Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 8/95Nález ÚS ze dne 13.12.1995Lhůty k uplatnění nároků na restituci majetku; zrušení podmínky trvalého pobytu

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
SKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Ševčík Vlastimil
Varvařovský Pavel
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříklhůta
osoba/oprávněná
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/4 SbNU 279
Paralelní citace (Sbírka zákonů)29/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.8.95
Datum podání22.02.1995
Napadený akt

zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 4/1 část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území", § 4/2 ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", § 13/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 14 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

183/1993 Sb., čl. II

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 6 odst.2, § 7 odst.2, § 8 odst.1, § 13 odst.1, § 4 odst.2, § 13 odst.2, § 22 odst.6, § 22 odst.8, § 26 odst.2

243/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2, § 11

29/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 8/95 ze dne 13. 12. 1995

29/1996 Sb.

N 83/4 SbNU 279

Lhůty k uplatnění nároků na restituci majetku; zrušení podmínky trvalého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci návrhu ing.

W. M. a skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky takto:

Dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů se zrušují:

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve

znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech

"který má trvalý pobyt na jejím území a",

b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý

pobyt na jejím území",

c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají

trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky

a",

d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících

na území České republiky",

e) věta druhá § 8 odst. 1 téhož zákona znějící "Návrh musí být

uplatněn do 31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci

rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak

právo zanikne",

f) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona,

g) ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve

lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení

lhůty uvedené v odstavci 1",

h) ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti

tohoto zákona",

i) ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do

konce roku 1993",

j) ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti

tohoto zákona",

k) ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.

l) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale

žijící na území České republiky",

m) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale

žijí v České republice",

n) ustanovení § 11 téhož zákona ČNR.

Odůvodnění:

I.A

Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost

stěžovatele ing. W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu

Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92.

Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty

za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území"

a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý

pobyt na jejím území" a

b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné

lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se domáhá ke dni 1. 2 1995 zrušení uvedených částí

ustanovení § 4 odst.1 a 2 citovaného zákona, neboť podle jeho

názoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1,

čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a konečně i čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje však

souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl

vyhlášen pod č. 164/1994 Sb. a na jeho odůvodnění.

Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchto

nároků podle § 13 odst. 1 a 2 citovaného zákona, bylo by podle

stěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínky

trvalého pobytu na území ČR zbytečné, pokud by "současně nedošlo

ke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků,

vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, od

něhož bude možno tyto nároky uplatnit."

Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy

v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel ing. W. M. a dále

J. M., osobní data nezjištěna, a G. L., roz. M., osobní data

nezjištěna, podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže

specifikovaným nemovitostem.

Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, že

ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4

citovaného zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt

na jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledem

na nesplnění uvedených podmínek podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb.

rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne 28.4.1994, určil, že uvedené

osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí

a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně

poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této

možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne

3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnost

spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení zákona č.

229/1991 Sb.

Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její

součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době

uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva

vnitra ČR, č.j. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990, občanem

České republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutím

k ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu

k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušil a návrh na

zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu

k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části

týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu

v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým

doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil

k rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhu

požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce

zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

I.B

V době přípravy jednání ve věci Pl. ÚS 8/95 obdržel Ústavní

soud dne 2. června 1995 návrh skupiny 69 poslanců na zrušení výše

uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zákona ČNR č.

243/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb.

Svůj návrh skupina poslanců odůvodňuje tím, že podstata,

charakter i právní důsledky napadených částí ustanovení zákona č.

229/1991 Sb. jsou zcela totožné se zrušenými ustanoveními zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů. Podle jejich přesvědčení by bylo nejen nelogické, ale

i v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod,

kdyby dva zákony, řešící stejnou problematiku, upravovaly zcela

odlišně právní nároky fyzických osob, totiž jen v závislosti na

tom, zda mají nebo nemají trvalé bydliště na území České

republiky. Ze stejného důvodu skupina poslanců navrhuje zrušení

výše uvedených ustanovení zákona ČNR č. 243/1992 Sb., omezujících

možnost nápravy křivd na ty, kteří trvale žijí na území České

republiky.

Podle skupiny poslanců je rovněž nutné zrušit ustanovení §

13 odst. 1, poslední větu § 8 odst. 1 a příslušné části ustanovení

§ 13 odst. 2, § 22 odst. 6 a 8 a § 26 odst. 2 a čl. II zákona č.

183/1993 Sb. a § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tato ustanovení

zakotvují dnes již prošlé lhůty k uplatnění nároků podle zákona č.

229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento svůj návrh skupina

poslanců nijak blíže nezdůvodňuje. Poukazuje pouze na to, že tak

bude oprávněným osobám umožněno uplatnit nárok zákonem stanoveným

způsobem a že tato ustanovení jsou v rozporu se stejnými

ustanoveními Ústavy, Listiny základních práv a svobod

a Dodatkového protokolu k Evropské konvenci, jak je uvádí

odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

Protože návrh Pl.ÚS 16/95 splňoval podmínky uvedené v § 64

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a byl přípustný podle

§ 66 téhož zákona, zahájil Ústavní soud řízení a požádal podle §

69 téhož zákona Parlament České republiky, aby se v zákonné lhůtě

k návrhu písemně vyjádřil.

Dne 20. června 1995 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel ve

věci Pl. ÚS 8/95 ing. M. s podáním, ve kterém bere zpět svůj návrh

na přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto zpětvzetí však

Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. července 1995 nepřipustil.

V návaznosti na to soudce zpravodaj ve věci Pl.ÚS 16/95 svým

usnesením, sp. zn. Pl.ÚS 16/95-27, ze dne 26.7.1995 odmítl návrh

skupiny poslanců v části požadující zrušení ustanovení § 4 odst.

1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část

prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím

území a" a ustanovení 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají

trvalý pobyt na jejím území". Skupině poslanců se v této části

návrhu zachovalo ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu právo účastnit se jednání jako vedlejší účastník.

I.C

V době již zahájeného řízení ve věci Pl.ÚS 16/95 napadla

Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatele A. J., která byla

spojena s návrhem na přezkoumání ústavnosti ustanovení § 7 odst.

2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 2 odst.

1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Rovněž v tomto případě soudce zpravodaj návrh v této části odmítl

s tím, že stěžovateli se zachovává právo účastnit se řízení ve

spojené věci Pl. ÚS 8/95 jako vedlejší účastník.

I.D

S ohledem na to, že návrh stěžovatele ing. M. na zrušení

ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. týkajících se trvalého pobytu

směřoval k řešení téže otázky jako návrh skupiny poslanců, byť byl

úžeji formulován, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí sp. zn. Pl.

ÚS 8/95 a sp zn. Pl. ÚS 16/95 ke společnému řízení ve smyslu §

112 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním

soudu.

II.A

Pokud jde o meritum věci, bylo třeba vyřešit otázku, zda jsou

návrhy na zrušení výše uvedených ustanovení věcně odůvodněné a zda

je možno vyjít z právního názoru Ústavního soudu ve věci zrušení

obdobných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94), popř. zda bude třeba tento názor

změnit postupem podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu

anebo zda jde o odlišný problém.

Podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předseda Poslanecké

sněmovny dne 3.5.1995 její stanovisko k návrhu ing. M.. Uvádí se

v něm, že zákon č. 229/1991 Sb. byl schválen ústavně předepsaným

způsobem. Obsahově potom podle názoru Poslanecké sněmovny zákon

respektuje skutečnost, že není možné napravit všechny křivdy, ke

kterým v rozhodném období došlo. Stanovení podmínek trvalého

pobytu a státního občanství podle zákonodárného sboru plně

odpovídá mezinárodním zvyklostem. V stanovisku je zcela pominuta

jakákoli zmínka o přijetí nálezu Pl. ÚS 3/94 k zákonu č. 87/1991

Sb. a jeho důsledcích.

Taktéž předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. zaslal dne

13.7.1995 stanovisko k návrhu skupiny 69 poslanců, který se rovněž

týká ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., navíc však

požaduje zrušení řady dalších ustanovení téhož zákona, dále čl. II

zákona č. 183/1993 Sb. a výše uvedená ustanovení zákona ČNR č.

243/1992 Sb. Ve svém stanovisku uvádí, že zákony, ústavnost

jejichž ustanovení je předmětem řízení, byly schváleny potřebnou

většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými

ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.

Z hlediska obsahového uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. je

základním právním předpisem upravujícím restituci zemědělského

majetku, který přijalo Federální shromáždění. Smyslem jeho úpravy

bylo v souvislosti se zahájenou ekonomickou reformou nezbytně

nutně v první řadě urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak,

aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnické

právo a aby byla zároveň umožněna privatizace státní půdy. Pokud

jde o podmínky státního občanství a trvalého pobytu, vycházely ze

stejného principu jako v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.

Zákony, které zákon č. 229/1991 Sb. mění a doplňují, reagují na

situaci, která vznikla poté, co zákon začal být realizován v praxi

a byly přijaty další související zákony. Obsahem zákona ČNR č.

243/1992 Sb. je odstranění některých dalších majetkových křivd,

k nimž došlo na území České republiky použitím některých právních

předpisů a je zcela v souladu se zmocněním obsaženým v § 7 odst.

2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

Předseda Poslanecké sněmovny ve svém stanovisku považuje za

nadbytečné opakovat argumentaci, která byla obsažena ve

vyjádřeních Poslanecké sněmovny k jiným návrhům (naposled k návrhu

ing. M. ve věci Pl. ÚS 8/95) a zejména s ohledem na nález

Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 publikovaný pod č. 164/1994 Sb. "Jsme

však přesvědčeni, že soulad tohoto zákonného řešení s ústavní

garancí základních práv a svobod je nutné posoudit zejména

s ohledem na dobu, ve které byly uvedené zákony přijaty", uvádí

předseda Poslanecké sněmovny. Vyjádřil dále stanovisko, že

zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony jsou

v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu,

aby posoudil ústavnost těchto zákonů a vydal příslušné rozhodnutí.

II.B

(ústavnost podmínky pobytu)

Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití na

území České republiky, byly předloženy následující návrhy.

Stěžovatel ing. M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:

a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve

znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech

"který má trvalý pobyt na jejím území",

b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý

pobyt na jejím území",

Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhu

zrušení následujících ustanovení:

c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří mají

trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky",

d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijících

na území České republiky",

e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvale

žijící na území České republiky",

f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale

žijí v České republice".

Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhů

posouzení:

- zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje

možnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb.,

- zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle

zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona

č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého

pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval,

- a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který byl

podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č.

164/1994 Sb.).

V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, na

které se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkových

křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu §

1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko,

které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyložen

v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).

V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezi

zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č.

229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č.

87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého

pobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval. Takový rozdíl

ale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanovisku

z těchto důvodů:

1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetku

na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze

v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č.

229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu č. 3/94 (č.

164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení

obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo

navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra petitum.

V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouze

o sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak,

aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněná

fragmentace ustáleného pojmu "nemovitost", která by byla jedním

z důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp.

lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkem

odstraňování kazuističnosti práva. Zachovávání osvědčených

abstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základům

právního řádu každé svobodné společnosti.

2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu "některé

majetkové křivdy" použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb.

směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli

bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že

preambule hovoří o "některých křivdách", nikoli však o křivdách

vůči "některým vlastníkům" zemědělského a lesního majetku.

3. Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") neumožňuje rozlišovat mezi občany ČR (do 31.12.1992

občany ČSFR) s trvalým pobytem na území ČR (do 31.12.1992 na území

ČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu

č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit

základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených

Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém

zásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny

nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého

žití na území České republiky (ČSFR do 31.12.1992) dodrženy

a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem.

Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených

základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a omezení může

stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly

umožňují.

4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě

ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje

svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon

č.229/1991 Sb. však v napadených ustanoveních realizaci tohoto

práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité

věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na

jeho základě nelze občana ČR nutit k trvalému pobytu na jejím

území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11

odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení

ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být "nikomu"

způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výše

citovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedených

ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,

týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na

území ČSFR, popř. České republiky je důvodný, zejména pokud

poukazuje na rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3,

čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny a dále čl. 3 odst. 3

Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezu

Pl. ÚS 3/94 uveřejněné pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud proto

z tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušení

ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého

pobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR (od 1.1.1993 na území

ČR) za odůvodněný.

Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhu

rozdílu v použitých pojmech "trvalý pobyt" a "trvale žijí".

Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č.

164/1994 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1, Praha 1994, s.

283). Tyto pojmy, stejně jako pojmy "bydliště", "zdržování se"

apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho,

zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem

"trvale žijí(cí)" použitý v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č.

229/1991 Sb. a v § 2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. proto

jen blíže určují povahu takového pobytu. Protože Ústavní soud

z výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje za

neústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označit

podmínku "trvalého žití" na území ČR (do konce roku 1992 na území

ČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně ČNR

č. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982

Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytu

občanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznou

část právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 16/93, Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 1, s. 201) a nemohou proto měnit

soukromoprávní pojetí pobytu zahrnující animus domicilandi za jeho

veřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomto

případě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměr

českého zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřeného

záměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejně

jako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 a 2.

II.C

(ústavnost lhůt spojených s podmínkou pobytu)

Ve druhé části svého návrhu skupina poslanců Poslanecké

sněmovny navrhla zrušení následujících ustanovení, stanovících

lhůty pro uplatnění nároků z přezkoumávaných právních předpisů:

- § 8 odst. 1 věty druhé znějící: "Návrh musí být uplatněn do

31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí

pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne",

- ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona jako celku,

- ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné ve

lhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení lhůty

uvedené v odstavci 1",

- ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnosti

tohoto zákona",

- ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě do

konce roku 1993",

- ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnosti

tohoto zákona",

- ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., které stanoví dvouměsíční

prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které z tohoto zákona

vyplývají,

- a konečně zrušení ustanovení § 11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,

které stanoví prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které

vyplývají z tohoto zákona.

K tomu je třeba uvést, že zákonem č. 39/1993 Sb. byly

v ustanovení § 13 odst. 1 tyto lhůty posunuty, popř. nově

stanoveny. Konkrétně byla lhůta k uplatnění výzvy na vydání

nemovitosti podle § 6 citovaného zákona posunuta z 31.12.1992 na

31.1.1993 a zcela nově byla stanovena lhůta pro uplatnění náhrady

za mrtvý a živý inventář podle § 20 na 31.3.1993. Skupina poslanců

žádá zrušení těchto a dalších lhůt obdobným způsobem jako

v případě nálezu k obdobným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud tyto otázky posoudil a ve vztahu k návrhu na

zrušení výše uvedených lhůt rovněž potvrzuje svůj právní názor,

který vyslovil v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). Pokud je

existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že

právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit

i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již

osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech,

nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného

nároku na vydání nemovitosti. Ústavní soud taktéž setrval na svém

původním stanovisku, pokud jde o nepřiměřenou krátkost lhůt ve

vztahu k občanům žijícím v zahraničí. Ti tak měli ztíženou možnost

provést opatření k tomu, aby nespravedlivě odňatý zemědělský

majetek mohli získat zpět ať již návratem do vlasti nebo napadením

neústavních ustanovení zákonů, které jim restituci majetku

znemožňovaly. Taktéž Ústavní soud znovu připomíná své stanovisko

o nutnosti dostatečného respektování rovných práv občanů

v souvislosti s úpravou lhůt a své stanovisko k pojetí

retroaktivity a právní jistoty (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1,

Praha 1994, s. 286-288).

Pokud jde o rozdíl mezi lhůtami stanovenými časovým úsekem

(dies a quo) a lhůtami stanovenými datem (dies ad quem), jedinou

odlišnost nutno spatřovat v tom, že lhůty stanovené časovým úsekem

(dies a quo) se znovu ve stejné délce otevřou pro osoby, které se

stanou vykonatelností nálezu osobami oprávněnými, kdežto v případě

lhůt stanovených datem (dies ad quem) nebude uplatnění

restitučních nároků časově omezeno, pokud se neuplatní obecné

lhůty.

Zde Ústavní soud očekává, že zákonodárce sám uvede právní

úpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohou

uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovení

přezkoumávaných zákonů neumožňovala a který zároveň stanoví nové

lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu Ústavního soudu zcela

vypuštěny, přičemž je stanoví v takové délce, která bude přiměřená

rušené úpravě a současné situaci nově oprávněných osob. Ústavní

soud prostředky, kterými by takové lhůty sám stanovil a upravil,

podle našich ústavních předpisů, kterými je vázán, nemá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 1995

ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudce JUDr. V.Š., ve věci navrhovatele ing. W. M. - Pl. ÚS

8/95, pokud nálezem Ústavního soudu ČR byla zrušena ve výroku

nálezu blíže označená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů o lhůtách (body e, f, g, h, i, j, k, n výroku

nálezu ze dne 13. prosince 1995); pokud jde o takto označenou část

nálezu, zaujal jsem oproti většinovému názoru pléna Ústavního

soudu odlišné stanovisko (§ 14 zák. č. 182/1993 Sb.), a to

v podstatě z těchto důvodů:

Odůvodnění příslušné části nálezu Ústavního soudu s odkazem

na shodnost posuzované materie vychází z právního názoru

vysloveného již dříve v nálezu ze dne 12. července 1994 (Pl. ÚS

3/94; 164/1994 Sb.; rozhodnutí č. 38 Sbírky nálezů a usnesení, sv.

1, C. H. Beck Praha, 1994) a na rozhodovací důvody tohoto

předchozího nálezu výslovně odkazuje; již vůči tomuto nálezu

zaujal jsem odlišné stanovisko, které jsem také přiměřeným

způsobem zdůvodnil (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1, str. 289 - 291, C. H. Beck Praha, 1994). Vzhledem k tomu, že

uvažovaná materie je v obou věcech skutečně shodná, a že při

projednávání návrhu ing. M. nevyšlo najevo nic, co by bylo s mým

přesvědčením (odlišným právním názorem) v rozporu, setrvávám na

svých výhradách vyslovených již dříve a odkazuji na důvody, jimiž

jsem tyto výhrady podložil, včetně doplňků k němu, jak v této věci

vyplývají z odlišného stanoviska soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V.,

případně které v předchozí věci (Pl. ÚS 3/94) se podávají

z odlišného stanoviska soudce JUDr. V. Č.

Plénum Ústavního soudu ve svém většinovém názoru v této věci

dospělo - mimo jiné - k závěru, že "Pokud je existence práva

spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno

neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by

bránila (těm kterým subjektům) v jeho ústavním uplatnění"; zde je

jen poněkud jinými slovy vyjádřena myšlenka předchozího nálezu,

totiž, že (v jistých případech) je třeba "reparovat následky

legalizace neústavnosti"; k výhradám vysloveným již v předchozím

odlišném stanovisku (in: cit. Sbírka str. 291) jeví se mi na místě

dodat, že v zásadě jsou si všechny složky moci ve státě (při

respektu k obecně uznávané nauce o její dělbě) rovny, a že, i když

(na rozdíl od klasické nauky) v současné společnosti lze připustit

jisté jejich přesahy, nemůže a nesmí ani tato skutečnost narušovat

žádoucí rovnováhu mezi nimi; řečeno jinými slovy, vzájemných

hranic (a z nich vyplývajících pravomocí) mezi mocí zákonodárnou,

výkonnou a soudní je stále co nejúzkostlivěji dbát, a to tím

spíše, jestli - jak řečeno již v předchozím odlišném stanovisku

- způsob "reparace následků neústavnosti v zákoně", "musí být

nezbytně podložen politickou vůlí", jejíž projevy však v moci

soudní nemají místa.

Z téhož důvodu a při respektu ke zmíněné již rovnosti všech

složek moci ve státě, jeví se mi i formulace "apelu na

zákonodárce", jak tato vyplývá z odůvodnění nálezu, problematická,

neboť vyvolává dojem jakoby ústavní postavení Ústavního soudu bylo

moci zákonodárné nadřízeno.

Z těchto důvodů - obdobně jako ve věci Pl. ÚS 3/94 - mám

proto za to, že v uvažované části měl být návrh skupiny poslanců

zamítnut.

ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V. podané podle § 14 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Podepsaní soudci nesouhlasí s většinovým stanoviskem k těm

bodům nálezu, kterými se zrušují lhůty k uplatnění práv (body

e, f, g, h, i, j, k, n výroku), a to z těchto důvodů:

Poslání Ústavního soudu ČR spočívá v kontrole ústavnosti.

V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy,

případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky,

které nastaly tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro

vznik nároku. Lze zajisté pochopit důvody, které navrhovatele

vedly k tomu, že kromě zrušení podmínky trvalého pobytu na území

republiky se domáhali též zrušení ustanovení, která stanoví lhůty

k uplatnění práv. Tím, že byl tento návrh většinovým stanoviskem

pléna akceptován, postavil se Ústavní soud do role, která

ústavnímu soudnictví nepřísluší a dosti dobře ani příslušet

nemůže. Jestliže preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českou

republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada především

vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné.

Neústavnost lze odstranit, resp. přispět k jejímu odstranění,

pouze těmi specifickými prostředky, které jsou Ústavnímu soudu

dány. Zrušení lhůt pak navíc porušuje zásady právního státu i tím,

že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických

i právnických osob.

Názor, že samotný výrok o neústavnosti podmínky trvalého

pobytu by byl výrokem čistě akademickým či pouhým prázdným gestem,

podepsaní soudci nesdílejí. Takovýto "holý" výrok není pro

zákonodárnou moc o nic menším podnětem k pozitivní úpravě, nežli

výrok doprovozený současně zrušením lhůt, v daném případě navíc

lhůt již prošlých. Jestliže navrhující skupina poslanců ústy svého

zástupce konstatovala, že se jedná o návrh dosud největšího počtu

poslanců, a jestliže navíc jsou v této skupině velkým počtem

zastoupeni poslanci vládní koalice, pak o to víc lze předpokládat,

že nic nebrání tomu, aby o změnu ve lhůtách a jejich běhu bylo

usilováno způsobem ústavně obvyklým - tedy na půdě Poslanecké

sněmovny.

Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však jako

taková jevit s ohledem na konkrétní okolnosti, např. tehdy,

jestliže určitou skupinu oprávněných osob evidentně diskriminuje,

či v jiných extrémních případech. V posuzovaném případě plynuly

hlavní lhůty k uplatnění nároku od 24. 6. 1991 do 31. 1., resp.

31. 3. 1993. Délku této doby je třeba posuzovat i s ohledem na

veřejný zájem, kterým v tomto případě bylo urychlení privatizace

zemědělské a jiné půdy. Poměřování zájmu restituentů (resp.

vlastníků, kteří nemohli svoji půdu normálně užívat) a oprávněného

zájmu společnosti na urychlené privatizaci, rozhodně nevyznívá

tak, že by zde došlo k porušení zásady rovnosti, resp.

k neodůvodněné diskriminaci určité skupiny oprávněných osob.

V tomto směru se jeví odůvodnění nálezu, pokud jde o nepřiměřeně

krátké lhůty ve vztahu k občanům žijícím v zahraničí, jako

nepřesvědčivé a účelové.

Většinový názor pléna Ústavního soudu navíc nepřihlédl

k rozdílům ve způsobu stanovení lhůt pro uplatnění nároku. Některé

lhůty jsou určeny jejím koncem (dies ad quem). Zrušením napadeného

ustanovení nastává situace, kdy nároky jsou buď časově zcela

neomezené, příp. se na ně použijí obecné občanskoprávní lhůty pro

uplatnění nároků. Jiné lhůty jsou určeny počátkem běhu lhůty

a délkou (dies a quo). Zrušením počátku zůstává zachována délka,

navozuje se však stav právní nejistoty, kdy tato lhůta počíná

běžet pro osoby, které se v důsledku zrušení podmínky trvalého

pobytu stávají osobami oprávněnými. Ústavní soud nemůže při svém

rozhodování pominout i praktické důsledky, které jeho rozhodnutí

přinese. Zrušením lhůt ve smyslu návrhu se vytváří situace, ve

které jakékoliv výklady a závěry v odůvodnění nálezu nemohou

zabránit pokusům o nejrůznější interpretaci otázky, komu a v jaké

délce se lhůty otevírají.

V závěru odůvodnění nálezu vyjadřuje Ústavní soud očekávání,

"že zákonodárce sám uvede právní úpravu do takového stavu, aby

bylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým

to zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů neumožňovala a která

zároveň stanoví nové lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu

Ústavního soudu zcela vypuštěny, přičemž je stanoví v takové

délce, která bude přiměřená rušené úpravě a současné situaci nově

oprávněných osob" (poslední odstavec odůvodnění nálezu). takto:

formulovaný apel na zákonodárce je - v obecné rovině

- akceptovatelným vyjádřením vztahu Ústavního soudu ČR

a Parlamentu ČR, jenž vychází ze zásady demokratického právního

státu zakotvené v preambuli a v čl. 1 Ústavy. Naprosto stejným

způsobem mohl být zákonodárný sbor vyzván k regulaci nových lhůt

i tehdy, pokud by k jejich zrušení nedošlo. Takový postup by zcela

evidentně zabránil jakýmkoliv spekulativním úvahám o tom, komu

a v jaké délce se lhůty pro uplatnění nároků otevírají. Vzhledem

k tomu, že nález Ústavního soudu je vykonatelný dnem vyhlášení ve

Sbírce zákonů, jakož i s přihlédnutím k pravidlům legislativního

procesu platným pro Parlament ČR, zcela nepochybně vznikne po

vykonatelnosti nálezu období, v němž naznačené otázky nebudou

regulovány. Následnou úpravou, pokud bude Parlamentem přijata,

mohou být vyvolány i nežádoucí retroaktivní účinky.

Z uvedených důvodů měl být návrh skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR v té části, v níž se domáhá zrušení lhůt,

zamítnut.

V Brně dne 13. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru