Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 59/2000Nález ÚS ze dne 20.06.2001Nezávislost České národní banky při její péči o stabilitu měny

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelPREZIDENT REPUBLIKY
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (prezident republiky)
Věcný rejstříkpravomoc
banka/bankovnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/22 SbNU 249
Paralelní citace (Sbírka zákonů)278/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.59.2000
Datum vyhlášení20.06.2001
Datum podání22.12.2000
Napadený akt

zákon; 6/1993; o České národní bance; § 1/3 ve slovech "a zvláštními právními předpisy1)", § 2/1 věta první, § 2/2/e ve slovech "a podle zvláštních právních předpisů1", § 5/2/b ve slovech "pro činnosti vykonávané pro zabezpečování hlavního cíle" a ve slovech "sestavuje návrh provozního a investičního rozpočtu", § 6/3, § 35/a, § 47/1, § 47/2, § 47/3, § 47/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 62 písm.b, čl. 67 odst.1, čl. 98, čl. 62 písm.k

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

278/2001 Sb.

6/1993 Sb., § 9, § 11, § 2 odst.1, § 5 odst.2 písm.b, § 35 písm.a, § 47 odst.2, § 47 odst.4, § 1 odst.3, § 5 odst.2, § 6 odst.3, § 47 odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 59/2000 ze dne 20. 6. 2001

278/2001 Sb.

N 90/22 SbNU 249

Nezávislost České národní banky při její péči o stabilitu měny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo ve věci návrhu prezidenta

republiky Václava Havla na zrušení zákona č. 6/1993 Sb., o České

národní bance, ve znění zákona č. 60/1993 Sb., č. 15/1998 Sb. a č.

442/2000 Sb., a to v § 1 odst. 3 ve slovech "a zvláštními právními

předpisy1)", v § 2 odst. 1 věty první, v § 2 odst. 2 písm. e) ve

slovech "a podle zvláštních právních předpisů1)", v § 5 odst. 2

písm. b) ve slovech "pro činnosti vykonávané pro zabezpečování

hlavního cíle" a ve slovech "sestavuje návrh provozního

a investičního rozpočtu", § 6 odst. 3, § 35 písm. a) a § 47 odst.

1 až 4, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu a Senátu

Parlamentu jako účastníků řízení, takto:

Ustanovení § 2 odst. 1 věty první, § 5 odst. 2 písm. b) ve

slovech "pro činnosti vykonávané při zabezpečování hlavního cíle"

a ve slovech "a sestavuje návrh provozního a investičního

rozpočtu", § 6 odst. 3, § 35 písm. a) a § 47 odst. 2 až 4 zákona

č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění zákona č. 442/2000

Sb., se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Dne 22. prosince 2000 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta

republiky na zrušení zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance,

ve znění zákona č. 60/1993 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 442/2000 Sb.

(dále jen "zákon o ČNB"), a to:

v § 1 odst. 3 ve slovech "a zvláštními právními předpisy1)"

a v § 2 odst. 2 písm. e) ve slovech "a podle zvláštních právních

předpisů1)", pro rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 98 Ústavy ČR

a s čl. 2 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod (dále

jen "Listina"),

v § 2 odst. 1 věty první, pro rozpor čl. 98 Ústavy ČR,

v § 5 odst. 2 písm. b) ve slovech "pro činnosti vykonávané

pro zabezpečování hlavního cíle" a ve slovech "a sestavuje návrh

provozního a investičního rozpočtu", pro rozpor s čl. 98 Ústavy

ČR,

§ 6 odst. 3 pro rozpor s čl. 62 písm. k) Ústavy ČR,

§ 35 písm. a) pro rozpor s čl. 98 Ústavy ČR a

§ 47 odst. 2 až 4 pro rozpor s čl. 98 Ústavy ČR.

Svůj návrh prezident republiky blíže odůvodňuje tak, že výše

uvedená ustanovení § 1 odst. 3 a § 2 odst. 2 písm. e) zákona o ČNB

svěřují České národní bance kompetence správního úřadu nejenom

v rozsahu stanoveném zákonem o ČNB, nýbrž též zvláštními právními

předpisy, kterými jsou i právní normy nižší právní síly než zákon.

Vzhledem k tomu, že Ústava ČR umožňuje zasahovat do činnosti České

národní banky pouze zákonem, je toto ustanovení v přímém rozporu

s čl. 98 Ústavy ČR. Kromě toho podle čl. 2 odst. 3 a čl. 98 Ústavy

ČR, a s čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který

zákon stanoví. Znamená to, že působnost státního orgánu nelze

stanovit podzákonným předpisem, ale pouze zákonem.

Ustanovení § 2 odst. 1 věty prvé zákona o ČNB stanoví jako

hlavní cíl činnosti České národní banky zabezpečení cenové

stability, kdežto čl. 98 věta druhá Ústavy ČR jej definuje jako

péči o stabilitu měny. Podle navrhovatele jde o dva různé pojmy,

přičemž cenová stabilita je pouze jednou ze součástí měnové

stability. Zákon však nemůže měnit, resp. zužovat rozsah

kompetencí daných právní normou vyšší právní síly - Ústavou ČR.

Ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) ve slovech "pro činnosti

vykonávané při zabezpečování hlavního cíle" a ve slovech

"sestavuje návrh provozního a investičního rozpočtu" ukládá České

národní bance rozdělit rozpočet na dvě části - na rozpočet pro

činnosti vykonávané při zabezpečování hlavního cíle České národní

banky a na provozní a investiční rozpočet, přičemž odebírá

bankovní radě pravomoc rozhodovat o jedné z jeho částí a svěřuje

ji Poslanecké sněmovně. Tím může podle navrhovatele dojít

významným způsobem k ohrožení plnění hlavního cíle České národní

banky podle čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR. Podle jeho názoru nelze vést

přesnou hranici mezi těmito dvěma rozpočty, neboť i provozní

a investiční rozpočet zahrnuje financování řady důležitých

činností České národní banky, podmiňujících realizaci hlavního

cíle, jako např. přípravu měnových analýz, emisi bankovek a mincí,

obchody s bankami či správu peněžní hotovosti. To je v rozporu se

záměrem ústavodárce, kterým byla nezávislost České národní banky

při naplňování jejího cíle. Bylo to vyjádřeno i zařazením České

národní banky do samostatné hlavy Ústavy ČR mimo moc zákonodárnou

a výkonnou, kdy z ní byl učiněn zvláštní exekutivní orgán svého

druhu s přesně stanovenou oblastí působnosti, tj. péče o stabilitu

měny. Kvůli zásahům dalších orgánů nebude banka schopna tento cíl

naplňovat. Podle čl. 98 Ústavy ČR lze sice zákonem stanovit další

podrobnosti a zasahovat do její činnosti, jistě však ne tak, aby

to vedlo k popření postavení České národní banky.

Podle § 6 odst. 3 zákona o ČNB navrhuje vláda guvernéra,

viceguvernéry a ostatní členy bankovní rady, ač čl. 62 písm. k)

Ústavy ČR toto oprávnění svěřil výlučně do samostatné působnosti

prezidenta republiky. Zákon o ČNB tak omezil pravomoc prezidenta

republiky stanovenou Ústavou ČR.

Ustanovení § 35 písm. a) zákona o ČNB ukládá České národní

bance stanovovat po dohodě s vládou inflační cíl a režim kursu

české měny k cizím měnám. V případě rozdílných názorů tak bude

Česká národní banka nucena změnit své stanovisko ke stabilitě

měny. To lze podle prezidenta republiky chápat jako snahu vlády

o získání možnosti zasahovat do nezávislosti České národní banky,

a tím i do její měnové politiky. Může to ve střednědobém období

vést k větší průchodnosti kompromisních měnově-politických

opatření, a tím i k ohrožení cenové stability. Zákon tak ukládá

povinnost nalezení kompromisu, což vede k omezení nezávislosti

České národní banky, což považuje prezident republiky za stěžejní

z hlediska jejího dalšího fungování v zásadních

měnově-politických otázkách. Dohody vlády a České národní banky

jsou, vzhledem k časté rozdílnosti politických, hospodářských

a měnových cílů, jen obtížně dosažitelné, časově náročné a může

výrazně ohrozit správné načasování měnově-politických opatření.

Návrh na zrušení § 47 odst. 2 až 4 zákona o ČNB je založen na

stejných důvodech jako návrh na zrušení § 5 odst. 2 písm. b).

Soudce zpravodaj si v souladu s § 42 odst. 4 a § 69 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.,

vyžádal vyjádření obou sněmoven Parlamentu České republiky, neboť

všechna napadená ustanovení zákona o ČNB jsou obsažena v novele

tohoto zákona, tj. v zákoně č. 442/2000 Sb., který byl přijat

v době, kdy Parlament České republiky působil ve složení obou

sněmoven.

Za Poslaneckou sněmovnu zaslal vyjádření ze dne 6. února

2001 její předseda Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., který uvedl, že

hlavním důvodem novelizace byla potřeba harmonizace zákona o ČNB

s předpisy Evropské unie. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení

§ 1 odst. 3 a § 2 odst. 2 písm. e) zákona o ČNB, poukázal na

nenormativní charakter poznámek pod čarou a na skutečnost, že

odkaz na zvláštní právní předpis se v legislativní praxi běžně

užívá. V poznámkách pod čarou, o které se v návrhu jedná, jsou

uvedeny zákony, a nikoli podzákonné předpisy. K návrhu na zrušení

§ 2 odst. 1 věty první zákona o ČNB uvedl, že si předkladatel byl

vědom nutnosti změny čl. 98 odst. 1 věty druhé Ústavy ČR. Návrh na

změnu Ústavy ČR byl však Poslaneckou sněmovnou zamítnut. Poukázal

na skutečnost, že vláda nyní do Poslanecké sněmovny předložila

nový návrh krátké změny Ústavy ČR, který tento problém řeší.

Poslanecká sněmovna jej schválila 26. ledna 2001. Domnívá se

proto, že by měl Ústavní soud vyčkat ukončení zákonodárného

procesu projednání této ústavní změny. V případě návrhu na zrušení

§ 5 odst. 2 písm. b) a § 47 odst. 1 až 4 zákona o ČNB předseda

Poslanecké sněmovny prohlásil, že musí setrvat na znění zákona.

Poslanecká sněmovna vyšla z čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR, podle

kterého je přípustné do činnosti České národní banky zasahovat

zákonem. V rozpravách opakovaně zaznělo, že Česká národní banka by

se neměla vymykat dohledu příslušných institucí v oblastech

výlučně nejběžnějšího hospodaření, které je podrobeno takové

kontrole i v jiných státních institucích. Jsou jí svěřeny

i kompetence správního úřadu, vykonává bankovní dohled. Předseda

Poslanecké sněmovny poukázal i na tu okolnost, že prezident

republiky ve svém návrhu nezpochybnil možnost Nejvyššího

kontrolního úřadu kontrolovat hospodaření České národní banky,

nejedná-li se o činnosti při zabezpečování jejího hlavního cíle,

neměla by být proto zpochybňována ani změna v § 5 a § 47.

Argument, že nelze vést přesnou hranici mezi provozním

a investičním rozpočtem a rozpočtem pro zabezpečení hlavního cíle,

není relevantním argumentem, nýbrž nepodloženou obavou. Tyto

náklady přesně oddělit lze a již současné roční zprávy

o hospodaření sestavované Českou národní bankou tyto dva typy

hospodaření oddělují. Příklady, které uvádí navrhovatel, jsou

zřetelně náklady na zabezpečení hlavního cíle a Poslanecká

sněmovna o nich jednat nebude. Případné rozpory jsou přitom

řešitelné podle § 47 odst. 3 zákona o ČNB. Procedura schvalování

rozpočtu tak není v rozporu s proklamovanou nezávislostí České

národní banky. Rovněž instituce jako Parlament, Ústavní soud

a Nejvyšší kontrolní úřad jsou nadány jistým stupněm nezávislosti,

avšak pouze Nejvyšší kontrolní úřad má tento atribut explicitně

v Ústavě uveden. Ze zákona též neplyne možnost Poslanecké sněmovny

v návrhu provozního a investičního rozpočtu činit jakékoli změny.

Může jej pouze neschválit a žádat jeho doplnění nebo zpřesnění.

Ani v případě neschválení nenastává s ohledem na § 47 odst. 4

omezení finančních toků České národní banky na běžnou činnost.

Nesouhlasí ani s návrhem na zrušení § 6 odst. 3 zákona o ČNB. Ač

zákon o ČNB v § 6 odst. 2 stanoví, že guvernéra, viceguvernéry

a ostatní členy, jmenuje a odvolává prezident republiky, kdežto

podle čl. 62 písm. k) Ústavy ČR jmenuje členy Bankovní rady České

národní banky. V Poslanecké sněmovně byl návrh doplněn v § 6 odst.

3 o jmenování guvernéra, viceguvernérů a ostatních členů bankovní

rady, na návrh vlády, což podle jeho názoru nemusí vést ke

konfliktu. Jmenování členů bankovní rady jedním orgánem je zcela

neobvyklé nejen v zemích Evropské unie, ale i v jiných vyspělých

zemích světa. Česká republika je parlamentní republikou a v čl.

54 odst. 3 Ústavy ČR není prezident republiky z výkonu své funkce

odpovědný. Podle některých odborných názorů je potom představa, že

by mohl jmenovat o své vůli nikomu neodpovědné představitele

banky, je neslučitelná s pojetím demokratické parlamentní

republiky. K návrhu na zrušení § 35 písm. a) zákona o ČNB předseda

Poslanecké sněmovny uvedl, že je v něm uložena spolupráce České

národní banky s vládou jako vrcholným orgánem výkonné moci. Tento

druh součinnosti neznamená omezení výlučných kompetencí banky ani

její nezávislosti. V systému státní moci není nezávislost

absolutní, má svá pojmová omezení, Ústava se navíc omezuje na

velmi rámcové vymezení postavení a kompetencí České národní banky.

Určitá samostatnost je dána zařazením v samostatné hlavě Ústavy

ČR, expressis verbis však text Ústavy nezávislost nepřiznává.

Zpochybněno nebylo ustanovení § 2 odst. 3 zákona o ČNB o její

spolupráci s ústředními bankami jiných zemí, orgány dohledu nad

bankami a finančními trhy jiných zemí a s mezinárodními finančními

organizacemi, takže by nemělo být zpochybňováno ani ustanovení §

35 písm. a) tohoto zákona. Různé stupně součinnosti, komunikace

a slaďování se uplatňují v řadě zemí, aniž se jejich banky

považují za závislé na vládě. Závěrem uvedl, že Poslanecká

sněmovna jednala s vědomím nutnosti řešit potřebné změny

v činnosti České národní banky, aby byly harmonizovány právní

předpisy s předpisy Evropské unie a za vzniklé situace se snaží

novelou Ústavy ČR uskutečnit změnu hlavního cíle banky, aby byla

odstraněna formální neústavnost. Přitom byly učiněny některé další

změny v zákoně a je přesvědčen, že jsou v kompetenci zákonodárného

sboru. Zákon byl schválen potřebnou většinou hlasů dne 14.

července 2000, po zamítnutí Senátem 4. srpna 2000 Poslanecká

sněmovna znovu o zákonu hlasovala 27. října 2000 a setrvala na

původním znění, stejně jako 7. prosince 2000, kdy hlasovala

o zákonu, který jí vrátil prezident republiky.

Za Senát zaslal vyjádření ze dne 7. února 2001 jeho předseda

Doc. JUDr. Petr Pithart, který zrekapituloval projednání návrhu

novely zákona o ČNB v orgánech Senátu. Uvedl, že zejména byly

diskutovány otázky § 2 odst. 1 a § 6 odst. 3, kde bylo vesměs

konstatováno, že nejsou v souladu s Ústavou a s právem Evropských

společenství. Podle názoru některých senátorů je pojem "měnová

stabilita" pojmem širším než péče o stabilitu cen a je proto

nepřípustné, aby "prostý zákon" definoval cíl České národní banky

úžeji než Ústava, a to i přesto, že nová formulace plně odpovídá

čl. 105 Smlouvy o Evropských společenstvích. Převládl též názor,

že jmenování členů bankovní rady podle § 6 odst. 3 zákona o ČNB

není v souladu s Ústavou, neboť ta předpokládá výlučnou pravomoc

prezidenta republiky (na rozdíl od jmenování funkcionářů

Nejvyššího kontrolního úřadu). Pokud jde o § 5 odst. 2 písm. b),

bylo v diskusi konstatováno, že rozdělení rozpočtu na uvedené dvě

části je proti nezávislosti centrální banky a je odmítáno

Evropskou komisí jako neslučitelné se Smlouvou o Evropských

společenstvích. Totéž se promítá do protiústavnosti § 47. Změně

těchto ustanovení měla předcházet změna Ústavy, což nakonec byl

názor, který sdílela i vláda, když Poslanecké sněmovně postupovala

návrh novely zákona o ČNB i s návrhem novely Ústavy ČR. Rovněž

ustanovení § 35 písm. a) zákona o ČNB podle názoru některých

senátorů odporuje principu nezávislosti České národní banky a není

v souladu s čl. 108 Smlouvy o Evropských společenstvích. Diskuse

v Senátu se nedotkla dalších ustanovení, jejichž neústavnost

prezident republiky namítá, tj. § 1 odst. 3 a § 2 odst. 2 písm.

písm. e) zákona o ČNB. Senát nakonec návrh novely zákona o ČNB

zamítl v poměru 26 ku 11 hlasům ze 48 přítomných senátorů.

Ústavní soud nejdříve přikročil k posouzení formálních

náležitostí podaného návrhu. Návrh byl podán oprávněným

navrhovatelem v souladu s § 64 odst. 1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rovněž podmínky přípustnosti podle

§ 66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byly v daném případě

naplněny. Návrh byl shledán přípustným a Ústavní soud mohl dále

postupovat ve smyslu směrnic § 68 zákona o Ústavním soudu.

Konstatoval, že návrhem napadená ustanovení zákona o ČNB byla do

zákona o ČNB vložena zákonem č. 442/2000 Sb., kterým se mění zákon

č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu,

ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl přijat a vydán

v mezích Ústavou ČR stanovené kompetence Parlamentu a ústavně

předepsaným způsobem.

V případě návrhu na zrušení § 1 odst. 3 ve slovech

"a zvláštními právními předpisy1)" a § 2 odst. 2 písm. e) ve

slovech "a podle zvláštních právních předpisů1)", pro rozpor

s čl. 2 odst. 3 a čl. 98 Ústavy ČR a s čl. 2 odst. 2 Listiny

základních lidských práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru,

že návrh není důvodný, a proto jej podle § 70 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu zamítl.

Pokud jde o soulad obsahu ustanovení § 2 odst. 1 věty první,

v § 5 odst. 2 písm. b) ve slovech "pro činnosti vykonávané pro

zabezpečování hlavního cíle" a ve slovech "sestavuje návrh

provozního a investičního rozpočtu", § 6 odst. 3, § 35 písm. a)

a § 47 odst. 1 až 4 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance,

ve znění zákona č. 442/2000 Sb. s Ústavou ČR, došel Ústavní soud

k závěru, že tato ustanovení nejsou v souladu s dále uvedenými

ustanoveními Ústavy ČR.

Tuto část výroku svého rozhodnutí odůvodňuje Ústavní soud

následujícím způsobem.

Obecně konstatuje, že předložený návrh prezidenta republiky

se dotýká problematiky zvláštního postavení centrální banky

v ústavním systému demokratického právního státu. Ústavní soud

jako východisko pro hodnocení důvodnosti předloženého návrhu bere

v literatuře již vyjádřené stanovisko, podle kterého lze z čl. 98

Ústavy ČR dovodit, že Ústava ČR zakotvuje institucionální záruku

existence České národní banky jako:

- ústřední banky státu,

- pověřené funkcí péče o stabilitu měny, tj. koruny české,

- nezávislé při plnění ústavních funkcí na exekutivě

a legislativě v míře, která zajišťuje splnění jejího hlavního

poslání,

- vybavené možností měnově politického uvážení při volbě

nástrojů a opatření k dosažení cíle,

- banky, která vykonává dozor nad ostatními bankami.

Z toho plyne, že povinností státu je takovou banku zřídit,

ustavit její orgány a ustanovit jejich funkcionáře, upravit její

postavení, působnost a pravidla fungování v ústavně vymezeném

rámci, nechat ji jako takovou fungovat a chránit ji případně

i soudní mocí před neústavními (v rozporu s čl. 1, čl. 62 písm.

k/ a čl. 98 Ústavy ČR) a nezákonnými zásahy do její činnosti ze

strany zákonodárné a výkonné moci (čl. 98 odst. 1 a 2 Ústavy ČR).

Při celkovém pohledu na podaný návrh je třeba zdůraznit, že

Ústavní soud si byl při posuzování otázky ústavního zakotvení

České národní banky vědom, že zde právo navazuje na ekonomickou

teorii, a proto je možné využití ekonomických kategorií pro výklad

neurčitých pojmů a generálních klauzulí v ústavním právu.

Politologickým východiskem ústavní konstrukce postavení České

národní banky je pak teorie dělby moci, podle které nejdůležitější

obranou proti přirozené tendenci ke koncentraci moci je oddělování

a vzájemná kontrola nejvyšších orgánů státu. Historická zkušenost

ukazuje, že oslabování demokracie způsobené nadměrným posilováním

vládní moci je možné i cestou měnových manipulací. Klasický

příklad překonávání finančních potíží vlád prostřednictvím

inflačních emisí peněz má v moderní historii mnoho dalších

variant. Reakcí na tyto zkušenosti je oddělování rozhodovacích

procesů o měnových otázkách od exekutivy. Tento vývoj začíná

fakticky převládat ve všech demokratických státech s tržním

hospodářstvím. Ústavní zakotvení samostatného postavení ústřední

banky však nalézáme jen v nejnovějších ústavách. Do této skupiny

patří i Ústava České republiky a je za to v mezinárodních

srovnáních pozitivně hodnocena. Při rozhodování o daném návrhu má

tudíž Ústavní soud usnadněnou cestu v tom smyslu, že obsahové

složky ústavního postavení ústřední banky státu se dají dovodit

přímo z Ústavy ČR samotné, a tak ukázat, kdy zákonodárce, zmocněný

k úpravě podrobností, nemůže jít mimo tento obsah. Není sporu

o tom, že do činnosti České národní banky lze zasahovat zákonem,

jak se uvádí ve vyjádření Poslanecké sněmovny, tento zákon však

nesmí být v rozporu s obsahem hlavního cíle této banky.

Toto rozšiřování počtu "pilířů státní moci" je přirozené,

a proto neobstojí protiargumenty založené na srovnávání se

staršími "klasickými" ústavami, ve kterých se o nezávislé bance

nepíše prostě proto, že ekonomická teorie, v době, kdy byly

přijímány, ještě dostatečně nepopsala nebezpečí monetárních

manipulací exekutivou. Toto rozšiřování a změny

konstitucionability (potřeby a vhodnosti regulace ústavními

předpisy) pokračuje s ekonomickým a technologickým vývojem.

Obdobně je možno předvídat, že se například v nejbližší době

dočkáme i diskuse o potřebě ústavního zakotvení nějaké "nejvyšší

mediální rady". Mocenský význam hromadných informačních prostředků

je nepochybný, a proto vývoj práva musí reagovat na vývoj reálného

života. Také ve světle těchto všeobecných úvah de lege ferenda je

třeba vidět posuzovaný návrh.

Obecným kritériem rozhodování Ústavního soudu v otázce

ústavnosti dotčených ustanovení zákona o ČNB byl jejich soulad

s výše uvedenými ustanoveními ústavní úpravy ústřední banky státu.

Jeho funkcí je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti

prostředky vlastními orgánům soudního typu. Součástí ústavnosti

v tomto směru je rovněž ochrana postavení ústřední banky státu při

plnění jejího hlavního úkolu, kterým je de constitutione lata péče

o stabilitu měny podle čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR a oddělení jejího

hlavního orgánu - Bankovní rady - od bezprostředního vlivu

politických činitelů cestou specifické úpravy jmenování jejích

funkcionářů a členů podle čl. 62 písm. k) Ústavy ČR, aniž je tím

vyloučena nezbytná spolupráce mezi ní a zákonodárnou a výkonnou

mocí.

Ústavní soud stojí na stanovisku, že ústavní úprava postavení

ústřední banky státu v Ústavě ČR vychází ze závěrů moderní

konstitucionalistiky konce 20. století, kdy se postupně docházelo

k závěrům o potřebě regulace postavení ústřední banky nejen

v ústavách federativních států, kde to bylo spjato s vertikální

dělbou působnosti mezi federaci a jejími členskými státy, ale

i v unitárních státech, z důvodů uvedených výše. Ústavní teorie

inspirovaná ekonomickou teorií se projevila v tom, že přibývá

ústav (čl. 99 odst. 2 Ústavy Švýcarska, čl. 111 Ústavy Estonska,

čl. 227 Ústavy Polska, čl. 373n. Ústavy Kolumbie, čl. 261n. Ústavy

Ecuadoru, čl. 53 Ústavy Chorvatska, čl. 56 odst. 1 Ústavy

Slovenské republiky), kde je upraveno postavení ústřední banky

a její funkce. Tam, kde to není v ústavách výslovně zakotveno

(v případě většiny členských států Evropské unie, kde se již

uplatňuje Amsterodamská smlouva), dochází k těmto závěrům

judikatura.

V tomto směru jdou rovněž některé smluvní dokumenty práva

Evropských společenství (čl. 108/ex - čl. 107 Smlouvy o založení

Evropského společenství), které se následně promítají do

interpretace "domácích" ústavních textů (srov. komentář k čl. 88

Základního zákona SRN in: Maunz-Dürig: Grundgesetz Kommentar,

Stand Juni 1998, s. 6). Novela zákona o ČNB tento záměr

ústavodárce plně nerespektuje. Evropské právo v čl. 108 Smlouvy

o založení Evropského společenství (ve znění Amsterodamské

smlouvy) výslovně stanoví, že při výkonu pravomocí a uskutečňování

úkolů a povinností, svěřených jim touto smlouvou, nebudou ani

Evropská centrální banka, ani národní ústřední banka, ani žádný

člen jejích orgánů s rozhodujícími pravomocemi požadovat nebo

přijímat pokyny od orgánů společenství, od žádné vlády členského

státu nebo od jakéhokoli jiného orgánu. Orgány společenství

a vlády členských států se zavazují respektovat tento princip

a neusilovat o ovlivňování členů orgánů Evropské centrální banky

s rozhodujícími pravomocemi či národních ústředních bank při

plnění jejich úkolů.

Ústava ČR v roce 1992 reagovala na poznatky ekonomické

teorie, podle které je úspěšnost ústřední banky státu při

zajišťování stability měny, jejího kurzu a kontroly míry inflace

výrazně ovlivněna její nezávislostí na exekutivě, která je

zpravidla jednou za tři až čtyři roky nucena ucházet se

o znovuzvolení před voliči. Něco jiného jsou proto záměry vlády

před volbami, po volbách nebo uprostřed volebního období, a něco

jiného jsou potřeby zajištění stability ekonomického růstu,

nutnost zadlužování při provádění dlouhodobých investic atd.

Ústava ČR sice výslovně o nezávislosti České národní banky

nehovoří, nicméně historickým výkladem okolností přijetí Ústavy ČR

(viz výše), teleologickým výkladem pojmu "péče o stabilitu měny"

a systematickým výkladem hlavy VI. Ústavy ČR, kde je úprava České

národní banky oddělena od úpravy mocí zákonodárné a výkonné, lze

dojít k závěru, že smyslem zakotvení ústřední banky státu v Ústavě

ČR vůbec a ve zvláštní hlavě Ústavy ČR zvláště bylo právě

vytvoření ústavního rámce pro její fungování nezávisle na moci

zákonodárné a výkonné. Je však možno poukázat na tu okolnost, že

již při projednávání návrhu zákona o Státní bance československé

(zákon č. 22/1992 Sb.), jehož obsah byl převzat do nyní platného

zákona o ČNB, se vycházelo při jednání z prokázání závislosti výše

inflace na míře nezávislosti centrální banky.

Zásahy do jejího postavení sice Ústava ČR připouští (čl. 98

odst. 1 věta druhá in fine), ale podle názoru Ústavního soudu

nelze dovodit, že by zákon mohl přijmout řešení, které by bylo

zásahem, nebo které by bylo možno vykládat jako zásah do

nezávislosti banky v oblasti plnění její hlavní ústavní funkce.

Tím by ústavní úprava postavení ústřední banky ztratila svůj

původně zamýšlený účel. Ústavní soud stojí na stanovisku, že

ústavní základ nelze negovat bez ohledu na zmocnění zákonodárce

k další zákonné úpravě, obdobně jako je tomu v případě základních

práv v čl. 4 odst. 4 Listiny (záruka podstaty a smyslu). Tento

přístup k vztahu ústavního a zákonného předpisu již vyjádřil

v nálezu Pl. ÚS 35/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu

ČR, sv. 1, s. 51) a neshledává důvod se od něho v projednávané

věci odchýlit.

Nezávislost jakékoli instituce je možno vykládat jako stav,

který má více aspektů. Některé z nich již byly zdůrazněny při

projednávání původního zákona č. 22/1991 Sb., o Státní bance

československé (Federální shromáždění ČSFR. VI. volební období,

Tisk č. 1024)

V případě České národní banky tak lze hovořit o aspektu

institucionální nezávislosti, která spočívá v její nepodřízenosti

vládě při zajišťování stability měny.

Česká národní banka plní rovněž úkoly jako správní úřad.

V tomto postavení je součástí orgánů výkonné moci. To však neplatí

pro její hlavní funkci podle čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR. V této

funkci musí zákon respektovat nezávislost jejího rozhodování, kdy

se na ni nevztahuje čl. 67 odst. 1 Ústavy ČR o vrcholném postavení

vlády v soustavě orgánů výkonné moci, ani zákon ČNR č. 2/1969 Sb.,

o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy,

ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska oprávnění, kterými Česká

národní banka disponuje při plnění svého hlavního cíle (aspekt

instrumentální), jde o možnost volby nástrojů měnové politiky

a možnost měnově-politického uvážení při volbě těchto nástrojů

a opatření k dosažení ústavně zakotveného cíle.

Konečně je to nezávislost v personálním či organizačním

smyslu, která spočívá ve způsobu jmenování a odvolatelnosti vedení

banky. Dalším možným aspektem nezávislosti každé instituce je

nezávislost či spíše autonomie hospodářská či finanční, která před

novelizací zákona o České národní bance spočívala v oddělení

rozpočtu této banky od státního rozpočtu. Novelizace zákona o ČNB

se v různé intenzitě dotýká všech těchto aspektů. Ústavní soud se

však zabývá pouze těmi z nich, které mají svůj ústavní základ,

takže odchylná zákonná úprava se s nimi dostává do rozporu.

Pokud jde o jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení se

navrhuje, je třeba uvést následující:

V případě návrhu na zrušení § 1 odst. 3 ve slovech

"a zvláštními právními předpisy1)", v § 2 odst. 1 věty první,

v § 2 odst. 2 písm. e) ve slovech "a podle zvláštních právních

předpisů1)" se Ústavní soud nemohl ztotožnit s názorem, že se

jedná o neústavní ustanovení zákona o ČNB. Lze mít výhrady proti

ustanovením Legislativních pravidel vlády (příloha usnesení vlády

ze dne 19. března 1998, č. 188), která ukládají při přípravě

právních předpisů používat právě tuto formu odkazu i tam, kde je

ústavně vyloučeno použití jiné formy právního předpisu než je

forma zákona (zde čl. 98 odst. 2 Ústavy ČR). Možnost zásahu

Ústavního soudu je však v takovém případě dána jedině v případě,

že k použití podzákonného právního předpisu skutečně došlo. Tak

tomu ale v projednávané věci není, neboť právní úprava je

provedena cestou zákona. Proto byl v této části návrh jako

nedůvodný zamítnut.

Ústavní soud shledal důvodným návrh na zrušení § 2 odst. 1

věty první zákona o ČNB, který stanoví, že "hlavním cílem České

národní banky je zabezpečovat cenovou stabilitu". Ustanovení čl.

98 odst.1 věta druhá Ústavy ČR však definuje hlavní cíl činnosti

jinak, jako péči o stabilitu měny. Tento na druhém místě uvedený

pojem je širší, takže cestou obyčejného zákona dochází k omezení

rozsahu hlavního úkolu ústřední banky státu. Tento postup je,

z hlediska právního státu (čl. 1 Ústavy ČR), z hlediska ústavně

předepsaného způsobu změn a doplňování ústavních zákonů (čl. 9

odst. 1 a čl. 39 odst. 4 Ústavy ČR), stejně jako z hlediska

samotného čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR, nepřijatelný. Jde o obdobnou

situaci, která je výslovně upravena v § 3 odst. 4 zákona č.

309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, podle

kterého podzákonné právní předpisy mohou být vyhlášeny nejdříve

dnem, v němž je vyhlášen zákon, k jehož provedení jsou vydány;

účinnosti mohou nabýt nejdříve dnem, k němuž nabývá účinnosti

zákon, k jehož provedení jsou vydány. Ve vztahu ústavy

a obyčejného práva musí být takový postup zachován tím spíše.

Ústavní soud zde pouze konstatuje, že jde o porušení

základního pravidla hierarchické výstavby právního řádu, podle

kterého zákon nižší právní síly nesmí odporovat právnímu předpisu

vyšší právní síly. Vláda, která předložila návrh novelizace zákona

o ČNB, si byla této situace vědoma, neboť v důvodové zprávě svého

návrhu (Poslanecká sněmovna III. volební období, Tisk č. 537)

v souvislosti s návrhem nového znění § 2 výslovně uvedla, že

"Návrh novely zákona o České národní bance tudíž předpokládá změnu

Ústavy." Tato změna čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR měla být provedena

ústavním zákonem, jehož návrh vláda předložila jako součást

širšího návrhu (Poslanecká sněmovna. III. volební období, Tisk č.

541), kde se v bodě 15 navrhovalo znění: "Česká národní banka je

ústřední bankou státu. Do její činnosti lze zasahovat pouze na

základě zákona". Tento návrh ústavní změny však byl Poslaneckou

sněmovnou na její 25. schůzi dne 17. května 2000 zamítnut ve 2.

čtení, kdežto návrh novely zákona o ČNB, doplněný řadou dalších

změn, nakonec schválen byl jako zákon č. 422/2000 Sb.

Předseda Poslanecké sněmovny v této souvislosti upozorňuje na

to, že Poslanecká sněmovna jednala s vědomím nutnosti řešit

potřebné změny v činnosti České národní banky, aby byly

harmonizovány právní předpisy s předpisy Evropské unie, a za

vzniklé situace se snaží novelou Ústavy uskutečnit změnu hlavního

cíle banky, aby byla odstraněna formální neústavnost. O tomto

nesprávném postupu svědčí slova, která pronesl zástupce vlády při

odůvodňování onoho dodatečně předloženého návrhu na změnu čl. 98

odst. 1 Ústavy ČR (Poslanecká sněmovna. III. volební období, Tisk

č. 694) na 28. schůzi Poslanecké sněmovny (Těsnopisecká zpráva

o 28. schůzi Poslanecké sněmovny, s. 416), když prohlásil, že

účelem změny čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR je "dostat Ústavu do souladu

jak na jedné straně s acquis communitaire, tak na druhé straně

s vládním návrhem zákona o České národní bance, respektive

s novelou tohoto zákona". V obdobném duchu je návrh odůvodněn

v důvodové zprávě k Tisku č. 694.

Protože v právním státě není možné, aby se Ústava dodatečně

přizpůsobovala jí odporujícím zákonům, došel Ústavní soud jako

soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR k závěru

o nutnosti zrušit ustanovení § 2 odst. 1 věty první pro rozpor

s čl. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR jako neústavní.

Přitom podotýká, že pokud jde o potřebu přizpůsobit právní řád

České republiky právu Evropských společenství, je třeba tak činit

ústavně konformním způsobem. Česká republika může v souladu

s preambulí své Ústavy usilovat o včlenění do rodiny evropských

demokracií na prvém místě tím, že jako právní stát bude

respektovat svou Ústavu. Teprve poté může usilovat o soulad

s primárním právem Evropských společenství (čl. 105, čl. 108/ex

- čl. 107 Smlouvy o založení Evropského společenství), neboť bez

respektu ke své Ústavě nemůže o přijetí do Evropské unie uvažovat.

Dále prezident republiky navrhl zrušit v ustanovení § 5 odst.

2 písm. b) slova "pro činnosti vykonávané pro zabezpečování

hlavního cíle" a slova "sestavuje návrh provozního a investičního

rozpočtu". Svou argumentaci spojil s návrhem na zrušení § 47 odst.

1 až 4 zákona o ČNB.

Celé ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ČNB v platném

znění zní takto: "Bankovní rada schvaluje rozpočet pro činnosti

vykonávané při zabezpečování hlavního cíle České národní banky

a sestavuje návrh provozního a investičního rozpočtu". V případě

vyhovění návrhu by proto ustanovení znělo: "Bankovní rada

schvaluje rozpočet České národní banky", takže by se prakticky

krylo s původním zněním zákona č. 6/1993 Sb., o České národní

bance.

Ustanovení § 47 odst. 1 až 4 zní:

(1) Rozpočet, který se týká činností vykonávaných při

zabezpečování hlavního cíle České národní banky, schvaluje

Bankovní rada.

(2) V části provozních a investičních výdajů hospodaří Česká

národní banka podle rozpočtu schváleného Poslaneckou sněmovnou.

Návrh tohoto rozpočtu sestavuje bankovní rada České národní banky

a předkládá jej předsedovi Poslanecké sněmovny nejpozději 3 měsíce

před začátkem rozpočtového roku.

(3) Odmítne-li Poslanecká sněmovna návrh rozpočtu České národní

banky, je Bankovní rada povinna do 6 týdnů předložit návrh

doplněný a zpřesněný podle požadavku Poslanecké sněmovny.

(4) Není-li Poslaneckou sněmovnou vysloven souhlas s rozpočtem

České národní banky na příslušný rozpočtový rok před prvním dnem

rozpočtového roku, řídí se rozpočtové hospodaření v době od

prvního dne rozpočtového roku do dne schválení rozpočtu na tento

rozpočtový rok objemem příjmů a výdajů rozpočtu České národní

banky schváleného pro předchozí rozpočtový rok.

Prezident republiky odůvodňuje návrh na zrušení této části

tím, že provedená novelizace odebírá bankovní radě oprávnění

rozhodovat o jedné z jejích pravomocí a svěřuje ji Poslanecké

sněmovně. Tím může podle prezidenta republiky dojít významným

způsobem k ohrožení plnění hlavního cíle České národní banky podle

čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR. Podle jeho názoru nelze vést přesnou

hranici mezi těmito dvěma rozpočty, neboť i provozní a investiční

rozpočet zahrnuje financování řady důležitých činností České

národní banky, podmiňující realizaci hlavního cíle, jako např.

přípravu měnových analýz, emisi bankovek a mincí, obchody

s bankami či správu peněžní hotovosti. Kvůli zásahům dalších

orgánů nebude banka schopna tento cíl naplňovat. Podle čl. 98

Ústavy ČR lze sice zákonem stanovit další podrobnosti a zasahovat

do její činnosti, jistě však ne tak, aby to vedlo k popření

postavení České národní banky.

Ústavní soud v tomto bodě návrhu prezidenta republiky vyhověl

právě s ohledem na to, co bylo výše uvedeno o jednotlivých

aspektech nezávislosti jakékoli instituce. Pokud Ústavní soud

došel k závěru o ústavním rozměru nezávislosti ústřední banky

státu, musí poskytnout ochranu této nezávislosti i z hlediska

jejího nerušeného fungování. I kdyby neplatil argument prezidenta

republiky, že nelze mezi oběma rozpočty vést přesnou hranici, je

třeba uvést, že i pouhým tlakem na jednoznačně oddělitelný

provozní a investiční rozpočet lze ovlivňovat plnění hlavního cíle

ústřední banky státu. Jinými slovy, ponecháme-li stranou otázku

oddělitelnosti dvou rozpočtů pro hospodaření téže instituce,

jakmile bude i jeden z těchto rozpočtů schvalován někým jiným než

centrální bankou, bude vždy snadnější třeba nepřímo ovlivňovat

rozhodovací procesy v bance a tak omezovat její nezávislost.

Argument o oddělení obou částí rozpočtu v ročních zprávách

o hospodaření České národní banky není rovněž případný, neboť

tímto způsobem se do její nezávislosti při uskutečňování hlavního

cíle zasáhnout nedá. Schvalování jejího rozpočtu Poslaneckou

sněmovnou nemusí zajisté za každé situace představovat zásah do

její nezávislosti. Tato možnost však není vyloučena, neboť § 47

odst. 2 až 4 zákona o ČNB obsahuje dostatečné nástroje k tomu, aby

Poslanecká sněmovna mohla prosadit svůj názor. Tím se dostává do

rozporu čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR. Na tom nic nemění námitka

předsedy Poslanecké sněmovny, že prezident republiky ve svém

návrhu nezpochybnil možnost Nejvyššího kontrolního úřadu

kontrolovat hospodaření České národní banky, nejedná-li se

o činnosti při zabezpečování jejího hlavního cíle a že by proto

neměla zpochybňována ani změna v § 5 a § 47. Ústavní soud ve své

ustálené judikatuře zdůrazňuje vázanost petitem návrhu, nikoli

jeho odůvodněním, tj. argumenty, které navrhovatel uvádí (viz již

nálezy Pl. ÚS 16/93, sv. 1, s. 190, Pl. ÚS 20/93, sv. 1, s. 245,

Pl. ÚS 89/94, sv. 2, s. 151). Posuzuje proto návrh i z jiných

hledisek ochrany ústavnosti, než která jsou uvedena v odůvodnění

návrhu, nemůže však rozhodnout o zrušení jiných ustanovení, než

která jsou v petitu návrhu uvedena.

Stejně tak Ústavní soud rozhodl o zrušení ustanovení § 6

odst. 3 zákona o ČNB, které stanoví: "Guvernéra, viceguvernéry

a ostatní členy navrhuje vláda". Toto ustanovení je v rozporu

s prerogativou prezidenta republiky jmenovat členy Bankovní rady

podle čl. 62 písm. k) Ústavy ČR. To znamená, že prezident

republiky z hlediska ústavního rozhoduje bez omezení a není zde

vázán na ničí návrh, ani na žádné další podmínky.

S ohledem na výše uváděné důvody byl Ústavní soud nucen

vyhovět i návrhu na zrušení § 35 písm. a) zákona o ČNB, který

stanoví: "Česká národní banka po dohodě s vládou stanoví inflační

cíl a režim kursu české měny k cizím měnám." "Po dohodě" značí, že

Česká národní banka má ve věci iniciativu, když přichází

s návrhem v této věci. Svůj návrh ale musí předložit vládě a ta

s ním musí nebo nemusí souhlasit. Teprve po získání souhlasu vlády

může být inflační cíl stanoven. Výraz "po dohodě" proto neodpovídá

koncepci nezávislosti České národní banky. Nepodřizuje ji sice

vládě, staví však vládu vedle Bankovní rady jako rovnoprávného

činitele při určování inflačního cíle a režimu kursu české měny.

S touto rolí vlády však stávající ústavní úprava čl. 98 odst. 1

Ústavy ČR výslovně nepočítá. Toto ustanovení přitom vystupuje

k ostatní ústavní úpravě jako lex specialis, takže se vůči němu

nemůže uplatnit obecná charakteristika postavení vlády v čl. 67

odst. 1 Ústavy ČR. Ustanovení § 35 písm. a) zákona o ČNB je

v rozporu s instrumentálním aspektem nezávislosti České národní

banky a může zásadně narušit i existenci dalších aspektů její

nezávislosti z hlediska institucionálního.

Pro stabilitu české měny má vyhlášení inflačního cíle zásadní

význam. Je proto těsně spjato s nezávislostí České národní banky.

V případě, že inflační cíl musí být vyhlášen, je situace právně

jiná, než kdyby vyhlášen být nemusel. V prvém případě je pozice

vlády daleko silnější, neboť při nedosažení dohody to bude Česká

národní banka, která neplní své ústavně stanovené poslání. Toto

ustanovení proto podvazuje prostor pro plnění hlavního cíle České

národní banky obdobným způsobem, jako v případě schvalování

provozního a investičního úvěru České národní banky. V rozporu

s ním je přitom i jiné ustanovení samotného zákona o ČNB, když

jeho § 9 stanoví, že Česká národní banka a bankovní rada je při

plnění svých úkolů nezávislá na pokynech vlády, prezidenta

republiky, Parlamentu, jiných správních úřadů či orgánů územní

samosprávy (odstavec 1) a že záležitosti týkající se kursového

režimu a stanovení inflačního cíle Česká národní banka konzultuje

s vládou a na její vyžádání jí předkládá o těchto záležitostech

zprávy (odstavec 2), což je úprava, která není s principem

nezávislosti České národní banky při sledování jejího hlavního

cíle nikterak v rozporu. Totéž platí pro § 11 zákona o ČNB, který

stanoví oprávnění ministra financí nebo jiného pověřeného člena

vlády zúčastnit se s hlasem poradním zasedání Bankovní rady

s možností předkládat jí návrhy k projednání. Obdobně je oprávněn

guvernér České národní banky nebo jím určený viceguvernér

zúčastnit se s hlasem poradním schůze vlády. V podmínkách státu

s odpovídající politickou kulturou jednání vysokých funkcionářů to

je dostatečný prostředek k nalezení odpovídajícího řešení. Jinak

ovšem z hlediska Ústavy ČR musí mít konečné slovo bankovní rada,

což napadené ustanovení § 35 písm. a) zákona o ČNB vylučuje.

Proto v tomto případě platí důvody pro zrušení tohoto

ustanovení tím spíše, že v tomto případě jde o přímý rozpor s čl.

98 odst. 1 Ústavy ČR, kde je stále ještě platně zakotvena jako

hlavní cíl činnosti České národní banky péče o stabilitu měny.

Pokud má být při této činnosti Česká národní banka nezávislá

(jinak tento cíl plnit nemůže), nemůže být vázána na souhlas

vrcholného orgánu výkonné moci, od které má být jinak ústavně

oddělena. I zde platí, že v praxi nemusí při stanovení inflačního

cíle a režimu kursu české měny k cizím měnám dojít k žádným

sporným situacím. Ústavní soud však má za cíl jako orgán ochrany

ústavnosti posoudit, zda je tato úprava v souladu s ústavními

předpisy. Tento soulad zde dán není.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru