30 Af 10/2012 - 47Rozsudek KSBR ze dne 24.01.2014

30Af 10/2012 - 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: Z. B., zast. JUDr. Tomášem Soukupem, BA, se sídlem Pekařská 389/21, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12985/11-1301-707271,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 13. 1. 2012 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12985/11-1301-707271, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu Brno III (dále jen správce daně) ze dne 27. 10. 2010, č. j. 211203/10/290912701848 a č.j. 212221/10/290912701848. O odvolání žalobce sice rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které však bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky; jeho působnost coby odvolacího orgánu přitom přešla na Odvolací finanční ředitelství, které je v dané věci žalovaným správním orgánem.

Rozhodnutím správce daně ze dne 27. 10. 2010, č. j. 211203/10/290912701848 – dodatečným platebním výměrem - byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2008 ve výši 162 734 Kč a současně sděleno penále ve výši 32 546 Kč.

Rozhodnutím správce daně ze dne 27. 10. 2010, č. j. 212221/10/290912701848 – dodatečným platebním výměrem - byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2008 ve výši 244 556 Kč a současně sděleno penále ve výši 48 911 Kč.

Správce daně přitom vycházel z výsledků daňové kontroly provedené u žalobce ve dnech 5. 3. 2010 až 21. 10. 2010 u žalobce, který měl předmět činnosti – stavební práce, malířství a natěračství a ve výdajích v předložené daňové evidenci uplatnil celkovou částku ve výši 2 506 612 Kč, jež měla být uhrazena jeho dodavateli – společnosti Evitel s.r.o., Pravice 141, DIČ:CZ25958968, dle přijatých faktur a pokladních dokladů o platbách v hotovosti. Na celkem osmi fakturách byly uvedeny práce provedené od 19. 8. 2008 do 29. 12. 2008, a to práce typu: zhotovení betonových základů pro stožáry, rozbourání betonového základu a přídavný výkop a úklidové práce v dopravních vozidel. Hotovostní výdaje za uvedené práce však správce daně vyhodnotil jako neprokázané, neboť žalobce nevyvrátil pochybnosti správce daně a neprokázal žádným způsobem, že dodávky těchto prací byly uskutečněny tak, jak bylo uvedeno na předložených fakturách.

Na základě dožádání místně příslušného správce daně společnosti Evitel s.r.o. – Finančního úřadu ve Znojmě totiž správce daně ze svědecké výpovědi bývalého jednatele jmenované společnosti B. N., která se konala dne 23. 6. 2010, zjistil, že tato společnost pro žalobce nikdy žádné práce neprováděla. Podle vyjádření svědka B. N. tento žalobce nezná, společnost Evitel s.r.o. neprováděla pro žalobce žádné práce. K daňovým dokladům uvedl, že tyto nikdy nevystavil a nedoručil a finanční hotovost za služby podle těchto faktur od žalobce nepřevzal. Dále vypověděl, že žádné smlouvy nepodepsal, v době od 22. 6. 2005 do 6. 1. 2010 neměla společnost Evitel s.r.o. žádné zaměstnance a nepodnikala. V roce 2008 nebyla společnost Evitel s.r.o. registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, razítko společnosti Evitel s.r.o. svědek nemá a nikdy neměl a podpisy na fakturách, objednávkách a příjmových dokladech nejsou jeho. Kontrolou celostátního registru plátců daně z přidané hodnoty bylo správcem daně zjištěno, že společnosti Evitel s.r.o. byla zrušena registrace k dani z přidané hodnoty ke dni 13. 6. 2006 a ke dni 6. 1. 2010. Po dožádání provedeném na finančním úřadě ve Znojmě bylo zjištěno, že společnost Evitel s.r.o. byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty od 11. 9. 2001 do 13. 6. 2006, dále v období od 12. 5. 2009 do 6. 1. 2010. Z výše uvedených důvodů nepovažoval správce daně uvedenou fakturu za daňový doklad dle § 26 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), neboť nebyl vystaven plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobcem nebyla splněna podmínka pro uplatnění nároku na dopočet daně z přidané hodnoty uvedená v § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, že plátce daně prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem.

Na základě toho správce daně neuznal žalobcem deklarované výdaje, zvýšil mu základ daně za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2008 a doměřil daň z přidané hodnoty shora uvedeným způsobem. Postup správce daně potvrdil i žalovaný, který k návrhu žalobce ještě provedl svědeckou výpověď manželky žalobce D. Ž., avšak neosvědčil ji jako důkaz, neboť ohledně provedení prací a jejich hotovostní úhrady nic konkrétního nepotvrdila. Nepřinesla žádný důkaz o faktickém provedení deklarovaných prací a jejich hotovostní úhradě B. N. jakožto jednateli dodavatele – společnosti Evitel s.r.o.

II. Obsah žaloby

Podle žalobce je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné pro chybné skutkové a následně i právní závěry. Poukázal přitom na celou řadu formálních důkazů, které předložil - objednávky prací, přijaté faktury od společnosti Evitel, protokoly o předání a převzetí provedených prací a doklady o úhradách faktur, vše podepsané tehdejším jednatelem B. N. Proti tomu postavil žalovaný pouze svědeckou výpověď B. N., který vše popřel. Podle názoru žalobce se ovšem jedná o nedůvěryhodné svědectví, neboť se dá logicky a reálně předpokládat, že společnost Evitel příjmy za provedené práce nezahrnula do výnosů a nezdanila a kdyby B. N. vypovídal pravdivě, vystavil by tuto společnost značnému dodatečnému daňovému postihu. Jeho svědectví nemůže být relevantním důkazem, a to tím spíše, že jde o jediný důkaz směřující proti žalobci a není zřejmé, proč právě tento důkaz má vyšší důkazní sílu, než tvrzení žalobce a jím předložené doklady.

V rámci odvolacího řízení byla navíc provedena svědecká výpověď manželky žalobce D. Ž., která potvrdila objednávky prací při jednání žalobce s B. N. a existenci příjmových a výdajových dokladů za tyto práce. Žalovaný ovšem její výpověď neoprávněně neosvědčil jako důkaz s tím, že nepotvrdila nic konkrétního. Z výpovědi D. Ž. přitom jednoznačně vyplynulo, že B. N. s žalobcem osobně několikrát jednal v kanceláři a jmenovaný jí byl představen. B. N. prokazatelně lhal, neboť uvedl, že žalobce nezná, neví, kdy bydlí a nikdy s ním žádné obchodní jednání neuskutečnil. A lze dovodit, že i ostatní obsah jeho svědecké výpovědi je nepravdivý. Žalovaný postupoval v rozporu s § 102 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“).

Vedle výše uvedeného žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného též z toho důvodu, že se v rozporu s § 116 odst. 2 daňového řádu nevypořádalo se všemi důvody uvedenými v odvolání. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s výsledkem svědecké výpovědi, kterou žalobce navrhl v odvolacím řízení pro potvrzení nezákonnosti postupu správce daně. Žalovaný se nevypořádal se zcela zásadním odvolacím argumentem proti průkaznosti svědecké výpovědi B. N., že jednání se žalobcem svědek záměrně popřel, aby se vyhnul odpovědnosti vůči správci daně a z toho hrozícím následkům. Dále se žalovaný nezabýval argumentem, že vzhledem k nepravdivé svědecké výpovědi učinil žalobce na osobu svědka trestní oznámení pro trestné činy podvodu a poškozování cizích práv. Dále žalovaný nereagoval na odvolací námitku, že se v důkazním řízení proti jeho tvrzením spokojil pouze s tvrzením B. N. a předmětnou daň tak žalobci vyměřil pouze na základě tohoto tvrzení.

Podle žalobce se žalovaný neocitl v důkazní nouzi. Žalovaný nevyvrátil věrohodnost tvrzení žalobce ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu a svoje důkazní břemeno tak neunesl, neboť vycházel z jediného důkazu, a to lživé výpovědi B. N.

Na podporu svých tvrzení žalobce navrhl provedení následujících důkazů: výslech žalobce, výslech svědkyně D. Ž., výslech svědka Z. B., kopii čestného prohlášení a podpisového vzoru pana B. N., kopii občanského průkazu pana B. N. a znalecký posudek z oblasti písmoznalectví, který by měl prokázat pravost podpisu pana B. N.

Dále pak žalobce listinou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23. 5. 2013 doplnil žalobu o důkazní návrh - čestné prohlášení pana B. N., v němž svědek prohlásil, že akce, které svědek provedl v roce 2008 v Brně v celkové částce 2 506 711 Kč, fakturoval žalobci.

Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, jakož i nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a navrhl jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný v písemném vyjádření odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Připomněl rozložení důkazního břemene v daňovém řízení s tím, že bylo na žalobci, aby prokázal uplatňovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v rozsahu tvrzeném v daňovém přiznání. Pouhé doložení prvotních dokladů neprokazuje, že došlo k přijetí zdanitelného plnění a účetní doklady ani zápisy nemají povahu veřejné listiny a bez dalšího neosvědčují pravdivost toho, co je v nich uvedeno. V průběhu daňové kontroly žalobce nenavrhl žádné další důkazy a naopak žalovaný prokázal svědeckou výpovědí B. N. jejich nevěrohodnost. Hodnocení svědecké výpovědi D. Ž. bylo provedeno na str. 5 žalobou napadeného rozhodnutí. Není podstatné, zda se žalobce se svědkem znal, ale předmětná svědecká výpověď neosvědčila, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění společností Evitel s.r.o., tedy k provedení prací v celkové výši 2 506 612 Kč. Svědek pan B. N. neměl důvod ve svědecké výpovědi lhát, neboť společnost už neexistovala, a proto nemohla být vystavena žádnému dodatečnému daňovému postihu, proto je tvrzení žalobce stran nepravdivosti výpovědi svědka nevěrohodné. Uvedený důkaz byl správcem daně proveden v souladu se zákonem. Úkolem žalovaného nebylo předkládat důkaz opaku. Tvrzení žalobce o podaném trestním oznámení je pro žalovaného zcela irelevantní a nemůže odůvodnit oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. K návrhům na provedení důkazů žalovaný uvedl, že žalobce měl být při realizaci svých práv bdělý již v průběhu daňového řízení a v případě, kdy v průběhu daňového řízení nenavrhl žádné důkazní prostředky a neunesl tak své důkazní břemeno, měl dbát v rámci odvolacího řízení, aby svou důkazní nouzi odstranil. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Jednání

V průběhu jednání byl krajským soudem konstatován podstatný obsah správního a soudního spisu, zejména napadeného rozhodnutí, žaloby a vyjádření žalovaného. Zástupce žalobce setrval ve svém přednesu na obsahu žaloby, nad rámec uplatněných důkazních návrhů požadoval provedení důkazu originálem čestného prohlášení B. N.

Soudem bylo k důkazu čteno výše citované čestné prohlášení B. N. s ověřeným podpisem jmenovaného ze dne 11. 4. 2013, jak je zřejmé z ověřovací doložky; tímto prohlášením B. N. potvrdil provedení vyfakturovaných akcí pro žalobce, jakož i jejich proplacení. Další důkazní návrhy krajský soud neprovedl s tím, že je žalobce mohl a měl navrhnout již v daňovém řízení. Ostatně v případě výslechu D. Ž. tak žalobce učinil a jmenovaná byla žalovaným vyslechnuta. V tomto případě by se tedy jednalo o opakování dokazování a ve zbytku o doplnění dokazování, které primárně přísluší správnímu orgánu, nikoli správnímu soudu. Správní soud není soudem nalézacím, ale soudem přezkumným a tomu odpovídá i míra dokazování, které nemůže a ani nemá nahrazovat řízení před správním orgánem – v daném případě před správcem daně, resp. žalovaným jako odvolacím orgánem. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, založená na přezkumu správních rozhodnutí; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, publ. pod č. 1906/2009 Sb. NSS. Z judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že neunesl-li daňový subjekt důkazní břemeno v daňovém řízení, dodatečná náprava předkládáním nových důkazů v řízení před soudem není možná (viz např. rozsudek č. j. 3 Afs 2/2003 ze dne 19. 8. 2004 a 5 Afs 147/2004, publ. ve Sb. NSS č. 618/2005).

V rámci závěrečných návrhů zástupci účastníků odkázali na předchozí procesní podání a setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

V. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdější předpisů – dále jen „s.ř.s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem.

Přednostně se přitom zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což v daném případě nenastalo.

Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.) nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). A pokud žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnost vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké podal žalobce odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

To se v projednávaném případě stalo a není pravdou, že by žalovaný na návrhy na provedení dokazování nijak nereagoval. Návrhu na provedení svědecké výpovědi D. Ž. vyhověl a tuto provedl a následně i vyhodnotil (viz str. 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí). Ke skutečnosti, že se žalobce rozhodl podat na pana B. N. trestní oznámení, je třeba konstatovat, že se jedná o skutečnost z hlediska podstaty posuzované věci nerozhodnou, o které si samostatně nemohl žalovaný učinit jakýkoli úsudek (zda byl či nebyl spáchán, jaký a kým trestný čin); viz ust. § 99 odst. 2 daňového řádu. Naproti tomu na návrh na provedení důkazu listinou – kopií občanského průkazu B. N. žalovaný reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že žalobce předmětnou kopii nedoložil a uvedl i hodnocení tohoto důkazu v případě, že by byl žalobcem doložen. Úvahy žalovaného při hodnocení svědecké výpovědi pana Nováka a paní Ž. byly rovněž v žalobou napadeném rozhodnutí označeny.

Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci, tj. postupu správce daně, resp. žalovaného ohledně žalobcem uplatněných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu § 73 zákona o dani z přidané hodnoty; konkrétně se jednalo o náklady deklarované jako výdaje v hotovosti vynaložené na shora uvedené zejména stavební a výkopové práce, které měly být provedeny společností Evitel s.r.o., a to v celkové výši přes 2 506 612 Kč. Tyto výdaje na základě provedené daňové kontroly správce daně vyloučil v předmětném zdaňovacím období (3. a 4. čtvrtletí roku 2008) z nároků na odpočet daně z přidané hodnoty.

Otázka vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je otázkou hmotně právní, tudíž v případě jejího posuzování je nutné postupovat podle předpisů účinných v okamžiku vzniku nároku na odpočet, tj. okamžikem vzniku daňové povinnosti z odpočitatelné daně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 Afs 2/2010 – 243).

Podle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty účinného do 31. 12. 2008 platí, že nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu.

Dále pak ust. § 73 zákona o dani z přidané hodnoty upravuje podmínky uplatnění nároku na odpočet daně. Podle § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu (viz § 3 odst. 1 zák. č. 353/2001 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě evidován podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. V případě splátkového nebo platebního kalendáře je tato podmínka splněna zaúčtováním jednotlivých částek uvedených na těchto daňových dokladech, popřípadě jejím zaevidováním podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví.

Lze tedy shrnout, že z výše uvedených ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o správě daní a poplatků je možné vymezit následující podmínky pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Daňový subjekt je povinen prokázat, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, toto zdanitelné plnění bylo použito plátcem pro uskutečnění jeho ekonomické činnosti, dodavatel je plátcem daně z přidané hodnoty a veškeré tyto skutečnosti osvědčuje zaúčtovaný daňový doklad, který má předepsané náležitosti. Tyto podmínky musí být pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty splněny kumulativně, tzn. že nesplnění byť jedné z těchto podmínek znamená, že nárok na odpočet daně nelze uplatnit.

Vedle této skutečnosti je třeba zohlednit i problematiku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. S ohledem na ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je povinen daňový subjekt prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, leží důkazní břemeno ohledně oprávněnosti konkrétního výdaje jako daňového odpočtu na žalobci, který je povinen prokázat kumulativní splnění všech podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet daně. Tato povinnost stíhá daňový subjekt v případě, že správci daně vzniknou pochybnosti o oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet daně. Tyto pochybnosti musí být správcem daně řádně konkretizovány tak, aby následně důkazní břemeno přešlo na daňový subjekt.

V případě, že nárok na odpočet daně je prokazován daňovým dokladem, je třeba zdůraznit, že doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře; srov. např. rozsudek ze dne 13. 8. 2008, č. j. 9 Afs 204/2007 – 72, či rozsudek ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107, ve kterém výslovně uvedl: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění“. Daň či nárok na odpočet daně z přidané hodnoty totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (viz § 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Plátce daně z přidané hodnoty váže poměrně přísná povinnost vést důsledně záznamy o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních a evidovat zvlášť přijaté a vystavené doklady (§ 11 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty), zákonný nárok na daň či její odpočet je tak podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění - jiný závěr by popíral smysl a účel zákona.

Dále pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005-72 : „Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za stěžovatele; přitom v případě, že tak neučinil, dospět k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění a je nezákonné.“

Průkaznost žalobcem předložených dokladů a faktur, které měly dokladovat provedení prací společností Evitel s.r.o., včetně hotovostní úhrady, správce daně zpochybnil na základě zjištění z celostátního registru plátců daně z přidané hodnoty, že společnosti Evitel s.r.o. byla zrušena registrace k dani z přidané hodnoty ke dni 13. 6. 2006 a ke dni 6. 1. 2010, dále na základě zjištění Finančního úřadu ve Znojmě, místně příslušného správce daně společnosti Evitel, s.r.o., že tato společnost byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty od 11. 9. 2001 do 13. 6. 2006 a dále v období od 12. 5. 2009 do 6. 1. 2010 (tedy nikoliv v rozhodném období) a také na základě výpovědi bývalého jednatele jmenované společnosti B. N. Ten popřel, že by společnost Evitel s.r.o. nějaké práce pro žalobce prováděla, nezaměstnávala žádné pracovníky, nevlastnila ani nepronajímala si žádnou mechanizaci a svědek za společnost Evitel, s.r.o. žádné doklady pro žalobce nevystavil. V rámci dožádání místně příslušný Finanční úřad ve Znojmě sdělil, že tato společnost nepodala přes výzvu daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008. Žalobce byl přitom výzvou správce daně vyzván k odstranění pochybností a prokázání doložení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ust. § 73 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty předložením platného daňového dokladu se všemi náležitostmi podle ust. § 28 odst. 2 citovaného zákona, který by byl vystaven plátcem daně z přidané hodnoty. I v rámci zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty bylo žalobci vytknuto, že nebyla splněna podmínka pro uplatnění nároku na odpočet daně zakotvená v ust. § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, (plátce prokazuje nárok na odpočet daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem daně z přidané hodnoty). Z judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví přitom vyplývá, že pokud faktury, na kterých je výslovně uvedena daň z přidané hodnoty, byly vystaveny subjektem, jenž nebyl plátcem daně z přidané hodnoty, nemá osoba, která plnění od tohoto subjektu přijme, právo na odpočet daně (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012, že je 8 Ca 262/2008 - 42). V předmětné věci vyvstaly pochyby o uskutečněném zdanitelném plnění a o tom, že jej uskutečnila deklarovaná osoba (jednatel tvrzeného poskytovatele plnění popřel). Za uvedeného stavu bylo povinností žalobce prokázat naplnění podmínky vystavení dokladu tvrzeným poskytovatelem, který by byl v rozhodném období plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobce tuto skutečnost neprokázal, naopak, jak již bylo shora uvedeno, z dožádání místně příslušného Finančního úřadu ve Znojmě vyplynulo, že společnost Evitel, s.r.o. nebyla v rozhodném období registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, ve zdaňovacím období roku 2008 ani přes výzvu správce daně nepodala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob a ke dni 6. 1. 2010 byla vymazána z obchodního rejstříku. Nelze tedy ani dojít k závěru, že by tvrzený poskytovatel měl být registrován k dani z přidané hodnoty, avšak z pouhého důvodu nesplnění registrační povinnosti nesprávně registrován v rozhodném období nebyl. Za uvedeného stavu je nutno konstatovat správnost závěru správce daně prvého stupně potvrzeného žalovaným, že žalobce nesplnil podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ust. § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

K námitkám ohledně hodnocení svědecké výpovědi pana B. N., je třeba poznamenat, že hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi je součástí práva správce daně na hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků (§ 8 odst. 1 daňového řádu). Podle tohoto ustanovení správce daně hodnotí důkazy podle své vlastní úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Je to tedy správce daně, kdo posuzuje v prvé řadě, který důkazní prostředek má hodnotu důkazu (§ 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, § 92 odst. 7 daňového řádu) a který také hodnotí jeho věrohodnost. Ostatně jak již vyslovil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2006, č. j. 2 Afs 83/2005 – 72: „…při hodnocení dokazování je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Hodnocení důkazů však musí vycházet ze všech skutečností, které z daných důkazů plynou, přičemž nelze vyjmout pouze určité části důkazů a z těch vyvodit skutkové závěry obecné, zejména ne za situace, kdy všechny důkazy (nebo i jejich jednotlivé komponenty) nejsou jednoznačné, či jsou dokonce protikladné. V takovém případě je jediným východiskem zhodnotit veškeré skutečnosti, které se z daných důkazů podávají (…).

V daném případě správce daně postupoval zcela v souladu s tímto ustanovením. V rámci odvolacího řízení provedl i důkaz svědeckou výpovědí paní Ž., která byla následně vyhodnocena jako nezpůsobilá prokázat tvrzení žalobce, že společnost Evitel s.r.o. pro žalobce ve 3. a 4. čtvrtletí kalendářního roku uskutečnila opakovaně zdanitelná plnění v celkové výši 2 506 612 Kč. I když D. Ž. ve své výpovědi potvrdila opakovaná obchodní jednání mezi B. N. a žalobcem, nebylo však výpovědí paní D. Ž. prokázáno, že by došlo k uskutečnění těchto prací.

Tvrzení žalobce o lživém svědectví svědka B. N. se zakládá na ničím nedoložené a nekonkretizované spekulaci o hrozbě právních následků. Výpověď svědka navíc koresponduje se zjištěním místně příslušného správce daně společnosti Evitel - Finančního úřadu ve Znojmě (společnost nebyla v rozhodné době registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, v roce 2008 nepodala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob přes výzvu správce daně). Rovněž nově doložené čestné prohlášení uvedeného svědka je rozporné se zjištěními místně příslušného správce daně a je zcela rozporné z předchozích výpovědí svědka, který byl v rámci výpovědí poučen o následcích nepravdivé výpovědi. Výpověď manželky žalobce nepotvrdila faktické provádění předmětných prací společností Evitel. V hodnocení výpovědi svědkyně se soud ztotožnil s hodnocením provedeným žalovaným v rámci napadeného odvolacího rozhodnutí. I kdyby však faktické provádění předmětných prací tvrzeným poskytovatelem bylo prokázáno, nedošlo by stejně k naplnění podmínky, že žalobcem předložené daňové doklady byly vystaveny subjektem, který byl plátcem daně z přidané hodnoty.

Jelikož žalobce v dalším řízení nenavrhl provedení jiných důkazů, kterými by splnění podmínek pro uplatněný nárok prokázal, ačkoli byl o tomto svém právu žalovaným řádně poučen, vyšel správce daně 1. stupně i žalovaný ze správného závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro uznání vzneseného nároku.

Lze tak souhlasit se závěrem žalovaného, že na základě provedeného dokazování byly žalobcem předložené listiny správcem daně řádně zpochybněny a další žalobcem předložené důkazy nebyly způsobilé prokázat zjišťované skutečnosti. Žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal důvodnost vzneseného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.

Na základě výše uvedeného nebyly žalobcem uplatněné námitky shledány důvodnými, proto soud žalobu postupem podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

VI. Náklady řízení

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 24. 1. 2014

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu