10 A 42/2011 - 34Rozsudek KSCB ze dne 05.10.2011

10A 42/2011 – 34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V. M., zast. JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem AK, ul. 28. října 184, Příbram VII, proti žalované České republice - Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Lannova 26, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19.4.2011, čj. ŘKŘ-652/2011, takto:

Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 19.4.2011, čj. ŘKŘ-652/2011, sezrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 760,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 2.6.2011 domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, které považuje za nesprávné z důvodu pochybení žalované při výpočtu výše odchodného.

Pokračování
- 2 -
10A 42/2011

Dle žalobce je výše odchodného stanovena nesprávně, neboť při výpočtu průměrného měsíčního výdělku žalobce nebylo počítáno se 150 hodinami žalobcem odpracovaných přesčasových hodin, které by mu měly být proplaceny. V roce 2010 odpracoval žalobce celkem 577 přesčasových hodin, ale ze strany žalované mu bylo proplaceno pouze 427 přesčasových hodin. S ohledem na skutečnost, že žalovaná při výpočtu odchodného nezohlednila požadavek žalobce po proplacení 150 přesčasových hodin z roku 2010, bylo odchodné vyměřeno v nesprávné výši.

Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že přesčasové práce mu nebyly nařizovány v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). V roce 2010 pracoval na pracovišti zajišťujícím provoz celostátní linky 158, na kterém musí být dle interních předpisů Policie České republiky (dále jen „PČR“) neustále, tj. 24 hodin denně minimálně dva zaměstnanci. Na tomto pracovišti byl dlouhodobý podstav zaměstnanců (v roce 2010 zde bylo celkem 10 zaměstnanců), který byl neustále řešen pomocí nařizovaných přesčasových prací, kdy v případě žalobce činil počet přesčasových hodin v roce 2008 celkem 433 hodin a v roce 2009 celkem 425 hodin. Celkem bylo v roce 2010 na pracovišti Písek odpracováno 3668 přesčasových hodin, přičemž za celý rok nebylo pro pracovníky tohoto pracoviště vyhlášeno žádné výjimečné, mimořádné ani krizové opatření. K nařizování práce přesčas nedocházelo v souladu s ustanovením § 54 služebního zákona. Za důležitý důvod nelze považovat překonávání dlouhodobých personálních problémů zaměstnavatele Přesčasové práce nebyly navíc ze strany žalované řádně odůvodněny. Žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 10 A 34/2010, ve kterém byl vyjádřen totožný názor.

Žalobce také namítá, že žalovaná nerozhodla o celém předmětu řízení, když žalobce požádal žalovanou podáním ze dne 29.12.2010 o doplacení přesčasových hodin zpětně za období tří let. Dle sdělení žalované měla být tato jeho žádost připojena k odvolání žalobce proti výši odchodného. O žádosti žalobce tak mělo být žalovanou rozhodnuto v rámci odvolacího řízení. Žalobou napadené rozhodnutí však neobsahuje žádný výrok, kterým by bylo o jeho žádosti o proplacení přesčasových hodin za období posledních tří let rozhodnuto.

Žalobce navrhuje žalobou napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím prvoinstančním zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29.6.2011 uvedla, že služba přesčas byla ve vztahu k žalobci nařizována v souladu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Z § 112 odst. 2 citovaného zákona vyplývá, že příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (zákon nezná formulaci „150 přesčasových nezaplacených hodin“). Zákon tak v tomto případě nerozlišuje, z jakého důvodu vedoucí příslušník výkon služby přesčas nařídil, toliko v ustanovení § 54 služebního zákona konstatuje, že v důležitém zájmu služby lze nařídit pouze 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce. Pojem důležitý zájem služby upravený v ustanovení § 201 služebního zákona. Je dostatečně široký právě proto, aby zahrnoval veškeré potřeby bezpečnostního sboru. Plnění úkolů podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů je vždy postupem v důležitém zájmu služby. V ostatních případech je to možné pouze při vyhlášení krizového stavu anebo ve veřejném zájmu, kdy za veřejný zájem může být označena každá činnost policejního sboru, poněvadž tento je ve veřejném zájmu zřízen. Právní úprava nezná tzv. „dohodnutou“ službu konanou přesčas (tj. mimo rámec ustanovení § 54 služebního zákona), omezení jsou založena pouze Pokračování
- 3 -
10A 42/2011

vůči těhotné příslušnici, příslušnici do konce devátého měsíce po porodu a příslušníci, která kojí (§ 85 odst. 2 služebního zákona). Žádost o proplacení služby přesčas, která byla nařízena dle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, je zcela právně nepřípustná a zjevně bezpředmětná.

Pracoviště integrovaného operačního střediska žalované jsou obsahem činnosti velmi specifická, mj. zabezpečují komunikaci s veřejností. Nelze mít pochybnost, že bylo v důležitém zájmu služby udržení nepřetržitého chodu tohoto pracoviště, že bylo v zájmu bezpečnostního sboru včas a kvalitně plnit úkoly ve prospěch občanů a naplnit tak poslání tohoto pracoviště. Jsou zde rovněž specifické požadavky na zde pracujícího policistu, jakož i kvalifikační předpoklady. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že jej lze plnohodnotně nahradit jiným policistou bez dlouhodobé přípravy a praxe ve výkonu služby. Všechny tyto okolnosti zasazené do kontextu restrikcí různého typu velmi omezují, až znemožňují omezovat čerpání přesčasové práce, ačkoliv je vždy nařizována v souladu s platnou právní úpravou.

K požadavku doložení zákonných důvodů nařízení jednotlivých přesčasových směn je nutno odkázat na ustanovení § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Rozkaz k výkonu služby přesčas vyplývá z potřeb služby a jejího výkonu. O nařízení výkonu služby není vedeno řízení, nelze se proto odvolat a není tedy možný ani soudní přezkum. Soudy ve správním soudnictví nemohou přezkoumávat dodržení povinnosti odůvodnit nařízení služby přesčas - § 70 písm. a) s.ř.s.

Odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 A 34/2010-28 je irelevantní, neboť soudní precedens je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury, nikoliv v rámci právního řádu České republiky, neboť v kontinentálním typu právní kultury rozhodnutí vyšších soudů nejsou formálně obecně závazná a vymahatelná, pouze klíčové judikáty vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv mají quasiprecedenční význam.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za srozumitelné, přezkoumatelné, určité a v souladu se zákonem a navrhuje žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout.

V replice ze dne 18.7.2011 žalobce nesouhlasí s argumentací žalované. Práce přesčas má být zcela mimořádná a výjimečná, jak vyplývá mj. i z důvodové zprávy k ustanovení § 54 služebního zákona. Zásady pro nařizování práce přesčas na pracovišti dodržovány nebyly. Služba přesčas byla plánována měsíc dopředu a bylo tím řešeno nedostatečné personální obsazení pracoviště a rovněž značná úspora pro žalovanou. Tvrzení žalované o specifičnosti práce na pracovišti je zcela účelové a nepravdivé. Praxi zde bez problémů vykonávali i policisté po cca 2 dnech zaškolení. Nařizování práce přesčas nebylo pouze v mimořádných či výjimečných případech, ale stalo se běžnou praxí plánů služeb od roku 2007.

Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti:

Žalobce ukončil služební poměr u Policie ČR na vlastní žádost ke dni 31.12.2010. Rozhodnutím žalované ze dne 3.1.2011 čj. ŘLZ-13/2011 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 283 200,- Kč, které bylo vypočteno jako 6-násobek měsíčního služebního příjmu (průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok, tj. rok 2010), který činil 47 200,- Kč. Žalobce rozhodnutí převzal dne 10.1.2011.

Pokračování
- 4 -
10A 42/2011

Dne 31.12.2010 podal žalobce žalované žádost o doplacení neproplacených přesčasových hodin zpětně za období 3 let, včetně zákonem stanovených úroků z prodlení. Žalobce zároveň odkázal na rozsudek soudu čj. 10A 34/2010-28 a jím provedený výklad dotčených ustanovení služebního zákona. Ke stížnosti žalobce ze dne 14.2.2011 mu žalovaná sdělila, že jeho žádost byla řádně zaevidována a později připojena k jeho odvolání pro rozhodnutí ze dne 3.1.2011 čj. ŘLZ-13/2011.

Proti rozhodnutí žalované ze dne 3.1.2011 čj. ŘLZ-13/2011 podal žalobce odvolání, ve kterém opět namítal neproplacení 150 přesčasových hodin, které byly navíc nařízeny v rozporu s ustanovením § 54 zákona č. 361/2003 Sb. Žalobce také poukázal na svoji žádost o doplacení těchto hodin ze dne 31.12.2010.

Ve smyslu ustanovení § 194 služebního zákona byl za účelem projednání, posouzení a zpracování doporučení ve věci odvolání žalobce určen tříčlenný senát poradní komise ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje.

Senát projednal odvolání žalobce dne 8.3.2011 a následně vydal jednomyslně přijaté doporučení, v němž konstatoval, že při vydání rozhodnutí ze dne 3.1.2011, čj. ŘLZ-13/2011 k porušení zákona nedošlo a rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Argumentace z Doporučení senátu poradní komise čj. KRPC-1081-12/Čj-2011-020009 odpovídá obsahové stránce vyjádření žalované k podané žalobě. Senát poradní komise odvolacímu orgánu doporučil, aby odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil.

Žalovaná se následně v žalobou napadeném rozhodnutí se stanoviskem senátu poradní komise plně ztotožnila, využila jeho textaci a odvolání žalobce podle ustanovení § 190 odst. 8 služebního zákona zamítla. Současně potvrdila prvoinstanční rozhodnutí. Zároveň se v napadeném rozhodnutí uvádí, že s ohledem na ustanovení § 207 služebního zákona byla provedena kontrola zaměřená na plánování a vykazování doby služby přesčas odvolatele zpětně až do roku 2008 [přesčas nad limit 150 hodin (placený): 2008 - 283 hodin, 2009 - 275 hodin, 2010 - 316 hodin]. Uvedená služba přesčas byla nařízena v souladu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 5.4.2011.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žaloba tedy byla podána osobou oprávněnou (aktivně legitimovanou) a byla podána včas.

Kromě splnění základních podmínek soudního řízení (zejména vyčerpání řádných opravných prostředků, včasnost žaloby apod.), které se ověřují vždy v prvé řadě, a to dříve než soud zahájí samotný (věcný) přezkum napadeného rozhodnutí, je třeba rovněž v souladu se stávající judikaturou, jakož i s ustanovením § 76 s.ř.s. ověřit, zda rozhodnutí netrpí vadami takového významu, jež by způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, a tedy i jeho zrušení, a to bez jednání. K tak zásadním vadám řízení soud přihlíží ex officio, ačkoli jinak v zásadě platí vázanost soudu mezemi žalobních bodů (srov. § 75 odst. 2 s.ř.s.).

Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí neobsahuje dostatek důvodů, z nichž by bylo zřejmé, proč odvolací správní orgán odvolání Pokračování
- 5 -
10A 42/2011

žalobce zamítl, a že je proto v konečném důsledku nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Je povinností soudu, aby dříve než vyloží odůvodnění rozhodnutí v právě projednávané věci, připomněl, že v obdobné věci rozhodoval již rozsudkem čj. 10A 34/2010 - 28 ze dne 20.8.2010 a že již tehdy své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil a vyložil tak právní posouzení skutkově bezmála shodného případu. Je rovněž na místě upozornit žalovanou na skutečnost, že proti výše uvedenému rozsudku nevyužila svého práva podat kasační stížnost, pokud se závěry rozsudku, jak vyplývá z právě projednávané věci, ve které se ve významné části žalobou napadeného rozhodnutí zabývá polemikou se závěry rozsudku čj. 10A 34/2010 – 28, nesouhlasí. Pokud závěry posledně uvedeného rozsudku žalovaná aktivně a právem aprobovanými prostředky nerozporovala, což mělo dle jejího vyjádření za následek sérii dalších obdobných požadavků jejích (bývalých) zaměstnanců očekávajících legitimně v návaznosti na akceptaci posouzení věci soudem v rámci rozsudku čj. 10A 34/2010 – 28 ze strany žalované postup souladný s platným právem, není odpovídající, že svoji tehdejší argumentaci aktualizuje i v právě projednávané věci a postupu, který byl již v minulosti soudem posouzený jako nesprávný a nedostatečný.

Soud žalované ve vztahu k jím namítané teoretické úvaze o pramenech práva v různých typech právní kultury v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu rovněž připomíná, že „judikatura soudů představuje jeden z pramenů práva, a to i v kontinentálním právním prostředí. S precedenty je však třeba pracovat odlišně než s právními předpisy. Precedens totiž nepředstavuje nic jiného, než zobecnitelné pravidlo chování (normu), avšak vždy vztahující se primárně ke konkrétní soudem rozhodované věci.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 34/2009 - 65, dostupný na www.nssoud.cz).

Z hlediska požadavku po předvídatelnosti soudního rozhodování soudu je třeba zdůraznit, že k odklonu od své předchozí rozhodovací činnosti by měl soud přistupovat vždy uvážlivě a to jen v odůvodněných případech, zejména tehdy, pokud v mezidobí od vydání předchozího rozhodnutí dojde ke změně platné právní úpravy. Ale ani v takovém případě nelze revidovaný názor použít zpětně pro posouzení již projednaných či rozhodnutých případů. Ve shora citovaném rozhodnutí k tomu Nejvyšší správní soud uvádí: „Judikatorní odklon je nezbytným faktorem, který se v rozhodovací činnosti soudů vyskytuje. Jakkoliv na straně jedné je určitě nežádoucí, aby k němu docházelo příliš často, představuje na straně druhé nezbytný dynamický prvek v rozhodovací činnosti soudů. Pokud však dojde v důsledku sjednocovací činnosti k tomu povolaného orgánu…k judikatornímu odklonu, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by tomu bylo v neprospěch účastníků řízení, resp. soukromých subjektů (…). Jinak řečeno, v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby se v důsledku provedeného judikatorního odklonu zpětně zhoršilo procesní postavení účastníka řízení (viz zásada in dubio mitius)“.

Pokud jde o základ podané žaloby, jsou tvrzená především pochybení a nedostatky ve způsobu plánování, vykazování a proplácení služby vykonané žalobcem nad rámec základní doby služby. K tomu soud uvádí, že služba přesčas je primárně upravena v ustanovení § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu – vyjma ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). Pokračování
- 6 -
10A 42/2011

S tím služební zákon počítá i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu.

Zákonodárce již při přijímání služebního zákona předpokládal, že mohou nastat situace, za kterých bude třeba příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost tuto službu vykonat (srov. důvodová zpráva k vládnímu návrhu služebního zákona s. 111, tehdy ještě bez limitu 150 hodin ročně, zdroj http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1002&ct1=0). Proto za tím účelem stanovil v ustanovení § 54 zákonné podmínky, za kterých (jedině) lze výkon služby přesčas nařídit. V takovém případě se rozsah 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za řádně odpracované hodiny v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu další služební příjem nedostane. To mj. také odpovídá úpravě náhradního volna a služebního příjmu za službu přesčas dle ustanovení § 125 služebního zákona, podle něhož má příslušník nárok na náhradní volno (popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku) až za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce.

Extrakcí výše uvedených pravidel lze dovodit podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Těmito podmínkami jsou: 1/ důležitý zájem služby, 2/ z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3/ odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4/ maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu.

Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže.

Pokud jde o podmínku důležitosti zájmu služby, ponechává zákonodárce pro (služební) praxi značný aplikační prostor v podobě poměrně široké definice v ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona, kdy za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Ve vztahu k nařizování služby přesčas tak bude především věcí příslušných vedoucích pracovníků žalované, aby vždy v mezích daných tímto ustanovením potřebu, rozsah a (vůbec) přípustnost nařízení výkonu služby přesčas zvážili.

Žalovaná k tomu ve svém rozhodnutí pouze uvádí, že vymezení pojmu důležitý veřejný zájem musí být dostatečně široké právě proto, aby zahrnoval veškeré potřeby bezpečnostního sboru. Bezpečnostní sbor je povinen zajistit plnění úkolů podle zákona č. 273/2008 Sb. včas a kvalitně a postup, kdy jsou odstraňovány překážky bránící plnění tohoto úkolu, nehledě na to, o jaké překážky se jedná a jak dlouhého mají trvání, je podle žalované vždy postupem v důležitém zájmu služby.

Pokračování
- 7 -
10A 42/2011

S takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Tuto výjimečnost lze dovodit již ze samostatné úpravy tohoto mimořádného opatření v rámci služebního zákona jako doplňkového fondu služebních hodin nad zákonem stanovenou základní dobu služby příslušníka v rozsahu 37,5 hodin týdně (§ 52 odst. 1 služebního zákona). Předpoklad výjimečnosti ostatně potvrzuje i stanovisko Policejního prezidenta čj. SP-350/PR-2007, podle kterého je „systematické plánování služby přesčas v rozporu se zásadami zákona o služebním poměru“ (obdobně též vyjádření Policejního prezidia ČR čj. PPR-483-2/K-ALO-2007 – srov. „Služba přesčas je právními předpisy považována za službu výjimečnou.“). Pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem, a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodiny týdně (150 hodin / 52 týdnů) na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat, a pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v ustanovení § 52 odst. 2 služebního zákona. Určité ratio při přijímání legislativy je třeba předpokládat, a proto aprobace názoru žalované o jisté samozřejmosti výkonu služby přesčas nemůže být ze strany soudu přijata. Výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek (což ostatně žalovaná nepřímo potvrdila ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29.6.2011 – srov. „Všechny tyto okolnosti zasazené do kontextu restrikcí různého typu velmi omezují, až znemožňují omezovat čerpání přesčasové práce…“). Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod ustanovení § 54, resp. § 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby. Prostor pro takový výklad platné právní úpravy soud nespatřuje a ani napadené rozhodnutí se uvedenými námitkami žalobce nezabývá do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné.

S tím totiž na druhé straně souvisí povinnost takový postup náležitě odůvodnit. Soudy ve správním soudnictví pak budou moci dodržení vymezených mantinelů správní úvahy posoudit a přezkoumat, a to mj. s ohledem na odůvodnění, jež musí správní úvahu z podstaty věci doprovázet. Soud nerozporuje tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle ustanovení § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Je samozřejmé, že o nařízení služby přesčas se nevede formalizované řízení, ale má zřejmě povahu rozkazu vedoucího příslušníka. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že z hlediska aplikace ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona (mj. též ve spojení s ustanovením 112 odst. 2 služebního zákona) a přípustnosti přezkoumání dodržení výše uvedených zákonných pravidel, jejichž event. nedodržení může zasáhnout do práv žalobce, je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. Kabinetní nařizování služby přesčas bez reálné možnosti postup žalované přezkoumat nemá v platné právní úpravě oporu. Soud totiž v takovém případě nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda logicky plyne z objektivních okolností a zda k němu správní orgán dospěl řádným postupem. V opačném případě by došlo k vyprázdnění obsahu soudního přezkumu v těchto věcech, který by se stal pouhou formální početní kontrolou odečtu 150 přesčasových hodin (§ 54 odst. 1 služebního Pokračování
- 8 -
10A 42/2011

zákona) od celkově odpracovaných hodin přesčas. V daném případě soud ke zhodnocení postupu žalované přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí přezkoumatelným. Soudní přezkum by v takovém případě ztratil smysl.

Soud znovu zdůrazňuje povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy správního (zde služebního) orgánu (k tomu srov. již např. judikaturu Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 95/93-30 ze dne 25.3.1994), ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalované, kdy je mj. podle výše citovaného stanoviska Policejního prezidenta čj. SP-350/PR-2007 „případné plánování služby přesčas nutno vždy řádně odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá § 54 zákona o služebním poměru“. Za takový postup odpovídají v návaznosti na závěry porady policejního prezidenta s řediteli správ krajů všichni služební funkcionáři a vedoucí příslušníci s tím, že tento úkol je trvalý. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje a žalovaná se s námitkami žalobce v tomto rozsahu (vyjma citace platné právní úpravy a jejího výše předestřeného výkladu) nevypořádala. Soud proto nemá prostor k tomu, aby uvedenou námitku mohl přezkoumat a posoudit tak oprávněnost, resp. přípustnost nařízení služby přesčas a z toho event. vyplývající příjmové nároky žalobce ve vztahu k přiznané výši odchodného. Spis žádné podklady v tomto směru rovněž neobsahuje.

S tím souvisí také nemožnost soudu posoudit přípustnost nařízení přesčasových hodin žalobci v rozsahu stovek hodin ročně (2008: 150 + 283 hodin, 2009: 150 + 275 hodin, 2010: 150 + 316 hodin), neboť z postupu žalované není zřejmé, z jakých důvodů práci přesčas v takovém rozsahu žalobci nařizovala. Odůvodnění má své opodstatnění i z hlediska požadavku právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. I kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze, jak je uvedeno výše, z jednání žalované pro nedostatek odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být žalovanou oprávněně (ústavně-konformně) nařizovány pouze na základě ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných (služební zákon požadavek výjimečnost explicitně zdůrazňuje) případech ve veřejném zájmu. Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas tak evidentně chybí. Soud tedy nemá možnost posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné. Žalovaná k tomu pouze uvádí, že jelikož zákon přesně veřejný zájem nedefinuje, může být takto označena každá činnost policejního sboru, neboť ten je ve veřejném zájmu zřízen. S výkladem žalované v tomto směru rovněž nelze souhlasit, neboť veřejný zájem je třeba dovozovat v každém jednotlivém případě a jeho paušalizace na jakoukoliv činnost žalované by bylo v rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale rovněž s teoretickým pojetím toho, co veřejný zájem ve skutečnosti je a jak s tímto pojmem pracovat. Nehledě na to, že „výjimečnost“ předpokládaná služebním zákonem je ve zřejmé kontrapozici s trvalou praxí plánování přesčasových hodin.

Soudem proto nelze pro výše uvedené nedostatky posoudit přípustnost nařízené služby přesčas za podmínek daných v ustanoveních § 54 odst. 1 a 2 služebního zákona. Jenom tehdy, pokud by k nařízení služby přesčas došlo v souladu s citovanými ustanoveními služebního zákona, by byl správný názor žalované o neproplácení prvních 150 přesčasových hodin ročně Pokračování
- 9 -
10A 42/2011

z důvodu jejich zohlednění při stanovení služebního příjmu žalobce (§ 112 odst. 2 služebního zákona).

Soud se rovněž zabýval námitkou žalobce o tom, že správní orgán nerozhodl o celém předmětu řízení. Žalobce totiž podal žalované dne 31.12.2010 žádost o doplacení neproplacených přesčasových hodin zpětně za období 3 let, včetně zákonem stanovených úroků z prodlení a žalovaná mu dne 14.2.2011 sdělila, že jeho žádost byla řádně zaevidována a později připojena k jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 3.1.2011 čj. ŘLZ-13/2011, ale výrok v této věci žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje. Soud shledává postup žalované i v této části nepřezkoumatelným, když není zřejmé, zda žalovaná učinila žádost žalobce ze dne 31.12.2010 předmětem tohoto řízení či zda jej zohlednila v rámci odvolacího řízení, které bylo ukončeno žalobou napadeným rozhodnutím. Předmětem vedeného správního řízení bylo rozhodování o přiznání odchodného žalobci v návaznosti na skončení jeho služebního poměru. Není proto zřejmé, jak hodlala žalovaná žádost žalobce o proplacení všech přesčasových hodin za poslední 3 roky v tomto řízení zohlednit, resp. zda bylo o této žádosti zahájeno jiné řízení event. s řízením o přiznání odchodného následně způsobem předpokládaným v platné právní úpravě spojené. Vyjádření žalované ze dne 14.2.2011 je v tomto směru nejasné a pokud hodlala žalovaná pro účely probíhajícího odvolacího řízení zohlednit pouze námitky týkající se přesčasových hodin souvisejících s výpočtem výše odchodného, bylo na místě uvedenou úvahu do rozhodnutí pojmout. Žalovaná sice na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí poukazuje na 3letou lhůtu pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru a odkazuje na blíže nespecifikovanou „přílohu č. 1“, ale souvislost s předmětem řízení není zcela zřejmá. Jestliže bylo záměrem žalované o žádosti ze dne 31.12.2010 rozhodnout, nepostačí pouhá reakce v rámci jiného správního rozhodnutí, ale postup by měl být formalizován do předepsané podoby. Jestliže naopak žalovaná žádost za způsobilou k samostatnému projednání neshledala, pak není jasné, proč ji připojovala k odvolání žalobce proti rozhodnutí o přiznání odchodného a zřejmě na ni v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí také reagovala.

S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez jednání zrušil a věc podle ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované vrátil k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce byl v řízení úspěšný. Soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení za řízení před krajským soudem, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč, odměnu za právní zastoupení stanovenou paušální částkou 2 x 2 100,- Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 advokátního tarifu a 2 x 300,- Kč režijní paušál a 960,- Kč na dani z přidané hodnoty, které je zástupkyně žalobkyně plátcem, takže celkem náklady činí částku 7 760,- Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, z důvodů podle § 103 odst. 1 s.ř.s. prostřednictvím soudu podepsaného ve dvou stejnopisech. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti musí být zastoupen advokátem.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 5. října 2011

Pokračování
- 10 -
10A 42/2011

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Balejová v.r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka