41 A 49/2015 - 25Rozsudek KSBR ze dne 30.01.2017

41 A 49/2015-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M.H., …………, zast. Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 3792, 760 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. ………….,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Ve včas podané žalobě žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, vydané dne 29. 6. 2015, č. j. ………., sp. zn. ……… (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Vizovice, odbor přestupkového a správního (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 19. 1. 2015, č. j. ………., sp. zn ……….., a rozhodnutí tohoto orgánu bylo potvrzeno.

Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným z porušení ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích), čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Žalobce se dle prvostupňového rozhodnutí přestupku dopustil tím, že dne 8. 8. 2014 ve 23:05 hod ve Slušovicích na ulici Na Vyhlídce, kde byl jako řidič horského jízdního kola zn. ……….. stavěn hlídkou Policie ČR, obvodního oddělení Vizovice, která jej vyzvala k provedení dechové zkoušky na přístroji …….., neboť při řízení kola od křižovatky ulic Dlouhá a Vítězství směrem k ulici Na Vyhlídce v době od 22:57 do 22:58 hod kličkoval a po zastavení měl být z jeho dechu cítit alkohol, se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona odmítl podrobit dechové zkoušce, tedy v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle cit. ust. odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Žalobci byla za spáchání předmětného přestupku uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen zákon o přestupcích), a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb.

II. Obsah žaloby

Žalobce žalobou namítá, že nenaplnil skutkovou podstatu přestupku, ze kterého byl v rozhodnutí uznán vinným. Skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) žalobce naplnit nemohl, protože na kole nejel. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně tuto skutečnost neprokázali. Žalovaný v rozhodnutí konstatuje, že by obviněný tento přestupek spáchal i za situace, kdy by bylo prokázáno, že na kole ve skutečnosti nejel a že se policisté mýlili (str. 7 rozhodnutí). Žalovaný tak připouští, že žalobce na kole nejel a zároveň dodává, že to nevadí. Pokud tedy příslušníci policie ČR vyzvali žalobce k provedení dechové zkoušky, postupovali v rozporu se zákonem. Skutková podstata přestupku navíc neumožňuje policistům vyzvat k provedení daného vyšetření fyzickou osobu, která vozidlo řídila, ale pouze fyzickou osobu, která vozidlo řídí. Policisté však vypověděli, že žalobce jel na kole, potom ho tlačil, a až následně byl vyzván k provedení daného vyšetření. Z rozhodnutí nevyplývá, kdy měl žalobce požít alkoholické nápoje, kde se měl dopustit přestupkového jednání, ani kde přesně byl vyzván k provedení daného vyšetření. Dle žalobce je řidičem ten účastník provozu na pozemních komunikacích, který kolo řídí, nikoliv, který ho tlačí. A opět nikoliv ten, kdo řídil, dle žalobce není rozhodné, zda to bylo před deseti minutami nebo před deseti hodinami. Pokud se žalovaný odkazuje na audio záznam, tak z něho není patrné, že by žalobce jel na kole bezprostředně před danou výzvou policisty. Žalobce jet na kole ani nemohl, neboť má problémy s chůzí a o kolo se opírá. V daném místě je místní komunikace v kopci a žalobce zde kolo pravidelně tlačí, protože mu jeho zdravotní stav jízdu do kopce neumožňuje.

Dále se dle žalobce žalovaný v rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce, že bylo kolo nepojízdné, protože bylo rozbité.

Žalobce taktéž poukazuje na skutečnost, že policisté nevyfotili žalobce při jízdě na kole, když ho při této činnosti měli vidět nebo proč ho nezastavili v okamžiku, když měl na kole jet.

Další žalobní námitku žalobce spatřuje v tom, že se žalovaný zákonným způsobem nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků. To, že na kole nejel, vyplývá z výpovědí poučených svědků ………... Žalovaný tyto svědky označil za nedůvěryhodné a naopak policisty za důvěryhodné. Jako jediný důvod pro tuto svou úvahu uvedl, že by se policisté při nepravdivé výpovědi vystavili nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Žalovaný měl vyslechnout další svědky, na které žalobce upozornil a jejichž svědeckou výpověď navrhl.

Žalobce také poznamenal, že se žalovaný v řízení zákonným způsobem nevypořádal s namítanými problematickými vztahy mezi žalobcem a oběma policisty, které trvají již zhruba dva roky.

Žalobce dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s tím, proč příslušníci policie ČR chtěli upozornit jen žalobce, aby nenasedal na kolo, a ne i svědky, kteří s žalobcem v daném místě a čase byli.

Žalobce označil za nezákonný postup příslušníků policie ČR, kteří na obviněného čekali. Zdůvodnění, dle kterého nechtěli věc řešit před účastníky akce na zahrádce, je dle žalobce účelová a absurdní.

Žalobce dále žalovanému vytýká, že nereagoval na výtku žalobce, která se týká mávání měřícím přístrojem před obličejem chodce.

Další žalobní námitku žalobce spatřuje v tom, že byl zkrácen na svých právech, neboť mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně měl po ústním jednání ve věci usnesením žalobci stanovit přiměřenou lhůtu k seznámení se s podklady, a to v době, kdy již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Účastníku musí být řádně procesně sděleno, kdy tento okamžik v řízení nastává, popř. nastane (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 21/2009-248 ze dne 26. 2. 2010, dostupný na www.nssoud.cz).

Žalobce je právního názoru, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly se zaviněním žalobce. Dle žalobce je zavinění nutné prokázat.

Na závěr žaloby žalobce upozorňuje na to, že správní orgán prvního stupně ani žalovaný neprokázali materiální stránku přestupku, neboť ze správního spisu vyplývá, že žalobce nikoho nejen neohrozil, ale ani neomezil. Žalobce k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-48, a rozsudek ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004-48.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný nesouhlasí s obsahem podané žaloby a k tvrzení žalobce, dle něhož nebyla naplněna skutková podstata přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, uvádí následující. Již správní orgán prvního stupně se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval uvěřitelností verze žalobce. Oba policisté žalobce viděli, jak jede na kole a na videozáznamu v čase 2:35 min je zachyceno, jak sám žalobce policistce uvádí, že na kole jel pouze po chodníku. Konstatování žalobce, že žalovaný měl v napadeném rozhodnutí připustit, že na kole vůbec nejel, tak se nezakládá na pravdě, neboť žalobce zcela pominul, že prvostupňové rozhodnutí s rozhodnutím žalovaného tvoří jeden celek. Žalovaný tak odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Dle žalovaného navíc již bylo několikrát judikováno (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 1/2011-60 a 2 As 130/2011-63), že není nutné, aby osoba byla vyzvána ke zjištění alkoholu nebo návykové látky v době řízení vozidla, ale stačí, že tomu tak bylo před krátkým okamžikem. Bez pochyby bylo prokázáno, že žalobce několik minut předtím, než byl vyzván k orientační dechové zkoušce, jel na jízdním kole.

Rovněž tvrzení žalobce, že se nevypořádal s jeho tvrzením, že jízdní kolo bylo rozbité, se nezakládá na pravdě. Této odvolací námitce se žalovaný věnuje na str. 7 napadeného rozhodnutí.

K námitce, že se žalovaný nevěnoval skutečnosti, proč policisté fotili až stojící kolo, nikoliv žalobce jedoucího na kole, žalovaný uvádí, že toto tvrzení žalobce předkládá poprvé až v žalobě.

K rozporům ve výpovědích svědků, které dle žalobce žalovaný nedostatečně zdůvodnil, žalovaný odkazuje na str. 8 napadeného rozhodnutí, kde toto bylo podrobně zdůvodněno. Správní orgán prvního stupně věnoval velkou pozornost uvěřitelnosti verzí osob s kladným vztahem k žalobci a verzí policistů a porovnal je s ostatními důkazy.

Dle žalovaného taktéž není pravdou, že by žalobce dříve namítal problematické vztahy mezi ním a policisty. Žalobcem byla v odvolání pouze vnesena námitka, dle které se správní orgán prvního stupně nepokusil zjistit, zda jsou policisté hodnoceni podle úspěšnosti, kdy žalovaný odkazuje na str. 8 napadeného rozhodnutí s akcentem na hodnocení svědecké věrohodnosti policisty K., neboť jej žalobce urazil.

Žalovaný taktéž nesdílí názor žalobce, že měl vyslechnout další svědky – účastníky na zahrádce, neboť jak sám uvedl žalobce, tito svědci nebyli nijak identifikováni. Z výpovědi policisty K. vyplynulo, že se jednalo o osoby u domu č. p. 115, u něhož žalobce stál a s lidmi se bavil. Je tak evidentní, že v této době žalobce na kole nejel, což vyplývá i z výpovědi svědka P., který se u domu nacházel a vypověděl, že nikam za roh neviděl, takže nedokáže říct, co žalobce dělal, než k němu došel. Výslech dalších osob by tak nepřinesl žádnou hodnotu.

Námitka žalobce, že se žalovaný měl vypořádat s okolností, proč policisté chtěli upozornit jen žalobce, aby nenasedal na kolo, a nikoliv další svědky, zaznívá dle žalovaného poprvé až v žalobě.

Žalovaný dále neshledává nic nezákonného na tom, že policisté na žalobce počkali na kopci. Jsou to policisté, kdo volí místo a určuje průběh kontroly, přičemž se řídí zákonem. Taktéž nemá žalovaný povědomost o tom, jak by policista máváním alkoholtesterem mohl zasáhnout do práv a oprávněných zájmů žalobce, když to žalobce jinak blíže neosvětlil.

K porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný rekapituluje průběh seznámení žalobce s podklady vydání rozhodnutí. Žalobci správní orgán prvního stupně samostatnou písemností ze dne 16. 10. 2014 po skončení dokazování výslovně sdělil, že dle jeho názoru byly shromážděny všechny podklady pro vydání rozhodnutí a dal mu možnost se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim do 7 dnů od doručení tohoto oznámení. Žalobce možnosti využil dne 27. 10. 2014, s podklady se seznámil a vyjádřil se k nim, aniž navrhl důkazy nové. Poté již spis nebyl doplňován.

Zavinění žalobce správní orgán prvního stupně odůvodnil na str. 8 svého rozhodnutí, žalovaný pak na str. 9 napadeného rozhodnutí. Správní orgány konstatovaly, že žalobce přestupek spáchal s úmyslem přímým. Jde-li o neuposlechnutí výzvy ke zjištění ovlivnění alkoholem, pak dle žalovaného tento přestupek nelze spáchat jinak než úmyslně po náležitém poučení vyzývané osoby.

K materiální stránce přestupku se správní orgán prvního stupně věnoval na str. 8 – 9 svého rozhodnutí, žalovaný pak na str. 10 napadeného rozhodnutí. Jak bylo zjištěno, žalobce byl evidentně opilým cyklistou v blíže nezjištěné míře, který na kole jel. Těžiště materiální stránky přestupku leží ve zmaření dokazování spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Žalovaný dále odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudcích č. j. 9 As 77/2008 a 3 As 58/2013-46.

IV. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

Ve správním spise se mj. nachází fotografie z místa kontroly žalobce, výzva k dechové zkoušce ze dne 8. 8. 2014 včetně poučení o nepodrobení se zkoušce, úřední záznam ze dne 8. 8. 2014, dle něhož se řidič odmítl podrobit dechové zkoušce, úřední záznam ze dne 9. 8. 2014 o provedené kontrole žalobce, oznámení přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) a d) zákona o provozu na pozemních komunikacích ze dne 12. 8. 2014, úřední záznam o podání vysvětlení pprap. T. K. o urážlivém chování žalobce vůči jeho osobě ze dne 9. 8. 2014 a oznámení přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích ze dne 19. 8. 2014.

Dne 15. 9. 2014 se ve věci konalo ústní jednání, kdy žalobce uvedl, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, neboť kolo neřídil, ale pouze tlačil. Na pprap. K. začal být drzý až poté, co jej vyprovokoval. Na závěr žalobce dodal, že dalšího dokazování nechce být přítomen a žádá až o následné seznámení s podklady. Ve své výpovědi prap. K. popsal situaci při kontrole, kdy uvedl, že poté, co s kolegyní ……… spatřili žalobce vycházejícího z baru pod vlivem alkoholu, pojali podezření, že žalobce nasedne na kolo a bude jej řídit. Žalobce poté na kolo skutečně nasedl a při jízdě silně kličkoval. Z kola sesedl u domu č. p. 115, kde se na chvíli zastavil a bavil se s lidmi. Věc policisté před nimi nechtěli řešit, proto na žalobce počkali u domu č. p. 287. Žalobce nejdříve řekl, že se dechové zkoušce podrobí, poté to ale odmítl s tím, že na kole nejel. Svědek mávnul přístrojem těšně kolem úst žalobce a na displeji zaznamenal alkohol. Poté začal být žalobce ke svědkovi hrubý.

Dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 9. 2014 bylo řízení o přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaveno, jelikož došlo k uzavření míru dle § 78 téhož zákona.

Dne 16. 9. 2014 k věci vypovídala kolegyně prap. K. prap. J. G., s níž daného dne vykonával službu. Uvedla stejné rozhodné skutečnosti jako prap. K.

Dne 8. 10. 2014 se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavil svědek Z. Š. a Ivan Vyoral, kteří shodně uvedli, že daného večera s žalobcem trávili večer u piva v hospodě Na stadionu. Když odcházeli, žalobce šel vedle kola. Když zašel za restauraci U Strýčka, tak ho již neviděli.

Dne 15. 10. 2014 byl vyslechnut ………, jenž se daného dne u domu č. p. ……… s žalobcem bavil, na ulici však nevyšel a nikam za roh vidět nešlo a neví, jestli k domu na kole přijel či nikoliv.

Dne 20. 10. 2014 byla žalobci doručena výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce tak učinil dne 27. 10. 2014 a uvedl, že kolo neřídil, neboť je nesmysl, aby nasedal na kolo v půli kopce, kde se bavil se Š. P. Do vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně dne 21. 1. 2015 nebyl správní spis o další listiny doplňován.

Dne 9. 2. 2015 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž bylo dne 29. 6. 2015 rozhodnuto napadeným rozhodnutí.

V. Posouzení věci krajským soudem

Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Žaloba není důvodná.

Žalobce předně namítal, že nebyla naplněna skutková podstata přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Také žalovanému vytknul, že bylo porušeno jeho právo na seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dále žalobci nemělo být prokázáno zavinění a naplnění materiální stránky přestupku. Soud se s jednotlivými žalobními námitkami vypořádal následovně.

1) Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav přestupku.

Dle žalobce správní orgány neprokázaly, že by žalobce na kole jel. Správní orgán prvního stupně své závěry opřel o výpovědi zasahujících policistů, které jsou bez jakýchkoliv rozporů a vzájemně konzistentní, neboť oba viděli žalobce řídit jízdní kolo v úseku od ulice Dlouhá po dům č. p. 115, tj. do úrovně restaurace U Strýčka, a dále pokračovat pěšky, přičemž kolo vedl vedle sebe. Výpovědi svědků …… a ……… správní orgán hodnotil jako nevěrohodné, neboť oba potvrdili, že všichni tři měli dojít k restauraci U Strýčka s tím, že žalobce kolo pouze tlačil, a dále sami již pokračovali do ulice …….., kde bydlí. Tato cesta však představuje naprosto zbytečnou okliku pro oba svědky. Svědkové dále uvedli, že žalobce pokračoval do ulice …………. Z výpovědi žalobce, policistů a svědka …….. však vyplynulo, že žalobce směřoval k místu svého bydliště v ulici Na Vyhlídce, kde jej čekala hlídka a byla provedena kontrola. Výpověď svědka ……… pouze potvrzuje to, že jízdní kolo žalobce neřídil ve velmi krátkém úseku k domu č. p. ………. na ulici ……….., kde svědek stál a sám vyvrátil, že by na žalobce mohl vidět až k restauraci U Strýčka. Taktéž správní orgán prvního stupně použil jako důkazní prostředek videonahrávku, dle níž se žalobce k jízdě na kole přiznal, i když své přiznání vzápětí popřel. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní orgán prvního stupně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány obou stupňů tak dospěly k závěru, že žalobce jízdní kolo řídil a tudíž naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, když se nepodrobil výzvě policie.

Po důkladném prostudování správního spisu se soud ztotožnil se závěry správních orgánů, dle nichž žalobce nepochybně své jízdní kolo v inkriminovaném čase řídil. Po zhodnocení skutkového stavu tak, jak jej popsali zasahující policisté jako svědci a tak jak jej popsal žalobce a svědci ………., dospěl soud k závěru, že správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný, dostatečným způsobem vysvětlili a popsali, proč verzi žalobce a svědkům ………… a …………. neuvěřili. Na předmětném audiozáznamu žalobce nejdříve tvrdí, že na kole v životě nejel a že to kolo není jeho, v životě ho neviděl. Poté, kdy je konfrontován prap. ……. tím, že jej na kole viděli po ulici Dlouhá, žalobce uvede „ale po chodníku…“ Na dotaz prap. K., co žalobce vypil, žalobce odvětil: „Všecko, limonáda, kofola, sodovka.“ …………….. naopak uvedli, že daný večer měli něco popito, byli opilí.“ Výpovědi žalobce jsou tak velmi rozporné. Stejně tak výpovědi svědků ………….., jejichž popis směru cesty domů není logický, neboť jejich cesta domů zde nevedla přímo. Žalobce všechny tyto rozpory nijak neodůvodnil či nevysvětlil např. v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Z výpovědí obou policistů, jejichž věrohodnost nebyla v řízení zpochybněna, neboť žalobce nikterak nesnížil důvěryhodnost prap. K., i když byl ze strany žalobce uražen. Výpovědi korespondují s obsahem ostatního spisového materiálu, tak vyplývá, že to byl právě žalobce, kdo předmětné jízdní kolo řídil a policejní hlídce na její výzvu nezastavil. Naopak žalobce nedokázal důvěryhodným způsobem vyvrátit, že by tak nebylo. V případě policistů Nejvyšší správní soud formuloval v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, myšlenku, dle které policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006 č. j. 6 As 47/2005-84, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008-42 a ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47, stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007-114). Soud považuje vysvětlení ze strany správních orgánů jako dostatečné odůvodnění, proč daly přednost verzi popisu děje zasahujícími policisty před výpovědí žalobce. V rámci odůvodnění se správní orgán musí vypořádat jak s provedeným dokazováním, tak i podrobně odůvodnit přezkoumatelným způsobem, jakými úvahami byl veden při použití správního uvážení. Z tohoto důvodu musí být odůvodnění v maximální možné míře vyčerpávající, přesvědčivé a konkretizované pro danou věc. Neúplné, nekonkrétní, nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění má za následek nezákonnost celého správního rozhodnutí. K této vadě rozhodnutí jak správní orgán rozhodující o opravném prostředku, tak i soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007-81, č. 212/2008 Sb. NSS). Z výše uvedeného považuje soud za dostatečné odůvodnění, proč se správní orgány přiklonily k verzi předestřené policisty. Problematické vztahy s policisty žalobce uvádí poprvé v žalobě. Námitka, dle které se s tímto odvolacím důvodem žalovaný nevypořádal, je tak nedůvodná.

Výpovědi policistů jsou v zásadě bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč by policisté žalobce stíhali. Na videonahrávce je i možno slyšet prap. K., jak žalobce usměrňuje tím, že se s ním chtěli rozumně domluvit, naopak žalobce se k prap. K. chová hrubě. Na rozdíl od policistů měl žalobce motiv, proč věc prezentovat způsobem, jakým tak činil ve správním řízení, žalobci totiž hrozila vysoká pokuta ve výši 25 000 Kč. Zde je také zásadní to, že žalobce neuvedl svou verzi již ve chvíli, kdy byl zastaven policejní hlídkou a kdy zasahující policisté zamýšleli provést na žalobci dechovou zkoušku.

K námitce, že žalovaný v rozhodnutí konstatuje, že by obviněný tento přestupek spáchal i za situace, kdy by bylo prokázáno, že na kole ve skutečnosti nejel a že se policisté mýlili, soud hodnotí ne ideálně zvolenou formulaci ze strany žalovaného, přesto je však tato věta vytržena z kontextu. Žalovaný zde vysvětloval rozdíl mezi skutkovou podstatou přestupků dle § 125c odst. 1 písm. b) a c) zákona o provozu na pozemních komunikacích na jedné straně a přestupku dle písm. d) cit. ust. na straně druhé.

Žalobce je však názoru, že se tato skutková podstata vztahuje pouze na osobu, jež vozidlo řídí, tedy že policisté mohou vyzvat k dechové zkoušce pouze toho, kdo právě řídí.

Ust. § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona zní: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.“ Dle § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona „řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpis ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.“ Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 16 odst. 2 citovaného zákona „je orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.“ Řidičem se dle § 2 písm. d) téhož zákona rozumí „účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti.“ Nemotorovým vozidle je pak dle písm. h) cit. ust. „přípojné vozidlo a vozidlo pohybující se pomocí lidské nebo zvířecí síly, například jízdní kolo, ruční vozík nebo potahové vozidlo.“

Dle zjištěného skutkového stavu správními orgány byl žalobce prokazatelně přímým účastníkem silničního provozu před krátkým časovým úsekem, neboť zde existuje souvislost mezi učiněním výzvy a účasti vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích jakožto řidiče. Policisté tak měli v úmyslu žalobce zkontrolovat pouze z jediného důvodu – byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích. I když žalobce již jízdu na kole ukončil a kolo pouze vedl vedle sebe, souvislost s provozem zde stále byla bezprostřední, neboť policisté měli žalobce stále na očích (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011-60, a ze dne 28. 3. 2011, č. j. 2 As 130/2011-63). Za řidiče nelze považovat pouze osoby aktuálně řídící vozidlo nebo tramvaj, ale i osoby řídící vozidlo bezprostředně před provedením silniční kontroly. Ze spisového materiálu (oznámení přestupku, výpovědi policistů a z videozáznamu) je zcela nepochybné, že bezprostředně před přistoupením policistů k žalobci a před výzvou k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem, byl žalobce účastníkem provozu na pozemních komunikacích, kdy tento řídil své jízdní kolo. Právě tato skutečnost byla důvodem kontroly žalobce jako řidiče ze strany policistů. K úkonům policistů tedy došlo v přímé souvislosti s činností žalobce jako řidiče. Argumentace, kterou žalobce předestřel v průběhu řízení, by byla v rozporu se smyslem a účelem zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť řidiči vozidla by stačilo, aby zastavil vozidlo, popř. vystoupil z vozidla a silniční kontrole by se tak vyhnul. Soud je tak názoru, že výzva policistů k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem byla oprávněná, jednalo se o výzvu učiněnou v přímé souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, plně v souladu se zákonem o silničním provozu.

Jako nedůvodné taktéž hodnotí soud námitky žalobce, jimiž vytýká žalovanému, že se nevypořádal s odvolacími důvody, konkrétně proč policisté nevyfotili žalobce při jízdě na kole, proč ho nezastavili v okamžiku, když měl na kole jet, proč vyfotili až stojící kolo a proč policisté chtěli upozornit jen žalobce, aby nenasedal na kole a neupozornili i ostatní svědky, kteří s žalobcem byli v daném místě a čase. Všechny tyto výtky vůči žalovanému se však poprvé objevují až v žalobě, proto na ně žalovaný nemohl náležitě reagovat. Soud i přesto v postupu policie, i co se týká již v odvolání uvedených námitek k postupu, že policisté na žalobce čekali na kopci a že prap. K. před žalobcem mával alkoholtesterem, neshledal porušení zákona č. 273/2008 Sb., o policii, v rozhodném znění, popř. ust. § 124 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Policie má zákonné oprávnění pro plnění svých úkolů a k tomu volí nejvhodnější prostředky. Sami policisté jako svědci při výslechu uvedli, že přestupek žalobce nechtěli řešit před ostatními lidmi a proto na něj počkali nahoře. Zkouška alkoholtesterem z dálky před obličejem žalobce je úředně zaznamenaná a zachycena na videozáznamu. Neslouží však jako důkazní prostředek k prokázání viny žalobce, slouží pouze k dokreslení celkové situace a odůvodněnosti podezření policie, že žalobce řídil jízdní kolo a zároveň konzumoval alkoholické nápoje. V případě, že se zákonnost postupu policie bezprostředně nedotýká práv žalobce a pokud vytýkané skutečnosti pociťoval žalobce od počátku řízení za natolik zásadní a tíživé, jistě měl možnost reagovat na tyto své výhrady např. stížností na postup policistů. Uplatněné výtky však krajský soud pro samotné posouzení důvodnosti žaloby považuje za irelevantní.

Dále žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s tvrzením, že měl žalobce kolo rozbité. Soud zde odkazuje na str. 7 odst. 4 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný této problematice věnuje a upozorňuje na to, že tuto skutečnost žalobce poprvé zmiňuje až v odvolání, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti, zda tomu tak bylo. Žalobce měl možnost tuto skutečnost uvést na místě zasahujícím policistům či v průběhu správního řízení, což však neučinil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47, tomuto tvrzení žalobce žalovaný neuvěřil. Soud toto odůvodnění ze strany žalovaného považuje za dostatečné a dodává, že sám žalobce na místě policistům provádějícím kontrolu sdělil, že na kole (po chodníku) jel. Žalobce měl možnost přesvědčivým způsobem policistům sdělit, že je kolo rozbité, popř. i ukázat, což žalobce neučinil a dále hádavým způsobem tvrdil, že na kole nejel.

K námitce, že žalovaný měl vyslechnout další svědky, jejichž výslech žalobce navrhl, soud připomíná závěry rozsudku Nejvyššího správního ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz: „Dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů.“ Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v § 50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68). Správní orgány v nyní projednávané věci těmto požadavkům dostály, aniž by vznikla pochybnost o tom, že žalobce příslušný přestupek spáchal a ve svých rozhodnutích se vyjádřily ke všem návrhům na dokazování a vysvětlily, z jakých důkazů při právním hodnocení skutku vycházely a proč. Rozhodujícími důkazy byly výpovědi svědků – zasahujících policistů, podpořené oznámením přestupku a úředním záznamem, audiozáznamem a výpovědí svědka ………… k věci uvedl, že se nacházel na zahradě domu č. 115, kde se bavil s žalobcem. Svědek však neví, co žalobce dělal, než k němu přišel, neboť z místa, kde se nacházel, nemohl vidět za roh budovy k restauraci ………... Další výpovědi svědků, kteří se měli na akci na zahradě nacházet, by byly nadbytečné, neboť by ve věci nemohly přinést nové poznatky. Dokazování, jež proběhlo v nyní posuzovaném správním řízení, tedy splňuje veškeré zákonné i judikatorní požadavky na ně kladené. Žalobcem navrhované důkazy byly žalovaným posouzeny jako nadbytečné, neboť tento neměl o zjištěném skutkovém stavu nejmenších pochyb.

Soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že správní orgány shromáždily dostatečné důkazy o tom, že se předmětného protiprávního jednání dopustil žalobce. Naopak žalobci se nepodařilo prokázat jím předložená tvrzení. Soud v této souvislosti uvádí, že zákonná právní úprava umožňuje osobě podezřelé ze spáchání přestupku se k věci nevyjadřovat, případně se zbavit obvinění např. poukazem na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným možným způsobem. Soud tak konstatuje, že neověřená tvrzení žalobce nezaložily pochybnost dostatečnou k vyvrácení protichůdných zjištění a zbavení ho obvinění ze spáchání přestupku. Za této situace správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud vyšly z ostatních dostupných skutečností (zde zejména svědeckých vypovědí policistů a videozáznamu), které prokázaly, že žalobce skutečně předmětný přestupek spáchal.

Dle žalobce z rozhodnutí nevyplývá, kdy měl žalobce požít alkoholické nápoje, kde se měl dopustit přestupkového jednání, ani kde přesně byl vyzván k provedení daného vyšetření. Skutečnost, kdy měl žalobce požít alkoholické nápoje, je v případě přestupku odmítnutí se podrobit vyšetření zcela nedůležitá. V tomto případě totiž správní orgány nezkoumaly to, zda žalobce alkohol skutečně konzumoval, ale pouze to, že se jako řidič jízdního kola odmítl podrobit dechové zkoušce. Kde se dopustil přestupkového jednání a kde byl vyzván k provedení vyšetření, je přímo stanoveno ve výroku o vině žalobce v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. ve Slušovicích na ulici Na Vyhlídce byl policií kontrolován a přestupku se dopustil při řízení kola od křižovatky ulic ……….. směrem k ulici …………..

2) Žalobce neměl možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí.

Žalobce namítal, že byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k podkladům spisu před vydáním rozhodnutí a umožnit mu provést návrhy na doplnění dokazování. Dle žalobce mu měla být po ústním jednání usnesením stanovena přiměřená lhůta. Správní řád v § 36 odst. 3 před středníkem stanoví, že „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.“ Na základě studia správního spisu soud zjistil, že dne 20. 10. 2014 bylo žalobci doručeno „Vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí,“ kde je uvedeno, že byly dle názoru správního orgánu prvního stupně shromážděny všechny podklady pro vydání rozhodnutí ve věci přestupků žalobce a dává se mu možnost se k nim vyjádřit. Správní orgán stanovil lhůtu 7 dnů. Žalobce se ke správnímu orgánu dostavil dne 27. 10. 2014, o čemž byl sepsán záznam, ve kterém se mj. uvádí, že „Jmenovaný po seznámení se spisovým materiálem uvádí, že doba, která mu byla pro seznámení poskytnuta, byla dostatečně dlouhá...“ Žalobce se k věci vyjádřil a záznam vlastnoručně podepsal. Poté již spis nebyl doplňován a správní orgán dne 21. 1. 2015 své rozhodnutí vypravil. Správní orgán tak neporušil žádnou mu zákonem stanovenou povinnost, výzva k seznámení se s podklady nemusí být ve formě usnesení. Správní orgán tak nemá povinnost činit po ústním jednání, ale až před vydáním rozhodnutí. Žalobce má navíc možnost kdykoliv v průběhu správního řízení nahlédnout do spisu a vyjádřit se k němu. V protokolu o ústním jednání přestupku ze dne 15. 9. 2014 navíc sám žalobce k věci dodal, že již nechce být přítomen žádnému dalšímu dokazování a výslechu navrhovatele a vzdal se účasti na případném pokračujícím ústním jednání, o němž nechtěl být žádným způsobem vyrozumíván a požádal až o následné seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Vše pak žalobce opět stvrdil svým podpisem. Ze strany správního orgánu prvního stupně tak byl dodržen zákonný postup a žalobce se nejen měl možnost s podklady seznámit, ale dne 27. 10. 2014 se s nimi skutečně seznámil.

3) Správní orgány se nevypořádaly se zaviněním.

Dle žalobce měly správní orgány zákonným způsobem prokázat zavinění žalobce. V napadeném rozhodnutí se zavinění žalobce věnuje žalovaný na str. 8 v posledním odstavci, kde konstatuje, že žalobce byl k podrobení se vyšetření řádně vyzván osobou k tomu oprávněnou a byl poučen o následcích odmítnutí vyšetření. Dle žalovaného tak žalobci muselo být zcela zřejmé, že pokud orientační vyšetření odmítne, dopustí se tím přestupku. Dle žalovaného tak žalobce musel činit s přímým úmyslem.

Podle § 3 zákona o přestupcích „postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění.“ Ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích nestanoví, že je třeba úmyslné zavinění, tudíž k naplnění skutkové podstaty by postačovalo zavinění z nedbalosti (nevědomé). Dle soudu se jedná o úmyslné zavinění, neboť žalobce věděl, že má jako řidič povinnost podrobit se zkoušce na alkohol, byl řádně poučen policisty (mj. dle videozáznamu), tedy přesně věděl, co bude následovat, když tuto výzvu neuposlechne a přesto tak neučinil. Dle soudu se však spíše jedná o úmysl nepřímý, neboť žalobce věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, tento výsledek však přímo způsobit nechtěl, ale pro případ, že by jej způsobil, s tím byl srozuměn. Aby se jednalo v daném případě o úmysl přímý, muselo by se jednat o protiprávní jednání, které pachatel spáchal proto, že chtěl svým jednáním porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, což zde žalobci nebylo prokázáno. Uvedené však na věci nic nemění, neboť jak bylo řečeno výše, k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona postačí zavinění z nedbalosti.

4) Žalobce nenaplnil materiální stránku přestupku.

Na závěr žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů, dle nichž naplnil materiální stránku přestupku, neboť svým jednáním nikoho neohrozil ani neomezil.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o přestupcích „přestupkem je zaviněné protiprávní jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně.“ Jak vyplývá z uvedeného ustanovení, znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak je představován tím, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a zájmy uvedené v ustanovení § 1 zákona o přestupcích; zde žalobce tvrdí, že tento znak naplněn nebyl, neboť v dané chvíli nemohl nikoho ohrozit. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011-77, konstatuje, že není pochyb o tom, že až teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Ustanovení § 3 správního řádu stanoví, že „správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Přitom, jak bylo již výše uvedeno, je správní orgán povinen zjistit, zda došlo k naplnění jak formálních, tak i materiálních znaků přestupku.

Přestupku se podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu dopustí fyzická osoba, „která se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.“ Chráněným zájmem a tedy objektem této normy je zájem společnosti zjistit, zda řidič vozidla je či není pod vlivem alkoholu, jednáním je odmítnutí řidiče podrobit se orientačnímu vyšetření za účelem zjištění, zda je či není pod vlivem alkoholu a následkem je porušení tohoto zájmu. Žalobce tedy tím, že odmítl na výzvu policisty podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, dopustil se jednání, naplňujícího skutkovou podstatu přestupku podle citovaného § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, jehož následkem je porušení chráněného zájmu na zjištění, zda při řízení jízdního kola byl či nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

Soud tak na základě výše uvedeného dodává, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů, dle nichž v případě žalobce materiální stránka přestupku naplněna byla a tyto se s touto otázkou dostatečně vypořádaly, když uvedly, že materiální stránka přestupku odmítnutí dechové zkoušky je naplněna kumulativně s formálním znakem přestupku v § 125c odst. 1 písm. d) cit. zákona.

VI. Závěr a náklady řízení

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobní námitky dospěl k závěru, že tato není důvodná, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30.1.2017

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Veronika Smékalová