Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 6/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam4
NavrhovatelSOUD - KS Brno
Dotčený orgánPOSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
VLÁDA / PŘEDSEDA VLÁDY
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:Pl.US.6.19.1
Datum podání28.05.2019
Napadený akt

zákon; 256/2004 Sb.; o podnikání na kapitálovém trhu; § 202/7, § 202a/3

Ostatní dotčené předpisy

256/2004 Sb., § 202 odst.7, § 202a odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 6/19 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 202 odst. 7 a § 202a odst. 3 (v návrhu chybně označen odst. 4) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace obsahu návrhu a průběhu řízení

1. Návrhem ze dne 22. května 2019, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. května 2019 a podaným na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se navrhovatel domáhá zrušení ustanovení § 202 odst. 7 a § 202a odst. 4 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZPKT").

2. Navrhovatel uvádí, že pod sp. zn. 9 Cm 243/2015 vede řízení o žalobě o zaplacení 20 680 Kč s příslušenstvím, kterou podala obchodní společnost Centrální depozitář cenných papírů, a.s., sídlem Rybná 14, Praha 1, proti obchodní společnosti A.I.A. - Association Incentive Architecture a.s. (jejíž aktuální obchodní firma zní "ARCHA 66 a.s." - pozn. ÚS), sídlem Markůvky 1368/10, Brno - Bystrc, a to z titulu pohledávky za žalovanou představující neuhrazené služby, které žalobkyně poskytla žalované na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o vedení evidence emise cenných papírů v centrální evidenci cenných papírů.

3. Ke skutkovému základu žaloby navrhovatel uvedl, že žalovaná je právnickou osobou založenou podle předpisů soukromého práva, která v době od svého vzniku (10. 1. 2001) do 13. 2. 2015 vydala k základnímu kapitálu ve výši 1 000 000 Kč 100 kusů akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 10 000 Kč v zaknihované podobě a bez možnosti veřejného obchodování. I když zákon o podnikání na kapitálovém trhu uložil žalobkyni povinnost k zahájení jednání o uzavření smlouvy, návrh na uzavření této smlouvy fakticky učinila žalovaná. Z obsahu smlouvy není dle navrhovatele zřejmé, zda ceník centrálního depozitáře platný k datu uzavření smlouvy byl součástí smlouvy a zda obsahoval úplatu za přeměnu zaknihovaného cenného papíru. Žalovaná neměla dle jeho názoru ani dodatečně možnost seznámit se s podmínkami, za nichž vznikl závazkový vztah, a zjistit, zda se v době vynuceného uzavření smlouvy vůbec jednalo o placenou službu. Navrhovatel k tomu dále doplnil, že akcionáři žalované rozhodli na valné hromadě svolané na 30. 1. 2015 za přítomnosti notáře o změně formy akcií. Žalovaná oznámila tuto skutečnost žalobkyni 18. 2. 2015, jež v návaznosti na to vystavila podklad pro placení bez uvedení věcného důvodu platby.

4. Navrhovatel má za to, že zákon o podnikání na kapitálovém trhu stanovil emitentům zaknihovaných cenných papírů povinnost uzavřít s centrálním depozitářem smlouvu podle § 94 odst. 9 ZPKT pro každou emisi zaknihovaných cenných papírů. Tuto smlouvu byl emitent povinen uzavřít nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy začne centrální depozitář vykonávat svou činnost podle tohoto zákona. V případě, že emitent v této lhůtě neuzavřel smlouvu, nebyl centrální depozitář povinen emitentovi vydat výpis z evidence emise ani provést na jeho příkaz zápis do evidence emise. Navrhovatel se domnívá, že závazek takto vnucený emitentovi předpisem veřejného práva za situace, kdy zákon blíže neurčuje, co je nebo není službou podle ZPKT, a ani nestanoví maximální ceny zohledňující účelně vynaložené náklady a přiměřený zisk poskytovatele služeb, je v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím rovnost práv. Na tento deficit je dle názoru navrhovatele nutno pohlížet rovněž skrze skutečnost, že žalobkyně má jako centrální depozitář monopolní postavení. Tuto svoji argumentaci v návrhu dále rozvedl a konkretizoval.

II.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

5. Ústavní soud podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna" a "Senát") jako účastníkům řízení, jakož i vládě České republiky (dále jen "vláda") a Veřejné ochránkyni práv, jež jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.

6. Za Poslaneckou sněmovnu zaslal vyjádření její předseda, který uvedl, že návrh zákona, jímž byl do § 202 ZPKT vložen odstavec 7, byl předložen vládou. V té souvislosti popsal průběh schvalování zákona a uvedl, že norma byla přijata a vyhlášena na základě řádného postupu s tím, že je věcí Ústavního soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti napadeného ustanovení a aby rozhodl o návrhu na jeho zrušení. K namítané protiústavnosti ustanovení § 202a odstavec 4 ZPKT předseda Poslanecké sněmovny zmínil, že § 202a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, odstavec 4 neobsahuje a nikdy neobsahoval.

7. Za Senát se vyjádřil jeho předseda, který popsal průběh schvalování zákona, jímž byl do § 202 ZPKT vložen odstavec 7, i novelizace § 202 odst. 7 ZPKT provedené zákonem č. 56/2006 Sb., v jejímž důsledku došlo pouze ke změně odkazu obsaženého v daném ustanovení (v původním znění bylo odkazováno na § 111 odst. 1 ZPKT, v novelizovaném znění již na § 94 odst. 9 téhož předpisu). K návrhu na zrušení § 202a odst. 4 ZPKT předseda Senátu uvedl, že toto ustanovení nikdy nebylo a není součástí českého právního řádu. Spolu s tím uvedl přehled dosavadních novelizací § 202a ZPKT. Závěrem vyjádřil své přesvědčení, že Senát při projednávání uvedených zákonů postupoval ústavně předepsaným způsobem, přičemž je plně na Ústavním soudu, aby návrh posoudil a rozhodl.

8. Vláda usnesením č. 547 ze dne 30. července 2019 schválila vstup do řízení, přijala vyjádření k návrhu, zmocnila místopředsedkyni vlády a ministryni financí zastupováním vlády v řízení a rovněž pověřila ministryni spravedlnosti, aby ve spolupráci s ministryní financí vypracovala podrobné vyjádření vlády k předmětnému návrhu. Ve svém vyjádření vláda uvedla, že soud není aktivně legitimován k podání tohoto návrhu na zrušení části právního předpisu. Vláda má za to, že byť navrhovatel v petitu svého návrhu uvádí ustanovení § 202a odst. 4 ZPKT, které není a nikdy nebylo součástí tohoto zákona, je zřejmé, že návrh ve skutečnosti cílí na ustanovení § 202a odst. 3 ZPKT. Toto ustanovení dle názoru vlády ovšem nemá žádnou souvislost s předmětem sporu vedeného před navrhovatelem, neboť upravuje vztah mezi centrálním depozitářem a vlastníky cenných papírů, nikoli vztah mezi centrálním depozitářem a emitenty cenných papírů, o který jde v projednávaném případě.

9. Aktivní legitimaci navrhovatele neshledává vláda ani v případě návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 7 ZPKT. Vláda je toho názoru, že zrušení § 202 odst. 7 ZPKT Ústavním soudem, a to s účinky ex nunc, nemá vliv na platnost uzavřené smlouvy, a tedy pro tento případ nemůže být určující otázka, zda žalovaná měla či neměla povinnost uzavřít smlouvu. I kdyby totiž neměla povinnost smlouvu uzavřít, je nesporné, že smlouvu uzavřela, čímž závazkový vztah mezi ní a centrálním depozitářem vznikl. Pro tento případ je dle mínění vlády rozhodující otázka, co bylo obsahem smlouvy, zda byl sjednaný i platný ceník služeb a případně sjednaný i postup při změně ceníku služeb žalobkyně. Předmětná věc tedy nespočívá ani na aplikaci ustanovení § 202 odst. 7 ZPKT.

10. Pro případ, že Ústavní soud shledá aktivní legitimaci navrhovatele, vláda navrhla, aby Ústavní soud návrh jako nedůvodný zamítl.

11. Veřejná ochránkyně práv sdělila, že ve smyslu § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevstoupí do řízení jako vedlejší účastník.

12. K návrhu zaslaly svá vyjádření rovněž Ministerstvo financí a Česká národní banka. Protože se Ministerstvo financí rozhodující měrou podílelo na vyjádření vlády, odkázala ministryně financí v podrobnostech na toto vyjádření. Česká národní banka ve svém vyjádření označila právní úpravu obsaženou v ustanovení § 202 odst. 7 a § 202a odst. 3 ZPKT za souladnou s ústavním pořádkem. Česká národní banka se domnívá, že je nezbytné přihlížet zejména k veřejnému zájmu na efektivním fungování kapitálového trhu, se kterým byla v rozhodné době spojena potřeba zajistit kontinuitu evidence zaknihovaných cenných papírů původně vedených ve Středisku cenných papírů. Smluvní přímus považuje Česká národní banka za obvyklé řešení situace, kdy je třeba moderovat střet soukromoprávních vztahů a ochrany veřejného zájmu. Práva a oprávněné zájmy dotčených osob (nejen emitentů zaknihovaných cenných papírů, ale i jejich akcionářů, zástavních věřitelů s právem k těmto akciím a dále soudů a dalších orgánů, které čerpají údaje z evidence zaknihovaných cenných papírů) jsou dle České národní banky dostatečně chráněny a smluvní přímus nelze považovat za neodůvodněný nebo nepřiměřeně zatěžující. Tyto své úvahy Česká národní banka ve svém vyjádření podrobně rozvedla.

III.

Posouzení aktivní legitimace navrhovatele

13. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen zkoumat, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu na přezkum ústavnosti konkrétních ustanovení zákona je podle čl. 95 odstavce 2 Ústavy, potažmo § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dána jen tehdy, dospěje-li soud k závěru, že zákon (popř. jeho část), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho částí se odvíjí od předmětu sporu a právní kvalifikace. Soud tedy může podat návrh na zrušení pouze takového zákona (nebo jeho dílčích ustanovení), který má přímo (bezprostředně) aplikovat při řešení aktuálního probíhajícího sporu. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, odvozená od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků, a jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že předpis má být použit [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; č. 2/2008 Sb.) či usnesení sp. zn. Pl. ÚS 57/04, sp. zn. Pl. ÚS 12/08 aj., všechna rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz]. Jde tedy o zákon (jeho část), který překáží dosažení žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení v rozporu s ústavním pořádkem. Takový výklad je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10, N 10/72 SbNU 111, č. 44/2014 Sb.).

14. Ústavní soud proto nejprve zkoumal, zda tyto podmínky byly v daném případě naplněny, tj. zda navrhovatelem napadená ustanovení § 202 odst. 7 a § 202a odst. 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu mají být použita ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 243/2015, a zda tak existuje požadovaná souvislost s rozhodovací činností navrhujícího soudu. Dospěl přitom k závěru, že tyto podmínky z následujících důvodů splněny nejsou.

15. Pokud jde o ustanovení § 202a odst. 4 ZPKT uvedené v petitu návrhu, dlužno poznamenat, že se ze strany navrhovatele jedná o chybu v psaní, neboť takové ustanovení v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu schází a ani v minulosti nebylo jeho součástí. Z argumentace navrhovatele lze nicméně bez pochybností seznat, že má na mysli § 202a odst. 3 ZPKT, dle něhož centrální depozitář zabezpečuje služby uvedené v předchozích odstavcích za úplatu s tím, že má k zajištění svých splatných pohledávek vzniklých v souvislosti se zabezpečením těchto služeb zástavní právo k investičním nástrojům evidovaným na předmětném majetkovém účtu. Ústavní soud proto nevyzýval navrhovatele ke změně petitu a tuto skutečnost reflektoval v rozsahu své přezkumné činnosti.

16. Navrhovatel ve svých úvahách nad ustanovením § 202a odst. 3 ZPKT přehlédl, že celé ustanovení § 202a tohoto zákona se týká výhradně právních vztahů mezi vlastníky investičních nástrojů a centrálním depozitářem. V souzené věci je ovšem žalovaná v postavení emitenta zaknihovaných cenných papírů jako investičních nástrojů v prostředí kapitálového trhu, tj. v postavení toho, kdo vydal akcie v zaknihované podobě, ale nikoli v postavení jejich majitele. Jde o dva různé subjekty, které nelze zaměňovat a jimž v rámci fungování kapitálového trhu přísluší zcela odlišné role. Na vztahy mezi centrálním depozitářem a emitenty zaknihovaných cenných papírů se tudíž právní úprava obsažená v ustanovení § 202a ZPKT nepoužije.

17. Na tomto závěru nemění nic ani zabezpečení služby zápisu změny do evidence emise na základě požadavku emitenta podle § 202a odst. 2 písm. a) ZPKT, neboť i pro tuto službu platí, že je zde zabezpečena právě ve vztahu k účtům vlastníků investičních nástrojů, jak plyne ze samotné dikce návětí citovaného zákonného ustanovení. I tato služba jde proto v tomto ohledu na vrub těchto účtů, a nikoli na vrub emitenta. Ostatně ve prospěch tohoto výkladu svědčí i skutečnost, že k zajištění pohledávek vznikajících ze zabezpečení zmíněných služeb bylo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu zakotveno právo centrálního depozitáře k investičním nástrojům evidovaným na příslušném majetkovém účtu, což by v případě emitenta zaknihovaných cenných papírů nebyl efektivní zajišťovací institut, jelikož ten postihuje investiční nástroje jako majetkové hodnoty jejich vlastníka, kterým zde emitent není. Právě uvedené samozřejmě neznamená, že by vztahy mezi centrálním depozitářem a emitentem zaknihovaných cenných papírů měly bez dalšího bezúplatný charakter. Tyto vztahy se ovšem odehrávají zcela mimo rámec ustanovení § 202a ZPKT, konkrétně jejich zákonný základ představuje § 202 odst. 7 a § 94 odst. 6 ZPKT. V navrhovatelem souzené věci je tak aplikace ustanovení § 202a odst. 3 již z objektivního hlediska vyloučena.

18. Avšak ani napadené ustanovení § 202 odst. 7 ZPKT není v dané věci použitelné. Toto ustanovení ukládá emitentovi zaknihovaných cenných papírů povinnost uzavřít s centrálním depozitářem smlouvu podle § 94 odst. 9 téhož zákona pro každou emisi zaknihovaných cenných papírů. Odkaz na § 94 odst. 9 ZPKT je v platném znění tohoto předpisu vadný, protože § 94 nyní obsahuje pouze 7 odstavců, a to v důsledku novelizace provedené zákonem č. 303/2013 Sb., kterým mimo jiné došlo k přečíslování odstavců. Ve výsledku těchto změn se text původního ustanovení § 94 odst. 9 nachází v ustanovení § 94 odst. 6 téhož zákona. Takovou smlouvu je přitom emitent povinen uzavřít nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy začne centrální depozitář vykonávat svou činnost podle tohoto zákona. V případě, že emitent v této lhůtě neuzavře smlouvu, není centrální depozitář povinen emitentovi vydat výpis z evidence emise ani provést na jeho příkaz zápis do evidence emise.

19. Jak plyne z předmětného soudního spisu, v navrhovatelem souzené věci však k uzavření takové smlouvy již došlo. Žalovaná přitom ale nesporuje samotnou povinnost k uzavření smlouvy o evidenci emise ani možné následky, resp. sankce předvídané zákonem pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude smlouva s centrálním depozitářem uzavřena, tedy že jí byla smlouva (resp. právní vztah jako takový) "vnucena" právním předpisem. Žalovaná naopak zpochybnila (1) to, zda osoba podepsaná na smlouvě za žalobkyni byla oprávněna jejím jménem jednat, (2) platnost aktuálního ceníku ve vazbě na příslušné smluvní ustanovení upravující cenové, platební a fakturační podmínky, dále (3) to, že v případě oznámení žalované jako emitenta o přeměně akcií ze zaknihované na listinnou podobu šlo o objednávku služeb, (4) doručení jí vyúčtování včetně předžalobní výzvy a konečně i (5) absenci základních náležitostí žalobkyní předkládané faktury ve vazbě na smluvní ustanovení (viz vyjádření žalované ze dne 12. 7. 2018 na č. l. 62 soudního spisu).

20. Z právě řečeného vyplývá, že rozhodnutí ve věci spočívá ryze na skutkových zjištěních vztahujících se ke smluvnímu vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, z nichž do popředí vystupuje zejména otázka konkrétních cenových, platebních a fakturačních podmínek. Žádnou z těchto otázek napadené ustanovení § 202 odst. 7 ZPKT neřeší, neboť jeho obsah se vyčerpává stanovením obecné povinnosti uzavřít s centrálním depozitářem smlouvu o evidenci emise v požadované lhůtě a právních následků za její nedodržení. Tato povinnost se, jak bylo výše řečeno, v posuzované věci vyčerpala uzavřením smlouvy, které však nebylo ani jednou ze stran zpochybněno ve světle zákonné povinnosti k jejímu uzavření, nýbrž z jiných důvodů. Z logiky věci se spor netýká ani sankcí za neuzavření smlouvy, resp. není veden ani za centrálním depozitářem případně již realizované sankce za nevčasné uzavření smlouvy, jak předvídá napadené ustanovením § 202 odst. 7 ZPKT, neboť v postavení žalobkyně by s ohledem na charakter těchto právních následků musela být naopak žalovaná. Nadto strany nynějšího sporu nic takového ani netvrdí.

21. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená ustanovení nejsou ustanoveními zákona, jichž má být při řešení věci použito, a nelze tedy dovodit aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na jejich zrušení podle čl. 95 odstavce 2 Ústavy ve spojení s § 64 odstavcem 3 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a podle čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.) návrh odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru