50 A 21/2016 - 49Rozsudek KSCB ze dne 01.12.2016

50A 21/2016 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobkyně nezl. J.V., bytem X, zastoupené zákonným zástupcem Alexejem Veličkovem, bytem Nové Hrady, Nakolice 65, proti žalovanému Magistrátu města České Budějovice, sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II., o žalobě na ochranu proti nečinnosti a na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto :

I) Žaloba na ochranu proti nečinnosti se zamítá.

II) Žaloba o určení, že nabytí státního občanství České republiky podle § 7 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) je nezákonným zásahem, se zamítá.

III) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 23. 6. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) se žalobkyně domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající ve skutečnosti, že nenabyla státního občanství narozením dle § 4 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), v účinném znění, (dále též „zákon o státním občanství“) a navrhuje, aby Pokračování
- 2 -
50A 21/2016

soud vydal rozhodnutí, jímž by konstatoval, že žalobkyně nabyla občanství dle § 4 zákona o státním občanství, což zakládá povinnost žalovaného zapsat ji do evidence občanů České republiky dle citovaného ustanovení, a to zpětně ke dni narození a vyslovil nezákonnost donucování k opětovnému určení otcovství. Žalobou podanou dne 19. 6. 2016 k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala téhož. Usnesením ze dne 12. 7. 2016, čj. 42Nc 1441/2016-23 vyslovil Okresní soud v Českých Budějovicích svou věcnou nepříslušnost, věc postoupil zdejšímu soudu, který usnesením ze dne 6. 9. 2016, čj. 50A 27/2016- 26 spojil obě věci vedené pod sp. zn. 50A 21/2016 a 50A 27/2016 ke společnému projednání.

Žalobkyně, zastoupená zákonným zástupcem (dále též „zástupce“ nebo „otec žalobkyně“), spatřuje deklarovanou nečinnost žalovaného ve skutečnosti, že žalobkyně nenabyla státní občanství České republiky dle § 4 zákona o státním občanství, ačkoli otcovství bylo určeno ještě před jejím narozením, a to souhlasným prohlášením rodičů dle § 779 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále též „občanský zákoník“), pročež je zástupce žalobkyně, coby občan ČR, jejím otcem již od jejího narození, a není třeba, aby tuto skutečnost opakovaně prokazoval, jak po něm bylo ze strany správních orgánů požadováno. Stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje ve věci považuje žalobkyně za nezákonné. Žalobkyně brojí proti postupu správních orgánů obou stupňů, neboť byla žalovaným odkázána na nadřízený správní orgán (Krajský úřad Jihočeského kraje), který v otázce nabytí státního občanství žalobkyni doporučil postup dle § 6 a § 7 zákona o státním občanství. Žalobkyně upozorňuje na oficiální stanovisko Ministerstva vnitra, v němž spatřuje oporu svého právního názoru ve věci nabývání státního občanství a namítá, že žalovaný zastává své vlastní stanovisko, které je s tímto v rozporu. Žalobkyně nenabyla v důsledku postupu správních orgánů občanství ČR, tudíž soud žádá o vynesení shora uvedeného rozsudku.

Žalovaný shrnul skutkový stav, průběh jednání správních orgánů se zástupcem žalobkyně a k žalobním bodům uvedl, že se nedopustil tvrzeného porušení zákona a současně nesdílí právní názor žalobkyně, že tato nabyla státní občanství ČR dle § 4 zákona o státním občanství, tj. narozením, neboť na posuzovanou věc za daného stavu dopadá § 7 odst. 2 téhož zákona. K namítané nečinnosti žalovaný dodává, že požadavku žalobkyně na udělení občanství dle § 4 zákona o státním občanství nelze vyhovět, když toto ustanovení se na žalobkyni nevztahuje. Žalobkyně občanství nabyla po předložení požadovaného posudku dle § 7 odst. 2 zákona o státním občanství, a to taktéž automaticky ze zákona, kdy matriční úřad provedl pouze zápis údajů do příslušného informačního systému. Žalovaný v postupu matričního úřadu nezákonný zásah neshledává, neboť z jeho strany byl zástupce žalobkyně toliko poučen o podmínkách, za kterých může žalobkyně nabýt státního občanství a taktéž o možnosti postupu dle § 28 zákona o státním občanství, pročež navrhuje zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu byly zjištěny následující rozhodné skutečnosti.

Podáním doručeným dne 7. 4. 2016 Krajskému úřadu Jihočeského kraje a nadepsaným jako „Žádost o splnění § 4 zákona č. 186/2013 Sb. a automatické udělení občanství“ (dále též „žádost“) se žalobkyně prostřednictvím zástupce domáhala vydání potvrzení o nabytí státního občanství ČR (dále též „potvrzení“) dle shora uvedeného ustanovení, a to zpětně ke dni narození. V žádosti je citováno uvedené ustanovení, zástupce žalobkyně zde formuluje své přesvědčení o nabytí státního občanství žalobkyní jejím narozením a pro případ zamítavého stanoviska k vystavení potvrzení žádá o uvedení, na základě jakého ustanovení bylo rozhodnuto. Zástupce žalobkyně dále uvádí, že pracovnicí matriky Krajského úřadu Pokračování
- 3 -
50A 21/2016

Jihočeského kraje mu mělo být sděleno, že žalobkyni občanství dle § 4 zákona o státním občanství neudělí, pouze zašle žádost na Ministerstvo vnitra, resp. že otcovství zástupce k žalobkyni je prokázáno rodným listem žalobkyně a souhlasným prohlášením rodičů a není nutné jej dále prokazovat.

Dne 14. 4. 2016 bylo zástupci žalobkyně doručeno vyjádření Krajského úřadu v Českých Budějovicích, prostřednictvím něhož byl uvedeným správním orgánem vyčerpávajícím způsobem poučen o způsobu nabývání státního občanství ČR. Dále se zde uvádí, že jednotlivá ustanovení nelze vykládat izolovaně, přičemž ustanovení § 4 zákona o nabývání státního občanství se vztahuje pouze na děti narozené v manželství, v případě souhlasného prohlášení otce a matky dítěte před soudem či matričním úřadem je nutné postupovat dle § 6 a § 7 uvedeného zákona. K postupu zaměstnankyní Krajského úřadu Jihočeského kraje bylo zástupci žalobkyně sděleno, že tyto jej při osobním jednání seznámily s možností postupovat dle § 7 odst. 2 či prostřednictvím žádosti dle § 28 zákona o státním občanství s tím, že byly připraveny na místě se žalobcem uvedenou žádost sepsat a zaslat Ministerstvu vnitra ČR. Žalovaný současně uvádí, že žádný správní orgán rozhodnutí, usnesení ani stanovisko k nabytí občanství dle § 4 zákona o státním občanství nevydává, tudíž tak nemůže být učiněno ani v případě žalobkyně. Závěrem se žalobci doporučuje požádat o udělení státního občanství pro žalobkyni na základě § 28 zákona o státním občanství a sděluje se mu, který správní orgánem je orgánem nadřízeným Krajskému úřadu Jihočeského kraje.

Podáním doručeným dne 18. 4. 2016 Krajskému úřadu Jihočeského kraje žalobkyně prostřednictvím zástupce v reakci na shora uvedené vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje opakuje svou žádost o zápis žalobkyně do evidence obyvatel ČR dle § 4 zákona o státním občanství a vydání potvrzení o jeho nabytí zpětně ke dni narození a trvá na svém právním názoru vyjádřeném v předchozí žádosti. K podání je připojeno čestné prohlášení datované ke dni 15. 4. 2016 a podepsané matkou žalobkyně, kde tato prohlašuje, že je s ohledem na své majetkové poměry bezdomovcem. Na uvedené bylo Krajským úřadem Jihočeského kraje reagováno vyjádřením ze dne 20. 4. 2016, prostřednictvím něhož je zástupci žalobkyně opětovně vysvětlen postup nabývání státního občanství narozením u nemanželského dítěte, současně je obeznámen se skutečností, že prohlášení matky žalobkyně o tom, že nemá vlastní bydlení, není ve vztahu k nabytí občanství žalobkyní relevantní, neboť český právní řád chápe bezdomovectví ve smyslu § 5 zákona o státním občanství. Opakovaně je zástupci žalobce nabídnuta možnost postupovat dle § 28 odst. 2 zákona o státním občanství.

Podáním doručeným dne 25. 4. 2016 a označeným jako: „Žádost o navrácení dokumentů a odpověď na vyjádření ze dne 20. 4. 2016“ zástupce žalobkyně opětovně sděluje Krajskému úřadu Jihočeského kraje svůj již dříve deklarovaný právní názor ve věci a v postupu správního orgánu spatřuje kolizi s § 779 občanského zákoníku. Vyjádření k uvedenému podání obdržel žalobce dne 2. 5. 2016. Správní orgán zde vzhledem ke stále se opakující polemice odkazuje na svá předchozí vyjádření a text doplňuje citací z důvodové zprávy k § 7 zákona o státním občanství.

Podáním doručeným dne 12. 5. 2016 a označeným jako: „Žádost o splnění § 3 zákona 40/1993 (§4zákona 186/2013) Sb. a automatické udělení občanství. Zápis do evidence obyvatel ČR a přihlášení k trvalému pobytu“ se zástupce žalobkyně na Krajském úřadu Jihočeského kraje domáhá zápisu žalobkyně do evidence obyvatel ČR dle shora uvedeného ustanovení a vydání potvrzení o nabytí státního občanství ČR, a to zpětně ke dni narození. K uvedenému žalobce mj. přikládá rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, čj. 37Nc 122/2016-36, kde se v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že: „…nezletilá má Pokračování
- 4 -
50A 21/2016

občanství České republiky podle ustanovení § 3 zákona č. 40/1993 Sb.,…“ a že příslušným soudem je „Okresní soud v Českých Budějovicích, neboť nezletilá je občankou ČR s bydlištěm na adrese…“. Na uvedené reagoval Krajský úřad Jihočeského kraje vyjádřením ze dne 18. 5. 2016, v němž konstatoval, že shora citovaný zákon pozbyl platnosti a účinnosti ke dni 31. 12. 2013, přičemž od 1. 1. 2014 se nabývání občanství ČR řídí zákonem č. 186/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se narodila dne 15. 3. 2016, může nabýt státního občanství pouze dle podmínek uvedených v zákoně č. 186/2013 Sb. K rozsudku se zde dále uvádí, že závazný je pouze výrok rozhodnutí, nikoli odůvodnění, přičemž výrok se týká svěření dítěte do péče a příspěvku na výživu, nikoli určení nabytí státního občanství dítětem.

Krajský soud se žalobou zabýval podle § 79 a násl. a § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále též „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Dle § 79 soudního řádu správního: „1) Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. 2) Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“. Nečinnost správního orgánu se považuje za jednu z forem tzv. zásahu orgánu veřejné moci. Zkoumá se tedy, zda v době soudního rozhodnutí jsou průtahy aktuální či nikoliv. O nečinnosti veřejné správy a správních orgánů lze hovořit jen tam, kde je dána primární právní povinnost konat a ta je ze strany správního orgánu porušována. Dle závěrů judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, čj. 4 Ans 10/2006-59) žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nemá místo v jakémkoli případě pasivity správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Nelze proto s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Dále platí, že případy, ve kterých sice došlo k nečinnosti, nicméně věc je již uzavřena, se řadí mezi případy nečinnosti již odeznělé, potažmo ukončené, vůči níž žalobu na ochranu proti nečinnosti podat nelze. Nelze se ani domáhat určení, že správní orgán byl nečinný. Nečinnostní žaloba (společně s tzv. žalobou zásahovou) je prostředkem ochrany subjektivních práv v těch případech, kdy se nelze domáhat ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. soudního řádu správního a má povahu lex specialis vůči žalobě dle uvedených ustanovení. Nevztahuje se k přezkoumání již vydaného úkonu či učiněného zásahu správního orgánu, nýbrž slouží k poskytnutí ochrany proti nezákonné nečinnosti správního orgánu ve vymezených případech. Ochrana proti nečinnosti správního orgánu, která je v tomto a v navazujících ustanoveních ze strany soudů působících ve správním soudnictví uplatňována, má své limity, nedopadá na veškerou možnou nečinnost veřejné správy a správních orgánů. Možnost soudní ochrany proti nečinnosti veřejné správy se omezuje na nečinnost při vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Není přitom určující jejich označení, nýbrž právě materiální znaky a účinky. Musí se tedy jednat o nečinnost při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost účastníka řízení, a které je současně způsobilé zkrátit účastníka řízení na právech. Žalobou na nečinnost podle § 79 a násl. soudního řádu správního se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu, který je nečinný, povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, čj. 2 Ans 4/2004-116). Dále platí, že „ustanovení věty druhé § 79 odst. 1 Pokračování
- 5 -
50A 21/2016

SŘS vylučuje žalobní legitimaci v případech, kdy sice správní orgán ve skutečnosti požadované rozhodnutí nevydal, avšak v důsledku splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem vznikla fikce, že rozhodnutí o určitém obsahu bylo vydáno. V takových případech není založena pravomoc soudu poskytovat ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního a soud se žalobou nemůže meritorně zabývat. Chybí tak základní podmínka řízení, za které soud může jednat a rozhodovat ve věci“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, čj. 1 Ans 5/2007-195). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, čj. 9 Ans 16/2012-84, „žaloba, kterou se žalobce dle § 79 SŘS domáhá, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat konkrétní opatření dle § 80 odst. 4 písm. b) SŘ, není přípustná“.

Žalobkyně primárně spatřuje nečinnost správního orgánu ve skutečnosti, že nenabyla státní občanství České republiky dle § 4 zákona o státním občanství, ačkoli otcovství bylo určeno ještě před jejím narozením, a to souhlasným prohlášením rodičů dle § 779 občanského zákoníku. S uvedenou námitkou se soud neztotožnil. Dle § 4 zákona o státním občanství: „Dítě nabývá státní občanství České republiky narozením, je-li v den jeho narození alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky“. V důvodové zprávě k citovanému ustanovení uvedeného předpisu se uvádí, že: „Právní úprava nabytí státního občanství České republiky narozením bude i nadále založena na principu ius sanguinis, tzn., že dítě nabude narozením státní občanství České republiky, pokud je alespoň jeden z jeho rodičů v době narození dítěte státním občanem České republiky. Místo narození dítěte ani skutečnost, že narozením může nabýt i jiné státní občanství, nebude mít na nabytí státního občanství České republiky vliv. Státní občanství dětí narozených mimo manželství, kdy jejich matka je cizinkou nebo bezdomovkyní a k dítěti je určeno otcovství českým státním občanem, je řešena v ustanoveních upravujících nabytí státního občanství České republiky určením otcovství.“ Dle § 7 odst. 2 téhož zákona: „Dítě, jehož matka není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani nemá trvalý pobyt na území České republiky, ani není bezdomovkyní, nabývá státní občanství České republiky dnem, kdy bylo učiněno souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství státního občana České republiky, pokud rodiče prokázali otcovství matričnímu úřadu genetickou zkouškou formou znaleckého posudku podle zákona o znalcích a tlumočnících“. Tatáž důvodová zpráva pak konstatuje, že: „K nabytí státního občanství České republiky bude docházet bez dalších podmínek také v případech, kdy bylo otcovství určeno na základě souhlasného prohlášení rodičů k dítěti, jehož matka je občankou Evropské unie, občankou Švýcarské konfederace (je zde respektován úzký vztah, který je mezi Švýcarskou konfederací a ostatními evropskými státy podílejícími se na evropské integraci), občankou státu, který je vázán Dohodou o Evropském hospodářském prostoru (zákon pro výše uvedené státy zavádí legislativní zkratku "státy Evropské unie“), nebo bezdomovkyní. K nabytí státního občanství České republiky bude docházet také v případech jiných než shora uvedených, pokud bude souhlasné určení otcovství státního občana České republiky doprovázeno jednoznačným prokázáním otcovství genetickou zkouškou. V těchto případech zapíše matriční úřad po předložení dokladu o genetické zkoušce k dítěti státní občanství České republiky. Vychází se z toho, že rovněž genetická zkouška bez jakýchkoliv pochybností prokazuje biologické otcovství muže, který společně s matkou učiní souhlasné prohlášení o určení otcovství. V takovém případě pak nemohou vznikat pochybnosti o účelovém charakteru souhlasného prohlášení o určení otcovství v souvislosti s možností nabytí českého státního občanství dítětem a dítě tak prostřednictvím svého takto určeného otce, státního občana České republiky, nabude české státní občanství. Pro vyšší stupeň jistoty se požaduje pro doklad o genetické zkoušce forma znaleckého posudku.“

Nabývání občanství České republiky je upraveno zákonem č. 186/2013 Sb., o státním Pokračování
- 6 -
50A 21/2016

občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), vedle dalších způsobů jej lze nabýt též narozením či určením otcovství. Z citovaných ustanovení lze dovodit, že dle § 4 uvedeného zákona dítě nabývá státního občanství ČR narozením, je-li v den jeho narození alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky, nabývání státního občanství ČR určením otcovství pak upravují § 6 a § 7 citovaného předpisu. Komplexnost českého právního řádu zaručuje provázanost nejen jednotlivých ustanovení v rámci jednoho předpisu, ale též různých právních norem. Izolovaný výklad jednotlivých ustanovení tak, jak jej učinila žalobkyně, bez ohledu na kontext celého znění zákona, jeho smysl a účel, je zavádějící. Z citovaných ustanovení i důvodové zprávy je zřejmé, že ustanovení § 4 zákona o státním občanství se vztahuje výhradně na děti narozené v manželství, kdy otcovství je určeno domněnkou svědčící manželovi matky dítěte. V případě dětí nemanželských je možné určit otcovství souhlasným prohlášením otce a matky dítěte před soudem či matričním úřadem, jak bylo učiněno v žalované věci. V tomto případě je však nutné postupovat nikoli podle § 4, ale dle § 7 odst. 2 zákona o státní občanství, a to s ohledem na poměr obecného a zvláštního, kdy § 7 je vůči § 4 v poměru speciality vůči obecnému, a v takovém případě se primárně aplikuje ustanovení speciální. Uvedená specialita spočívá ve skutečnosti, že zatímco § 4 velmi obecně upravuje nabytí státního občanství ČR narozením, je-li jeden z rodičů státním občanem ČR, § 7 pak upravuje nabývání státního občanství ČR určením otcovství, přičemž odst. 2 dopadá na ty případy, kdy jsou splněny dvě podmínky, tj. matka dítěte není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani nemá trvalý pobyt na území České republiky, ani není bezdomovkyní a otec dítěte není manželem matky dítěte. Uvedené závěry tak, jak je předestřel soud, vyplývají též z důvodové zprávy k zákonu o státním občanství, která poskytuje teleologický výklad jednotlivých ustanovení. V žalované věci je třeba aplikovat právě § 7 odst. 2 zákona o státním občanství, neboť matka žalobkyně není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani nemá trvalý pobyt na území České republiky, ani není bezdomovkyní, otec dítěte je státním občanem ČR a ze spisového materiálu se podává, že otcovství k nenarozenému dítěti bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů sepsaným před matričním úřadem v Českých Budějovicích dne 14. 12. 2015.

Zástupce žalobkyně opírá svůj právní názor o citaci z webových stránek Ministerstva vnitra České republiky, kterou však částečně vytrhl z kontextu, neboť za v žalobě uvedenou citací následuje další text, z něhož vyplývá, že zástupcem žalobkyně uvedené platí pouze za předpokladu, že oba rodiče dítěte jsou osobami bez státního občanství, současně má alespoň jeden z rodičů povolen pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů a zároveň dítě se na jejím území narodí. Ze spisového materiálu je zřejmé, že kritéria stanovená shora citovaným zákonem nedopadají na projednávanou věc, neboť otec žalobkyně je státním občanem České republiky, matka žalobkyně pak ukrajinskou státní občankou. Čestným prohlášením ze dne 15. 4. 2016 založeným ve spisové dokumentaci matka žalobkyně sice prohlašuje, že na adrese trvalého pobytu v ČR nikdy nebydlela a s ohledem na nedostatek finančních prostředků je bezdomovcem, toto prohlášení je však výrazem nepochopení české právní úpravy, neboť jako takové nemá žádné účinky ve vztahu k zákonu o nabývání státního občanství. Bez ohledu na možnou účelovost daného prohlášení je třeba konstatovat, že pro účely zákona není za bezdomovce považována osoba bez domova (ve smyslu obydlí), ale osoba bez státního občanství (§ 5 zákona o státním občanství). Nelze tedy úspěšně tvrdit, že Krajský úřad Jihočeského kraje stanovisko Ministerstva vnitra ČR ignoruje. Na základě shora uvedeného soud naznal, že stanovisko uvedených správních orgánů ve věci nikterak neodporuje zákonné úpravě a nelze jej požadovat za protiprávní. Zástupce žalobkyně sic uvádí, že „tvrzení, že jsem jen částečný otec, tedy pro udělování občanství nejsem otcem dítěte (viz odpověď Krajského úřadu ze dne 20. 4. 2016 je protiprávní a nezákonné“, ze spisového materiálu, resp. ze žalobcem označeného dokumentu se nepodává, že by jej správní orgán Pokračování
- 7 -
50A 21/2016

označil za „částečného otce“. Uvedené konstatování je zavádějící, neboť v označeném dokumentu je zástupci žalobkyně podrobně vysvětlena provázanost české právní úpravy v otázce nabývání státního občanství nemanželským dítětem a je jím informován o důvodech, pro něž žalobkyně nemůže nabýt státního občanství dle § 4 zákona o státním občanství, ale dle § 6 a § 7 uvedeného předpisu. Skutečnost, že zástupce žalobkyně není ochoten akceptovat z důvodu vlastního výkladového stanoviska platnou právní úpravu, ačkoli mu byla správním orgánem opakovaně písemně vysvětlena, nelze klást k tíži tohoto správního orgánu. Uzavírá se, že s ohledem na shora uvedené nelze v postupu správního orgánu spatřovat nečinnost ve smyslu § 79 soudního řádu správního, když tento svým postupem vůči žalobkyni nikterak nepřekročil meze stanovené mu zákonem.

V projednávané věci je postaveno najisto, že žalobkyně státní občanství ČR nabyla, ovšem nikoli dle § 4 zákona o státním občanství, jak se domáhá prostřednictvím zástupce, ale dle § 7 téhož předpisu, a to vzápětí po splnění zákonem stanovených podmínek. Žalobkyně, potažmo její zástupce, požaduje, aby soud rozhodnutím stanovil, že žalobkyně nabyla státního občanství dle § 4 zákona o státním občanství. Takový požadavek však nelze akceptovat, neboť nelze s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Občanství se dle § 4 zákona o státním občanství se nabývá automaticky ze zákona narozením. Shora soud obšírně podává, z jakého důvodu se toto ustanovení na žalobkyni nevztahuje. Ve vztahu k nabývání občanství dle § 7 zákona o státním občanství platí, že rovněž tohoto se po splnění zákonných podmínek nabývá automaticky ze zákona. Matriční úřad následně jen provádí zápis údajů do příslušného informačního systému, k čemuž v žalované věci po předložení znaleckého posudku také došlo. Správní orgány v případě nabytí státního občanství ČR dle § 4 zákona o státním občanství žádné rozhodnutí ani osvědčení nevydávají právě z toho důvodu, že k nabytí státního občanství dochází při splnění zákonných podmínek automaticky. Pokud podmínky splněny nejsou, dítě státní občanství nenabude, rozhodnutí či osvědčení se ani v tomto případě nevydává. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již státní občanství nabyla, je žaloba proti nečinnosti nepřípustná. Nad rámce uvedeného soud podotýká, že v žádném případě nelze akceptovat požadavek na vydání rozhodnutí, že žalobkyně nabyla státního občanství dle § 4 zákona o státním občanství, neboť toto by odporovalo jak platné legislativě, kterou soud shora podrobně specifikoval, tak i zákonným mantinelům správního soudnictví. Platí, že podanou žalobou se nelze domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat konkrétní rozhodnutí dle § 4 zákona o státním občanství, neboť taková žaloba není přípustná. Žalobou na nečinnost podle § 79 a násl. soudního řádu správního se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu, který je nečinný, povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu, uvedené však nedopadá na projednávanou věc. Dále platí, že i případy, ve kterých sice došlo k nečinnosti, nicméně věc je již uzavřena, se řadí mezi případy nečinnosti již odeznělé, vůči níž žalobu na ochranu proti nečinnosti podat nelze.

Z vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje k žalobě doručeného zdejšímu soudu dne 29. 7. 2016 se podává, že dne 14. 7. 2016 se k žalovanému dostavila otcovská babička žalobkyně a předložila znalecký posudek o genetickém testu ze dne 14. 7. 2016, č. 02/2016, vydaný znalkyní v oboru Mgr. D.B., Ph. D. Tímto postupem nabyla žalobkyně státní občanství ČR podle § 7 odst. 2 zákona o státním občanství, a to od data narození. K dotazu zdejšího soudu zástupce žalobkyně sdělil, že trvá na žalobě tak, jak byla podána, neboť aby žalobkyně nabyla občanství dle § 7 zákona o státním občanství, zástupce žalobkyně musel zadat zpracování genetického testu, který je zpoplatněn (13.000,-Kč). Žalobce zopakoval návrh petitu, do něhož oproti původní žalobě doplnil, že donucování k opětovnému určení Pokračování
- 8 -
50A 21/2016

otcovství je protizákonné. Soudní řád správní neobsahuje vlastní úpravu, jak postupovat v případě, kdy žalobce v důsledku skutkových změn navrhl změnu původního žalobního petitu. Na tuto procesní situaci je proto třeba za použití § 64 s. ř. s. přiměřeně aplikovat ustanovení § 95 o. s. ř. Tato úprava připouští, aby žalobce se souhlasem soudu v průběhu řízení změnil návrh na jeho zahájení. Soud takovou změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesením.

Soud se tedy na základě shora uvedeného, potažmo na základě tvrzení zástupce žalobkyně o protizákonnosti donucování k opětovnému určení otcovství, zabýval též otázkou, zda postupem správních orgánů nedošlo k nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť žalobu je třeba posuzovat pro účely určení žalobního typu (§ 79 a § 82 s. ř. s.) podle jejího obsahu, a nikoliv podle toho, jak ji žalobce označil; pro soud je přitom závazný její petit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009-197). Ke vztahu zásahové a nečinnostní žaloby judikatura uvádí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98), že zásahová žaloba chrání v případech, kdy jde „o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS - Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS“ a také osvědčení podle § 79 odst. 1 s.ř.s. Z těchto závěrů lze dovodit, že nečinnost v případě dalších forem činnosti veřejné správy, mimo případy v § 79 odst. 1 s.ř.s. výslovně uvedené, může být řešena v rámci tzv. zásahové žaloby. Zásahová žaloba tedy doplňuje soudní prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Z citovaného judikátu se podává, že „jakýkoli úkon, tedy i ten, jenž se pohybuje na pomezí, je podroben soudní kontrole, a to nejen formálně, ale skutečně, tedy z hlediska svého obsahu“.

Dle § 82 soudního řádu správního: „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: žalobce je přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž zásah v širším slova smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování zásahu (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65). Pro povahu zásahu je určující i to, že byl učiněn správním orgánem, přičemž nezákonným zásahem mohou být jakékoliv skutečnosti, nejenom úkony spočívající v aktivitě správních orgánů, neboť „zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98). Předestřené rozšíření okruhu aktů či úkonů, jakož i nečinnosti veřejné správy, proti nimž lze brojit žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu, se však vztahuje pouze na akty či úkony, které jsou svou povahou konečné. Obecně se tedy jedná o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro Pokračování
- 9 -
50A 21/2016

osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu, přičemž i ono donucení je obsaženo v pojmu zásah. Aby mohla být vůči zásahu poskytnuta soudní ochrana, uskutečněný zásah musí být nezákonný. K dispozici je bohatá judikatura na konkrétní případy, které byly hodnoceny jako nezákonný zásah (např. odtažení vozidla, provedení místního šetření, zahájení daňové kontroly, za jistých okolností i změna rodného čísla), oproti tomu nezákonným zásahem nejsou neformální sdělení obsahující názor (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 2. 3. 2009, čj. 59 Ca 116/2008-41). Zákon nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, tj. zejména zásahy, ke kterým došlo v minulosti, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu. Opakováním zásahu se rozumí „relativně samostatný zásah, který má věcnou i časovou souvislost s původním zásahem. Skutečnosti, z nichž vyplývá, že jde o opakování zásahu, musí žalobce v žalobě dostatečně určitě tvrdit, přičemž důkazní břemeno vztahující se k tomuto tvrzení je na něm“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, čj. 8 Aps 1/2006- 92).

Soud mimo jiné posuzoval, zda žalobkyně tvrzenou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měla, resp. zda se žalovaný tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv žalobkyně fakticky dopustil. Základem žalobní legitimace je proto tvrzení žalobkyně o nezákonném zásahu a jeho důsledcích v její právní sféře. Do vydání rozsudku krajského soudu zůstává názor žalobkyně o tom, že byla dotčena nezákonným zásahem správního orgánu, pouhým tvrzením, byť by byla o správnosti svého tvrzení subjektivně zcela přesvědčena. Aby mohla být vůči zásahu poskytnuta soudní ochrana, uskutečněný zásah musí být nezákonný. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, čj. 9Aps 1/2007, je aktivně legitimována k podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu každá osoba, která tvrdí, že byla tímto zásahem, pokynem či donucením přímo zkrácena na svých právech. Soud proto v rámci úvahy o splnění podmínek řízení zkoumá pouze toto tvrzení, nikoliv už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního meritorního posouzení věci.

Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 16. 1. 2008, čj. 3Aps 3/2006 – 54 konstatoval, že „…pod pojmem zásahu rozumí velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy obecně o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu. Při nedodržení zákona nebo překročení jeho rámce, by se mohlo jednat o nezákonný zásah. Nemůže se však o něj jednat, plní-li správní orgán své úkoly v rámci svých pravomocí a kompetencí způsobem, který zákon umožňuje, resp. přímo stanoví. V daném případě, jak bylo výše objasněno, žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který měl spočívat ve vyrozumění o neprovedení záznamu pro nesplnění podmínek. Sdělení správního úřadu o tom, že nejsou splněny podmínky pro požadovaný postup, však takovým úkonem není, stejně tak jako v řízení o ochraně před nezákonným zásahem nelze požadovat po soudu, aby přiměl správní orgán k vydání nějakého rozhodnutí. Nejedná se zde o žádný úkon, který by mohl být Pokračování
- 10 -
50A 21/2016

pod pojem nezákonného zásahu podřazen, nemá důsledky předpokládané právní úpravou poskytující před nezákonnými zásahy ochranu. Pokud tedy nebyl učiněn vůči žalobci žádný úkon, který by jej zavázal něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, nelze faktické jednání žalovaného hodnotit jako „zásah“.

Ze spisové dokumentace se podává, že správní úřad v reakci na podání zástupce žalobkyně opakovaně, podrobně a srozumitelně informoval o relevantní právní úpravě, způsobu, jak ve věci postupovat, a to včetně doporučení požádat o udělení státního občanství dle § 28 zákona o státním občanství, který upravuje možnost udělit státní občanství České republiky dítěti, jehož matka není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani bezdomovkyní, na základě souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství státního občana České republiky, pokud určení otcovství státním občanem České republiky nemělo pouze účelový charakter, jehož cílem bylo zejména získání oprávnění k pobytu dítěte a jeho matky na území České republiky nebo zneužití systému státní sociální podpory v České republice. Zástupce žalobkyně opakované doporučení oslyšel, a trval na svém stanovisku, tj. požadavku, aby bylo žalobkyni uděleno státní občanství dle § 4 zákona o státním občanství, a to navzdory obšírné argumentaci správního orgánu, který takovou možnost s ohledem na platnou právní úpravu vyloučil.

Soud zvažoval, zda lze v postupu správního orgánu vůči žalobkyni ve věci spatřovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního či nikoli, resp. zda shora popsaný postup správního orgánu splňuje zákonem, potažmo judikaturou definované podmínky. Na základě shora uvedeného soud naznal, že žalobkyní tvrzený, potažmo ze správního spisu vyplývající postup správního orgánu nelze za nezákonný zásah považovat, neboť nesplňuje žádné ze zákonných kritérií, tak, jak jsou shora předestřeny. Uzavírá se, že žalobkyně neosvědčila, že by byla postupem správního orgánu zkrácena na svých právech. Zákon o státním občanství jasně definuje podmínky pro jeho nabytí, přičemž nesplnění těchto podmínek, potažmo podmínek konkrétního ustanovení zákona, nelze považovat za zásah do veřejných subjektivních práv. Správní orgán nepostupoval vůči žalobkyni nezákonně, když prostřednictvím písemné komunikace usiloval o to, aby zástupci žalobkyně vyvrátil jeho subjektivní výklad právní úpravy ve vztahu k nabývání státního občanství a nasměroval jej k účinnému postupu tak, aby žalobkyně státní občanství nabyla, jak se též po předložení znalecký posudek o genetickém testu stalo. Skutečnost, že k tomu došlo dle jiného ustanovení zákona, než požadoval zástupce žalobkyně, není rozhodná, neboť žalobkyně nabyla státního občanství po právu a zcela v souladu s platnou legislativou. Soud rozumí tomu, že pro zástupce žalobkyně je tato skutečnost významná z hlediska zpoplatnění uvedeného genetického testu, sám se však připravil o možnost, aby žalobkyně nabyla státního občanství bez nutnosti zadávat zpracování genetického testu, když setrvával na svém právním stanovisku a neakceptoval správním orgánem opakovaně sdělené doporučení o možnosti postupu dle § 28 zákona o státním občanství. Není naplněna ani poslední podmínka zásahové žaloby, neboť zásah, potažmo jeho důsledky netrvají, resp. nehrozí opakování tohoto zásahu, přičemž zákon nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, tj. zejména zásahy, ke kterým došlo v minulosti, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005). Lze důvodně pochybovat, že by uvedený postup správního orgánu vůbec mohl být zásahem ve smyslu zákonné úpravy, neboť tím může být pouze takový úkon, který je závazný pro osobu, vůči níž směřuje a která je povinna na jeho základě něco konat či se nějakého konání zdržet, potažmo je strpět. Uvedené nedopadá na projednávanou věc, neboť žalobkyně nebyla nucena konat, nekonat či jakékoli konání strpět, když se správní orgán v průběhu písemné korespondence pokoušel jejímu zástupci vysvětlit Pokračování
- 11 -
50A 21/2016

prostřednictvím zákona, důvodové zprávy k němu i praktickými radami, jak dosáhnout nabytí občanství žalobkyní. Neústupnost zástupce žalobkyně pak nelze klást k tíži správnímu orgánu a jeho tvrzení o „donucování k opětovnému určení otcovství“ je subjektivním pocitem bez opory v zákoně i spisové dokumentaci. Jak vyplývá též ze shora citované judikatury: „Sdělení správního úřadu o tom, že nejsou splněny podmínky pro požadovaný postup, však takovým úkonem není, stejně tak jako v řízení o ochraně před nezákonným zásahem nelze požadovat po soudu, aby přiměl správní orgán k vydání nějakého rozhodnutí. Nejedná se zde o žádný úkon, který by mohl být pod pojem nezákonného zásahu podřazen, nemá důsledky předpokládané právní úpravou poskytující před nezákonnými zásahy ochranu. Pokud tedy nebyl učiněn vůči žalobci žádný úkon, který by jej zavázal něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, nelze faktické jednání žalovaného hodnotit jako „zásah“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2008, čj. 3Aps 3/2006 – 54).

Z toho co bylo uvedeno, se uzavírá, že postup správních orgánů ve věci nelze kvalifikovat jako nečinnost, nezákonný zásah, pokyn nebo donucení ve smyslu ustanovení § 79 a násl., resp. § 82 a násl. soudního řádu správního. Skutečnost, že není naplněna podmínka nezákonnosti zásahu, postačí k vyslovení závěru, že není-li naplněna byť jediná zákonná podmínka, nemůže se o nezákonný zásah jednat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně státního občanství nabyla, ač dle jiného zákonného ustanovení, než její zástupce požadoval, nelze se domáhat ani soudní ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Soud žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Pokračování
- 12 -
50A 21/2016

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 1. prosince 2016

JUDr. Věra Balejová v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava