Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS-st. 4/97 #1Stanovisko pléna ÚS ze dne 11.03.1997Záznam do katastru nemovitostí na základě zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.

Typ řízeníO zaujetí stanoviska pléna - § 23
Význam1
NavrhovatelSENÁT ÚS - IV.
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
výrok interpretativní
Odlišné stanoviskoProcházka Antonín
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st 4/97 pro řízení IV. ÚS 20/97. Překonává nález sp. zn. II. ÚS 173/95.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)ST 4/7 SbNU 308
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US-st.4.97.1
Datum podání10.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 173/95

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2

182/1993 Sb., § 23

265/1992 Sb., § 1, § 8 odst.2, § 7, § 14 odst.2

344/1992 Sb.

87/1991 Sb., § 19, § 20


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS-st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997

ST 4/7 SbNU 308

Záznam do katastru nemovitostí na základě zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

STANOVISKO PLÉNA

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo dne 11. března 1997 podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu České republiky odchylného od právního názoru Ústavního soudu České republiky, vysloveného v nálezu, sp. zn. II. ÚS 173/95, takto:

Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Odůvodnění:

Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 1996, čj. 19 Ca 485/95-18, v němž, shodně s rozhodnutím správního orgánu, rozsudek Vrchního soudu v Praze, zrušující výrok o propadnutí majetku, nebyl uznán za způsobilý k provedení zápisu do katastru nemovitostí záznamem ve smyslu § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, čj. II. ÚS 173/95-46. Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že pravomocná soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou listinou opravňující provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb. V důvodech uvedeného nálezu je pak konstatováno, že soudní usnesení o zrušení trestních rozsudků, včetně zrušení trestu propadnutí majetku, je závažným rozhodnutím státního orgánu, které musí respektovat i katastrální úřady. Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. v § 23 odst. 2 odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zákonem se stal zákon č. 87/1991 Sb., který podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví majetku. Tento zákon stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. Odmítavým stanoviskem katastrálních úřadů dochází k právně závadné situaci, kdy v zápisech katastrálních operátů jsou trvale vykazovány konfiskační trestní rozsudky a odmítáno provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují. Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. stěžovateli požadované záznamy nemají sice vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, nicméně požadovanými záznamy vytvářejí tzv. nuda proprietas, neboť atributy výkonu vlastnického práva, tj. věc užívat, požívat, disponovat jí a zcizovat ji, přináleží jiným osobám než vlastníkům. Záznam této právní skutečnosti přísluší katastrálnímu úřadu. Stěžovatelům nelze přisvědčiti v tom, že v jejich případě došlo k porušení článku 11 odst. 1 druhá věta Listiny základních práv a svobod, došlo však k porušení článku 4 odst. 4 Listiny, neboť odmítnutím provedení záznamu, včetně odejmutí možnosti obrany (denegata justitia), nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatelů.

Plénum Ústavního soudu České republiky, jemuž byla tato otázka předložena čtvrtým senátem k posouzení podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má rovněž za to, že citovaný nález druhého senátu je v rozporu s účelem zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 1 tohoto zákona k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (odst. 1). Další práva se do katastru zapisují, pokud tak stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad (§ 2), záznam (§ 7), poznámka (§ 9) nebo její výmaz (odst.3). Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (odst. 4). Podle ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Podle ustanovení § 8 odst. 2 citovaného zákona, je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil.

Otázku, zda pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, třeba tedy vzhledem k uvedené zákonné úpravě odpovědět negativně. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, kdyby uvedená soudní rozhodnutí konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozuměti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§ 19 a § 20), jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [§ 6 odst. 1 písm. a)]. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení § 23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení § 23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce.

Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou tedy listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání již citované ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Druhý senát neměl proto ve věci sp. zn. II. ÚS 173/95 ústavní stížnosti vyhovět, a to navíc, ve výroku svého nálezu, způsobem, který je v rozporu i s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

V Brně dne 11. března 1997

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Antonína Procházky ve věci Pl. ÚS – st. 4/97

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 11. března 1997 sp. zn. Pl. ÚS – st. 4/97 rozhodlo ve věci právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 173/95 tak, že pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákon a č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Protože s tímto rozhodnutím pléna včetně jeho odůvodnění nesouhlasím, ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb. zaujímám toto své odlišné stanovisko.

Stanovisko pléna ústavního soudu Pl. ÚS – st. 4/97 ve výrokové části oproti nálezu II. ÚS 173/95 změnilo slova „…jsou listinou způsobilou…“ na opak, tj. že „…nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb….“.

Své odůvodnění plénum Ústavního soudu opřelo o zjištění, že nález druhého senátu je v rozporu s účelem zákona č. 265/1992 Sb. a že pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu brání ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Účelem zákona č. 199/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo zrušit soudní rozhodnutí ve věcech, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.

Činy, které směřovaly k uplatňování práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly totalitními trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právo odporovalo také trestní stíhání a trestání postižených osob.

Podle takto v § 1 citovaného rehabilitačního zákona vymezeného účelu je nutno přistupovat k výkladu § 23 odst. 2 rehabilitačního zákona, ve kterém se praví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku.

Pokud spolu s trestním rozsudkem došlo ke zrušení vedlejšího trestu propadnutí majetku, došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví a právní vztahy rozsudkem změněné se vracejí do situace, která zde byla před odsuzujícím trestním rozsudkem. Tato skutečnost byla již několikráte Ústavním soudem judikována a jako právní princip byla potvrzena právními odborníky (Bičovský – Holub).

Rehabilitačním rozsudkem, pokud obsahoval zrušení vedlejšího trestu propadnutí majetku, se tedy vlastnictví původních vlastníků obnovilo v plném rozsahu a nutno na tento majetek pohlížet tak, jako by nebyl nikdy odebrán. Tento právní princip je umocněn odkazem zákona na mezinárodní právní pakty a normy.

Z tohoto hlediska uváděný § 23 odst. 2 rehabilitačního zákona nemůže být a ani není v rozporu s výše uvedeným právním principem, neboť vůbec nehovoří o rekonstituovaném vlastnictví, ale pouze o uplatnění nároků z této skutečnosti vyplývajících. Protože sám zákon č. 199/1990 Sb. neřeší možnou námitku vydržení současných držitelů, možno hlavní účel tohoto paragrafu spatřovat právě v řešení této právní skutečnosti, a to v jeho odkazu na zvláštní zákon. Oba restituční zákony, tj. zákon č. 87/1991 Sb. i zákon č. 229/1991 Sb. prolamují institut vydržení.

Právně rozporuplný faktor je obsažen teprve v ustanovení § 19 odst. 1 zákon a č. 87/1991 Sb., kdy byly pro oprávněnost rehabilitovaných osob stanoveny podmínky uvedené v § 3 odst. 1, tj. podmínka státního občanství ČR (ČSFR) a podmínka trvalého pobytu /U zákona č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. a)/. V současné době je to pouze podmínka státního občanství.

Toto ustanovení se také nedotýká vlastnictví , pouze vylučuje ze skupiny rehabilitovaných vlastníků specificky určenou část, které je restituce vlastnictví odmítána. Jsem přesvědčen o tom, že toto ustanovení je diskriminující a porušuje rovnost občanů. Neobstojí zde námitka, že restituční zákony pouze zmírňují některé způsobené křivdy. Ta je na místě u všech ostatních osob vstupujících do restitucí, nikoli však u osob, kterým již majetky byly předchozím právním aktem státu přiznány. Právní stát také nemůže poukazovat při tvorbě a aplikaci zákonů na účely ekonomické, neboť ve vztahu k etice práva je to nemravné.

Vůbec kolem ekonomického dopadu odstranění i této překážky jsou zbytečné spory. Naši bývalí státní občané, pokud byli nuceni emigrovat a získali cizí státní občanství a jejich majetky byly veliké, se o jejich navrácení dávno postarali. U těch ostatních se většinou jedná o majitele rodinných domů a domků, jejichž vrácení nemohlo u nich vyvážit ztrátu současného státního občanství, protože by byli ztratili za léta nabytá existenční práva.

JUDr. Jaroslav Bičovský v samostatném komentáři k zákonu č. 87/1991 Sb. (Panorama 1991) i v komentáři k prováděcím a souvisejícím předpisům k občanskému zákoníku společně s JUDr. Milanem Holubem (Linde 1992) k této problematice uvedl:

„Potencionální nároky ex tunc rehabilitovaných vlastníků tak byly nahrazeny nároky nyní založenými s konstrukcí nároku na vydání věci podle § 5 a násl. Je to nárok nově založený, jako kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnictví na stát....“

Je to celkem násilná koncepce a připouští i takový výklad, že zákon č. 87/1991 Sb., ve vztahu k zákonu č. 199/1990 Sb., je zákonem konfiskačním.

Pokud je II. senátu vytýkáno použití výrazu „holé vlastnictví“, které současný rpávní řád nezná, pak jeho účelem bylo pouze zdůraznění, že titul vlastnictví svědčí původnímu vlastníkovi, zatímco zákon č. 87/1991 Sb. poskytuje ochranu pouhé držbě. Ve stanovisku pléna citovaný § 23 zákona č. 199/1990 Sb. nemůže být tedy překážkou provedení záznamu do katastru nemovitostí.

Druhou náležitostí, o kterou stanovisko pléna opírá svůj výrok, je tvrzení, že původní nález ve věci je v rozporu s účelem zákona č. 265/1992 Sb. Tento ještě federální zákon nutno srovnat se zákonem České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. Oba zákony nabyly účinnosti dnem 1. 1. 1993.

Podle § 1 odst. 2 zákona ČNR č. 244/1992 Sb. představuje katastr soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv podle zvláštního předpisu (tj. zákona č. 265/1992 Sb.) a dalších práv k nemovitostem podle tohoto zákona.

V § 2 odst .4 písm. g) cit. zákona se uvádí, že se zapisují i další skutečnosti podle povahy evidované věci, které jsou na základě tohoto zákona obsahem katastru. A konečně podle § 3 písm. c) se zapisují do katastru údaje o právních vztazích.

Katastr nemovitostí má tedy obrážet právní i faktický stav evidovaných nemovitostí. O to se snažil druhý senát ve svém nyní překonaném nálezu, neboť ve shodě s výše uvedenými odkazy na ustanovení zákona ČNR č. 344/1992 Sb. se snažil, aby katastr obsahoval právní stav rehabilitovaných a nevydaných nemovitostí. Převody konfiskovaného majetku na nové nabyvatele vycházejí z konstatování, že majetek přešel na stát v důsledku trestních rozsudků. O tom, že tyto rozsudky byly zrušeny, však není v katastrátech žádné zmínky ani formou záznamu, i když podle mého názoru tomu žádné zákonné ustanovení nebrání. Katastr tedy neobráží skutečný právní stav, jak mu to ukládá zákon.

Pokud se ve stanovisku pléna dozuje, že výrok překonaného nálezu byl v rozporu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, tj. že nešlo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by mohlo být zrušeno, jsem i v tomto směru odlišného stanoviska, neboť výrok nálezu II. senátu byl plně v intencích písm. b) téhož paragrafu, kdy neprovedením záznamu šlo o porušení ústavně zaručeného základního práva v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí.

Jsem přesvědčen o tom, že je nutno vlastnické a majetkové vztahy s konečnou platností stabilizovat a že je nutné odstranit právní nedostatky zákonem tak, aby byla konečně nastolena spravedlivá právní jistota občanů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru