Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 7/2000Nález ÚS ze dne 04.07.2000Navrácení majetku Československému červenému kříži - podmínky pro přechod vlastnického práva

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/19 SbNU 45
Paralelní citace (Sbírka zákonů)261/2000 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.7.2000
Datum vyhlášení04.07.2000
Datum podání22.12.1999
Napadený akt

zákon; 126/1992; o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži; bod 10. části I. přílohy

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

126/1992 Sb., § 6 odst.1, § 6 odst.2

172/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c

261/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 7/2000 ze dne 4. 7. 2000

261/2000 Sb.

N 106/19 SbNU 45

Navrácení majetku Československému červenému kříži - podmínky pro přechod vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v plénu o návrhu na zrušení

bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně

znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži,

podaném stěžovatelem městem Plzeň, zastoupeným advokátem JUDr. J.

S., spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, takto:

Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č.

126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže

a o Československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy

nazvané "Přehled nemovitého majetku, který se vrací

Československému červenému kříži", zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 3. 1999, sp.

zn. 14 C 251/98, zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému

červenému kříži, aby bylo určeno, že vlastníkem domu v Plzni,

a pozemku v k.ú. Plzeň - město (dříve č. 4971) je stěžovatel.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že

podaný návrh měl povahu určovací žaloby. V daném případě soud

shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť

stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru

nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán

Český červený kříž. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona

č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České

republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý

přešlo právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle

ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí

Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat

v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném

v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni

účinnosti citovaného zákona (tzn. ke dni 1. 7. 1992) prohlášen za

vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto

zákona je pod položkou č. 10 jako vlastník předmětných nemovitostí

uveden Československý červený kříž.

Došlo prý tedy k situaci, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil

za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb.

za něj prohlásil Československý červený kříž. Proto okresní soud

vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je

vlastníkem uvedených nemovitostí Český červený kříž a poněvadž se

stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální zápis

skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů považoval

okresní soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná

nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy přednost),

a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít

vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl

okresní soud k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je

odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh zamítl.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni citovaný

rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla

zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp.

100 v Plzni, Pobřežní č. 15 (dále jen "předmětný dům"), potvrdil

a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále

jen "předmětný pozemek") rozsudek změnil tak, že stěžovatel je

vlastníkem tohoto pozemku.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud prohlásil za

nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce

1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní

smlouvy, uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní

smlouva se mohla týkat toliko předmětného pozemku. O tom, že

stěžovatel vlastnil předmětný pozemek, ostatně svědčí i výpis

z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením Městského zastupitelstva

v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého

a bezplatného užívání Československému červenému kříži.

Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek

Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem,

neboť podle zásady "superficies solo cedit" stavba sledovala

právní osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce

pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam".

Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku

- město Plzeň, které také Spolku Československého červeného kříže

vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou

nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné

i tvrzení stěžovatele, že se obě nemovitosti staly dnem účinnosti

zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. ke dni 24. 4. 1991) vlastnictvím

stěžovatele, což bylo následně uvedeno i v katastru nemovitostí.

Krajský soud dále dovodil, že po účinnosti zákona č.

126/1992 Sb. (1. 7. 1992) je nutno odlišit právní osud domu

a pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí Československému

červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2.

1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona.

Nemovitý majetek, uvedený v příloze, se prohlašuje ke dni

účinnosti zákona za vlastnictví Československého červeného kříže.

Protože v této příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný

dům a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího

soudu k platnému nabytí vlastnického práva pro Československý

červený kříž a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví

respektovat. V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice

nebyl vlastníkem budovy, která přešla do vlastnictví města, "avšak

věc takto přešla se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto

majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat oprávněnému

restituentovi nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí

zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č.

172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud nalézací.

V této části návrhu proto krajský soud rozsudek okresního soudu

potvrdil.

Ohledně pozemku č. p. 10248 však krajský soud dospěl

k závěru, že tento pozemek ve vlastnictví Československého

červeného kříže nebyl a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze

zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb., "ať již z jakýchkoliv

důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik vlastnického práva

Československému červenému kříži k němu proto nelze dovodit. Zápis

v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto

rozsahu tedy krajský soud stěžovatelovu návrhu vyhověl.

II.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku

stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva,

vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. Kromě toho

namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960

Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb.,

o Československé federaci.

Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle

ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude

Československému červenému kříži vydán majetek státem, a to ten

majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12.

1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se

domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý červený kříž

může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního

splnění všech zákonných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek

státu, který byl Československému červenému kříži odňat

v rozhodném období a že tento majetek spadá do okruhu věcí

taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné

uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý proto nemá za následek

přechod vlastnického práva k předmětnému domu na Československý

červený kříž.

Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých

křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se

proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových

křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při

přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací,

neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden

československý stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni

účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem této nemovitosti

stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena

stavební parcela, která svým číselným označením není totožná

s pozemkem, na němž předmětný dům stojí a ani s tímto domem nijak

nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje

oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č.

126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn

účel § 6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě

splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným

ustanovením."

Podle názoru stěžovatele je především nutno, aby předmětné

nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve

vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech

nemovitostí obsažených v citované zákonné příloze je jako jejich

vlastník stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl

předmětný dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což

potvrdil v napadeném rozsudku i krajský soud.

Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na

majetek, který byl Československému červenému kříži odňat

v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý

však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž

pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní

předchůdce odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze

právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu

právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže tedy

v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli

a nikoliv Československému červenému kříži a pokud by vlastnické

právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý

červený kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že "nikdo

nesmí požívat více práv, než mu náleží". S ohledem na nápravu

křivd by tedy Československému červenému kříži mohlo opětovně

vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu,

nikoliv však právo vlastnické.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví

označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, kterým se

potvrzuje citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město,

a zároveň zrušit část I., bod 10. přílohy zákona č. 126/1992 Sb.

(označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací

Československému červenému kříži"), neboť vlastnické právo

stěžovatele k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku

popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.

III.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností

podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu

10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako

"Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému

červenému kříži", a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném

rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud

Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10

přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na

zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona byl postoupen

plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy.

IV.

K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se podle

ustanovení § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyjádřila

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna PČR uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl

ve Federálním shromáždění předložen jako tisk č. 954 VI. volebního

období a jako vlastník a zároveň uživatel předmětného nemovitého

majetku byl (roz. v tomto zákonu) uveden "Čs. stát - Bytový podnik

města Plzně". V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo řečeno, že

předmětný dům byl postaven Spolkem Československého červeného

kříže Plzeň v roce 1933 a že vlastnické právo bylo

Československému červenému kříži odňato a přešlo na stát podle

zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích

ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Z ustanovení

§ 6 zákona č. 126/1992 Sb. prý vyplývá, že subjektem, na nějž

účinností tohoto zákona přechází vlastnické právo, je stát, aniž

by tím mohlo být předjímáno, kdo v době schválení zákona skutečně

byl oprávněným majitelem a kdo je jím dnes. Účastník řízení

(Poslanecká sněmovna) se shodně s navrhovatelem domnívá, že

k přechodu vlastnictví k nemovitostem na Československý červený

kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může dojít toliko za předpokladu

kumulativního splnění všech zákonem předepsaných podmínek, tzn. že

se musí jednat o majetek ve vlastnictví státu, který byl

Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, přičemž

tento majetek musí spadat do okruhu nemovitostí taxativně

uvedených v příloze tohoto zákona. Samotné uvedení nemovitosti

v zákonné příloze prý proto není dostatečným důvodem k přechodu

vlastnického práva, neboť "zákon objektivně nemůže vést

k přechodu vlastnického práva z jiné osoby, než ze státu, a nemůže

se tudíž jednat o vyvlastnění." Bod 10. části I. přílohy k cit.

zákonu proto nemůže být v rozporu s čl. 11 Listiny.

K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR Poslanecká

sněmovna konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá

v přiznání právní subjektivity územním samosprávným celkům.

Napadený bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně

toto právo městu Plzeň neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku

přechodu vlastnického práva k určitému souboru nemovitostí, nikoli

k odnětí práva vlastnit majetek obecně.

Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb.

přijat potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů

Federálního shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky,

předsedou FS a předsedou vlády ČSFR a následně byl řádně vyhlášen

ve Sbírce zákonů.

Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že

zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10.

části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy

platným ústavním pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že "je však

na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení

citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom

příslušné rozhodnutí."

V.

Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem

meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální

předpoklady přijetí napadeného zákona (ustanovení bodu 10. části

I. jeho přílohy).

Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném

případě byl dán důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem

ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení

s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené zákonné

ustanovení bylo v souzené věci obecnými soudy skutečně aplikováno,

tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem

ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě

byl citovaný zákon vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy ČR

a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho

vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho

obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení sp.

zn. Pl. ÚS 5/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

14, str. 309).

VI.

Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání

a rozhodnutí věci samé.

Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I.

přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého

majetku, který se vrací Československému červenému kříži", jež

zní: "Dům v Plzni, Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební

parcela č. 89, zapsané u SG Plzeň - město, list vlastnictví č.

10, č. ev. listu 9909, kat. území Plzeň - město. Vlastník: Čs.

stát - Bytový podnik města Plzně. Uživatel: Čs. stát - Bytový

podnik města Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení jednotlivých

nemovitostí v příloze k citovanému zákonu má význam toliko se

zřetelem na ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. Podle tohoto

ustanovení "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek,

který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989

v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý

majetek uvedený v příloze tohoto zákona se prohlašuje ke dni

nabytí účinnosti tohoto zákona za vlastnictví Československého

červeného kříže" (odst. 2). Z toho vyplývá, že účinností

citovaného zákona (tj. ke dni 1. 7. 1992) došlo k zákonnému

přechodu vlastnického práva (tedy ex lege) ze státu na

Československý červený kříž. Zároveň je zřejmé, že se citovaný

zákon mohl vztahovat toliko na ty nemovitosti, které v době

účinnosti tohoto zákona vlastnil stát. To lze dovozovat jednak

z dikce "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek."

v ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona, jednak i z obecné

právní zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má

sám. Je sice pravdou, že stát je - za podmínek stanovených

v článku 11 odst. 4 Listiny (tedy ve veřejném zájmu, na základě

zákona a za náhradu) - oprávněn majetek i vyvlastnit, nicméně

v daném případě je zřejmé, že účelem zákona č. 126/1992 Sb. nebylo

vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům (a tedy ani stěžovateli)

za účelem jejich přechodu do vlastnictví Československého

červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku, uvedeného

v příloze zákona, který byl Československému červenému kříži

v předmětném období odňat a který byl v době účinnosti zákona

majetkem státu.

Jak Ústavní soud z předmětného soudního spisu (sp. zn. 14

C 251/98) zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy

v odůvodnění výše citovaných rozhodnutí, předmětnou nemovitost

původně vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle

zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do

vlastnictví obcí jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992 (č.l. 11

soudního spisu). Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 10.

1993 (č.l. 20) dále vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako

vlastník předmětné nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.".

Ústavní soud tedy konstatuje, že původním vlastníkem předmětné

nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo

k ní opětovně nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu

některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí dne 24. 4. 1991,

avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo

k přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na

Československý červený kříž.

Smyslem ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení

v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži.

Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva

vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo

se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému

červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989

a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé,

že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový

majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.

Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, v části I., bodu 10.

přílohy zákona č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který

se vrátil Československému červenému kříži, uvedena předmětná

nemovitost, jejímž vlastníkem v době nabytí účinnosti citovaného

zákona nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo

o nemovitost, která byla v rozhodném období odňata

Československému červenému kříži, nýbrž městu Plzeň. Město Plzeň

- jak již bylo uvedeno - totiž předmětný dům vlastnilo již od

doby, kdy byl v roce 1933 postaven a Československý červený kříž

k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto

předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy

zákona č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadená část přílohy

zákona je ve zjevném rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 tohoto

předpisu.

Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratickým

právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká

republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především

materiálního právního státu. Ústava ČR akceptuje a respektuje

princip legality jako součást celkové koncepce právního státu,

neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad

a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu

smyslu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). V souzené věci však

Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení bodu 10. části I.

přílohy zákona č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se

samým principem legality; jedním ze základních předpokladů

fungování právního státu je totiž i existence vnitřního souladu

jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní

předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné

následky. V případě napadeného ustanovení je však zřejmé, že

uvedené principy materiálního i formálního právního státu splněny

nejsou. Jestliže totiž podle ustanovení § 6 odst. 1 citovaného

zákona stát navrátí Československému červenému kříži majetek,

který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném

v příloze tohoto zákona a zároveň napadený bod 10. části I.

uvedené přílohy zmiňuje nemovitost, která v době nabytí účinnosti

zákona č. 126/1992 Sb. již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla

Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata,

jedná se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může

vést) k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné

předvídatelnosti jeho následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že

protiústavnost napadeného ustanovení, které je v rozporu s čl. 1

Ústavy ČR, nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním

výkladem, který za daných okolností možný není.

Ústavní soud dále dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve

svých důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, které

chrání vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě

zákona a za náhradu. V daném případě státní moc vlastnické právo

stěžovatele porušila, a to cestou zákona, neboť do jeho

vlastnického práva protiústavně zasáhla, aniž by mu za tento zásah

přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to stěžovatel výslovně

nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení článku 8

a článku 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval

princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním

případě právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat

ochrany vlastnického práva.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat

námitky stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného

ustanovení zákona č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7 a s čl.

86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7 ústavního

zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. To proto, že

citované právní předpisy přestaly být podle čl. 112 odst. 2 Ústavy

ČR č. 1/1993 Sb. součástí právního řádu České republiky tím, že je

platná Ústava České republiky dnem 1. ledna 1993 výslovně zrušila.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl tak, že dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992

Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém

červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané "Přehled

nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému

kříži", zrušuje.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. července 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru