Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS-st. 23/06 #1Stanovisko pléna ÚS ze dne 12.09.2006Náhrada nákladů exekuce a její uložení povinnému, resp. oprávněnému

Typ řízeníO zaujetí stanoviska pléna - § 23
Význam1
NavrhovatelSENÁT ÚS - II.
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
výrok interpretativní
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st. 23/06 pro řízení sp. zn. II. ÚS 240/06. Překonává nálezy sp. zn. I. ÚS 290/05 a sp. zn. II. ÚS 372/04. Potvrzuje usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)ST 23/42 SbNU 545
EcliECLI:CZ:US:2006:Pl.US-st.23.06.1
Datum podání27.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí Ústavního soudu; I. ÚS 290/05

rozhodnutí Ústavního soudu; II. ÚS 372/04

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82 odst.1

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 1 odst.1, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.3, § 3 odst.1, § 52 odst.1, § 88, § 89, § 44 odst.6 písm.d

99/1963 Sb., § 271, § 270, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006

ST 23/42 SbNU 545

Náhrada nákladů exekuce a její uložení povinnému, resp. oprávněnému

ČESKÁ REPUBLIKA

STANOVISKO PLÉNA

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Gűttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická na zasedání dne 12. 9. 2006, přijalo podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru I. senátu Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 23. února 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, a v druhé právní větě nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 372/2004, toto stanovisko:

Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Odůvodnění:

1. V dosavadní rozhodovací praxi týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce je zastáván názor, že je zásadně na povinném, aby hradil náklady exekuce [§ 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů exekučního řádu (dále jen „exekuční řád“)]. Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, pokud toto zastavení řízení oprávněný sám procesně nezavinil. V takovém případě se uplatňují kritéria zakotvená v § 271 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - zkoumání, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce.

2. Pod sp. zn. II. ÚS 372/2004 rozhodoval druhý senát Ústavního soudu ve věci, kde obecným soudem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekutora tak, že nemá právo na náhradu nákladů vůbec, protože povinný subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Obecné soudy zároveň konstatovaly, že exekuce nebyla zastavena z důvodu procesního zavinění oprávněné, proto jí nelze uložit povinnost k náhradě nákladů. Ústavní soud vyslovil názor, že podle § 3 exekučního řádu nelze náhradu nákladů exekuce odmítnout, a proto není-li možné, aby náhradu nákladů hradil povinný, musí být v takto výjimečném případě rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. První senát Ústavního soudu pak ve věci, sp. zn. I. ÚS 290/05, přijal dne 23. února 2006 nález, v němž dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. V této věci byla povinnost nahradit náklady exekuce ve výši 6.506 Kč uložena obecnými soudy nemajetné povinné. Faktickým odepřením nároku na úplatu obecný soud dle názoru I. senátu při svém rozhodování pominul kogentní ustanovení § 3 exekučního řádu a jeho rozhodnutí se vymyká zcela zjevně nosnému principu, na němž je exekuční řád vybudován, a ohrožuje i pro futuro nezávislost exekutora. Podle názoru I. senátu obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do práv stěžovatele – jakožto účastníka řízení, v němž se rozhodovalo o úhradě nákladů exekuce, jež mu vznikly - na spravedlivý proces. Svým rozhodnutím zasáhl též do práva exekutora vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, neboť vlastní majetek exekutora byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen.

3. V ústavní stížnosti podané stěžovatelem Romanem Vytejčkem, soudním exekutorem, která je projednávána II. senátem Ústavního soudu, tento navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že „uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, že „soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce“, a dále že „takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy“. V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, a namísto oprávněné uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 11.466,60 Kč povinnému. Pokud totiž v případě zastavení exekuce pro „nemajetnost“ povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů. V této souvislosti stěžovatel poukázal na právní postavení exekutora, přičemž je srovnává s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovil názor, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud svým rozhodnutím nevyhověl, když v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného právě jemu uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení.

4. K ústavněprávní konformitě uvedené problematiky se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, III. ÚS 283/06, IV. ÚS 180/06 atd.).

5. Plénum Ústavního soudu při návrhu stanoviska vychází z výše citované ustálené judikatury různých senátů Ústavního soudu. Ústavní soud v usnesení, sp. zn. II. ÚS 150/04, vyslovil základní premisu, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku“, čemuž odpovídá coby „základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko“. Exekutor pak „má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce“, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

6. Nelze akceptovat námitku stěžovatele, že v daném případě vzniká nerovnost mezi skupinou osob, které vykonávají státní moc v rámci soudní soustavy (soudci), kteří mají zajištěnu odměnu za svoji práci, a soukromými exekutory, jimž taková záruka poskytnuta není. V exekučním řádu je jednoznačně zaručeno, že exekutor vykonává svoji činnost za úplatu (viz § 3 odst. 1 exekučního řádu). Právo na náhradu nákladů mu je zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému. Exekutor, jako nositel takto přiznané pohledávky, není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení. Přiznané náklady exekuce nelze srovnávat s platy soudců, protože nejde o odměnu za práci, jak ji má mysli čl. 28 Listiny základních práv a svobod, neboť ten se týká pouze zaměstnanců a těmi soudní exekutoři nejsou.

7. Nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele o rovnocenném postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod.

8. Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež jsou dle názoru pléna plně použitelná na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.

9. S námitkami, vycházejícími z „veřejnoprávní“ povahy postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i z obav o „ekonomické přežití“ soudních exekutorů a o důsledky rozhodnutí o nákladech exekuce pro jejich faktickou nezávislost v řízení, se Ústavní soud vypořádal mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05 a dalších, v nichž poukázal mj. na zákonné možnosti čelit stěžovatelem ohlašovaným materiálním rizikům oprávněním exekutora požadovat složení zálohy, možností odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využitím legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. § 90 odst. 3, § 30 písm. b), § 55 odst. 2 exekučního řádu].

10. Plénum Ústavního soudu považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

11. V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).

12. Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena – ve prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

13. Je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný, a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.

14. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavenísoudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

V Brně dne 12. září 2006

JUDr. Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru