Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 6/97 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.1998Vztah rehabilitačních zákonů

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/10 SbNU 351
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.6.97.1
Datum podání04.04.1997
Napadený akt

zákon; 119/1990; o soudní rehabilitaci; § 2/1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2 odst.1, § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 19 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 6/97 ze dne 20. 1. 1998

U 5/10 SbNU 351

Vztah rehabilitačních zákonů

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. ledna 1998 sp. zn. P1. ÚS 6/97 ve věci předložené Okresním soudem v Pardubicích.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.

Takový návrh týkající se sporu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 175/95 byl podán Ústavnímu soudu s odůvodněním, že je spatřován rozpor hlavy druhé části třetí zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně ustanovení § 19 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, definujícího osoby oprávněné, a ustanovení § 20 odst. 1 v části definují povinné osoby jako osoby fyzické a odst. 2 ukládajícího povinnost povinným osobám (fyzickým) věc podle citovaného ustanovení vydat, s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tato ustanovení neumožňují soudu zkoumat, zda povinné fyzické osoby nabyly či nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tj. se zvýhodněním či bez zvýhodnění, a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona s Listinou tehdy, pokud povinné osoby věc nabyly po právu.

Důvody tohoto nesouladu jsou shledávány v tom, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. definuje oprávněné osoby jako osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. , osoudní rehabilitaci (za splnění stanovených podmínek v odst. 1 v druhé části věty), neboť tyto osoby podle zákona č. 119/1990 Sb. , konkrétně dle ustanovení § 2 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů, nikdy neztratily vlastnické právo k věcem. Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. definuje osoby povinné, a to též jako osoby fyzické, podle § 4 odst. 2 uvedeného zákona , pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím; v odst. 2 cit. ustanovení § 20 je odkaz na ta ustanovení zákona, za kterých jsou osoby povinné povinny věc vydat, tj. na § 5 , 7 až 12 . Soud proto ze zákona nemůže zkoumat, zda povinné fyzické osoby nabyly či nenabyly věc kupní smlouvou uzavřenou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tj. zejména zda byly či nebyly zvýhodněny, a právě absence takového ustanovení vede k nesouladu zákona s Listinou v těch případech, kdy povinné osoby věc řádně koupily dle tehdy platných předpisů. Je tedy mít za to, že právě pro osoby povinné, tj. žalované, které věc nabyly v souladu s tehdy platnými právními předpisy, by vydání "jejich" věci bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny , neboť se staly jejími vlastníky v dobré víře. Právě za těchto podmínek, tj. kdy povinné fyzické osoby věc získaly po právu, by se obnova vlastnických práv oprávněných osob ke konfiskovanému majetku neměla dít automaticky, ale pouze způsobem předvídaným v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jen tímto způsobem lze zabránit vzniku dalších křivd, tentokrát vůči osobám, které se na nezákonnosti v době nesvobody nepodílely.

Soudce zpravodaj na základě předloženého podání a jeho doplnění nejprve konstatoval, že odpovídá svým účelem a smyslem tomu, k čemu je každý soud podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. oprávněn a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy dokonce povinen, když dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Soudce zpravodaj si byl vědom toho, že návrh je především konstatováním nesouladu mezi některými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 119/1990 Sb. a neobsahuje návrh na zrušení konkrétních zákonných ustanovení. Nevyžádal si však další doplnění podání, protože tento vztah obou zákonů je Ústavnímu soudu dobře znám a bylo o něm v řadě případů již rozhodováno, v poslední době nálezem z 29. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 67/97 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, č. 130, str. 179 a násl.), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že rozpor obou těchto zákonů je rozporem jen zdánlivým. Na ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nelze pohlížet, jako by neexistovalo, ale zároveň ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem.

Vzhledem k uvedenému nepokládalsoudce zpravodaj podání za návrh na zrušení konkrétního zákonného ustanovení a pro řešení námitky nesouladu mezi oběma zákony v tomto případě neshledal, že by Ústavní soud byl příslušný ( § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. ).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru