Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 9/95 #1Nález ÚS ze dne 28.02.1996K otázce zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkveřejný zájem
Výsluhový příspěvek
retroaktivita/pravá
PoznámkaPřílohy k nálezu jsou zveřejněny ve Sb. nálezů a usnesení.SP 1.5 Ústavního soudu České republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/5 SbNU 107
Paralelní citace (Sbírka zákonů)107/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.9.95.1
Datum podání03.04.1995
Napadený akt

zákon; 34/1995 Sb.; kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů

zákon; 33/1995 Sb.; kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 186/1992 Sb. , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1970 Sb. , o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/193 Sb., čl. 1

1/1993 Sb., čl. 3, čl. 28 odst.1, čl. 30

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb., § 114b, § 134 odst.3

107/1996 Sb.

186/1992 Sb., § 153, § 157c

33/1995 Sb.

34/1995 Sb., čl.

76/1959 Sb., § 33 odst.9, § 37a


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996

107/1996 Sb.

N 16/5 SbNU 107

K otázce zápočtu dob služby vojáků z povolání pro účely výsluhového příspěvku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky dne 28. února 1996

rozhodlo ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, zast. poslancem JUDr.

J. O. a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, o návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se

doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech

vojáků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ve věci navrhovatele

- skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,

zast. poslancem JUDr. J. O. a účastníka řízení - Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení zákona č.

33/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č.

186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České

republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1970 Sb.,

o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění

pozdějších předpisů, takto:

Návrhy se zamítají.

Odůvodnění:

ČÁST Ia)

Ia/1

Dne 3.4.1995 podala skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR návrh na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se

doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech

vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Návrhem napadený zákon č.

34/1995 Sb. doplnil ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb. tak,

že vyloučil zápočet určitých dob služeb do doby konání služby

rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši.

V přechodném ustanovení k úpravě účinné od 1. dubna 1995 dále

stanovil, že do nového vyměření výsluhového příspěvku, tj.

nejpozději do 31. října 1995, se jeho výplata pozastavuje (§ 37a).

Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že zákon č. 34/1995

Sb. je v rozporu s Ústavou České republiky a s Listinou základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Jmenovitě je vytýkána ta

skutečnost, že napadený zákon č. 34/1995 Sb. porušuje ústavní

zásadu rovnosti občanů před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny. Podle

čl. 28 Listiny mají občané právo na spravedlivou odměnu za práci,

jejíž součástí jsou, pokud jde o vojáky, též peněžité dávky

- výsluhový příspěvek, odchodné a úmrtné. Ve výsluhovém příspěvku

se promítají spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně

ztížené pracovní podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve

srovnání s občanskými zaměstnanci. Výsluhový příspěvek je dávka,

která se podle § 33 odst. 2 zákona č. 76/1959 Sb. posuzuje podle

zákona o sociálním zabezpečení. To znamená, že nárok na tuto dávku

nezaniká uplynutím času a že se promlčuje pouze nárok na výplatu

jednotlivých dávek nebo jejich částí (§ 97 zák.č. 100/1988 Sb.,o

sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Právo na

spravedlivou odměnu za vykonanou práci může být omezeno jen

zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), který musí platit stejně pro

všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3

Listiny), a nesmí znamenat diskriminaci kteréhokoliv jednotlivce

nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 3 odst.

1 Listiny).

Z hlediska ústavnosti je dále podle názoru navrhovatelů

podstatné, že napadený zákon má zpětnou účinnost, neboť počínaje

1. dubnem 1995 odnímá určité skupině občanů České republiky na

základě zákona nabytý nárok na výsluhový příspěvek. Zákon č.

34/1995 Sb. se zpětnou účinností reglementuje samotný vznik nároku

na nepromlčitelný výsluhový příspěvek a odnímá, resp. snižuje

nároky z něho vzešlé. Z definice pravé a nepravé retroaktivity

právních norem, obsažené v nálezu ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/94,

vyplývá, že v případě zákona č. 34/1995 Sb. jde o retroaktivitu

pravou, která je v právním státě zakázána.

Navrhovatelé dále upozorňují na skutečnost, že sama vláda

České republiky svým usnesením ze dne 21. prosince 1994, č. 729

vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu napadeného

zákona.

Zákon č. 34/1995 Sb., dle jejich názoru, se zpětnou účinností

ruší zákonným způsobem nabytá práva.

Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje

zákon č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb.,

o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších

předpisů, zrušit.

Ia/2

Návrh na zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, podala skupina čtyřicetidvou

poslanců, kteří ze svých řad pověřili zastupováním v řízení před

Ústavním soudem JUDr. J. O.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu ve

smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ani pro zastavení řízení podle

§ 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69

citovaného zákona zaslán Parlamentu České republiky s výzvou

k vyjádření. Vzhledem k zamítavému stanovisku vlády České

republiky k poslaneckému návrhu napadeného zákona č. 34/1995 Sb.

byl požádán její předseda o jeho zaslání Ústavnímu soudu. V rámci

zajišťování dalších listinných důkazů ve smyslu § 42 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal Ústavní soud stanoviska příslušných

ministerstev, tzn. obrany, vnitra, spravedlnosti a práce

a sociálních věcí, v nichž se měla vyjádřit k vlastní povaze

činnosti osob vyjmenovaných v § 33 odst. 9 písm. a) až g)

zák.č.76/1959 Sb., ve znění zák.č. 34/1995 Sb., vyžádáno bylo též

stanovisko prozatímního ředitele Bezpečnostní informační služby.

V průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba

důkazně doplnit ještě určitá tvrzení navrhovatelů, proto vyzval

jejich zástupce k potřebnému doplnění.

Zástupce navrhovatelů ve svém vyjádření konstatoval, že

tvrzení vztahující se k výsluhovému příspěvku se týká celé množiny

vojáků, to znamená včetně podmnožiny vojáků, které uvádí zákon č.

34/1995 Sb. v čl. I. bodě 1, písm. a) až g), rozlišování vojáků

pro účely jejich nároku na výsluhový příspěvek neprovedla skupina

poslanců, ale napadený zákon. Zástupce navrhovatelů dále

zdůraznil, že příspěvek za službu byl zaveden zákonným opatřením

předsednictva Národního shromáždění č. 165/1964 Sb. a změněn

zákonem č. 165/1978 Sb. Jeho pozdější další novelizace byla

provedena zákonem č. 226/1992 Sb., který též změnil jeho označení

na výsluhový příspěvek. Před novelizací zákonem č. 34/1995 Sb.

měli na výsluhový příspěvek za stanovených podmínek nárok všichni

vojáci propuštění ze služebního poměru bez ohledu na jejich

služební zařazení, protože pro to nebyl, vzhledem k povaze jejich

služby, opodstatněný důvod. Výsluhový příspěvek měl a má plnit

funkci výsluhového důchodu, protože se vždy vycházelo z toho, že

služba vojáků z povolání nemůže být a není - stejně jako je tomu

i v jiných armádách - jejich celoživotním povoláním (až na

výjimky). U propuštěných vojáků z povolání jim měl a má jejich

výsluhový příspěvek, poskytovaný do 60 let jejich věku, pomoci,

aby v jejich dalším zaměstnání v civilním životě nedošlo

k podstatnějšímu poklesu jejich výdělku a životní úrovně.

Protože se zákon č. 34/1995 Sb. vztahuje i na ty vojáky

zařazené do kategorie podle jeho čl. I, bodu 1. písm. a) až g),

kteří byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb.

a vykonávali službu po 13. květnu 1992, uvádí se ve vyjádření

souhrn právních předpisů, které omezovaly nebo jinak modifikovaly

práva vojáků, jimž při propuštění ze služebního poměru příslušel

nárok na výsluhový příspěvek, to ve srovnání s občanskými

zaměstnanci.

Ia/3

Rekapitulace vyžádaných stanovisek

A) Parlament České republiky

Parlament ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. uvedl, že je

třeba vycházet z důvodové zprávy k napadenému zákonu, která se

odvolává na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle tohoto

ustanovení byla Komunistická strana Československa zločinnou

a zavrženíhodnou organizací obdobně jako další organizace založené

na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování

lidských práv a demokratického systému. Touto další organizací

byla nepochybně i tajná služba komunistického režimu. Z uvedeného

důvodu bylo navrženo, aby doba služby ve vybraných složkách

a funkcích nebyla nadále započítávána pro účely přiznání

a stanovení výsluhového příspěvku, a to obdobně jako u bývalých

příslušníků SNB, resp. Policie České republiky. Návrh zákona

současně předpokládal, že dosud přiznané výsluhové příspěvky budou

co do základu, tak i jejich výše uvedeny do souladu s nově

stanoveným zápočtem doby služby.

K námitce navrhovatelů, že napadený zákon je retroaktivní, se

ve vyjádření Parlamentu ČR uvádí, že citovaný zákon vychází

důsledně z principu, podle něhož vztahy hmotného i procesního

práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují

zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po

jeho účinnosti se však řídí právem novým. Citovaný zákon nemá

retroaktivní účinky, neboť nepopírá, resp. nezrušuje platnost

předchozích právních vztahů ani nestanoví povinnost vracet již

vyplacené příspěvky.

Pokud jde o námitku navrhovatelů, že v souvislosti s přijetím

předmětného zákona nebyly prokázány důvody pro omezení výhod

určité skupině osob, odkazuje se ve vyjádření Parlamentu na výše

uvedenou důvodovou zprávou, jakož i těsnopisecký záznam ze schůze

Poslanecké sněmovny. Těsnopisecký záznam ze schůze Poslanecké

sněmovny (tisk č. 1463) uvádí k problematice odůvodnění menších

výhod určité skupině osob následující skutečnosti:

"Dalšími organizacemi ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č.

198/1993 Sb. jsou mimo jiné nepochybně i tajné služby

komunistického režimu, a to jak v bývalé Československé lidové

armádě, tak u všech složek ministerstva vnitra, federálního

ministerstva a podobně. Současná úprava zákona o služebním poměru

vojáků stanoví povinnost započíst dobu služby i v těchto

organizacích pro účely přiznání a stanovení výše peněžních

náležitostí. Navrhovaná úprava se týká pouze těch, kteří pracovali

nebo byli ve služebním poměru a sloužili v těchto organizacích.

Záměrem předkladatelů je odpočet těchto dob s tím, že pokud

některý z vojáků celou dobu sloužil v takové složce, neměl by mít

nárok na žádné peněžní výhody, pokud odešel do civilu."

V závěru svého vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké

sněmovny stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že

přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním

pořádkem České republiky a naším právním řádem.

Ve vyjádření Parlamentu ČR k doplněnému návrhu skupiny

poslanců se konstatuje, že toto doplnění obsahuje pouze takové

údaje, které byly aiv současné době jsou obecně známy, neboť

vyplývají z platných právních předpisů, a které byly tudíž vzaty

při zpracování návrhu předmětného zákona v úvahu. Zvláště pak se

upozorňuje na skutečnost, že doplnění neobsahuje naproti tomu

žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že

k uvedenému mimořádnému ztížení pracovních podmínek a k osobnímu

omezení zmíněných osob došlo právě v důsledku přijetí předmětného

zákona. Uváděná dřívější, resp. ani současná ztížení pracovních

podmínek a osobní omezení zmíněných osob nemohou být adekvátním

důvodem pro trvalé a navždy neměnné přiznání výsluhového příspěvku

a jiných náležitostí.

B) Vláda České republiky

Vláda ČR svým usnesením ze dne 21. prosince 1994 č. 729

k poslaneckému návrhu napadeného zákona, přijala stanovisko,

v němž se uvádí, že vláda s návrhem nevyslovila souhlas, a to

z následujících důvodů:

- Přijetí navrhované právní úpravy by znamenalo nepřímou

novelizaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

neboť doby služby uvedené v čl. I návrhu jsou potvrzeny

v ustanovení § 30 tohoto zákona.

- Zákon č. 76/1959 Sb. umožňuje souběh výsluhového příspěvku

a důchodu s tím, že podle volby náleží buď příspěvek nebo důchod

a zápočet doby služby je pro obě dávky stejný. Předkládaný návrh

souvztažnost uvedeného zákona s předpisy o sociálním zabezpečení

zcela pomíjí.

- Podle zákona č. 226/1992 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon

č. 76/1959 Sb., se příspěvky za službu, na něž vznikl nárok před

účinností této novely, tj. před 13. květnem 1992, považují za

výsluhové příspěvky v té výměře, ve které byly přiznány. Nelze

proto v návrhu přechodného ustanovení nově posuzovat zápočet

doby služby na výsluhový příspěvek s tím, že vojákovi byl podle

dosavadních předpisů vyměřen příspěvek vyšší nebo při novém

přepočtu doby by nenáležel, když tento příspěvek se považuje již

za přiznaný.

C) Ministerstvo obrany České republiky

Ze stanoviska ministra obrany především vyplynulo, že

provedenou revizí spisových a archivních fondů Ministerstva obrany

nebyly zjištěny interní předpisy, které by obsahovaly pracovní

charakteristiky jednotlivých skupin vojáků z povolání, kterých se

napadený zákon dotýká .

K jednotlivým skupinám vojáků z povolání, uvedeným v ust. §

33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění po provedené novelizaci

zákonem č. 34/1995 Sb., ze zmíněného stanoviska vyplývá:

1. § 33 odst. 9. písm. a)

V rámci organizační struktury bývalé vojenské kontrarozvědky

(VKR) nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž náplně činnosti

náleželo organizování a provádění kontrarozvědné činnosti, ale též

útvary, které se na plnění úkolů kontrarozvědné ochrany přímo

nepodílely (např. výkon administrativní a finanční služby,

materiálnětechnické zabezpečení). Podle názoru ministra obrany se

ust. § 33 odst. 9 písm. a) plošně vztahuje na všechny vojáky

z povolání, kteří sloužili v ozbrojených silách se zařazením ve

VKR, tj. i na vojáky z povolání zařazené ve VKR ve funkcích

týlového a administrativního charakteru, zejména na úseku

logistického, finančního, personálního, analytického

a administrativního zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem

kontrarozvědné činnosti. Citované zákonné ustanovení nezohledňuje

rovněž případy, kdy voják byl na pracovišti nebo ve funkci

s kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen, avšak z důvodu

vyslání ke studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou činnost

fakticky nevykonával.

Pokud se jedná o charakteristiku činnosti bývalé VKR, vyplývá

např. z předpisu Hlavní správy VKR (HS VKR) čj. 0071/19-1983,

předpisu HS VKR čj. 0040/19-1985.

2. § 33 odst. 9 písm. b)

Zákon č. 34/1995 Sb. zde používá neexistující právní pojem,

protože "útvar rozvědky Československé lidové armády" fakticky

v organizační struktuře bývalé ČSLA nebyl nikdy zřízen. Výkladem

organizačních řádů ohledně charakteru prováděných činností lze

dovodit, že zákonodárce měl na mysli zpravodajskou správu

Generálního štábu Československé lidové armády (ZS GŠ ČSLA), která

svými útvary a jednotkami ČSLA průzkum prováděla. ZS GŠ ČSLA byla

organizačními řády charakterizována jako orgán pro řízení

vojenského zpravodajství. Náplň činnosti náčelníka ZS GŠ ČSLA byla

zakotvena v čl. 15 Organizačního řádu Federálního ministerstva

národní obrany v míru (Všeob-Ř-10 ev. č. 000003).Na nižší úrovni

organizační struktury bývalé ČSLA ještě působili ve smyslu Řádu

vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR zpravodajští náčelníci pluku.

3. § 33 odst. 9 písm. c)

Vzhledem ke skutečnosti, že Hlavní politická správa bývalé

ČSLA (HPS ČSLA) a její podřízené součásti měly vlastní spisový

a archivní režim, nejsou její písemnosti již 25 let archivně

zpracovány. Základní charakteristiku a hlavní úkoly HPS ČSLA lze

dokumentovat za pomoci předpisu Všeob-Ř-10. Podle jeho čl. 28 byla

HPS ČSLA nejvyšším politickým orgánem ČSLA. Pracovala s právy

oddělení ústředního výboru KSČ. Ve své činnosti se řídila

usneseními sjezdů strany, stanovami strany, usneseními

a směrnicemi ÚV KSČ. Za veškerou svou činnost odpovídala ÚV KSČ.

HPS ČSLA plnila konkrétně úkoly uvedené v příloze č. 1.1)

Pokud jde o politické oddělení ministerstva národní obrany,

bylo ve smyslu čl. 29 Všeob-Ř-10 politickým orgánem pro řízení

a provádění veškeré stranickopolitické práce, zejména pro jednotné

a přímé řízení základních organizací KSČ a SSM na ministerstvu

(kromě organizací KSČ a SSM ZS GŠ). Ve své činnosti se řídila

usnesením sjezdů a stanovami KSČ, usneseními a směrnicemi ÚV KSČ,

směrnicemi a pokyny náčelníka HPS ČSLA, usneseními konferencí

komunistů ministerstva.

Povinnosti zástupce velitele pro politickovýchovnou práci

(pro politické věci), na úrovni pluku, praporu a roty, vymezoval

Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR (Zákl-Ř-1/4). Obecná

charakteristika činností zástupců velitelů pro politické věci na

příslušných úrovních byla v čl. 69., 111., 121. Řádu provedena

v podstatě shodně. Odpovídali v míru a za války za organizaci

a stav politické práce u příslušného útvaru, za práci spojenou

s politickou i vojenskou výchovou vojáků, za upevňování morálně

politického stavu a vojenské kázně, rovněž tak za účinnost

politické práce; byli podřízení příslušnému veliteli útvaru.

4. § 33 odst. 9 písm. d) - g)

Příslušníci uvedení v § 33 odst. 9 písm. d) - g) zák.č.

76/1959 Sb., ve znění napadeného zákona č. 34/1995 Sb., nepatří do

působnosti Ministerstva obrany, proto se ministr obrany nemohl

vyjádřit k jejich pracovním charakteristikám.

Ve stanovisku ministra obrany se dále uvádí, že politická

příslušnost (členství v KSČ a SSM) nebyla výslovně zákonným

požadavkem či podmínkou pro výkon jakékoliv funkce v ČSLA.

Požadavek politické angažovanosti však byl zakotven v zákoně č.

76/1959 Sb. do r. 1991. Promítal se v ustanovení § 23 jako jedna

z podmínek vzniku služebního poměru, v ustanovení § 5 odst. 2 jako

jedna z podmínek jmenování nebo povýšení do vyšších hodností

a v ustanovení § 10 odst. 1 jako jedna z podmínek pro ustanovování

vojáků do funkcí. K odstranění politického aspektu ve služebním

poměru vojáků z povolání došlo až zákonem č. 228/1991 Sb.

a zákonem č. 226/1992 Sb. Politická angažovanost tak byla do té

doby významným kritériem hodnocení vojáků z povolání a tím

i kritériem pro další průběh služby.

V souvislosti s poskytováním výsluhového příspěvku upozornil

dále ministr obrany na Doporučení Mezinárodní organizace práce

(MOP) č. 68/1944, dotýkající se služebního poměru, tj. aby při

propuštění z tohoto poměru byl poskytován příspěvek podle délky

služby, jakož i na Úmluvu č. 158/1982 o skončení pracovního

poměru, která se vztahuje na všechna odvětví hospodářské činnosti

a na všechny zaměstnance. Podle čl. 12 citovaného Úmluvy se

propuštěným vojákům z povolání zabezpečuje nárok na odchodné

a jiné podobné dávky, jejichž částka se stanoví se zřetelem na

délku trvání služebního poměru.

Pokud se jedná o počet osob, jichž se napadený zákon dotýká

z pohledu MO ČR, toto pozastavilo výplatu výsluhového příspěvku

u 2.024 dotčených.

D) Ministerstvo vnitra České republiky

V odpovědi ministra vnitra na žádost Ústavního soudu se

uvádí, že pracovní charakteristiky příslušníků Sboru národní

bezpečnosti dotčených ustanovením § 33 odst. 9 písm. d) zákona

č.76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., nebyly v písemné

formě vedeny. Velmi složitě a toliko plošně je lze odvodit

z interních předpisů vydávaných k činnosti složky Státní

bezpečnosti. Na základě získaných informací, zejména z tehdejších

interních norem byly tyto funkce vymezeny rozkazem ministra vnitra

(RMV) č. 21 ze dne 9. března 1995. Vymezení bylo o to složitější,

že pojem "úsek", uvedený v § 33 odst. 9 písm. d), není totožný

s pojmem "útvar", běžně užívaným v interních právních normách

bývalého Federální ministerstva vnitra. Proto citovaný rozkaz

ministra vnitra vylučuje ty funkce, které, ač byly zařazeny

v příslušném útvaru zaměřeném na kontrarozvědnou a rozvědnou

činnost, prokazatelně, vzhledem k jejich náplni, tuto činnost

nemohly zahrnovat. Analogickým způsobem bylo postupováno při

výkladu pojmu "politickovýchovné činnosti", ve smyslu § 153 odst.

2 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb.,

čemuž odpovídalo znění § 33 odst. 9 písm. e) zákona č. 76/1959

Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb. I zde se vycházelo ze

skutečnosti, že příslušník byl zařazen na příslušném útvaru, který

se politickovýchovnou činností zabýval s přihlédnutím k tomu, zda

politickovýchovnou činnost s ohledem na své funkční zařazení

skutečně vykonával. Jak v předchozím případě [písm. d)], tak

i zde, [písm. e) ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb.], je

výčet funkcí podle názoru ministra vyčerpávající.

Ve smyslu přílohy citovaného rozkazu, která konkretizuje

ustanovení § 153 odst. 2 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., ve znění

zákona č. 33/1995 Sb., jemuž koresponduje obsahově ustanovení §

33 odst. 9 písm. d), zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č.

34/1995 Sb. se za příslušníka SNB zařazeného ve složce StB na

úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením považuje

příslušník zařazený v útvarech uvedených v příloze č. 2.

Do kategorie osob dle písmene e) ve smyslu § 33 odst. 9

zákona č. 76/1959 Sb. spadají podle citovaného RMV č. 21/1995

příslušníci SNB zařazení v politickovýchovné správě (útvaru) FMV,

MV ČR nebo MV SR přímo vykonávající politickovýchovnou činnost,

jestliže přímo vykonávali tuto činnost, zabezpečovanou správami,

dále uvedenými v příloze RMV č. 21/1995.

Kategorie osob podle § 33 odst. 9, písm. d)

RMV č. 54/1972 obsahující "Směrnice pro zpravodajskou

činnost čs. kontrarozvědky" vymezil jako základní poslání tohoto

orgánu ochranu socialistické společnosti a státního zřízení,

bezpečnosti a obranyschopnosti ČSSR, socialistické ekonomiky,

bezpečnosti čs. občanů a jejich práv před činností zahraničních

a vnitřních nepřátel (dále viz příloha č. 3).1)

Pokud šlo o boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, ten se řídil

RMV č. 10/1975, jenž byl posléze nahrazen rozkazem RMV č.

43/1980. Ve smyslu citovaného rozkazu č. 43/1980 patřilo k jeho

obsahu zejména provádění a organizování kontrarozvědných opatření

k předcházení a zamezování vlivu ideologické diverze vedené proti

ČSSR a zemím socialistického společenství, vyhledávání, odhalování

a dokumentace protistátní činnosti osob, provádějících v objektech

vymezených ke kontrarozvědné ochraně nepřátelskou činnost proti

ČSSR ve spojení s nepřátelskými organizacemi v zahraničí, jakož

i pravicovými a antisocialistickými silami uvnitř státu.

RMV č. 39/1980 pokrýval činnost správy kontrarozvědky pro boj

proti vnějšímu nepříteli.

Kontrarozvědná činnost na úseku ochrany ekonomiky podléhala

RMV č. 41/1980.

To, co bylo charakteristické pro činnost příslušníků SNB

zařazených ve složce StB na úseku kontrarozvědném, platí podle

vyjádření ministra vnitra i pro činnost těchto příslušníků, pokud

byli zařazeni na úseku rozvědném.

Kategorie osob podle § 33 odst. 9 písm. e), f)

Odbor a oddělení pro politickovýchovnou práci [písm. e)]

podle znění RMV 21/95 představovaly organizační složky struktury

politickovýchovného aparátu VB, pro jehož činnost platilo nařízení

ministra vnitra (NMV) č. 18/1972. Zmíněný odbor, zřízený na úrovni

hlavního velitelství VB MV ČSR a MV SSR, zejména řídil propagandu

marxisticko-leninského učení, vnitřní a zahraniční politiky KSČ,

poskytoval metodickou pomoc při provádění politické výuky,

organizoval a prováděl školení politickovýchovného aparátu; řídil

a kontroloval činnost oddělení pro politickovýchovnou práci na

správách VB a městských správách VB a zástupců náčelníků pro

politickovýchovnou práci na okresních odděleních VB a poskytoval

jim praktickou pomoc (čl. II bod 12.). Oddělení pro

politickovýchovnou práci zřízené na správách VB, Městských

správách VB, plnilo věcně tytéž úkoly jako odbor na úrovni HV VB

MV ČSR a MV SSR, v relaci ke své úrovni působení.

Pokud jde o zástupce náčelníka (velitele) pro

politickovýchovnou práci, ten ve smyslu čl. II bodu 14., na úrovni

OVB, OOVB a školy VB, zejména vychovával příslušníky k naprosté

oddanosti KSČ, vlasti a lidu k proletářskému internacionalismu,

nesmiřitelnosti k buržoazní ideologii, k vysoké odpovědnosti při

plnění služebních povinností, k přesnému plnění rozkazů,

k důslednému dodržování socialistické zákonnosti, vysoké revoluční

bdělosti a ostražitosti.

Ustanovení § 33 odst. 9, písm. f) zákona č. 76/1959 Sb.

výslovně nedopadá na náčelníka (velitele), který stál nad svým

zástupcem pro politickovýchovnou práci.

Své místo ve struktuře politickovýchovného aparátu VB měla

i správa pro politickovýchovnou práci (NMV č. 18/1972), resp.

správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační

činnost FMV, zřízená NMV č. 28/1977. Mezi hlavní úkoly správy

zejména patřilo, podle zásad pro politickovýchovnou práci

schválených předsednictvem ÚV KSČ, zabezpečovat úkoly ministra

vnitra ČSSR při řízení politickovýchovné práce ve SNB; základním

principem této činnosti bylo přímé, individuální politickovýchovné

působení pracovníky politickovýchovného aparátu SNB na příslušníky

v určených útvarech SNB. Dále pomáhala orgánům a organizacím KSČ

v určených útvarech SNB při provádění stranickopolitické práce,

zejména při uplatňování vedoucí úlohy strany v podmínkách SNB

a při plnění úkolů bezpečnostní politiky atd. Zásadám práce tohoto

aparátu SNB odpovídaly i zásady pro výběr kádrů, které v něm

pracovaly. Ve smyslu NMV č. 22/1972 se výběr prováděl z politicky

vyspělých, třídně uvědomělých a Komunistické straně Československa

oddaných příslušníků SNB, z členů KSČ, kteří osvědčili ideovou

pevnost a internacionální věrnost, zejména v krizovém období let

1968-1969, působili v roce 1970 v pohovorových komisích pro očistu

strany a trvale se aktivně angažovali za politiku strany.

Jak uvádí ministr vnitra, z předkládané dokumentace je

zřejmé, že nelze konstatovat mimořádné ztížení pracovních podmínek

inkriminovaných tří kategorií příslušníků SNB oproti ostatním

příslušníkům. Určitou výjimku by mohli, podle jeho názoru,

představovat příslušníci SNB, kteří plnili rozvědné úkoly

v zahraničí bez krytí, tedy se změněnou identitou, tzv.

nelegálové. V zásadě lze říci, že riziko ohrožení života nebo

zdraví, jiná závažná rizika, psychická zátěž apod., byly

srovnatelné u všech příslušníků SNB zařazených ve stejném, resp.

srovnatelném typu funkcí, bez ohledu na složku, v níž byli

zařazeni. Srovnávání s pracovními podmínkami občanských pracovníků

není podle názoru dožádaného ministra účelné, a to se zřetelem ke

skutečnosti, že jednou ze zákonných podmínek pro poskytování

příspěvku za službu (výsluhového příspěvku) je skončení služebního

poměru, nikoliv poměru pracovního.

Ministr vnitra též potvrdil, že splnění podmínky celkové

politické angažovanosti bylo důsledně požadováno od všech

příslušníků SNB, bez ohledu na zastávanou funkci a dosaženou

hodnost. To nesporně vyplývá nejen z obecně závazných právních

předpisů (zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků

SNB) ale i z interních instrukcí. Bývalý ministr vnitra ČSR J. O.

ve svém vystoupení při odůvodnění vládního návrhu zákona č.

63/1983 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 100/1970 Sb., na

9. společné schůzi sněmoven FS ČSSR ze dne 14.6.1983 mimo jiné

uvedl: "...za uplynulých 12 let byla zcela provedena generační

obměna příslušníků SNB a očista SNB od těch, kteří se v době

společenské krize 1968-1969 vážně zpronevěřili služební přísaze,

ústavě a zákonům ČSSR. Výrazně se upevnilo třídní a politické

složení SNB. Ve SNB je dnes 75% příslušníků, kteří před přijetím

do bezpečnostního aparátu pracovali jako dělníci a družstevní

rolníci. K dnešnímu dni je z řad příslušníků SNB 76% členů

a kandidátů KSČ a u složky StB 84%." Ohledně členství v SSM lze

konstatovat slovy ministra vnitra, že v praxi každý věkově mladší

příslušník SNB byl členem této organizace, neboť na uvedenou

skutečnost byl kladen důraz již při výběru a v průběhu přijímacího

řízení. Právě tak lze konstatovat, že tzv. politické vzdělání

(absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu, nástavbového

studia VUML a dalších kurzů KSČ až po postgraduální studium na

Vysoké škole politické ÚV KSČ nebo Vojenské politické akademii

Klementa Gottwalda) bylo, byť diferencovaně, stanoveno jako

kvalifikační předpoklad pro výkon všech funkcí ve SNB. Striktní

stanovení podmínky (de facto) členství v KSČ lze z povahy věci

předpokládat pro obsazování funkce zástupce náčelníka (velitele

pro politickovýchovnou práci ve smyslu § 33 odst. 9 písm. f)

zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb.

V závěru svého stanoviska ministr vnitra sdělil, že počty

osob, které jsou zákonem č. 34/1995 Sb. dotčeny, nejsou

Ministerstvu vnitra známy, vzhledem ke skutečnosti, že MV (ani

jeho právní předchůdce) těmto osobám výsluhový příspěvek

nevyměřovalo.

E) Ministerstvo spravedlnosti České republiky

Náplň práce funkcionářů SNV uvedených v § 33 odst. 9, písm.

g) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění napadeného zák. č. 34/1995 Sb.,

jakož i podmínka politické angažovanosti těchto osob k výkonu

jejich činností se uvádí z Rozkazu ministra spravedlnosti č.

22/1973 o zřízení politickovýchovného aparátu Sboru nápravné

výchovy ČSR, jmenovitě z jeho přílohy: Směrnice pro činnost

politickovýchovného aparátu Sboru nápravné výchovy.

Politickovýchovný aparát SNV byl vytvářen z řad členů KSČ,

kteří pevně stáli na pozicích marxismu-leninismu a proletářského

internacionalismu, svými stranickými zkušenostmi, politickými

a odbornými kvalitami dávali záruku angažovaného uplatňování

politiky strany a úspěšného plnění poslání politickovýchovného

aparátu SNV. Ustanovení pracovníků tohoto aparátu do funkcí

a jejich odvolání prováděli odpovědní služební funkcionáři

s kádrovou pravomocí, po schválení příslušnými stranickými orgány

podle kádrové nomenklatury.

Ve struktuře politickovýchovného aparátu SNV působili

příslušníci SNV zařazení jak ve funkcích zástupce náčelníka správy

pro politickovýchovnou práci, kteří byli zároveň náčelníkem odboru

pro politickovýchovnou práci, tak zástupce náčelníka útvaru pro

politickovýchovnou práci (k náplni činnosti zmíněného odboru viz

příloha č. 4; k činnosti zástupce náčelníka útvaru viz příloha č.

5 - 1)

Z citovaného Směrnice dále vyplývá, že ust. § 33 odst. 9

písm. g) zákona č. 76/1959 Sb. výslovně nedopadá na náčelníky

útvaru SNV pro politickovýchovnou práci, ale pouze na jejich

zástupce.

Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření sdělil, že napadený

zák. č. 34/1995 Sb. se týká 18 bývalých zaměstnanců nynější

Vězeňské služby.

F) Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky

Ministr práce a sociálních věcí ve svém stanovisku sdělil, že

ocenění vyšší náročnosti činností vykonávaných příslušníky

ozbrojených sil, spočívající zejména v ohrožení jejich života

a zdraví, jakož i v rozdílech mezi služebním a pracovním poměrem,

bylo a je i podle platných předpisů vyjádřeno zvláštními formami

(příplatky, zvýšený platový tarif). Pokud jde o výsluhový

příspěvek, ten nemá přímou vazbu na vykonávanou činnost, což je

mimo jiné zřejmé i ze skutečnosti, že je poskytován až po skončení

služebního poměru. Výsluhový příspěvek nebyl součástí tzv.

služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků

ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii

peněžního příjmu, motivovanou do určité míry sociálními důvody

(ztráta odbornosti získané pro služební účely, obtížnější

vyhledávání nového zaměstnání v civilních sektorech po skončení

služebního poměru).

V závěru svého stanoviska ministr práce a sociálních věcí

zdůraznil dosah práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv

a svobod. Citované ustanovení Listiny zaručuje právo na

spravedlivou odměnu za práci zaměstnancům a nikoliv občanům. Je

zřejmé, že jde o odměnu za práci v průběhu zaměstnaneckého vztahu,

ať již ve služebním nebo pracovním poměru. Právo zakotvené v tomto

článku nelze proto rozšiřovat na plnění poskytované po skončení

zaměstnaneckého vztahu.

G) Bezpečnostní informační služba České republiky

Prozatímní ředitel Bezpečnostní informační služby ČR (BIS ČR)

na dotaz Ústavního soudu konstatoval, že postavení BIS je v dané

věci zcela okrajové a specifické.

Z analýzy vývoje právní regulace činnosti BIS plyne, že

napadený zákon č. 34/1995 Sb. by se mohl z pohledu BIS dotknout

pouze těch příslušníků dřívější FBIS, kteří se nestali příslušníky

BIS ČR a kterým byl současně podle zákona č. 100/1970 Sb.,

o služebním poměru příslušníků SNB, přiznán příspěvek za službu.

Po schválení zákona č. 34/1995 Sb. proto BIS provedla vyhodnocení

jeho možných dopadů na bývalé příslušníky FBIS, kterým je

příspěvek za službu vyplácen. V této souvislosti bylo zjištěno, že

žádného příslušníka bývalé FBIS se napadený zákon č. 34/1995 Sb.

netýká. Příslušníků její nástupnické organizace, tj. BIS ČR, se

ani dotýkat nemůže.

H) Výzva k posouzení rozkazu ministra obrany č. 35/1995

V průběhu řízení došlo Ústavnímu soudu upozornění od JUDr. J.

O., aby Ústavní soud posoudil rozkaz ministra obrany č. 35/1995

o jednotné aplikaci ust. § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve

znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu.

Podle názoru pisatele je rozkaz aplikován i na případy

(funkce), na které se nevztahuje. V čl. I, bodě 1 zák. č. 34/1995

Sb. se uvádí, že dobou konání služby rozhodnou pro nárok na

výsluhový příspěvek a jeho výši není doba služby vojáka ČSLA

zařazeného v HPS ČSLA, který přímo vykonával politickovýchovnou

činnost anebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro

politickovýchovnou práci nebo propagandisty [viz § 33 odst. 9,

písm. c) zák. č. 76/1959 Sb., ve znění novely č. 34/1995 Sb.].

Uvedená funkce v ČSLA neexistovala a ministr obrany provedl

v rozkaze výklad tak, že se za takového vojáka považuje voják

z povolání zařazený do funkce zástupce velitele (náčelníka) pro

politické věci na všech stupních. Ministr (ministerstvo) obrany

nemůže autonomně vykládat a provádět zákony, aniž k tomu byl

(bylo) výslovně zmocněn (zmocněno) zákonem podle čl. 79 odst. 3

Ústavy.

Ia/4

Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., nejprve zkoumal, zda zákon č. 34/1995 Sb. byl přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem.

Ze zprávy Parlamentu České republiky, jakož

i z těsnopiseckého záznamu ze schůze Poslanecké sněmovny (tisk č.

1463) je zřejmé, že napadený zákon č. 34/1995 Sb. navrhla

k přijetí jako novelu zákona č. 76/1959 Sb., o některých

služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, skupina

poslanců, kteří tak využili svého práva na zákonodárnou iniciativu

podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl.

106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl.

39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Schůze Poslanecké sněmovny

dne 8. února 1995, jejího 69. hlasování, se zúčastnilo 119

poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 88 poslanců, proti

se vyslovilo 19 poslanců a 12 poslanců se hlasování zdrželo.

Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl

dodržen, zákon byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny,

prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl

vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 7, ročník 1995, rozeslané dne

3. března 1995. Tímto dnem nabyl zákon č. 34/1995 Sb. platnosti.

Účinným se stal podle svého čl. II dnem 1. dubna 1995.

ČÁST Ib)

Ib/1

Dne 3.4.1995 podala skupina 41 poslance Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR návrh na zrušení zákona č. 33/1995 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon č. 186/1992 Sb. a zákon č. 100/1970 Sb., oba

ve znění pozdějších předpisů.

Podle navrhovatelů je napadený zákon v rozporu s čl. 1 Ústavy

a čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl. 41 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Skupina poslanců proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR

s účinností od 1. dubna 1995 zrušil zákon č. 33/1995 Sb. Poslanci

zároveň vyslovili souhlas, aby je v řízení před Ústavním soudem ČR

zastupoval poslanec JUDr. J. O.

Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 33/1995 Sb.

vychází z analýzy zákona a je odůvodněn takto: Příspěvek za službu

je právním nárokem policisty, jehož služební poměr skončil bez

jeho zavinění jeho uvolněním nebo propuštěním ze zdravotních,

služebních nebo organizačních důvodů. V příspěvku se promítají

spravedlivá odměna za vykonanou práci, mimořádně ztížené pracovní

podmínky a zákonem stanovená osobní omezení ve srovnání

s občanskými zaměstnanci. Jeho podstatou je přiměřená a částečná

náhrada za ucházející služební příjem a náleží všem policistům,

kteří splnili obecně stanovené zákonné podmínky.

Příspěvek za službu byl a je ve všech zákonech, které jej

upravují, koncipován jako nepromlčitelný nárok. Promlčení

podléhají pouze nároky na jednotlivá plnění z něho vyplývající.

Podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod mají občané

právo na spravedlivou odměnu za práci, jejíž meze mohou být

stanoveny jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv

omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují

stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Při stanovení těchto

podmínek se musí respektovat zásada rovnosti v právech a zákaz

diskriminace kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu

jejich "jiného postavení" (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud ČR v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 37/93 s odvoláním na

nález ÚS ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92 při výkladu ústavní zásady

rovnosti občanů před zákonem vyslovil právní názor, že "je věcí

státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než

jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro

veřejné blaho". Tato skutečnost však prokázána nebyla.

Zákon č. 33/1995 Sb. má zpětnou účinnost, neboť počínaje 1.

dubnem 1995 odnímá určité skupině občanů ČR na základě zákona

nabyté právo na příspěvek za službu. Podle nálezu Ústavního soudu

ČR sp.zn. Pl.ÚS 16/93 platí v ústavním pořádku ČR všeobecný zákaz

retroaktivity, odvozený ze zásad právního státu, k jehož

definičním znakům patří též princip právní jistoty a ochrany

důvěry občanů v právo.

V případě zrušení už uskutečněného zápočtu trvání služebního

poměru určité skupiny osob pro přiznání nepromlčitelného příspěvku

za službu a odnětí tohoto nároku na příspěvek už realizovaného je

důsledkem pravé retroaktivity zákona č. 33/1995 Sb., neboť

reglementuje jak samotný vznik právního vztahu, tak nároky z něho

vzešlé (Pl. ÚS 3/94).

Ustanovením čl. II zákona č. 33/1995 Sb. byla provedena

novelizace zákona č. 100/1970 Sb., a to upravením nároků na

příspěvek za službu ve Federální bezpečnostní informační službě.

Na služební poměr příslušníků FBIS se podle § 35 odst. 2 zákona č.

244/1991 Sb. přiměřeně vztahoval zákon č. 100/1970 Sb. Zákon č.

244/1991 Sb. však byl s účinností od 31.12.1992 zrušen zákonem č.

543/1992 Sb., takže i pro tento orgán a jeho příslušníky pozbyl

zákon č. 100/1970 Sb. platnosti.

Úprava právního poměru bývalých příslušníků zrušeného orgánu

je v rozporu se zásadami právního státu podle čl. 1 Ústavy, které

nepřipouštějí stanovit retroaktivitu právních norem a provádět

změny a doplnění neplatného zákona.

Zákon č. 33/1995 Sb. byl usnesen z podnětu skupiny poslanců

a vláda ČR svým usnesením č. 730 ze dne 21.12.1994 vyslovila

nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.

Zákon č. 33/1995 Sb. se zpětnou účinností ruší zákonným

způsobem nabytá práva, proto je třeba jej zrušit s účinností od

1. dubna 1995.

Ib/2

Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud ČR uvedený návrh k vyjádření

Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Její předseda PhDr. M. U.

potvrdil stanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené hlasováním

o návrhu zákona č. 33/1995 Sb. a zdůvodnil je následující

argumentací: "Důvodová zpráva k tomuto zákonu se odvolává na § 2

odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického

režimu a o odporu proti němu, podle něhož byla Komunistická strana

Československa zločinnou organizací obdobně jako další organizace

založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly

k potlačování lidských práv a demokratického systému. Touto další

organizací byla podle důvodové zprávy nepochybně i tajná služba

komunistického režimu. Z tohoto důvodu bylo navrženo, aby doba

služby ve vybraných složkách a funkcích nebyla nadále započítávána

pro účely přiznání a stanovení příspěvku za službu." K namítané

retroaktivitě zákona předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že

citovaný zákon vychází důsledně z principu, že právní vztahy

hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva

starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby

účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem

novým. Citovaný zákon nezahrnuje a neupravuje též vznik právních

vztahů a nároky z nich vzniklé před jeho účinností, nýbrž pouze

stanoví do budoucnosti podmínky pro jejich přiznání a vyplácení.

Z uvedeného vyplývá, že citovaný zákon nemá retroaktivní účinky,

totiž nepopírá, resp. nezrušuje platnost předchozích právních

vztahů ani nestanoví povinnost vracet již vyplacené příspěvky.

V této souvislosti se předseda Poslanecké sněmovny odvolává na

nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Uvádí, že zákon byl

schválen potřebnou většinou poslanců dne 8. února 1995, podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření ústředních orgánů,

kterých se aplikace zákona dotkla - Bezpečnostní informační služby

ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva obrany,

Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti a požádal je

o charakterizování činností, které vykonávali úředníci v dotčených

funkcích.

A) Bezpečnostní informační služba

Z vyjádření prozatímního ředitele Bezpečnostní informační

služby (dále jen "BIS") Ústavní soud zjistil, že po listopadu

1989 došlo v několika fázích k zásadním organizačním změnám

Federálního ministerstva vnitra (dále jen "FMV").

Kontrarozvědné úkoly státu postupně plnili příslušníci Úřadu

na ochranu ústavy a demokracie, později příslušníci Federální

bezpečnostní informační služby (dále jen "FBIS"). Oba tyto úřady

byly organizačními útvary FMV, jejichž příslušníci byli ve

služebním poměru příslušníků SNB podle zákona č. 100/1970 Sb.

Zákonem č. 527/1992 Sb. byla zřízena BIS ČR, která se stala

právním nástupcem FBIS, nikoliv FMV nebo SNB. Stejným zákonem byl

pro příslušníky BIS ČR upraven i jejich služební poměr. V tomto

zákoně spojil zákonodárce nárok na příspěvek za službu příslušníků

BIS ČR pouze s dobou trvání služebního poměru příslušníků SNB

zařazených v Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie či ve FBIS

nebo s dobou trvání služebního poměru příslušníka FBIS. Poslední

úprava je pak obsažena v nyní platném zákoně č. 154/1994 Sb.,

o Bezpečnostní informační službě České republiky.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený zákon č. 33/1995 Sb. se

dotýká pouze těch příslušníků bývalé FBIS, kteří se nestali

alespoň příslušníky BIS ČR a kterým byl současně podle zákona č.

100/1970 Sb. přiznán příspěvek za službu. Po schválení zákona č.

33/1995 Sb. BIS ČR provedla vyhodnocení jeho možných dopadů na

bývalé příslušníky FBIS, kterým je příspěvek za službu vyplácen.

Na základě tohoto zákona byl příspěvek za službu pozastaven pouze

3 příslušníkům bývalé FBIS. K provedení zákona č. 33/1995 Sb.

vydal ředitel BIS ČR rozkaz, kterým blíže konkretizoval osobní

rozsah funkcí uvedených v § 134 odst. 3 písmena a) a d) zákona č.

100/1970 Sb. Tento rozkaz podle sdělení prozatímního ředitele BIS

ČR důsledně sleduje výklad jediného kompetentního orgánu v této

věci - Ministerstva vnitra.

B) Ministerstvo práce a sociálních věcí

Z vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí bylo

zjištěno, že předpisy pro odměňování policistů, vydané do nabytí

účinnosti nařízení vlády č. 79/1994 Sb. měly resortní působnost,

vydávalo je bývalé FMV a Ministerstvo práce a sociálních věcí je

nemá i vzhledem ke stupni jejich utajení k dispozici. Totéž platí

o pracovních charakteristikách příslušných kategorií osob. Vyšší

náročnost činností vykonávaných policisty byla a také podle

platných předpisů je oceňována přímo v platu (příplatky, zvýšený

platový tarif). Příspěvek za službu nebyl součástí služebního

příjmu a není ani součástí platu podle platných předpisů. Nemá

přímou vazbu na vykonávanou činnost a poskytuje se až

v souvislosti se skončením služebního poměru. Jde o zvláštní

kategorii peněžního příjmu, její poskytování je zdůvodněno

převážně sociálními aspekty (obtížné vyhledávání nového zaměstnání

v civilních sektorech při skončení služebního poměru, ztráta

odbornosti získané pro služební účely).

C) Ministerstvo obrany

Ve vyjádření Ministerstva obrany se uvádí, že provedenou

revizí spisových a archívních fondů Ministerstva obrany nebyly

nalezeny interní předpisy, které by obsahovaly pracovní

charakteristiky jednotlivých skupin vojáků z povolání, u nichž

zákon č. 33/1995 Sb. vylučuje zápočet doby služby do doby konání

služby rozhodné pro nárok na příspěvek za službu a jeho výši.

K jednotlivým ustanovením zákona pak uvádí: - bývalá vojenská

kontrarozvědka ("VKR") byla v letech 1951 až 1990 podřízena

Ministerstvu vnitra a zařazena do jeho struktury jako III. správa

SNB. Personálně byla složena z vojáků z povolání, kteří byli

povoláni k plnění úkolů SNB při ochraně bojeschopnosti ozbrojených

sil. V rámci VKR nepůsobily jen součásti (útvary), do jejichž

náplně činnosti náleželo organizování a provádění kontrarozvědné

činnosti, ale též útvary, které se na plnění úkolů kontrarozvědné

ochrany přímo nepodílely (např. výkon administrativní a finanční

služby, materiálně technické zásobování).

Ustanovení § 153 odst. 2 písmeno b) zákona č. 186/1992 Sb.,

o služebních poměrech příslušníků Policie ČR, ve znění zákona č.

33/1995 Sb., se plošně vztahuje na všechny vojáky z povolání,

kteří sloužili v ozbrojených silách se zařazením ve VKR.

Nerozlišuje mezi vojáky z povolání zařazenými ve VKR podle jejich

funkcí a povahy činnosti vykonávané v útvarech VKR.

Z hlediska právních následků ust. § 153 odst. 2 písmeno b)

zákona č. 186/1992 Sb. stejným způsobem dopadá i na vojáky

z povolání zařazené ve VKR ve funkcích týlového

a administrativního charakteru, zejména na úseku logistického,

finančního, personálního, analytického a administrativního

zabezpečení, které nebyly spojeny s výkonem kontrarozvědné

činnosti. Nezohledňuje rovněž případy, kdy voják byl na pracovišti

nebo ve funkci s kontrarozvědným zaměřením formálně zařazen, avšak

z důvodu vyslání ke studiu na příslušnou školu kontrarozvědnou

činnost fakticky nevykonával.

- Příslušníci vojenské rozvědky, podle dikce § 153 odst. 2 písmeno

c) zákona č. 186/1992 Sb. "...se zařazením v útvaru rozvědky

Československé lidové armády...", který fakticky v organizační

struktuře bývalé ČSLA nikdy nebyl zřízen. Lze dovodit, že

zákonodárce měl na mysli zpravodajskou správu Generálního štábu

ČSLA, která průzkum prováděla. Ústavnímu soudu byly zaslány

vnitřní předpisy, které stanoví některé povinnosti příslušníků

tohoto orgánu.

- Příslušníci Hlavní politické správy ČSLA. Ustanovení § 153 odst.

2 písmeno g) zákona užívá pro vymezení funkcí a činností nepřesné

označení. Požadované charakteristiky nelze Ústavnímu soudu

poskytnout, neboť Hlavní politická správa ČSLA měla vlastní

spisový a archívní režim. Sama prováděla skartaci písemností.

Vzhledem k tomu nejsou písemnosti HPS ČSLA od roku 1970 archivně

zpracovány a v současné době probíhá jejich studium Historickým

ústavem Armády ČR. Základní charakteristiku a hlavní úkoly HPS

ČSLA vymezují příslušné řády.

Přiložený Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR, který

platil v období od 1.10.1979 do 1.6.1992, dává dostatečný obraz

o náplni činnosti příslušníků HPS ČSLA. Mezi jinými stanovil např.

i povinnost zástupce velitele pluku pro politické věci, zástupce

velitele praporu pro politické věci i zástupce velitele roty pro

politické věci. Na příslušné úrovni byli povinni:

- organizovat a provádět politickou práci a zaměřovat ji na

semknutí příslušníků pluku (praporu, roty) kolem KSČ;

- vychovávat vojáky k bezmezné oddanosti socialistické vlasti,

KSČ...v duchu socialistického a proletářského internacionalismu,

nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií;

- vysvětlovat vojákům vedoucí a řídící úlohu KSČ;

- vychovávat vojáky k třídní nenávisti...;

- organizovat a provádět politické školení a informace, masovou

politickou práci;

- organizovat ideově teoretickou a metodickou přípravu vedoucích

skupin politického školení;

- řídit politickovýchovnou práci důstojníků a praporčíků,

formovat jejich pracovní, politické a morální kvality, osobně vést

výchovnou práci s důstojníky a řídit jejich marxisticko-leninskou

přípravu;

- navazovat a neustále udržovat styk s místními stranickými

a státními orgány.

Pro jednotnou aplikaci zákona vydal ministr obrany rozkaz,

kterým stanovil osobní rozsah ustanovení. Byl publikován v č.

35/1995 Věstníku Ministerstva obrany.

Stanovisko dále upozorňuje na Doporučení Mezinárodní

organizace práce č. 68/1944 a Úmluvu Mezinárodní organizace práce

č. 158/1982, které se vztahují na propuštěné vojáky, jímž se

zabezpečuje nárok na odchodné a jiné podobné dávky, jejichž částka

se stanoví se zřetelem k délce trvání služebního poměru. V této

souvislosti upozorňuje ministr obrany na stanovisko vlády obsažené

v jejím usnesení ze dne 21. prosince 1994.

D) Ministerstvo vnitra

Vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 6.11.1995 konstatuje, že

pracovní charakteristiky příslušníků SNB uvedených v novém znění

§ 153 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru

příslušníků Policie ČR, nebyly v písemné formě vedeny. Velmi

složitě a toliko plošně je lze dovodit z interních předpisů

vydávaných k činnosti StB.

Přes výše uvedenou skutečnost však bylo nutné pro účely

aplikace zákona č. 33/1995 Sb. provést hlubokou analýzu všech

funkcí za účelem zjištění, zdali je splněna zákonem stanovená

podmínka výkonu služby ve složce StB na úseku s kontrarozvědným

nebo rozvědným zařazením. Na základě získaných informací zejména

z tehdejších interních norem bylo provedeno vymezení těchto funkcí

rozkazem ministra vnitra č. 21 ze dne 9. března 1995.

Vymezení bylo o to složitější, že pojem "úsek" uvedený

v citovaném zákoně není totožný s pojmem "útvar", běžně užívaným

v interních právních normách bývalého FMV. Proto rozkaz ministra

vnitra vylučuje ty funkce, které, ač byly zařazeny v příslušném

útvaru zaměřeném na kontrarozvědnou a rozvědnou činnost,

prokazatelně vzhledem k jejich náplni tuto činnost nemohly

zahrnovat. Analogickým způsobem bylo postupováno při výkladu pojmu

"politickovýchovná správa (útvar)" a "přímý výkon

politickovýchovné činnosti". I zde se vycházelo ze skutečnosti, že

příslušník byl zařazen na příslušném útvaru, který se

politickovýchovnou činností zabýval s přihlédnutím k tomu, zda

politickovýchovnou činnost s ohledem na své funkční zařazení

skutečně vykonával.

Ústavní soud ČR má k dispozici některá nařízení ministra

vnitra ČSSR. Tato nařízení charakterizují některé činnosti, jež

jsou předmětem posuzování.

Např. směrnice pro činnost politicko-výchovného aparátu

Veřejné bezpečnosti (příloha k nařízení ministra vnitra č.

18/1972) uvádí, že

* posláním politicko-výchovného aparátu je mimo jiné:

- vychovávat v duchu ideí marxismu-leninismu a proletářského

internacionalismu třídně uvědomělé a politicky vyspělé

příslušníky VB oddané KSČ, uznávající její politické ideje,

kteří budou respektovat a uplatňovat její vedoucí úlohu při

výstavbě a rozvoji socialistické společnosti;

* úkolem politicko-výchovného aparátu je především: - vychovávat

příslušníky VB k marxisticko-leninskému světovému názoru

a oddanosti věci komunismu, ideologickému upevnění jejich

názorů, k nesmiřitelnosti s buržoasní ideologií, k rozvíjení

jejich lásky a oddanosti ke KSČ, proletářskému

internacionalismu...;

- vychovávat příslušníky k práci na základě pokrokových tradic

KSČ, k vysoké revoluční bdělosti a ostražitosti;

- rozvíjet vysokou ideovost a stranickost v odborné

bezpečnostní práci tak, aby každý příslušník VB se stal

přesvědčeným, uvědomělým a obětavým bojovníkem proti třídním

nepřátelům;

- vést příslušníky VB k plnění usnesení strany a vlády...;

- poskytovat pomoc orgánům a organizacím KSČ v součástech,

útvarech a školách VB;

* politicko-výchovný aparát plně při své práci respektuje

stanovy KSČ, usnesení sjezdů KSČ, jakož i usnesení ÚV KSČ

a územních orgánů strany;

* činnost politicko-výchovného aparátu VB je uskutečňována na

základě perspektivních a krátkodobých plánů vycházejících

z linie KSČ. Obsah těchto plánů je konzultován s příslušnými

územními orgány KSČ.

Hlavní úkoly správy pro politicko-výchovnou, vzdělávací,

kulturní a propagační činnost FMV (příloha č. 1 k nařízení MV ČSSR

č. 28/1977) stanoví mimo jiné, že

* správa pro politickou-výchovnou atd. práci plní tyto základní

úkoly:

- pomáhá orgánům a organizacím KSČ v určených útvarech SNB při

provádění stranickopolitické práce, zejména při uplatňování

vedoucí úlohy strany v podmínkách SNB;

- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy

příslušníků SNB včetně marxisticko-leninské přípravy... .

Zásady pro politicko-výchovnou práci ve Sboru národní

bezpečnosti (příloha č. 2 k nařízení MV ČSSR č. 28/1977) mimo jiné

stanovily:

* Politicko-výchovná práce ve SNB vychází z marxisticko-

leninské ideologie a z bezpečnostní politiky KSČ,

* Politicko-výchovný aparát SNB se ve své činnosti řídí

usneseními sjezdů KSČ, směrnicemi pro práci orgánů

a organizací KSČ ve SNB, usneseními stranických orgánů

a stranických konferencí...,

* Politicko-výchovný aparát SNB je složen z členů KSČ, kteří

pevně stojí na pozicích marxismu-leninismu a proletářského

internacionalismu, angažují se za politiku strany a svými

stranickými zkušenostmi, politickými, morálními a odbornými

kvalitami dávají záruku úspěšného plnění úkolů

v politicko-výchovné práci,

Povinností pracovníků politicko-výchovného aparátu SNB je

- důsledně plnit stranická usnesení a se znalostí věci v praxi

prosazovat požadavky bezpečnostní politiky strany;

- soustavně si osvojovat marxismus-leninismus, odborně se

vzdělávat a ideologicky upevňovat.

Organizační řád správy pro politicko-výchovnou, vzdělávací,

kulturní a propagační činnost FMV (příloha k rozkazu MV ČSSR č.

29/1978) mimo jiné stanovil úkoly této správy opět ve vztahu

k orgánům KSČ:

- připravuje podklady k rozpracování a aplikaci usnesení

vrcholných orgánů KSČ;

- organizuje a zabezpečuje propagaci a popularizaci SNB...

k hlavním úkolům, které pro SNB vyplývají z usnesení orgánů

KSČ;

- stanoví závaznou studijní literaturu a didaktické pomůcky

pro školy přímo podřízené a ve vymezeném rozsahu pro

jednotlivé složky rezortního vzdělávacího systému;

- připravuje obsahové zaměření a programy služební přípravy

příslušníků SNB včetně marxisticko-leninské přípravy...

kontroluje průběh marxisticko-leninské přípravy a její

účinnost.

Dále byly stanoveny konrétní úkoly jednotlivým organizačním

útvarům správy ve stejných intencích.

E) Ministerstvo spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti se k zaslanému návrhu na zrušení

zákona č. 33/1995 Sb. nevyjádřilo, zaslalo však své vyjádření

k návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. (Viz část Ia/3,

písm.E).) Na tomto místě je třeba pouze konstatovat, že náplň

práce politickovýchovného aparátu SNV byla stanovena jen velmi

obecně "Směrnicí pro činnost politickovýchovného aparátu SNV České

republiky" (příloha k rozkazu ministra spravedlnosti č. 22 z roku

1973), která dokumentuje úzkou spolupráci s aparátem KSČ a důraz

na prosazování jejich principů (výchova v duchu ideí

marxismu-leninismu, oddanost KSČ, nesmiřitelnost k projevům

buržoazní ideologie, boj proti třídnímu nepříteli atd.). Uplatnění

zákona se v rezortu Ministerstva spravedlnosti dotklo cca 18 osob.

F) Vláda České republiky

Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko vlády ČR k návrhu

napadeného zákona, které je přílohou usnesení vlády ze dne

21.12.1994 č. 730. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že nesouhlasí

s předloženým zněním návrhu zákona. Vedle věcných a legislativních

nedostatků vytýká návrhu, že "vychází ze situace, že až dosud se

otázkou redukce výhod pro příslušníky bývalé StB nikdo nezabýval.

To však neodpovídá skutečnosti. Již v roce 1990 byly na základě

zákona č. 169/1990 Sb. ustaveny občanské komise, které prověřovaly

příslušníky StB a vyjadřovaly se k jejich způsobilosti k dalšímu

výkonu služby. Příslušníci propuštěni na základě rozhodnutí

občanských komisí neměli nárok na odchodné, platové vyrovnání ani

příspěvek za službu. Předložený návrh novely nebere v úvahu

princip individuálního posuzování provedený občanskými komisemi

a nahrazuje jej plošným posuzováním bývalých příslušníků SNB

a policistů ve výkonu služby bez zkoumání míry individuálního

podílu na křivdách minulosti. Navrhovaná novela je rovněž

nesystémovým zásahem do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích."

Ib/3

Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, též zkoumal, zda zákon č. 33/1995 Sb. byl

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.

Ze zprávy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,

jakož i z těsnopiseckého záznamu ze schůze Poslanecké sněmovny je

zřejmé, že napadený zákon č. 33/1995 Sb. navrhla k přijetí skupina

poslanců, kteří tak využili svého práva na zákonodárnou iniciativu

podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl.

106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl.

39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena. Schůze Poslanecké sněmovny

dne 8. února 1995, jejího 70. hlasování, se účastnilo 129

poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 93 poslanců, proti

přijetí zákona hlasovalo 23 poslanců a 13 poslanců se zdrželo

hlasování.

Ústavou předepsaný způsob přijetí a vydání zákona byl dodržen.

Zákon byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem

republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve

Sbírce zákonů v částce č. 7, ročník 1995, rozeslané dne 3. března

1995. Tímto dnem nabyl zákon č. 33/1995 Sb. platnosti. Účinným se

stal podle svého čl. III dnem 1. dubna 1995.

ČÁST II.

Důvodové zprávy k napadeným zákonům, z nichž je zřejmý úmysl

zákonodárce, se odvolávají na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb.,

o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Podle tohoto ustanovení byla KSČ zločinnou a zavrženíhodnou

organizací, obdobně jako další organizace založené na její

ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských

práv a demokratického systému. Takovou organizací byla nepochybně

i tajná služba komunistického režimu a další organizace, útvary

a činnosti, založené na ideologii KSČ, jako byla Státní bezpečnost

(zejména její složky na úseku s kontrarozvědným a rozvědným

zařazením), Hlavní politická správa ČSLA, jakož i útvary

a činnosti zaměřené k tzv. politickovýchovné práci v bývalé ČSLA,

SNB či SNV.

Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. jsou v kontextu

s trendem vyjádřeným již v zákoně č. 198/1993 Sb., zákoně č.

451/1991 Sb., zákonech restitučních a dalších a tvoří spolu s nimi

systém právního vyrovnávání se s komunistickým režimem.

Stěžejní je v této souvislosti zákon č. 198/1993 Sb. Jak

konstatoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 19/93,

zákon hovoří o "spoluodpovědnosti těch, kteří komunistický režim

aktivně prosazovali". Osoby, vykonávající funkce označené

napadenými zákony, nepochybně aktivně prosazovaly komunistický

režim a jeho totalitní principy, bez ohledu na to, zda byly členy

KSČ nebo ne a také v zásadě bez ohledu na to, zda byly přímo

důležitým, zásadním a určujícím činitelem, či pouze nástrojem

(zcela jistě vědomým) nebo i svého druhu zajatcem těch, kteří

režim aktivně prosazovaly. Jak vyplývá z výše citovaných dokumentů

měly to "v náplni práce".

Ústava ČR není založena na hodnotové neutralitě, není jen

pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu

i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné

hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje

princip legality jako součást celkové koncepce právního státu,

neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad

a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu

smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních

hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití

právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým

právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto pojetí

ústavního státu odmítá formálněracionální legitimitu režimu

a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě,

který se označuje za demokratický a proklamuje princip

svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní, než

režim demokratický.

Příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány

v právním řádu ČR spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace

práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních

omezení, vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách

státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Jsou

součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících

s ukončením služebního poměru. Vedle příspěvku za službu to jsou

odchodné a platové vyrovnání (viz § 114 - 119 zákona č. 186/1992

Sb. a § 33a zákona č. 76/1959 Sb.). Nárok na všechny tyto dávky se

zachovává.

Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten navíc na rozdíl od návrhu

skupiny poslanců, nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž

podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se

Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl

součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu

příslušníků ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde

o zvláštní kategorii peněžního příjmu, odůvodněnou do určité míry

sociálními důvody.

I když odůvodnění poslaneckého návrhu výslovně zmiňuje pouze

tajné služby, vlastní text zákona evidentně dopadá i na politický

aparát. Tento závěr potvrzuje např. i dikce zákonného opatření

předsednictva Národního shromáždění č. 165/1964 Sb., které

příspěvek za službu, později přejmenovaný na výsluhový příspěvek,

pro vojáky z povolání zavedlo. Podle jeho § 33 odst. 2 "Příspěvek

nenáleží vojákům z povolání přeloženým do zálohy na vlastní žádost

nebo z morálněpolitických důvodů; nenáleží rovněž při odnětí nebo

ztrátě vojenské hodnosti". Jinými slovy řečeno, splňoval-li tehdy

voják z povolání všechny věcné podmínky pro přiznání příspěvku za

službu, nebyl-li však morálně politicky spolehlivý, příspěvek

nedostal, na rozdíl od ostatních. Důvodová zpráva k tomuto

zákonnému opatření neobsahovala vyjádření k morálněpolitickým

důvodům. Ty byly ve své době natolik známé, že

je patrně nebylo třeba komentovat. Zároveň se tím umožňovalo

zmíněné hledisko vykládat velmi široce, účelově a tak vlastně

prohlubovat již tímto obecně závazným právním předpisem od počátku

založenou nerovnost mezi "spolehlivými a nespolehlivými".

Jestliže se v současné době zákonodárný sbor rozhodl zastavit

či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí

morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských

práv a demokratického systému, protože působili ve složkách

vyjmenovaných v napadených zákonech, stanovil ve srovnání se

zákonným opatřením č. 165/1964 Sb., daleko objektivnější kritérium

pro přiznání tohoto příspěvku.

Zmenšení nebo odnětí prospěchu jedné skupině občanů v důsledku

přijetí zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. zároveň neznamená,

že by zákonodárce takto stanovil neúměrné povinnosti této skupině.

Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových

prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků (viz např. § 33c

odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.). Bylo by proto nemorální, aby

z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané

(i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory

komunistického režimu. Politický aparát a tajné služby patřily

jistě k základním pilířům, bez kterých totalitní moc nemohla

existovat. Ústavní soud je přesvědčen o správnosti úvahy

zákonodárce, vyjádřené v napadeném zákoně, že neexistují žádné

důvody (morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický

stát vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali

jeho vznik.

Bylo by absurdní a protismyslné, kdyby demokratický stát

zhodnocoval činnost výše uvedených osob (zákonem č. 198/1993 Sb.

odsouzenou a zavrženou), jako činnost mimořádně náročnou pro účely

zvýhodnění v oblasti sociálního zabezpečení. Jestliže příslušné

osoby byly prověřeny občanskými komisemi a shledány jako způsobilé

výkonu služby v nově se tvořícím politickém systému, je to

projevem velkorysosti a humánnosti demokratického systému vůči

svým odpůrcům. Neznamená to však nic víc a nic méně,

než to, že tyto osoby byly shledány způsobilými výkonu další

služby v již demokratickém státě (jak uvádí ve svém vyjádření

Ministerstvo obrany "dostatečně prokázaly svoji loajalitu vůči

demokratickému zřízení") a nikoliv schválení jejich činnosti ve

prospěch komunistického režimu, či zvýšeného ocenění jejich

činnosti v exponovaných organizacích a na exponovaných místech,

která představovala důležité opory tohoto režimu samotného,

schválení takového významu, že za popsanou činnost by měly být

demokratickou společností zvýhodněny.

Bez povšimnutí k výše uvedenému nemůže zůstat ani skutečnost,

že profese "voják z povolání" či "příslušník SNB" závisely pouze

a jenom na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy,

vzhledem k ostatním profesím, nadprůměrně honorovány.

Ustanovení napadených zákonů se nevztahují na všechny

příslušníky SNB, SNV či vojáky ČSLA, ale pouze na některé funkce

a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy

demokratického státu. Je sice pravdou, že oba zákony se plošně

vztahují na všechny osoby, které sloužily v inkriminovaných

funkcích, jak na to poukazují i vyjádření ministerstev obrany

a vnitra. Jak však vyplývá z výše uvedených interních předpisů

(rozkazů), všechny osoby, které v těchto oblastech činnosti

působily, byly těmito předpisy zavázány k činnostem neslučitelným

s demokratickým řádem a lze jen ztěží předpokládat, že své

povinnosti "řádně" neplnily. Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995

Sb. mají přímý vztah ke speciálním orgánům ministerstev vnitra,

obrany a spravedlnosti, provádějícími sociální zabezpečení (§ 3

zákona č. 582/1991 Sb.), které jsou tak přímým adresátem úkolu,

jež z uvedených zákonů vyplývají a tyto orgány posuzují, zda

a jakou dobu v konkrétní funkci příslušné osoby působily.

Na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,

který stanoví její vnitřní strukturu, resp. zákona č. 76/1959 Sb.,

jsou pak uvedené zákony rozvedeny rozkazy příslušných ministrů

(tedy vnitřní normativní instrukcí, nikoliv obecně závazným

právním předpisem). Ty zavazují pouze zmíněné orgány sociálního

zabezpečení a jsou východiskem při aplikaci činností uvedených

v napadených zákonech, a to právě jen pro potřeby těchto orgánů,

které pak mohou samozřejmě v případech pochybnosti či nejasnosti

učinit dotaz na ministerstvo. Nutno totiž v těchto souvislostech

uvést, že funkční zařazení popsané v příslušných rozkazech (MV,

MO, BIS, MS) je zcela odlišný pojem, než popis jednotlivých

činností uvedených v samotných napadených zákonech. V zákonech jde

jednoznačně o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná

a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy

činnosti, která je po právu odsouzena demokratickou společností

jako činnost výrazně podporující předchozí nedemokratický režim

(viz zákon č. 198/1993 Sb.).

Obecně lze konstatovat, že neurčitost některého z ustanovení

právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní

jistoty a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) toliko tehdy,

jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení

normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých

interpretačních postupů. V daném případě tomu tak není a nutno

znovu poukázat na to, že popsané činnosti v rámci doby služby jsou

z hlediska jejich náplně označeny určitě. Jejich další vymezení

interními předpisy (rozkazy příslušných ministrů, jak jsou uvedeny

v přílohách), koresponduje s vymezením provedeným v napadeném

zákoně samotném. Je třeba vycházet z toho, že terminologie zákona,

jako je např. "na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným

zařazením..." apod., je věcným a naprosto jasným vymezením

určitých činností. Rozkazy ministrů a prozatímního ředitele BIS

(které se nepochybně drží přesného zákonného vymezení)

konkretizují, ve kterých organizačních útvarech (odbory, správy,

event. jiné články) byla tato činnost vykonávána.

I kdyby se Ústavní soud se zákonným vymezením okruhu dotčených

osob neztotožňoval a viděl důvody pro vymezení širšího stanovení

okruhu osob, které se intenzivněji v posuzované souvislosti

podílely na fungování komunistického režimu, bylo by věcí

zákonodárce se touto skutečností zabývat.

Jak je uvedeno na jiném místě tohoto odůvodnění, vláda ČR

svými usneseními č. 729 a 730 ze dne 21. prosince 1994 vyslovila

nesouhlas se zněním poslaneckých návrhů napadených zákonů.

Vycházeje z předmětných usnesení, dospěl Ústavní soud

k následujícím závěrům.

Přestože se v mnoha směrech jedná o námitky věcně velmi

závažné, zejména ohledně kolize se zákonem č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

nemohl k nim Ústavní soud přihlédnout, neboť svým charakterem

vybočují z rámce jeho kompetence. Nicméně, pokud by v důsledku

nepřímé novelizace § 30 zákona č. 87/1991 Sb. napadenými zákony

došlo v konkrétních případech k tvrdostem (tzn. v případech

mimosoudně rehabilitovaných vojáků, jakož i bývalých vojáků,

jejichž služební poměr neplatně skončil v době od 25.2.1948 do

1.1.1990, a kteří vykonávali službu v útvarech VKR nebo rozvědky

ČSLA, pokud byli posléze reaktivováni), mají možnost ministři

zmírnit tvrdost zákona svým individuálním rozhodnutím. Z RMO č.

35/95 písm. E) např. plyne, že toto své moderační oprávnění, ve

vztahu k zákonům č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, ministr vnitra použil. Další využitelný

prostředek je regulován v § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje vojákům z povolání,

propouštěným ze stanovených důvodů ze služebního poměru,

rekvalifikaci na náklady Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra

apod. Naznačený problém rovněž nespadá do kompetence Ústavního

soudu.

Přes shora uvedené je ovšem potřebné na tomto místě dodat, že

nic přirozeně nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se

aplikace zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb.,

a zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně

dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech,

protože ve skutečnosti nevykonávali inkriminovanou funkci, se

obrátili na obecný soud.

Jak již bylo uvedeno výše, v průběhu řízení před Ústavním

soudem upozornil zástupce skupiny poslanců na potřebu posoudit RMO

č. 35/1995 k jednotné aplikaci § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb.,

ve znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

RMO č. 35/95 je interní normativní směrnicí (instrukcí). Jimi

lze zavazovat v příslušných oblastech podřízené subjekty.

Z hlediska právní teorie jde o podřízené orgány či úřady a osoby

ve veřejné službě. Tyto instrukce nemusí být veřejně vyhlášeny;

stačí, když jsou vhodným způsobem sděleny těm, jichž se týkají.

Interní instrukce nejsou prameny práva. Jejich vydávání je

uskutečňováním oprávnění řídit činnost podřízených, jejich plnění

je zachováním právní povinnosti řídit se pokyny nadřízených. Toto

oprávnění a povinnost vyplývá z obecně závazných právních aktů,

jež jsou prameny práva; v případě ministra obrany se jedná

o ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona,

ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákonného zmocnění

Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra v oboru své působnosti

upraví podrobnosti o právních poměrech příslušníků ozbrojených sil

služebními předpisy. Řád vnitřní služby (Zákl-Ř-1/4), jakožto

konkrétní služební předpis, potom v čl. 7 stanoví, že nadřízení

mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat

jejich provedení. Ve skutečnosti mají mnohé interní instrukce

fakticky externí důsledky, neboť často obsahují pokyny, jak

postupovat při aplikaci obecně závazných předpisů. To je i případ

RMO č. 35/95.

Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že

interními instrukcemi nejsou vázány orgány nepodřízené a orgány

uplatňující určité právní záruky zákonnosti (např. obecné soudy).

To má význam pro případy nesouladu mezi obecně závaznými právními

předpisy a interními instrukcemi.

Ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, hovoří o prováděcích předpisech k zákonu, jenž byl Ústavním

soudem zrušen. Tímto prováděcím předpisem třeba rozumět prováděcí

právní předpis, tj. předpis, jehož obsahem je obecně závazný

normativní akt, obsahující vlastní právní normu. Jen takovéto

normativní akty jsou pramenem práva, v nichž se uvedené akty

konkretizují.

Jelikož interní normativní instrukce pramenem práva nejsou,

nemůže jít v jejich případě ani o právní předpis. Na tom nic

nemění ani jejich normativní povaha, jakož ani zmíněné externí

důsledky těchto instrukcí.

Nejsou-li interní normativní instrukce právním předpisem,

nedopadá na ně ani ustanovení § 70 odst. 3 citovaného zákona.

Ústavní soud jako orgán soudní ochrany ústavnosti v případě

zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení řeší v té

návaznosti pouze otázku další platnosti prováděcích předpisů.

Nemůže se zabývat též otázkou další platnosti navazujících

interních normativních instrukcí, neboť k tomu nemá zákonné

zmocnění. Řešit uvedený problém je úkolem subjektů, které v rámci

vztahů nadřízenosti a podřízenosti příslušné interní normativní

instrukce vydaly.

Osobám, které byly postupem příslušných orgánů

uskutečňovaným na základě interní normativní instrukce dotčeny ve

svých právech a právem chráněných zájmech, zůstávají zachovány

všechny instrumenty právní ochrany, včetně možnosti podat ústavní

stížnost.

ČÁST III.

K JEDNOTLIVÝM BODŮM NÁVRHŮ SKUPINY POSLANCŮ

1. Body č. 1 obou návrhů konstatují známé skutečnosti, totiž že

zákonem č. 33/1995 Sb. a zákonem č. 34/1995 Sb. byly novelizovány

určité zákony (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru

příslušníků Policie České republiky, zákon č. 100/1970 Sb.,

o služebním poměru příslušníků SNB a zákon č. 76/1959 Sb.,

o některých služebních poměrech vojáků), a dále konstatují obsah

napadených zákonů.

2. V bodech č. 2 obou návrhů jsou obsaženy dvě námitky:

A) v prvé se tvrdí, že napadenými zákony byla stanovena určitá

nerovnost v právech mezi občany a zákony jsou tudíž v rozporu

s čl. 28, čl. 41 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 1 a čl. 3 odst. 1

Listiny základních práv a svobod,

B) ve druhé se tvrdí, že zákony jsou retroaktivní, neboť

odnímají nebo snižují již přiznané nároky.

Ad A) Z hlediska porušení rovnosti, jak ji namítá skupina

poslanců, nutno poukázat na to, že Ústavní soud se již vícekrát

solidarizoval s chápáním ústavního principu rovnosti jak byl

vyjádřen v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR,

1: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl,

že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však

nemůže postupovat libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné

skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se

tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty".

V posuzované věci se nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce,

který svůj postup zdůvodnil dostatečně přesvědčivým způsobem.

Právě odvoláním se na veřejné hodnoty, kterými jsou základní

principy demokracie a jejich ochrana, jsou zřetelné a jasné

a jejich oprávnění z uvedených hledisek nelze zpochybnit (viz

zákon č. 198/1993 Sb.). Stejně tak nutno připomenout i náplň

činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná a která zcela

jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie a tedy

proti veřejnému zájmu směřovala a působila. Zvoleným postupem

zákonodárce nezasáhl do jiných ústavou garantovaných principů, ale

naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako

takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou resp. byly

zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která

zhusta proti těmto občanům směřovala.

Skupina poslanců v obou návrzích namítá, že občané mají právo

na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv

a svobod), jejíž meze mohou být stanoveny jen zákonem (čl. 41

odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv omezení musí platit stejně pro

všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3

Listiny). Při stanovení těchto podmínek se musí respektovat zásada

rovnosti v právech a zákaz diskriminace kteréhokoliv jednotlivce

nebo skupiny osob z důvodu jejich "jiného postavení" (čl. 1 a čl.

3 Listiny), což se všechno projevuje v příspěvku za službu a ve

výsluhovém příspěvku.

Je třeba konstatovat, že zvýšené ocenění za mimořádně ztížené

pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytovány

těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu,

nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Odměna

za takto vykonanou "práci" by mohla v demokratické společnosti být

jen stěží chápána jako spravedlivá. Policie a armáda jsou v každém

státě složkami mocenského aparátu, jejichž prostřednictvím stát

udržuje určitý společenský, v demokratickém státě všeobecně

uznávaný, status quo. Zvýšené nároky se projevují v samotné

konstrukci odměny za práci. Příspěvek za službu ani výsluhový

příspěvek však nejsou odměnou za práci, mají jiný charakter - jsou

dávkami kompenzačními.

Námitka skupiny poslanců, že nebylo prokázáno, že stát ve

veřejném zájmu a pro veřejné blaho poskytl méně výhod určité

skupině (obyvatel), neobstojí. Napadené zákony neupravují odnětí

výhod určité skupině, nýbrž v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb.

upravují zápočet let pro přiznání mimořádných výhod určitým

skupinám.

Je ostatně věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje

určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve

veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně

je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak

naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností

osob, které (ať přímo nebo nepřímo) byly potlačováním lidských

práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického

systému totalitního.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o Doporučení MOP

č. 68/1944 a Úmluvu MOP č. 158/1982, o skončení pracovního poměru,

na které upozorňuje ve svém stanovisku Ministerstvo obrany, není

možné je považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Doporučení MOP nemají charakter mezinárodní smlouvy obecně. Úmluva

MOP č. 158/1982 nebyla ČR ani jejími právními předchůdci

ratifikována a vyhlášena ve Sbírce zákonů, není tudíž také

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

K porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl.

41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto nemohlo přijetím

zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. dojít.

Ad B) Skupina poslanců namítá, že napadené zákony jsou přímo

retroaktivní ve vztahu k zákonům č. 186/1992 Sb. a č. 100/1970

Sb., resp. zákonu č. 76/1959 Sb., což je v rozporu se všeobecným

zákazem retroaktivity, odvozeným ze zásad právního státu, k jehož

definičním znakům patří též princip právní jistoty a ochrany

důvěry občanů v právo. K tomu je třeba konstatovat, že ke znakům

právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrana

důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz

retroaktivity právních norem. Tento zákaz, který je pro oblast

trestního práva hmotného formulován výslovně v čl. 40 odst. 6

Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví

dovodit z čl. 1 Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud ČR

již několikrát.

Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá

retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje

i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její

účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy

hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva

starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby

účinnosti práva nového. Po její účinnosti se však řídí právem

novým (viz Pl. ÚS 3/94, Sb.n.u. ÚS sv. 1, díl I., č. 38).

Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou

úpravu považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého

právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede

dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních

následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex

nunc, jak je tomu v případě posuzovaných zákonů (viz nález pléna

Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.). Aby se jednalo o retroaktivitu,

musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový

příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené

částky musely být vráceny. Tak tomu však není. Napadené zákony

výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené

podmínky pro přiznání příspěvku za službu nebo splňuje-li podmínky

pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti

zákonů tyto příspěvky na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání

nebo se jeho výplata zastaví. Oba zákony tedy zcela jednoznačně

stanoví svou účinnost do budoucna a jsou z tohoto hlediska

v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

3. V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina

poslanců namítá, že napadený zákon je retroaktivní i ve vztahu

k zákonu č. 100/1970 Sb., který je dnes neplatný, a proto jej

nelze novelizovat.

Zde je třeba konstatovat, že tento zákon doposud platí

a upravuje i některé vztahy příslušníků Policie ČR vzniklé před

účinností zákona č. 186/1992 Sb., mimo jiné právě v souvislosti

s poskytováním dávek sociálního charakteru a určitou dobu se

aplikoval i na příslušníky FBIS. Jak vyplývá z vyjádření

prozatímního ředitele BIS, kontrarozvědné úkoly státu po roce

1990 postupně plnili příslušníci několika institucí, přičemž

právní vztahy některých z nich se dočasně řídily ustanovením

zákona č. 100/1970 Sb. Již v zákoně č. 527/1992 Sb. však spojil

zákonodárce nárok na příspěvek za službu příslušníků BIS ČR pouze

s dobou trvání služebního poměru příslušníků SNB zařazených

v Úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie či ve FBIS nebo s dobou

trvání služebního poměru příslušníka FBIS. Zákonodárce se tedy

musel při přijímání zákona č. 33/1995 Sb. zabývat i jeho vztahem

k nárokům vzniklým na základě zákona č. 100/1970 Sb.

Napadený zákon č. 33/1995 Sb.se dotýká pouze těch příslušníků

bývalé FBIS, kteří se nestali alespoň příslušníky BIS ČR a kterým

byl současně podle zákona č. 100/1970 Sb. přiznán příspěvek za

službu.

O tom, že zákon č. 33/1995 Sb. neobsahuje retroaktivní

ustanovení ve vztahu k zákonu č. 186/1992 Sb., bylo pojednáno

výše. Platí to i ve vztahu k zákonu č. 100/1970 Sb. Zákonem č.

33/1995 Sb. se upravil zákon č. 100/1970 Sb. ve znění platném do

31. března 1995. Dotýká se pouze nároků vzniklých podle zákona č.

100/1970 Sb. Ustanovení § 35 odst. 2 dnes zrušeného zákona č.

244/1991 Sb. bylo přechodnou odkazující normou, podle které se do

přijetí předpisů upravujících služební poměry příslušníků FBIS na

služební poměry příslušníků FBIS přiměřeně vztahoval zvláštní

předpis - zákon č. 100/1970 Sb.

Rozpadem ČSFR bylo vyvoláno i zrušení FBIS a zvláštní předpis

upravující služební poměry jeho členů nebyl nikdy přijat. Nárok na

příspěvek za službu proto byl a je založen u bývalých příslušníků

FBIS zákonem č. 100/1970 Sb. a zrušení zákona č. 244/1991 Sb. se

jej nikterak nedotklo. Vydáním zákona č. 33/1995 Sb. proto nedošlo

a nemohlo dojít ke změnám či doplněním neplatného zákona, jak

tvrdí skupina poslanců v bodě 3 in fine svého návrhu.

4. V bodě č. 4. návrhu na zrušení zákona č. 33/1995 Sb. skupina

poslanců uvádí, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců

(tisk č. 1365) a na základě společné zprávy výborů Poslanecké

sněmovny (tisk č. 1464). Vláda ČR svým usnesením č. 730 ze dne

21. prosince 1994 vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého

návrhu zákona.

V bodě č. 3 návrhu na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. se rovněž

konstatuje, že zákon byl usnesen z podnětu skupiny poslanců (tisk

č. 1364) a na základě společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny

(tisk č. 1463). Vláda ČR svým usnesením ze dne 21. prosince 1994

vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckého návrhu zákona.

K tomu je třeba konstatovat, že podle čl. 42 Ústavy ČR mají

poslanci i skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

právo podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů (zákonodárná

iniciativa). Návrh zákona podala skupina poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR, byl tedy podán v souladu s Ústavou ČR.

Zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu (čl. 15 Ústavy), vláda

má pouze zákonodárnou iniciativu (čl. 41 Ústavy). Její stanovisko

nic nemůže změnit na skutečnosti, že zákon byl přijat předepsaným

způsobem, řádně podepsán a vyhlášen. Že se tak stalo plyne ze

stenografického záznamu z projednání návrhů zákonů v Poslanecké

sněmovně Parlamentu ČR, z vyjádření předsedy této sněmovny i ze

samotných zákonů, které byl zveřejněny předepsaným způsobem ve

Sbírce zákonů, částka 7 z roku 1995 na stranách 427 a 428 (zákon

č. 33/1995 S.) a 429 (zákon č. 34/1995 Sb.).

Námitky skupiny poslanců v tomto bodě jsou tedy irelevantní.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že nejsou

dány důvody ke zrušení zákonů č. 34/1995 Sb. a 33/1995 Sb., jak

požadovaly skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, a proto jejich návrhy ve smyslu ust. § 70 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Řízení o zrušení zákona č. 33/1995 Sb. a o zrušení zákona č.

34/1995 Sb. byla zahájena doručením dvou samostatných návrhů

a věci byly také samostatně připraveny k projednání v plénu.

Vzhledem k tomu, že jde v obou věcech o totožnou právní

problematiku a případy spolu souvisí, plénum Ústavního soudu

v zájmu hospodárnosti řízení spojilo tyto dvě věci ke společnému

řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu použitého

přiměřeně v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením z 30.

ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a obě věci projednalo a rozhodlo

o nich při společném jednání jedním nálezem.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 28. února 1996

1)Přílohy k nálezu jsou zveřejněny ve Sb. nálezů a usnesení.SP 1.5

Ústavníhosoudu České republiky

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru