10 Af 31/2012 - 61Rozsudek KSCB ze dne 23.05.2013

10Af 31/2012 - 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce multigate a.s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 4.11.2011, č.j. KUJCK/31420/2011/OEKO, ze dne 13.12.2011, č.j. KUJCK/42702/2011/OEKO, takto:

Žaloba sezamítá.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 5.1.2012 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, která považuje za nezákonná a kterými byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval odvolacími důvody žalobce, nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy, zejména zákon o místních Pokračování
- 2 -
10Af 31/2012

poplatcích (č. 565/1990 Sb.) a zákon o loteriích a jiných podobných hrách (č. 202/1990 Sb., dále jen „zákon o loteriích“), a odvoláním napadená rozhodnutí měl s ohledem na jejich vady zrušit nebo je prohlásit za nicotné. Žalovaný porušil i četná ustanovení daňového řádu.

Žalobci měly být vráceny částky uvedené v žalobě, které poukázal správci poplatku, které svojí výší odpovídají místnímu poplatku za tzv. „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, ačkoliv k placení poplatku nebyl povinen, neboť dle zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích nelze v případě koncového interaktivního videoloterijního terminálu, jako součásti centrálního loterijního systému, tento místní poplatek vůbec stanovit a vybírat. Zákon o loteriích totiž Ministerstvu financí umožňuje povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou upraveny v tomto zákoně v části první až čtvrté, ale neumožňuje mu povolovat „jiná technická herní zařízení“. Má-li tedy být provozování „jiného technického herního zařízení“ zpoplatněno, musí zákon o loteriích stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování takového zařízení. Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích upravuje možnost obcí stanovit obecně závaznou vyhláškou „místní poplatek za provozované jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, ale Ministerstvo financí postrádá pravomoc i působnost k vydání takového povolení. Tím pádem neexistuje žádné zařízení, které by výše uvedené podmínky ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích splňovalo, a vybírání místního poplatku za takové zařízení je v rozporu se zákonem. Žalovaný vykládá pojem „jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ rozšiřujícím způsobem. Tzv. „koncová zařízení“ jsou Ministerstvem financí pouze schvalována, nikoliv povolována, a proto za ně místní poplatek nemůže být s ohledem na znění ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích vyžadován, neboť předpokladem takového postupu je, aby zařízení bylo Ministerstvem financí povoleno. V povoleních Ministerstva financí se konstatuje, že provozování loterie nebo jiné podobné hry bude prováděno prostřednictvím „centrálního loterijního systému“, kdy jde o funkčně neoddělitelné zařízení (celek), kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů. Interaktivní videoloterijní terminál je tak pouze jednou z částí „centrálního loterijního systému“, a nemůže být proto zařazen pod pojem „jiné technické herní zařízení“, neboť slouží pouze jako zobrazovací jednotka „centrálního loterijního systému“, v rámci kterého dochází k vygenerování výhry či prohry a který je umístěn jinde, než koncový videoloterijní terminál. Rozhodnutí proto bylo vydáno v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Místní poplatek, o jehož vrácení žalobce usiluje, byl stanoven obecně závaznou vyhláškou Města Volyně. Uvedená vyhláška v rozporu se zákonem o místních poplatcích váže vznik poplatkové povinnosti na okamžik nabytí právní moci povolení Ministerstva financí (zatímco zákon o místních poplatcích vyžaduje nejen povolení, ale i provozování takového zařízení). Vyhláška není určitá a srozumitelná a upravuje některé záležitosti odlišně od zákona, a proto by mělo zasáhnout Ministerstvo vnitra v rámci své kompetence vycházející z obecního zřízení.

Žalobce namítá, že ve výroku rozhodnutí správce poplatku nejsou kromě ustanovení § 155 daňového řádu uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Rozhodnutí mělo zohlednit nejen znění obecně závazné vyhlášky města a zákon o místních poplatcích, ale není zřejmé ani to, zda správce poplatku postupoval i podle ostatních ustanovení daňového řádu. Výrok rozhodnutí navíc odporuje ustanovení § 155 odst. 4 daňového řádu, dle kterého Pokračování
- 3 -
10Af 31/2012

lze žádosti o vrácení přeplatku vyhovět nebo nevyhovět, nikoliv ji zamítnout. Rozhodnutí je proto nicotné.

Předmět řízení není řádně a nezaměnitelně specifikován, neboť je třeba uvést nejen dataci žádosti, ale i výši přeplatku, datum jeho uhrazení a období, za jaké byl uhrazen. K tomu měl žalovaný ve smyslu ustanovení § 114 odst. 3 daňového řádu přihlédnout, i když žalobce námitky v tomto duchu neuplatnil.

Žalobce dále namítá protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010 Sb. („neblahou praxi přílepků“), a to v pasáži, kterou byl novelizován zákon o místních poplatcích ve věci zpoplatnění „jiných technických herních zařízení povolovaných Ministerstvem financí“.

Žalobce navrhuje žalobou napadená rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nezákonnost (a nicotnost) zrušit.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou důsledkem nepochopení systému práva a rozdělení pramenů práva z hlediska jejich právní síly žalobcem, když správci poplatku ani žalovanému nepřísluší v rámci daňového řízení posuzovat zákonnost či ústavnost právních předpisů. Pokud byly zákon o loteriích a zákon o místních poplatcích vydány a publikovány předepsaným způsobem a jsou tedy součástí právního řádu, je správce poplatku i žalovaný povinen je v souladu s principem legality nejen dodržovat, ale především aplikovat. Stejně tak je nutné nahlížet na obecně závaznou vyhlášku Města Volyně.

Pro vedení daňového řízení je rozhodné pouze to, zda bylo „jiné technické herní zařízení“ Ministerstvem financí povoleno nebo nikoliv. Správce poplatku ani žalovaný není oprávněn posuzovat, zda je rozhodování Ministerstva financí v souladu se zákonem.

Pro správce poplatku je rozhodující pouze to, zda 1/ existuje zákon, který místní poplatek za „jiné technické herní zařízení“ umožňuje zavést (§ 10a zákona o místních poplatcích), 2/ zda existuje obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného zmocnění (vyhláška Města Volyně) a 3/ zda bylo „jiné technické herní zařízení“ Ministerstvem financí povoleno (§ 50 odst. 3 zákona o loteriích). Pokud jsou tyto předpoklady splněny, je poplatník povinen poplatek uhradit.

Správce poplatku i žalovaný postupovali v souladu s principem legality. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou, když bylo rozhodováno podle ustanovení § 155 daňového řádu. Přirozeně se na takové řízení vztahují i další relevantní ustanovení daňového řádu, ale požadavek žalobce po uvádění téměř všech ustanovení daňového řádu považuje žalovaný za absurdní. Výrok rozhodnutí je přesný, jasný, určitý a srozumitelný (§ 102 daňového řádu). Důvody nicotnosti namítané žalobcem jsou uvedeny v ustanovení § 105 odst. 2 daňového řádu, ale žádný z těchto důvodů žalovaný v tomto případě neshledal, a to ani v namítané formulaci výroku o tom, že „žádost o vrácení přeplatku se zamítá“.

Žalovaný nepovažuje žalobu za důvodnou a navrhuje, aby ji krajský soud zamítl.

Usnesením ze dne 28.1.2013 rozhodl soud o procesním nástupnictví na straně žalobce, kdy namísto společnosti gate seven a.s. Olomouc bude v řízení pokračováno se žalobcem multigate a.s. Olomouc.

Pokračování
- 4 -
10Af 31/2012

V řízení přerušeném usnesením ze dne 19.4.2012 soud poté, co bylo rozhodnuto Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 6/12 rozhodl dne 18.3.2013 o pokračování v řízení.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny s ohledem na žalobní body tyto rozhodné skutečnosti:

Žalobce ve dvou řízeních o místním poplatku doručil Městu Volyně podání nazvané splnění ohlašovací povinnosti k místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu s výhradou. V těchto podáních žalobce sdělil, že na území Města Volyně provozuje loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního systému na interaktivních videoloterijních terminálech, které však žalobce nepovažuje za „jiné technické herní zařízení“ podléhající místnímu poplatku, ale za součást jediného technického celku – centrálního loterijního systému. Ohlášení žalobce podal z důvodu nejistoty, zda je poplatníkem ve smyslu vyhlášky. Žalobce správce poplatku zároveň v případě dotčení žalobce obecně závaznou vyhláškou vyzval, aby mu doručil platební výměr, ve kterém výši místního poplatku stanoví a jehož vydání odůvodňuje potřebou doložení platby místních poplatků orgánu státního dozoru.

Podáními ze dne 20.4.2011 a 8.9.2011 žalobce požádal správce poplatku o vrácení zaplacených místních poplatků za provozované hrací přístroje nebo jiná technická herní zařízení, neboť dle jeho názoru nelze místní poplatek za „jiné technické herní zařízení“ dle zákona vůbec stanovit a vybírat. Odůvodnění žádosti rovněž odpovídá koncepci podané žaloby. Protože byl místní poplatek zaplacen, ačkoli pro vybírání poplatku chyběl zákonný podklad, považuje jej žalobce za přeplatek, který mu má být vrácen, a to včetně případného úroku.

Žádosti žalobce o vrácení přeplatku projednal Městský úřad ve Volyni rozhodnutími ze dne 23.6.2011 a 7.10.2011 tak, že žádosti zamítl. Každé rozhodnutí se opírá o ustanovení § 155 daňového řádu a je odůvodněno tím, že žalobce neprokázal, že zpoplatněná zařízení neprovozoval, a proto mu žádný vratitelný přeplatek nevznikl.

O odvoláních žalobce obsahujících důvody obdobné jako v právě projednávané žalobě vydal žalovaný žalobou napadená rozhodnutí, kterými odvolání zamítl a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádostí o vrácení přeplatků potvrdil.

Daňový přeplatek lze daňovému subjektu vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1 daňového řádu. Podmínkou vratitelného přeplatku je neexistence nedoplatků. Poplatkový subjekt nemá u správce poplatku veden žádný vratitelný přeplatek ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. Pomocí standardních interpretačních metod žalovaný dospívá k závěru, že „jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu loterijního zákona je třeba rozumět takové technické zařízení (odlišné od výherního hracího přístroje), které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a to celého procesu od samého počátku do jeho konce. Nelze směšovat pojem loterie a jiná podobná hra (kam patří i technické hry typu videoloterijních terminálů, elektromechanických rulet apod.) s pojmem zařízení (postaveném na principu mechanickém, elektromechanickém, elektronickém či obdobném), na němž je tato hra provozována a bez jehož povolení by takové hry nebylo vůbec možno provozovat. Pokud jde o centrální loterijní Pokračování
- 5 -
10Af 31/2012

systém s neomezeným počtem interaktivních loterijních terminálů, pak je z pohledu funkční nedělitelnosti nutné považovat za technické herní zařízení, které je schopno realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu na ni napojený. Výrok rozhodnutí správce poplatku odpovídá dle žalovaného ustanovení, podle kterého správce poplatku rozhodoval, a rozhodnutí správce poplatku o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Podstatou žaloby je polemika žalobce o tom, zdali jím provozované loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému podléhají místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí stanovenému obecně závaznou vyhláškou č. 3/2010. Spor je ve své podstatě o tom, zda je takové zařízení možno podřadit pod pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ ve smyslu ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích a zda vůbec místní poplatek za provozované „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ vybírat lze, neboť dle žalobce nemůže být naplněna hypotéza ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích o povolení takového zařízení Ministerstvem financí, které k tomu dle žalobce nemá působnost ani pravomoc. Prostředkem k obhajobě názorů žalobce je pak tvrzený nárok na vrácení přeplatku vzniklého uhrazením místních poplatků v souladu s prve uvedenými vyhláškami na účet správce poplatku.

Ve vztahu k žalobním námitkám je třeba vypořádat se s existencí obecně závazné vyhlášky a oprávněním místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu vybírat.

Soud v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. předestírá, že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přestože je soudu známo schválení zákona č. 300/2011 Sb., jímž se mění mj. zákon o loteriích, jakož i zákon o místních poplatcích, bude primárně vycházet ze znění dotčených předpisů v době, kdy bylo rozhodnutí správcem poplatku vydáno a žalovaným v rámci odvolacího správního řízení přezkoumáváno. Podpůrně však soud ve své argumentaci zohlední rovněž skutečnost, že tyto předpisy byly v mezidobí ve vztahu k právě projednávané věci novelizovány.

Stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a obec je zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků (§ 14 odst. 2 téhož zákona). Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení a platí jej jeho provozovatel s tím, že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce může činit částku od 1.000,- Kč do 5.000,- Kč (§ 10a tamtéž). Soud shledal, že Město Volyně Pokračování
- 6 -
10Af 31/2012

vydalo obecně závaznou vyhlášku v rámci zákonného zmocnění v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a v souladu s ním.

Podle obecně závazné vyhlášky č. 3/2010 tak poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.

Pokud se týká poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pak oprávnění takový poplatek vybírat je obcím přiznáno v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. V případě „jiného právního předpisu“ uvedeného v tomto ustanovení odkazuje poznámka pod čarou č. 15 na zákon o loteriích. Byť poznámky pod čarou nemají normativní povahu, slouží přinejmenším jako určité interpretační pomůcky při aplikaci konkrétních právních předpisů. Podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny a použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.

Jádro sporu tak v této věci představuje pojem „jiné technické herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ v ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Podle žalobce za prvé takové zařízení vůbec nepodléhá zpoplatnění místním poplatkem, neboť chybí kompetence Ministerstva financí takové zařízení povolit a není tak naplněn předpoklad povolení tohoto zařízení Ministerstvem financí. Za druhé pak jím provozovaná, resp. jemu povolená loterie nebo jiná podobná hra založená na principu centrálního loterijního systému sestávajícího z centrální řídící jednotky, místních kontrolních jednotek a připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů vůbec není „jiným technickým herním zařízením“ ve smyslu ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. S tím soud nesouhlasí, neboť za „jiné technické herní zařízení“ je ve smyslu zákona o loteriích třeba rozumět takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje podle ustanovení § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona.

Není pochyb o tom, že povolení udělené Ministerstvem financí žalobci je povolením podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích, tzn. povolením loterie a jiné podobné hry, jakou je např. i MULTI LOTTO provozované žalobcem na území Města Volyně. V povolení je dokonce uveden také způsob provozování této hry, tj. centrální loterijní systém s centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je však nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.

Soud proto souhlasí s názorem žalovaného, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. V rámci druhů loterií a jiných podobných her totiž převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Jedná se o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her tak jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů), které by bez povolení herního zařízení, jež realizaci herního Pokračování
- 7 -
10Af 31/2012

procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Z pohledu funkční nedělitelnosti je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ které je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy za předmět místního poplatku centrální jednotku a jeden kus interaktivního videoloterijního terminálu. Lze tak jedině potvrdit, že Ministerstvo financí je oprávněno povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterijního sytému, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14.6.2011 čj. Pl. ÚS 29/10, podle kterého „je přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i interaktivního videoloterijního systému, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení, která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá § 50 odst. 3 loterijního zákona.“.

Pokud Ministerstvo financí povoluje loterii nebo jinou podobnou hru neuvedenou v části první až čtvrté zákona o loteriích, pak je jeho povinností vyplývající z ustanovení § 50 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně použít ustanovení části první až čtvrté citovaného zákona. To mj. ve vztahu k obsahovým náležitostem takového povolení znamená přiměřenou aplikaci ustanovení týkajících se obsahových náležitostí povolení povolujících loterie nebo jiné hry uvedené v části první až čtvrté zákona o loteriích, včetně např. schválení herního plánu, schválení umístění (jiného technického) herního zařízení apod. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom směru, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné podobné hry, ale nikoliv již jiného technického herního zařízení nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení. Ministerstvo financí totiž podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jenž je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Jestliže tedy Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterijního systému, argumentací a maior ad minus povolil i jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály. Jejich provozování a umístění navíc dle textace druhé části výroku tohoto rozhodnutí dále i schválil. Slovní ekvilibristika právního zástupce žalobce na mnoha místech odpoutává pozornost od věcné problematiky spíše, než aby byla precizní obhajobou postupu žalobce. Soud proto ponechává stranou hlubších úvah námitku žalobce o významovém rozdílu textace žalobou napadeného rozhodnutí v případě distinkce slov „povoluje“ a „schvaluje“, když kontext obou spojení je naprosto zřejmý.

V případě žalobce jsou tak splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích: 1/ povolenou loterii nebo jinou podobnou hru žalobce provozuje prostřednictvím „jiného technické herního zařízení“ a 2/ „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Žalobce splnil i ohlašovací povinnost ve vztahu ke správci poplatku.

Pokračování
- 8 -
10Af 31/2012

Pokud pak jde o domnělý nárok žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí jako přeplatku, je třeba nejdříve zodpovědět otázku, zda bylo ze strany žalobce hrazeno bez právního důvodu. Tak tomu nebylo, neboť žalobce provozuje na území města loterii nebo jinou podobnou hru povolenou Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích a to prostřednictvím koncových zařízení – interaktivních videoloterijních terminálů jako součástí centrálního loterijního systému. Poplatková povinnost mu proto v souladu s vyhláškou o místních poplatcích vznikla. Žalobci tak ve vztahu ke správci poplatku nemohl vzniknout přeplatek. A až do podání žádosti o vrácení přeplatku postup správce žádným způsobem nerozporoval.

Toliko slovně vyjádřil jistou pochybnost či výhradu v rámci plnění ohlašovací povinnosti, nicméně právní prostředky ponechal v té době stranou. Podotýká se, že podaná žaloba se vztahuje ke třem poplatkům zaplaceným žalobcem, kdy správce poplatku neshledal pro jeho vrácení zákonné podmínky, protože učinil zjištění o tom, že placení poplatku za dané herní zařízení je v souladu se zákonnou úpravou. S tímto právním zjištěním se soud ztotožňuje, protože tu přeplatek ve smyslu § 154 odst. 1 daňového řádu není. Proto nemohl být žalobci v přezkoumávaných dvou řízeních přeplatek vrácen.

Žalobce rovněž namítá nesprávnou formulaci a citaci příslušného ustanovení ve výroku rozhodnutí správce poplatku, kdy formulaci „zamítá“ považuje žalobce za vadnou. Podle ustanovení § 155 odst. 2 daňového řádu vrátí správce daně daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. Jelikož vratitelný přeplatek správce poplatku ve vztahu k žalobci neevidoval, jeho žádost zamítl. Pozitivně textované ustanovení právního předpisu musí z logiky věci implikovat i možnost vydání negativního výroku, jestliže zamítnutí či nevyhovění žádosti není v rámci daňového řádu výslovně či samostatně upraveno. Opačný výklad by totiž mohl ad absurdum znamenat skutečnou nemožnost zamítnout požadovaný záměr správcem poplatku a naopak zřejmě jeho povinnost každé podané žádosti vyhovět. Proto soud považuje rozhodnutí v otázce formulace týkající se zamítnutí žádosti žalobce o vrácení přeplatku za souladné s platnou právní úpravou, když nadto správce poplatku ve výroku svého rozhodnutí uvedl i příslušné ustanovení, podle kterého v této věci rozhodoval.

Soud také naposledy připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, v němž ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivní videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž tak argumentaci prezentované v tomto rozsudku.

Obiter dictum soud odkazuje na zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. také zákon o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tím byl ostatně nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takové zařízení systému provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických Pokračování
- 9 -
10Af 31/2012

herních zařízení“. Nepřímo tak jsou přijetím zákona č. 300/2011 Sb. potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. V konečné míře pak novela konvaliduje i s rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zejména s ohledem na jeho nález ze dne 14.6.2011, čj. Pl. ÚS 29/10.

Soud rovněž toliko podpůrně míní novelu zákona o loteriích provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. a účinnou od 1.1.2012, neboť tato novela přinesla mj. legislativní vymezení centrálního loterijního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy) prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bude v ustanovení § 2 písm. l) stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“. Stejně tak důležitý je postup zákonodárce, kterým v nově vloženém odst. 6 ustanovení § 50 zákona o loteriích definuje provozování sázkových her, loterie nebo jiné podobné hry tak, že se jím rozumí mj. vlastní provoz interaktivních videoloterních terminálů, včetně přijímání vkladů, výplaty výher a dalších úkonů směřujících k uzavírání smluvních vztahů mezi provozovatelem a sázejícím a za provozování naopak nepovažuje řídící provozní činnost provozovatele, provoz centrálních serverů, uzavírání smluvních vztahů provozovatele a jeho smluvních partnerů, vyřizování reklamací a ostatní administrativní činnost související s provozem loterií a jiných podobných her. Je tedy zřejmé, že zákonodárce pouze potvrdil zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterních systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné rozdíly ve vztahu mj. k plnění související poplatkové povinnosti.

Žalovaný se s odvolacími námitkami v jednotlivých rozhodnutích o odvoláních věcně vypořádal a ve své podstatě na uplatněné odvolací námitky reagoval. Z právní úpravy konkrétního místního poplatku jsou práva a povinnosti provozovatelů videoloterních terminálů seznatelné a právní předpis nebyl vyložen v rozporu s interpretačními pravidly, na které se v žalobě poukazuje. Z toho důvodu není přiléhavý odkaz žalobce na jím označené rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Povinnost platit místní poplatek je na základě předpisů o loteriích a místních poplatcích předvídatelná. Možnosti různé interpretace se nenabízejí a daná právní úprava nikterak nezasáhla do právní jistoty provozovatelů videoloterních terminálů, předvídá-li placení místního poplatku. Jestliže se vybírání místního poplatku opírá o zákonnou úpravu, která byla provedena obecně závaznou vyhláškou, pak státní moc byla uplatněna v zákonných mezích, a k vybírání místního poplatku nedochází na základě rozšiřujícího výkladu právních norem. Naopak nová právní úprava svědčí pro správnost přijatého výkladu poplatkové povinnosti provozovatelů konkrétních zařízení.

Protiústavnost přijetí ust. § 1 písm. g) a § 10a zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zák. č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zák. č. 458/2011 Sb. nebyla Ústavním soudem v řízení vedeném pod. sp. zn. Pl. ÚS 6/12 zjištěna. Z tohoto nálezu Pokračování
- 10 -
10Af 31/2012

ze dne 9.1.2013 soud vychází a řídí se výkladem Ústavního soudu o tom, že tu nejsou procedurální vady při přijímání dané právní úpravy.

Soud ve vztahu k žalovaným rozhodnutím ani k rozhodnutím správce poplatku neidentifikoval důvody, jež by je činily ve smyslu ustanovení § 105 daňového řádu nicotnými. Správce poplatku byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný, rozhodnutí netrpí vadami, které by je činily vnitřně rozpornými nebo právně či fakticky neuskutečnitelnými a rozhodnutí ani nebyla vydána na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem poplatku.

Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnost.

Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Pokračování
- 11 -
10Af 31/2012

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 23. května 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Šárka Vondřejcová