51 A 20/2016 - 45Rozsudek KSCB ze dne 16.03.2017

51 A 20/2016 - 45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA, z. s., se sídlem Nad Sokolovnou 117/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení České dráhy, a. s., se sídlem nábř. L. Svobody 1222, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2013, č. j. MV- 48405-4/ODK-2013,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 4. 2013, č. j. MV- 48405-4/ODK-2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Františka Vyskočila.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013, č. j. MV- 48405-4/ODK-2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 16 odst. 3 ve spojení s § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Jihočeského kraje, jednajícího prostřednictvím Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též jako „povinný Pokračování
- 2 -
51A 20/2016

subjekt“) ze dne 21. 3. 2013, č. j. KUJCK 14709/2013/OLVV. Tímto rozhodnutím byla žádost žalobce o poskytnutí informace, spočívající v zaslání kopie „Výkazů nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní osobní přepravě – Českých drah, a. s. za rok 2012“, podle § 2 odst. 1 a § 15 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 informačního zákona odmítnuta.

Žalobce svou žádostí požadoval od Jihočeského kraje poskytnutí výkazů nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní osobní dopravě dopravce České dráhy, a. s. (dále jen „zúčastněná osoba“) za rok 2012 ve smyslu zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Výkaz“ či „požadované informace“), které zúčastněná osoba předkládá povinnému subjektu k doložení prokazatelné ztráty vzniklé výkonem závazku veřejné služby podle Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné drážní osobní přepravě, tj. výkonu základní dopravní obslužnosti pro kraj.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 6. 2013 žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 10. 5. 2016, č. j. 6 A 120/2013 - 29, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Žalobce je přesvědčen, že žalovaný postupoval chybně, když na požadované informace neaplikoval § 9 odst. 2 informačního zákona.

Žalobce uvedl, že žalovaný a povinný subjekt požadované informace posoudili jako obchodní tajemství zúčastněné osoby s odkazem na čl. XV Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné drážní dopravě, uzavřené mezi Jihočeským krajem a zúčastněnou osobou dne 1. 12. 2009, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Smlouva“), který stanovuje smluvní zákaz Jihočeskému kraji bez souhlasu zúčastněné osoby poskytovat komukoli její údaje, a proto byla žádost žalobce o poskytnutí informací s odkazem na § 9 odst. 1 informačního zákona odmítnuta.

Žalobce poukazuje na to, že jím požadovaný Výkaz byl zúčastněnou osobou předkládán povinnému subjektu jako objednateli veřejné dopravy podle zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přepravě cestujících“), resp. podle dříve účinné vyhlášky Ministerstva dopravy České republiky č. 241/2005 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné drážní osobní dopravě a o vymezení souběžné veřejné osobní dopravy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“). Z tohoto důvodu žalobce namítá, že na jím požadované informace se vztahuje výluka podle § 9 odst. 2 informačního zákona z neposkytování informací majících povahu obchodního tajemství. Podle žalobce jde o informace o poskytnutí a využití veřejných prostředků, které se mají podle informačního zákona poskytovat.

Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 48/2011 – 129, namítl, že zúčastněná osoba je založena a řízena státem, poskytuje veřejné služby dotované veřejnými prostředky, a má proto povinnost strpět kontrolu veřejnosti, jakým způsobem je s těmito prostředky nakládáno.

Žalobce je z uvedených důvodů přesvědčen, že ustanovení Smlouvy o ochraně důvěrných informací jsou s ohledem na informační povinnost povinného subjektu a § 9 odst. 2 informačního zákona zcela irelevantní a neplatné. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím povinného subjektu zrušil.

Pokračování
- 3 -
51A 20/2016

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí a zdůraznil, že byly odepřeny výhradně informace o předpokládaných nákladech a výnosech zúčastněné osoby, nikoli Jihočeského kraje. Výkaz nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní dopravě žalovaný nepovažuje za informaci o rozsahu a příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 informačního zákona. K tomu závěru žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 As 27/2007 – 87 (všechny rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). Přímý vliv na hospodaření kraje má podle názoru žalovaného údaj o výši prokazatelné ztráty, nikoli pouze předpokládané náklady a výnosy zúčastněné osoby jakožto drážního dopravce.

I přes závěry Nejvyššího správního soudu o povaze zúčastněné osoby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 48/2011 – 129) žalovaný poukázal na její soukromoprávní povahu s tím, že i touto skutečností se zabýval a zkoumal, zda výlučné postavení zúčastněné osoby na trhu jako poskytovatele přepravních služeb není takovou skutečností, jež by relativizovala ochranu požadovaných informací. Žalovaný však dospěl k závěru, že do určité míry veřejnoprávní povaha zúčastněné osoby a její tehdejší fakticky monopolní postavení na trhu nelze považovat za legitimní důvod pro prolomení ochrany obchodního tajemství.

Dne 1. 12. 2016 uplatila zúčastněná osoba práva osoby zúčastněné na řízení a v rámci svého vyjádření k žalobě odkázala na aktuální judikaturu v oblasti svobodného přístupu k informacím a ochrany obchodního tajemství, a to na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 156/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 As 189/2014 – 48, publ. pod č. 3185/2015 Sb. NSS, a na rozsudek téhož soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 124/2016 – 42.

Vzhledem k tomu, že žalobce formuloval návrh výroku rozsudku v rozporu s § 16 odst. 4 informačního zákona, byl krajským soud vyzván usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 51 A 20/2016 – 35, aby navrhl výrok rozsudku, tj. aby uvedl, čeho se podanou žalobou domáhá, a to v souladu s uvedeným ustanovením. Dne 1. 12. 2016 krajský soud obdržel upřesnění návrhu výroku rozsudku, v němž žalobce navrhl, aby krajský soud:

a) rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy ze dne 30. 4. 2013, č. j. MV-48405-4/ODK-2013 a související rozhodnutí Jihočeského kraje – krajského úřadu, odboru legislativy a vnitřních věcí ze dne 21. 3. 2013, č. j. KUJCK 14709/2013/OLVV, zrušil a dále aby

b) nařídil Jihočeskému kraji, aby poskytl žalobci Kopie výkazu nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní osobní dopravě dopravce – Českých drah, a. s. za rok 2012, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Ze správních spisů povinného subjektu a žalovaného vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 1. 12. 2009 uzavřel Jihočeský kraj a zúčastněná osoba smlouvu č. 010/09/043/00/00, o závazku veřejné služby ve veřejné drážní osobní dopravě (Smlouva). Předmětem této smlouvy je zajištění dopravní obslužnosti jihočeského kraje v rámci regionální drážní dopravy. Podle čl. XV odst. 1 Smlouvy se zúčastněná osoba zavázala poskytovat Jihočeskému kraji výstupy z pravidelných frekvenčních průzkumů ve vlacích, které jsou předmětem Smlouvy. Podle odst. 3 tohoto článku v původním znění může povinný subjekt tyto údaje podle odst. 1 poskytnout třetím osobám pouze za souhlasu zúčastněné osoby. Toto znění bylo dodatkem č. 1 ze dne 23. 6. 2010 upraveno tak, že se uvedené omezení vztahuje na všechny dopravcem předávané Pokračování
- 4 -
51A 20/2016

informace. Dodatkem č. 2 ze dne 3. 1. 2011 byl k uvedenému článku doplněn odst. 5, který zakotvil právo Jihočeského kraje zveřejnit úplné znění Smlouvy a jejich příloh, vyjma ekonomických příloh č. 4, 5 a 8. Příloha č. 4 Smlouvy obsahuje výpočet předpokládané výše prokazatelné ztráty podle čl. IV odst. 5 Smlouvy; příloha č. 5 obsahuje předpoklad nákladů a výnosů z přepravní činnosti podle Vyhlášky a čl. VII odst. 3 Smlouvy. Pro úplnost krajský soud poznamenává, že jednotlivé přílohy nebyly ve spise založeny.

Ve sdělení povinnému subjektu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 167 /2009-KEN, uvedla zúčastněná osoba, že přílohy Smlouvy obsahující výkazy nákladů a výnosů z přepravní činnosti (tj. příloha č. 4 Smlouvy – pozn. krajského soudu) považuje za své obchodní tajemství.

Žalobce dne 6. 3. 2013 doručil Jihočeskému kraji svou žádost o poskytnutí shora uvedené informace - Výkazu.

Dne 21. 3. 2013 vydal povinný subjekt podle § 2 odst. 1 a § 15 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 informačního zákona rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací. Povinný subjekt své rozhodnutí odůvodnil tím, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím, na které se vztahuje výluka z poskytování informací podle § 9 odst. 1 informačního zákona. V odůvodnění rozhodnutí bylo konstatováno, že zúčastněná osoba na základě Smlouvy předkládá vyúčtování prokazatelné ztráty ve formě výkazů a výnosu z přepravní činnosti. Povinný subjekt rovněž poukázal na sdělení dopravce ze dne 16. 12. 2009. Obsahem tohoto sdělení je právní hodnocení veškerých výkazů jako obchodního tajemství s tím, že zúčastněná osoba v souladu se Smlouvou nesouhlasí s jejich poskytnutím třetím osobám. Povinný subjekt zhodnotil pojmové znaky obchodního tajemství a shledal, že jsou v posuzovaném případě naplněny jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že požadované informace je nutné s ohledem na § 9 odst. 2 informačního zákona poskytnout, neboť se jedná o informace o poskytnutí a využití veřejných prostředků a jakékoli smluvní či jiné omezení práva na informace v tomto směru není účinné. V odvolání žalobce rovněž rozporoval, že by požadované informace byly samy o sobě obchodním tajemstvím.

O odvolání žalobce bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím s odůvodněním, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím, a proto je nelze podle § 9 odst. 1 informačního zákona poskytnout. Aplikaci § 9 odst. 2 téhož zákona žalovaný odmítl s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 As 27/2007 – 87, se závěrem, že požadované informace nemají přímý vliv na hospodaření povinného subjektu, na nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaný se rovněž zabýval postavením zúčastněné osoby jako povinného subjektu podle § 2 informačního zákona v kontextu faktického monopolního postavení v regionální veřejné drážní dopravě s tím, že tyto skutečnosti neodůvodňují prolomení ochrany obchodního tajemství podle § 9 odst. 1 uvedeného zákona.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

Pokračování
- 5 -
51A 20/2016

Žaloba je důvodná.

Smlouva o závazku veřejné služby uzavřená mezi povinným subjektem a osobou zúčastněnou na řízení dne 1. 12. 2009 má podle § 39 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění do 30. 6. 2010, povahu veřejnoprávní smlouvy. V případě veřejnoprávních smluv se uplatňuje obecný princip zákazu retroaktivity. S tím koresponduje i § 35 odst. 1 zákona o přepravě cestujících, podle něhož platí, že práva a povinnosti ze závazku uzavřeného podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány v rozsahu stanoveném přímo použitelným předpisem Evropských společenství a řídí se dosavadními právními předpisy. S ohledem na uvedené se práva a povinnosti povinného subjektu jako objednatele přepravních služeb ve veřejném zájmu a zúčastněné osoby jakožto poskytovatele těchto služeb řídí zákonem o drahách ve znění do 30. 6. 2010 a prováděcí Vyhláškou. Žalobce požádal o poskytnutí kopie Výkazu nákladů a výnosů ve smyslu zákona o přepravě cestujících, byť tento výkaz byl sestavován podle starší právní úpravy. Tuto nepřesnost v podané žádosti o poskytnutí informací však nepovažuje krajský soud za podstatnou.

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS, je krajský soud „oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).“ Krajský soud nejprve z úřední povinnosti posuzoval, zda lze napadené rozhodnutí považovat za přezkoumatelné ve vztahu ke vzneseným žalobním bodům, resp. zda mu taková příp. vada napadeného rozhodnutí nebrání v jeho přezkoumání v rozsahu žalobních bodů. Jestliže je rozhodnutí shledáno nepřezkoumatelným, vypořádá se krajský soud se vznesenými námitkami v míře, v jaké to obsah napadeného rozhodnutí umožňuje.

Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí hovoříme tehdy, když správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádal námitky účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodnil či jej odůvodnil vzhledem k požadavkům zákona nedostatečně. Tato situace nastala i v nyní přezkoumávané věci.

K pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS, vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (…).“Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu.

Náležitosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí poskytnutí požadovaných informací plynou z § 20 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu. Pokračování
- 6 -
51A 20/2016

Podle tohoto ustanovení správního řádu správní orgán v odůvodnění mj. uvede důvody výroku rozhodnutí, úvahy, kterými se řídil při výkladu právních předpisů a při vypořádání návrhů a námitek účastníků. Takto však žalovaný podle názoru krajského soudu ve vztahu k odvolací námitce napadající nesprávnou aplikaci § 9 odst. 2 informačního zákona nepostupoval, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem dospěl k závěru, že požadované informace se netýkají hospodaření povinného subjektu s veřejnými prostředky. Stejně tak není zřejmé, z jakého důvodu dospěl žalovaný k závěru, že hospodaření povinného subjektu s veřejnými prostředky se ve vztahu k přezkoumávané věci týká prokazatelně pouze údaj o výši prokazatelné ztráty, a nikoliv již žalobcem požadované informace. Žalovaný se v podstatě při vypořádání dané námitky ohledně možnosti aplikace § 9 odst. 2 informačního zákona obecně odkázal na předkládací zprávu povinného subjektu, s níž bylo předloženo odvolání. Z uvedeného vyjádření však žalovaný ani nepřevzal do svého odůvodnění žádný relevantní argument, o který by se opřel. Z tohoto důvodu má krajský soud za to, že žalovaný zatížil své rozhodnutí závažnou vadou, neboť se dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s odvolací námitkou žalobce.

Vzhledem k předmětu přezkoumávané věci je nutné zdůraznit, že právo na informace je ústavně garantovaným právem zakotveným v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jakékoli omezení práva na informace je nutné vykládat restriktivním způsobem. Opačný postup by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu práva na informace [srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006 - 58 (publ. pod č. 1272/2007 Sb. NSS), nebo ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38 (publ. pod č. 74/2004 Sb. NSS)]. Smyslem § 9 odst. 2 informačního zákona je umožnit veřejnou kontrolu nad hospodařením s veřejnými prostředky bez ohledu na to, že požadovaná informace by standardně nebyla poskytnuta z důvodu ochrany obchodního tajemství. Ustanovení § 9 odst. 2 informačního zákona tuto ochranu prolamuje. Požadované informace týkající se veřejných prostředků je nutno poskytovat takovým způsobem, aby mohl být uvedený účel v maximální možné míře naplněn. Jakékoli smluvní omezení povinnosti poskytovat informace spadající pod informační zákon je proto nutné vyhodnotit jako rozporné se zákonem, a proto neplatné.

Povinný subjekt je povinen při každém poskytování informací zkoumat existenci překážek pro poskytnutí požadovaných informací. V přezkoumávané věci povinný subjekt a žalovaný dospěli k závěru, že žalobcem požadované informace jsou obchodním tajemstvím podle právní úpravy účinné v okamžiku podání žádosti žalobce, tedy podle § 17 zákona č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění k 5. 3. 2013. Pro účely tohoto rozsudku považuje krajský soud za nadbytečné se definičními znaky obchodního tajemství více zabývat, neboť tak učinil zejména žalovaný v napadeném rozhodnutí a žalobce v podané žalobě ani nezpochybnil závěr správních orgánů, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím tak, jak učinil v podaném odvolání. Povinný subjekt i žalovaný hodnotili jak objektivní znaky obchodního tajemství, tak jeho subjektivní stránku naplněnou sdělením zúčastněné osoby ze dne 16. 12. 2009. Vzhledem k obsahu podané žaloby se krajský soud podrobněji nezabýval věcným posouzením charakteru požadovaných informací, tedy tím, zda je Výkaz obchodním tajemstvím či nikoli (viz níže).

Povinný subjekt při svém rozhodování otázku aplikace § 9 odst. 2 informačního zákona zcela opomněl. Podle tohoto ustanovení platí, že při poskytování informací, které se týkají veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. Jestliže povinný subjekt žádost o informace odmítl z titulu § 9 odst. 1 informačního zákona, měl se taktéž v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s tím, zda na věc nedopadá výluka podle § 9 odst. 2 informačního Pokračování
- 7 -
51A 20/2016

zákona. V tomto směru žalobce brojil proti rozhodnutí povinného subjektu v podaném odvolání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí toto pochybení povinného subjektu identifikoval a pokusil se jej napravit, nicméně tak učinil zcela nedostatečným způsobem. Posouzení užití výjimky podle uvedeného ustanovení žalovaný věnoval na str. 7 napadeného rozhodnutí toliko jeden odstavec z celkových devíti stran textu rozhodnutí, aniž by přistoupil k řádnému výkladu a posouzení možností aplikace tohoto ustanovení na zjištěný skutkový stav. Žalovaný zde uvedl, že tomuto ustanovení se povinný subjekt věnoval pouze v rámci vyjádření k podanému odvolání. Předkládací zpráva odvolacímu orgánu je však pouhým nezávazným vyjádřením povinného subjektu k podanému odvolání. Žalovaný dále doplnil odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu s tím, že ani interpretace předmětného ustanovení v kontextu tohoto rozsudku nezpochybňuje zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací, neboť přímý vliv na hospodaření kraje má údaj o výši prokazatelné ztráty, kterou je povinný subjekt zavázán uhradit, nikoliv požadované údaje. S ohledem na skutečnost, že žalobce podaným odvoláním výslovně brojil právě proti absenci řádné aplikace § 9 odst. 2 informačního zákona, takové prosté odůvodnění nemůže při soudním přezkumu obstát, zejména je-li ke zkoumání podmínek aplikace tohoto ustanovení povinný subjekt při neposkytnutí požadovaných informací podle § 9 odst. 1 téhož zákona vždy povinen. Nadto žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 2 As 27/2007 – 87, sice pojednává o poskytování informací ve vztahu k obchodnímu tajemství, činí tak ovšem zejména ve vztahu k § 9 odst. 1 informačního zákona a požadavku kumulativního naplnění znaků obchodního tajemství. Z tohoto důvodu není tento rozsudek ani zcela přiléhavý k nyní přezkoumávané věci.

S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k § 9 odst. 2 informačního zákona nelze akceptovat argumentačně neodůvodněný závěr žalovaného, že požadované informace nemají přímý vliv na nakládání s veřejnými prostředky povinného subjektu (rovněž viz níže). Tento závěr nemá oporu ve spisovém materiálu ani není právně vysvětlen a není tak zřejmé, jaké skutečnosti žalovaného k takovému závěru vedly. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z toho důvodu jej krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Na následujících řádcích se však krajský soud ještě vyjádří k několika sporným bodům, které mohou být v dalším řízení aktuální. Na tomto místě je totiž krajský soud nucen konstatovat, že se ne zcela ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že žalobce požadoval poskytnutí Výkazu předpokládaných nákladů a výnosů, tedy listinu sloužící k předběžnému stanovení výše tzv. prokazatelné ztráty (str. 6, druhý odstavec shora napadeného rozhodnutí). K pochybnosti o správnosti posouzení předmětu žádosti o poskytnutí informací je krajský soud veden jednak zněním samotné žádosti o poskytnutí informací, ve které žalobce žádal o„výkaz za rok 2012“, což by naznačovalo, že žádal o Výkaz reálných nákladů a výnosů za již uplynulé období, jednak zněním Smlouvy samotné a v neposlední řadě i žalobcovým odkazem na současnou legislativu, která pracuje s pojmem „výkaz skutečných nákladů a výnosů ve veřejné drážní dopravě“, zatímco o předběžné kalkulaci hovoří jako o „výchozím finančním modelu“.

Listiny s předpokládanými náklady a výnosy předkládá zúčastněná osoba povinnému subjektu v rámci negociace o rozsahu přepravy a výše úhrady v následujícím období účinnosti Smlouvy (viz čl. VII Smlouvy, jehož znění je dodatky Smlouvy postupně měněno v návaznosti na jednotlivé roky). Toto ustanovení Smlouvy stanovuje maximální předpokládanou výši prokazatelné ztráty.

Pokračování
- 8 -
51A 20/2016

Předkládání výkazů ke skutečné prokazatelné ztrátě a její úhradě upravuje Smlouva následovně. Podle čl. VII odst. 1 Smlouvy povinný subjekt hradí dopravci prokazatelnou ztrátu zálohově na základě předpokládané výše prokazatelné ztráty. Doplatky prokazatelné ztráty doplácí povinný subjekt čtvrtletně poté, co zúčastněná osoba předloží výkaz nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní dopravě zpracovaný ve smyslu § 3 odst. 2 Vyhlášky a její přílohy č. 1. Předkládání výkazu za uplynulé čtvrtletí upravuje dále čl. VII odst. 5 a 6 Smlouvy a dále rovněž čl. VIII Smlouvy ve vztahu k prokázání objednaného dopravního výkonu. Čl. VII odst. 7 Smlouvy stanovuje následně povinnost zúčastněné osoby předkládat konečné zúčtování za předchozí období. Tyto dokládané výkazy nejsou přílohou Smlouvy, těmito přílohami jsou pouze výpočty předpokládané výše prokazatelné ztráty a předpoklady nákladů a výnosů z přepravní činnosti zpracované podle Vyhlášky.

V podaném odvolání žalobce argumentoval, že požadovaný Výkaz zúčastněná osoba předkládá povinnému subjektu podle zákona o přepravě cestujících a jeho prováděcí Vyhlášky; tento právní předpis žalobce uvedl i v podané žalobě, ve které případně odkázal i na Vyhlášku (k odkazu žalobce na nesprávnou právní úpravu viz výše). Žalobce měl v případě nové právní úpravy pravděpodobně na mysli § 23 zákona o přepravě cestujících a s ním související vyhlášku Ministerstva dopravy České republiky č. 296/2010 Sb., o postupech pro sestavení finančního modelu a určení maximální výše kompenzace, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška upravuje mj. tzv. výchozí finanční model ve veřejné drážní dopravě, tedy model výnosů, nákladů a čistého příjmu, který má vyplynout ze smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících a dále model obsahující skutečné náklady dopravce a skutečně dosažené výnosy dopravce v daném období - výkaz skutečných nákladů a výnosů ve veřejné drážní dopravě.

Z uvedených důvodů nemá krajský soud za jednoznačně prokázané, že by žalobce požadoval výkaz předpokládaných nákladů a výnosů či ekonomické přílohy Smlouvy, ve kterých by byl takový výkaz předpokládaných nákladů a výnosů kalkulační povahy obsažen. Ovšem s ohledem na formulaci žalobních bodů, ve kterých žalobce nenamítal, že by povinný subjekt a žalovaný rozhodovali o jiných informací, než které žalobce skutečně požadoval, nečinil ani krajský soud ze svých pochybností žádné meritorní závěry. Nicméně v dalším řízení bude na žalovaném, příp. na povinném subjektu, aby řádně posoudili, jaké informace žalobce skutečně požaduje poskytnout.

Bez ohledu na pochybnosti krajského soudu je však nutné konstatovat, že jak výkaz předpokládaných nákladů a výnosů, tak výkaz skutečných nákladů a výnosů mají na první pohled úzkou návaznost na vynakládání veřejných prostředků, neboť se jedná o podklady, na jejichž základě jsou činěny platby z veřejného rozpočtu. Je-li některý z těchto výkazů oprávněně označen jako obchodní tajemství, je to, v jakém rozsahu je nutné upřednostnit veřejný zájem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky ve smyslu § 9 odst. 2 informačního zákona před ochranou obchodního tajemství, tedy rozsah poskytnutí informací, nutno zkoumat při poměřování jednotlivých konfliktních zájmů.

V rámci vážení jednotlivých zájmů a při úvaze o rozsahu poskytnutí informací je nutné zohlednit i to, že „pokud nestačí určitá informace k posouzení způsobu hospodaření s veřejnými prostředky, je povinný subjekt povinen poskytnout spolu s takovou informací i další doprovodné rámcové informace, které dokreslí rozhodné skutečnosti tak, aby posouzení způsobu hospodaření bylo možné.“ Stejně tak je nutné zohlednit, že smyslem § 9 odst. 2 informačního zákona „je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými Pokračování
- 9 -
51A 20/2016

prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků.“ (obě citace viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2002 - 37, publ. pod č. 654/2005 Sb. NSS).

Rovněž tak je nutné, jak uvedl Krajský soudu v Brně ve skutkově obdobné věci v rozsudku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 29 A 52/2012 – 141, přiměřeně zohlednit to, že „je nepochybné, že z hlediska kontroly použití veřejných prostředků jsou primárními údaji data „na výstupu“ dané činnosti. Tedy zejména o tom, kolik veřejných prostředků bylo použito. Teprve sekundárně, v momentě, kdy by za použití těchto dat veřejná kontrola nebyla možná, by bylo možno uvažovat o údajích dalších, podrobnějších, např. též o údajích, na jejichž základě došlo k předběžnému stanovení ceny (kalkulace). V případě smlouvy o závazku veřejné služby v drážní dopravě ve veřejném zájmu na zajištění dopravních potřeb lze hovořit o specifickém a poměrně složitém předmětu plnění, a to i v případě, kdy je taková smlouva uzavírána v krajském měřítku. Lze se tedy již na základě uvedeného ztotožnit s tvrzením žalobce, že pouhé poskytnutí celkově vyplacené úhrady na vyrovnání prokazatelné ztráty dopravce (kompenzace), je nedostatečné.“

Tvrdí-li v přezkoumávané věci žalovaný, že „přímý vliv na hospodaření kraje má nepochybně údaj o výši prokazatelné ztráty (…) tento údaj však není předmětem napadeného rozhodnutí“ (str. 7 napadeného rozhodnutí), a že tedy žalobcem požadované informace přímý vliv na hospodaření kraje nemají, nelze se s ohledem na shora uvedené s tímto jeho názorem zcela ztotožnit, neboť žalobce právě požadoval poskytnutí podrobnějších informací v uvedeném smyslu.

Krajský soud pro úplnost poukazuje i na hodnocení aplikace § 9 odst. 1 a 2 informačního zákona v již citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 29 A 52/2012 – 141: „Co se týče požadovaných informací kalkulační povahy (…), tyto je třeba, mají-li povahu obchodního tajemství, z hlediska jejich poskytnutí veřejnosti, chránit poněkud více než informace fakturační povahy. Jak naznačeno již výše, z hlediska aplikace § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím je nutno činit rozdíl mezi výkazem předpokládaných nákladů a výnosů, ať již ve struktuře ročního souhrnu či dle jednotlivých tratí, nebo v podobě nákladových sazeb, a výkazem nákladů a výnosů z uskutečněné přepravní činnosti. Kalkulace nákladů a výnosů, coby výsledek duševní činnosti podnikatele ohledně jeho předpokládaných výkonů, výsledků, zisků či ztrát, je ostatně z hlediska kontroly nakládání s veřejnými prostředky podstatně méně využitelná než konkrétní dosažené výsledky. Postupným zpětným zjišťováním skutečně dosažených výsledků lze cíle vyjádřeného v § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím dosáhnout též.“

K charakteru výkazu nákladů a výnosů podle Vyhlášky je vhodné poznamenat, že dopravce, který provozuje veřejnou drážní dopravu osob na základě smlouvy o veřejném závazku, vede analytickou účetní evidenci a vytváří tak členění mj. podle územního principu, podle úseků jednotlivých drah v členění na vlaky regionální a celostátní dopravy. „Přiřazením k jednotlivým krajům jsou zjištěny souhrnné údaje o výši ekonomicky odůvodněných nákladů a výnosů na úrovni kraje (s vyloučením celostátních linek). Prokazatelná ztráta (kompenzace), která je hrazena (kompenzována) dopravci podle § 39a odst. 2 písm. a) zákona o dráhách, se stanoví na základě údajů takto vedené evidence. Podle uvedeného mechanismu ovšem výpočet prokazatelné ztráty provádí dopravce, nikoliv povinný subjekt. Dopravce podle § 4 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 241/2005 Sb. prokazuje splnění závazku Pokračování
- 10 -
51A 20/2016

údajem o ujetých vlakových kilometrech a dále pouze dokládá výpočet prokazatelné ztráty výkazem, jehož vzor je obsažen v příloze č. 1 k vyhlášce č. 241/2005 Sb.“ (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 46 A 45/2014 – 49).

Žalobce v podané žalobě poukázal na charakter zúčastněné osoby, která je považována v souladu s ustálenou judikaturou a praxí sama za povinný subjekt. Stejně tak učinil i v podaném odvolání. Žalovaný se touto skutečností zabýval v bodě IV. napadeného rozhodnutí. Tato skutečnost však není v přezkoumávané věci zásadní, neboť zúčastněná osoba nebyla v této věci v pozici povinného subjektu. Při vážení jednotlivých protichůdných zájmů se může jednat o skutečnost, kterou je možno podpůrně hodnotit s ohledem na naplnění účelu informačního zákona, nicméně charakter zúčastněné osoby jakožto povinného subjektu podle informačního zákona, sám o sobě nemůže na přezkoumávané věci nic změnit. Žalobce namítl, že s ohledem na uvedené skutečnosti je zúčastněná osoba povinna strpět kontrolu veřejnosti, jakým způsobem hospodaří s veřejnými prostředky. Tato námitka, aniž by krajský soud rozporoval její věcnou správnost, se částečně míjí s předmětem tohoto řízení, neboť předmětem soudního přezkumu v této věci není údajné porušení informační povinnosti podle informačního zákona ze strany zúčastněné osoby, nýbrž ze strany povinného subjektu – Jihočeského kraje.

Z povahy věci nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že povinný subjekt odmítl, poskytnou požadované informace jako celek, aniž by se podrobněji zabýval jejich obsahem a blíže posoudil, zda některé z dílčích informací obsažených v neposkytnutém Výkazu kumulativně nenaplňují definiční znaky obchodního tajemství, příp. to, zda je nutné je i přesto poskytnout v režimu § 9 odst. 2 informačního zákona. Povinný subjekt i žalovaný tedy měli zhodnotit jednotlivé části Výkazu s tím, zda všechny informace v něm obsažené jsou skutečně de iure obchodním tajemstvím a zda se minimálně na jejich část nevztahuje § 9 odst. 2 informačního zákona. Pokud by vybrané části Výkazu bylo nutné s ohledem na uvedené žalobci poskytnout (např. pro částečnou nemožnost aplikace § 9 odst. 1 informačního zákona či pro nutnost aplikace § 9 odst. 2 téhož zákona), stalo by se tak po částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informací.

Krajský soud závěrem nad rámec uvedeného poznamenává, že žalovaný opomněl účastenství zúčastněné osoby v odvolacím řízení, neboť vzhledem k jejímu postavení žádostí dotčeného subjektu měla být zúčastněná osoba účastníkem odvolacího řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Povinný subjekt sám se zúčastněnou osobou v průběhu rozhodování o žádosti žalobce nejednal, resp. nevyzval ji ke sdělení stanoviska k žádosti žalobce o poskytnutí informací, avšak i přesto vyšel z jejího vyjádření ze dne 16. 12. 2009, které bylo učiněno právě pro takové situace (při odhlédnutí od pochybností soudu o skutečném předmětu žádosti žalobce). K postavení žádostí o informace dotčené osoby v řízení podle informačního zákona krajský soud více odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 As 189/2014 – 50, publ. pod č. 3185/2015 Sb. NSS, příp. na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS.

Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného nemohl krajský soud přistoupit k aplikaci § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pouze v situaci, kdy je správní rozhodnutí přezkoumatelné a řádně odůvodněné, si může krajský soud učinit vlastní úsudek o jeho zákonnosti a v návaznosti na to posoudit splnění podmínek pro postup podle § 16 odst. 4, věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65).

Pokračování
- 11 -
51A 20/2016

S ohledem na uvedené závěry krajského soudu a jím poukazovanou judikaturu právních soudů žalovaný v dalším řízení opětovně přezkoumá charakter žalobcem požadovaných informací v kontextu rozhodnutí povinného subjektu a v kontextu podaného odvolání. Dospěje-li žalovaný k názoru, že veškeré informace v žalobcem požadovaném Výkazu nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní dopravě dopravce České dráhy, a. s. za rok 2012 jsou obchodním tajemstvím, a je proto nutné aplikovat § 9 odst. 1 informačního zákona, bude povinen posoudit požadovaný Výkaz s ohledem na § 9 odst. 2 téhož zákona a rozhodnout, zda bude tento Výkaz poskytnut jako celek, nebo bude poskytnuta pouze jeho vybraná část, případně zda jej nelze poskytnout vůbec. Své závěry případného rozhodnutí o částečném či úplném odmítnutí žádosti o poskytnutí informací žalovaný řádně a přezkoumatelně odůvodní. Vyvstanou-li žalovanému v průběhu řízení pochybnosti o předmětu žádosti žalobce o poskytnutí informací o tom, jaké informace skutečně žalobce požaduje (viz názor krajského soudu předestřený výše), bude nutné žalobce vyzvat k upřesnění jeho žádosti. Konečně žalovaný v dalším řízení přibere osobu zúčastněnou jako účastníka správního řízení.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Odstranění vad žaloby žalobcem nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, neboť tímto podáním byla podaná žaloba pouze uvedena do souladu s právní úpravou. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Na soudní poplatek žalobce vynaložil částku 3 000 Kč za podanou žalobu. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, Pokračování
- 12 -
51A 20/2016

se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 16. března 2017

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava