10 Af 544/2012 - 121Rozsudek KSCB ze dne 24.07.2013

10Af 544/2012 - 121

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce HELVET GROUP a.s., se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/41, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.6.2012 č.j. KUJI 28210/2012, OE 55/2012, takto:

Žaloba sezamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nezákonné, neboť došlo k chybné aplikaci právních předpisů. Žalobce popsal řízení, které předcházelo žalobě, poukázal na obsah obecně závazné vyhlášky Města Pelhřimov č. 10/2010. První uplatněnou námitkou je námitka směřující proti legislativnímu procesu přijetí novely zákona č. 183/2010 Sb., kterou byl novelizován zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů a dále touto novelou byla s účinností od 16.6.2010 současně schválena novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění Pokračování
- 2 -
10Af 544/2012

pozdějších předpisů, kterou byl nově zaveden místní poplatek za provozování výherních hracích přístrojů nebo jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, konkrétně dle ustanovení § 1 písm. g), § 10a odst. 1, § 10a odst. 2 a § 10a odst. 3 zákona o místních poplatcích. Podle žalobce byl legislativní proces přijetí novely č. 183/2010 Sb. v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož pozměňovací návrh na základě kterého došlo k novelizaci ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích se netýkal téhož předmětu návrhu, který byl v legislativním procesu projednáván.

Text novely č. 183/2010 Sb. je nesrozumitelný, neboť používá pojem „výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, přičemž v § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích odkazuje na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém však definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ není obsažena. S odkazem na § 2 písm. j) a § 17 odst. 1 zákona o loteriích je jiné technické herní zařízení příbuzné výhernímu hracímu přístroji, který dle § 17 odst. 1 zákona o loteriích je kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením. Žalobce má za to, že novela zákona o místních poplatcích byla přijata v rozporu s předepsanou procedurou, tedy protiústavním způsobem.

Předmětem zpoplatnění místními poplatky v případě provozování centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály má být pouze centrální loterní systém, který je dle názoru žalobce nutné považovat za technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích a nikoliv jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály, které jsou pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterijního systému. Výherní hrací přístroj je kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením, když tyto znaky musí vykazovat i ono „jiné technické herní zařízení“. Kompaktnost je ve smyslu celistvosti jednoznačná a funkční nedělitelnost je třeba vázat na průběh sázkového procesu, kterým se rozumí proces od vkladu finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek, tedy výhra či prohra. Jelikož výherní hrací přístroj umožňuje uskutečnění všech dílčích částí průběhu hry na jednom místě, tak i jiné technické herní zařízení musí být schopno uskutečnit všechny tyto prvky sázkového procesu na jednom jediném místě. Žalobce proto shledává nezákonnost rozhodnutí v tom, že žalobci byl vyměřen místní poplatek za provoz „jiného technického výherního zařízení“, dle žalobce však takový postup je nesprávný, neboť interaktivní videoloterijní terminál není kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením. Správce místního poplatku proto při vydání platebního výměru aplikoval nesprávný výklad, který upřednostnil před jiným možným výkladem. Tento postup je dle žalobce v rozporu s článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a je také nepřípustným zásahem do práva žalobce vlastnit majetek.

Žalobce dále zpochybňuje závěry Metodického sdělení Ministerstva financí vydaného odborem 26 cla a daně ze dne 6.8.2010 zveřejněného na webových stránkách Ministerstva financí ČR ohledně vymezení pojmu „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ a pojmu „technické herní zařízení“. Žalobce nesouhlasí se závěry Ministerstva financí uvedenými v Metodickém sdělení ze dne 6.8.2010, že předmětem místního poplatku dle § 10a odst. 1 věta prvá zákona o místních poplatcích jsou hrací přístroje a jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí, přičemž pojem „provozovaný“ je třeba vztahovat pouze k výherním hracím přístrojům a povolená technická zařízení jsou předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. Dle žalobce se naopak pojem „provozovaný“ má vztáhnout i na „jiné technické herní zařízení“. Pokud by názor zastávaný odborem 26 Ministerstva financí byl respektován, znamenalo by to Pokračování
- 3 -
10Af 544/2012

zpoplatnění již samotného aktu povolení provozu loterií. Žalobce dále namítá posouzení otázky výběru místního poplatku z povolených, ale neprovozovaných jiných technických herních zařízení. Žalobce polemizuje s obsahem Metodického sdělení Ministerstva financí, kdy nesouhlasí s jeho závěry a odkazuje na vyhlášku Města Pelhřimov č. 10/2010, která stanovila, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalobce ve městě Pelhřimov nikdy neuvedl do provozu žádný videoloterijní terminál uvedený v platebním výměru, jednalo se pouze o povolené přístroje, které však nikdy nebyly umístěny a spuštěny do provozu.

Žalobce pro posouzení pojmu „povolený“ a „provozovaný“ poukazuje na obecně závaznou vyhlášku Města Pelhřimov. Správce poplatku proto žalobci v platebním výměru nezákonně stanovil místní poplatek za zařízení, která sice byla povolena, avšak nebyla dosud umístěna do provozu. Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov překročila rozsah zákonného zmocnění, tj. obecně závaznou vyhláškou stanovit poplatek za provoz jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí. Dle žalobce však správce poplatku v daném případě nepostupoval v souladu se zákonem, pro srovnání uvádí závaznou vyhlášku Statutárního města Teplice č. 4/2010, kde je vázán vznik poplatkové povinnosti na uvedení herního zařízení do provozu. Jelikož je ustanovení zákona nejasné a umožňuje dvojí výklad, měl by být aplikován výklad pro žalobce mírnější. Postupem žalovaného došlo proto k porušení zásady in dubio mitius či in dubio pro libertate, v pochybnostech ve prospěch poplatníka.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že proceduru přijetí příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích nelze považovat za protiústavní. Novelizovaná ustanovení zákona o místních poplatcích jednoznačně vymezují předmět místního poplatku a zařízení, která mu podléhají. Metodické sdělení Ministerstva financí plně odpovídá vystoupení předkladatele žalobcem poukazované novely zákona o místních poplatcích. Žalovaný se při rozhodování řídil platnými právními normami. Správce poplatku využil možnosti, které mu ukládá zákon o místních poplatcích v § 11 a nezaplacené poplatky navýšil na dvojnásobek. Žalovaný nemá pravomoc obcím určovat, jak vysokou sankci vyměřit, zda navýšení je přiměřené či nikoliv. Postup správce poplatku i odvolacího orgánu byl v souladu s platnou právní úpravou, jejíž soulad s ústavním pořádkem nepřísluší orgánům veřejné správy hodnotit a proto žalovaný navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti:

Žalobce provozuje na území města Pelhřimov na základě rozhodnutí Ministerstva financí jiná technická herní zařízení, jež jsou povolena Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu.

Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov č. 10/2010 zpoplatňuje jiné technické herní zařízení ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo povoleno a poplatková povinnost zaniká dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo příslušné povolení Ministerstva financí zrušeno, tedy bez ohledu na provoz herního zařízení.

Žalobce zaslal dne 11.11.2010 správci poplatku oznámení o provozování technického herního zařízení a to modelu MAGIC PLANET, SYNOT, MULTI LOTTO, kdy v oznámení žalobce uvedl, že v důsledku technického pojetí nelze tento elektronický systém či jeho některou část režimu místních poplatků podřídit. V oznámení žalobce dále uvedl, že v případě Pokračování
- 4 -
10Af 544/2012

že na základě jeho ohlášení je vydanou obecně závaznou vyhláškou Města Pelhřimov v nějakém rozsahu dotčen, žádá, aby mu byl doručen platební výměr, ve kterém bude výše místní poplatku stanovena a s odkazem na příslušná ustanovení odůvodněna.

Správce daně zaslal žalobci dne 26.10.2011 upozornění na nedoplatek ve výši 57.585,- Kč s tím, že pokud nebude poplatek zaplacen v náhradní lhůtě, bude mu vyměřen platebním výměrem a včas nezaplacené poplatky mohou být zvýšeny až na trojnásobek. Místní poplatek nebyl žalobcem zaplacen ani v náhradní lhůtě splatnosti, která mu byla poskytnuta na základě upozornění na nedoplatek, proto přistoupil správce poplatku k vyměření poplatku platebním výměrem. Městský úřad Pelhřimov vydal dne 22.2.2012 platební výměr č. 3/12, ve kterém vyměřil žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení za 2. čtvrtletí 2011, 3. čtvrtletí 2011 a 4. čtvrtletí 2011 v celkové výši 57.585,- Kč. Poplatek byl navýšen na dvojnásobek, celková vyměřená částka činí 115.170,- Kč. Žalobce se proti rozhodnutí o vyměření poplatku odvolal, napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Žalovaný dospěl k závěru, že jiným technickým herním zařízením ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra s pojmem zařízení, na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové hry nebylo vůbec možné provozovat. Pokud jde o centrální loterijní systém s neomezeným počtem interaktivních loterijních terminálů, pak je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle § 1 odst. 1 zákona, tedy za předmět místního poplatku, centrální jednotku a 1 kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojeného.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí stanovenému obecně závaznou vyhláškou č. 10/2010. Spor je ve své podstatě o tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněno ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc.

Pokračování
- 5 -
10Af 544/2012

Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se s existencí obecně závazné vyhlášky a oprávněním místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat.

Soud v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. předestírá, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Zákonem č. 300/2011 Sb., byl změněn mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude proto soud vycházet ze znění dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno.

Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od 1.000,- Kč do 5.000,- Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Město Pelhřimov vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s ním.

Podle uvedené obecně závazné vyhlášky tak poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.

Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.

Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.

Není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím Pokračování
- 6 -
10Af 544/2012

k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona.“.

Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části první až čtvrté zákona o loteriích, pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý.

V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/ povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného Pokračování
- 7 -
10Af 544/2012

technického herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu.

Soud proto uzavřel, že žalobce provozuje na území města loterii nebo jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a to prostřednictvím koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto vznikla v souladu s vyhláškou o místních poplatcích.

Soud také připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak argumentaci prezentované v tomto rozsudku.

Soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové zařízení systému provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011, č.j. Pl. ÚS 29/10.

Protiústavnost přijetí ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zák. č. 458/2011 Sb. nebyla Ústavním soudem v řízení vedeném pod. sp. zn. Pl. ÚS 6/12 zjištěna. Z tohoto nálezu ze dne 9.1.2013 soud vychází a řídí se výkladem Ústavního soudu o tom, že tu nejsou procedurální vady při přijímání dané právní úpravy.

Podle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích může obecní úřad zvýšit včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku. Z uvedeného je zřejmo, že zákon umožňuje obecnímu úřadu navýšení místního poplatku až na trojnásobek vyměřené částky, přičemž se nejedná o sankci v případě, že bylo ze strany prvostupňového správního orgánu postupováno v souladu se shora uvedeným ustanovením. Z uvedeného je zřejmé, že zákon o místních poplatcích obecně zakotvuje možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení, kdy byla stanovena zejména horní hranice. Dle ustanovení § 11 tohoto zákona se při navyšování jedná o volné uvážení správce poplatku, které je limitované pouze trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V daném případě tedy prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se shora uvedeným ustanovením, navýšení bylo řádně zdůvodněno, kdy Pokračování
- 8 -
10Af 544/2012

jedná se tedy o opakované nesplnění poplatkové povinnosti. Meze správního uvážení překročeny nebyly.

Zcela nedůvodná je námitka žalobce dovolávající se protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, jež byla vyřešena Ústavním soudem a soud ji v souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2013, sp.zn. Pl.ÚS 6/12 shledal za nedůvodnou. Nálezem ze dne 9.1.2013 sp.zn. Pl.ÚS 6/12 Ústavní soud zamítl návrh na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb. před novelizací provedenou zákonem č. 458/2011 Sb., in eventum, aby Ústavní soud deklaratorním výrokem konstatoval protiústavnost části třetí zákona č. 183/2010 Sb. V odůvodnění uvedeného nálezu se uvádí, že jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem byla dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. Ústavní soud poukázal na § 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, který deklaruje, že návrhem podávaným k projednávané věci je i návrh pozměňovací. Vazba zákona o podpoře sportu a pozměňovacího návrhu, kterým se mění zákon o místních poplatcích, je pak dána ustanovením § 6 písm. d) zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, které obcím ukládá úkol zabezpečit finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. Ústavní soud zdůraznil, že pozměňovací návrhy týkající se změny zákona o místních poplatcích byly v Senátu diskutovány, a to zejména z pohledu jejich souladu s ústavně předepsaným způsobem jejich přijímání.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že novela zákona o místních poplatcích nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. V legislativní proceduře nelze spatřovat porušení článku 2 odst. 3, článku 41 a článku 44 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Shora uvedený nález Ústavního soudu je vykonatelný a tak i závazný pro všechny orgány i osoby.

Nedůvodně je žalobcem namítáno nesrozumitelnost textu novely, která dle žalobce spočívá v zavedení neurčitého pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, jehož legální definice nebyla žalobcem v právním řádě nalezena.

Jak bylo soudem shora uvedeno, v daném případě není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. Podle § 1 odst. 1 zákona o loteriích se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Nezáleží při tom, zda se provádí hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. V rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Mnohdy se jedná o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů). Tyto hry by bez povolení herního zařízení, které realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat.

Pro vypořádání této žalobní námitky je třeba zohlednit § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, podle kterého se zpoplatňuje výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení. Dle § 17 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně Pokračování
- 9 -
10Af 544/2012

nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Jiné technické herní zařízení již v zákoně definováno není, nicméně z logického a systematického hlediska lze mít za to, že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící témuž účelu. Znamená to tedy, že bude mít podobné, nikoli stejné, vlastnosti. Interaktivní videoloterijní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku napojení na centrální řídící jednotku (popř. další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat celý herní proces ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích.

V daném případě je tedy nutno považovat za „jiné technické herní zařízení“ takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích. Soud nezpochybňuje, že interaktivní videoloterijní terminál coby součást centrálního loterního systému má jinou technologickou povahu, než výherní hrací přístroj. To však nebrání tomu, aby podléhal předmětnému místnímu poplatku.

V daném případě je tedy nutno považovat za „jiné technické herní zařízení“ takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích.

Soud zohlednil rovněž nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivních videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona (pozn. krajského soudu: tato definice se podle názoru vysloveného v nálezu vztahuje pouze na povolovací řízení k provozování výherních hracích přístrojů podle § 18 a násl. zákona o loteriích), neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž argumentaci prezentované v tomto rozsudku. Za těchto předpokladů lze za předmět místního poplatku – jiné technické herní zařízení – považovat každý koncový interaktivní videoloterijní terminál.

Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. Žalobce provozuje povolenou loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“ a „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (zákona o loteriích). V případě žalobce jsou splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru, resp. jiné technické herní zařízení (interaktivní videoloterijní terminál), možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích.

Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního přepisu“ je neurčitý a zákon o loteriích či zákon o místních poplatcích jej nikde nedefinuje. Nicméně jak bylo uvedeno výše, lze pomocí interpretace dojít k závěru, že určité Pokračování
- 10 -
10Af 544/2012

zařízení musí mít určité vlastnosti, aby pod tento pojem spadalo. V dané věci zařízení žalobce (interaktivní videoloterijní terminály) tyto vlastnosti splňovala, a byla proto správně zpoplatněna.

Na základě výše uvedeného tak nelze dospět k závěru, že by poplatek stanovený za interaktivní videoloterijní terminály byl žalobci vyměřen nad rámec zákonem stanovené poplatkové povinnosti pro překročení zákonného rozsahu pojmu „jiné technické herní zařízení“. Dále nelze souhlasit s názorem žalobce, že by tímto postupem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, jestliže bylo postupováno v souladu se zákonem.

Žalobce dále zpochybňuje závěry Metodického sdělení k místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, publikovaného dne 6.8.2010 Ministerstvem financí – odborem 26 Majetkové daně, daň silniční, poplatky a oceňování (dostupné na webových stránkách Ministerstva financí).

K těmto námitkám krajský soud nejprve v obecné rovině uvádí, že předmětem tohoto řízení je přezkum zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, nikoliv citovaného metodického sdělení Ministerstva financí. Napadené správní rozhodnutí je soud povinen přezkoumat na základě konkrétních žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Námitky týkající se nesprávnosti částí uvedeného metodického sdělení jsou proto zcela irelevantní.

Zcela neopodstatněná je žalobní námitka, že není zřejmé, co má odbor 26 na mysli pod pojmem „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“. Uvedená námitka tedy směřuje proti samotnému metodickému sdělení, nikoli proti rozhodnutí žalovaného.

Dále žalobce polemizuje s posouzením otázky výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Nesouhlasí se závěry Ministerstva financí, kde je uvedeno, že předmětem místního poplatku je každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené ministerstvem financí. Shodně pak předmět poplatkové povinnosti vymezuje i obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov č. 10/2010. Žalobce je toho názoru, že správce poplatku nezákonně stanovil poplatek také za zařízení, která sice byla povolena, ale nebyla dosud umístěna a uvedena do provozu. Podle žalobce je tento postup nepřípustný.

Ze znění zákona o místních poplatcích jednoznačně vyplývá, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu [§ 1 písm. g)] podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí [§ 10a odst. 1]. Samo gramatické znění uvedených ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení. Obdobně se k tomuto vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, které se týkalo staršího, avšak srovnatelného znění zákona o místních poplatcích.

Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov č. 10/2010 v souladu se zákonem stanoví, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Vznik poplatkové povinnosti je vázán na den vydání Pokračování
- 11 -
10Af 544/2012

povolení k provozování výherního hracího přístroje nebo jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí. Správní orgány se tedy správně a v souladu s obecně závaznými předpisy řídily zákonem o místních poplatcích. Pokud nějaká obecně závazná vyhláška váže vznik poplatkové povinnosti na den uvedení do provozu (např. OZV Statutárního města Teplice č. 4/2010), jedná se o přípustnou odchylku od zákonné úpravy, neboť okamžik vzniku poplatkové povinnosti je dán pravidly ve srovnání se zákonnou úpravou pro poplatníka mírnějšími. Jak bylo uvedeno výše, Město Pelhřimov však stanovilo vznik poplatkové povinnosti na den vydání povolení a tudíž zcela v souladu se zákonnou úpravou. Soud poznamenává, že soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny zasahovat do obecně závazných vyhlášek obcí ve smyslu jejich rušení pro rozpor se zákonem, neboť takový postup by byl nepřípustným zásahem do ústavně zaručeného práva na územní samosprávu obcí.

Dále žalobce namítá, že nesprávně byl akceptován výklad provedený v Metodickém sdělení Odboru 26 Ministerstva financí. Této námitce nelze přisvědčit, neboť poplatek lze chápat jako peněžitou dávku zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. V případě místních poplatků je tímto zákonem zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Místní poplatek je nenávratná částka, která plyne do veřejného rozpočtu obce a většinou je za ni poskytnut ekvivalent resp. protiplnění ze strany obce. U poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu lze toto protiplnění spatřovat v tom, že obec do jisté míry toleruje na svém území zařízení sloužící k provozování loterií nebo jiných podobných her, které mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí (k negativnímu vlivu loterií a jiných podobných her viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10). Tento poplatek tedy splňuje obě funkce místních poplatků. Jednak funkci regulační, která limituje počet výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení a jednak funkci fiskální, která slouží k zajištění příjmů obce. Jeho výše je pak stanovena pevnou částkou. Na druhou stranu u správního poplatku podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, lze v dané věci protiplnění spatřovat ve vydání povolení správním orgánem k provozování loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, což je nutný předpoklad pro provozování loterie či jiné podobné hry. Jeho výše je naopak stanovena procentuální částkou ze zisku dosaženého provozem herního zařízení.

Žalobce spatřuje v postupu žalovaného porušení zásady „in dubio mitius“ – v pochybnostech ve prospěch poplatníka jako subjektu soukromého práva, neboť v případě že legální pojem je neurčitý, je třeba postupovat při jeho výkladu a aplikaci ve vztahu k poplatníkovi mírněji. S ohledem na výše uvedené je však soud toho názoru, že pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ neumožňuje dvojí výklad. Dále na základě výše uvedeného soud připomíná, že postup žalovaného, kdy pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ subsumoval i interaktivní videoloterní terminál nelze považovat za postup, kterým by docházelo k bezdůvodné aplikaci výkladu pro poplatníka tvrdšího a zasahujícího jeho soukromou sféru nad rámec požadovaný zákonem, neboť teleologickým výkladem za použití záznamu ze senátní rozpravy lze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo zahrnout pod tento pojem i jednotlivé koncové jednotky (viz závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2008, č.j. 7 Afs 54/2006-155, v nálezu Ústavního soudu ze dne 15.12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, v nálezu Pokračování
- 12 -
10Af 544/2012

Ústavního soudu ze dne 13.9.2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44).

Jako Obiter dictum soud připomíná legislativní vývoj v dané problematice. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl mj. novelu zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tato novela přinesla mj. legislativní vymezení centrálního loterního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy), prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bylo v ustanovení § 2 písm. l) zákona o loteriích stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterijní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterijním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“ Novela rovněž upravila znění zákona o místních poplatcích tak, že z § 1 písm. g) a § 10a jednoznačně vyplývalo, že poplatku podléhá každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Tím byl nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takový systém provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Přijetím zákona č. 300/2011 Sb. tak byly potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. Další novela byla provedena zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů. Tento zákon přinesl změnu systematiky, zrušil místní poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterijní terminál a herní místo lokálního herního systému, a nahradil je odvody z loterií a jiných podobných her.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnost.

Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního Pokračování
- 13 -
10Af 544/2012

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 24. července 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová