51 A 36/2019 - 43Rozsudek KSCB ze dne 04.03.2020

51 A 36/2019- 43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: L.M., narozen X

místem pobytu X
státní příslušnost republika X
zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavíkem
sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1

proti

žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytů cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2019 č. j. MV-100921-4/SO-2019

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrad nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 18. 10.2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo ve smyslu § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 13. 6. 2019 č. j. OAM-20276-36/PP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu ze dne 20. 12. 2017 podaná podle § 87b zákona o pobytu cizinců a toto prvostupňové rozhodnutí bylo zároveň potvrzeno.

2. Žalobce předně požádal soud o přiznání odkladného účinku žalobě, k čemuž uvedl svou argumentaci. V rámci žalobních bodů v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s argumentací žalovaného týkající se jeho možného ohrožení veřejného pořádku. Žalobce připustil, že se v minulosti trestné činnosti dopustil, uvedl, že si je vědom závažnosti porušení právních norem, nicméně svého činu hluboce lituje a plně si uvědomuje závažnost svého provinění. Jedná se však o trestnou činnost, kterou páchal před patnácti lety, kdy byl odsouzen na 11 let nepodmíněného výkonu trestu ve věznici s ostrahou. Po sedmi letech byl podmíněně propuštěn a zkušební doba mu byla stanovena do 11. 6. 2021. Nyní žije řádným a bezúhonným životem, kdy žalobci bylo s ohledem na jeho trestní minulost odebráno nejvyšší pobytové oprávnění. Má za to, že nelze s tímto odůvodněním zamítnout jeho žádost o povolení k přechodnému pobytu. Správní orgán mylně interpretoval a aplikoval neurčitý právní pojem závažného narušení veřejného pořádku a v této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek NSS sp. zn. 5As 51/2009, z něhož obsáhle citoval.

3. Dle žalobce musí správní orgán prokázat existenci skutečně aktuálního a dostatečně závažného ohrožení základních zájmů společnosti. K tomu odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 4/2010. I z tohoto judikátu žalobce citoval. Vznesl apel na zohlednění celkové životní situace cizince a zásadu přiměřenosti.

4. Žalobce se dále dovolává i rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 21/2011, kdy je potřeba zvážit o jaký čin se jednalo pro případ méně závažného trestného činu. Správní orgány postupovaly nezákonně a v rozporu s judikaturou, pokud aplikovaly výhradu závažného porušení veřejného pořádku a v příčinné souvislosti žalobci zamítly povolení k přechodnému pobytu.

5. Žalobce poukázal na skutečnost, že s odstupem času se společenská škodlivost trestného činu snižuje. Do úplného osvědčení mu zbývá jeden a tři čtvrtě roku. V současné době nic nenasvědčuje tomu, že by měl žalobce do budoucna páchat trestnou činnost.

6. V rámci procesu týkajícího se zrušení žalobcova dlouhodobého pobytu se správní orgány věcí zabývaly s ohledem na skutkový stav ke dni rozhodnutí, což byl leden roku 2016. Žalobce proto vyjádřil nesouhlas se žalovanou, že žalobce je v současné době aktuálně nebezpečný pro veřejný pořádek v ČR. Podle žalobce správní orgány nevypořádaly aktuálně ohrožení.

7. Zároveň dle žalobce nebyla vypořádána přiměřenost tohoto zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Mnohá tvrzení správních orgánů jsou zkreslená, nepřesná, vytržená z kontextu či domyšlená. Správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně okolností rodinného a soukromého života žalobce, který na území ČR žije 30 let. Otázkou přiměřenosti se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 Azs 81/2016.

8. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců a je nezákonné, navíc i nepřezkoumatelné. Žalobce poukázal v této souvislosti na rozsudek sp. zn. 8 A 68/2012. Dále uvedl, že má v České republice mnoho rodinných příslušníků s českým občanstvím. Nyní zde žije s manželkou H.B. občanskou ČR a jejím synem R.B. V ČR má i nezletilého syna P.M., narozeného v roce X, se kterým se stýká, platí výživné i přes svou nepříznivou finanční situaci. Žalobce odmítl bagatelizaci jeho rodinného vztahu a naopak upozornil, že žalovaná vyzdvihuje pouze jeho rodinné vazby v zemi původu. Podle žalobce je rodina chráněna v č. l. 32 Listiny základních práva a svobod, jakož i před nezákonným zásahem. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení, neboť žalovaná se též dopustila porušení § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu, čímž rozhodnutí zatížila nepřezkoumatelností.

9. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 11. 2019 pod č. j. 51 A 36/2019-24 tak, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává.

II. Stručné vyjádření žalované

10. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu a stanovená lhůta 60 dnů k vycestování z území ČR. Dále komise odkázala na část III. napadeného rozhodnutí, kde se k námitkám žalobce podrobně vyjádřila a v tomto vyjádření neshledává potřebu změny.

III. Obsah správních spisů

11. Žalobce podal dne 20. 12. 2017 u správního orgánu I. stupně žádost o povolení k přechodnému pobytu na území ČR dle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde jako účel pobytu uvedl sloučení s občanem ČR (EU). Správní orgán I. stupně o této žádosti žalobce rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. OAM-20276-7/PP-2017 podle § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců tak, že řízení zastavil. Důvodem tohoto postupu byla dle správního orgánu skutečnost, že žádost žalobce byla podána v době platnosti výjezdního příkazu. Proti uvedenému usnesení podal žalobce odvolání, které žalovaná dne 19. 4. 2018 zamítla a prvostupňové rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Toto rozhodnutí bylo na základě žaloby Krajským soudem v Českých Budějovicích zrušeno rozsudkem ze dne 13. 2. 2019 pod č. j. 51 A 29/2018-46 a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud konstatoval, že ze spisu nelze zjistit, že by v době podání předmětné žádosti došlo k vydání výjezdního příkazu žalobci ať už v jakékoliv podobě. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, neměl dle soudu oporu ve spise. Dále vzal soud i úvahu i nález Ústavního soudu č. j. Pl. ÚS 47/17 ze dne 27. 11. 2018, kterým bylo ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zrušeno pro jeho neústavnost zkrácením práv na spravedlivý proces.

12. Správní orgán I. stupně znovu posoudil vázán právním názorem krajského soudu celou věc opětovně a vzal v úvahu i další písemnosti, které v rámci dokazování shromáždil. Jednalo se o opis evidence rejstříku trestů fyzických osob, který obsahoval informaci o spáchání úmyslného trestného činu žalobce vedeného pod sp. zn. 35 T 4/2004, kdy byl pravomocně odsouzen za spáchání zvláště závazného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, kdy mu byl uložen trest odnětí svobodu na dobu 11 let. Žalobce s dalšími osobami organizoval a přepravoval zásilky heroinu. Dne 11. 6. 2014 byl žalobce podmíněně z výkonu trestu propuštěn se zkušební dobou 7 let, tj. do 11. 6. 2021.

13. Správní orgán dále vycházel ze svého předchozího rozhodnutí, které žalobce napadl správní žalobou ze dne 26. 10. 2016 č. j. 10A 28/2016-53, kterým byl žalobci zrušen trvalý pobyt na území ČR podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a žalobci byla stanovená lhůta k vycestování v délce 60 dnů. O žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 10 A 28/2016-53 tak, že ji zamítl. Kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. 5 Azs 274/2016 zamítnuta. Stejně tak nebylo vyhověno žalobci v jím podané ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1528/17 odmítnuta.

14. Žalobce byl vyslechnut, o čemž svědčí protokol ze dne 28. 5. 2019 stejně jako byl poskytnut prostor pro podání svědecké výpovědi jeho manželce H.B. ze dne 28. 5. 2019.

15. Správní orgán vydal dne 13. 6. 2019 pod č. j. OAM-20276-36/PP-2017 napadené rozhodnutí, kterým správní orgán I. stupně ve výroku I. podle ustanovení § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců žádost žalobce o přechodný pobyt zamítl, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, neboť v létech 2002 až 2003 spáchal na území ČR zločin, a to nedovolenou distribuci heroinu v organizované skupině pachatelů a v roce 2006 byl za tento skutek odsouzen k 11 letům odnětí svobody. Podle odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006 č. j. 35 T 4/2004-5317 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2006 č. j. 66/2006 – 5684 žalobce odvezl z Kosovské republiky, prodal a vyvezl do Spolkové republiky Německo heroin ve větším rozsahu spolu s dalšími třemi osobami. Nástupu k výkonu trestu se vyhýbal, neboť pobýval po delší dobu ve své zemi původu. Dne 11. 6. 2014 byl z výkonu trestu předčasně propuštěn ve zkušební době v délce 7 let, která skončí dne 11. 6. 2021. Ve výroku II. napadeného rozhodnutí byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území ČR.

IV. Právní názor soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“). Krajský soud v Českých Budějovicích dle požadavku žalobce nařídil ve věci soudní jednání na den 4. 3. 2020. Právní zástupkyně žalobce zdůraznila, že pro posouzení věci nelze opomíjet podmíněné propuštění žalobce z trestu výkonu odnětí svobody, kdy z této skutečnosti vyplývá, že žalobce již žije řádným a bezúhonným životem. Správní orgány však hodnotily důkazy selektivně, a proto hodnotí vydané rozhodnutí jako vydané v rozporu se zákonem a navíc jako nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost je dovozována z neposouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Jinak žalobce setrval na svých argumentech, které uvedl v podané žalobě.

17. Žaloby není důvodná.

18. V prvé řadě žalobce nesouhlasil s argumentací žalované, týkají se jeho možného ohrožení veřejného pořádku, neboť tuto otázku považuje z hlediska posouzení věci jako stěžejní. Správní orgány postupovaly podle ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť dospěly k závěru, že byly zcela naplněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, což žalovaný správní orgán podrobně popsal v žalobou napadeném rozhodnutí.

19. Podle ustanovení § 87c odst. 1 písm. f) zákon o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

20. Z toho důvodu bylo zapotřebí vysvětlit pojem „veřejný pořádek“ respektive „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců. Touto otázkou se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS, kde dospěl k závěru, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný pořádek“ resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba vzít v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. č. l. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“.

21. Ostatně žalobci je toto usnesení Nejvyššího správního soudu známo, neboť právě k interpretaci tohoto pojmu z něho v žalobě citoval. Stejně tak citoval z tohoto usnesení i žalovaný správní orgán, který jej vzal při svém rozhodování za základ pro vyložení pojmu závažné narušení veřejného pořádku. Žalovaný správní orgán vysvětlil, že posuzoval intenzitu, druh a závažnost protiprávního jednání a zároveň, zda takovým jednáním došlo k závažnému ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Žalovaná vzala v úvahu celkový smysl platné právní úpravy, kdy ke konkrétnímu případu žalobce zdůraznila, že spáchal obzvlášť závažný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jako člen organizované skupiny, která se podílela na výrobě a distribuci drog (heroinu) ve spolupachatelství, a to s mezinárodním rozsahem. Komise zdůraznila, že toto jednání bylo natolik společensky škodlivé, že soud při stanovení trestu stanovil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 11 let. Jednání žalobce bylo v úmyslu přímém, nejednalo o pouhé opomenutí, či nedbalostní trestný čin a trestná činnost žalobce nebyla jednorázovým excesem, nýbrž závadovým jednáním, kterého se dopustil v pokračování. Dále byl zdůrazněn i motiv, který v daném případě představoval finanční zisk. Současně byl zdůrazněn i mezinárodní přesah trestné činnosti žalobce, což ještě zvýšilo intenzitu narušení veřejného pořádku. Komise poukázala na fakt, že význam drogové kriminality vyplývá z národní strategie protidrogové politiky, která uvádí, že užívání návykových látek a nezákonné zacházení s nimi je nejenom v ČR, ale i na celém světě vnímáno jako vážný problém, který představuje ohrožení zdraví, bezpečnosti, sociální pohody, prosperity obyvatel, zejména mládeže a podemílá udržitelný rozvoj, politickou stabilitu a demokratické instituce. Zároveň bezpečnost státu, vládu a práva a přináší útrapy jednotlivcům i rodinám a vede ke ztrátám na lidských životech.

22. Komise současně vysvětlila, že pojem veřejný pořádek je nutné chápat právě v kontextu použitého ustanovení a uzavřela, že v tomto smyslu byl tento pojem vyložen a použit. Žalovaný správní orgán zdůraznil vysokou míru škodlivosti jednání žalobce, který byl konstatován i samotným trestním soudem a o závažnosti svědčí i forma uloženého trestu, kdy žalobce byl v prvé řadě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 11 let, kdy byl sice podmíněně propuštěn, a však zkušební doba žalobci trvá až do 11. 6. 2021. K trvající aktuálnosti možného narušení veřejného pořádku žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobci bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu na území ČR, jako rodinnému příslušníkovi občana České republiky. Toto rozhodnutí bylo přezkoumáno krajským soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem a byla potvrzena správnost žalovaným vyslovených závěrů. Nelze totiž v souvislosti s trváním nebezpečnosti žalobce pro veřejný pořádek přehlédnout, že žalobce sice páchal závažnou trestnou činnost v roce 2002 a 2003 krátce po získání povolení k trvalému pobytu dne 7. 9. 2001 z titulu uzavření manželství s českou občankou M.M., po odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se však k nástupu k výkonu trestu do věznice vyhýbal a mařil výkon rozhodnutí. Po předčasném propuštění z vězení dne 11. 6. 2014 si žalobce nezajistil zaměstnání stejně jako dříve. Delší dobu v České republice nepracoval. Zároveň nebylo postaveno najisto jakým způsobem má žalobce zajištěno bydlení a za pobyt za věznici v České republice dlužil 300 000 Kč.

23. Toto hodnocení žalovaného správního orgánu soud považuje za logické a odůvodněné, kdy správní orgány vzaly v úvahu celkový smysl dané právní úpravy a přihlížely k požadovaným kritériím. Dále žalovaná výslovně poukázala na to, že o samotném přístupu žalobce k dodržování zákonů České republiky a i v rámci zkušební doby svědčí i skutečnost, že nerespektoval v roce 2017 ani v roce 2018 výjezdní příkazy a stále pobýval na území ČR bez platného povolení k pobytu, za což mu byla opakovaně udělena pokuta. Z toho vyplývá, že žalobce se v rámci zkušební doby dopustil závadového jednání. Byť toto jednání nedosahuje vysoké intenzity, nasvědčuje však tomu, že nebezpečí narušení veřejného pořádku ze strany žalobce je stále aktuální.

24. Při jednání před krajským soudem právní zástupkyně žalobce soudu předložila aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020 č. j. 5 Azs 383/2019-40, který se zabýval obdobnou situací jiného žalobce, kde však Nejvyšší správní soud dospěl k jiným závěrům. Soud se seznámil s obsahem tohoto rozsudku a konstatoval, že ani ve světle tam vyslovených závěrů nelze vytýkat žalovanému správnímu orgánu pochybení, které by vedlo ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud sdílí názor, který je v tomto rozsudku vysloven, že skutečně předchozí protiprávní jednání jiného žalobce jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu, samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Navíc toto ustanovení má charakter preventivní nikoliv sankční. Kriminální minulost žalobce má nepochybně v obecné rovině základ pro úvahu, že i do budoucna představuje žalobce důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nicméně je třeba zkoumat další aspekty předmětného případu. Jak uvedl i v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud bylo třeba zkoumat i další aspekty, a to například předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který žalobce ke spáchání činu vedl a jeho postoj k dosavadní trestné činnosti.

25. Právě v naznačeném směru se správní orgány otázkou aktuálnosti rizika možného ohrožení veřejného pořádku žalobcem zabývaly. Dospěly k závěru, že aktuální nebezpečí je dáno, kdy na straně 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí konkrétně uvedly, že trestnou činnost žalobce začal páchat v roce 2002 a 2003 krátce po získání povolení k trvalému pobytu v ČR dne 7. 9. 2001 z titulu manželství s českou občankou M.M. Po odsouzení za trestnou činnost v roce 2006 se žalobce vyhýbal výkonu trestu do vězení a mařil tento výkon rozhodnutí. Po předčasném propuštění z vězení si ani po osmi měsících nezajistil zaměstnání a ani dříve delší dobu v České republice nepracoval, tudíž nebylo postaveno najisto, jakým způsobem má zajištěno bydlení a obživu. Za pobytu ve věznici dlužil České republice 300 000 Kč. Zároveň po propuštění z vězení nedodržoval zákony České republiky, kdy v rámci zkušební doby nerespektoval v roce 2017 a 2018 výjezdní příkazy a stále pobýval na území ČR bez platného povolení k pobytu. Žalobce se tak v rámci zkušební doby dopustil závadového jednání. Zároveň zdůraznily i závažnost trestné činnosti, které se žalobce dopustil a za kterou byl odsouzen, neboť se jednalo o úmyslný trestný čin v rámci organizované skupiny na úseku drogové kriminality s mezinárodním přesahem. Ze správního spisu vyplývá, že doklad o pracovní činnosti žalobce předložil až v roce 2018, kdy z pracovní smlouvy vyplývá, že uzavřel pracovní smlouvu dne 14. 8. 2018 na pomocné stavební práce se zaměstnavatelem společnosti H.M. K tomu předložil potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti od této společnosti ze dne 21. 5. 2019, kde byl uveden průměrný měsíční čistý výdělek ve výši 15 597 Kč.

26. Navíc ze správního spisu plyne, že žalobce uzavřel nový sňatek s paní H.B. státní příslušnost ČR, která uvedla, že je rodilá Ukrajinka, pracuje v restauraci ve Vodňanech jako pomocná kuchařka a má jednoho syna. Ke společnému soužití uvedla, že společný účet nemají, ale platí vše dohromady, mají oddělená bydliště, neboť z důvodu absence víza žalobce nemůže být přihlášen k pobytu v jejím podnájmu, a tudíž sdílí bydliště se svým bratrem v Českých Budějovicích, společný život však vedou. Před uzavřením sňatku byl žalobce rozvedený, s bývalou manželkou nevedl rodinný život a Českou republiku opustil, když synovi byly tři měsíce, aby nemusel nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Poté jej pouze dvakrát krátce viděl a syn byl svěřen do péče matky. Na výživu syna, kterému je v současné době 14 let začal přispívat po rozvodu manželství částkou 1 000 Kč a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody částkou 1500 Kč. Se synem si z vězení dopisoval, případně volal, posílal mu někdy také dárky. Se synem se stýká jednou za 14 dní za přítomnosti další osoby. Bývalá manželka popsala jeho vztah se synem jako by mezi nimi byla nějaká hranice, k synovi se žalobce choval vždy hezky. Žalobce má další dvě děti, které žijí v X, kde měl předchozí rodinu.

27. Správní orgány tudíž vzaly v úvahu všechny aspekty předmětného případu, kdy akcentovaly, že ani v současné době nelze na žalobce nahlížet jako na osobu zcela bezúhonnou, neboť nerespektoval opakovaně výjezdní příkazy, tudíž se dopustil porušení právního pořádku v České republice a z toho důvodu nelze dospět k závěru, že žalobce nepředstavuje potenciální nebezpečí narušení veřejného pořádku v budoucnu. Tento závěr vyslovily i při vědomí toho, že žalobce uváděl, že svého činu, kterého se v minulosti dopustil, lituje. Vzaly v úvahu i skutečnost, že celkově žalobce na území ČR pobývá 30 let, nicméně zdůraznily, že nelze pominout, že byl po většinu doby buď v zahraničí a nebo ve vazbě či ve vězení. Byť lze vzít za prokázané, že žalobce svým chováním ve výkonu trestu osvědčil, že lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nelze právě pro skutečnost, že od propuštění z výkonu trestu v roce 2014 si zaměstnání opatřil teprve na sklonku roku 2018 a v té době neprokazoval ani své bydliště ani zdroj obživy a zároveň nerespektoval uložené výjezdní příkazy, na základě kterých opakovaně neopustil republiku, přestože nedisponoval žádným pobytovým statusem. Přitom je zcela nepochybné, že za takové situace bylo povinností žalobce výjezdní příkazy respektovat a usilovat o legalizaci pobytu v souladu s platnou legislativou. Takový přístup nelze hodnotit jako bezzávadový. Soud uzavřel, že správní orgány vyslovily svůj závěr ve vztahu k naplnění podmínek stanovených v § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců správně. Naplnily požadavek stanovený v článku 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, neboť zohlednily individuální okolnosti života žalobce a přihlédly i k jeho celkové životní situaci. Správní orgány, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, vycházely i z dostupné judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou v rozhodnutí citovaly a vzaly v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížely i k okolnostem vzniku, důvodu a účelu jednotlivých ustanovení. Rovněž byl naplněn požadavek žalobce, který se dovolával usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3As 21/2011, neboť vážily, za jaký čin byl žalobce odsouzen a jeho společenskou nebezpečnost, která byla velmi vysoká. K tomu soud doplňuje, že právě pro tuto skutečnost nelze analogicky vycházet ze situace, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud v žalobcem předloženém aktuálním rozsudku sp. zn. 5 Azs 383/2019, kde byl zjištěný skutkový stav z hlediska společenské nebezpečnosti, ať již v minulosti spáchaného trestného činu, či z hlediska respektování právního pořádku ČR po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, odlišný. Správní orgány se zabývaly aktuální situací žalobce a právě v této souvislosti posuzovaly nebezpečí ohrožení veřejného pořádku. Námitka žalobce proto není důvodná.

28. V poslední řadě žalobce namítl, že správní orgán dostatečně nevypořádal otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Mnohá tvrzení správního orgánu žalobce označil jako zkreslená, nepřesná nebo vytržená z kontextu. Nicméně neuvedl, o jaká tvrzení konkrétně se má jednat. Stejně tak vytýkal správním orgánům nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně soukromého a rodinného života žalobce, což také blíže nerozvedl. Z toho důvodu se soud bude touto námitkou zabývat v tom rozsahu, jak byla tato žalobní námitka uplatněna. Žalobce totiž k tomu pouze uvedl, že na území ČR žije přes 30 let, což je velmi dlouhá doba k přetrhání svých vazeb k zemi původu a přilnutí k ČR, což představuje porušení zásady materiální pravdy. V této souvislosti poukázal na judikáty Nejvyššího správního soudu. Ani tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou.

29. Správní orgány se přiměřeností rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce podrobně zabývaly. Komise zdůraznila, že žalobci neudělením pobytu není ukládán zároveň žádný zákaz pobytu na území ČR do budoucna, natož zákaz dlouhodobý. Žalobci nebylo pouze v důsledku jeho aktuálního porušování právních norem ČR, které vyústilo v závěr o riziku možného narušení veřejného pořádku, uděleno pobytové oprávnění na území ČR. Nicméně žalobce může po vycestování opětovně žádat o udělení některého druhu pobytového oprávněn na území a po uplynutí zkušební doby se vrátit. Rovněž může na území přijíždět z domovského státu na krátkodobá víza a udržovat kontakt se svou manželkou a synem. Fungující reálný rodinný život tak může být i v důsledku vydaného rozhodnutí nadále uskutečňován.

30. Žalobce nevlastní na území ČR žádný majetek, má zde nezletilého syna, avšak nedoložil kromě platby výživného další podíl na jeho výchově ani nebylo prokázáno, že by měl vytvořen se synem hlubší vztah. Nelze navíc odhlédnout od faktu, že v době, kdy se žalobci syn narodil, opustil republiku, pobýval delší dobu v zahraničí a neprojevoval o syna ani o rodinný život žádný zájem. V současné době uzavřel sňatek a jeho manželka má syna, ani v tomto případě nebyla na základě podání svědecké výpovědi manželky prokázána intenzita rodinného života, který by mohl být narušen. Zároveň ani nelze dojít k závěru, že by došlo k nepřiměřenému zásahu do práv dítěte. K současné manželce a synovi manželky žalovaná uvedla, jsou státní občané ČR, nicméně nevyplývá ze spisu, že by tyto osoby byly na žalobci jakkoliv finančně a existenčně závislé. Nebyla prokázána ani významná emoční vazba žalobce k synovi manželky, který navíc nepobývá ve společné domácnosti se žalobcem. Správní orgán vzal všechny tyto zjištěné skutečnosti v úvahu stejně jako vyjádření manželky žalobce a vyslovil přesvědčení, že tyto osoby budou nadále bez jakéhokoliv omezení, nebudou nijak existenčně ohroženy, byť k určité změně jejich života dojde. Tuto změnu však nehodnotily jako nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života žalobce. Stejně tak uzavřely ve vztahu k rodině bratra žalobce. Tyto osoby mohou navštěvovat žalobce v republice X, jejich případný pobyt na území této republiky není nemožný či omezený. Neudělení přechodného pobytu žalobci není ani v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, neboť dle článku 9 odst. 3 takový závěr nelze vyslovit. Navíc žalobce není otcem syna manželky. Žalobce v žalobě uvedl, že se na území ČR zdržuje již 30 let. K tomu žalovaná zhodnotila, že i přes tuto skutečnost je třeba zdůraznit, že žalobci byl povolen trvalý pobyt na území ČR v roce 2001, kdy poté v roce 2002 a 2003 spáchal závažný úmyslný trestný čin v rámci organizované skupiny s přesahem do zahraničí v oblasti distribuce psychotropních látek a byl vzat do vazby. Po propuštění z vazby opustil ČR a poté byl ve vězení. Žalovaná tudíž uzavřela, že soukromý a rodinný život žalobce je z velké části realizován extra teritoriálně a dále upozornila na vazby žalobce na svůj domovský stát, kde má své děti, tudíž blízké rodinné příslušníky. Komise poměřovala na jedné straně veřejný zájem a skutečnost, že žalobce má vazby na domovský stát a na druhé straně délku pobytu žalobce a vazby, které si za tuto dobu na území ČR vytvořil, a dospěla k závěru, že byť zamítnutí žádosti o přechodný pobyt a s ním spojená povinnost vycestovat z území bude představovat pro žalobce určitý zásah do života žalobce, v konkrétním případě převažuje veřejný zájem nad tímto zájmem soukromým, a proto zamítla žádost o přechodný pobyt žalobce. Negativní dopady nedosáhnou vysoké intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Soud v tomto směru nemůže vytknout úvahám žalované nelogičnost či nepoměr z hlediska posuzování míry narušení veřejného pořádku žalobcem a zásahu do žalobcova práva na soukromý a rodinný život. Jak uvedla správně žalovaná, nebudou žalobci odepřena rodičovská práva k jeho synovi a právní řád poskytuje určité možnosti, aby mohl žalobce syna navštěvovat.

31. Správní orgány tudíž vzaly v úvahu, že neudělení povolení k přechodnému pobytu žalobci neznamená úplný zákaz pobytu žalobce na území ČR. Touto otázkou se zabývaly a zároveň dospěly k závěru, že nejsou ohrožena práva dítěte, jeho nezletilého syna, se kterým udržuje krátkodobé kontakty, kdy právní úprava v ČR mu umožňuje intenzitu takových kontaktů i nadále v souladu s právní úpravou zajistit. Zároveň upozornily, že nelze odhlédnout od vazeb žalobce na další své děti, které žijí v domovině.

32. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaná porušila povinnost odvolacího orgánu, rozhodnutí odporuje požadavkům stanoveným v § 68 odst. 3 správního řádu, jakož i § 89 odst. 2 téhož zákona, pak ani tato námitka není důvodná. Správní orgány zjistily dostatečně stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a nedošlo tak k porušení zásady materiální pravdy, obsažené v § 3 správního řádu. Správní orgány opatřily dostatek důkazů k tomu, aby zjistily skutkový stav bezdůvodných pochybností. Navíc zjištěné skutečnosti žalobce nikterak nevyvrátil. Pokud z těchto důkazů správní orgány vycházely, neznamená to žádné vychýlení povinnosti tvrzení a důkazního břemene v žalobcův neprospěch. Vydané rozhodnutí z toho důvodu nebylo ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nepřezkoumatelné. K žalobcem tvrzené nepřiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců lze odkázat na stranu 8 až 10 žalobou napadeného rozhodnutí. Zároveň lze poukázat na to, že žalobce ani nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Z toho důvodu soud považuje zhodnocení celé situace uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí za dostatečné a námitku žalobce za nedůvodnou. Správní orgány svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a otázku přiměřenosti ve vztahu ke smyslu shora citovaného ustanovení soud považuje za náležitě vypořádanou a zdůvodněnou. Krajský soud uzavírá, že správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy při dodržení veškerých základních zásad činnosti správních orgánů.

V. Závěr, náklady řízení.

33. Soud proto uzavřel z důvodu výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s, podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byla úspěšná žalovaná, která nevynaložila žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, soud proto žalované i přes její úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 4. března 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu