Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS-st. 9/99 #1Stanovisko pléna ÚS ze dne 09.11.1999Aktivní procesní legitimace státního orgánu k podání ústavní stížnosti

Typ řízeníO zaujetí stanoviska pléna - § 23
Význam1
NavrhovatelSENÁT ÚS - III.
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
výrok interpretativní
Odlišné stanoviskoKlokočka Vladimír
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/aktivní procesní legitimace navrhovatele
Věcný rejstříkStát
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st 9/99 pro řízení sp. zn. III. ÚS 254/99. Překonává nález sp. zn. I. ÚS 35/94.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)ST 9/16 SbNU 372
EcliECLI:CZ:US:1999:Pl.US-st.9.99.1
Datum podání21.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí Ústavního soudu; I. ÚS 35/94

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 23, § 72 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999

ST 9/16 SbNU 372

Aktivní procesní legitimace státního orgánu k podání ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

STANOVISKO PLÉNA

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová, na zasedání dne 9. listopadu 1999 přijalo podle § 23 zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci předložení právního názoru III. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 35/94, toto stanovisko:

Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 21. května 1999, se Ministerstvo životního prostředí formou ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, kterým tento zrušil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, ve věci odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, o určení vodního toku a vodohospodářského díla. Přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti spatřuje navrhovatel v porušení základního práva plynoucího z čl. 79 a čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy.

Z příloh návrhu, tj. z rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, dále z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, a konečně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, bylo zjištěno následující:

Rozhodnutím Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, bylo dle § 2 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, dle § 31 odst. 6 a § 38 odst. 3 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, ve věci pochybnosti o existenci vodního toku a vodohospodářského díla určeno, že v předmětné věci se o vodní tok a vodohospodářské dílo nejedná. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, odvolání účastníků řízení do rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítlo a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, potvrdilo.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění soud poukázal na skutečnost, že účinností zákona č. 272/1996 Sb., tj. ke dni 1. listopadu 1996, došlo dle § 1 odst. 5 písm. c) tohoto zákona k přesunu kompetencí z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství, jež dopadá i na rozhodovanou věc. Uvedenému přesunu korespondují, dle názoru soudu, i nové kompetence obou ministerstev dle § 15 a 19 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud po konstatování, dle něhož Ministerstvo životního prostředí v dané věci jednalo a rozhodovalo o odvolání, aniž by bylo věcně příslušné, a vycházeje dále z právního názoru sdíleného právní teorií a soudní praxí, dle něhož nedostatek věcné příslušnosti je jednou ze skutečností, jež mají za následek nicotnost (nulitu) správního rozhodnutí, přihlédl k této z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla vznesena či nikoli. Dle ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř. soud z uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí zrušil, aniž by se zabýval námitkami žaloby, týkajícími se merita věci.

Ústavní stížnost Ministerstva životního prostředí úvodem obsáhle polemizuje se závěry Vrchního soudu v Praze ohledně přesunu kompetencí na Ministerstvo zemědělství. Přípustnost a důvodnost své stížnosti spatřuje pak ministerstvo v porušení základního práva Ministerstva životního prostředí, zaručeného mu Ústavou, přičemž za taková označuje základní práva plynoucí z čl. 79 a čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, když dle jeho názoru účastník řízení ve smyslu § 8a o. s. ř. nebyl příslušný rozhodovat v pochybnostech o rozsahu působnosti a pravomoci obou ministerstev. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 35/94, kterým, dle jeho přesvědčení, Ústavní soud uznal právo ministerstva bránit se formou ústavní stížnosti proti rozhodnutím správního soudu.

Jelikož v návrhu Ministerstva životního prostředí, označeném jako ústavní stížnost, je zároveň obsažen odkaz na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, tj. na pravomoc Ústavního soudu rozhodovat ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, vyzval Ústavní soud navrhovatele k upřesnění, zda se jedná o návrh dle § 72 a následujících, nebo o návrh dle § 120 a následujících zákona o Ústavním soudu.

Podáním ze dne 29. září 1999 ministr životního prostředí RNDr. Miloš Kužvart Ústavnímu soudu sdělil, že předmětný návrh je ústavní stížností Ministerstva životního prostředí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 35/94 posuzoval, ve srovnání s věcí vedenou pod sp. zn. III. ÚS 254/99, kromě jiného stejnou právní otázku přípustnosti ústavní stížnosti ministerstva proti rozhodnutí vrchního soudu, jako soudu správního.

Ve věci samé Ministerstvo kultury rozhodlo o prohlášení přesně určené nemovitosti za kulturní památku dle § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Na základě žaloby vlastníka dotčené nemovitosti, jenž se uvedeným správním rozhodnutím cítil být dotčen ve svém právu vlastnickém, Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva kultury zrušil. Proti rozhodnutí vrchního soudu podalo Ministerstvo kultury ústavní stížnost s výslovným poukazem na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedlo v ní, že jako ústřední orgán státní správy na úseku státní památkové péče zastupuje veřejný zájem na ochranu kulturního dědictví České republiky, přičemž napadeným rozsudkem byla dle jeho názoru vážným a zásadním způsobem ohrožena ochrana a péče o kulturní dědictví našeho státu. Ministerstvo dále poukázalo na skutečnost, že dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) má vlastník nejen práva, ale také povinnosti, je totiž povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy.

Jakkoli se Ústavní soud po rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti explicitně její přípustností nezabýval, tím, že meritorně rozhodl (předmětný rozsudek správního soudu byl pro rozpor s čl. 95 odst. 2 Ústavy a čl. 11 odst. 3 Listiny zrušen), implicitně přípustnost ústavní stížnosti ministerstva v pozici správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáno správním soudem, uznal.

III.

Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.

Ministerstvo, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou: „Orgán jako orgán nemá vůči státu osobnosti. Neexistují dvě osobnosti: státní osobnost a orgánová osobnost, jež by byly k sobě v nějakém právním poměru … Hlavy státu, sněmovny, úřady nemají nikdy právnické osobnosti, kteráž přísluší jen a jen státu; všechny právní spory mezi nimi jsou spory o kompetenci v mezích jednoho a téhož právního subjektu. Jsou to vždy spory o objektivní, nikdy ne o subjektivní právo.“ (G. Jellinek, Všeobecná státověda. Praha 1906, s. 594-595).

Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury.

Vycházeje z uvedeného návrhu III. senátu, plénum Ústavního soudu dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přijalo stanovisko, dle něhož správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.

V Brně dne 9. listopadu 1999

Odlišné stanovisko soudce prof. JUDr. Vladimíra Klokočky, DrSc., ve věci Pl. ÚS-st 9/99

Chápu důvody, proč je předložen k posouzení právní názor ve věci III. ÚS 254/99 v souvislosti s názorem vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 35/94. Shledávám postup i věcné stanovisko III. Senátu správným, pokud pak jde o I. ÚS 35/94, poukazuji na specifické rysy tohoto případu, jež spočívaly v tom, že – na rozdíl od III. ÚS 254/99 – Vrchní soud tehdy postupoval v rozporu s Ústavou. Od této okolnosti se také odvíjelo řešení tehdy zvolené. K tomu uvádím:

1.Specifikum tehdejšího případu je v postupu opačném proti „klasické“ ústavní stížnosti. Rozsudek ve věci ochrany soukromého vlastnictví proti omezením, jež stanovilo Ministerstvo kultury na základě zákona o památkové péči, byl vrchním soudem přijat v rozporu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud byl tak postaven před otázku, zda má (právě on) povinnost si této okolnosti nevšimnout.

2.Věc by měla evidentně jiný průběh, kdyby vrchní soud učinil to, co měl učinit, totiž kdyby předložil tehdy věc Ústavnímu soudu, když dospěl k závěru, že zákon, jehož mělo být použito, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

3. V důsledku rozsudku vrchního soudu neexistovala ani možnost odvolat se proti tomuto rozhodnutí správního soudu, ani podat dovolání anebo stížnost pro porušení zákona a protiústavní postup soudu se stal jaksi nedotknutelným a v obdobných případech opakovatelným. Tím se otevřela cesta k postupu, který by mohl vést k ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy).

4. Za této situace podalo ministerstvo ústavní stížnost, která by obsahově mohla být vlastně i návrhem na řešení kompetenčního sporu dle § 120 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Takto však návrh nebyl formulován. Ústavní soud měl tedy tuto „ústavní stížnost“ nositele veřejné moci pro nedostatek aktivní legitimace odmítnout. Tomuto rozhodnutí však stála v cestě tato úvaha:

a) Ústavní soud by v takovém případě vlastně potvrdil protiústavní jednání vrchního soudu a dal tím v konkurenci ústavních hodnot přednost postupu, který je v rozporu se samotným posláním Ústavního soudu.

b) Ústavnísoud zvažoval i to, že Ústavou chráněný veřejný zájem by postupem jedné složky veřejné moci proti právům jiné složky byl zbaven svého obsahu.

c) Ústavnísoud vycházel též z toho, že veřejné a soukromé právo není vzájemně odděleno čínskou zdí a že veřejná moc není nediferencovaným celkem. V daném případě koncipuje Listina základních práv a svobod zvláštní případ vlastnického práva. Pro vlastnictví kulturních památek platí, že jde o takové vlastnictví, které v sobě obsahuje též výrazný prvek ochrany obecného zájmu a spolu s tím i jisté omezení dispoziční autonomie vlastníka, resp. její vazbu na součinnost s orgány památkové péče. Zde neplatí jen obecně čl. 11 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale také článek 35 odst. 3, který určuje, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat...kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. V dané věci šlo o to, že vlastník, který se obrátil na vrchní soud, nechtěl vykonávat vlastnické práva v rozsahu a způsobem, který odpovídal zákonu o státní památkové péči. Vzhledem ke znění čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod napadl vlastně i samo specifické pojetí tohoto vlastnického práva. Z tohoto hlediska by bylo totiž možné chápat povinnosti uložené vlastníku jako součást a složku celkové koncepce tohoto vlastnického práva v pojetí, jež je v Listině vyjádřeno.

d) Určité mezery v zákonech a nedostatečné řešení správníhosoudnictví vedly v dané věci k situaci, kdy tím, že nebylo prostředku, jak odstranit protiústavní postup, který by se mohl v obdobných situacích opakovat, došlo k omezení práva na spravedlivý proces. Kdykoli by v obdobných situacích soud rozhodl sám o protiústavnosti zákona, nebylo by cesty k nápravě. Přitom by vznikala diference oproti jiným případům, jež byly za obdobných okolností rozhodnuty postupem, který odpovídá Ústavě, čímž by došlo k porušení čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny, podle nichž zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy.

e) Na okraj poznamenávám, že abstence subjektů veřejného práva samozřejmě neplatní tam, kde vystupují jako nositelé práv soukromoprávní povahy. Jisté prvky tohoto rázu spatřuji i v pojmu vlastnictví kulturní památky. Dodávám, že v těchto otázkách se možná rýsuje i jistý myšlenkový posun. V Německu např. se množí odpor vůči zásadnímu odmítání schopnosti být nositelem základních práv pro právnické osoby veřejného práva.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru