Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 6/96Nález ÚS ze dne 05.11.1996Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoKlokočka Vladimír
Paul Vladimír
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkOsvojení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/6 SbNU 313
Paralelní citace (Sbírka zákonů)295/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.6.96
Datum podání28.03.1996
Napadený akt

zákon; 94/1963; o rodině; § 65/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 9 odst.1

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 3 odst.3, čl. 32 odst.1, čl. 3 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

295/1996 Sb.

94/1993 Sb., § 65 odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 6/96 ze dne 5. 11. 1996

295/1996 Sb.

N 113/6 SbNU 313

Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu

o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č.

94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního

jednání, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona

č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb.

a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině").

Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr.

I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4.

1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletilé

M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině

je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1

v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované ve

Sbírce zákonů pod č. 104/1991), a proto se rozhodl pro postup

podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 64 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb. Svým usnesením ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 16 Co

473/94, odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na

zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve

znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb.

V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu

konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje

osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst.

2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním

předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.-

v kontextu s Deklarací práv dítěte, publikovanou ve Sbírce zákonů

pod č. 104/1991. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek

1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost

a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též

obecně rovnocenná ochrana těchto práv je stěžejním principem

právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned

v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy. Tento

princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen

pouze právní normou téže právní síly, vytvořené na základě týchž

pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst.

1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2

zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále

v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená

ochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením shora

uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně

koresponduje, neboť je odůvodněna Listinou (čl. 32 odst. 1 věta

druhá) a jednak též Deklarací práv dítěte. Meze této ochrany jsou

též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že

se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že

tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro

svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové

koncepce Deklarace práv dítěte) je nutno dovodit, že se jedná

o ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo,

přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit, proti

svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí

- např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7

Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu

projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování

(čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl.19 Deklarace),

právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl.

38 Deklarace) a podobně. Těmito mezemi je vymezena zvláštnost

ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto

mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů)

aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom,

že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv

všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde

výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných

v Deklaraci práv dítěte, je již v rozporu s principem rovných práv

pro všechny občany. K tomuto navrhovatel dodává, že čl. 21

Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti

zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze

dítěte na osvojení.

Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo

nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru

navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není

zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která

je dána Deklarací práv dítěte, a proto je v rozporu s principem

rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tímto, jak

zdůrazňuje, neodpírá právo dítěte na osvojení, pouze zastává

stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako

výlučné právo nezletilého dítěte.

Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení

vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných

vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či

subjektivních důvodů, zpřetrhány a má za úkol chránit především

práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy,

odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého

jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem

ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinně

právních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů

např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů

právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti

navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy

institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon

svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze

nezletilé dítě, a tak jsou také stavěny podmínky pro osvojení, ale

vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip

vyjádřen kogentně, závěrem navrhuje buď zrušení uvedeného

ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické

vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušení

těchto slov v napadeném ustanovení, tak, aby nové ustanovení § 65

odst. 2 zákona o rodině znělo: "Osvojit lze nezletilého jen je-li

mu osvojení ku prospěchu".

II.

Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2

zákona č. 94/1963 Sb. nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí

novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. zákona

o rodině se znění napadeného ustanovení nedotkly.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud ČR návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna

1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č.

94/1963 Sb., o rodině, byl schválen potřebnou většinou poslanců

Národního shromáždění dne 4. 12. 1963, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že

Úmluva o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve své preambuli

stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě

pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky,

péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm.

V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní

ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo

trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém

vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na

zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje

takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním

zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho

osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou

všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze

nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde

o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které

zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní

podmínka byla naplněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem

pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto

institutu je v co největší možné míře vytvořit vztahy, které jsou

mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro

rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci

návrhu Krajského soudu v Brně, kde je uvedeno, že ustanovení § 65

odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší

právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., upozorňuje

vyjádření na skutečnost, že Listina, jako ústavní zákon

Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky,

byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § 1 odst. 1

bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní

předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou.

Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava České republiky nepřevzala

do pozitivní ústavní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila

tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti

ústavního pořádku. V závěru vyjádření se pak konstatuje, že

ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění

zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb., a nálezu Ústavního

soudu č. 72/1995 Sb., nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož

zákona vyjádřené slovy "a to" není v rozporu s ústavním pořádkem

České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká

republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá s tím, že je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení

zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.

III.

Navrhovatel odůvodňuje svůj návrh na zrušení ustanovení § 65

odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. l a 3 a čl.

1 Listiny v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte. V podstatě

zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je

koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené

ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem,

tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která

jde nad rámec Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny.

Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem

diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí

v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.

Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené

podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu

rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. l Listiny a zaručovanou

a konkretizovanou čl. 3 odst. l Listiny, podle něhož základní

práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy

pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,

národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo

etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl.

l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii

abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti,

v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají

na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění

neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod

č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech

je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu

k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem

libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno

jakékoliv právo.

Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na zrušení

ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli

celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem

osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava

institutu osvojení v zákoně o rodině normuje jak způsob vzniku

osvojení, tak i jeho právní následky. Pro účely rozhodování

Ústavního soudu o návrhu navrhovatele je významný samotný způsob

vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá

cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné

a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je

završen rozhodnutím soudu majícím konstitutivní účinky, k jehož

vydání však bez právně relevantního chování osvojitele nemůže

dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba

především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle

budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím

a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona

o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze k návrhu

budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela

vázán - během řízení disponuje.) Právě z tohoto důvodu je třeba

právo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právo

subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim

pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení

všech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohou

osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která

tvoří podstatu návrhu navrhovatele, totiž otázku, zda zákonodárce

neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu

potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné

právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob

zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde

o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti

protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně

existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami

dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní

rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak

zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném

ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či

stanovený libovolně, ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť

ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních

odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479

o.z., které u nepominutelných dědiců přiznává výhodnější postavení

potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní

právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu

mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní

odpovědnosti).

Pokud pak navrhovatel v odůvodnění svého návrhu poukazuje na

existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných

vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či

subjektivních důvodů zpřetrhány, a v této souvislosti odkazují

také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho

státu, případně v některých okolních státech, k tomu je třeba

uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu

osvojenců i na osoby zletilé, je pouze v pravomoci zákonodárce, do

jehož činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti

- a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného, v případě napadeného

ustanovení není - zasahovat nemůže.

Konečně na závěr je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny,

jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž by však svůj návrh

v tomto směru blíže zdůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být

způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv

a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá.

Z důvodů shora uvedených je Ústavní soud toho názoru, že

ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem

3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení

zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 1996

ODLIŠNÉ STANOVISKO

JUDr. V.K.

Nález a jeho odůvodnění vychází jednoznačně z takové

interpretace ustanovení § 65 odst. 2 cit. zákona, která vylučuje

osvojení jiných osob, než nezletilců. Z celkového kontextu zákona

a z formulace dotčeného ustanovení (slova: "a to") dovozuje, že

zákon výslovně omezuje možnost osvojení pouze na nezletilé osoby

a tímto určením vylučuje jakékoli jiné použití institutu osvojení,

zejména též osvojení osob, které nejsou v tomto ustanovení

výslovně uvedeny.

Návrh Krajského soudu v Brně na zrušení tohoto omezení

poukazuje na původ této právní úpravy, která má za úkol chránit

především práva nezletilého dítěte na zajištění řádné výchovy,

odpovídající výživy a na řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého

jedince. Poukazuje rovněž na to, že zákonná úprava opomíjí

skutečnost, že mohou existovat i důvody a zájem na osvojení také

zletilých osob a pomíjí rovněž, že osvojení zasahuje nejen do

rodinných vztahů, ale prostřednictvím nich i do vztahů

majetkoprávních, bytových a společenských.

Tuto úvahu nelze odbýt pouze poukazem na pozitivní omezení

institutu osvojení na nezletilce, protože právní redukce institutu

osvojení na osoby nezletilé je "eo ipso" rovněž radikálním zásahem

státu do osobního a rodinného života a jeho uspořádání ve vztahu

k osobám zletilým. Vycházíme-li z toho, že stát je založen na úctě

k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy ČR) a že státní moc

slouží občanům, je omezování lidské svobody ústavně odůvodnitelné

jen, jestliže takové omezení vykazuje zřetelný a dostatečně silný

veřejný zájem.

Vzhledem k ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, které potvrzuje právo každého na respektování

svého osobního a rodinného života a jež dává státu "právo

zasahovat jen v nezbytných případech veřejného zájmu", měl by být

v případě zákazu osvojení zletilých osob veřejný zájem na tomto

osvojení zcela zřetelně patrný. Tomu tak ve skutečnosti není.

Zákon o rodině vychází při úpravě osvojení primárně ze vztahu

rodičů a nezletilých dětí. Ve skutečnosti právě toto zdánlivé

"privilegium" obsahuje soustavu podmínek, jejichž splnění má

ochranu zájmů nezletilých zajistit, a to z toho důvodu, že jsou ve

věku, ve kterém nemohou sami ani právně jednat ani své vlastní

zájmy plně rozpoznat. Logika osvojení musí proto být chápána

opačně: úprava osvojení nezletilých není žádnou výsadou a žádným

privilegiem, ale je naopak omezením možnosti osvojení, vazbou na

splnění zvláštních podmínek a předpokladů a na součinnost státu.

Tato omezení jsou opodstatněná věkem osvojence. Naproti tomu

u osob zletilých lze logicky předpokládat, že podmínky osvojení

mohou být volnější, než u nezletilých dětí, protože jde o osoby,

které jsou schopny právně jednat a rozpoznat své zájmy. Přesto

však je logika zákona opačná. Místo volnější úpravy osvojení je

osvojení zletilých zakázáno. Tímto zákazem stát, aniž by šlo

o nezbytný případ veřejného zájmu, jedná v rozporu s principem

minimalizace státního zásahu do osobního a rodinného života

a omezuje základní svobody člověka, které nejsou ani zákonodárci

k volné dispozici.

V neposlední řadě je třeba vidět i to, že dosavadní právní

úpravou se Česká republika zřetelně liší od většiny ostatních

evropských států, které vesměs osvojení zletilých připouštějí, což

není okolnost zanedbatelná z hlediska příprav vstupu do Evropské

unie.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je návrh Krajského soudu

v Brně na to, aby nové ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině,

znělo "osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu"

odůvodněný a ústavně konformní.

V Brně 19. listopadu 1996

ODLIŠNÉ STANOVISKO

JUDr. V.P.

Toto odlišné stanovisko nejprve vyslovuje plný souhlas

s odlišným stanoviskem soudce JUDr. V.K. v uvedené věci. Považuje

však za nutné dále zdůraznit, že zamítnutí návrhu Krajského soudu

v Brně v předmětné záležitosti není ani správné ani logické. Jak

již vyplynulo z předchozího odlišného stanoviska, lze omezovat

lidskou svobodu jen tehdy, je-li na tom zřetelný a dostatečně

silný veřejný zájem a jsou-li dodrženy ostatní zákonné záruky.

Takový veřejný zájem zde však není, nelze jej zjistit ani

vykonstruovat. Naopak v tomto konkrétním projednávaném případě

vychází najevo, že k adopci mělo dojít v prvé řadě v zájmu

upevnění nové rodiny, která vznikla ze dvou rodin neúplných. Zde

je veřejný zájem již dostatečně patrný, je zcela opačného

zaměření, tj. nesměřoval by k omezení lidské svobody, a podpora

takových záměrů rodiny je dána již článkem II. základních zásad

zákona o rodině, když prohlašuje, že rodina založená manželstvím

je základním článkem společnosti, která chrání všestranně rodinné

vztahy. Toto ustanovení je ostatně konformní s čl. 23 Paktu

o občanských a politických právech a s čl. 10 Paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Nedostatek veřejného zájmu na zábraně adopce zletilých osob

se ostatně projevil i v dikci zákona o rodině v § 65 odst. 2:

"Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu",

která je interpretována jako nesouhlas zákonodárce s aplikací

institutu adopce i v případě osob zletilých, ačkoliv žádný zákaz

z ní i při laickém výkladu nevyplývá. Skutečnost, že zákon

samostatně neupravil osvojování nezletilých osob, rovněž nelze

pokládat za zákaz. Zákon o rodině nikde neuvádí, že adopce

zletilých je nepřípustná ani nepoužívá jiného výrazu, který by

zákaz činil nepochybným. A tak i zde je nutno vyjít z Listiny

základních práv a svobod, z jejího čl. 2 odst. 3, kde se uvádí, že

každý může činit, co není zákonem zakázáno. Interpretací, která

vedla k zamítnutí návrhu Krajského soudu v Brně, v tomto případě

byla porušena práva zletilých osob jako osvojenců či osvojitelů.

Jiný výklad, který se sice odchyluje od běžné praxe soudů, by

nebyl ani logický, protože adopce, nikoliv jako jednorázové

rozhodnutí, ale jako trvalá aplikace právního institutu, běžně

existuje (na území České republiky od r. 1811 do r. 1950)

a i zákon o rodině současně platný v § 73 odst. 2 počítá s tím, že

osvojenec dosáhne věku dospělosti, adopce tím okamžikem nezaniká

a zletilá osoba zůstává osobou adoptovanou. Potvrzuje tedy výše

uvedené stanovisko, že citovaný § 65 odst. 2 zákona o rodině nebyl

míněn jako zákaz. Ze zákona také nevyplývá, že adopce je výlučným

právem nezletilého dítěte na osvojení, nýbrž lze z něj nejvýše

dovodit, že adopce zletilých není upravena, ale není zakázána.

Rozhodně ani ze zákona ani z jeho výkladů neplyne, že by

potlačování adopce zletilých osob bylo v zájmu občanů, společnosti

či v jiném veřejném zájmu.

Ústavní soud měl tedy dostatek důvodů i podkladů, aby

zjistil, že v tomto případě je nutno odstranit protiústavní stav

a vyhovět návrhu Krajskéhosoudu v Brně ve věci osvojení zletilých

osob.

V Brně dne 26. 11. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru