Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 7/95Nález ÚS ze dne 13.09.1995Otázka kvalifikačních předpokladů pro zapsání do seznamu advokátů či advokátních koncipientů

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkDiskriminace
školy
advokát/profesní požadavky
Poznámkaspojeno s ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 134/94
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/4 SbNU 31
Paralelní citace (Sbírka zákonů)225/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.7.95
Datum podání15.02.1995
Napadený akt

zákon; 128/1990; o advokacii; § 3/1/b, § 30/b ve slovech "na právnické fakultě"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 3, čl. 4

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

128/1990 Sb., § 3 odst.1 písm.b, § 30 písm.b

225/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 7/95 ze dne 13. 9. 1995

225/1995 Sb.

N 48/4 SbNU 31

Otázka kvalifikačních předpokladů pro zapsání do seznamu advokátů či advokátních koncipientů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 13. září 1995 ve

věci návrhu JUDr. J. L. o návrhu spojeném s ústavní stížností (I.

ÚS 134/94), na základě § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, a požadujícím zrušení toho ustanovení zákona ČNR 128/1990

Sb., o advokacii, jež je v § 3 odst. 1 písm. b) a § 30 písm. b)

vyjádřeno slovy: "na právnické fakultě", takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 10. 9. 1994 podal navrhovatel, zastoupený dr. P. R.

Ústavnímu soudu ústavní stížnost, směřující proti rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 12

C 519/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne

9. 6. 1994, čj. 22 Co 223/94-21. Těmito rozsudky byla zamítnuta

jeho žaloba proti České advokátní komoře, kterou se domáhal

zapsání do seznamu advokátních koncipientů ČAK v Praze. Rozsudky

obou soudů zamítly jeho žalobu a uznaly právem názor České

advokátní komory, že dle § 3 odst. 1 písm. b) a dle § 30 písm. b)

zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii lze zapsat do seznamu

advokátů, resp. advokátních koncipientů, pouze osoby, jež

nezískaly vysokoškolské vzdělání jinde, než na právnické fakultě

vysoké školy se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice

(nyní České, resp. Slovenské republice).

Protože navrhovatel je absolventem Vysoké školy Sboru národní

bezpečnosti, který též složil rigorózní zkoušku na právnické

fakultě a má titul JUDr., má za to, že jde o diskriminaci, která

má svůj základ ve výše uvedené formulaci § 3 a § 30 zákona ČNR č.

128/1990 Sb., o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání "na

právnické fakultě". Navrhovatel uplatnil názor, že citované

ustanovení zákona, vyjádřené slovy "na právnické fakultě", jsou

protiústavní, již v odvolacím řízení. Městský soud však tehdy

nedospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu

s ústavním zákonem, a proto nepoužil ustanovení čl. 95 odst. 2

Ústavy, aby věc předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Proto spojil navrhovatel svou ústavní stížnost ve smyslu §

74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s návrhem na zrušení

tohoto ustanovení pro rozpor s čl. 3 a 4 Ústavy a čl. 1, čl. 3

odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Jde o ustanovení,

která prohlašují Listinu základních práv a svobod za součást

právního pořádku, stanoví, že základní práva a svobody jsou pod

ochranou soudní moci, upravují princip rovnosti v právech

a zakazují diskriminaci. Protiústavnost spatřuje navrhovatel

zejména též v porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení

základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,

které splňují stanovené podmínky. Uvádí případ osoby, která se

stejným vzděláním jako on sám se mohla stát advokátem.

Svůj názor pak stěžovatel formuloval do návrhu na zrušení

slov "na právnické fakultě", a to jak v § 3 tak i v § 30 zákona

ČNR č. 128/1990 Sb.

II.

Vzhledem k tomu přerušil senát Ústavního soudu na základě §

78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu řízení

o ústavní stížnosti JUDr. J. L. a návrh na zrušení právního

předpisu postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy.

Na výzvu soudce zpravodaje zaslal k návrhu JUDr. L. předseda

Poslanecké sněmovny vyjádření Parlamentu České republiky. V tomto

sdělení se uvádí, že zákon ČNR č. 128/1990 Sb. byl řádným způsobem

schválen a vyhlášen a je také obsahově plně v souladu s Ústavou

a Listinou základních práv a svobod. Ustanovení zákona

o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání na právnické

fakultě pro zápis do seznamu advokátních koncipientů je

jednoznačné a je přiměřené, že do seznamu advokátních koncipientů

lze zapsat pouze absolventy právnických fakult, nikoli jiných

vysokých škol, i když svým zaměřením zčásti, jak tomu bylo

u Vysoké školy SNB, poskytovaly vzdělání obdobné, jako na

právnické fakultě. Předseda Poslanecké sněmovny přitom poukazuje

též na stanovisko Nejvyššího soudu z 18. 1. 1995 (sp. zn.

Plsn/95), které neshledalo v rozhodnutí obou soudů žádné

pochybení.

III.

Ústavní soud poté, co zjistil, že požadavek vzdělání na

právnické fakultě pro činnost v advokacii je v zákoně ČNR č.

128/1990 Sb. jednoznačný a formálněprávně nenapadnutelný, zvážil,

zda vzdělání na fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB je,

či není také obsahově (tj. materiálněprávně) shodné se vzděláním

na právnické fakultě a zda nejde o nerovné hodnocení rovného,

neboť to by odporovalo myšlence materiálního právního státu.

Z hlediska stěžovatelem namítané paralely právnického

vzdělání na právnických fakultách a na Vysoké škole SNB je třeba

ozřejmit její genezi.

1) Již v průběhu 60. let sílily tendence ke zvýšení vzdělání

pracovníků v rezortu ministerstva vnitra. Požadavek vyšší

kvalifikace byl sice zprvu realizován různými kurzy právnických

fakult pro pracovníky tohoto rezortu, ve druhé polovině 60. let

však již i v rámci dálkového studia na právnické fakultě, svým

rozsahem a svými požadavky již blízkého nárokům na posluchače

řádného studia.

2) Tento proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému

vzdělání se však po ruské invazi v době tzv. "normalizace"

centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti, zřejmě

rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci

výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č.

107/1973 Sb. o zřízení Vysoké školy SNB se stalo výrazem jiných,

resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky

v rezortu ministerstva vnitra, než těch, které mohly být

realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem.

Vysoká škola SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi

rezortní vysokou školou.

3) Její zřízení nebylo přitom chápáno jako náhrada právnické

fakulty, protože kromě absolventů Vysoké školy SNB a těch, kteří

z těch či oněch důvodů v rezortu ministerstva vnitra nepotřebovali

vysokoškolské, anebo dokonce vůbec žádné vzdělání, přicházeli do

tohoto rezortu i nadále též absolventi právnických fakult.

Absolvování právnické fakulty zůstalo potřebným předpokladem pro

taková pracovní místa v rezortu, jež svou povahou vyžadovala spíše

univerzální právnické vzdělání (např. v civilně-správním úseku).

4) Nově zřízená Vysoká škola SNB se naproti tomu stala

prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale

rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům, vyplývajícím

z poslání ministerstva vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání

odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že

získal na fakultě veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru

právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak

vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu

a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku

a veřejnou pořádkovou činnost VB, nikoli však na další právní

obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty

(zejména též obory občanského a hospodářského práva).

Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na

právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky,

jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež

se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud

nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent fakulty

veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB nejen formálně, ale ani

materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1,

písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb.

Ústavní soud se přitom opírá o obsahová zjištění, vyjádřená

ve stanovisku Nejvyššího soudu, pod sp. zn. Plsn 1/95, v němž se

uvádí zejména, že od vzniku Vysoké školy SNB až do jejího zrušení

byly zřízeny na této škole různé fakulty: fakulta veřejné

bezpečnosti, fakulta státní bezpečnosti, fakulta ochrany státních

hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou

fakultou, poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech

práva. Ze stanovených oborů na Vysoké škole SNB a z učebních plánů

této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání

v některých odvětvích práva, ale její zaměření bylo odlišné od

právnických fakult a odpovídalo specifickým požadavkům na výuku

tehdejších příslušníků bývalého Sboru národní bezpečnosti.

5) Ani skutečnost, že navrhovatel později složil rigorózní

zkoušku a získal titul doktora práv, nemůže nahradit právnické

vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní zkouška se

provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálně-právní

povahu. Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách

nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné

rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce

1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou

směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hospodářského apod.

Na rozdíl od absolventa Vysoké školy SNB však již předtím musel

absolvovat právnické studium ve všech jeho oborech a vykonat

všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný

předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám

doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy

SNB ve srovnatelné míře splněn není.

6) Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení

čl. 3 a 4 Ústavy, jež stanoví, že Listina základních práv a svobod

je součástí ústavního pořádku České republiky a že základní práva

a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Argument o diskriminaci

nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost

cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na

studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult. Na tom

nic nemění ani jednotlivé případy, které navrhovatel uvedl během

jednání. Předmětem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je totiž

obecné zjištění, zda slova "na právnické fakultě" v zákoně

o advokacii jsou či nejsou v souladu s ústavními zákony.

Zákonodárce v § 43 zákona ČNR č. 128/1990 Sb. stanovil, že

advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již

členy krajských sdružení advokátů a Městského sdružení advokátů

v Praze, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti. Ani tím však

nebyl porušen princip rovnosti (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod), neboť jde o opatření přípustné v zájmu

právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což

odpovídá principům právního státu.

Návrh na zrušení slov "na právnické fakultě" v § 3 odst. 1

písm. b) a v § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb. by kromě

toho vytvořil stav, který by připouštěl jako předpoklad pro výkon

advokacie pouze obecně "vysokoškolské vzdělání", aniž by vůbec

specifikoval právnickou povahu tohoto vzdělání.

Na základě uvedených úvah nemohl Ústavní soud, než dospět

k závěru návrh na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b)

a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii, jež je

vyjádřena slovy: "na právnické fakultě", zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání

přípustné.

V Brně dne 13. září 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru