Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 6/14 #2Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Jahoda proti ČR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Pracovní poměr
škoda/odpovědnost za škodu
dohoda/o hmotné odpovědnosti
PoznámkaVěc byla původně vedena pod sp. zn. II. ÚS 1916/08 a rozhodnuta usnesením z 11. 12. 2008; s ohledem na rozhodnutí ESLP Jahoda proti ČR z 26. 11. 2013 č. 28768/09: usnesením z 9. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 6/14 povolena obnova řízení, zrušeno usnesení sp. zn. II. ÚS 1916/08.
EcliECLI:CZ:US:2015:Pl.US.6.14.2
Datum podání07.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 119b

262/2006 Sb., § 172, § 176


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 6/14 ze dne 10. 3. 2015

Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Jahoda proti ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jahody, zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem, se sídlem Hlavní náměstí 46/4, 794 01 Krnov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005, č. j. 16 Co 17/2005-148, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2004, č. j. 26 C 228/99-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům).

2. Ústavní soud se ústavní stížností stěžovatele původně vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1916/08 opětovně zabýval poté, co usnesením ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. Pl. ÚS 6/14, povolil v dané věci obnovu řízení podle § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1916/08 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 228/99, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července 2004, č. j. 26 C 228/99-118) uložil žalovanému (stěžovateli), aby zaplatil žalobci (Dům dětí a mládeže Ostrava - Poruba) částku ve výši 59.226,60 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala jednak rozdíl mezi zálohou poskytnutou žalobcem na konání letního tábora pro děti ve výši 80.000 Kč a žalovaným řádně vyúčtovanými a žalobcem uznanými výdaji vynaloženými na konání tábora (částka 39.067,80 Kč), jednak náhradu škody z titulu obecné odpovědnosti za škodu (částka 20.158,80 Kč). Ve vztahu k první částce (odpovědnost za svěřené hodnoty) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný měl se zaměstnavatelem uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že řádně převzatou zálohu nevyúčtoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný je povinen podle § 176 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") nevyúčtovaný rozdíl, jako schodek na svěřených hodnotách, žalobci uhradit, když nebyly zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by se z této odpovědnosti vyvinil. Ve vztahu k obecné náhradě škody konstatoval, že žalovaný nerespektoval základní povinnost zaměstnance v pracovněprávním vztahu, zejména § 73 odst. 1 písm. a), c), d) zákoníku práce, že byl prokázán rozdíl mezi příjmy a výdaji a rovněž bylo zjištěno, že žalovaný měl rozhodně z pořádání předmětného tábora i příjmy na vlastní účet, když kromě jiného si neoprávněně v rozporu s písemnými dispozicemi i pokyny zaměstnavatele ponechal storno poplatek ze zaplacených částek ve výši 40%, čímž krátil svévolně příjmy. Soud prvního stupně tedy v této souvislosti uzavřel, že rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje škodu, kterou je žalovaný povinen žalobci ve smyslu § 172 zákoníku práce uhradit.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 16 Co 17/2005-148, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku ve výši 39.129,80 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu ohledně dalších 20.096,80 Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za schodek na svěřených hodnotách, a to ve výši 34.729,80 Kč. Vedle toho ještě dovodil, že žalovaný si neoprávněně ponechal tzv. storno poplatek ve výši 4.400 Kč, čímž vznikla žalobci škoda v uvedené výši, neboť tento poplatek musel vrátit účastníkům tábora. Na druhé straně odvolací soud konstatoval, že jiný případ ponechání si finančních prostředků ze strany žalovaného žalobce neprokázal, a proto žaloba na zaplacení částky 15.758,80 Kč, jakožto náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti, jakož i částky ve výši 4.338 Kč, která byla žalovaným uhrazena za jízdné (dopravu do místa konání tábora), není důvodná.

5. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č. j. 21 Cdo 2969/2007-216, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto jako nepřípustné, neboť námitky žalovaného nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání [výtky žalovaného nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), ale dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a ani tvrzená vada řízení podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (vydání rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného stavu) - i kdyby byla opodstatněná - nebyla bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy].

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou brojí toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu, namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit nejprve soud prvního stupně tím, že nedostatečným způsobem odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele. Podle stěžovatele soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že neměl možnost opatřit důkazy, které měl v držení žalobce. Soudu prvního stupně vytýká ignorování jeho požadavku na získání potřebných informací v situaci, kdy se nacházel v důkazní nouzi. Bylo zřejmé, že bez přiměřené aktivity soudu nebude stěžovatel schopen dosáhnout ochrany svých subjektivních zájmů. Akceptací odmítnutí důkazů soudem prvního stupně ze strany odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá, že nedostal možnost bezprostředně reagovat na jednotlivé důkazy a byl pouze odkázán na písemné vyjádření. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení stejného článku Listiny spatřuje stěžovatel i v tom, že řízení, které se vztahovalo ke skutkovému ději z roku 1997, bylo zahájeno v roce 1999 a skončilo až v roce 2008 rozhodnutím Nejvyššího soudu. Značný časový odstup velmi ztížil procesní obranu stěžovatele.

7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Soudům vytýká, že se zabývaly pouze doklady, které žalobce označil jako neuznatelné, ale vůbec neřešily ostatní doklady vydané nad rámec zálohy. Rovněž namítá, že byl nesprávně označen za osobu, která byla odpovědná za vyúčtování. Funkci hospodářského pracovníka vykonával Jan Vaníček, jehož výslech ovšem nebyl proveden. V té souvislosti popisuje praxi pořádání letních táborů a způsob hrazení nákladů spojených s pořádáním tábora. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že se zaměstnavatelem neměl podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti pro pořádání letních táborů a rozporuje důvody pro odmítnutí vyúčtovaných nákladů ze strany žalobce (jednalo se zejména o náklady na ubytování, stravování a cestovní náklady).

8. Stěžovatel konečně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně možnosti resp. nemožnosti uplatnění tzv. storno poplatků. Tento závěr měl soud učinit údajně na základě nepravdivého tvrzení žalobce. Na podporu svého tvrzení o nepravdivosti vyjádření žalobce pak stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu různé listinné důkazy, jejichž výčet ústavní stížnost obsahuje.

III.

9. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (viz např. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

10. Ústavní soud rovněž připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, či ve vyžádaném spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

11. V daném případě ústavní stížnost vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Tvrzení a argumentace stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovým a právním závěrem obecných soudů o jeho odpovědnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů (konkrétně z § 176, resp. § 172 zákoníku práce). Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak nepřípustně požaduje, aby přehodnotil skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro zjištění skutkového stavu věci, a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rovněž tak stěžovatel měl dostatečnou příležitost vyjádřit se k provedeným důkazům, čehož i náležitě využil. Výsledkem stěžovatelových námitek proti skutkovým zjištěním bylo měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k části žalobcem uplatněného nároku, který nebyl z pohledu odvolacího soudu dostatečně prokázán.

12. K dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném jednání nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. února 2012, N 41/64 SbNU 471). Ústavní soud nemůže rovněž přijmout stěžovatelem nabízené důkazy k prokázání jeho tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalobce, či jakkoliv se jimi zabývat. Ústavní soud, jak již bylo zmíněno výše, není nalézacím soudem a v žádném případě mu proto nepřísluší, aby sám potvrzoval či vyvracel na základě stěžovatelem překládaných důkazů skutkový stav zjištěný v průběhu řízení před obecnými soudy.

13. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry pak nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod přiléhavou a podrobnou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

14. Pokud stěžovatel namítal, že soudy nezohlednily to, že neměl možnost se dostat k důkazům, které měl v držení žalobce, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, k tomu Ústavní soud podotýká, že taková skutečnost se z obsahu spisu ani z odůvodnění rozhodnutí nepodává. Byl to naopak stěžovatel, který měl prokazovat tvrzení na svou obranu, a to důkazy (zejména účtenkami, či výpisem z účtu o zaslaných platbách), které měl sám k dispozici a mohl je tedy v řízení rovněž uplatnit. S ohledem na charakter sporného řízení nelze od soudu očekávat, že bude namísto účastníků řízení vyvíjet aktivitu směřující k prokázání či vyvracení určitých tvrzení. Navíc by se tak dělo v situaci, kdy z pohledu soudu byla tvrzení žalobce dostatečně prokázána jak listinnými, tak svědeckými výpověďmi. S uvedenými námitkami vůči způsobu vedení dokazování soudem prvního stupně se tak nelze ztotožnit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně vedl dokazování k tvrzení obou stran sporu, a bylo na stěžovateli, aby k prokázání svých tvrzení navrhoval a předkládal důkazy. Pokud se stěžovatel stran některých tvrzení ocitl v důkazní nouzi, a to i vlastní vinou, nelze tuto skutečnost přičítat pochybení soudu, ale spíše svědčí o liknavém přístupu stěžovatele k prokazování svých tvrzení.

15. Co se týče stěžovatelem tvrzených pochybení ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů, ani zde se Ústavní soud s námitkami stěžovatele neztotožňuje. Ústavní soud z vyžádaného spisu nezjistil, že by soud prvního stupně postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu je sice třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Avšak ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhne (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, N 49/2 SbNU 87). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětlil (viz odůvodnění rozsudku na č. l. 112 vyžádaného spisu; resp. str. 12 rozsudku), proč určité, stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, čímž z pohledu Ústavního soudu svoji povinnost vyplývající z práva na spravedlivý proces dostatečně splnil.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Pavel Rychetský, v. r.

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru