Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 6/02Nález ÚS ze dne 27.11.2002Postavení církví a náboženských společností - vztah státu a církve

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSKUPINA SENÁTORŮ
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Malenovský Jiří
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru
základní práva a svobody/... více
Věcný rejstříkcírkev/náboženská společnost
Stát
církevní majetek
registrace
mezinárodní smlouva
osoba/právnická
právní subjektivita
Občanské sdružení
organizační složka
PoznámkaModifikováno (zúženo) nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. října 2007.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/28 SbNU 295
Paralelní citace (Sbírka zákonů)4/2003 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.6.02
Datum vyhlášení27.11.2002
Datum podání13.02.2002
Napadený akt

zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)

zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech); § 6/1, § 6/2, § 11, § 16, § 20, § 21, § 22/1/d, § 26, § 27/4, § 27/5, § 28/4, § 28/5, § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob"

zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech); § 6/1, § 6/2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnické osoby", § 11/1/b, § 11/1/c, § 16/2, § 16/3, § 16/4, § 16/5, § 20/1/f, § 21/1/a, § 21/1/b, § 22/1/d, § 26/1/b, § 26/1/c, § 26/1/d, § 26/2, § 26/4, § 26/5, § 27/4, § 27/5, § 28/4, § 28/5, § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 15 odst.1, čl. 16 odst.1, čl. 16 odst.2, čl. 16 odst.4, čl. 20 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

3/2002 Sb., § 6 odst.2, § 21 odst.1 písm.b, § 27 odst.5, § 28 odst.5

3/2003 Sb.

83/1990 Sb., § 9a odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002

4/2003 Sb.

N 146/28 SbNU 295

Postavení církví a náboženských společností - vztah státu a církve

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v plénu, ve věci návrhu skupiny 21

senátorů na zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského

vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně

některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech),

nebo na zrušení některých ustanovení tohoto zákona, takto:

I. Ustanovení § 6 odst. 2, § 21 odst. 1 písm. b), § 27 odst. 5

věty druhé v části "a dosažený zisk smí být použít jen k naplnění

cílů činnosti církve a náboženské společnosti" a § 28 odst. 5

zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení

církví a náboženských společností a o změně některých zákonů

(zákon o církvích a náboženských společnostech), se dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů zrušují.

II. V ostatních částech se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 13. 2. 2002 návrh skupiny 21

senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení zákona č.

3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví

a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon

o církvích a náboženských společnostech) - (dále jen "zákon č.

3/2002 Sb."). Pokud by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl,

navrhuje skupina senátorů zrušení některých ustanovení zákona č.

3/2002 Sb., a to buď ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 11, § 16, §

20, § 21, § 22 odst. 1 písm. d), § 26, § 27 odst. 4 a 5, § 28

odst. 4 a 5 a § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických

osob" (tzv. zrušení v širším rozsahu), nebo - případně i bez

odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku - ustanovení § 6 odst.

1, § 6 odst. 2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šíření

náboženské víry jako právnické osoby", § 11 odst. 1 písm. b) a c),

§ 16 odst. 2 až 5, § 20 odst.1 písm. f), § 21 odst. 1 písm.

a) a b), § 22 odst. 1 písm. d), § 26 odst. 1 písm. b) až d), § 26

odst. 2, 4 a 5, § 27 odst. 4 a 5, § 28 odst. 4 a 5 a § 29 v části

"a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v užším

rozsahu). Navrhovatelé mají za to, že napadený zákon jako celek,

případně jeho jednotlivá ustanovení, jak byla uvedena, odporují

ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 9 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")

a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Úvodem navrhovatelé poukazují na to, že zákon č. 3/2002 Sb.

oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobody

náboženského vyznání a vnáší do soukromé sféry občanů nadbytečnou

státní ingerenci. Již ve fázi přípravy návrhu zákona se vyskytla

řada výhrad ze strany politických i církevních subjektů a ani

přijetí zákona v legislativním procesu neproběhlo hladce, neboť

byl zamítnut Senátem a po jeho opakovaném přijetí Poslaneckou

sněmovnou jej tomuto orgánu vrátil prezident republiky. Napadený

zákon v § 4 odst. 3 nepřesně parafrázuje čl. 16 odst. 1 Listiny,

odkaz na Listinu uvádí i v poznámce pod čarou a neposkytuje žádné

vacatio legis, ačkoliv značně mění povinnosti a oprávnění státní

správy, jakož i právní status řady subjektů. Touto změnou navíc

dochází k přerušení právní kontinuity, což může mít pro tyto

subjekty nepříznivé důsledky.

Navrhovatelé ve svém návrhu vycházejí z toho, že podle čl.

15 a 16 Listiny stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání

a zasahovat do ní, pokud její výkon neohrožuje práva druhých,

nýbrž ji musí pouze chránit, což představuje typický příklad

koncepce statutu negativu, kdy stát nemusí realizací těchto práv

aktivní činností napomáhat, nesmí však do ní zasahovat. Z toho

vyplývá, že právní nároky na církve a náboženské společnosti (dále

také jen "církve") může stát v zásadě klást jen tehdy, jestliže

zároveň církve a náboženské společnosti od státu něco dostávají.

Z tohoto pojetí však napadený zákon ne zcela vychází, protože

nerespektuje svébytné postavení církví, jež je odchylné od jiných

právnických osob soukromého práva, a to s ohledem na historické

důvody a celospolečenský význam církví a náboženských společnosti,

jejichž činnost nelze redukovat na jednání spojené s vyznáváním

určité víry, protože tyto instituce plní řadu dalších úkolů, které

jsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné z hlediska

státu a společnosti, a to i té její části stojící mimo ně. Proto

by podle navrhovatelů stát měl církvím a náboženským společnostem

přiznávat určité privilegované postavení, což však nečiní a naopak

je oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. Efektivní

činnost církví a náboženských společností vyžaduje různorodé

organizační formy, což pojetí neformálních sdružení vyznávajících

společnou víru nesplňuje. Podle názoru navrhovatelů by tyto

instituce měly mít právo vytvářet různé organizace s právní

subjektivitou, jak vyplývá z čl. 16 odst. 2 Listiny, podle kterého

si církve a náboženské společnosti mohou zřizovat církevní

instituce, které církevní právo vybavuje právní subjektivitou

podle svých pravidel a nikoliv podle pravidel stanovených státem.

Stát nemůže stanovovat, kdy vzniká právní subjektivita církví nebo

které církevní instituce mohou mít právní subjektivitu udělenou

jim církevními a náboženskými společnosti a které nikoliv.

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. však výslovně stanoví,

že se církevní právnické osoby stávají právnickou osobou

registrací podle tohoto zákona (nebo obdobně podle § 28 zákona č.

3/2002 Sb. fikcí, že byly zaregistrovány). I když se hovoří

o evidenci těchto právnických osob, ve skutečnosti se provádí

jejich registrace, neboť se zavádí rejstřík církevních právnických

osob. A už vůbec nelze podle navrhovatelů připustit, aby stát tyto

právnické osoby mohl zbavovat právní subjektivity, jak umožňuje

§ 26 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. Rovněž nelze souhlasit

s pravomocí našeho státu udělovat i v zahraničí řádně vzniklým

církvím právní subjektivitu, protože tato úprava je mnohem

přísnější než úprava podnikání zahraničních podnikatelů na území

České republiky. To pak ve svém důsledku vede k porušení čl. 16

odst. 2 Listiny, neboť zákon podmiňuje vznik církevních

právnických osob rozhodnutím státního orgánu, tedy omezuje

zmíněnou svobodu daleko nad ústavně přípustný rámec.

Skupina senátorů dále argumentuje tím, že z dikce a smyslu

čl. 16 Listiny je patrno, že svobodu církve a náboženské

společnosti vytvářet církevní instituce nelze redukovat jen na

zakládání institucí, které nedisponují právní subjektivitou, nýbrž

se vztahuje na instituce nadané způsobilostí k právním úkonům, což

vyplývá z poslání těchto institucí, jejichž význam je

neporovnatelný s významem běžných soukromoprávních sdružení.

Vzhledem k této skutečnosti je zarážející srovnání zákona

č.3/2002 Sb. se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve

znění pozdějších předpisů, který občanským sdružením - na rozdíl

od církví a církevních společností - umožňuje, aby zřizovala tzv.

organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby, jež disponují

vlastní právní subjektivitou, i když závislou na právní existenci

spolku. Ačkoliv čl. 16 odst. 4 Listiny umožňuje omezit církve

a církevní společnosti při vytváření církevních institucí, zákon

č. 3/2002 Sb. z ústavních kautel v tomto článku uvedených

nevychází, neboť pokud by právní vznik církevních institucí

nepodléhal evidenci (registraci), nemohla by tím být ohrožena

ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnost nebo

práva a svobody druhých. Z tohoto důvodu napadená úprava je

porušením zákazu svévole ze strany veřejné moci. Není tím

respektován princip sebeomezení státu při zásazích do svobody

vyznání, podle kterého musí být při omezení základních práv

a svobod šetřena jejich podstata a smysl a omezení nemohou být

zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4

odst. 4 Listiny).

Navrhovatelé rovněž napadají § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002

Sb., který omezuje církve a církevní společnosti zakládat církevní

právnické osoby jen za účelem organizace, vyznávání a šíření

náboženské víry, protože se touto úpravou nepamatuje na celou řadu

činností, jako je činnost charitativní, humanitární, zdravotnická,

atd., které tyto právnické osoby dosud vykonávaly. Omezením

rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze

společnosti. Za protiústavní považuje skupina senátorů i právní

úpravu obsaženou v § 26 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb., podle níž má

za závazky "církevní právnické osoby" ručit církev nebo náboženská

společnost, která jí navrhla k evidenci, neboť výrazně

znevýhodňuje vytváření těchto osob oproti zřizování právnických

osob podle obchodního zákoníku, jakož i zřizování odvozených

právnických osob občanských sdružení.

Navrhovatelé dále poukazují na § 27 odst. 4 a 5 zákona

č.3/2002 Sb., jenž omezuje autonomii církve a náboženské

společnosti, garantovanou čl. 16 odst. 2 Listiny. Kromě toho je

toto ustanovení vnitřně rozporné, neboť podle § 27 odst. 5 zákona

č. 3/2002 Sb. církve a náboženské společnosti mohou podnikat,

avšak zároveň se tímto ustanovením podnikání zamezuje, neboť

stanoví, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů

činnosti církve a náboženské společnosti. Veškerý odepisovaný

investiční majetek je možno pořizovat pouze ze zisku právnické

osoby, a proto aby mohla církev nabývat majetek k podnikání, musí

jej pořídit ze zisku. Nemůže tedy dále podnikat a pořizovat si

výrobní prostředky, když veškerý zisk je nucena používat

k naplnění svých cílů a nikoliv tedy k dalšímu podnikání.

Konečně skupina senátorů považuje za protiústavní i právní

úpravu § 11 zákona č. 3/2002 Sb., který podmiňuje přiznání

oprávnění k výkonu zvláštních práv církvi a náboženské společnosti

tím, že musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím osobám

a zveřejňuje výroční zprávy, což fakticky zavádí státní dohled nad

soukromým financováním církve a náboženské společnosti, a to

i v době, kdy nedostávají žádné státní příspěvky. Pokud jde o §

21 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 3/2002 Sb., který stanovuje

podmínky zrušení tohoto oprávnění, jestliže církve závažným

způsobem nebo opakovaně porušují závazky vůči státu či jiným

osobám nebo pokud nezveřejňují každoročně výroční zprávu,

navrhovatelé takovou úpravu považují za porušení principu

přiměřenosti,a to proto, že kvůli finančním dluhům stát sice může

omezit financování církve a náboženské společnosti, nemůže však

zakazovat výkon dalších práv (např. vyučovat náboženství, uzavírat

sňatky) či zrušit jejich právní subjektivitu. Kromě toho uvedená

úprava zakládá možnost libovůle v rozhodování příslušného orgánu,

neboť k zahájení řízení v těchto věcech postačuje tvrzení

správního orgánu o existenci nějakých závazků, aniž by došlo např.

k jejich pravomocnému přiznání soudem. Tato úprava diskriminuje

církve a církevní společnosti oproti podnikatelským subjektům

a občanským sdružením. Obdobné platí i pro ustanovení § 22 odst.

1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., podle něhož zahájí ministerstvo

řízení o zrušení registrace, pokud nebyly po dobu delší než 2 roky

ustanoveny orgány nebo těmto orgánům skončilo funkční období

a nedošlo k ustavení nových, protože obchodní nebo občanský

zákoník pro takovéto porušení žádnou sankci nepředpokládá. Na

základě uvedených důvodů skupina senátorů navrhuje zrušení celého

zákona č. 3/2002 Sb., a to vzhledem k jeho celkové koncepci

omezující práva garantovaná nadzákonnými normami a snižující

standard ochrany náboženské svobody proti předchozí úpravě. Pokud

by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, skupina senátorů navrhuje

zrušení inkriminovaných ustanovení zákona č.3/2002 Sb.

II.

Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné

procesní náležitosti a předpoklady, a nic nebrání projednání

a rozhodnutí věci samé. Proto podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon

č. 182/1993 Sb.") vyzval účastníky řízení - Poslaneckou sněmovnu

a Senát Parlamentu České republiky - aby se k tomuto návrhu

vyjádřili.

Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy ve svém

vyjádření uvedla, že jak lze dovodit z čl. 9 Úmluvy, čl. 15 odst.

1 a čl. 16 Listiny, stát nemůže jakkoliv zasahovat do vnitřního

přesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce. Stát však může

zákonným způsobem zasáhnout do projevu (tj. vnější formy) tohoto

přesvědčení či vyznání, pokud je prováděn v předepsané formě, tj.

bohoslužby, vyučování provádění náboženských úkonů a zachování

obřadů. Forma je vymezena taxativně a žádná jiná, jako např.

podnikání, charitativní činnost, zdravotnická činnost, však nemá

se svobodou přesvědčení a náboženského vyznání nic společného.

V rámci nezasahování a ochrany uvedené svobody je navíc stát

povinen mimo jiné chránit práva a svobody jiných. Z důvodu ochrany

vlastnického práva či práv z něho odvozených u subjektu, který

vstupuje do soukromoprávního vztahu, má mít takový subjekt možnost

vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má

způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto

způsobilost, jaký je její název, kde má sídlo a kdo je oprávněn za

právnickou osobu jednat. K tomu může dojít v případě právnických

osob, pokud jsou zákonnou formou registrovány. Lze tedy říci, že

požadavek registrace v ničem neomezuje veškerá práva spojená se

svobodou přesvědčení a náboženského vyznání, neboť je třeba

rozlišovat hranici mezi veřejným zájmem a sférou soukromoprávních

vztahů. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropské komise

pro lidská práva ze dne 2. 4. 1990 v obdobné věci (stížnost č.

13712/88 Serbisch-Griechisch-Orientali Kirchengemeinde zum

Heiligen Sava ve Vídni proti Rakousku).

K jednotlivým námitkám pak Poslanecká sněmovna uvedla, že

nelze obecně konstatovat, že napadený zákon stanovuje přísnější

úpravu než zákon předchozí, protože v řadě bodů tomu tak není.

Především však měřítkem pro srovnání může být pouze ústavní

pořádek, příp. mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy, a nikoliv

dřívější zákon. Tvrzení o privilegovaném postavení církví či

dokonce dovozování takového ústavního principu neodpovídá stavu de

lege lata, přičemž je nelze prosazovat cestou orgánu soudní

kontroly ústavnosti. Není rovněž vyloučeno, že by takovéto

postavení církví nebylo v souladu s ústavním pořádkem, zejména

s čl. 2 odst. 1 Listiny.

K námitce, že je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, pokud

zákon dává právo vybavovat církevní instituce právní

subjektivitou, podle Poslanecké sněmovny jde o nepochopení vztahu

českého právního řádu k právním předpisům jednotlivých církví.

Toto ustanovení není recepční normou, na jejímž základě se právní

řády církví stávají autonomní součástí právního řádu českého.

Církevní právní řády představují pouze interní předpisy církví,

které jsou z hlediska českého právního řádu pouze právními

skutečnostmi, které jsou jím respektovány v rozsahu s ním samotným

slučitelným. Z čl. 16 odst. 2 Listiny také vyplývá, že je zaměřen

na interní aktivity církví a náboženských společností, nikoliv na

aktivity zaměřené vně církví. Naopak z něho nelze dovozovat, že by

stát propůjčoval církvím a jejich institucím bezprostředně

postavení právnických osob. V souvislosti s tím Poslanecká

sněmovna zdůraznila, že orgány státu neměly a nemají při nabývání

postavení právnických osob sui generis žádnou pravomoc volného

uvážení, jedná se o režim registrační a nikoliv povolovací. Zákon

č.3/2002 Sb. vykazuje účinky pouze v rámci českého právního řádu,

nijak se netýká právní subjektivity církví podle církevních

předpisů, včetně právního řádu katolické církve jako subjektu

mezinárodního práva sui generis, či podle právních řádů cizích

států. Důvodem, proč české právo stanovuje podmínky, je zaručení

minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových

vztahů. Z tohoto důvodu nemohou církve samy vybavovat své

instituce právní subjektivitou v právním řádu státu, nýbrž to musí

učinit pouze právní řád. I když je myslitelný jiný model právní

úpravy, např. přiznání statutu veřejnoprávní korporace církvím či

recepce církevních norem do českého právního řádu, je věcí

zákonodárce jaký způsob úpravy zvolí.

Uvádějí-li navrhovatelé, že zákon č. 3/2002 Sb. znemožňuje

církvím a církevním institucím provozovat zdravotnická zařízení

a zařízení sociálních služeb, není tomu tak, neboť práva tohoto

druhu zákon vůbec neupravuje. Církve a církevní instituce, které

získaly postavení právnických osob, jsou považovány za korporace

soukromoprávní, pro něž platí zásada "dovoleno je vše, co není

zakázáno", a tak mohou uvedené činnosti realizovat za stejných

podmínek, jak jsou oprávněny jiné subjekty. Kromě toho výčet

činností registrovaných církví je podle § 6 odst. 3 zákona č.

3/2002 Sb. pouze demonstrativní.

Pokud jde o omezení či znemožnění podnikatelské činnosti

církví a církevních institucí, ustanovení § 27 odst. 4 zákona č.

3/2002 Sb. je rovněž demonstrativní, a tak církve mohou mít

i příjmy, které tam nejsou uvedeny. Ustanovení § 27 odst. 5 zákona

č.3/2002 Sb. sice stanovuje, že zisk z podnikání či jiné výdělečné

činnosti může být použit k naplnění cílů činnosti církve, což však

neznamená, že jej nelze použít k dalšímu podnikání, ale je třeba,

aby takto získané investice byly použity k naplňování cílů

činnosti církve. Ve vztahu k námitce, že zákon č.3/2002 Sb.

nepřímo - prostřednictvím § 11 a § 21 odst. 1 písm a) a b)

- zavádí státní dohled nad financováním církví, Poslanecká

sněmovna uvádí, že citovaná ustanovení se týkají přiznání

oprávnění k výkonu zvláštních práv, tj. k přiznání privilegovaného

postavení vůči ostatním církvím a na úkor státu, čemuž odpovídají

zvýšené požadavky kladené na přiznání takového statutu.

Poslanecká sněmovna dále uvádí, že čl. 18 Paktu a čl. 9

Úmluvy pojímají náboženskou svobodu jako právo individuální,

a proto není důvodu namítat jejich rozpor se zákonem č.3/2002 Sb.

tam, kde tento zákon upravuje práva církví jako kolektivních

entit. Kromě toho dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2002 Sb.

má být rozpor mezinárodní smlouvy se zákonem napříště řešen pouze

překážkou aplikace zákona, nikoliv právním důvodem pro jeho

zrušení. Na okraj tento účastník řízení připojuje, že návrhem je

napadán i zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví

a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů,

avšak tento zákon není navržen ke zrušení, a ani není uvedeno,

v čem jeho protiústavnost spočívá. Dále pokud se poukazuje na to,

že odkaz na Listinu se nachází v poznámce pod čarou zákona č.

3/2002 Sb., nemá tato poznámka normativní charakter a jejím

smyslem je zpřehlednění právního řádu. Pokud jde o namítanou

nepřesnost citace textu čl. 16 odst. 2 Listiny v § 4 odst. 3

zákona č. 3/2002 Sb., jedná se pouze o uvedení zjevné skutečnosti,

jež vyplývá z logiky věci.

Závěrem Poslanecká sněmovna upozorňuje na to, že v případě

zrušení zákona jako celku by opětovně začaly platit zrušené zákony

č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví

a náboženských společností, a č. 161/1992 Sb., o registraci církví

a náboženských společností, čímž by došlo k diskontinuitě

v registraci církví. V případě vyhovění některému z návrhů na

zrušení dílčích ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., by byl tento

zákon deformován až na hranici použitelnosti, což by znamenalo

rozpor s principem právního státu.

Senát se k návrhu skupiny senátorů vyjádřil prostřednictvím

svého předsedy. Uvedl, že při projednávání zákona ve výborech,

byla předmětná právní úprava kritizována zejména ze strany církví

a náboženských společností. Zástupci tzv. tradičních církví

zastávali názor, že dochází k omezení úrovně ochrany svobody

náboženského vyznání a práva rozhodovat o svých vnitřních

záležitostech ve vztahu k ustanovování a rušení svých orgánů, a že

se zaváděním administrativních opatření a kontrol dostávají církve

do role organizací podřízených státu. Hlavní výhrady pak směřovaly

proti úpravě tzv. církevních právnických osob, pokud jde o jejich

činnost v oblasti sociální a charitativní, a úpravě podnikatelské

činnosti církví. Představitelé tzv. menších církví pak poukazovali

na omezení možnosti získání zvláštních práv podle § 7 zákona č.

3/2002 Sb. Tyto názory byly uplatňovány i ze strany některých

senátorů. Proti uvedeným námitkám bylo předkladateli zákona

argumentováno, že zákonem je plně zachována výlučná působnost

církví a náboženských společností a zaručena svoboda náboženského

vyznání, že zákon řeší úpravu týkající se právní subjektivity

církví a jimi zřizovaných subjektů formou registrace církví

a náboženských společností, příp. evidence církevních právnických

osob v příslušných rejstřících, v zájmu zajištění právní jistoty

třetích osob a že výkon zvláštních práv, kdy církve vstupují do

veřejné sféry, muže být přiznán po určité době po registraci a po

splnění stanovených podmínek. Zástupci předkladatele dále

poukazovali na to, že zákonná úprava se nedotýká práv

a povinností, které mají nebo mohou získat církve na základě

splnění podmínek podle zvláštních zákonů, podle nichž stanovené

podmínky platí pro všechny právnické či fyzické osoby. Vzhledem

k tomu, že při projednávání napadeného zákona v Senátu bylo

shledáno, že s ním nesouhlasí řada významných subjektů, jimž je

předmětná právní úprava adresována, a že dosavadní úprava je

vhodnější, převážil názor, aby byl návrh zákona zamítnut.

Senát závěrem poukazuje na to, že v případě zrušení zákona

Ústavním soudem by bylo nezbytné poskytnout dostatečný čas pro

přijetí nové zákonné úpravy, neboť by nebylo např. patrno, které

církve či náboženské společnosti jsou registrovány, přičemž

z tohoto institutu vychází řada zvláštních zákonů. Obdobná situace

by nastala v případě zrušení pouze některých napadených ustanovení

bez ohledu na to, zda by šlo o užší či širší variantu, neboť

vzhledem k úzké provázanosti jednotlivých ustanovení by se stal

zákon nefunkčním a stěží aplikovatelným.

Ústavní soud si vyžádal také stanovisko Ministerstva kultury.

Tento státní orgán poukázal na princip svrchovanosti a suverenity

státu ve vztahu k církvím a náboženských společnostem, z něhož

vyplývá, že vnitřní předpis těchto institucí nemůže konkurovat

právnímu řádu státu. Demokratickým základům státu, příp. zásadě

rovnosti a právního státu, by se příčila privilegia udělená

některým církvím, jež nepředstavují ani většinu obyvatelstva

a ostatně ani hledisko většiny neospravedlňuje k udělení těchto

privilegií. Ministerstvo kultury v návaznosti na to upozorňuje na

zásadní rozdíl mezi ochranou individuálních práv a svobod

zakotvených v čl. 15 a 16 Listiny a úpravou církví a náboženských

společností na základě zákona č. 3/2002 Sb. Navíc zásahy, resp.

kontrola státu nad církvemi na základě tohoto zákona je na

podstatně nižší úrovni, než je tomu v jiných státech západní

Evropy.

Spatřují-li navrhovatelé ohrožení svobody náboženské víry

v omezení různých aktivit církevních institucí, přičemž srovnávají

úpravu církví s postavením zahraničních podnikatelských subjektů,

podle Ministerstva kultury zákonodárce nehledí na církve jako na

podnikatelské subjekty pro rozdíl v jejich činnostech, a proto je

odlišný přístup legitimní. Dále navrhovatelé vycházejí z chybného

chápání pojmu právnická osoba, když ztotožňují vznik církve

s jejím vznikem jako právnické osoby; přitom vycházejí

z představy, že existence církve, jejího orgánu či instituce je

závislá na tom, má-li postavení právnické osoby. Tomu tak není

a vznik církve, její náboženská činnost a vnitřní organizace

nepodléhají státní moci, jak vyplývá z § 4 zákona č. 3/2002 Sb.

Oproti tomu právní subjektivita je institutem soukromého práva

majetkového, jež určitému společenskému útvaru umožňuje svým

jménem nabývat práv a povinností. Přiznání právní subjektivity,

které je ve vztahu k církvím maximálně vstřícné, se kromě toho

netýká pouze takového subjektu, ale všech účastníků

soukromoprávních vztahů, jimž právní úprava musí zaručit minimum

právní ochrany, např. podle čl. 11 Listiny.

Ministerstvo kultury dále upozorňuje, že v návrhu dochází ke

směšování pojmu "církevní instituce" s pojmem "církevní právnická

osoba". Církevní instituce je podle čl. 16 odst. 2 Listiny

institucí vznikající uvnitř církve, u které zákon č. 3/2002 Sb.

ani nestanovuje povinnost jejich evidence, jak vyplývá z jeho

§ 6 odst. 2. V uvedeném článku se však neříká nic o tom, že

zřízením instituce v církvi vzniká právnická osoba podle českého

právního řádu. Oproti tomu "církevní právnická osoba" je pojem

zavedený zákonem č. 3/2002 Sb. pro subjekty církví, které jsou

evidovány na ministerstvu, přičemž touto zvláštní evidencí stát

respektuje různé organizační formy církve, a vychází vstříc

církvím v tom, že kromě obvyklých právních forem podle právního

řádu umožňuje navíc vytvářet další právnické osoby. Není pravdivé

tvrzení, že církve nemohou za platnosti zákona č.3/2002 Sb.

zřizovat např. nemocnice či charitativní zařízení, pouze se

v jejich případě podle čl. 16 odst. 2 Listiny a § 6 odst. 2 zákona

č. 3/2002 Sb. nejedná o církevní instituce, resp. "církevní

právnické osoby", protože u nich není dána přímá souvislost

s výkonem náboženské svobody; to tím spíše platí pro případy

podnikatelské činnosti. Pokud tedy jde o činnosti, které k výkonu

práva na svobodu náboženského vyznání a práva svobodně projevovat

svou víru neslouží, musí se uplatnit obecný a shodný právní režim.

Za zvláště nebezpečný je Ministerstvem kultury považován názor, že

stát nemůže být oprávněn udělovat právní subjektivitu podle svého

právního řádu církvím vzniklým v zahraničí. Je tomu tak proto, že

by na území České republiky mohla působit nebezpečná náboženská

uskupení, jejichž činnost naplňuje všechny znaky § 5 zákona č.

3/2002 Sb., a stát by proti nim nemohl zasáhnout, a tak přijetí

tohoto názoru ohrožuje suverenitu státu a může vést k narušení

ústavního pořádku České republiky.

Ministerstvo kultury poukazuje také na to, že zákon č.

3/2002 Sb. v plné míře zachovává vysokou míru náboženské svobody,

jež je dána Listinou, a ani sami navrhovatelé neuvádějí žádný

příklad jejího skutečného omezení. Naopak liberalizuje přístup

k registraci pro málo početné církve a zajišťuje ochranu práv

třetích osob. Z těchto důvodů se Ministerstvo kultury domnívá, že

by Ústavní soud měl návrh zamítnout.

Ústavní soud si vyžádal i stanovisko Ekumenické rady církví

v České republice. Z jejího vyjádření vyplynulo, že návrh zákona

sice povoluje vytváření určitých institucí, ale současně stát

prostřednictvím § 6 odst. 2 a 3, § 27 odst. 4 a 5 a § 26 odst.

1 a 2 zákona č. 3/2002 Sb. může určovat, co církevní instituce

jsou a co mohou a nemohou dělat, v rámci dohledu může stanovit,

k čemu mohou církve použít svůj zisk a dokonce může církve a její

instituce z podnětu ministerstva rušit. Současně církve omezuje

v tom, že mohou evidovat jako právnickou osobu jen instituci

založenou za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské

víry, čímž vylučuje ta působení církví, která od počátků tvoří

jejich neoddělitelnou náplň, která je určena i nečlenům církve.

V důsledku toho je nejasné právní postavení např. Diakonie

evangelických církví nebo katolické Charity, na základě čehož může

být ohrožena služba potřebným spoluobčanům. Kromě toho český

právní řád nenabízí jiné vhodné právní formy umožňující

nedělitelnou duchovní a materiální službu neboť pokud by se tyto

instituce staly občanským sdružením nebo obecně prospěšnou

společností, zákonodárství neumožňuje církvím jejich zřízení.

Zákon č. 3/2002 Sb. zasahuje do vnitrocírkevní struktury,

podle níž byly církve dosud státem uznávány, jak je tomu např.

u Českobratrské církve evangelické, kdy v podstatě dochází

k rušení součásti církve konstituované svým vnitřním předpisem.

Dále se ve vyjádření poukazuje na to, že ručení církve jako celku

za závazky církevní právnické osoby představuje nový prvek

kolektivní odpovědnosti a tento stav pak přináší problémy tam, kde

základní jednotkou jsou náboženské obce, které se sdružily za

účelem vzájemné spolupráce, jak je tomu u Bratrské jednoty

baptistů. Tím je vyloučena možnost organizovat se podle vlastních

vnitřních předpisů. Za zásah do vnitrocírkevní struktury je třeba

považovat i povinnost zapisovat údaje a jejich změny členů

statutárních orgánů, což představuje zvýšení administrativy,

protože za každý z několika set farních sborů může být až 24 osob,

u nichž se vyžaduje oznamování, a tyto osoby se navíc často mění.

V důsledku toho stát nutí měnit vnitřní předpisy církví, podle

kterých dosud zákonně pracovaly.

Zákon č.3/2002 Sb. rovněž oproti předchozí úpravě podle

názoru Ekumenické rady církví v České republice snižuje na základě

svého § 2 odst. 1 standard ochrany věřících, neposkytuje možnost

svazům církví navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu

a neumožňuje existenci svazů církevních právnických osob na místní

úrovni, čímž se omezuje ekumenická spolupráce. Dochází také

k znevýhodnění církví oproti jiným subjektům v důsledku omezení

podnikatelské činnosti, neboť zisk nesmí být použit na investování

do výdělečné činnosti. Ekumenická rada církví v České republice

poukazuje i na to, že při výkonu zvláštních práv je podmínkou

zveřejňování výročních zpráv, jejichž obsah však není stanoven.

Také sankce podle zákona č.3/2002 Sb. nemají obdobu u jiných

subjektů, zavádí se kontrola nad církvemi, kdy stát na základě

svých administrativních opatření může způsobit zánik církevní

právnické osoby v případě jejího společensky nebezpečného působení

namísto toho, aby to bylo řešeno trestním právem. Nedostatečně je

vyřešena oblast pracovněprávních vztahů s ohledem na

problematickou vazbu na zákon č. 218/1949 Sb., kuriózní je také

úprava, kdy ministr může přiznat oprávnění ke zvláštním právům

podle § 7 zákona č.3/2002 Sb. mimo podmínky uvedené v § 11 odst.

4, tj. mimo ustanovení č.3/2002 Sb. zákona. Vzhledem k těmto

důvodům Ekumenická rada církví v České republice návrh skupiny

senátorů podporuje.

Ústavní soud si vyžádal i stanovisko České biskupské

konference, která vyjádřila názor, že napadená právní úprava je

oproti předchozí krokem zpět a vede k omezení základních práv

a svobod. Podle jejího názoru neexistuje důvod stavět církve pod

rozsáhlejší státní dohled a kontrolu a omezovat jejich působnost

při řešení vnitřních věcí. Zákon č. 3/2002 Sb. dokonce brání

církvi působit - pod právní formou církevních osob - v oblasti

sociální, charitativní a zdravotnické. Přitom tyto služby byly

vždy nedílnou součástí života církve, kdy řada dobrovolných

pracovníků a finančních dárců tyto aktivity podporuje právě proto,

že to jsou aktivity církevní a nikoliv spolkové či jiné. Odnětí

statutu církevních právnických osob charitám povede k opadnutí

zájmu spolupracovat s nimi a podporovat je, a to i proto, že

církve nad nimi ztratí kontrolu, budou-li muset místo nich

vzniknout nové obecně prospěšné společnosti nebo občanská

sdružení. Tento krok navíc charitám jednak odčerpá finanční

prostředky, které by mohly být použity na sociální činnost, jednak

sníží jejich prestiž v České republice i v zahraničí. Česká

biskupská konference namítá také, že stát při registraci

římskokatolické církve akceptoval její základní dokument i Kodex

kanonického práva jako její vnitřní normu, která předpokládá

zakládání charitativních a jiných organizací. Nový zákon se dostal

do přímého rozporu s touto vnitřní normou, jakož i s předchozími

správními akty Ministerstva kultury.

Zákon č.3/2002 Sb. dále umožňuje státní správě udílet

a odnímat právní subjektivitu církevním právnických osobám, což

lze pokládat za zbytečnou a neodůvodněnou snahu státu o nadměrnou

regulaci složek občanské společnosti. K otázce postavení

kanonického práva v našem právním řádu Česká biskupská konference

uvedla, že církev pouze požaduje, aby příslušný státní orgán

respektoval vnitřní předpisy církve, a má-li proti některému

ustanovení těchto vnitřních předpisů námitky, pak je má vtělit do

připravované mezistátní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým

stolcem. Ve vyjádření se také poukazuje na to, že legislativu

západoevropských států nelze přímo přirovnávat k novému zákonu,

neboť se jedná o právní úpravy starší a církve měly možnost se

požadavkům státu přizpůsobit bez negativních dopadů na jejich

činnost.

Česká biskupská konference také uvádí, že stát na základě

zákona č. 3/2002 Sb. může větší měrou zasahovat do života církve.

Jedná se především o povinnost vydávat výroční zprávu při výkonu

zvláštních práv, o zavedení dohlížecí a trestající role státu při

porušení závazků církví vůči státu a třetím osobám, kdy stát může

postihovat celou církev za chyby, kterých se dopustí některá

z církevních právnických osob, o odnímání zvláštních práv,

zavedení celocírkevního ručení za závazky církevních právnických

osob, což by v kombinaci se sankcemi podle zákona o památkové péči

mohlo vést ke konkursu mnoha farností neschopných financovat

opravy svých kostelů a v konečném důsledku k útlaku celé církve

ekonomickými sankcemi. Zvyšuje se rovněž administrativní náročnost

např. při zapisování údajů a změn statutárních orgánů. Dále

napadený zákon omezuje církve při disponování se ziskem, jenž

nesmí být použit na investování do výdělečné činnosti, což vede

k ekonomické diskriminaci a umožňuje státnímu orgánu kontrolu

hospodaření církve. Vyjádření zmiňuje i problematické formulování

některých projevů náboženské svobody ve smyslu § 2 odst. 3 zákona

č. 3/2002 Sb., diskriminační oprávnění vlády udělovat podle § 27

odst. 8 zákona č.3/2002 Sb. světovým náboženstvím výjimku ze

zákona a problém právní subjektivity církevních škol. Vzhledem

k uvedeným skutečnostem Česká biskupská konference je přesvědčena,

že daná situace vyžaduje ochranu ze strany Ústavního soudu.

K vyjádření České biskupské konference bylo připojeno

vyjádření Sdružení Česká katolická charita, které je účelovým

zařízením římskokatolické církve a právnickou osobou podle Kodexu

kanonického práva a zákona č. 308/1991 Sb. Toto zařízení poskytuje

charitativní, humanitární, zdravotní, vzdělávací a sociální služby

ve značném rozsahu, a o uznání jeho významu ze strany státních

orgánů svědčí i skutečnost, že na jeho činnost státní orgány

přispívají vysokými dotacemi. Ve vyjádření se poukazuje na to, že

zákon č. 3/2002 Sb. vyžaduje po samostatných církevních

právnických osobách, které nejsou zřízeny za účelem uspokojování

náboženských potřeb věřících a evangelizace, aby se znovu

zaregistrovaly jako občanská sdružení nebo obecně prospěšné

společnosti, čímž narušují jejich úzké spojení s církvemi. Nutnost

takového spojení je pak ve vyjádření demonstrována na jednotlivých

případech. Podle názoru Charity toto zařízení opírá svou činnost

o duchovní spojení s církví vyjádřené zejména v organizační

struktuře, která umožňuje tuto specifickou funkci realizovat.

Zárukou toho, že bude zachován duchovní rozměr, je nejen vliv

církve na jmenování statutárních orgánů, příp. prezidenta Charity,

ale i samotné zasazení organizačních složek do celkové organizační

struktury, jež umožňuje jak jejich spolupráci na projektech

celostátního rozměru, tak nezávislý postup jednotlivých Charit

podle místních potřeb. Tato organizační struktura může být zákonem

č. 3/2002 Sb. narušena a změna právní formy přinese

administrativní a finanční zátěž.

III.

Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatelé namítají

jeho protiústavnost, eventuálně protiústavnost jeho jednotlivých

ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto ohledu

z těsnopisecké zprávy z 38. schůze Poslanecké sněmovny konané ze

dne 21. 9. 2001 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 107 hlasů

ze 172 přítomných poslanců, přičemž 59 hlasů bylo proti a 6

poslanců se hlasování zdrželo, schválila návrh zákona (usnesení č.

1732). Po zamítnutí zákona Senátem, k němuž došlo na 10. schůzi

dne 25. 10. 2001 (usnesení č. 190), Poslanecká sněmovna podle

těsnopisecké zprávy ze 43. schůze, konané dne 27. 11. 2001

setrvala na návrhu zákona, když v hlasování se ze 189 přítomných

poslanců pro návrh zákona vyslovilo 119 poslanců, proti bylo 61

poslanců a 9 se zdrželo hlasování (usnesení č. 1861). Posléze byl

zákon vrácen prezidentem republiky a Poslanecká sněmovna na své

43. schůzi, konané dne 18. 12. 2001 zákon opětovně schválila, když

z přítomných 179 poslanců hlasovalo pro návrh zákona 121 poslanců,

proti bylo 48 poslanců a 10 se zdrželo hlasování (usnesení č.

1981). Dne 7. 1. 2002 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z toho

je zřejmé, že zákon č.3/2002 Sb. byl přijat a vydán ústavně

předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při

dodržení kvór stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.

IV.

Ústavní soud při posuzování návrhu skupiny senátorů především

pociťuje potřebu nejprve se - v obecné rovině a alespoň ve

stručnosti - vyjádřit k jednotlivým ústavním principům náboženské

svobody v ústavním pořádku České republiky. V tomto směru vychází

zejména z následujících skutečností.

Česká republika je založena na principu laického státu. Podle

čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických

hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na

náboženské vyznání." Je tedy zřejmé, že Česká republika musí

akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především

nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý

z náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát

musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.

Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena

v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny

stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je

zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru

anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má

právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo

společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním,

náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve

a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména

ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní

a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst.

2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření

v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné

bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod

druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na

rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina

výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze

svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených

důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv,

nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS

171/97, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 457

a násl.).

Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit

především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako

svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není

možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde

o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek),

charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož

veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení

náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již

pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat

svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování

omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.

Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada

autonomie církví a náboženských společností spočívající především

v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí

zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti

(zejména na organizační členění), není principiálně možno tato

opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval

německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).

Konečně Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není

zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především

citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochrany

mezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy). V této

souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle

čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na

úctě k právům a svobodám člověka a občana. V daném případě

z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí

vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která

poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod.

Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená

v Listině vyšší ochranu práv než jak je upravují uvedená

ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být

aplikována přednostně.

V.

K návrhu na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. Ústavní soud

uvádí, že ani sami navrhovatelé v podstatě nepředkládají

relevantní argumenty pro důvodnou domněnku o protiústavnosti

celého zákona. Jestliže totiž navrhovatelé - toliko obecně

- konstatují, že napadený zákon poskytuje nižší standard lidských

práv oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a již v této

skutečnosti spatřují jeho protiústavnost, nezbývá Ústavnímu soudu

než připomenout svoji ustálenou judikaturu, podle níž zrušením

napadeného zákona neožívá zákon dřívější, který byl protiústavním

zákonem zrušen či změněn (nález z 12.2.2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01,

vyhlášený dne 11. 3. 2002 pod č. 95/2002 Sb.). I kdyby se Ústavní

soud ztotožnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a (pouze)

z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oživení

zákona č. 308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivní

potřeba přijetí zcela nového zákona upravujícího církevní materii.

Navíc je nutno připomenout, že důvodem zrušení právního předpisu

nemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní úpravou, jak

naznačují navrhovatelé, nýbrž výhradně zjištění rozporu

s ústavním pořádkem České republiky.

Již z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že - blíže

neodůvodněný - návrh na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb.

neshledal důvodným a dále se proto zabýval toliko návrhem na

zrušení jednotlivých ustanovení zákona č.3/2002 Sb. resp. návrhem

na zrušení některých jejich částí. Přitom postupoval vždy tak, že

se současně věnoval těm ustanovením, jež obsahově vzájemně

bezprostředně souvisejí.

VI.

Otázka registrace církví, náboženských společností a evidence

církevních právnických osob:

Text napadených ustanovení:

Ustanovení § 6 odst. 1, 2:

Registrované církve a náboženské společnosti

(1) Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou

registrací (dále jen "registrovaná církev a náboženská

společnost") podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví

jinak.

(2) Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout

k evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholní

a jinou církevní instituci založenou v církvi a náboženské

společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace,

vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle

tohoto zákona (dále jen "církevní právnická osoba").

Ustanovení § 16:

Evidence církevních právnických osob

(1) Návrh na evidenci orgánu registrované církve a náboženské

společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako právnické

osoby podává orgán registrované církve a náboženské společnosti

k tomu určený v základním dokumentu předkládaném podle § 10 odst.

3.

(2) Návrh na evidenci právnické osoby podle odst. 1 musí obsahovat

a) doklad o jejím založení k tomu příslušným orgánem

registrované církve a náboženské společnosti podle

jejího základního dokumentu,

b) vymezení předmětu její činnosti a její stanovy, pokud

existují,

c) její název, který se musí lišit od názvu právnické

osoby, která již vyvíjí činnost na území České

republiky nebo která již o evidenci požádala,

d) její sídlo na území České republiky,

e) označení jejího statutárního orgánu na území České

republiky,

f) osobní údaje členů jejího statutárního orgánu.

(3) Návrh podle odst. 1 podá registrovaná církev a náboženská

společnost do 10 dnů ode dne založení církevní právnické osoby.

Ministerstvo provede evidenci církevní právnické osoby zápisem do

Rejstříku církevních právnických osob do 5 pracovních dnů ode dne

doručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni jejího

založení v registrované církvi a náboženské společnosti.

(4) Nedodrží-li registrovaná církev a náboženská společnost lhůtu

uvedenou v odst. 3, evidence se provede zápisem ke dni doručení

návrhu podle odst. 1 ministerstvu.

(5) Neobsahuje-li návrh podle odst. 1 všechny náležitosti podle

odst. 2, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode

dne doručení návrhu orgán registrované církve a náboženské

společnosti, oprávněný k jeho podání, aby návrh doplnil, popř.

odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, že

nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví.

Ustanovení § 20:

Rejstřík církevních právnických osob

(1) Do Rejstříku církevních právnických osob se zapisují tyto

údaje a jejich změny:

a) název církevní právnické osoby s uvedením dne a čísla

evidence,

b) sídlo církevní právnické osoby na území České

republiky,

c) označení statutárního orgánu církevní právnické osoby,

d) osobní údaje členů statutárního orgánu církevní

právnické osoby,

e) identifikační číslo církevní právnické osoby,

f) zrušení evidence církevní právnické osoby, vstup do

likvidace a osobní údaje likvidátora, prohlášení

konkursu a osobní údaje správce konkursní podstaty,

zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek

majetku a zahájení řízení o vyrovnání s uvedením dne

a čísla rozhodnutí o těchto skutečnostech,

g) identifikační údaje o právním nástupci církevní

právnické osoby, dojde-li k jejímu zrušení s právním

nástupcem,

h) zánik církevní právnické osoby.

(2) Součástí Rejstříku církevních právnických osob je

sbírka listin obsahující dokumenty předkládané

v návrhu na evidenci církevní právnické osoby

a v návrzích na jejich změny.

(3) Údaje podle odstavce 1 písm. d) a jejich změny se na

základě žádosti registrované církve a náboženské

společnosti nahradí označením orgánu církve

a náboženské společnosti, který tyto údaje a jejich

změny vede a který je povinen při vedení této části

Rejstříku církevních právnických osob dodržovat

ustanovení § 17 přiměřeně.

Ustanovení § 22 odst. 1 písm. d):

Zrušení registrace církve a náboženské společnosti a svazu

církví a náboženských společností

(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení registrace církve

a náboženské společnosti anebo řízení o zrušení registrace svazu

církví a náboženských společností

d) pokud nebyly po dobu delší než 2 roky ustanoveny orgány

registrované církve a náboženské společnosti nebo statutární

orgány svazu církví a náboženských společností nebo dosavadním

orgánům a statutárním orgánům skončilo funkční období před

více než 2 roky a nedošlo k ustanovení nových.

Ustanovení § 26:

Zrušení evidence církevní právnické osoby a její zánik

(1) Ministerstvo zruší evidenci církevní právnické osoby

a) na návrh registrované církve a náboženské společnosti

do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto návrhu,

b) z vlastního podnětu, zjistí-li, že církevní právnická

osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti

v návrhu na evidenci podle § 15 odst. 4 nebo v rozporu

s právními předpisy, a nezjedná-li nápravu k tomu

příslušný orgán registrované církve a náboženské

společnosti po výzvě ministerstva, ke dni nabytí právní

moci rozhodnutí o ukončení evidence,

c) z vlastního podnětu, zanikne-li registrace církve

a náboženské společnosti, která církevní právnickou

osobu navrhla k evidenci, ke dni nabytí právní moci

rozhodnutí o zrušení registrace církve a náboženské

společnosti podle § 24 odst. 3,

d) byl-li na majetek církevní právnické osoby prohlášen

konkurs, zrušením konkursu po splnění rozvrhového

usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že její

majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, nebo

zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek

majetku.

(2) Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence

v Rejstříku církevních právnických osob.

(3) Zániku církevní právnické osoby předchází její zrušení

s likvidací, anebo zrušení bez likvidace, přechází-li její majetek

a závazky na církev a náboženskou společnost nebo její jinou

církevní právnickou osobu.

(4) Nepostačuje-li při likvidaci církevní právnické osoby její

majetek k úhradě závazků, ručí za tyto závazky církev a náboženská

společnost, která ji navrhla k evidenci

(5) Zaniká-li církevní právnická osoba bez likvidace a není-li na

ni podán návrh na konkurs, je datum jejího zrušení totožné

s datem jejího výmazu z Rejstříku církevních právnických osob.

Ustanovení § 28 odst. 4 a 5:

(4) Registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce

1 jsou povinny ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona doplnit ministerstvu údaje podle tohoto zákona k jejich

registraci nebo evidenci. Nedoplní-li registrovaná církev

a náboženská společnost tyto údaje, ministerstvo ji vyzve

k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.

Nedoplní-li li registrovaná církev a náboženská společnost údaje

v tomto termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajů

zahájit řízení o zrušení její registrace.

(5) Registrovaná církev a náboženská společnost je povinna doplnit

ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údaje

o evidovaných církevních právnických osobách podle tohoto zákona

orgánem k tomu určeným v jejím základním dokumentu. Nejsou-li

údaje o církevní právnické osobě doplněny v této lhůtě,

ministerstvo vyzve registrovanou církev a náboženskou společnost

k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.

Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje ve

stanoveném termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných

údajů evidenci církevní právnické osoby zrušit. U církevních

právnických osob existujících déle než 50 let lze nahradit doklad

o založení podle § 16 odst. 2 písm. a) tohoto zákona čestným

prohlášením příslušné církve a náboženské společnosti.

Slova "a Rejstříku církevních právnických osob" v ustanovení

§ 29:

Zmocňovací ustanovení

Ministerstvo stanoví vyhláškou podrobnosti a podmínky pro

vedení Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností,

Rejstříku svazu církví a náboženských společností a Rejstříku

církevních právnických osob a vzory všech výpisů z registrace nebo

evidence podle tohoto zákona.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou citovaných ustanovení

zákona č. 3/2002 Sb. je (I.) stanovení principu, že k právnímu

vzniku církve a náboženské společnosti dochází okamžikem

registrace, kterou provádí příslušné ministerstvo. Stejný orgán je

oprávněn rovněž registraci zrušit. (II.) Registrovaná církev

a náboženská společnost může ministerstvu navrhnout k evidenci

církevní právnickou osobu, přičemž zákon podrobně upravuje

náležitosti této evidence, vymezuje Rejstřík právnických osob

a reglementuje rovněž zrušení evidence této právnické osoby a její

zánik.

K otázce registrace církve a náboženské společnosti uvádí

Ústavní soud následující (ad I.):

1. Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. se církev

a náboženská společnost stává právnickou osobou registrací podle

tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak. To znamená, že

dikce zákona č. 3/2002 Sb., který je součástí vnitrostátního

práva, pozitivně upravuje vznik právní subjektivity uvedených

náboženských sdružení a že tedy právní vznik těchto subjektů je

odvozen od registrace prováděné ministerstvem. Individuální právní

akt, kterým je registrace, má proto konstitutivní účinky a svou

podstatou představuje akceptaci státu ve vztahu ke vzniku

konkrétního sdružení.

2. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout úpravu,

obsaženou ve zrušeném zákoně č. 308/1991 Sb., na který

navrhovatelé ostatně také výslovně poukazují. Podle ustanovení §

4 odst. 2 tohoto zákona totiž platilo, že "Církve a náboženské

společnosti působí na území České a Slovenské Federativní

Republiky na základě registrace." Předchozí zákonná úprava

vycházela v zásadě z toho, že církve a náboženské společnosti

mohly právně existovat nezávisle na akceptaci státní mocí, nicméně

pokud chtěly právně relevantně působit na území státu, byla

vyžadována k tomu jejich registrace. Jiné než registrované církve

a náboženské společnosti stát jako právnické osoby neuznával (§

4 odst. 4 zákona č.308/1991 Sb.).

3. Je zřejmé, že formulace použitá v ustanovení § 6 odst. 1 zákona

č. 3/2002 Sb. je značně odlišná od úpravy předchozí. Zatímco zákon

č. 308/1991 Sb. upravoval proces registrace církví a náboženských

společností výslovně toliko pro účely působení ve vnitrostátním

prostředí a činil tak především z důvodu nutnosti právní jistoty

třetích osob, aspiruje znění nové zákonné úpravy na první pohled

na konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn.

vyvolává zdání, že vnitrostátním správním aktem dochází

k právnímu vzniku církví a náboženských společností, tedy jejich

obecné právní způsobilosti. K tomu je však nutno uvést, že

takovýto přístup by zjevně nekorespondoval s povahou řady církví

a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá

nikoliv ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva

mezinárodního) a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce

právně regulovat (včetně jejich konstituování), nýbrž pouze

omezovat jejich činnost v případech stanovených taxativním

způsobem v čl. 16 odst. 4 Listiny.

4. Ústavní soud dále připomíná, že např. vztahy mezi katolickou

církví (Svatým stolcem) a jednotlivými státy jsou tradičně

upravovány mezinárodními smlouvami (konkordáty). Obsahem těchto

smluv je především úprava organizace církevních institucí uvnitř

daného státu. Je zřejmé, že právní subjektivita katolické církve

je nesporná a vnitrostátní právní řád do ní nemůže nikterak

zasahovat a zpochybňovat ji. Potvrzením této úvahy je např. dikce

čl. 1 návrhu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem

o úpravě vzájemných vztahů, podle něhož jmenované smluvní strany

uznávají vzájemnou mezinárodněprávní subjektivitu a navzájem se

považují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního

práva a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.

5. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zdůraznil

skutečnost, že preferuje princip ústavně konformní interpretace

právních předpisů před jejich derogací. V daném případě je zřejmé,

že zákonodárce rozdílnou formulací citovaného ustanovení - oproti

dřívějšímu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb.

- vytvořil poněkud nepřehlednou právní situaci, která zcela

nekoresponduje např. s požadavky kladenými na tvorbu zákonů

Evropským soudem pro lidská práva a spočívajícími v respektování

podmínek dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti

a předvídatelnosti (prévisibilité, foreseeability) následků, které

vyvolá. "Za "zákon" lze tedy považovat pouze normu formulovanou

dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit

chování" (věc Hashman a Harrupová vs. Spojené království, Přehled

rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 46).

Ústavní soud se však domnívá, že navrhovateli namítaný rozpor

ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. s uvedenými ústavními

kautelami lze překlenout ústavě odpovídajícím výkladem a že proto

není nezbytná jeho derogace.

6. V tomto směru proto Ústavní soud uvádí, že ustanovením § 6

odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. nemůže být dotčena právní

subjektivita církví podle církevních řádů či mezinárodního práva,

nýbrž jedná se spíše jen o stanovení určitých podmínek pro uznání

jejich právní osobnosti zaručujících též minimum ochrany ostatních

účastníků soukromoprávních majetkových vztahů. Ústavně konformní

interpretace ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je tedy

především taková, že z tohoto ustanovení nelze dovozovat jakékoliv

zpochybnění již existující obecné subjektivity církví

a náboženských společností a práva na jejich existenci nezávisle

na akceptaci státem (Českou republikou). Funkce jejich registrace

je tedy stejná jako v případě úpravy obsažené v zákoně č.

308/1991 Sb., který však tuto skutečnost co do zvolené dikce

reflektoval podstatně věrněji - tedy pouze stanovení podmínek

působení a právně relevantní činnosti církví a náboženských

společností na území České republiky, nikoliv vznik jejich obecné

právní způsobilosti.

7. Ústavní soud dále uvádí, že obdobně jako shora uvedeným

způsobem je nutno v souladu s Ústavou interpretovat též zrušení

registrace církve a náboženské společnosti (příp. zrušení

registrace svazu církví a náboženských společností), obsažené v

ustanoveních § 22 odst. 1 písm. d) a § 28 odst. 4 zákona č.

3/2002 Sb. Jestliže totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stát je

oprávněn stanovit podmínky působení a právně relevantní činnosti

církví a náboženských společností na území České republiky a tyto

podmínky formálně vyjádřit v institutu registrace, je nutno

konzistentně respektovat rovněž právo státu stanovit podmínky pro

odnětí možnosti tohoto právně relevantního působení církve

a náboženské společnosti na území České republiky v případě

porušení těchto podmínek.

8. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 1,

§ 22 odst. 1 písm. d) a § 28 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb.

neodporují čl. 16 odst. 2, 4 Listiny a proto zamítl návrh na

jejich zrušení.

K otázce evidence církevních právnických osob uvádí Ústavní

soud následující:

1. Ústavní soud především konstatuje, že čl. 16 odst. 2 Listiny

upravuje právo církví a náboženských společností spravovat své

záležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat své

duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na

státních orgánech. Jedná se tedy o základní právo, kterým

disponují církve a náboženské společnosti jako specifické

právnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.

ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 468 obdobně též

usnesení Ústavního soudu SR z 10.10.1995 sp. zn. II. ÚS 128/95,

Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky

1995, Košice, 1996, str. 322 a násl.). Obsahem tohoto práva je

právo na autonomii, tzn. právo na nezávislost na státu při správě

svých záležitostí. Garance svobodné organizace a správy vlastních

záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu

náboženského života a působení církve, vyžadující pro zachování

jejích úkolů svobodu stanovení organizace, prosazování norem

a správy (viz např. nález německého Spolkového ústavního soudu

BVerfGE 70/138). Rovněž stanovisko odborné literatury vychází

z toho, že čl. 16 odst. 2 Listiny nevylučuje a předpokládá

vykonávání vnějšího státního dohledu z hlediska zachovávání zákonů

v těchto zvláštních sdruženích, "aby byly chráněny hodnoty uvedené

v odst. 4 tohoto článku. Taková zákonná úprava vztahu státu

k těmto sdružením by však nemohla omezit nezávislost církví

a náboženských společností pokud jde o zřizování jejích orgánů

a jiné otázky vnitřního života" (V. Pavlíček a kol.: Ústava

a ústavní řád České republiky, 2. díl - Práva a svobody, Linde,

1996, str. 154).

2. Ministerstvo kultury ve svém vyjádření k návrhu - v této

souvislosti - uvádí, že je nutno odlišovat různé oblasti působení

církví a náboženských společností a že tento právní režim je třeba

odlišovat od individuálních práv a svobod občanů, neboť prý

"právní úprava církví a náboženských společností není určena

k úpravě individuálních práv občanů nebo každého člověka

v oblasti víry a náboženského vyznání." Ministerstvo kultury

zároveň zastává názor, že navrhovatelé nesprávně a účelově směšují

pojmy "církevní instituce" a "církevní právnická osoba", kdy prý

napadený zákon respektuje právo církví a náboženských společností

zřizovat církevní instituce bez právní subjektivity extenzivní

výklad Listiny ve smyslu autonomního zřizování církevních

právnických osob však údajně "porušuje ústavní princip suverenity

státu."

3. Spornou otázkou v daném případě proto je zejména posouzení

toho, zda vytváření církevních právnických osob lze podřadit pod

čl. 16 odst. 2 Listiny či nikoliv. Vyjádřeno jinými slovy, zda

zřizování řeholních a jiných církevních institucí je možno chápat

buď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo se

vztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponující

samostatnou právní subjektivitou, či zda se naopak

- v extenzivním smyslu - toto ustanovení vztahuje též na instituce

s vlastní právní subjektivitou.

4. Např. německý Spolkový ústavní soud akceptoval, že např.

"pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejen

v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvoji

a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům.

K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska

k bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je

chápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevně

zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základních

náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidí

včetně jejich výchovy a vzdělání" (BVerfGE 70/138 57/220). V této

souvislosti je vhodné rovněž upozornit na čl. 10 návrhu Smlouvy

mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů

(poznámka: na tuto Smlouvu ve svém vyjádření k návrhu odkazuje

především ministr kultury), podle něhož si katolická církev

zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy právnické osoby pro

organizaci a vyznávání katolické víry "a pro své působení zejména

v oblastech školství, zdravotnictví, sociální a charitativní

péče." To znamená, že předmětný návrh smlouvy jednoznačně

akceptuje, že (katolická) církev je oprávněna zřizovat si církevní

právnické osoby a respektuje jejich působení nejen v oblasti

vyznávání víry, nýbrž i v dalších oblastech, které jsou

neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí každé aktivní církve

a náboženské společnosti.

5. Jestliže tedy ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.

omezuje právo církve a náboženské společnosti navrhnout

k evidenci církevní právnickou osobu toliko "za účelem organizace,

vyznávání a šíření náboženské víry", je takto restriktivně

vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem

církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním

nepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko

na prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí činností navenek,

překračující omezení na pouhý výkon náboženství vyzařují do celé

společnosti a představují tak i nezbytný předpoklad fungování

občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst.

2 Listiny neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských

společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle

na státních orgánech, zatímco ustanovení § 6 odst. 2 (stejně jako

ustanovení navazující - § 28 odst. 5) podmiňuje právní vznik

církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem.

6. Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních

právnických osob vyplývající z citovaných ustanovení

nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které je

možné omezit výkon těchto práv a pozitivně zakotvenými v čl. 16

odst. 4 Listiny. Tato omezení, která již s ohledem na jejich

povahu je nutno interpretovat restriktivně, totiž mohou nastat

pouze tehdy, "jde-li o opatření v demokratické společnosti

nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví

a mravnosti nebo práv a svobod druhých." S použitím argumentu

a contrario je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezení

základního práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny stanovenou

podmínkou evidence církevních právnických osob ministerstvem

nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a jedná se proto

i z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující autonomii

církví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Jak

ostatně vyplývá též z konstantní judikatury Evropského soudu pro

lidská práva, k omezení základních práv musí být splněny tři

základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat

k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické

společnosti. V posuzované věci je však zřejmé, že je splněna

toliko první z uvedených podmínek a státní zásahy při zřizování

církevních právnických osob nelze označit za směřující

k legitimnímu cíli ani za opatření nezbytné v demokratické

společnosti.

7. Ústavní soud dále uvádí, že podle dikce citovaných ustanovení

je právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci

a nikoliv na registraci. Z hlediska právně teoretického by tedy

pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně

"volnější režim" než pro jiné právnické osoby, které zná české

právo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od registrace)

nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt.

Proto také může být k evidenci navrhována již "založená instituce"

a účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni

založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo

náboženskou společností a nikoliv až ke dni evidence.

Z faktického a aplikačního hlediska však nelze přehlédnout, že

mezi evidencí a registrací tak, jak je upravena v napadeném

zákoně, neexistuje výraznější rozdíl, jelikož zákon pro návrh na

evidenci stanoví jasné podmínky, při jejichž nesplnění - což je

oprávněno posuzovat ministerstvo - k evidenci nedojde (rozuměj:

nedojde k právnímu vzniku této církevní instituce) a ministerstvo

je v taxativních případech rovněž oprávněno zrušit evidenci

církevní právnické osoby, pokud kupř. zjistí, že církevní

právnická osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti nebo

v (blíže nespecifikovaném) rozporu s právními předpisy.

8. V právním prostředí České republiky Ústavní soud nemohl

přehlédnout ani fakt, že právo sdružovat se v církvích

a v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonu

sdružovacího práva. Přitom však platí, že "běžná" sdružení mají

podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky

jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku

a disponující právní subjektivitou (blíže viz např. I. Telec,

Spolkové právo, C.H. Beck, 1998, str. 148 a násl.) a ke zřízení

těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách

spolku, tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejších

právnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. Za

připomenutí stojí v této souvislosti rovněž způsob právního vzniku

odborové organizace a organizace zaměstnavatelů, k němuž dochází

ex lege již dnem následujícím poté, co byl ministerstvu doručen

návrh na evidenci (§ 9a odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Rovněž

z tohoto vnitrostátního komparativního hlediska je zákonný

požadavek na evidenci církevních právnických osob neopodstatněný.

Jinak řečeno, jelikož církve a náboženské společnosti jsou svým

významem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími)

a jestliže běžné spolky mohou bez státní ingerence zřizovat

právnické osoby, není odůvodněno zákonné omezení pro vznik

církevních právnických osob evidencí státním orgánem.

9. Argumentaci Ministerstva kultury o tom, že autonomní zřizování

církevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenity

státu, je nutno odmítnout, a to již z toho důvodu, že koncepce

demokratického právního státu je úzce spjata s myšlenkou

liberálního státu tolerujícího pluralitu společenských fenoménů

a institucí. Princip suverenity státu proto není možno chápat

natolik extenzivním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen

samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených

z jiné právní skutečnosti než je výslovná akceptace státní mocí.

Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát

má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy,

kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným

zájmem. Přebujelost státního vlivu a svévolná reglementace

společenských jevů je pak ve zjevném rozporu s tímto pojetím.

V případě církví a náboženských společností je navíc nutno

přihlédnout k tomu, že se jedná často o historické instituce

existující kontinuálně v různých formách vlády a v rozdílných

státních zřízeních. Stát by proto k těmto institucím

představujícím realizaci náboženské svobody měl přistupovat

obzvlášť citlivě a měl by velmi bedlivě zvažovat své restriktivní

zásahy a omezovat je na skutečně odůvodněné případy.

10. Na základě toho, co bylo uvedeno, Ústavní soud dospěl - veden

zásadou sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint)

- k závěru o protiústavnosti ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst.

5 zákona č. 3/2002 Sb. Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení

Ústavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku

církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto

jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence.

Protože však Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody pro

zpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů (a to

v jejím skutečném smyslu, nikoliv ve významu zastřené registrace,

jak tomu je v kontextu derogovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona)

a zastává názor, že jejich evidence je případná zejména

z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv

třetích osob, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26

a na zrušení citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002

Sb. Za situace, kdy Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení

§ 6 odst. 2 zákona, totiž zmíněná ustanovení je možno

interpretovat a aplikovat ústavě odpovídajícím způsobem, takže

jejich derogace není nutná. Tato ustanovení totiž upravují

obsahové náležitosti návrhu na evidenci (§ 16), rejstřík

církevních právnických osob (§ 20, § 29), zrušení evidence

církevní právnické osoby a její zánik (§ 26) a podle přesvědčení

Ústavního soudu je možno jejich obsah za současného zrušení § 6

odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. interpretovat v tom

smyslu, že nepodmiňují právní vznik a zánik církevních právnických

osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich

evidence má toliko deklaratorní povahu a uvedené funkce informační

a ochrany práv třetích osob.

11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že

ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.

odporují čl. 16 odst. 2 a odst. 4 Listiny a z tohoto důvodu je

ruší. Návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a na zrušení

citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002 Sb. se zamítá.

VII.

Oprávnění k výkonu zvláštních práv:

Text napadených ustanovení:

Ustanovení § 11:

Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv

(1) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může

podat registrovaná církev a náboženská společnost, která

a) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni

podání návrhu nejméně 10 let,

b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohoto

návrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok,

c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám,

(2) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podává

orgán registrované církve a náboženské společnosti.

(3) Návrh na přiznání zvláštních práv může být podán buď pro výkon

všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1 anebo pouze pro výkon

zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) až e).

(4) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle §

7 odst. 1 písm. a) až e) musí obsahovat

a) v originále podpisy tolika zletilých občanů České

republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České

republice hlásících se k této církvi a náboženské

společnosti, kolik činí 1 promile obyvatel České

republiky podle posledního sčítání lidu, s uvedením

jejich osobních údajů podle tohoto zákona a s uvedením

totožného textu na každém podpisovém archu, který uvádí

plný název církve a náboženské společnosti, která sbírá

podpisy pro účel její registrace, a z něhož je patrné,

že podpisový arch je podepisován pouze osobou hlásící

se k této církvi a náboženské společnosti,

b) prohlášení, že její dosavadní činnost jako právnické

osoby podle tohoto zákona neodporuje podmínkám

stanoveným tímto zákonem a že vyhovuje podmínkám podle

odstavce 1 písm. c),

c) texty výročních zpráv podle odstavce 1 písm. b)

a účetních závěrek za dobu 10 let předcházející podání

tohoto návrhu.

(5) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu všech zvláštních práv

podle § 7 odst. 1 musí obsahovat náležitosti podle odstavce 4

a navíc dokument potvrzující, že povinnost mlčenlivosti duchovních

v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti

s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradiční

součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let.

Ustanovení § 21:

Zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv

(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonu

zvláštních práv

a) pokud registrovaná církev a náboženská společnost

porušuje závažným způsobem nebo opakovaně závazky vůči

státu nebo třetím osobám,

b) pokud registrovaná církev a náboženská společnost

nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst.

3, nebo

c) na základě podnětu orgánu státní správy podle jeho

působnosti dané zvláštním právním předpisem, v němž je

doloženo závažné nebo opakované porušování povinností

pro působení registrované církve a náboženské

společnosti podle zvláštního právního předpisu nebo

dohody s tímto orgánem státní správy.

(2) Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních

práv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce

1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-li

registrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupem

jí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvodu

zahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním,

které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu

zvláštních práv.

(3) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu

zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti se

týká všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1.

(4) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu

zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti,

které nabylo právní moci, zasílá ministerstvo na vědomí

Ministerstvu vnitra.

1. Ústavní soud konstatuje, že podstatou napadených ustanovení je

zákonem stanovený způsob přiznání a zrušení oprávnění registrované

církve a náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv. Výčet

zvláštních práv je legálně vymezen v ustanovení § 7 odst. 1 zákona

č. 3/2002 Sb. a spadá do něj právo vyučovat náboženství na

státních školách pověřit osoby k výkonu duchovenské služby

v ozbrojených silách a v místech výkonu vazby, trestu odnětí

svobody, ochranného léčení a ochranné výchovy být financován podle

zvláštního předpisu konat obřady, při nichž jsou uzavírány

církevní sňatky zřizovat církevní školy a zachovávat povinnost

mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního

tajemství.

2. Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že podstatou

náboženské svobody je zajištění možnosti každého svobodně

projevovat své náboženství bez zásahu státu. Zároveň však stát,

důsledně oddělený od církví a náboženských společností, nemůže být

povinován k aktivnímu napomáhání činnosti jednotlivých církví

a náboženských společností (obdobně viz usnesení z 10.4.1998 sp.

zn. II. ÚS 227/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

10, str. 447 a násl.). Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude

napomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní

rozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky,

které musí tyto subjekty splnit, aby jim vznikl nárok na

součinnost státu. Ústavní maximou při stanovování těchto podmínek

je vyloučení svévolné diskriminace.

3. Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se jedná o případy,

kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní

"nadstandardní" nároky na konkrétní plnění, tzn., že se jedná

o případy aktivního a pozitivního přístupu státu. Těmito

pozitivními plněními je např. přístup ke státnímu financování,

právo vyučovat na státních školách, právo zřizovat církevní školy

apod. Je proto také zřejmé, že stát je zásadně oprávněn i stanovit

podmínky, za jakých jednotlivé subjekty budou mít k těmto plněním

přístup. Úkolem Ústavního soudu přitom není posuzovat a hodnotit

vhodnost či účelnost těchto podmínek, nýbrž toliko jejich

ústavnost. To v daném případě znamená, že Ústavní soud se musel

zabývat pouze tím, zda některá ze zákonem stanovených podmínek

nevykazuje rysy svévole a diskriminace.

4. V tomto směru však Ústavní soud v napadených ustanoveních § 11

a § 21 zákona č. 3/2002 Sb. neshledal příznaky protiústavnosti.

5. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb. však

podle přesvědčení Ústavního soudu zjevné znaky protiústavnosti

vykazuje. Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušit

oprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev

a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu

podle § 7 odst. 3 zákona č.3/2002 Sb. Tuto možnost zákon stanoví

paušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např. odnětí práva

církvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství na

státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat

povinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že

registrovaná církev nebo náboženská společnost každoročně

nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru Ústavního

soudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož by

měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi

porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti na

straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé.

V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována,

jelikož za pochybení církví a náboženských společností v oblasti

výhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojí

povahou do oblasti náboženské činnosti. Ústavní soud připomíná, že

podobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené pod

sp. zn. Pl. ÚS 26/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

4, str. 113 a násl.) a proto na tuto argumentaci pro stručnost

přiměřeně odkazuje, a to přesto, že se v tomto nálezu jednalo

o případ jiné zvláštní formy soukromoprávních korporací

- politických stran a hnutí.

6. Proto Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení § 21 odst.

1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16 Listiny.

VIII.

Příjmy církví a náboženských společností:

Text napadeného ustanovení:

Ustanovení § 27 odst. 4 a 5:

(4) Příjmy církve a náboženské společnosti tvoří zejména

a) příspěvky fyzických a právnických osob,

b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého

a nehmotného majetku církví a náboženských společností,

c) úroky z vkladů,

d) dary a dědictví,

e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,

f) půjčky a úvěry,

g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,

h) dotace.

(5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen

v základním dokumentu registrované církve a náboženské

společnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církve

a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou

výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění

cílů činnosti církve a náboženské společnosti.

Obsahem napadeného ustanovení je výčet příjmů církví

a náboženských společností (odst. 4) a vymezení předmětu podnikání

církve a náboženské společnosti a způsobu využití dosaženého zisku

(odst. 5).

1. K tomu Ústavní soud především uvádí, že ani navrhovatelé sami

nikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu příjmů

církví a náboženských společností v ustanovení § 27 odst. 4 zákona

č. 3/2002 Sb. Protože tento výčet je proveden demonstrativním

a nikoliv taxativním způsobem (srov. slovo "zejména"), konstatuje

Ústavní soud, že toto vymezení zásadně koresponduje se

soukromoprávní podstatou církví a náboženských společností

a i když je lze do určité míry považovat za nadbytečné, nelze

v této skutečnosti spatřovat rysy protiústavnosti (superfluum non

nocet).

2. Protože tedy ani Ústavní soud sám neshledal důvod domnívat se,

že citované ustanovení je protiústavní, návrh na jeho zrušení jako

nedůvodný zamítl.

3. K návrhu na zrušení ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002

Sb. Ústavní soud uvádí, že první věta tohoto ustanovení, podle níž

předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti církve a náboženské

společnosti musí být vymezen v jejím základním dokumentu,

nezavdává důvod k domněnkám o její protiústavnosti. Ve svojí

podstatě se totiž jedná toliko o informační povinnost církve

a náboženské společnosti, která je legitimována zájmy ostatních

účastníků soukromoprávních vztahů a nemůže být proto

interpretována jako nepřípustné omezování autonomie církví

a náboženských společností. Nic takového ostatně blíže netvrdí ani

sami navrhovatelé. Proto část návrhu se rovněž jako nedůvodná

zamítá.

4. Podle druhé věty citovaného ustanovení platí, že podnikání

a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být

pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být

použit "jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské

společnosti." K tomu Ústavní soud uvádí, že církve a náboženské

společnosti představují - jakožto zvláštní forma výkonu

sdružovacího práva - soukromoprávní korporace, které mohou zásadně

činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3

Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy). V souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny

dále platí, že výkon těchto práv lze omezit jen v nezbytných

a Listinou vymezených případech. V daném případě však zákon

stanoví, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné činnosti

může církev a náboženská společnost použít toliko k naplnění svých

cílů. Tyto cíle přitom vymezuje zákon č. 3/2002 Sb. v ustanovení

§ 3 písm. a), podle něhož účelem církve a náboženské společnosti

je "vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě,

a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování

a duchovní služby." Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení

znemožňuje církvím a náboženským společnostem použít dosažený zisk

jiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněž

v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.

5. Toto omezení však podle názoru Ústavního soudu zjevně

nekoresponduje se smyslem a posláním církví a náboženských

společností. Jak je totiž uvedeno na jiném místě tohoto nálezu,

úkol těchto subjektů v žádném případě nelze redukovat na pouhé

vyznávání určité náboženské víry - jak fakticky stanoví napadené

ustanovení -, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatně

širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek,

a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např.

činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Omezování

církví a náboženských společností svobodně disponovat svými

legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry

proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní

podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není

legitimován žádným relevantním veřejným zájmem, obdobná

argumentace, byť ve vztahu k podnikání politických stran a nikoli

církví a náboženských společností, byla Ústavním soudem použita ve

věci vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 26/94 (nález z 18.10.1995, Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.4 str. 129 a násl.).

Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle

něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod

musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí

být zneužívána k jiným účelům než pro která byla stanovena.

6. Proto Ústavní soud část druhou věty ustanovení § 27 odst. 5

zákona č. 3/2002 Sb. pro její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny ve

spojení s čl. 16 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny jako

protiústavní ruší.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2002

Odlišné stanovisko

soudců JUDr. P. H. a JUDr. J. M. k odůvodnění nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, o ústavnosti zák. č. 3/2002 Sb.,

o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských

společností a o změně některých zákonů

Nemůžeme akceptovat obecně ty části odůvodnění nálezu, jež se

vztahují k ustanovením, jejichž zrušení žádali navrhovatelé, avšak

Ústavní soud příslušné části návrhu zamítl. Konstatoval totiž, že

neodporují ústavnímu pořádku. V několika případech uvedeného druhu

se v odůvodnění nálezu předkládá argumentace takového druhu

a takové skladby, že ve svém celku nevyjadřuje v dostatečné míře

skutečnost, že se soudci shodli na souladu uvedených ustanovení

s ústavním pořádkem, nýbrž naopak jejich výrok zpochybňuje, a činí

jej málo přesvědčivým.

Tuto obecnou připomínku nutno vztáhnout především ke

klíčovému ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. (dále

i "zákon"), podle nějž se církev a náboženská společnost "stává

právnickou osobou registrací. podle tohoto zákona". Odůvodnění

nálezu tvrdí, že citované ustanovení vytvořilo "poněkud

nepřehlednou právní situaci", která zcela nekoresponduje

s požadavky Evropského soudu pro lidská práva kladenými na

srozumitelnost a předvídatelnost zákona. Odůvodnění nálezu

v daném ohledu rovněž dovozuje, že znění § 6 odst. 1 zákona "na

první pohled" aspiruje na "konstitutivnost účinků registrace

těchto právnických osob, tzn. vyvolává zdání, že vnitrostátním

správním aktem dochází k právnímu vzniku církví a náboženských

společností, tedy jejich obecné právní způsobilosti". To by ovšem,

podle odůvodnění nálezu, zjevně neodpovídalo povaze "řady církví

a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá

nikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva

mezinárodního), a státní moc proto nemůže mít ambici tyto

instituce právně regulovat". Přes tuto příkrou kritiku znění § 6

odst. 1 zákona dospívá odůvodnění v podstatě bez věcných argumentů

k závěru, že návrh na jeho zrušení není důvodný, neboť jeho

nedostatky lze překlenout "ústavně konformním způsobem".

Argumentace odůvodnění je tudíž nevyvážená, nepřesvědčivá, ale

i nepřesná.

K tvrzení v odůvodnění, že znění § 6 odst. 1 zákona vyvolává

nepřehlednou právní situaci, namítáme, že pravidlo v něm je zcela

jasné: církev (náboženská společnost) se registrací stává

"právnickou osobou", takže bez této registrace právnickou osobou

není. § 28 odst. 1 pak v intertemporálním ustanovení dodává, že

"církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti

tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona,

se považují za registrované podle tohoto zákona". Výtku stran

nepřehledného právního stavu tak považujeme za neodůvodněnou.

Odůvodnění nálezu dále kritizuje možnou aspiraci ustanovení

§ 6 odst. 1 zákona směřující k tomu, přiznat aktu registrace

konstitutivní účinky, zatímco u "řady" církví a náboženských

společností vyplývá jejich právní existence z jiných normativních

právních systémů, a státní moc tak nemůže jejich "obecnou právní

způsobilost" konstituovat. Jako reprezentanta této "řady" církví

uvádí katolickou církev (Svatý stolec).

Konec 18. a průběh 19. století přinesl v evropské historii

i překonání právního partikularismu: Přijetí nových demokratických

ústav bylo, kromě jiného, spjato i s konstituováním laického

státu, se změnou zdroje legitimity moci a tím ve svých důsledcích

i se sekularizací státu a tím oddělením státu a církve.

Základní účelem práva v demokratickém právním státě je

garantování svobody a vnitřního míru. Pojmovým předpokladem právní

úpravy práv a povinností je jejich navázání na právní subjekty.

Není práv bez subjektů práva, oprávnění bez subjektů představují

contradictio in adiecto.

Kulturní vývoj Evropy a jemu korespondující vývoj

demokratického ústavněprávního myšlení v důsledku laicizace státu

neznamená opuštění historické hodnotové tradice, v tom rámci

i tradic náboženských. Znamená ale, že tyto institucionálně již

neexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky legitimované

veřejné moci, nýbrž uvnitř celého, ústavně vymezeného

a garantovaného systému hodnot. Toliko z tohoto pohledu by tudíž

bylo lze posuzovat ústavní akceptovatelnost vymezení právní

subjektivity církví a náboženských společností.

Státní moc může účinně regulovat chování osob toliko

s využitím některého z mezinárodně právních titulů, zejména titulů

teritoriálního nebo personálního (na základě občanství). Nemůže

naopak aspirovat na úpravu chování osob, k nimž jeho jurisdikce

nedosáhne. Zákon č. 3/2002 Sb. v souladu s tím upravuje toliko

chování těch (složek) církví a náboženských společností, jež

podléhají jurisdikci České republiky. V tomto smyslu je akt

registrace nepochybně konstitutivní, neboť jim uděluje postavení

právnické osoby v dosahu jurisdikce českého státu.

Odůvodnění nálezu ovšem trvá na tom, že v případě "řady"

církví je jejich právní subjektivita založena církevními řády či

jinými právními systémy, a český stát pak takovou subjektivitu již

nemůže vytvořit, ale pouze ji respektovat. Klade se zásadní

otázka, která norma kterého právního systému přikazuje České

republice, aby respektovala právní subjektivitu církve či

náboženské společnosti, kterou konstituoval jiný normotvůrce.

Takovým systémem nemůže být církevní řád, neboť církev (náboženská

společnost) není zdrojem svrchované moci, která by mohla

konkurovat moci státu, jenž vykonává "úplnou a výlučnou"

svrchovanost na vlastním území. Nemůže jím být ani právní řád

jiného státu, neboť tomu brání vztahy svrchované rovnosti mezi

státy i princip, podle něhož v případě konfliktu o výkon

jurisdikce mezi více státy převládne zásadně vůle státu, jenž může

uplatnit teritoriální titul. ČR není proto povinna uznat takové

postavení církve podléhající její jurisdikci, jaké této církvi

přiznal právní řád jiného státu. Takovou povinnost by jí mohlo

založit toliko smluvní ujednání s tímto jiným státem. ČR nevyplývá

povinnost uznat preexistující právní subjektivitu církví

(náboženských společností) ani z mezinárodního práva. Neukládá jí

to žádná norma obecného mezinárodního práva (naopak, praxe států

výmluvně svědčí o absenci takové normy), ani žádná mezinárodní

smlouva, včetně univerzálních či evropských úmluv o lidských

právech. Konečně, povinnost uznat preexistující status "právnické

osoby" nevyplývá orgánům veřejné moci ani z Listiny či Ústavy (čl.

16 odst. 2 Listiny totiž upravuje až okolnosti vzniku institucí

uvnitř církví a dopadá tak v posuzovaném zákoně nikoli na institut

registrace církví, nýbrž na institut evidence církevních

právnických osob).

Za těchto okolností disponuje Česká republika při stanovení

podmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženským

společnostem značnou mírou volného uvážení. Z principů

demokratického právního státu plyne, že nesmí církvím svévolně

bránit v jejich vstupu do veřejného života státu a že musí všem

církvím garantovat pro nabývání statusu právnické osoby rovné

podmínky. Pokud Poslanecká sněmovna uvádí, že důvodem požadavku

registrace církví je "zaručení minima ochrany ostatních účastníků

soukromoprávních majetkových vztahů", jedná se mimo vší pochybnost

o legitimní cíl úpravy. Návrh na registraci má obsahovat podmínky,

jež stanoví § 10 zákona a jež Ústavní soud z hlediska ústavnosti

nijak nezpochybnil. Institut registrace církví je tak ústavně

nesporným výrazem volného uvážení zákonodárce.

Odůvodnění nálezu zjevně vychází z premisy, že koncepce

registrace coby konstitutivního aktu státní moci je nepoužitelná

na katolickou církev vzhledem k mezinárodně právní subjektivitě

Svatého stolce. Z toho pak neodůvodněně usuzuje na nepoužitelnost

"konstitutivní" koncepce na všechny církve (náboženské

společnosti). Ve skutečnosti je katolická církev v poměru

k ostatním církvím naprostou výjimkou, jež tudíž nemůže sloužit

jako model pro obecnou právní úpravu. Proto ani zákon č. 3/2002

Sb. nemohl racionálně odmítnout konstitutivní účinky registrace

(tj. vznik právnické osoby) jen z důvodu, že jediná z církví

(katolická) vyvozuje svůj status z mezinárodní právní subjektivity

Svatého stolce a potažmo z práva kanonického. Katolické

náboženství je jediné, jež současně aspiruje na univerzalitu

a působí pod vedením duchovní vlády Svatého stolce nespojené se

světskou vládou žádného státu. Proto se otázka mezinárodní

subjektivity klade výlučně u Svatého stolce (L. Le Fur: Nástin

mezinárodního práva veřejného. Orbis, Praha, 1935, s. 150-151).

Žádná "řada" jiných církví, jejichž postavení by s postavením

Svatého stolce bylo v otázce právní subjektivity srovnatelné,

v rozporu s tvrzením odůvodnění nálezu, ve skutečnosti neexistuje.

Svatý stolec má postavení srovnatelné s postavením státu,

třebaže státem není. ČR jeho subjektivitu podle mezinárodního

práva uznává, ačkoli s ním dosud neuzavřela připravovanou

mezinárodní smlouvu (nikoli "mezistátní" smlouvu, jak mylně tvrdí

ve svém vyjádření Česká biskupská konference). Uznala ji existencí

vzájemných diplomatických styků (Československa a Svatého stolce)

do r. 1950, jejich obnovením v dubnu 1990 a trváním do

současnosti. V nepřítomnosti mezinárodní smlouvy mezi ČR a Svatým

stolcem nelze vyloučit existenci bilaterálních obyčejových norem

vzniklých v jejich dosavadní vzájemné praxi (přerušení této praxe

v podmínkách totalitního Československa není nezbytné považovat za

překážku, jež by znemožnila ustálení případných obyčejových

pravidel). Pokud by taková obyčejová pravidla existovala, ČR by

musela respektovat povinnosti z nich jako svůj mezinárodní závazek

(viz čl. 1 odst. 2 Ústavy). Hledání těchto případných pravidel jde

ovšem za rámec nálezu a jeho odůvodnění.

Mezinárodně právní osobnost Svatého stolce je podstatným

odlišujícím znakem katolické církve v poměru k ostatním církvím.

Klade se proto otázka, zda a v jaké míře mají být obecná pravidla

v zákoně č. 3/2002 Sb. na katolickou církev uplatněna. Rozdíly

náboženství nejsou důvodem k různému zacházení z hlediska

základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny). Rovnost však

není absolutní kategorií. Rozdílné zacházení je přípustné, je-li

založeno na objektivních a rozumných důvodech. Skutečnost, že

Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva, který ČR uznala, je

nepochybně "objektivním" důvodem k odlišnému zacházení

s katolickou církví v různých otázkách upravených zákonem č.

3/2002 Sb. Svědčí o tom např. i § 106 odst. 2 Ústavy ČSR z r.

1920, jenž připouštěl odchylky od zásady rovnosti, pokud je

"dovoluje mezinárodní právo". Jinými slovy, pokud bude platně

uzavřena Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě vzájemných

vztahů, může tento mezinárodně právní instrument upravit ve vztahu

ke katolické církvi různé otázky upravené obecně v zák. č. 3/2002

Sb. odlišným způsobem od něj. S využitím čl. 10 Ústavy ve znění

úst. zákona č. 395/2001 Sb. se pak použije speciální úprava

smluvní, nikoli obecná zákonná (lex specialis).

"Rozumnost" a zejména "přiměřenost" odchylek od principu

rovnosti v poměru ke katolické církvi jsou veličinami, jež mají

ústavní rozměr. Jejich posouzení je mj. na Parlamentu ČR, který

uděluje souhlas k mezinárodním smlouvám podle čl. 49 Ústavy,

a v konečném důsledku na Ústavním soudu, pokud by obdržel návrh,

aby posoudil soulad Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem s ústavním

pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy.

Dle nálezem Ústavního soudu zrušeného ustanovení § 6 odst.

2 zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen

"zákon") mohou tyto, jsou-li registrovány, zakládat církevní

právnické osoby "za účelem organizace, vyznávání a šíření

náboženské víry". Přechodné ustanovení § 28 odst. 5 zákona pak

stanoví podmínky, za níž je registrovaná církev po nabytí

účinnosti zákona povinna doplnit údaje o jí zřízených a již

evidovaných právnických osobách, a to ve shodě s náležitostmi,

vyžadovanými zák. č. 3/2002 Sb.

Většinové votum považuje za ratio decidendi zrušení těchto

ustanovení právo církví a náboženských společností zřizovat

řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech

(čl. 16 odst. 2 Listiny). Uvedená ustanovení, dle tohoto vota,

nerozlišují mezi registrací a evidencí právnických osob, jsou

tudíž pro církve a náboženské společnosti omezující ve svém

souhrnu: "Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního

soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevních

právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejich

registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence." Ve

vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 zák.

č. 3/2002 Sb. se ale v odůvodnění nálezu konstatuje, že "evidence

je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce

ochrany práv třetích osob", s tím, že po zrušení § 6 odst. 2 a §

28 odst. 5 zákona ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 "nepodmiňují

právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním

právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko

deklaratorní povahu a shora uvedené funkce informační a ochrany

práv třetích osob".

Ve vztahu k ustanovení § 6 odst. 2 zákona většinové votum

pomíjí důvod, jenž se pro derogaci jeví nejvýznamnějším a tím ve

svých důsledcích je způsobilé založit pro církve a náboženské

společnosti ohledně jimi zřizovaných právnických osob ještě vyšší

stupeň nejistoty.

Smyslem § 6 odst. 2 zákona je vymezit účely, k jejichž

dosahování jsou církve a náboženské společnosti oprávněny

v režimu zák. č. 3/2002 Sb. zakládat právnické osoby. Je-li tento

účel omezen na "organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry"

a neobsahuje i s nimi spjatou činnost charitativní, kulturní,

sociální péči, apod., nutno takové vymezení pokládat za rozporné

s čl. 16 odst. 2 Listiny. Interpretace účelů, plynoucích z čl. 16

odst. 2 Listiny, je dána pojmovým spojením organizace, vyznávání

a šíření náboženské víry s působením kulturním, charitativním

a sociálním, jak se vyvinulo v evropské kulturní tradici, a je

tudíž dána i pohledem právně komparativním. Za rozhodovací důvod

stanoviska proto ve vztahu k § 6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb.

nepovažujeme nepřijatelnost většinovým votem tvrzené "podmíněnosti

právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu",

nýbrž omezení účelů pro zakládání církevních právnických osob.

Většinové votum zakládá potud právní nejistotu, že vypuštěním

§ 6 odst. 2 zákona bez požadavku jeho nahrazení novou dikcí, jež

by vymezilo účely způsobem odpovídajícím článku 16 odst. 2

Listiny, vymezení účelů, má za následek výkladovou nejasnost

zákonné souladnosti u vymezení předmětu církevní právnické osoby

dle § 16 odst. 2 písm. b) zákona, a to s rizikem interpretace

restriktivní a tím i rizikem sankce dle § 16 odst. 5 zákona.

Argumentace obdobná dopadá i na posouzení ústavnosti § 28

odst. 5 zákona. Je-li většinovým votem jeho derogace odůvodňována

nepřípustností zasahování státu do oprávnění církví a náboženských

společností zřizovat církevní právnické osoby, důsledkem tohoto

právního názoru by, dle našeho přesvědčení, byla právní nerovnost

s ohledem k náležitostem evidence církevních právnických osob,

založených po nabytí účinnosti zákona, a těch, jež byly založeny

předtím. V legislativním požadavku vytvoření jednotné evidence

nelze bez dalšího spatřovat žádný důvod rozporu předmětného

zákonného ustanovení s ústavním pořádkem. Za takový lze ale

považovat nepřiměřeně krátkou lhůtu pro splnění požadavků

obsažených v daném ustanovení, a to zejména u církví s velikým

počtem církevních právnických osob, a dále sankci nepřiměřenou

závažnosti možného protiprávního jednání, spočívajícího

v nepředložení všech evidenčních náležitostí církevních

právnických osob. Toliko potenciální míra této nepřiměřenosti

lhůty a sankce je dle našeho názoru důvodem rozporu ustanovení

§ 28 odst. 5 zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny.

Jelikož v dané věci Ústavní soud vyslovil jiné ratio

decidendi, uplatňují autoři tohoto separátního vota odlišné

stanovisko toliko k odůvodnění předmětného nálezu, když ve věci

samé sdílejí názor vota většinového.

JUDr. P. H.

JUDr. J. M.

V Brně dne 29. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru