56 Az 31/2011 - 28Rozsudek KSBR ze dne 28.11.2011

56Az 31/2011 - 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobkyně J.O., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2011, č.j. OAM-164/ZA-ZA06-ZA09-2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dne 24.5.2011 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Odůvodnila ji především tím, že jí nastaly problémy s manželem, občanem ČR, který se o ni dostatečně nestará, v poslední době dokonce hladověla. Obává se návratu domů, její rodina ji nepřijme zpět, když se provdala za „bělocha“. Mohou ji kvůli tomu i zabít.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 6. 2011, č.j. OAM-164/ZA-ZA06-ZA09-2011, byla uvedená žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neuváděla žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a 14a zákona o azylu.

Žalobou ze dne 23.6.2011 podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně domáhala přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného. Namítala, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť si pro něj neopatřil řádné podklady a odůvodnění neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně situace žalobkyně v případě návratu do Nigérie. Došlo k porušení ust. § 3, § 50 odst. 2, 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně má za to, že žalovaný nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nevedl azylové řízení tak, aby posílil její důvěru ve správnost svého rozhodování a napadené rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé, když žalovaný nezjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřesvědčilo žalobkyni o jeho správnost, když se v něm žalovaný nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Dále se podle žalobkyně žalovaný nevypořádal s jejími námitkami ohledně nebezpečí, které jí hrozí po případném návratu do země původu dle § 14a zákona o azylu. Nakonec žalobkyně namítla porušení článku 8 Směrnice Rady 2005/85/ES, jelikož si žalovaný v řízení neopatřil přesné a aktuální informace ze země původu žalobkyně.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7.9.2011 navrhl zamítnutí žaloby. Ve správním řízení neshledal důvodnost aplikace jiného ustanovení než § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žádost žalobkyně je zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska doplňkové ochrany. K namítanému porušení ustanovení § 3 a 50 odst. 2 a 3 správního řádu žalovaný uvedl, že rozhodl na základě řádně zjištěného stavu věci, dal žalobkyni dostatečný prostor uvést všechny důvody, kvůli kterým o mezinárodní ochranu žádá. Obstaral si také dostatečné podklady, se kterými žalobkyni seznámil a umožnil jí se k nim vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění. Podle žalovaného odchod žalobkyně z vlasti nebyl motivován žádným z důvodů taxativně vyjmenovaných v ust. § 12 zákona o azylu a rovněž jí namítané obavy z návratu nelze podřadit vážné újmě, jak má na mysli § 14a téhož zákona, podle žalovaného je zřejmé, že žalobkyně institutu mezinárodní ochrany využívá k legalizaci svého pobytu na území ČR.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.)), po splnění podmínek ust. § 51 s. ř. s. rozhodl o věci samé bez jednání. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 24.5.2011 podala žalobkyně, státní příslušnice Negerijské federativní republiky, žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, ve které uvedla, že vlast opustila dne 4.7.2010. Do České republiky přiletěla za manželem, se kterým uzavřela sňatek v zemi původu v květnu 2009, a to již podruhé. Když přiletěla poprvé, bylo to v prosinci 2009, neměla dostatek peněz pro pobyt v ČR a proto ji policie na území ČR nevpustila a musela se vrátit do Nigérie. Svou žádost odůvodnila tím, že je vdaná za občana ČR, pana L.K. a přiletěla za ním. Žila v Praze, manžel žije a pracuje v Železném Brodě, na víkendy za ní však dojíždí. Je to proto, že v Praze si žalobkyně může přivydělat děláním afrických účesů pro širokou komunitu Afričanů. V poslední době má žalobkyně s manželem problémy, pořádně se o ni nestará, odmítá hradit nájem za její pražský byt, dokonce i hladověla. Manžel začal dokonce tvrdit, že s ní nikdy nebyl ženatý. Proto se rozhodla požádat o mezinárodní ochranu. Do Nigérie se zpět vrátit nemůže, protože

se provdala za „bělocha“, rodina ji nepřijme, můžou ji i zabít, v její vlasti je tabu vzít si „bělocha“. Žalobkyně pochází z Beninu, přísluší ke kmeni Edo. Od roku 2006 však žila v Lagosu. V ČR chce pracovat, aby si vydělala peníze a mohla se starat sama o sebe.

Ze správního spisu soud dále zjistil, že žalovaný si opatřil od Policie České republiky, služby cizinecké policie, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, záznam o postoupení spisu dle místní a věcné příslušnosti ze dne 15. 2. 2011, který se týká zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 z trestného činu „Napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky“ proti manželovi žalobkyně, panu L.K. Z uvedeného záznamu je patrno, že manželství mezi žalobkyní a žalobcem bylo uzavřeno účelově. Pan K. uvedl, že za sňatek se žalobkyní obdržel 25 000,- Kč a po vyřízení jejího trvalého pobytu má obdržet ještě 50 000,- Kč.

Žalobkyně nejprve uváděla, že se vdávala z lásky a nikdy nebyla v ČR na policii, poté, co byla seznámena s materiálem policie, připustila, že byla v této souvislosti na policii, jinak setrvala na svých dosavadních tvrzeních.

Po přezkoumání průběhu správního řízení soud dospěl k závěru, že pokud jde o žalobní body vytýkající žalovanému porušení § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, nemůže žalobkyni přisvědčit. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobkyni byl poskytnut dostatečný prostor aby uvedla vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti, otázky, na které odpovídala v rámci pohovoru jí byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Za účelem důkladného posouzení věci si žalovaný opatřil podklady rozhodnutí, a to informace o zemi původu, s kterými porovnal tvrzení žalobkyně, zabýval se dostupností ochrany v případě tvrzených problémů a posoudil bezpečnostní situaci v Nigérii. Jedná se o zprávu Ministerstva zahraniční USA o dodržování lidských práv za rok 2010 v Nigérii ze dne 8.4.2011, a o aktuální informace obsažené v Infobance ČTK.

Žalovaný své rozhodnutí dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi, vyhodnotil všechna tvrzení žalobkyně, relevantní z hlediska příslušných ustanovení zákona o azylu. Z tvrzení vyvodil správné skutkové závěry. Z odůvodnění je patrno, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil, pokud žalobu zamítl podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu a proč neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, ani podle §14a zákona o azylu. Vzhledem k tomu soud shledal nedůvodnou rovněž námitku porušení § 68 odst. 3 správního řádu.

Soud dále konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany dle § 12 a 14a zákona o azylu. Žalovaný rozhodl správně, pokud žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) jako zjevně nedůvodnou zamítl.

Podle ust. § 16 odst. 1písm. f) zákona o azylu ve znění účinném pro projednávanou věc se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvede skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

Dle názoru soudu je zřejmé, že žalobkyně v zemi původu nebyla pronásledována ani se pronásledování důvodně neobávala z důvodů taxativně stanovených v §12 zákona o azylu. Sama uvedla, že ze země původu odešla výhradně proto, že následovala svého manžela. Uvedla, že rodiče nesouhlasili s jejím sňatkem, netvrdila však , že by po svém sňatku trpěla v zemi původu ze strany rodiny nebo někoho jiného takovým jednání, které by bylo ztotožnitelné s pronásledováním ve smyslu zákona o azylu.

Žalobkyně dále uvedla, že v případě návratu do země původu se obává problémů se svými rodinnými příslušníky, kteří s jejím sňatkem nesouhlasili a dále problémů s příslušníky kmene, ke kterému náležela. Za sňatek s „bělochem“ jí hrozí i smrt. Žalovaný tyto obavy žalobkyně vyhodnotil a neshledal je důvodnými. Soud se s jeho hodnocením ztotožňuje. Žalobkyně neměla po uzavření sňatku v zemi původu žádné potíže, které by bylo možno označit za pronásledování nebo ohrožení vážnou újmou ve smyslu §14a zákona o azylu. Její obavy byly pouze hypotetické. Žalobkyně vysloveně uvedla, že po svém prvním vycestování do ČR v roce 2009 neměla po návratu žádné potíže. Není tedy důvodu obávat se, že po jejím dalším případném návratu by tomu bylo jinak.

Žalovaný rovněž správně poukázal n skutečnost, že žalobkyně již od roku 2006 žila v Lagosu, tedy mimo oblast, kde se narodila, přičemž své obavy vztahovala ke kmenovým příslušníkům ze státu Benin. Vzhledem k velké rozloze Nigérie a možnosti svobody pohybu je nejednoduším řešením obav přestěhování. Žalovaný z opatřených podkladů (Zpráva MZ USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010) tuto možnost ověřil a dále zjistil, že v případě problémů je možno se rovněž obrátit na kompetentní orgány.

Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně její situace v případě návratu do Nigérie a žalovaný si neopatřil aktuální informace.

Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003.č.j. 5 Azs 27/2003-48. www.nssoud.cz, podle kterého „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“ (Pozn.: ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) bylo dříve označeno § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu).

Soud připomíná, že ve správním řízení vyšlo najevo, že žalobkyně uzavřela sňatek účelově, s cílem zlegalizovat si v České republice pobyt. Pokud posléze došlo k tomu, že se jí její plán nepodařil, nelze postupovat podle zákona o azylu.

Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 7Azs 187/2004-94 (www.nssoud.cz), podle kterého „azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republik, či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“

Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s. ř. s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 28. listopadu 2011

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

samosoudkyně