62 A 37/2015 - 125Rozsudek KSBR ze dne 31.01.2017

62A 37/2015-125

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně: M. R., bytem J. 423, M., proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti: I. Centizio s.r.o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, II. ČSAD Uherské Hradiště a.s., se sídlem Malinovského 874, Uherské Hradiště, zastoupená JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem Cejl 62b, Brno, III. Mini Mini s.r.o., se sídlem Tatarkova 729/10, Praha 4, IV. Obec Mistřice, se sídlem Mistřice 9, V. A. R., bytem J. 423, M., o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 17.12.2014, č.j KUZL-63148/2014,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2014, č.j. KUZL-63148/2014, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Mistřice (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 12.9.2014, č.j. 1/2013, kterým bylo určeno, že na pozemcích parc. č. „X“, „X“, „X“, „X“, „X“ a st. p. „X“, v katastrálním území Javorovec, v prostoru obratiště linkových autobusů, existuje veřejně přístupná účelová komunikace.

I. Podstata věci

Dne 12.9.2014 vydal prvostupňový orgán pod č.j. 1/2013 ve smyslu § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnutí o tom, že na pozemcích parc. č. „X“, „X“, „X“, „X“, „X“ a st. p. „X“, v katastrálním území Javorovec, obci Mistřice, v prostoru obratiště linkových autobusů, existuje veřejně přístupná účelová komunikace. Prvostupňový orgán při svém rozhodování vycházel z výsledků místního šetření a výpovědí svědků.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl a věcně se ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu, že se v daném případě jedná o komunikaci sloužící široké veřejnosti jako spojnice tří místních komunikací a jako obratiště autobusů. Tato točna vznikla na základě konkludentního souhlasu původních vlastníků, kteří ji věnovali široké veřejnosti, což mimo jiné vyplynulo z výpovědi původního vlastníka R. Š. S odkazem na tehdejší judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl, že nebylo již třeba explicitně zkoumat naplnění znaku nutné komunikační potřeby.

Závěry žalovaného, respektive prvostupňového orgánu, nyní žalobkyně napadá podanou žalobou.

II. Shrnutí žalobní argumentace

Žalobkyně namítá, že posuzovaná komunikace není veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť nebyly naplněny znaky, které takovou komunikaci definují.

Podle žalobkyně nebyla splněna již podmínka znatelnosti komunikace v terénu. Žalobkyně připouští, že v terénu je zbudována plocha s živičnou povrchovou úpravou, nicméně tato skutečnost není natolik zásadní, aby mohl být naplněn první ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Nadto dodává, že tento povrch byl na veřejně přístupnou účelovou komunikaci umístěn bez územního rozhodnutí a stavebního povolení. Žalobkyně dále poukazuje na to, že předmětná komunikace není vedena ani v přehledu o veřejně přístupných účelových komunikacích ve smyslu § 63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).

Dále žalobkyně namítá, že pojem spojnice pro vlastníky nemovitostí byl jak v napadeném, tak v prvostupňovém rozhodnutí vyložen zcela účelově. Podle žalobkyně točna autobusů nikdy nesloužila pro vlastníky sousedních nemovitostí. Funkci takové spojnice plní vlastní místní komunikace a točna tuto funkci nijak nenahrazuje.

Žalobkyně dále namítá, že souhlas vlastníka nebyl prvostupňovým orgánem prokázán, neboť dokazování bylo v tomto směru neúplné. Svědci byli podle žalobkyně dopředu vybráni. Nebyli proto schopni podat objektivní informaci o věci. Prvostupňový orgán podle žalobkyně opomenul provést svědecké výpovědi původních vlastníků.

Žalobkyně též odmítá, že by byl naplněn znak nutné komunikační potřeby, protože točna je nepotřebná a neplní funkci spojnice nemovitostí vlastníků, což by bylo možné zjistit místním šetřením, které však nebylo provedeno.

V podané replice žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci a zdůraznila, že svědek F. H. se do obce přistěhoval až v roce 1966, tedy poté, co již byla točna vybudována a že souhlasy původních vlastníků jsou poplatné době, ve které se točna budovala.

Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Na svém procesním postoji žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného

Žalovaný předně odkazuje na stranu 10 až 13 napadeného rozhodnutí, kde se s námitkami žalobkyně dostatečně vypořádal. S ohledem na zásadu koncentrace řízení a zásadu neúplné apelace (§ 82 odst. 4 správního řádu) nemohlo být žalobkyni, pokud jde o odvolací námitky obsahující návrhy na provedení nových důkazů, vyhověno. Žalovaný dále poukazuje na to, že souhlas původních vlastníků pozemků, na nichž je umístěna veřejně přístupná účelová komunikace, prokazuje zejména výslech svědka R. Š. a F. H. Žalovaný uvádí, že veřejně přístupná účelová komunikace byla pokojně užívána širokou veřejností až do roku 2013, kdy nový vlastník pozemků pan S. začal bránit v jejím užívání.

Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení

Osoba zúčastněná na řízení I. ve svém vyjádření podrobnou argumentací akcentovala nepotřebnost točny a zdůraznila, že hájí své vlastnické právo proti užívání části cesty soukromou dopravní společností. I poté, co osoba zúčastněná na řízení I. část točny zahradila, řidiči autobusy v místě otočili.

V. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnila žalobkyně v podané žalobě podle § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s.

Soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s.

Spornou otázkou v nyní projednávané věci je, zda komunikace umístěná na pozemcích parc. č. „X“, „X“, „X“, „X“, „X“ a st. p. „X“, v katastrálním území Javorovec, v obci Mistřice, naplňuje znaky charakterizující veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jinými slovy, zda se v předmětné věci jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci či nikoli.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), je pozemní komunikací dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

Komunikace tak bude mít charakter veřejně přístupné účelové komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace (vymezené v § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), a současně pojmové znaky účelové pozemní komunikace vymezené v § 7 odst. 1 tohoto zákona.

První dva znaky účelové komunikace definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků.

V této souvislosti je nutné poukázat na další dva znaky, jež z textu citované normy explicitně neplynou, nicméně byly dovozeny judikaturou, a těmi jsou 3) souhlas vlastníka pozemku dotčeného obecným užíváním a 4) naplnění podmínky nutné komunikační potřeby (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2000 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 a ze dne 7.10.2003 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, č.j. 5 As 20/2003-64, či ze dne 7.4.2011, č.j. 2 As 84/2010-128). Tyto korektivy vyplývají ze skutečnosti, že veřejným užíváním pozemku bez náhrady je zásadním způsobem zasaženo do vlastnického práva majitele dotčeného pozemku ve smyslu § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Aby mohl být dán veřejný zájem na zachování určité cesty, musí tato cesta naplňovat nutnou komunikační potřebu, a to alespoň k jedné z nemovitostí. Zároveň však vlastník dotčeného pozemku musí připustit její užívání veřejností, tedy neomezeným (neurčitým) okruhem osob. Pouze za stavu, kdy sám vlastník s veřejným užíváním souhlasí, je možné tento zásah do vlastnického práva ve prospěch veřejného užívání legitimovat (nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS).

Prvním znakem veřejně přístupné účelové komunikace je znatelnost cesty v terénu. Předně se tedy musí jednat o dopravní cestu (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), jež je stálá a v terénu patrná. „Veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, musí představovat v terénu určitý koridor, který je jednoznačně identifikovatelný co do rozlišitelnosti v okolním prostoru, přičemž tento koridor musí jevit známky toho, že je užíván jako dopravní cesta.“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 28.11.2014, č.j. 30 A 69/2013-78).

Žalobkyně připouští, že na části dotčených pozemků se nachází plocha s živičným povrchem, avšak podle ní tato skutečnost nevede k naplnění prvního ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace.

Ze správního spisu, konkrétně z fotografií pořízených při místním šetření ze dne 3.2.2014, je zřetelný živičný povrch předmětné plochy komunikace. Nutno zdůraznit, že se jedná o povrch, jenž je srovnatelný s povrchem navazujících místních komunikací sloužících k užívání silničními vozidly. Tento povrch se přitom zřetelně odlišuje od zbývající plochy jednotlivých pozemků, na nichž je umístěn. V této souvislosti není bez významu ani období vzniku této komunikace (60. léta 20. století), a tedy i její permanentnost. Lze tak konstatovat, že se jedná o komunikaci stálou, zřetelně vyznačenou v terénu a od zbývajících částí dotčených pozemků odlišitelnou. První znak veřejně přístupné účelové komunikace je tak bezesporu naplněn.

Veřejně přístupnou účelovou komunikací se komunikace využívaná veřejností stává fakticky, aniž by o její existenci mělo být rozhodováno ve zvláštním správním řízení. Je irelevantní, zda o jejím vybudování probíhalo územní či stavební řízení. Na její existenci nemá vliv ani záznam v katastru nemovitostí či v seznamu veřejně přístupných účelových komunikacích. Skutečnost, že předmětná pozemní komunikace není zapsána v seznamu dle zákona o ochraně přírody a krajiny, je tedy rovněž bez významu.

Námitky zpochybňující stálost a znatelnost předmětné komunikace v terénu tedy nejsou důvodné.

Pokud jde o zpochybnění naplnění druhého znaku veřejně přístupné účelové komunikace, tak točna, jež zasahuje do pozemku žalobkyně a osob zúčastněných na řízení I., III. a V., nepochybně slouží jako spojnice mezi pozemky a jinými komunikacemi. Argumentuje-li žalobkyně, že tato točna leží na křižovatce místních komunikací, tak to nezpochybňuje na základě obsahu správního spisu ani zdejší soud. Ovšem křižovatka, tedy místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují (§ 2 písm. w/ zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů), je od točny vizuálně neoddělitelná, resp. probíhá právě skrz točnu. Lze proto konstatovat, že předmětná komunikace slouží jako spojnice mezi jednotlivými místními komunikacemi, a tedy slouží i potřebám vlastníků jednotlivých nemovitostí nacházejících se podél těchto komunikací. Přitom jak vyplynulo ze správního spisu, tuto funkci plní předmětná komunikace již od šedesátých let minulého století.

Ani tato námitka žalobkyně tedy není důvodná.

Pokud jde o souhlas vlastníka pozemku v případě zřízení veřejně přístupné účelové komunikace, tak ten je condicio sine qua non k tomu, aby jeho právní nástupce strpěl obecné užívání (bezplatně, obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je pozemní komunikace určena) části svého vlastnictví jako komunikace a umožnil na ni povinně veřejnosti přístup. Přitom se nemusí jednat pouze o výslovný souhlas vlastníka s užíváním pozemku do budoucna, nýbrž i o souhlas konkludentní. V takovém případě se vychází z jednání vlastníka, konkrétně, zda učinil kroky k tomu, aby zřízení a užívání této komunikace zabránil, tedy z vyjádření tzv. kvalifikovaného nesouhlasu. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.12.2009, č.j. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS: „Pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace (souhlas vyjádřený konkludentně). Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku“ . Nejvyšší správní soud dále v rozsudku dne 30.11.2015, č.j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, v této souvislosti uvedl, že právě souhlas vlastníka je tím znakem, u něhož je třeba zkoumat okruh uživatelů cesty. Jestliže jde o blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost), které cestu užívají buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho tichým souhlasem), pak je daný znak naplněn. Vychází se přitom ze stavu, který tu byl při vzniku předmětné komunikace. Přitom souhlas se vznikem účelové komunikace přechází i na další nabyvatele pozemku dotčeného veřejně přístupnou účelovou komunikací (viz již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS). Právní status veřejně přístupné účelové komunikace je tedy závazný i pro budoucího vlastníka dotčeného pozemku.

V nyní projednávané věci prvostupňový orgán provedl výslech osmi svědků, kteří bydleli v obci v době budování této komunikace. Ze svědeckých výpovědí pamětníků shodně vyplynulo, že žádné aktivní kroky proti výstavbě točny ze strany tehdejších vlastníků dotčených pozemků činěny nebyly (vyjma výpovědi svědkyně E. B., vnučky původní majitelky pozemku, která odmítla vypovídat). V této souvislosti nejsou důvodné námitky, že svědci byli účelově vybráni a že měli být vyslechnuti původní vlastníci dotčených pozemků. Pokud jde o svědka R. Š., ten byl původním vlastníkem jednoho z dotčených pozemků do roku 2009. Výslech dalších původních vlastníků dotčených pozemků byl s ohledem na dobu budování točny zhruba v polovině 70. let již nerealizovatelný. Prvostupňový orgán proto postupoval správně, když se snažil vyslechnout alespoň ty osoby, které si okolnosti budování komunikace mohly pamatovat.

Vzhledem k počtu svědků, kteří byli prvostupňovým orgánem vyslechnuti, považuje soud námitku žalobkyně o jejich „předvýběru“ za účelovou a ničím nepodloženou. Žalobkyně blíže nespecifikovala, jakým způsobem by měla být snížena objektivita konkrétních svědeckých výpovědí. Pokud až v replice zpochybňovala obsah výpovědi svědka F. H., tak ten uvedl, že se do obce přiženil v roce 1966 a cesta s točnou už tam byly. V roce 1975 pomáhal budovat opěrnou zeď u točny a není si vědom, že by v té době kdokoli bránil užívání předmětné cesty, až v současnosti pan S.

K tomu soud poznamenává, že žalobkyně coby majitelka dotčeného pozemku parc. č. „X“ byla účastnicí správního řízení, tudíž jí příslušelo právo navrhovat svědky, účastnit se výslechů svědků, klást svědkům otázky a vyjádřit své stanovisko. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně těchto práv nevyužila. Své stanovisko ke svědeckým výpovědím uplatnila až v podaném odvolání, a to zcela obecným způsobem.

Ve správním řízení tak byl podle soudu dostatečně prokázán konkludentní souhlas tehdejších vlastníků dotčených pozemků se zřízením točny, stejně tak dne 3.2.2014 proběhlo místní šetření, z něhož vyplynulo, že v daném případě se jedná o komunikaci, která slouží jako obratiště autobusů, je zde zastávka autobusu a je užívána veřejností. Námitka žalobkyně, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn a že nebylo provedeno místní šetření, tak není důvodná.

Pokud jde o prokázání existence nutné komunikační potřeby, tak žalobkyně v této souvislosti pouze namítá, že „točna“ je nepotřebná, zbytečná a nepředstavuje nutnou komunikační potřebu – tu podle žalobkyně naplňují pouze přiléhající místní komunikace.

Prvostupňový orgán i žalovaný k tomuto znaku veřejně přístupné účelové komunikace odkázali na závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2011, č.j. 2 As 44/2011, č. 2370/2011 Sb. NSS, že předpokladem pro vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že určitá komunikace je veřejně přístupnou účelovou pozemní komunikací, je souhlas vlastníka pozemku, na kterém se komunikace nachází. S odkazem na tehdejší judikaturu tedy vyšli z toho, že byl-li prokázán konkludentní souhlas původních vlastníků dotčených pozemků, nebylo již třeba explicitně zkoumat existenci nutné komunikační potřeby.

Nicméně jak prvostupňový orgán, tak žalovaný ve svých rozhodnutích zdůraznili, že se v daném případě jedná o spojnici pro vlastníky nemovitostí, kterou tvoří tři napojující se veřejné pozemní komunikace, z nichž jedna je silnicí III. třídy č. 49728, a že se jedná o obratiště linkových autobusů, které je využíváno širokou veřejností. To vyplynulo i z protokolu o ústním jednání a místním šetření ze dne 3.2.2014, včetně skutečnosti, že se v točně nachází autobusová zastávka. V tomto protokolu též prvostupňový orgán hodnotil situaci z hlediska nutné komunikační potřeby a uvedl, že se jedná o jedinou komunikační spojnici tří navazujících komunikací.

Přestože si je zdejší soud vědom, že otázka posuzování naplnění existence nutné komunikační potřeby i pro případy, kdy byl dán souhlas vlastníka se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace, byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26.5.2016, č.j. 5 As 140/2014-53, postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, tak s ohledem na obsah nikterak nepodložené žalobní námitky, že točna je nepotřebná a nadbytečná, dává na tuto námitku jak obsah správního spisu, tak argumentace správních orgánů obou stupňů dostatečnou odpověď. Jak již bylo výše zdůrazněno, v případě předmětné točny se jedná o prostor, v němž dochází ke křížení několika pozemních komunikací, které nelze od točny vizuálně v terénu oddělit, jak by tomu nasvědčovala argumentace žalobkyně. Ostatně žalobkyně nezpochybňuje, že předmětné křížící se komunikace plní nutnou komunikační potřebu, a pokud jde o argumentaci prvostupňového orgánu a žalovaného, že v místě točny dochází k obracení autobusů, tak tu žalobkyně žádnými věcnými argumenty rovněž nezpochybňuje. Proto ani takto formulovaná námitka o nepotřebnosti točny z hlediska nutné komunikační potřeby není důvodná.

Soud tedy dospěl k závěru, že v žádném ze žalobních bodů není žaloba důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V. Náklady řízení

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to náleží žalovanému. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.

Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 31. ledna 2017

Za správnost vyhotovení:
David Raus,v.r. Romana Lipovská
předseda senátu