Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 9/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.06.2011

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam4
NavrhovatelSOUD - KS Brno
Dotčený orgánPOSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:Pl.US.9.11.1
Datum podání14.01.2011
Napadený akt

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 235/2, § 239/1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 235 odst.2, § 239 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 9/11 ze dne 7. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj), rozhodlo dne 7. června 2011 o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto:

Návrh na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podaný Krajským soudem v Brně, jednajícím soudcem oddělení 39 INS Mgr. Janem Kozákem, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu a vyjádření účastníků

1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2011 a doplněným podáním ze dne 28. 2. 2011 navrhl Krajský soud v Brně, jednající soudcem oddělení 39 INS Mgr. Janem Kozákem, zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ").Navrhovatel uvedl, že jím předkládané důvody pro zrušení uvedených ustanovení IZ mají svůj původ v prvé řadě v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb.). Tímto nálezem zrušil Ústavní soud ust. § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem IZ, když se v odůvodnění současně obsáhle vyjádřil i k obecnějším principům insolvenčního řízení. Důvody, pro které Ústavní soud zrušil citované ustanovení, neumožňující insolvenčním věřitelům popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek (popěrné právo), jsou přitom do značné míry aplikovatelné i na ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 IZ, neumožňující insolvenčním věřitelům domáhat se odpůrčí žalobou vyslovení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů (odpůrčí právo). Je-li tak shledán legitimní zájem insolvenčních věřitelů na možnosti popřít pohledávku jiného insolvenčního věřitele (tedy popěrným právem aktivně ovlivnit rozsah pohledávek, které budou v insolvenčním řízení uspokojeny), měl by být shledán legitimním i zájem insolvenčních věřitelů na možnosti domoci se vyslovení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných (tedy odpůrčím právem aktivně ovlivnit rozsah majetkové podstaty, z níž se budou pohledávky v insolvenčním řízení uspokojovat). Obě tato nepřiznání práva se obdobným způsobem dotýkají práva insolvenčního věřitele na ochranu jeho majetku, byť v podobě "legitimního očekávání" alespoň částečného uspokojení jeho majetkového práva v podobě pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka.

2. Otázka okruhu osob aktivně legitimovaných k podání odpůrčí žaloby je velice podobná otázce okruhu osob aktivně legitimovaných k popření pohledávek i v dalším aspektu. V obou případech totiž došlo novou úpravou v IZ k omezení těchto okruhů osob oproti dřívější úpravě v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v posledním znění (dále jen "ZKV"). Stejně jako byli dříve oprávněni popírat pohledávky i konkursní věřitelé (ust. § 21 odst. 2 ZKV), byli konkursní věřitelé dříve oprávněni také podávat odpůrčí žaloby (ust. § 16 odst. 1 ZKV). Zatímco první omezení bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním a takto zrušeno, k druhému omezení se Ústavní soud prozatím neměl příležitost vyjádřit. I v druhém případě však platí historická srovnávací argumentace Ústavního soudu v bodě 37. citovaného nálezu. Úzká příbuznost obou otázek pokračuje dále i v možnostech případné reparace pasivity insolvenčního správce při výkonu popěrného práva a odpůrčího práva. Pokud se Ústavní soud v bodě 48. citovaného nálezu vyjádřil tak, že na jeho závěru o protiústavnosti nemůže nic změnit ani možnost insolvenčních věřitelů domáhat se náhrady škody proti nekonajícímu insolvenčnímu správci, mělo by totéž platit i u obdobného případu nekonání insolvenčního správce - nepodání odpůrčí žaloby. V obou případech je navíc pro úkony insolvenčního správce stanovena lhůta, po jejímž marném uplynutí již insolvenční správce nemůže dané právo vykonat (u popření pohledávek je jím přezkumné jednání, u odpůrčího práva je jím lhůta podle ust. § 239 odst. 3 IZ). Zvlášť v případě obsáhlých insolvenčních řízení je navíc lhůta 1 roku pro výkon odpůrčího práva poměrně krátká, nejen s přihlédnutím ke všem dalším úkonům, které je insolvenční správce povinen na počátku insolvenčního řízení učinit. Není tedy nijak překvapujícím závěr, že insolvenční správce zdaleka nemusí být v zákonné lhůtě pro výkon odpůrčího práva schopen odhalit a adekvátně vyhodnotit všechny potenciálně neúčinné úkony dlužníka. Insolvenční věřitelé, kteří vstupovali s dlužníkem do právních vztahů před zahájením insolvenčního řízení, jsou mnohdy alespoň v počátcích insolvenčního řízení informováni o poměrech a minulých úkonech dlužníka podstatně více než insolvenční správce a mohou v zájmu sebe i dalších insolvenčních věřitelů účinně přispět k odhalení neúčinných právních úkonů dlužníka. Není zde důvodu, proč by tak nemohli učinit vlastní odpůrčí žalobou a museli být odkázáni na přesvědčování insolvenčního správce takovou odpůrčí žalobu podat.

3. Odpůrčí právo by přitom mělo insolvenčním věřitelům svědčit nejen zde uvedenou ústavněprávní argumentací, ale i z obecných principů insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny v ust. § 1 písm. a) a ust. § 5 písm. a) IZ mimo jiného v podobě cíle co nejvyššího uspokojení věřitelů. Ústavní soud se ve svém citovaném nálezu také zabýval aspektem případné zneužitelnosti popěrného práva insolvenčního věřitele, například s cílem protahovat řízení. I v případě popěrného práva insolvenčních věřitelů Ústavní soud tomuto argumentu nepřisvědčil, když úvahy o možném zneužití popěrného práva označil za spekulativní a vinu presumující. V případě práva podat odpůrčí žalobu shledává insolvenční soud i ze své obsáhlé praxe tyto obavy jako nepoměrně méně významné než v případě popěrného práva. Napadená ustanovení IZ jsou tedy dle názoru navrhovatele v rozporu s ústavním pořádkem, a to především s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k obsahu návrhu, po rekapitulaci průběhu přijetí IZ a legislativní geneze napadených ustanovení, pouze uvedla, že posouzení ústavnosti příslušných ustanovení IZ nechává zcela na úvaze Ústavního soudu. Senát Parlamentu České republiky pouze popsal proces přijímaní IZ, když se dále k věci nikterak nevyjádřil.

II.

Dikce napadených ustanovení

5. Ustanovení § 235 odst. 2 IZ zní: "Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba")."

6. Ustanovení § 239 odst. 1 IZ zní: "Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat."

III.

Podmínky aktivní legitimace a hodnocení Ústavního soudu

7. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu, např. v nálezu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů [srov. např. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463), nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533), nález ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08 (N 85/53 SbNU 79) a další]. Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení [např. nález ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423), nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71) nález ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 182/99 (N 77/18 SbNU 169)].

9. K účelu jednání soudu prostřednictvím příslušného předsedy senátu, který ve věci jedná, lze odkázat na komentář k zákonu o Ústavním soudu (viz Wagnerová, E. - Dostál, M. - Langášek, T. - Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007, str. 104, bod 13): "Zákonodárce byl, pokud jde o zařazení požadavku, aby za soud jednal předseda senátu, zřejmě motivován snahou reflektovat oddělení soudní moci od moci výkonné a princip nezávislosti soudce, tedy konkrétně oddělení tzv. státní správy soudů [v současnosti § 118 - 128 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] od rozhodovací činnosti soudů: v případech, kdy je předmětem řízení před Ústavním soudem rozhodovací činnost soudu, bylo by v rozporu s dělbou moci, pokud by soud byl zastupován představitelem státní správy soudu (k podobnému výkladu se v minulosti přikláněl i komentář zákona - viz Filip, J. - Holländer, P. - Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. C. H. Beck, Praha 2001, str. 103). Ústavní soud však dal v mezidobí svými nálezy jasně najevo, že i funkcionáři soudů jsou na prvním místě soudci, kterým je vedle toho svěřena i správa soudu (Pl. ÚS 7/02, Pl. ÚS 18/06). S ohledem na to nelze důvod, proč soud zastupuje předseda senátu spatřovat v oddělení výkonu soudnictví od správy soudu. Tento důvod je třeba spíše hledat v principu individuální odpovědnosti soudce za své rozhodnutí a v jeho právu sám toto rozhodnutí případně hájit."

10. Aktivní legitimace Krajského soudu v Brně se opírala o ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle ust. § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu za soud jedná předseda senátu, přičemž podle ust. § 12 odst. 1 IZ v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jedná a rozhoduje v prvním stupni jediný soudce (samosoudce). Návrh podal Krajský soud v Brně prostřednictvím soudce oddělení 39 INS Mgr. Jana Kozáka v souvislosti s insolvenčním řízením sp. zn. 39 INS 398/2010 ve věci úpadce Oděvní podnik, a. s., IČ 255 32 774, ve kterém podal věřitel společnost PYRGHOS LEFKOS, a. s., IČ 274 04 501 dne 7. 9. 2010 odpůrčí žalobu vedenou pod sp. zn. 39 ICm 1154/2010, jíž se domáhá vyslovení neplatnosti dvou právních úkonů, učiněných úpadcem a přihlášeným věřitelem Českou spořitelnou, a. s., IČ 452 44 782, přičemž k posouzení aktivní legitimace věřitele k podání odpůrčí žaloby musí soud aplikovat ke zrušení navrhovaná ustanovení IZ.

11. Usnesením ze dne 6. 4. 2011 č. j. 12 VSOL 2/2011-303 (KSBR 39 INS 398/2010) potvrdil Vrchní soud v Olomouci výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010 č. j. 24 ICm 1452/2010-153, kterým na základě žaloby pro zmatečnost podané věřitelem Česká spořitelna, a. s., IČ 452 44 782 bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2010 č. j. 3 VSOL 222/2010-B-256 (KSBR 39 INS 398/2010), ve druhém potvrzujícím výroku o věci samé a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010 č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-132 (původně pod č. j. KSBR 39 INS 398/2010-A-132), ve druhém výroku o přeměně reorganizace v konkurs. K důvodům svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že "[z] provedeného dokazování předně nade vší pochybnost vyplynulo, že dlužník podal dne 18. 1. 2010 prostý insolvenční návrh, který nebyl spojen s návrhem na povolení reorganizace. ... Nutno zdůraznit, že pro účely řádného přidělení věci v souladu s rozvrhem práce není podstatný následný průběh řízení, tedy ani skutečnost, že návrh na povolení reorganizace byl posléze podán navrhujícím věřitelem. ... Nebyl-li současně s insolvenčním návrhem podán i návrh na povolení reorganizace, nemohlo se při přidělení dlužníkova insolvenčního návrhu uplatnit tzv. jiné kolečko. Věc měla být přidělena v rámci kolečka velkého, uvnitř kterého se návrhy postupně podle pořadí soudních kanceláří dle přílohy č. 3 rozvrhu práce KS přidělovaly jednotlivým insolvenčním soudcům, působícím v těchto odděleních. Z dokazování provedeného insolvenčním nápadem ze dne 18. 1. 2010 jednoznačně vyplynulo, že v tomto velkém kolečku soudní oddělení 39 Ins při přidělování insolvenčního návrhu dlužníka Oděvního podniku, a.s. na řadě nebylo. To ostatně připustil ve svém vyjádření i soudce (a zároveň místopředseda Krajského soudu v Brně pro insolvenční úsek) Mgr. Jan Kozák. I podle něho byla vynechána soudní oddělení 32 Ins, 37 Ins a 38 Ins, která v pořadí tzv. velkého kolečka předcházela soudnímu oddělení 39 Ins. Lze tedy uzavřít, že navrhujícím věřitelem tvrzený zmatečností důvod v řízení prokázán byl, Mgr. Jana Kozáka nelze považovat za zákonného soudce, neboť mu insolvenční návrh dlužníka nebyl přidělen v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce KS. ... Z uvedeného vyplývá, že aplikace rozvrhu práce Krajským soudem v Brně byla ve zkoumaném období přinejmenším nedůsledná, což vyvolává nemalé pochybnosti o řádném přidělování věcí (nejenom dlužníkova insolvenčního návrhu) do jednotlivých soudních oddělení. Protože ani po provedeném dokazování nebylo postaveno najisto, kterému ze soudních oddělení, jež dle pořadí stanoveného v příloze č. 3 přecházela soudnímu oddělení 39 Ins, měl připadnout insolvenční návrh dlužníka, je celá věc podle přesvědčení odvolacího soudu řešitelná pouze postupem dle ust. § 41 odst. 1 ZSS. O tom, které soudní oddělení bude rozhodovat v insolvenčním řízení dlužníka, rozhodne předseda soudu. Pro úplnost odvolací soud dodává, že na závěru, že Mgr. Jan Kozák není v dané insolvenční věci zákonným soudcem, nemůže ničeho změnit ani to, že následně navrhující věřitel Česká spořitelna, a.s. podal návrh na povolení reorganizace. ... Ze všech uvedených důvodů dospívá odvolací soud k závěru, že v řízení byla prokázána existence zmatečnostního důvodu dle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a že soud prvního stupně nepochybil, pokud postupoval dle ust. § 235e odst. 2 o. s. ř. a obě zmatečnostní žalobou napadená usnesení ve výrocích II. zrušil. Proto bylo usnesení v napadeném výroku II. dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno" (viz str. 24 - 26 předmětného usnesení vrchního soudu). Usnesení Vrchního soudu v Olomouci nabylo právní moci dne 6. 5. 2011 (vyznačena dne 11. 5. 2011). Opatřením ze dne 13. 5. 2011 sp. zn. Spr 1558/2010 stanovil předseda Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromír Pořízek, že věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010 projedná a rozhodne soudkyně JUDr. Bohumila Čuprová v soudním oddělení 37 INS.

12. Z výše uvedeného je patrné, že byť je v dané věci dána aktivní legitimace Krajského soudu v Brně (viz ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) k podání návrhu na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 239 odst. 1 IZ, když daná zákonná ustanovení mají být ve věci použita (viz čl. 95 odst. 2 Ústavy), byl návrh podán prostřednictvím soudce, který nebyl oprávněn za Krajský soud v Brně jednat, když na základě shora uvedených rozhodnutí byla věc Mgr. Janu Kozákovi přidělena v rozporu s platným rozvrhem práce. Jinak řečeno, nebyl-li soudce oddělení 39 INS zákonným soudcem ve věci (bod 8 a 11), nemůže být ani osobou oprávněnou k podání návrhu dle ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Právě z principu individuální odpovědnosti soudce a jeho právu své rozhodnutí, tedy i rozhodnutí o podání návrhu dle ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy, sám hájit (bod 9), je nutno dospět k závěru, že soudem ve smyslu citovaných ustanovení se rozumí pouze příslušný, tj. zákonný předseda senátu, jež ve věci, v niž má být napadené zákonné úpravy použito, jedná. Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů; pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality.

13. V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Krajský soud v Brně, resp. za něj jednající soudce Mgr. Jan Kozák přestal být (resp. nikdy nebyl) oprávněným navrhovatelem, neboť není a nebyl ve věci zákonným soudcem. Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní soud důkladně vážil, zda takový postup neodporuje materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů rozhodne s konečnou platností věcně [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.)], přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Ústavní soud by totiž přijetím předmětného návrhu podaného soudcem ustanoveným v rozporu s rozvrhem práce k meritornímu přezkumu akceptoval jednání Krajského soudu v Brně, které je rozporné s ústavním imperativem práva na zákonného soudce a vzhledem k nemožnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení dle ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu navrhovatelem by de facto přinutil zákonnou soudkyni JUDr. Bohumilu Čuprovou vzít za vlastní názor o protiústavnosti napadených ustanovení IZ a vstoupit do řízení jako navrhovatel. Pokud zákonná soudkyně při projednávání a rozhodování věci dospěje k závěru o protiústavnosti právní úpravy, jíž má být ve věci použito a jíž nelze vyložit ústavně konformním způsobem, nic jí nebrání v podání návrhu dle ust. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy, a to s uvedením vlastní ústavněprávní argumentace a odůvodnění.

14. S účinností od 1. 12. 2010 přijalo plénum Ústavního soudu podle ust. § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí (vyhlášeno sdělením č. 342/2010 Sb.), kterým si v čl. 1 odst. 2 písm. b) vyhradilo rozhodování o odmítnutí návrhu ve všech řízeních, v nichž podle ust. § 11 zákona o Ústavním soudu rozhoduje plénum [srov. ust. § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. K rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je proto příslušné plénum Ústavního soudu. Na základě shora uvedeného rozhodlo plénum Ústavního soudu mimo ústní jednání o odmítnutí návrhu, neboť byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

JUDr. Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru