zn. 4 Azs 47/2004-60 či rozhodnutí ze dne 10.2.2006 sp. zn. 4 Azs129/2005-54 aj. ).

I kdyby problémy naznačené žalobkyní měly snad reálný podklad, pak s ohledem na informace o zemi původu měla možnost domáhat se ochrany u kompetentních orgánů své země včetně možnosti vyhledat pomoc u nevládních organizací zaměřujících se na ochranu práv žen (BAOBAB, WRAPA, WACOL), přičemž této možnosti nevyužila. Rovněž informace shromážděné žalovaným nevylučují případnou možnost vnitřního přesídlení. Žalobkyně ovšem svoji obavu vyřešila téměř okamžitým vycestováním a namísto žádosti o ochranu v rámci možností země svého původu přenesla svůj problém na řešení jinému státu. Informace o Nigérii staršího data při porovnání informací z roku 2010 v zásadě potvrzují stejný trend vývoje v otázkách ochrany práv žen, činnosti nevládních organizací, neměnnost náhledu státních orgánů Nigérie na navrátivší se neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu apod. Námitky žalobkyně proto nemohly změnit náhled krajského soudu na správnost rozhodnutí žalovaného, jeho objektivitu a časovou dostatečnost podkladových informací. V ostatním již odkazuje krajský soud na velmi podrobné a precizní odůvodnění žalovaného, zejména na straně čtvrté a páté přezkoumávaného rozhodnutí.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. V smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žalobkyně dle přesvědčení krajského soudu, které je totožné s postupem správního orgánu, neuvedla žádné skutečnosti, které by měly zavázat žalovaného k úvahám o udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Tento závěr krajský soud činí při jasném přesvědčení o zjevné účelovosti podaného návrhu na základě vykonstruovaného a jak se prostým

porovnáním odpovědí žalobkyně na konkrétní otázky či události ukázalo, zjevně nepravdivého příběhu.

Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení, může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud vyhodnotil rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu jako rozhodnutí vydané v souladu se zákonem.

Konečně byl správní orgán povinen ověřit, zda-li žalobkyně případně nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. V této úvaze vyšel správní orgán opět jak z informací žalobkyně, které ovšem zcela důvodně považoval za nevěrohodné, tak zejména z již výše zmiňovaných informací (jedná se zejména o informace Ministerstva zahraničních věcí ČR), které krajský soud i přes výtku žalobkyně považoval v tomto konkrétním případě za objektivní i časově přiměřeně aktuální.

Žalobkyně popřela jakékoli problémy se státními orgány, vyloučila trestní stíhání své osoby. Zde je logické připomenout skutečnosti zjištěné a zachycené žalovaným a směřující rovněž do vyhodnocení samotné věrohodnosti příběhu žalobkyně. Žalovaný se rovněž velmi podrobně věnoval vyhodnocení situace žalobkyně v případě jejího návratu do Nigerie a to s odkazem na informace obsažené ve Zprávě MZV ČR čj. 98318/2010-LPTP ze dne 16. 3. 2010. Krajský soud jen opět podtrhuje, že informace obsažené v této aktuální zprávě skutečně korespondují informacím získaným o Nigérii v letech předchozích. Z obsahu zprávy mimo jiné vyplývá, že žalobkyni jako navrátivší se neúspěšné žadatelce o azyl žádné potíže (krom případného formálního výslechu imigračními orgány) v žádném případě nehrozí. V kontextu se smyšleným příběhem žalobkyně považoval krajský soud zprávy o zemi za dostatečně objektivní a aktuální. Krajský soud tak neshledal objektivní okolnosti, které by bránily návratu žalobkyně zpět do Nigérie. Rovněž tak uzavřel, že její návrat nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky při respektování a dodržení zásady non-refoulement. Žalobkyni ostatně nic nebránilo, aby objektivitu informací, které shromáždil žalovaný, popřela jím předloženým konkrétním důkazem. Její nesouhlas ovšem zůstal toliko v rovině slovní. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu nebyly v případě žalobkyně opět s přihlédnutím k jí poskytnutých informací zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla v žalobě podstatné důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud rovněž při projednání žaloby nezjistil žádné takové skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšné žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 31. května 2011

JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Bc. Petra Očenášková