Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 9/01Nález ÚS ze dne 05.12.2001Lustrační zákony

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Odlišné stanoviskoProcházka Antonín
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /právo na přístup k jiným voleným a veřejným funkcím
základní ústavní principy/princ... více
Věcný rejstříklustrace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 192/24 SbNU 419
Paralelní citace (Sbírka zákonů)35/2002 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.9.01
Datum vyhlášení05.12.2001
Datum podání02.03.2001
Napadený akt

zákon; 451/1991; kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky

zákon; 279/1992; o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Vězeňské služby České republiky

zákon; 422/2000; kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů

zákon; 424/2000; kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 3

120/1976 Sb./Sb.m.s., #2 čl. 4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.3, čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 35 odst.1, § 35 odst.1

198/1993 Sb.

279/1992 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.3, § 3 odst.4, § 5 odst.2, § 6 odst.1, § 8 odst.1, § 9 odst.5, § 10a

35/2002 Sb.

422/2000 Sb.

424/2000 Sb.

451/1991 Sb., § 20


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 9/01 ze dne 5. 12. 2001

35/2002 Sb.

N 192/24 SbNU 419

Lustrační zákony

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky, po ústním jednání dne

5. prosince 2001, rozhodlo ve věci návrhu skupiny 44 poslanců,

zastoupených Mgr. Bohuslavem Sobotkou, na zrušení zákona

č. 451/1991 Sb., zákona ČNR č. 279/1992 Sb., zákona č. 422/2000

Sb. a zákona č. 424/2000 Sb., takto:

Ustanovení § 3 odst. 1 písm. d), § 3 odst. 3, § 3 odst. 4

a § 5 odst. 2 zákona ČNR č. 279/1992 Sb., o některých dalších

předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením

nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků

Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

V ostatním se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 2. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny 44

poslanců, zastoupených prof. JUDr. Zdeňkem Jičínským, DrSc., jímž

se navrhovatelé domáhají zrušení:

- zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další

předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech

a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České

republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů

(dále i "velký lustrační zákon"),

- zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech

pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo

jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru

nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů

(dále i "malý lustrační zákon"),

- zákona č. 422/2000 Sb., kterým se mění velký lustrační

zákon,

- zákona č. 424/2000 Sb., kterým se mění malý lustrační

zákon.

Navrhovatelé zaslali Ústavnímu soudu přípis, který mu došel

19. 11. 2001 a v němž pověřují svým dalším zastupováním v řízení

před Ústavním soudem poslance Mgr. Bohuslava Sobotku.

Záměr navrhovatelů směřuje z důvodů dále rozvedených k tomu,

aby jmenované zákony byly do budoucna odstraněny z právního řádu

České republiky pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1

Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(dále i "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4

Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále i jen "Listina"), čl. 4 Mezinárodního

paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, č.

120/1976 Sb., a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce

o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 z r. 1958 (č.

465/1990 Sb. - dále jen "Úmluva č. 111").

Ústavnost velkého lustračního zákona přezkoumal na návrh 99

poslanců Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 Ústavní soud

ČSFR. Nálezem z 26. 11. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 1/92, vyslovil, že

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), § 2 odst. 2 a § 4 odst. 2, 4

napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst.

1 a 3 Listiny a čl. 4 Paktu; ustanovení § 2 odst. 3, § 3 odst.

2 a § 13 odst. 3 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 1

Listiny a ustanovení § 11, § 12, § 13 odst. 1, 2, 4 a 5, § 18

odst. 1 a § 20 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 37 odst.

1 a čl. 38 Listiny a s čl. 98 odst. 1 Ústavy ČSFR č. 100/1960 Sb.,

ve znění ústavního zákona č. 326/1991 Sb. Citovaná zákonná

ustanovení pozbyla dnem 15. 12. 1992 účinnosti.

Při posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., jak uvádí

návrh, vycházel Ústavní soud ČSFR ze situace v době jeho přijetí

(4. 10. 1991), resp. v době zhruba rok poté. Tento zákon sledoval

především cíl, aby ve státních a veřejných orgánech a na

pracovištích, která mají vztah k bezpečnosti státu, mohly být

osoby, jež zastávaly vedoucí funkce ještě za minulého režimu,

nahrazeny osobami, od nichž lze očekávat loajalitu

s demokratickými principy, na nichž je stát budován. Měl dále

napomoci k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality

nebo alespoň k jeho omezení. Svůj pohled Ústavní soud ČSFR podtrhl

i poukazy na omezenou dobu účinnosti lustračního zákona. Ve svém

nálezu konstatoval: "Podmínky stanovené zákonem pro výkon takových

(v zákoně uvedených) funkcí jsou navíc časově omezené na období,

v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu, tj. do 31.

12. 1996. Podstatou tohoto zákona je výhradně do budoucna stanovit

podmínky pro výkon určitých úzce vymezených funkcí nebo činností

v zákoně přesně specifikovaných, a to nikoliv absolutně, ale jen

na přechodnou dobu."

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zamítla

v lednu 1999 poslanecký návrh zákona, jímž měl být velký lustrační

zákon zrušen (PS 1998, 3. volební období, tisk č. 74). V důvodové

zprávě k němu se mimo jiné konstatovalo stanovisko Správní rady

Mezinárodního úřadu práce (čj. GB.252/16/19). Obsahovalo výzvu

vládě ČSFR, aby podnikla nezbytná opatření ke zrušení nebo změně

(velkého) lustračního zákona a zajistila náhradu škod všem osobám,

které jím byly nespravedlivě postiženy. Důvodová zpráva také

připomíná, že lustrační zákon je trvale předmětem kritiky v Radě

Evropy, v Evropském parlamentu a v evropských i světových

nevládních organizacích, a proto je nanejvýš žádoucí tuto

nadbytečnou normu zrušit. Při hodnocení situace související

s prováděním lustrací vyšetřovací komise Mezinárodní organizace

práce v roce 1995 konstatovala, že při uskutečňování doporučení

Správní rady MOP z roku 1992 došlo jen k malému pokroku. Vyjádřila

"hlubokou lítost", že platnost zákona byla bez ohledu

na stanovisko Správní rady MOP prodloužena do roku 2000. Komise

doporučila Správní radě MOP mj., aby vyzvala vládu České republiky

k opatřením, jež povedou ke zrušení nebo změně těch ustanovení

zákona č. 451/1991 Sb., která jsou neslučitelná s Úmluvou č. 111.

Ústavnost malého lustračního zákona přezkoumána nebyla, takže

je nadále platný a účinný i v těch částech, které odpovídají

částem velkého lustračního zákona, jež Ústavní soud ČSFR prohlásil

za protiústavní. Také jeho se měl dotýkat návrh zákona podaný

v roce 1998 jako sněmovní tisk č. 73, jenž směřoval k jeho

zrušení; i tento návrh Poslanecká sněmovna zamítla.

Skupina poslanců spatřuje podstatu svého návrhu v časovém

faktoru společenské dynamiky mezi listopadem 1989 a rokem 2000,

v němž proběhly jedny z demokratických voleb (do krajských

zastupitelstev), a ve změnách, které se v tomto čase odehrály.

Podle názoru navrhovatelů moc zákonodárná, výkonná i soudní se již

definitivně konstituovaly na demokratických základech, vedoucí

funkce ve státních a jiných veřejných orgánech a institucích již

po dlouhé období nejsou obsazeny osobami, které dosadil dřívější

politický režim, čímž důvody obou lustračních zákonů, pokud

spočívaly v potřebě obměnit okruh osob zastávajících tyto funkce,

ztratily v průběhu doby opodstatnění. Vedoucí funkce jsou většinou

obsazovány na základě výběrového řízení, v němž lze brát v úvahu

i loajalitu uchazeče k České republice jakožto demokratickému

právnímu státu, doloženou také jeho skutečným chováním v období po

listopadu 1989; ještě více to platí ve věcech veřejnoprávních

služebních poměrů v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech,

o nichž se rozhoduje ve správním řízení. S utajovanými

skutečnostmi všech stupňů utajení se mohou seznamovat pouze

fyzické osoby, kterým bylo vydáno osvědčení. Jednou z podmínek pro

jeho vydání je okolnost, že fyzická osoba je bezpečnostně

spolehlivá, tj. že u ní nebylo zjištěno bezpečnostní riziko

spočívající např. v činnosti směřující k potlačování lidských práv

nebo svobod, případně v podpoře takové činnosti (§ 17, § 18 a §

23 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností

a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále

i jen "zákon o utajovaných skutečnostech").

Navrhovatelé se domnívají, že riziko subverze nebo možné

recidivy totality, jejichž existenci v roce 1992 Ústavní soud ČSFR

v souvislosti s veřejným působením osob spjatých s předchozím

režimem připouštěl, nyní již nehrozí. Informace o případných

záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům

České republiky jsou povinny zabezpečovat zpravodajské služby ve

smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České

republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o zpravodajských službách"). Ostatně, jak navrhovatelé

připomínají, Komunistická strana Čech a Moravy působí v České

republice legálně jako politická strana s nezanedbatelnou

voličskou podporou v parlamentních i komunálních volbách. Zákon

přitom umožňuje, aby činnost politických stran, jež by usilovaly

o odstranění demokratických základů státu, nebo které by směřovaly

k uchopení a držení moci zamezujícím dalším stranám a hnutím

ucházet se o moc ústavními prostředky, byla soudem pozastavena,

anebo, aby taková strana byla rozhodnutím soudu rozpuštěna. Česká

republika, v níž byl "demokratický proces dovršen", se v současné

době potýká se závažnými riziky zcela jiného druhu, jimiž jsou

příkladně hospodářská kriminalita, organizovaný zločin, korupce

a rasová nenávist.

Podle čl. 3 Ústavy je Listina součástí ústavního pořádku

České republiky. Z tohoto jejího postavení lze dovodit i závaznost

rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na základě Listiny

vydána. Zmíněný soud uznal podstatu úpravy provedené velkým

lustračním zákonem za ústavně konformní vzhledem k tehdejší

situaci státu a společnosti, tedy k situaci krátce po pádu

předchozího režimu a obnovování demokracie, a dále vzhledem

k tomu, že tímto zákonem zavedená omezení nemají platit absolutně,

nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31. 12. 1996. V těchto

souvislostech Ústavní soud ČSFR v roce 1992 uznal, že zájem

společnosti a státu (veřejný statek) na tom, aby byly obměněny

osoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněna

opatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality,

má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovných

podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst.

4 Listiny) či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bez

diskriminace, ve smyslu Úmluvy č. 111.

Protože veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší

existence federální Ústavní soud v roce 1992 vycházel, již

pominul, pominuly i důvody omezení základních práv a svobod

zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Velký a malý lustrační zákon, jakož i jejich novely č.

422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., které platnost a účinnost obou

lustračních zákonů rozšířily na dobu neurčitou, omezují bez

náležitého důvodu shora uvedená základní práva, a jsou tak

v rozporu zejména také s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, jakož i s čl.

1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratickým právním

státem. Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje,

aby Ústavní soud nálezem zrušil všechny čtyři uvedené zákony.

II.

Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"),

vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky

coby účastníků vyjádření k návrhu.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Václav Klaus k návrhu mimo jiné uvedl: ".každý demokratický stát

je oprávněn přijmout v mezích svého ústavního pořádku

a mezinárodních závazků takovou úpravu, která ochraňuje

a prosazuje principy, na nichž je založen. Určení doby, na niž je

taková úprava přijímána, není přitom pouze otázkou právní, ale

podle mého názoru především otázkou politickou, související se

situací v naší společnosti. Současně je třeba vzít v úvahu

i skutečnost, že v demokratickém státě neexistuje a ani nemůže

existovat právo na jakékoliv mocenské funkce, neboť je věcí státu,

podle jakých kriterií je bude obsazovat. Je přitom nepochybné, že

tato kriteria musí být stanovena předem a musí platit stejně pro

všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Na druhé straně

vycházela Poslanecká sněmovna i z toho, že každý občan má právo

obrátit se na soud s žádostí o vydání rozhodnutí, jímž by byla

přezkoumána jeho případná spolupráce s komunistickým režimem. Účel

zmíněných zákonů je přitom v současné době v určitém rozsahu

naplňován i jinými platnými zákony; jejich úplné nahrazení lze

však očekávat až v souvislosti s přijetím zákona o státní službě,

který by měl obsahovat ustanovení, že určené funkce ve státní

správě mohou zastávat pouze osoby, které se osobně neprovinily při

porušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného mi

nezbývá než vyjádřit přesvědčení, že zákonodárné sbory přijaly

výše citované zákony v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavním

pořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami."

Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart ve

svém stanovisku ke druhé novelizaci obou lustračních zákonů

(zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb.) kromě jiného sdělil:

"Senátní výbory, kterým byly návrhy novel přikázány k projednání,

doporučily Senátu, aby je schválil . Rozprava Senátu se neomezila

na vlastní obsah drobných novel (prodloužení platnosti daných

zákonů), ale rozhodující měrou se odehrála jako spor o samotné

"lustrační zákony". Argumentace pro zamítnutí novel . vycházela

zejména z toho, že vyloučení občanů z možnosti ucházet se o výkon

funkcí ve státní správě se děje bezprostředně podle formálních,

skupinových znaků, nikoliv individuálním posouzením osob podle

zákonem stanoveného kriteria, zda jsou s to respektovat

demokratické principy nebo nikoliv. . Kritici předmětných novel

dále prezentovali, že tyto zákony zřejmě nezahrnují všechny

kategorie osob, které zahrnout měly, a zahrnují také některé,

které zjevně zahrnout neměly . byla vznesena rovněž obecná

pochybnost, zda lze najít řešení, které by neumožňovalo

diskriminaci a současně zajistilo odhalení těch, kteří zodpovídali

za komunistickou represi a mohli by ohrozit přechod k demokracii.

Argumentace pro schválení novel . vycházela zejména z toho, že

každý stát má právo stanovit zákonem personální podmínky pro

obsazování funkcí ve své správě. Takovou podmínkou je . rovněž

loajalita ke způsobu vlády. Demokratický způsob pak vyžaduje

garance jistoty, že jeho funkcionáři budou za všech okolností dbát

demokratických práv občanů. Touto garancí jsou . právě "lustrace".

Ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, je

potenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost, a nesplňuje

tudíž předpoklady pro významná místa ve správě státu . na výkon

funkcí ve státní správě není právní nárok . lustrační zákony .

nikoho neomezují při vstupu do politické funkce (zastupitelé,

poslanci, senátoři apod.) . v lustračních zákonech nejde

o stanovení viny a trestu. V případech, kdy je nástrojem

"lustrace" evidence spolupracovníků státní bezpečnosti, může se

dotčená osoba obrátit na soud s popřením pravdivosti evidenčního

zápisu. Konečně byl obhájci schválení novel vysloven názor, že

bránit se je v principu právem i povinností demokracie. Kritériem

trvání takové obrany potom je, zda to, co by mělo být ve

společnosti přirozené, funguje samo sebou. Jestliže tomu tak není,

musí být nadále užito zákona k vymezení nutných pravidel."

V replice navrhovatelů k vyjádření obou účastníků se

konstatuje: "Oba . lustrační zákony . omezují práva občanů už na

základě určitých okolností formální povahy, aniž by bylo jakkoliv

zkoumáno, jak se občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989

skutečně choval . Tento formalistický přístup je po 11 letech

od pádu komunistického režimu ústavněprávně zcela nepřijatelný

a výrazně se liší i od zákonných úprav přijatých v jiných .

postkomunistických státech (např. Polsko), jakož i od úpravy,

která byla přijata ve Spolkové republice Německo ve vztahu

k bývalým pracovníkům a spolupracovníkům Stasi." Pokud jde

o rozsudky obecných soudů ve věcech žalob na ochranu osobnosti

v souvislosti s lustracemi, replika zdůrazňuje, že ".takový

rozsudek (tj. obsahující výrok o neoprávněné evidenci ze strany

StB) je . satisfakcí pouze morální a nikoliv i právní, protože na

faktu evidence se jím nic nemění a lustrační zákon se na takovou

osobu i nadále vztahuje. Okolnost, že souhlas s evidencí byl na

někom vynucen třeba i vydíráním, taková osoba však ve skutečnosti

Státní bezpečnosti žádnou spolupráci neposkytla, je de iure bez

jakéhokoliv významu." Navrhovatelé dále poukazují na fakt, že

"demokratický právní stát je nepochybně oprávněn a povinen chránit

se před osobami, které demokratické základy státu podlamují nebo

které by tak pravděpodobně činily, kdyby jim k tomu byla

poskytnuta možnost. Činí-li tak cestou omezování základních práv

a svobod, nemůže být . rozsah a časové trvání takových omezení

věcí pouhé "politické úvahy" momentální parlamentní většiny:

přípustná mohou být jen taková omezení, která jsou za konkrétní

situace v demokratické společnosti nezbytná a která ani jinak

nevybočují z mezí ústavní přípustnosti (.). Formalisticky pojaté

lustrační zákony z roku 1991, resp. 1992, jejichž platnost byla

nyní prodloužena ad infinitum, těmto požadavkům nevyhovují,

zvláště když se od té doby výrazně změnily jak společenská

situace, tak i právní řád, který chrání stát v uvedeném směru

četnými jinými (a leckdy i účinnějšími) způsoby." Navrhovatelé

považují argumentaci proti zrušení lustračních zákonů a jejich

novel, opírající se o přijetí zákona o státní službě, za ".čistě

účelovou.; svědčí o tom už sama okolnost, že tento zákon by se měl

týkat jen některých pracovníků ve státní správě, což zdaleka

nejsou všichni, které v jejich uplatnění lustrační zákony

omezují." Dále pak dodávají: "Tendence určitých politických kruhů

rozsah působení lustračních zákonů ještě rozšiřovat se projevila

např. v zákoně č. 147/2001 Sb., jímž byla působnost zákona č.

451/1991 Sb. rozšířena také na veřejné vysoké školy . Na soukromé

vysoké školy se ovšem lustrační zákon nevztahuje (stejně jako

na všechny jiné druhy soukromého podnikání vůbec). Zákonodárci

tedy jde zjevně jen o určité funkce v určitém druhu vysokých škol,

nikoliv o to, jaké osoby se budou na poskytování vysokoškolského

vzdělání podílet." Navrhovatelé svou repliku uzavírají poznámkou

o tom, že § 19 velkého lustračního zákona je z hlediska praxe lex

imperfecta, neboť ".např. zveřejňování tzv. lustračních seznamů,

tj. údajů evidence Státní bezpečnosti, není považováno za

veřejnoprávní delikt."

Ústavní soud si dále vyžádal jednak vyjádření Ministerstva

vnitra ČR k návrhu, jednak vyjádření téhož ministerstva k soudním

sporům na ochranu osobnosti, které proti České republice vedly

osoby, jež obdržely pozitivní lustrační osvědčení, jakož

i k výsledku řízení ve věcech vydání věcně nesprávných negativních

lustračních osvědčení.

Náměstek ministra vnitra k návrhu skupiny poslanců sdělil, že

k uvedenému návrhu ".nemá připomínek. Domnívá se, že právní

argumenty byly předloženy již v minulosti, a to jak odpůrci, tak

i přívrženci této právní úpravy, včetně nálezu Ústavního soudu

v dané věci." Ministerstvo vnitra nezaznamenalo ".žádný naprosto

nový právní pohled, který by existenci napadeného zákona podepřel

či zpochybnil."

Ministerstvo vnitra dále sdělilo, že na základě napadených

zákonů vydalo od roku 1991 ke dni 5. 9. 2001 celkem 366.980

lustračních osvědčení, z toho 3,45 % pozitivních. Ministerstvo

eviduje za uvedené období celkem 692 žaloby na ochranu osobnosti

z titulu pozitivních lustračních osvědčení vydaných ministerstvem,

a to v různých stádiích řízení. Nevede však zvláštní evidenci

pravomocně ukončených sporů a výsledků těchto sporů, a to

z důvodů, které ve svém vyjádření podrobněji rozvedlo. Na základě

provedené kontroly správnosti vydaných lustračních osvědčení

Ministerstvo vnitra zjistilo 117 případů nesprávně vystavených

osvědčení. Všem dotyčným osobám byla vydána osvědčení nová

a současně byly upozorněny na povinnost předložit je

zaměstnavateli v případě, že zastávají funkce, jež podléhají

režimu lustračních zákonů. Nová osvědčení nebyla vystavena osobám,

které jsou v současné době státními příslušníky Slovenské

republiky. Písemné materiály vztahující se k těmto osobám byly na

základě mezistátní dohody mezi Českou republikou a Slovenskou

republikou delimitovány Ministerstvu vnitra Slovenské republiky.

III.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných

právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich

souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. U právních

předpisů, vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky

č. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich

obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však

ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné

kompetence (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve

Sb.n.u., sv. 16, s. 13-14).

V dané věci se Ústavní soud tudíž omezil na posouzení

ústavnosti procedury vzniku novel k oběma lustračním zákonům

(zákony č. 422/2000 Sb. a 424/2000 Sb.) a neposuzoval ústavnost

procedury vzniku zákonů č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, byl projednán na 27. schůzi Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky. Hlasování o něm proběhlo dne

21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o uvedené schůzi se zjišťuje, že

z přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo pro přijetí návrhu

zákona 99, proti bylo 77. Senát jednal o návrhu zákona na své 22.

schůzi a hlasoval dne 25. 10. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu

schůze se zjišťuje, že ze 68 přítomných senátorek a senátorů se

pro návrh zákona vyslovilo 47, proti hlasovalo 17. Prezident

republiky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1 Ústavy a dne

16. 11. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesením

ze dne 28. 11. 2000 setrvala na vráceném zákonu nadpoloviční

většinou všech poslankyň a poslanců, když pro vrácený zákon

hlasovalo 115 poslankyň a poslanců, proti 71. Usnesení Poslanecké

sněmovny o setrvání na zákonu bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod

č. 423/2000 Sb. Zákon tak byl platně přijat a vyhlášen dne 13.

12. 2000 ve Sbírce zákonů pod č. 422/2000.

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, byl projednán Poslaneckou sněmovnou

Parlamentu České republiky na její 27. schůzi. Hlasování o něm

proběhlo dne 21. 9. 2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se

zjišťuje, že z přítomných 178 poslankyň a poslanců hlasovalo pro

přijetí návrhu zákona 99, proti hlasovali 74. Senát jednal

a hlasoval o návrhu zákona na své 22. schůzi, a to dne 25. 10.

2000. Z vyžádané zprávy o průběhu schůze se zjišťuje, že ze 63

přítomných senátorek a senátorů se pro návrh zákona vyslovili 43,

proti hlasovalo 13. Prezident republiky využil svého práva podle

čl. 50 odst. 1 Ústavy České republiky a dne 16. 11. 2000 vrátil

zákon Poslanecké sněmovně. Ta svým usnesením ze dne 28. 11. 2000

setrvala na zákonu nadpoloviční většinou všech poslankyň

a poslanců, když pro vrácený zákon hlasovalo 109 poslankyň

a poslanců, proti 73. Usnesení Poslanecké sněmovny o setrvání na

zákonu bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 425/2000. Zákon tak

byl platně přijat a vyhlášen dne 13. 12. 2000 ve Sbírce zákonů pod

č. 424/2000.

IV.

Ústavní soud považuje za potřebné ihned na úvod svého

hodnocení připomenout své usnesení z 15. 8. 2000 (Pl. ÚS 25/2000)

, jímž odmítl návrh skupiny poslanců PSP ČR na zrušení ustanovení

novelizujícího zákona. Ústavní soud v něm připomíná, že

novelizující zákon nemá samostatnou právní existenci a stává se

součástí novelizovaného zákona. Ve zde posuzovaném návrhu se proto

Ústavní soud nemůže samostatně vyjádřit k novelám č. 422/2000 Sb.

a č. 424/2000 Sb., nýbrž pouze k zák. č. 451/1991 Sb. a č.

279/1992 Sb., jejichž součástmi se obě novely staly. Proto se dále

bude zabývat výlučně zákony č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.,

oběma ve znění pozdějších předpisů.

V.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat se skutečností, že

zákon č. 451/1991 Sb. byl z hlediska své ústavnosti posuzován

Ústavním soudem ČSFR.

Návrh 99 poslanců Federálního shromáždění ČSFR se

alternativně dožadoval toho, aby Ústavní soud ČSFR vyslovil nález,

že zákon č. 451/1991 Sb. pozbyl dnem 31. 12. 1991 účinnosti, nebo

že tento zákon - opět jako celek - není v souladu s různými

ustanoveními Listiny základních práv a svobod, dalšími

ustanoveními ústavní povahy a některými ustanoveními několika

mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

Ústavní soud ČSFR se proto v rámci svých pravomocí uvedených

v čl. 2 písm. a) a b) ústavního zákona č. 91/1991 Sb. zabýval zák.

č. 451/1991 Sb. jako celkem (tedy všemi jeho ustanoveními). Nejsa

vázán odůvodněním návrhu poslanců, posoudil tento zákon

z hlediska všech v úvahu přicházejících ústavněprávních předpisů

a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,

a to i těch, které návrh poslanců specificky neuváděl. Své řízení

ukončil nálezem z 26. 11. 1992, jímž konstatoval nesoulad

některých ustanovení zák. č. 451/1991 Sb. s Ústavou ČSFR, Listinou

a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních

právech. Tato ustanovení pozbyla účinnosti dnem 15. 12. 1991

a v takto okleštěné podobě zákon převzala Česká republika.

Současný návrh skupiny poslanců žádá vydání nálezu, který by

zrušil zák. č. 451/1991 Sb. jako celek, a dále zrušil zákony č.

279/1992 Sb., č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb. Zák. č. 451/1991

Sb. ovšem již byl přezkoumán Ústavním soudem ČSFR a výsledky

přezkumu vtěleny do jeho citovaného nálezu.

V důsledku toho Ústavní soud musel odpovědět na otázku, zda

je či není v souvislosti s tou částí poslaneckého návrhu, v níž se

navrhuje zrušení zák. č. 451/1991 Sb., aplikovatelný § 35 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jenž zní: "Návrh na

zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní

soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto

zákonem.".

Ústavní soud musel vyložit, zda lze za "Ústavní soud" ve

smyslu § 35 odst. 1 považovat "Ústavní soud ČSFR". Ústavním

zákonem č. 542/1992 Sb. (čl. 3 odst. 1) byla ex constitutione

ukončena činnost všech orgánů ČSFR. Kompetence Ústavního soudu

ČSFR přešly podle čl. 6 odst. 2 téhož ústavního zákona na Nejvyšší

soudy ČR a SR, nestanovily-li ústavní zákony obou nástupnických

států jinak. Posledně uvedené ustanovení se stalo obsolentním

v okamžik zřízení Ústavního soudu ČR na základě čl. 83-89 Ústavy

ČR. Ústava ČR ani jiný ústavní zákon ČR nestanoví, že by působnost

Ústavního soudu ČSFR přešla ve vztahu k ČR na Ústavní soud ČR.

Ústavně právní existence obou ústavních soudů je tedy vzájemně

nezávislá. Není mezi nimi formální ústavně právní kontinuita.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je předpisem, jehož

schválení předvídá čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR, který zní: "Zákon

stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na

zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem".

Systematický výklad vede k závěru, že uvedené ustanovení má na

mysli pouze Ústavní soud ČR, neboť je součástí té části Ústavy ČR,

kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. Naopak Ústavní soud ČSFR byl

zřízen ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. a pravidla o řízení před

ním upravena zák. č. 491/1991 Sb.

Zákon č. 182/1993 Sb. tak působí v systému soudní ochrany

ústavnosti založeném Ústavou ČR, tedy v jiném systému, než byl

obdobný systém založený ústavním zákonem č. 91/1991 Sb.

Třebaže se má Ústavní soud České republiky zabývat, stejně

jako to v r. 1992 učinil Ústavní soud ČSFR, zákonem č. 451/1991

Sb., nejedná se, podle jeho názoru, o totožnou věc. Připomíná

v této souvislosti svůj názor vyslovený v nálezu z 24. 1. 2001,

jímž zrušil některá ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách

do Parlamentu České republiky (viz č. 64/2001 Sb.). Dospěl v něm

k přesvědčení, že za určitých okolností se táž věc může po

uplynutí více než 4,5 roku jevit v poněkud jiném světle, zejména,

došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám. Takový jev se

nijak nevymyká z rámce ústavnosti. Návrh skupiny poslanců ve věci

lustračních zákonů, který nyní, v r. 2001, posuzuje Ústavní soud,

poukazuje na značné změny ve společnosti, k nimž došlo v průběhu

více než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR, a Ústavní

soud tyto změny nikterak nezpochybňuje. Svůj závěr obsažený

v nálezu ve věci zákona o volbách proto považuje za relevantní

i v tomto případě. Mimo to hraje svou roli i skutečnost, že

Ústavní soud posuzuje novelizovanou, tedy pozměněnou verzi zák. č.

451/1991 Sb., i to, že má být tento zákon posouzen nyní i ve

světle instrumentů, které v době nálezu Ústavního soudu ČSFR

nebyly platné. Platí to především pro Ústavu České republiky,

případně i pro některé mezinárodní smlouvy, jež se pro ČSFR, resp.

Českou republiku, staly závaznými až po vydání nálezu v r. 1992.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že

nález Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 nezakládá překážku rei

iudicatae podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud

ČR je tak formálně oprávněn posoudit předložený návrh skupiny

poslanců v celém jeho rozsahu.

VI.

Ústavní soud ČR dále shrnul svůj vztah k judikatuře Ústavního

soudu ČSFR. Ve svém nálezu k otázce rozdílu mezi restitucí

a vyvlastněním z 24. května 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 cituje

Ústavní soud ČR z rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR věty věnované

principu rovnosti. Uvádí k nim: "Protože podle čl. 3 Ústavy České

republiky je Listina základních práv a svobod součástí jejího

ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutí

Ústavního soudu ČSFR, která byla na jejím základě vydána." Tohoto

závěru Ústavního soudu ČR se ostatně výslovně dovolávají

i navrhovatelé.

Citovaný závěr Ústavního soudu ČR o závaznosti rozhodnutí

Ústavního soudu ČSFR má ovšem v praxi pouze omezený dopad vzhledem

k tomu, že při abstraktní kontrole ústavnosti zákonů Ústavní soud

poměřuje zpravidla zákonný text nejen Listinou či jinými ústavními

zákony, které tvoří ústavní pořádek (čl. 112 odst. 1 Ústavy), ale

i mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních

svobodách, které naopak součástí ústavního pořádku nejsou. Tímto

způsobem v minulosti postupoval i Ústavní soud ČSFR, a to

i v případě zák. č. 451/1991 Sb. Aplikace závěru o závaznosti

rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR by tak vedla k nepraktickému

a logicky neudržitelnému závěru, že jeho nález ve věci lustračního

zákona z r. 1991 je částečně závazný, částečně nikoli.

Ústavní soud ČR ostatně ve svých pozdějších rozhodnutích

přistoupil k rozhodnutím svého československého předchůdce méně

formálně. Považuje se za pokračovatele jeho materiálního pojetí

ústavnosti na území České republiky, byť není formálně jeho

právním pokračovatelem. Formuloval to v řadě svých nálezů,

v nichž se souhlasně dovolává judikatury Ústavního soudu ČSFR,

aniž by považoval za nutné svůj vývod o závaznosti jeho rozhodnutí

založených na Listině opakovat (viz např. nálezy I. ÚS 68/93

z 21. 4. 1994, I. ÚS 108/93 z 30. 11. 1994, Pl. ÚS 5/95 z 8. 11.

1995).

Výmluvný je nález I. ÚS 56/95, v němž se uvádí: "Pro úplnost

vzal Ústavní soud v úvahu i námitku stěžovatelky, která se

dovolávala nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992. Tento

odkaz je však nesprávný. Se zřetelem k tomu se Ústavní soud ČSFR

zabýval i hodnocením poučovací povinnosti soudu dle § 5 o.s.ř.

Citovaný nález je tedy pro řešení souzené věci nepoužitelný, neboť

její podstata se týká problému zcela jiného." Z uvedeného citátu

je zřejmé, že Ústavní soud ČR zachází s nálezy Ústavního soudu

ČSFR de facto jako s nálezy vlastními, a nehledá formální důvody,

jež by použití takových nálezů vylučovaly nebo naopak dovolovaly.

Ústavní soud ČR tak ve své praxi prosazuje ideu kontinuity

ochrany ústavnosti v demokratickém Československu

a v demokratické České republice, jež je jeho nástupnickým státem.

Nebyl k tomu veden pouze spontánně vzniklou názorovou shodou

s jednotlivými judikáty československého Ústavního soudu, ale

i imperativem vyplývajícím z čl. 1 Ústavy ČR, podle nějž je Česká

republika "demokratickým právním státem". K podstatným atributům

panství práva v demokratickém státě patří jeho předvídatelnost,

jež je úzce spojena s kategoriemi kontinuity v právu a právní

jistoty. Ústavnost v demokratickém Československu

i v demokratické České republice byla a je shodně založena na

hodnotách zaručených Listinou základních práv a svobod

a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních

svobodách. Neexistuje proto reálný důvod k tomu, aby se pojetí

ústavnosti Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR vzájemně

podstatně a zásadně lišila.

I když tedy nálezy Ústavního soudu ČSFR nevytvářejí pro

Ústavní soud ČR formálně překážku rozhodnuté věci podle § 35 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb., představují pro něj reálnou autoritu

založenou na tom, že Ústavní soud ČSFR byl "soudním orgánem

ochrany ústavnosti" s působností na území České republiky, jímž je

nyní on sám.

Tento jev spojující spontánní koncepční shodu s imperativy

právního státu či panství práva lze spatřit i v judikatuře

současného Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský

soud"). Analogie se vztahy mezi československým a českým Ústavním

soudem je zřejmá. Dřívější a současný Evropský soud jsou dva

odlišné subjekty. První z nich byl zřízen Úmluvou o ochraně

lidských práv a základních svobod z r. 1950 (dále jen "Evropská

úmluva"), druhý 11. protokolem k ní z r. 1994. Řízení před nimi se

vzájemně nemálo liší. Oba posuzují soulad chování smluvních států

s Evropskou úmluvou. 11. protokol neobsahuje žádné ustanovení

o závaznosti rozsudků dřívějšího Evropského soudu pro dnešní

Evropský soud.

Současný Evropský soud, který započal svou činnost v r.

1998, nepovažoval za nutné se otázkou závaznosti rozsudků

předchozího soudu jakkoli zabývat. Vyřešil ji prostě tím, že se od

svých prvních rozsudků odvolává na judikáty svého předchůdce, jako

by šlo o jeho vlastní rozhodnutí. V rozsudku z 21. 1. 1999 ve věci

Geyseghem proti Belgii bez jakýchkoli vysvětlení potvrzuje, že se

v souzené věci uplatní princip použitý v případech Lala

a Pelladoah proti Nizozemí z r. 1994, a dovolává se dále případu

Poitrimol proti Francii z r. 1993.

Postulát kontinuity poskytované ochrany, jenž je příznačný

pro rozhodování soudního orgánu, který vstupuje na místo orgánu

zaniklého nebo zrušeného, má dvě stránky. Na jedné straně novému

soudu dovoluje odchýlit se od právního názoru soudu předchozího,

pokud došlo ke změně okolností, za nichž tento předchozí soud

rozhodoval, na straně druhé mu ukládá nezpochybňovat rozhodnutí

předchozího soudu, jestliže k takové změně okolností nedošlo.

VII.

Poté Ústavní soud uplatnil svou úvahu o míře

přezkoumatelnosti nálezů Ústavního soudu ČSFR na jeho nález z 26.

11. 1992 a posoudil v jejím světle návrh skupiny poslanců.

Navrhovatelé v něm uvádějí: "Podepsaným poslancům proto nezbývá,

než Ústavnímu soudu navrhnout, aby zrušil jak zákony č. 422/2000

Sb. a č. 424/2000 Sb., tak i samotné zákony č. 451/1991 Sb. a č.

279/1992 Sb., a to pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl.

1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod, čl. 4 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech a s Úmluvou

Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání

a povolání) 1958 (č. 111), která je nepochybně mezinárodní

smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy."

Zák. č. 451/1991 Sb. byl po 26. 11. 1992 novelizován dvakrát:

zákonem č. 254/1995 Sb., jenž stanovil jeho platnost do 31. 12.

2000, a zákonem č. 422/2000 Sb., jenž jednak zrušil právě citované

ustanovení o době platnosti novelizované v r. 1995 a dále vyňal

z působnosti § 1 až § 3 lustračního zákona občany narozené po 1.

prosinci 1971. Jedinými ustanoveními zák. č. 451/1991 Sb., jejichž

ústavnost Ústavní soud ČSFR v r. 1992 neposoudil a jež jsou nyní

jeho součástí, jsou tedy ustanovení obsažená v jeho současném §

20 a vnesená do něj zákonem č. 422/2000 Sb.

Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost zák. č. 451/1991 Sb.

podle všech v úvahu přicházejících ustanovení Listiny

i mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,

včetně Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech a Úmluvy č. 111, na něž se navrhovatelé

explicitně odvolávají. Posouzení souladu s oběma uvedenými

mezinárodními smlouvami ostatně výslovně požadoval již návrh

skupiny poslanců Federálního shromáždění a Ústavní soud ČSFR se ve

svém nálezu k nim oběma jasně vyjádřil.

Navrhovatelé udávají dále rozpor zák. č. 451/1991 Sb. s čl.

1 Ústavy ČR, jež přirozeně Ústavnímu soudu ČSFR jako poměřující

instrument sloužit v r. 1992 nemohla. Čl. 1 Ústavy udává, že

"Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní

stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana".

V době, kdy Ústavní soud ČSFR posuzoval ústavnost velkého

lustračního zákona, zněl čl. 1 Ústavy ČSFR takto: "Česká

a Slovenská Federativní Republika je demokratický právní stát,

složený z České republiky a Slovenské republiky" (viz úst. zákon

č. 493/1992 Sb. z 8. 10. 1992). Společným ústředním pojmem obou

článků 1 je tak pojem "demokratického právního státu", když úctu

k právům a svobodám člověka a občana tehdy i nyní zajišťovala

a zajišťuje ústavní Listina základních práv a svobod. Je

nepochybné, že Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost velkého

lustračního zákona i z hlediska čl. 1 tehdejší Ústavy, tedy

z hlediska atributů demokratického právního státu, a nesoulad

s nimi neshledal. V odůvodnění svého nálezu se na pojem

demokratického právního státu ostatně mnohokrát odvolává, zejména,

pokud jde o jeho hodnotový rámec. V citovaném nálezu se např.

uvádí, že "právní stát, který je spojen s demokratickými hodnotami

nastolenými po pádu totality, nelze. z hlediska hodnot chápat jako

amorfní".

Zákon ČNR č. 279/1992 Sb., tedy malý lustrační zákon, nebyl

z hlediska své ústavnosti posouzen ani československým, ani českým

Ústavním soudem. Podle důvodové zprávy vychází z celkové koncepce

zák. č. 451/1991 Sb. Důvod, proč musel být - coby lex specialis

k velkému lustračnímu zákonu - schválen, spočíval v čl. 27

ústavního zákona o československé federaci. Podle něj patřily

zřizování vlastních ozbrojených sborů a úprava jejich postavení do

výlučné působnosti každé z republik, tedy do legislativní

působnosti České národní rady. Konstrukce malého lustračního

zákona je totožná s výstavbou velkého lustračního zákona. Malý

lustrační zákon obsahuje výčet funkcí v rámci Policie ČR a Sboru

nápravné výchovy ČR, do nichž nelze ustanovit nebo jmenovat

občana, který nesplňuje některý z předpokladů uvedených v § 3 zák.

č. 279/1992 Sb. (pro funkci v Policii ČR), nebo v jeho § 5 (pro

funkci ve Sboru nápravné výchovy České republiky).

Navrhuje se, aby Ústavní soud ČR zrušil celý zák. č.

279/1992 Sb. Navrhovatelé přitom neuvádějí specifické důvody,

v čem spatřují rozpor jeho ustanovení s Listinou či mezinárodními

smlouvami o lidských právech, tedy důvody, jež by měly původ pouze

v tomto malém lustračním zákoně, nikoli však v zák. č. 451/1991

Sb. Za těchto okolností neshledává Ústavní soud ČR důvod k tomu,

aby při své kontrole ústavnosti malého lustračního zákona

překročil rámec kontroly, kterou uskutečnil v r. 1992 Ústavní soud

ČSFR v souvislosti se zák. č. 451/1991 Sb. S poukazem na argumenty

uvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992

Ústavní soud ČR shledává rozpor ustanovení § 3 odst. 1 písm. d)

a § 3 odst. 3 zák. č. 279/1992 Sb., o vědomé spolupráci s StB, jež

jsou obsahově totožná s § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 zák. č.

451/1991 Sb., a to rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 a 3

Listiny a čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech. Taktéž s poukazem na argumenty v odůvodnění

nálezu Ústavního soudu ČSFR konstatuje rozpor § 3 odst. 4 a § 5

odst. 2 zák. č. 279/1992 Sb., o udělování výjimek, s článkem 1

Listiny. Obě posledně uvedená ustanovení jsou z hlediska svého

obsahu v podstatě identická s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 3 odst.

2 zák. č. 451/1991 Sb., jejichž nesoulad s čl. 1 Listiny

konstatoval Ústavní soud ČSFR. Citovaná ustanovení velkého

lustračního zákona sice předpokládají narušení "důležitého

bezpečnostního zájmu státu", kdežto jim odpovídající ustanovení

zák. č. 279/1992 Sb. jen narušení "důležitého bezpečnostního zájmu

služby" (§ 3 odst. 3), resp. "důležitého zájmu služby" (§ 5 odst.

2), toto odlišné výrazivo je však z hlediska posuzování ústavnosti

irelevantní. V případě zák. č. 451/1991 Sb. citovaná ustanovení

zakládala neodůvodněnou nerovnost mezi pracovníky dvou resortů

(vnitra a obrany) a ostatními osobami dotčenými tímto zákonem.

V případě zák. č. 279/1992 Sb. naopak vzniká neodůvodněná

nerovnost mezi pracovníky resortů vnitra a spravedlnosti, jimž

dosud na jeho základě lze udělit výjimku, na jedné straně,

a ostatními osobami dotčenými lustračním zákonodárstvím, tj.

zákonem č. 451/1991 Sb., v němž ustanovení o poskytování výjimek

v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR ztratila v minulosti

platnost , na straně druhé.

Výrok Ústavního soudu o zrušení uvedených ustanovení malého

lustračního zákona pro jejich rozpor s Listinou a mezinárodními

smlouvami o lidských právech a základních svobodách má vliv i na

některá další ustanovení tohoto zákona, která na rušená ustanovení

odkazují. Jedná se zejména o ustanovení § 6 odst. 1, § 8 odst.

1 a § 9 odst. 5. Vzhledem k tomu, že věcná působnost těchto

ustanovení se nevyčerpává odkazem na ustanovení, která Ústavní

soud shledal jako protiústavní, a dochází pouze k jejímu zúžení,

mají uvedená ustanovení v zák. č. 279/1992 Sb. i nadále svůj smysl

i místo. Kromě toho, skutečnost, že určité ustanovení odkazuje na

jiné ustanovení, jež bylo shledáno protiústavním, nezakládá

protiústavnost odkazujícího ustanovení. Ústavní soud proto

neshledal důvod ke zrušení uvedených odkazujících ustanovení.

Taktéž neshledal důvod ke zrušení těch částí textu zák.

č. 279/1992 Sb., které se odvolávají na obsah ustanovení zák. č.

451/1991 Sb., jež ztratila platnost v důsledku nálezu ústavního

soudu ČSFR. Jedná se zvláště o ustanovení vztahující se k nálezům

tzv. nezávislé komise zřízené podle § 11 - § 13 zák. č. 451/1991

Sb. Odkaz na nálezy komise obsahují např. ustanovení § 6 odst. 1

in fine či § 8 odst. 1 zák. č. 279/1992 Sb. Ústavní soud je

soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu provádět

redakční změny zákonů, jež mu byly k posouzení předloženy. Zasáhl

by tím do kompetencí zákonodárce.

Souběžně s novelizací velkého lustračního zákona byl obdobně

novelizován v r. 2000 i zák. č 279/1992 Sb., a to zákonem č.

424/2000 Sb. Novela sleduje totožný cíl jako novela č. 422/2000

Sb. velkého lustračního zákona, a další závěry Ústavního soudu se

proto týkají společně obou lustračních zákonů.

VIII.

Navrhovatelé svým návrhem směřují k tomu, aby velký i malý

lustrační zákon byly pro futuro "odstraněny z právního řádu České

republiky". Podstatu jejich argumentace shrnuje oddíl V. návrhu.

Vycházejí z nálezu Ústavního soudu ČSFR z r. 1992. Uvádějí:

"Ústavní soud ČSFR uznal podstatu úpravy provedené zákonem č.

451/1991 Sb. za ústavně konformní vzhledem k situaci státu

a společnosti krátce po pádu předchozího režimu a obnovení

demokracie a vzhledem k tomu, že zákonem zavedená omezení nemají

platit absolutně, nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31.

prosince 1996. Obdobné stanovisko by byl Ústavní soud ČSFR patrně

zaujal i vůči zákonu ČNR č. 279/1992 Sb., kdyby se jím byl

zabýval. Za uvedených okolností a podmínek bylo Ústavním soudem

ČSFR v r. 1992 uznáno, že veřejný zájem (veřejný statek)

spočívající v potřebě společnosti a státu, aby byly obměněny osoby

v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněna

opatření směřující k odvrácení rizika subverze nebo možné

recidivy, má přednost." před základními právy občanů, které návrh

dále specifikuje. Z citovaného podstatného hodnocení nálezu

Ústavního soudu ČSFR navrhovatelé dále vyvozují závěr, k němuž

jejich návrh poskytuje různé argumenty. Tento závěr je formulován

takto: "Protože. veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší

existence Ústavní soud ČSFR v roce 1992 vycházel, již pominul,

pominuly i důvody omezení základních práv a svobod. které se

o existenci tohoto veřejného zájmu opíraly." Jinými slovy,

navrhovatelé se domnívají, že časový faktor u posuzování

ústavnosti lustračních zákonů hraje klíčovou roli. Tím, že se

jejich platnost a účinnost rozšířily na dobu neurčitou, omezují

základní práva i svobody v současné době již "bez náležitého

důvodu", a jsou tudíž v rozporu s některými ustanoveními Ústavy,

Listiny i mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách.

IX.

Ústavní soud přisvědčuje názoru navrhovatelů, že novelizací

lustračních zákonů, jíž byla odstraněna ustanovení o jejich

omezené časové platnosti, došlo k podstatnému zásahu do jejich

obsahu. Tento zásah nepochybně představuje výraznou změnu

okolností z hlediska posuzování ústavnosti obou lustračních

zákonů. Ústavní soud proto nemůže bez dalšího převzít všechny

závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČSFR, nýbrž musí nejprve

odpovědět na otázku, zda při jejich vyvozování představovalo

omezení časové platnosti zák. č. 451/1991 Sb. do konce r. 1996 pro

Ústavní soud ČSFR natolik významný faktor, že ovlivnil jeho

rozhodnutí, v němž u většiny ustanovení tohoto zákona neshledal

nesoulad s Ústavou, Listinou ani mezinárodními smlouvami

o lidských právech a základních svobodách.

Ústavní soud se v tomto ohledu domnívá, že návrh nepřesně

a zejména neúplně vystihl podstatu argumentace použité Ústavním

soudem ČSFR v odůvodnění jeho nálezu, a nemůže se proto s jeho

výkladem provedeným navrhovateli ztotožnit. Je pravdou, že Ústavní

soud ČSFR uznal odůvodněnost potřeby společnosti a státu, aby byly

obměněny osoby v určitých veřejných funkcích a aby byla uplatněna

opatření směřující k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy

totality. Zdůraznil i relevanci časového omezení platnosti

lustračního zákona.

Nález Ústavního soudu ČSFR však uvádí i jiné argumenty, které

návrh zcela pomíjí. Ústavní soud ČSFR zdůrazňuje, že ve

"stabilizovaných demokratických systémech je součástí požadavků

vyžadovaných u osob, ucházejících se o zaměstnání ve službách

státu, ve veřejných službách a na pracovištích, která jsou

z hlediska bezpečnosti a stability státu považována za riziková,

i splnění určitých občanských předpokladů, signalizujících

názorový konsensus a loajalitu se zájmy státu a demokratickými

principy, na nichž je stát budován". Ve světle této maximy

schvaluje postup zákonodárce, který "vycházel oprávněně

z názoru", že alespoň v potřebné míře důvodnosti nelze

předpokládat, že hodnoty demokratických ústavních principů "budou

bez dalšího a bezvýhradně uváděny v život příslušníky někdejších

mocenských struktur". Vyslovuje konečně přesvědčení, že státu

nelze upřít, aby stanovil pro výkon řídicích nebo i jinak

rozhodujících funkcí podmínky či předpoklady, v nichž "béře zřetel

i na svou vlastní bezpečnost, bezpečnost občanů a na další

demokratický vývoj".

Argumentarium Ústavního soudu ČSFR je tedy neskonale bohatší

a diverzifikovanější, než jak ho návrh skupiny poslanců podává.

Některé jeho argumenty se vážou k potřebám státu a společnosti

v podmínkách přechodu od totality k demokracii, jež návrh v plné

míře zohlednil. V této souvislosti Ústavní soud ČSFR také poukázal

na časově omezenou platnost lustračního zákona, aniž by však sám

vázal nutně konec jeho odůvodněné platnosti na rok 1996. Časově

omezenou platnost zákona pouze konstatuje a r. 1996 označuje

orientačně jako rok, "v němž se předpokládá dovršení

demokratického procesu". Přebírá tak jakousi pracovní hypotézu

o tempu dynamiky rozvoje demokracie v ČSFR. Návrh skupiny poslanců

přináší mnohé údaje, které přesvědčivě dokládají, že vývoj

demokratických přeměn po r. 1992 je bouřlivý a že - jak výslovně

uvádějí - byl "demokratický proces dovršen". Ústavní soud nicméně

považuje za potřebné k těmto údajům dodat, že určení stupně

rozvoje demokracie v určitém státě je otázkou bytostně sociální

a politickou, nikoli ústavně právní. Ústavní soud tudíž není

schopen tvrzení o "dovršení" či naopak o "nedovršení"

demokratického procesu prostředky, které má k dispozici,

přezkoumat. Může však v určité shodě s navrhovateli potvrdit, že

veřejný zájem tkvící v potřebách státu v období přechodu od

totality k demokracii ztratil od r. 1992 na své intenzitě

a naléhavosti.

Druhá, návrhem skupiny poslanců opomíjená skupina důvodů, jež

uvádí Ústavní soud ČSFR, se vztahuje k potřebě demokratické

společnosti a demokratického státu chránit svou státní správu

a veřejné služby před vstupem osob, které nesplňují určité

předpoklady. Mezi těmito předpoklady výslovně zmiňuje "loajalitu

se zájmy státu a demokratickými principy, na nichž je stát

budován". Stanovení takových předpokladů považuje za opatření,

které je vlastní nejen státům v období přechodu od totality

k demokracii, nýbrž i všem "stabilizovaným demokratickým

systémům". Vyslovil konečně přesvědčení, že takovou loajalitu není

možno "bez dalšího a bezvýhradně" očekávat od "příslušníků

někdejších mocenských struktur" a od těch, kteří "byli dosazeni do

významných státních, společenských a ekonomických funkcí na

základě protichůdných hodnotových kritérií jen proto, aby jako

představitelé dříve panující ideologie sloužili k udržení

mocenského monopolu vládnoucího byrokratického aparátu".

Ústavní soud ČSFR vyslovil těmito svými argumenty podporu

jinému veřejnému zájmu (veřejnému statku), jímž je právo

i povinnost demokratického státu aktivně bránit své demokratické

zřízení, a to i omezením přístupu do státních a veřejných služeb

s použitím podmínky loajality jejich představitelů a zaměstnanců.

Tento veřejný zájem Ústavní soud ČSFR jednoznačně připisuje

demokratickému státu obecně, tedy jak ve stádiu, v němž se jeho

demokratické zřízení teprve buduje, tak ve stádiu, v němž je

demokracie završena (ve "stabilizovaných demokratických

systémech").

Úkolem Ústavního soudu České republiky proto bylo, vyjádřit

se, zda má uvedený veřejný statek "nadčasovou povahu", a je tudíž

relevantní i nyní, deset let po schválení zákona č. 451/1991 Sb.

Ústavní soud především konstatuje, že odůvodněnost idey

"demokracie schopné bránit se" (wehrhafte Demokratie, démocratie

aapte se défendre, democracy capable of defending itself)

opakovaně uznal Evropský soud ve svých rozhodnutích. Evropský soud

považuje její realizaci za "legitimní cíl", jehož naplňování

dovoluje v přiměřených mezích státům omezit práva zaručená

v Evropské úmluvě. Současně nejednou zdůraznil, že tvůrci Evropské

úmluvy do jejího textu vědomě opomenuli právo jednotlivce na rovný

přístup do veřejných služeb států zařadit (viz např. rozsudek ve

věci Glasenapp proti Německu z r. 1986). K otázce loajality osob

ve státní správě a veřejných službách se Evropský soud vyjádřil ve

svém rozsudku ve věci Vogt proti Německu z r. 1995, a to takto:

"Soud vychází z předpokladu, že demokratický stát je oprávněn od

svých úředníků požadovat, aby byli loajální vůči ústavním

principům, o něž se opírá. V tomto ohledu bere zřetel na zkušenost

Německa v době Výmarské republiky a během hořkého období, jež

následovalo po zhroucení tohoto režimu až do přijetí Základního

zákona v r. 1949. Německo si přálo vyloučit, aby se tyto

zkušenosti opakovaly, a proto založilo svůj nový stát na myšlence

demokracie schopné se bránit. Rozumí se, že uvedené okolnosti

dodaly na váze tomuto podstatnému pojmu a jemu odpovídající

povinnosti politické loajality uložené úředníkům."

Z obou judikátů Evropského soudu tak plyne v dané otázce

několik závěrů:

1) Prosazování idey "demokracie schopné se bránit" je

legitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a to

v kterékoli fázi jeho vývoje.

2) Požadavek politické loajality osob ve státní správě

a veřejných službách se považuje za nepochybnou součást konceptu

"demokracie schopné se bránit".

3) Konkrétní míra požadované loajality závisí na

historických, politických a sociálních zkušenostech každého

individuálního státu i na aktuální míře ohrožení demokracie

v daném státě. V těchto souvislostech Evropský soud v rozsudku ve

věci Vogt konstatuje, že žádný stát v Evropě v 80. letech (v době

posuzovaných skutečností) nevyžadoval loajalitu s takovou tvrdostí

jako Německo, a pozastavil se nad "absolutní povahou" tohoto

požadavku v německých podmínkách, neboť německé soudy uplatňují

požadavek loajality stejně na všechny úředníky, bez ohledu na

jejich funkce a zařazení v hierarchické struktuře veřejných

služeb.

K požadavku loajality státních zaměstnanců se Evropský soud

ovšem vyjádřil i v jiných případech, v nichž stížnost směřovala

proti konsolidovanému demokratickému státu. Ústavní soud připomíná

alespoň rozsudek ve věci Pellegrin proti Francii z r. 1999,

v němž Evropský soud vyslovil přesvědčení, že stát má "legitimní

zájem" požadovat od zaměstnanců státu "zvláštní pouto důvěry

a loajality", poněvadž tito zaměstnanci jsou svým způsobem

držiteli části jeho suverenity.

Na základě svého exkurzu do judikatury Evropského soudu může

tedy Ústavní soud učinit závěr: demokratický stát, a to nejen

v přechodném období po pádu totality, může vázat vstup jednotlivce

do státní správy a veřejných služeb a setrvání v nich na splnění

určitých předpokladů, zejména na splnění požadavku (politické)

loajality. Prokazuje to ostatně např. i zákonodárná či soudní

praxe ve Spojených státech amerických (viz rozhodnutí Nejvyššího

soudu USA ve věci Adler v. Board of Education.

Ústavní soud přitom vychází z toho, že pojem "loajality" je

třeba vykládat - stejně jako jiné uzlové pojmy, např. nestrannosti

a nezávislosti soudů - dvěma komplementárními způsoby. Pojem

loajality pokrývá jednak stav loajality každého jednotlivce

působícího ve veřejných službách, jednak stav loajality veřejných

služeb jako celku. Relevantní přitom není pouze to, zda jsou

veřejné služby skutečně loajální, ale i, zda se jako loajální jeví

veřejnosti. K tomu je třeba, aby nevznikaly o jejich loajalitě

pochybnosti. Takové pochybnosti podrývají důvěru veřejnosti

ve veřejné služby a potažmo v demokratický stát, který tyto služby

ztělesňují. Nedůvěryhodné veřejné služby a státní správa ve svých

důsledcích ohrožují demokracii a demokratický stát je oprávněn se

proti takovému ohrožení bránit tím, že zajistí, aby se veřejné

služby veřejnosti jako nedůvěryhodné nemohly jevit, tím, že

eliminuje důvody k pochybnostem.

Ústavní soud dále přistoupil k odpovědi na otázku, zda těsnou

sounáležitost jednotlivce s mocenským aparátem a represivními

složkami totalitního státu lze považovat za projev neloajality

k demokratickému státu nebo alespoň za relevantní důvod ke

zpochybnění loajality v očích veřejnosti.

Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na zák. č. 198/1993 Sb.

o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a na

svůj nález k tomuto zákonu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Citovaný

zákon vypočítává zločiny a další srovnatelné skutečnosti, k nimž

docházelo na území dnešní České republiky v období let 1948-1989,

a v operativní části svého textu za ně přisuzuje plnou

spoluodpovědnost těm, "kteří komunistický režim prosazovali jako

funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické

i ideologické oblasti". V preambuli konstatuje zvláštní

odpovědnost předlistopadové KSČ, včetně jejího vedení i členů. Je

tedy zřejmé, že těsná sounáležitost jednotlivce

s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami je

skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné

funkce, kterou tento jednotlivec v demokratickém státě zastává,

neboť komunistický režim byl Parlamentem českého demokratického

státu označen za "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný".

V této souvislosti Ústavní soud považuje za nepřípadnou

námitku navrhovatelů, že současná Komunistická strana Čech

a Moravy je "legálně působící stranou s nezanedbatelnou voličskou

základnou". Lustrační zákonodárství svou úpravou totiž zaujímá

postoj pouze k předlistopadové KSČ a pouze z kvalifikovaných forem

zapojení do ní vyvozuje určité následky.

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z r. 1992 upozornil, že

lustračním zákonodárstvím disponují i jiné evropské státy,

v nichž se v 80. a 90. letech rozpadl totalitní režim monopolní

moci. Vzhledem k tomu, že žádný mezinárodní soud v otázce souladu

lustračních zákonů s mezinárodními smlouvami dosud nerozhodl,

považuje Ústavní soud za žádoucí využít ke své odpovědi na výše

uvedenou otázku jiných mezinárodních a zahraničních indikací.

Společným rysem "lustračních zákonů" schválených v Evropě

v průběhu 90. let je okolnost, že se soustřeďují na postavení

a/nebo chování jednotlivce v době totality a vyvozují z nich pro

něj negativní důsledky z hlediska jeho zapojení do veřejného

života v současném demokratickém státě. Takové zákony byly

schváleny ve Spolkové republice Německo (zákon o podkladech Stasi

z 20. 12. 1991), v Bulharsku (zákon o dodatečných podmínkách

týkajících se vědeckých institucí a Vysoké verifikační komisi

z 9. 12. 1992), v Maďarsku (zákon o prověření pozadí osob

zastávajících určité klíčové funkce z 9. 3. 1994), v Albánii (dva

zákony z 22. 9. a 30. 11. 1995), v Polsku (zákon o přiznání

pracovního nebo služebního poměru osob, které zastávají veřejné

funkce v bezpečnostních složkách státu nebo spolupráce s nimi

v období let 1994-1990 z 11. 4. 1997), v Rumunsku (zákon

o přístupu občanů ke svému osobnímu spisu vedenému Securitate

a směřující k odhalení charakteru této organizace coby politické

policie z 20. 10. 1999) a v omezené míře i v dalších státech

střední a východní Evropy. Aniž by Ústavní soud zacházel do

podrobností jednotlivých zákonů, konstatuje, že prakticky všechny

uvedené zákony považují za relevantní příslušnost osob k tajné

policii totalitního státu nebo spolupráci s ní, některé z nich pak

funkce osob ve stranickém či státním aparátu (albánský či

bulharský zákon). Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve své

rezoluci č. 1096(1996) (bod 11) zásadně připouští slučitelnost

lustračních zákonů s atributy demokratického právního státu, a to

za předpokladu, že jejich cílem není trestat jimi dotčené osoby,

nýbrž chránit utvářející se demokracii.

Ústavní soud má ve světle předchozích skutečností důvod ke

konstatování, že určité chování a/nebo postavení jednotlivce

v totalitním státě je všeobecně považováno z hlediska zájmů

demokratického státu za riziko pro nestrannost a důvěryhodnost

jeho veřejných služeb, a má proto omezující vliv na možnosti

a způsoby zapojení "pozitivně lustrovaných " osob do nich.

Dále si Ústavní soud položil otázku, zda určité chování

a/nebo postavení jednotlivce v bývalém totalitním státě

představuje z hlediska zájmů demokratického státu, jenž se

konstituoval na jeho místě, "nadčasové" či naopak jen dočasné

riziko. Ústavní soud si je vědom toho, že postoje jednotlivce

k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čím

delší období od zhroucení totalitního režimu uplynulo, tím více

a důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jeho

každodenní interakce s ním a s demokratickou společností. Jinými

slovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a postavení

osob v totalitním státě sice zajisté nemizí, určitě se však

zmenšuje. V tomto ohledu v Evropě zjevně existuje konsenz. Časová

působnost jednotlivých lustračních zákonů nebo individuálních

opatření na jejich základě je v Evropě obecně omezena, a to buď

dočasnou platností zákona (albánského - do konce r. 2002), nebo

stanovením období, v němž mohou být individuální lustrace

prováděny, což je podle dostupných údajů v Maďarsku do konce r.

2004, v Německu do konce r. 2006, v Rumunsku do konce šestileté

existence lustračního orgánu zřízeného na základě výše citovaného

zákona v r. 2000, tj. do r. 2006 (s možností prodloužení

Parlamentem), nebo, konečně, omezením časových účinků

individuálních lustračních opatření. Tak je tomu v Polsku, kde

účinky příslušného rozhodnutí soudu trvají deset let. I když je

Ústavní soud přesvědčen o dočasnosti lustračního zákonodárství,

konstatuje současně, že ve velké většině ostatních evropských

států, které v minulém desetiletí řešily stejný problém, lustrační

zákony dosud platí a jsou účinné.

X.

Poté, když Ústavní soud odpověděl na všechny otázky, které si

vytyčil jako předběžné, přistoupil k posouzení ústavnosti zákonů

č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., a to výlučně ve světle jejich

novel č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., jež jim odňaly dočasnou

časovou platnost.

Ústavní soud nesdílí právní názor navrhovatelů, podle něhož

veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší existence Ústavní

soud ČSFR v r. 1992 vycházel, již pominul a pominuly i důvody

omezení základních práv a svobod, které se o existenci tohoto

veřejného zájmu opíraly.

Velký i malý lustrační zákon dosud chrání existující veřejný

zájem, či - jinak řečeno - sledují legitimní cíl, jímž je aktivní

ochrana demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohly

přivodit nedostatečně loajální a málo důvěryhodné veřejné služby.

Oba zákony sledují svůj legitimní cíl tím, že stanoví určité

předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech

a organizacích, v Policii ČR a ve Sboru nápravné výchovy ČR.

Zákonodárné opatření tohoto druhu není v současné době v Evropě

výjimkou a výslovně ho připouští např. doporučení č. (2000)6

Výboru ministrů Rady Evropy, v němž zasedá i Česká republika. Toto

doporučení upravuje postavení představitelů veřejné moci (public

officials, agents publics). V preambuli doporučení se připomíná,

že veřejná správa hraje v demokratických společnostech podstatnou

roli a že osoby v ní podléhají zvláštním povinnostem i závazkům

z toho důvodu, že slouží státu. V bodě 4 se explicitně připouští,

že pro přístup k veřejným funkcím mohou existovat jak obecné, tak

specifické předpoklady, za předpokladu, že jsou stanoveny zákonem.

Oba lustrační zákony stanoví zvláštní předpoklady pro přístup

pouze k některým (zásadně jen řídicím či významným) funkcím ve

státních či veřejných službách. I tato metoda výběru funkcí,

jejichž výkon je vázán na zvláštní předpoklady, je

v demokratickém státě běžná, a v České republice se uplatňuje

např. v souvislosti se zák. č. 148/1998 Sb., na který se

navrhovatelé sami odvolávají.

Specifické předpoklady, které lustrační zákony zavedly,

reflektují postavení jednotlivce v období totalitního zřízení

1948-1989. Pokud toto postavení splňuje znaky uvedené

v lustračních zákonech, znemožňuje to přístup lustrovaného

jednotlivce k veřejným funkcím jimi vyjmenovaným. Těsnou

sounáležitost osob s totalitním režimem a jeho represivními

složkami považuje Ústavní soud ČR ve shodě se svým československým

předchůdcem stále za relevantní okolnost, jež může zpochybnit

politickou loajalitu a poškodit důvěryhodnost veřejných služeb

demokratického státu a potažmo ohrozit takový stát i jeho zřízení.

Obdobně pohlížejí na tento aspekt minulosti svých veřejných

zástupců a úředníků v současné době i další nově demokratické

evropské státy.

Ústavní soud považuje za nepochybné, že relevance uvedeného

předpokladu se s postupem času od pádu totalitního zřízení

snižuje, a proto pokládá lustrační zákonodárství za dočasné,

stejně jako tomu je ve Spolkové republice Německo a v různých

státech střední a východní Evropy. Klade se proto otázka, zda jsou

omezení některých práv v nich zavedená dosud "nezbytná

v demokratické společnosti", jinými slovy, zda jsou tato omezení

ještě přiměřená k legitimnímu cíli, který sledují.

Ústavní soud při svém hodnocení vychází z toho, že lustrační

předpoklady se vztahují pouze na omezený okruh zásadně významných

funkcí a že naopak neomezují přístup jednotlivce k většině funkcí

ve státní správě a veřejných službách. Bere na vědomí i klesající

tendenci uplatňování lustračních zákonů v praxi. Jak vyplývá

z vyjádření Ministerstva vnitra, které si Ústavní soud vyžádal,

bylo za prvních osm měsíců r. 2001 na jejich základě vydáno zhruba

5.800 osvědčení, z nichž asi 2 % byla pozitivní. V praxi tedy

lustrační zákony omezily v období leden - srpen 2001 přístup

k vyjmenovaným veřejným funkcím přibližně 120 jednotlivcům.

Ústavní soud však především konstatuje, že dosud nebyl

naplněn imperativ vtělený do čl. 79 odst. 2 Ústavy, podle nějž

"Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných

správních úřadech upravuje zákon". Součástí českého právního řádu

se dosud nestal zákon o státní službě. Oba lustrační zákony tak

v omezené míře a stanovením specifického předpokladu pro působení

ve státní službě suplují absenci klíčového zákona požadovaného

Ústavou a jejich existence je tedy za daného stavu v české

demokratické společnosti nadále nezbytná. S výjimkou určitých

zákonů, např. č. 483/1991 Sb., o České televizi, č. 6/1993 Sb.

o České národní bance, č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, č.

148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, a č. 455/1991

Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), regulují

přístup k voleným, jmenovaným a ustanovovaným funkcím

specifikovaným v lustračních zákonech ostatně právě jen tyto

lustrační zákony.

Ústavní soud však nepovažuje tento současný stav za

optimální. Zákonodárce by měl urychleně upravit předpoklady

přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě

s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu

k demokratické společnosti, nikoli pouze zprostředkovaně

a negativně - s odkazem na minulou přílišnou loajalitu

k totalitnímu státu a jeho represivním složkám. Tak je tomu např.

ve Spolkové republice Německo (čl. 7 § 1 odst. 2

Bundesbeamtengesetz). Ústavní soud v těchto souvislostech

upozorňuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 422/2000 Sb., podle

níž "by platnost současného zákona č. 451/1991 Sb. měla být

ukončena až přijetím zákona o státní službě". Tento příslib

důvodové zprávy Ústavní soud vítá, přičemž schválení obecných

předpokladů pro přístup k veřejným funkcím považuje vzhledem

k dočasné a subsidiární povaze specifických předpokladů

stanovených lustračními zákony za naléhavé.

Ústavní soud považuje vzhledem k argumentaci návrhu za

nepochybné, že navrhovatelé nenamítali samostatně rozpor

s Listinou ani s mezinárodními smlouvami o lidských právech

v případě novelizovaného § 20 zák. č. 451/1991 Sb. a jemu

odpovídajícího § 10a v zák. č. 279/1992 Sb. (z působení

lustračních zákonů jsou vyňati občané narození po 1. 12. 1971).

Tato ustanovení totiž působnost obou zákonů zužují a jejich účel

tak svým způsobem sleduje směr, který v mnohem širší (absolutní)

míře sledují i sami navrhovatelé. Proto nepovažuje za potřebné se

k § 20 velkého lustračního zákona a k § 10a malého lustračního

zákona dále vyjadřovat.

XI.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil § 3 odst.

1 písm. d) a § 3 odst. 3 zákona č. 279/1992 Sb., o některých

dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných

ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky

a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4

odst. 1 a 3 Listiny a čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, dále zrušil § 3 odst. 4 a § 5

odst. 2 téhož zákona č. 279/1992 Sb. pro jejich rozpor s čl. 1

Listiny, a zbývající část návrhu zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Brno 5. prosince 2001

Odlišné stanovisko

soudce JUDr. A. P. ve věci nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl.

ÚS 9/01 v části prvé enunciátu, zrušujícího některá ustanovení

zák. ČNR č. 279/1992 Sb.

Ve smyslu ustanovení § 14 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, podávám toto své odlišné stanovisko k prvé

části enunciátu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/01, neboť nesouhlasím se

zrušením v něm uvedených částí paragrafů zák. ČNR č. 279/1992 Sb.

Nález v odůvodnění poukazuje na nález Ústavního soudu ČSFR č.

1/1992, týkajícího se zákona č. 451/1991 Sb. Ústavní soud ČSFR

v něm m.j. zdůraznil, že i ve stabilizovaných demokratických

systémech je součástí požadavků vyžadovaných u osob, ucházejících

se o zaměstnání ve službách státu, ve veřejných službách

a na pracovištích, která jsou z hlediska bezpečnosti a stability

státu považována za riziková, i splnění určitých občanských

předpokladů, signalizujících názorový konsensus a loajalitu státu

s demokratickými principy, na nichž je stát budován.

Jak je správně uvedeno v nálezu, Ústavní soud ve své praxi

prosazuje ideu kontinuity ochrany ústavnosti v demokratické České

republice, a to jako imperativ, vyplývající z ustanovení čl. 1

Ústavy ČR.

Rovněž tak Evropský soud ve svých nálezech uznal právo

jednotlivých států na omezení práv, zaručených v Evropské úmluvě,

a to z důvodů ochrany demokracie. Jinak by byla demokracie

naprosto bezbranná.

V rozporu s takto konstatovanými závěry však Ústavní soud

zrušil u obsazování některých funkcí u Policie ČR a příslušníků

Sboru nápravné výchovy ČR podmínku, aby přijímané osoby nebyly

vědomými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Není pochyby

o důležitosti těchto dvou útvarů pro stabilizaci a zachování

demokracie.

Nepřekvapuje proto, že nález neobsahuje přesnější zdůvodnění,

proč jsou předmětná ustanovení rušena a v celku odkazuje na cit.

nález Ústavního soudu ČSFR a na v jeho důsledku vzniklou právní

asymetrii při srovnání se zák. ČNR č. 279/1992 Sb. Domnívám se, že

jde o problém daleko důležitější. Jsou zde proti sobě postaveny

dvě základní hodnoty : obrana demokracie a ochrana práva

jednotlivců. Rozpor mezi nimi je zdánlivý. Narušením demokracie by

současně byla narušena základní práva a svobody člověka. Obrana

demokracie proto v sobě obsahuje i ochranu práv jednotlivců

a překrývá ji.

K otázce hodnocení obrany demokracie, t. j. veřejného zájmu,

nelze přistoupit bez přihlédnutí k dosaženému stupni rozvoje

demokracie, byť by se jednalo o otázku sociální a nikoli právní.

Osobně nemohu souhlasit se závěry, že došlo k dovršení

demokratického procesu v ČR. Naopak. Stále více vystupují nyní do

popředí prvky ochraňující a schvalující právní postupy v tzv.

totalitním období se zjevnou nostalgií po jejich návratu. Rovněž

bylo naprosto odlišné celkové klima, ve kterém Ústavní soud

přistupoval k řešení svého nálezu č. 451/91 Sb. Bylo to období

budovatelské euforie, navíc motivované heslem :" My nejsme jako

oni". Uplynulých deset let však prověřilo iluzornost tohoto

počínání. Současnost naopak signalizuje zesilování tlaků, které

jsou v rozporu s demokratickými postuláty. Proto nelze oba nálezy

spojovat ani po stránce časové, ani ve smyslu hodnoty veřejného

zájmu.

Vědomí spolupracovníci Stb po morální stránce jsou jednou

z nejhorších skupin osob, na které se vztahuje malý lustrační

zákon. Jestliže ostatní agenti nebo pracovníci Stb budovali

totalitní systém a poškozovali práva občanů obecně, vědomí

spolupracovníci se přímo podíleli na pronásledování konkrétních

osob a velmi často byli příčinou jejich životních tragédií.

I pokud jde o osoby, které byly ke spolupráci donuceny, lze jejich

počínání pochopit, ale nikoli tolerovat ve vztahu k jejich veřejné

službě v Policii ČR a Vězeňském sboru ČR. Takové osoby jsou

nejsnáze narušitelné, neboť není u nich záruka odolání nátlaku,

když již jednou neobstály.

Kvalifikace vědomé spolupráce !byla v zákoně přesně

definována a ochrana uchazečů proti nespravedlivému rozhodnutí je

zaručena soudy.

Otázku ochrany demokracie je tedy nutno nadřadit ochraně

práva jednotlivce. Právo jednotlivce také nemůže být bezbřehé

a jeho meze ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, mohou být upraveny zákonem. V případě nálezu

Ústavníhosoudu č. Pl.ÚS 9/01 jsem neshledal žádná porušení

ústavnosti, aby předmětnými stanoveními zák. ČNR č. 279/1992 Sb.

musela být zrušena.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru