2 Ad 48/2013 - 28Rozsudek KSCB ze dne 07.01.2014

2Ad 48/2013-28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně MUDr. R. D., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, sídlem v Praze, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12.6.2013, č.j. X, takto:

Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 12.6.2013, č.j. X se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 16.8.2013 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12.6.2013, č.j. X, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12.4.2013, č.j. X, jímž byl žalobkyni od 15.1.2013 přiznán starobní důchod ve výši 9.073,- Kč měsíčně.

Žalobkyně prostřednictvím včasné správní žaloby namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že žalovaná rozhodla o přiznání dílčího starobního Pokračování
- 2 -
2Ad 48/2013

důchodu, v jehož výši se promítají pouze doby pojištění získané na území samostatné České republiky, zatímco doby získané předtím za existence československé federace jsou žalobkyni hodnoceny v dílčím starobním důchodu přiznaném na Slovensku.

Žalobkyně namítá především nesouladnost Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, které nemůže obsahovat výkladová pravidla natolik restriktivní, aby zhoršovala právní postavení adresátů zmocňovacího právního předpisu, tedy Smlouvy. Pravidlo vyjádřené v čl. 15 odst. 2 Správního ujednání je v kontradikci se Smlouvou, z jejíhož čl. 20 odst. 2 jednoznačně vyplývá, že použití hraničního určovatele v něm uvedeného (lex domicili) přichází v úvahu pouze za předpokladu, že občan neměl ke dni rozdělení ČSFR (nebo naposledy před tímto dnem) zaměstnavatele na území ČSFR. Tento předpoklad v daném případě nebyl naplněn, neboť zaměstnavatel žalobkyně měl sídlo v Humpolci a čl. 20 odst. 2 Smlouvy proto nemůže být na daný případ aplikován. Skutečnost, že nutnost jeho použití stanoví Správní ujednání, je v daném případě irelevantní, neboť v tomto případě se jedná o stav, který je již za hranou přípustnosti interpretace právní normy – výklad právní normy je natolik extenzivní, až je protiprávní. Správní ujednání je v tomto případě svévolí jednajících stran, v jejímž důsledku došlo k poškození žalobkyně spočívajícím ve výši jejího důchodu, a to v rozdílu stanoveného rozsahem větším než 4.000,- Kč měsíčně.

Pokud nástupnické státy zamýšlely v případě veřejnoprávních zaměstnavatelů užít namísto kritéria lex loci laboris kritérium lex domicili, měly to v textu Smlouvy jasně a srozumitelně vyjádřit. Není přijatelné, aby snahy orgánů sociálního zabezpečení o odstranění těchto formulačních nedostatků Smlouvy vedly k nepříznivým finančním důsledkům pro pojištěnce. Mezinárodní smlouva nesmí pro jedince zakládat horší postavení, než stanoví vnitrostátní předpis. Žalovaná by měla aplikovat text Smlouvy v souladu s jeho účelem, tedy nepřihlédnout při rozhodování k dikci prováděcího právního předpisu (Správního ujednání), jímž je tento účel popírán.

Závěrem žalobkyně navrhuje rozhodnutí žalované vydané v prvním stupni a stejně tak napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně dále požaduje uložit žalované, aby do doby pojištění získané žalobkyní v období před datem 1.1.1993 hodnotila jako doby českého pojištění a dále požaduje žalované uložit náhradu nákladů tohoto řízení.

Žalovaná prostřednictvím svého vyjádření k žalobě ze dne 6.9.2013 navrhla žalobu zamítnout. Při posouzení příslušnosti k hodnocení doby zabezpečení (pojištění) získané před 1.1.1993 postupovala podle čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy, která obsahují kritéria určující, který ze smluvních států bude výše uvedené doby hodnotit jako své doby pojištění, tedy který ze států převezme závazky společného státu a v jakém rozsahu. Žalované není známo, že by judikatura týkající se dané problematiky zpochybnila závaznost Správního ujednání o provádění Smlouvy pro nositele pojištění České a Slovenské republiky. Odstranění všech důsledků rozdělení ČSFR, které dle pojištěnců přímo či nepřímo negativně ovlivňují jejich důchodové nároky, včetně výše důchodu, není uskutečnitelné. S kritériem navrhovaným žalobkyní se nemusí ztotožňovat jiní pojištěnci, kteří by se naopak mohli dožadovat důsledné aplikace čl. 15 odst. 2 Správního ujednání.

Pokud žalobkyně požaduje, aby žalovaná aplikovala text Smlouvy v souladu s jejím účelem, je nutno předeslat, že tento účel je vyjádřen především ve Správním ujednání o provádění Smlouvy. Žalovaná jako správní orgán a nositel pojištění České republiky je Pokračování
- 3 -
2Ad 48/2013

povinna aplikovat závazné kritérium stanovené v mezinárodní smlouvě, byť se jeho použití žadateli z hlediska jeho subjektivních nároků jeví jako nespravedlivé. Žalovaná naopak není oprávněna svévolně zasahovat do textu a účelu Smlouvy nebo Správního ujednání o provádění Smlouvy, stejně tak není oprávněna nahrazovat text a účel Smlouvy vlastním správním uvážením. Žalobkyně nesplňuje podmínku minimálního počtu let pojištění pro nárok na starobní důchod dle zákona č. 155/1995 Sb. a v důsledku toho jí nevznikne ani nárok na dorovnávací příspěvek podle nově přijaté právní úpravy.

Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

Dne 30.10.2012 podala žalobkyně prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení žádost o starobní důchod s datem přiznání od 15.1.2013. Součástí žádosti je potvrzení zaměstnavatele žalobkyně Sanatoria Dr. Guhna n.o., sídlem Slovensko, Tatranská Polianka, dle něhož žalobkyně byla u tohoto zaměstnavatele zaměstnána od 1.4.1983 do 29.12.1992 a od 1.1.1993 do 30.6.1993.

Dne 11.1.2013 byly Sociální pojišťovnou v Bratislavě, k žádosti žalované, zaslány doklady o zaměstnání žalobkyně. Z těchto dokladů vyplývá, že žalobkyně byla od roku 1968 do roku 1976 vedena jako studentka střední a vysoké školy na Slovensku, od roku 1976 do roku 1981 jako lékařka Okresního ústavu národního zdraví v Popradu na Slovensku, od roku 1981 do roku 1983 jako zdravotní pracovnice Vojenského ústavu pro plicní choroby v Nové Poliance na Slovensku a od roku 1986 do roku 1993 jako lékařka ve Wolkerově odborném léčebném ústavu respiračních chorob v Tatranské Poliance.

Z evidenčního listu důchodového pojištění ze dne 31.3.2005 bylo zjištěno, že žalobkyně byla od 30.12.1992 výdělečně činná v Léčebně tuberkulózy a respiračních onemocnění v Humpolci.

Z výpisu z Centrální evidence obyvatel pořízeného dne 7.12.2012 bylo zjištěno, že žalobkyně od 20.4.1988 do 13.5.1993 pobývala na Slovensku v ulici D., P., od roku 1993 ke dni pořízení výpisu v České republice v Humpolci.

Na základě shora uvedených podkladů bylo žalovanou dne 12.4.2013 č.j. X vydáno rozhodnutí, kterým byl žalobkyni od 15.1.2013 přiznán starobní důchod ve výši 9.073,- Kč měsíčně. Žalobkyni byla pro výši důchodu započtena doba pojištění 7 319 dní v českém důchodovém pojištění a doba 8 848 dní ve slovenském důchodovém pojištění. Základní výměra důchodu žalobkyně byla v poměru délek těchto dob stanovena ve výši 1.055,- Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu žalobkyně byla stanovena ve výši 8.018,- Kč měsíčně.

Dne 3.5.2013 byly žalobkyní proti shora uvedenému rozhodnutí podány námitky, o nichž bylo rozhodnuto prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 12.6.2013, č.j. X tak, že tyto námitky byly zamítnuty a prvoinstanční rozhodnutí ze dne 12.4.2013 potvrzeno.

Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že v daném případě byla správně zhodnocena veškerá prokázaná doba pojištění a vyměřovací základy podle doložených evidenčních listů důchodového pojištění a potvrzení zaslaných slovenským nositelem pojištění. Žalovaná dále odkázala na čl. 20 odst. 1 a odst. 2 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním pojištění a rovněž na znění čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy, Pokračování
- 4 -
2Ad 48/2013

přičemž konstatovala, že žalobkyně byla ke dni 31.12.2012 zaměstnána u zaměstnavatele Léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí Humpolec, který není zapsán v obchodním rejstříku. Trvalý pobyt měla žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR na území Slovenské republiky. Ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 2 Smlouvy, musí ČSSZ, jakož i slovenský nositel důchodového pojištění, hodnotit doby pojištění, které žalobkyně získala v době do 31.12.2012, jako slovenské doby pojištění.

Žalovaná dále poukázala na nařízení Evropské Unie č. 883/2004, dle něhož některá ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR uzavřená přede dnem účinnosti tohoto nařízení zůstávají účinná a použitelná, jsou-li pro příjemce dávek příznivější, nebo pokud vycházejí ze zvláštních historických okolností a jejich účinek je časově omezený, a to za předpokladu, že jsou uvedena v příloze II tohoto nařízení. Ve vztazích mezi ČR a SR se jedná o ustanovení čl. 12, 20 a 33 Smlouvy.

Žalovaná postupovala jediným možným způsobem podle platných a účinných právních předpisů, podle nichž musí žalovaná, jakožto orgán státní správy České republiky, striktně postupoval a nemůže se od nich žádným způsobem odchýlit.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobkyně napadá rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty její námitky proti rozhodnutí, kterým byl žalobkyni od 15.1.2013 přiznán starobní důchod podle ustanovení § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o důchodovém pojištění), a s přihlédnutím k čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále též nařízení č. 883/2004). Starobní důchod byl žalobkyni přiznán ve výši 9.073,- Kč měsíčně.

Žalobkyně namítá především nesprávnou aplikaci č. 20 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (dále též Smlouva) ve spojení ustanovením čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy (dále též Správní ujednání). V důsledku této nesprávné aplikace a rovněž na základě restriktivních výkladových pravidel obsažených ve Správním ujednání došlo ke zhoršení právního postavení žalobkyně a ke snížení jejího důchodu v rozsahu větším než 4.000,- Kč měsíčně.

Žalobkyně dne 30.10.2012 požádala o starobní důchod s datem přiznání od 15.1.2013 s tím, že od 30.12.1992 ke dni 30.10.2012 byla zaměstnána v Léčebně tuberkulózních a respiračních onemocnění Humpolec. Sídlo zaměstnavatele žalobkyně bylo ke dni 31.12.1992 nebo naposledy před tímto dnem uvedeno na území České republiky. Trvalý pobyt žalobkyně byl ke dni 31.12.1992 uveden na území Slovenské republiky.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně byla od roku 1968 do roku 1976 vedena jako studentka střední a vysoké školy na Slovensku, od roku 1976 do roku 1981 jako lékařka Okresního ústavu národního zdraví v Popradu na Slovensku, od roku 1981 do roku 1983 jako zdravotní pracovnice Vojenského ústavu pro plicní choroby v Nové Poliance na Slovensku a od roku 1986 do roku 1993 jako lékařka ve Wolkerově odborném léčebném ústavu respiračních chorob v Tatranské Poliance. Skutečnost, že žalobkyně byla zaměstnána jako lékařka v sanatóriu na Slovensku od 1.4.1983 do 29.12.1992 a rovněž od 1.1.1993 do 30.6.1993 dokládá potvrzení o zaměstnání vystavené Sanatóriem Dr. Guhra n.o., Tatranská Pokračování
- 5 -
2Ad 48/2013

Polianka, Vysoké Tatry ze dne 10.7.2012.

Z výpisu z Centrální evidence obyvatel ze dne 7.12.2012, jež je součástí správního spisu, bylo zjištěno, že žalobkyně od 20.4.1988 do 13.5.1993 pobývala na Slovensku v ulici D. X, P., od roku 1993 ke dni pořízení výpisu v České republice v Humpolci.

Dle ustanovení § 29 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 28 let a dosáhl důchodového věku v roce 2012.

Dle ustanovení § 32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění u pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu. Stanoví-li se důchodový věk s přičtením kalendářních měsíců, považuje se za důchodový věk dosažený v posledním přičteném kalendářním měsíci v den, který se číslem shoduje se dnem narození pojištěnce; neobsahuje-li takto určený měsíc takový den, považuje se za důchodový věk ten věk, který je dosažen v posledním dni posledního přičteného kalendářního měsíce.

Dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29.4.2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, nestanoví-li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky, použití některých právních předpisů, nebo přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj, získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.

Důchodového věku dosáhla žalobkyně dne 19.7.2012, dovršením věku 59 let a 4 měsíců věku. Žalobkyně ke dni předcházejícímu dni přiznání důchodu získala celkovou dobu pojištění v rozsahu 16 167 dnů, z toho 7 319 dnů v českém důchodovém pojištění a 8 848 dnů ve slovenském důchodovém pojištění. Doba pojištění získaná žalobkyní na území Slovenské republiky se do rozhodného období započítává stejně jako doba pojištění získaná podle českých právních předpisů.

Dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se výše důchodu skládá ze základní výměry a z procentní výměry. Základní výměra se stanoví procentní sazbou z průměrné mzdy a procentní výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, jde-li o důchody uvedené v odstavci 1 písm. a) a b), nebo z procentní výměry důchodu zemřelého, jde-li o důchody uvedené v odstavci 1 písm. c) a d).

Výše základní a procentní výměry se dle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech EU, v daném případě v České republice a na Slovensku.

V projednávané věci je spornou otázkou hodnocení dob pojištění získaných žalobkyní v době do 31.12.1992. Pokračování
- 6 -
2Ad 48/2013

Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky považují doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem.

Podle odst. 2 shora citovaného článku Smlouvy pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují se za doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně do 29.12.1992 pracovala v Sanatóriu Dr. Guhra n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku (dříve Wolkerovův odborný léčebný ústav respiračních chorob v Tatranské Poliance). Tuto skutečnost dokládá Potvrzení o zaměstnání vystavené Sanatóriem Dr. Guhra n.o. dne 10.7.2012 a Informace o stavu individuálního účtu pojištěnce k 31.12.2012.

Z Evidenčního listu důchodového pojištění vystaveného Léčebnou tuberkulózy a respiračních nemocí Humpolec dne 31.3.2005 bylo dále zjištěno, že žalobkyně od 30.12.1992 pracovala na území České republiky, přičemž od 1.1.1993 do 30.6.1993 pracovala opět v Sanatóriu Dr. Guhra n.o. na Slovensku, jak dokládá potvrzení od tohoto zaměstnavatele a rovněž Evidenční list o době zaměstnání ze dne 14.12.1992.

Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že žalobkyně od 1.4.1983 do 29.12.1992 pracovala v Sanatóriu Dr. Guhra n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku (dříve Wolkerův odborný léčebný ústav respiračních chorob v Tatranské Poliance), od 30.12.1992 do 31.12.1992 pracovala v Léčebně tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci a od 1.1.1993 do 30.6.1993 opět v Sanatóriu Dr. Guhra n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku.

Žalobkyně tudíž po dobu 2 dnů – 30.12.1992 a 31.12.1992 pracovala na území České republiky. Tato skutečnost nebyla žalovanou žádným způsobem vypořádána, když z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá pouze to, že „účastnice řízení byla ke dni 31.12.2012 zaměstnána u zaměstnavatele Léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí Humpolec, který nebyl zapsán v obchodním rejstříku“.

Skutečnost, že žalobkyně změnila na dobu 2 dnů zaměstnavatele právě před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, by žalovanou měla být vypořádána rovněž s ohledem na dikci čl. 20 odst. 1 Smlouvy, přičemž žalovaná by v této souvislosti rovněž měla zvážit, zda takového zaměstnavatele lze vůbec vzít v úvahu s ohledem na doby zabezpečení získané u slovenského zaměstnavatele ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky.

V případě, že by žalovaná dospěla k závěru, že rozhodujícím zaměstnavatelem ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky je slovenský zaměstnavatel, jež žalobkyni zaměstnával od 1.4.1983 do 29.12.1992 a od 1.1.1993 do 30.6.1993, musela by ve smyslu čl. 15 odst. 1 a 2 Správního ujednání zvážit též skutečnost, zda tento zaměstnavatel je zapsán v obchodním rejstříku či nikoliv a s ohledem na tuto skutečnost dále zkoumat trvalé bydliště žalobkyně.

Pokračování
- 7 -
2Ad 48/2013

Žalovaná by tudíž se zřetelem na rozsah doby pojištění získané na Slovensku a v České republice před rozdělením Federace měla postavit na jisto, zda zaměstnavatelem žalobkyně v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky je Sanatórium Dr. Guhra n.o., Tatranská Polianka, Vysoké Tatry na Slovensku či Léčebna tuberkulózy a respiračních nemocí v Humpolci. Z této skutečnosti by poté měla vycházet při zjišťování, zda tento zaměstnavatel je subjektem zapsaným v obchodním rejstříku či nikoliv a zda bude nutné aplikovat čl. 15 Správního ujednání. Veškeré tyto skutečnosti by mohly mít vliv na zápočet dob sociálního pojištění na území České republiky a na Slovensku.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že v projednávané věci žalovaná dostatečně nevypořádala skutkové okolnosti rozhodné pro přiznání starobního důchodu. V důsledku tohoto pochybení by mohlo dojít k nesprávnému zápočtu dob pojištění žalobkyně v České republice nebo na Slovensku.

K námitce žalobkyně týkající se nesprávného výkladu čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání krajský soud uvádí, že žalovaná nepochybila, pokud v rámci konstatování, že zaměstnavatel žalobkyně nebyl v době rozdělení Federace zapsán v obchodním rejstříku, aplikovala s ohledem na znění čl. 15 Správního ujednání pravidlo obsažené v čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Krajský soud nemůže souhlasit s názorem žalobkyně, dle něhož je znění čl. 15 Správního ujednání příliš restriktivní a žalobkyni tudíž poškozuje v jejích nárocích.

Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29.10.1992, jež vstoupila v platnost dne 1.1.1993, byla uzavřena za účelem upravit vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení. Po vstupu ČR do Evropské unie byla tato smlouva nahrazena po dobu členství České a Slovenské republiky v Evropské unii nařízením č. 883/2004, přičemž jediným použitelným ustanovením Smlouvy zůstal čl. 20.

Ke znění článku 20 Smlouvy krajský soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2013 č.j. 3Ads 183/2011-96, v němž se Nejvyšší správní soud k čl. 20 vyjádřil tak, že „působil a působí v závislosti na uvedených proměnných, a zatímco pro jednoho pojištěnce může být výpočet důchodu s použitím koordinačních předpisů nakonec výhodný, pro jiného by mohlo být lepší pokud by se všechny doby hodnotily jen podle předpisů vnitrostátních. Může také dojít ke smíšeným výsledkům, kdy důchod přiznaný podle koordinačních předpisů je okamžiku vyměření nižší, než by byl při použití předpisů výhradně vnitrostátních, v průběhu času se však poměry změní a výše důchodu takto vyměřeného se stane pro pojištěnce výhodnější“.

Článek 20 odst. 1 Smlouvy upravuje případy, kdy se za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení Federace považují doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení Federace nebo před tímto dnem. Odstavec 2 Smlouvy dále upravuje případy, kdy občan neměl ke dni rozdělení Federace nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území Federace. Za doby zabezpečení se považují doby zabezpečení získané před rozdělením Federace na území toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení Federace.

Na základě čl. 21 odst. 1 Smlouvy bylo smluvními stranami uzavřeno Správní ujednání o provádění Smlouvy, a to z důvodu přijetí nezbytných opatření k provádění Smlouvy. Článek 15 Správního ujednání upravuje pojem sídlo zaměstnavatele, kterým je sídlo zapsané Pokračování
- 8 -
2Ad 48/2013

v obchodním rejstříku.

V daném případě bylo žalovanou konstatováno, že zaměstnavatel žalobkyně není subjektem zapsaným v obchodním rejstříku, v důsledku čehož nelze aplikovat čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Z tohoto důvodu žalovaná aplikovala čl. 15 odst. 2 Správního ujednání, dle něhož, není-li adresa zaměstnavatele uvedena v obchodním rejstříku, postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy a je tudíž třeba posuzovat dobu zabezpečení podle smluvního státu, na jehož území měla žalobkyně ke dni rozdělení Federace nebo naposledy před tímto dnem trvalý pobyt.

Žalovaná tudíž aplikovala čl. 20 Smlouvy jediným možným a správným způsobem, a to za současného užití čl. 15 Správního ujednání, který upravuje ty případy, kdy zaměstnavatel není do obchodního rejstříku vůbec zapsán a nelze tudíž pro dobu zabezpečení vycházet ze sídla zaměstnavatele. Článek 15 Správního ujednání není rozporný s textem Smlouvy, jeho účelem je vyložit ty případy, kdy nelze ze znění Smlouvy jednoznačně stanovit správný postup.

Námitku žalobkyně týkající se nesprávné aplikace čl. 20 Smlouvy ve spojení s čl. 15 Správního ujednání považuje krajský soud za nedůvodnou, avšak s ohledem na závažnost dané problematiky, v jejímž důsledku by mohlo zásadním způsobem dojít k ovlivnění výše přiznaného starobního důchodu, zrušil soud rozhodnutí žalované ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost bez jednání a věc žalované vrátil k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Krajský soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádné náklady nevznikly a ani je žádným způsobem neprokázala.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, Pokračování
- 9 -
2Ad 48/2013

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 7. ledna 2014

Samosoudkyně:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová