Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 5/95Nález ÚS ze dne 08.11.1995Kauza Uhl - úprava dvojího státního občanství - nabývání a pozbývání státního občanství ČR

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkDiskriminace
občanství/dvojí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/4 SbNU 205
Paralelní citace (Sbírka zákonů)6/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.5.95
Datum podání02.01.1995
Napadený akt

zákon; 40/1993; o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky; § 17

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 12 odst.2

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 14 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 14

Ostatní dotčené předpisy

40/1993 Sb., § 17

6/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995

6/1996 Sb.

N 74/4 SbNU 205

Kauza Uhl - úprava dvojího státního občanství - nabývání a pozbývání státního občanství ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci navrhovatele

Ing. P. U. o návrhu na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993

Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,

podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel - stěžovatel podal ústavní stížnost proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca

4/94-13, jímž byla zamítnuta jeho žaloba se žádostí o přezkoumání

rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy ze dne

11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto

jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne

6. 6. 1994, č.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že

podle ustanovení § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb.,

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nelze

stěžovateli vydat osvědčení o státním občanství České republiky.

Současně stěžovatel podal také návrh na zrušení ustanovení

§ 17 zákona č. 40/1993 Sb., (jehož aplikace vedla k citovanému

rozhodnutí Městského soudu v Praze), podle něhož státní občan

České republiky pozbývá státní občanství České republiky

okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství

s výjimkou, kdy cizí státní občanství získal v souvislosti

s uzavřením manželství nebo narozením.

Stěžovatel uvedl, že podle ustanovení § 3 zákona Národní rady

Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. získal dnem 30. 6. 1993 volbou

státní občanství Slovenské republiky. Poté požádal Obvodní úřad

pro Prahu 2 o vystavení osvědčení o státním občanství České

republiky a výslovně uvedl, že jako občan České republiky získal

volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní občanství. Zdůraznil, že

projevil vůli pouze k získání i slovenské příslušnosti, neprojevil

však vůli pozbýt občanství české. Obvodní úřad v Praze 2, odbor

vnitřní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod č.j. 606/4-2571/94, že

podle § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. osvědčení

o státním občanství České republiky nelze vydat. V odůvodnění

svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí státního

občanství České republiky je vázáno podle ustanovení § 13 písm. c)

a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. na nabytí cizího Pl. ÚS 5/95 státního

občanství s výjimkou v zákoně uvedených případů. Forma, jakou

žadatel projevil vůli získat cizí občanství, není rozhodující.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (navrhovatel)

odvolání, které odbor vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy

rozhodnutím ze dne 11. 8. 1994, č.j. MHMP 70 379/OVS 1176/1994,

zamítl a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně potvrdil z důvodů,

které uvedl obvodní úřad. Dodal ještě, že žadatel nebyl zbaven

státního občanství České republiky aktem státního orgánu ve smyslu

čl. 12 odst. 2 Ústavy.

Stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti tomuto rozhodnutí

správní žalobu podle § 247 a násl. o.s.ř. Poukázal na znění čl.

12 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož nikdo nemůže být

proti své vůli zbaven státního občanství, a prohlásil, že on sám

vůli směřující k pozbytí státního občanství České republiky nikdy

neprojevil.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.

38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Městský soud

považoval za nepochybné, že žalobce jako státní občan České

republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle § 3 zákona Národní rady

Slovenské republiky č. 40/1993 Zb., o státním občanství Slovenské

republiky, slovenské státní občanství a tímto dnem také státní

občanství Slovenské republiky nabyl. V takovém případě není

rozhodné, zda současně projevil vůli pozbýt státní občanství České

republiky, neboť s nabytím cizího státního občanství zákon č.

40/1993 Sb. spojuje bez dalšího pozbytí státního občanství České

republiky (vyjma taxativně uvedených případů) a těchto důsledků si

měl být žalobce vědom. I když zákon Národní rady Slovenské

republiky č. 40/1993 Zb. rozlišuje volbu státního občanství

Slovenské republiky a udělení tohoto občanství na základě žádosti,

je třeba vycházet z toho, že k nabytí cizího státního občanství

došlo na základě vlastního projevu vůle žalobce. Za takový projev

vůle nelze pokládat pouze žádost o udělení státního občanství

Slovenské republiky, ale i volbu tohoto státního občanství. Je

nutno vzít zřetel i na skutečnost, že možnost volby se vztahovala

pouze na bývalé občany České a Slovenské Federativní Republiky,

kteří nebyli k 31. prosinci 1992 státními občany Slovenské

republiky. Jedná se tedy o specifický způsob nabytí státního

občanství Slovenské republiky a z toho, že tento způsob není

výslovně uveden v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., nelze

dovodit, že v takovém případě k pozbytí státního občanství

nedochází. Z těchto důvodů měl soud za to, že ustanovení § 17

zákona č. 40/1993 Sb. není v rozporu s článkem 12 Ústavy, neboť

nabytí cizího státního občanství, s výjimkou taxativně uvedených

případů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že

státní občan České republiky je v takovém případě zbavován

občanství České republiky proti své vůli.

Stěžovatel napadl mimo jiné závěr Městského soudu v Praze, že

ust. § 17 zák. ČNR č. 40/1993 Sb. neodporuje - ani při

interpretaci použité správními orgány prvního a druhého stupně

- článku 12 odst. 2 Ústavy. Tento závěr soud opírá o tvrzení, že

státní občanství ČR pozbývá každý její příslušník, který na

základě své žádosti získá občanství jiného státu, neboť již tímto

jednáním je i srozuměn s jeho důsledky, jimiž je pozbytí státního

občanství České republiky. Podle napadeného rozhodnutí není

rozhodující, zda vůle pozbýt státní občanství ČR byla explicitně

projevena, "neboť je-li se samotným projevem vůle nabýt cizí

státní občanství spojen jako zákonný důsledek pozbytí občanství

českého, obsahuje projev vůle směřující k získání cizí státní

příslušnosti vždy i projev vůle směřující ke ztrátě českého

státního občanství". Uvedená úvaha však podle názoru stěžovatele

nepřihlíží ke skutečnosti, že žádný právní předpis České republiky

ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího

státního občanství, které naopak výslovně připouštějí. Občan,

který projeví vůli získat i jinou státní příslušnost, tedy musí

nepochybně vycházet i ze znalosti předpisů o nabývání a pozbývání

státního občanství ČR, avšak především se spoléhá na to, že jsou

v souladu s Ústavou, která o pozbývání státního občanství ČR

obsahuje explicitní ustanovení, zakazující možnost zbavit státního

občanství kohokoli proti jeho vůli. Akcent je tedy na tom, jakou

vůli ten, kdo podle právních předpisů jiného státu zvolil jeho

občanství, skutečně projevil a nikoli jakou vůli jeho projevu

podsouvá státní orgán, který zákon aplikuje. Pokud by byl

akceptován výklad Městského soudu v Praze, který interpretuje §

17 zákona č. 40/1993 Sb. tak, že stěžovatel státní občanství ČR

pozbyl ex lege, znamenalo by to, že citované ustanovení je

v příkrém rozporu s čl. 12 Ústavy České republiky, který zakazuje,

aby kterýkoli český státní občan byl svého občanství zbaven proti

své vůli.

"Zbavením" státního občanství ve smyslu citovaného ústavního

předpisu se proto nepochybně rozumí zbavení jakýmkoli způsobem,

tedy jak přímo ex lege (obyčejným zákonem), tak rozhodnutím

státního orgánu. Ztratit jednou nabyté státní občanství České

republiky může občan České republiky jedině tehdy, projeví-li

právě v tomto směru jednoznačně svoji vůli.

Podle názoru stěžovatele je tedy ustanovení § 17 zákona č.

40/1933 Sb. v rozporu s článkem 12 odst. 2 Ústavy, protože toto

ustanovení spojuje pozbytí státního občanství České republiky

pouze s nabytím cizího státního občanství, aniž by uvedený

následek podmiňoval nepochybným zjištěním, že pozbytí státního

občanství není v rozporu s vůlí státního občana. Napadená

rozhodnutí dále představují - při použité interpretaci ustanovení

§ 17 zákona č. 40/1993 Sb. - potencionální ohrožení svobody

stěžovatele, a to pokud jde o právo nebýt nucen k opuštění své

vlasti (vlastní země) a právo na svobodný návrat do ní, tedy práv

a svobod, která jsou zaručena:

- v článku 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

"Svoboda pohybu a pobytu je zaručena."

- v článku 3 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (přiznávajícím některá jiná práva a svobody

než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a prvním dodatkovém

protokolu k Úmluvě), jenž zní:

bod 1 - "Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně,

vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem."

bod 2 - "Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území

státu, jehož je státním občanem."

- v článku 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, který zní:

"Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní

země."

V tomto smyslu jsou podle mínění stěžovatele napadené

rozhodnutí i ustanovení § 17 citovaného zákona v rozporu

s ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel konečně uvádí, že aplikace ust. § 17 zákona č.

40/1993 Sb., obsažená v napadeném rozsudku konstatujícím pozbytí

jeho státní příslušnosti k České republice ex lege, představuje

porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy základního práva

stěžovatele vyjádřeného v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, neboť se jako údajný cizinec cítí

v porovnání s ostatními občany České republiky diskriminován.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být

spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo

jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení,

jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu

s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy,popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Podle § 78 zákona č. 182/1993 Sb., jestliže byl spolu

s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle

§ 74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu

postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b)

Ústavy.

Senát Ústavního soudu se v prvé řadě zabýval otázkou, zda

jsou podmínky tohoto zákonného ustanovení splněny. Dospěl

k závěru, že návrh na zrušení právního předpisu (ust. § 17 zákona

č. 40/1993 Sb.) byl podán (spolu s ústavní stížností) v souladu

s uvedeným ustanovením, neboť jeho aplikace vedla k rozhodnutí

Městského soudu v Praze touto stížností napadeného. Proto

usnesením ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, senát řízení

o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení ustanovení § 17

zákona č. 40/1993 Sb. postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí

podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

V rámci posuzování uvedeného návrhu, o němž rozhoduje plénum

Ústavního soudu, se soudce zpravodaj ztotožnil s výše uvedenými

právními názory senátu Ústavního soudu. Důvody k odmítnutí návrhu

podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb. neshledal. Návrh byl proto

zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu se žádostí o vyjádření.

Poslanecká sněmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon č.

40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České

republiky, byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 29. 12.

1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen. Podle důvodové zprávy k ustanovení § 17 cit. zákona se

jedná o nový způsob pozbytí státního občanství České republiky

v případě, kdy státní občan České republiky nabude na vlastní

žádost cizí státní občanství. Toto ustanovení vychází ze zásady,

podle níž by každá fyzická osoba měla mít pouze jedno státní

občanství. Obdobná právní úprava platí v řadě jiných zemí, např.

v Austrálii, Švédsku, Holandsku a Finsku.

Poslanecká sněmovna dále uvedla, že ustanovení § 17 zákona č.

40/1993 Sb. vychází z předpokladu, že státní občan České republiky

může požádat o nabytí cizího státního občanství, přičemž okamžikem

jeho nabytí ztrácí státní občanství České republiky. Podání

žádosti státního občana České republiky o nabytí cizího státního

občanství je přitom nepochybně dobrovolným a svobodným projevem

vůle tohoto občana. Se zmíněným projevem vůle, resp. se žádostí

a s nabytím cizího státního občanství, pak ustanovení § 17 cit.

zákona spojuje stanovené právní důsledky, tj. pozbytí státního

občanství České republiky. S přihlédnutím k tomu je ustanovení §

17 cit. zákona zcela v souladu s čl. 12 odst. 2 Ústavy České

republiky, neboť podáním žádosti o nabytí cizího státního

občanství projevuje žadatel nepochybně svoji vůli, a to zcela

v souladu se smyslem citovaného článku Ústavy České republiky.

Vedle toho však zůstává otázkou, zda volbu cizího státního

občanství lze považovat v širším smyslu též za "žádost" o nabytí

cizího státního občanství ve smyslu § 17 cit. zákona, tedy tak,

jak to v daném případě vyložily ve svých rozhodnutích příslušné

správní a soudní orgány. Podle názoru Poslanecké sněmovny je věcí

Ústavního soudu, aby tuto otázku v souvislosti s podaným návrhem

posoudil a učinil závěr o ústavnosti napadených rozhodnutí.

Za tohoto stavu věci vyjádřila Poslanecká sněmovna

stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý

zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem

České republiky a naším právním řádem.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra

České republiky, které je příslušným resortním orgánem ve věcech

státního občanství České republiky (§ 49 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.).

Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření uvedlo, že pozbytí

státního občanství podle § 17 zákona č. 40/1993 Sb. nelze

považovat za zbavení občanství proti vůli občana. O zbavení

(odnětí) občanství v tomto případě správní orgány nerozhodují,

nýbrž pouze registrují, že občan České republiky na vlastní žádost

nabyl cizí státní občanství a tím pozbyl občanství České

republiky. Podle názoru Ministerstva vnitra se občan může sám

rozhodnout, zda požádá o cizí státní občanství a tím je srozuměn

s právními důsledky, které tento projev vůle bude mít na jeho

státní občanství České republiky. Občan tím není zbaven možnosti

rozhodovat o svém státním občanství.

Námitku, že ztráta občanství České republiky podle § 17 cit.

zákona nenastane v případě, kdy občan nabyl cizí státní občanství

tzv. volbou občanství, nepovažuje Ministerstvo vnitra za

významnou. V § 17 cit. zákona se uvádí, že k nabytí cizího

státního občanství musí dojít na základě vlastní žádosti občana.

Není tedy rozhodující forma nabytí státního občanství (udělení,

volba), ale podstatné je, že nabytí cizího občanství bylo spojeno

s podáním žádosti občana, tedy s projevem jeho vůle, který lze po

formální stránce označit jako žádost, prohlášení, sdělení apod.

Ministerstvo vnitra České republiky se dále vyjádřilo

i k důsledkům nabytí cizího státního občanství v právních řádech

jiných států, které v zákonech o státním občanství upravují ztrátu

občanství v případě nabytí občanství jiného. Jedná se např. o tyto

státy:

Rakousko

Rakouské občanství se pozbývá:

1. získáním cizí státní příslušnosti

2. osvojením nemanželského nezletilého rakouského občana cizincem

3. vstupem do vojenských služeb cizího státu

4. odnětím, když je rakouský občan ve službách cizího státu

5. zřeknutím se v těchto případech:

a) rakouský občan má cizí státní příslušnost,

b) není proti němu vedeno trestní řízení,

c) nepodléhá vojenské povinnosti

Švédsko

Švédské občanství se ztrácí:

1. když osoba, která nabývá cizí státní občanství, o toto

občanství požádala nebo výrazně souhlasila s jeho udělením

(Poznámka: V anglickém textu je termín "explicitely", což by se

zřejmě spíše mělo přeložit jako "výslovně" a ne jako

"výrazně".)

2. když osoba nabývá cizí státní příslušnost vstupem do veřejné

služby jiného státu

3. jestliže svobodné dítě ve věku do 18 let nabývá cizí

příslušnost z důvodů, že cizí občanství získávají jeho rodiče

v případě sub 1 a 2

4. svobodné dítě ve věku do 18 let se stane cizím státním

příslušníkem z důvodu sňatku jeho rodičů

Obdobně je situace ohledně pozbývání státního občanství řešena

například i v Dánsku, Norsku, Nizozemí, Austrálii, Bolívii

a Mexiku.

Ministerstvo vnitra České republiky přípisem ze dne 28. 8.

1995, č.j. II/s-OSOM/53/6027/93, dále sdělilo, že se připravuje

nová Evropská úmluva o státním občanství a vojenské povinnosti

v případě víceronásobného státního občanství. Tento návrh je však

dosud projednáván na expertních jednáních Rady Evropy a je obtížné

určit, kdy bude konečné znění dopracováno. Ministerstvo vnitra

k této zprávě připojilo i text návrhu připravované úmluvy, který

je z února 1995, a další jednání má proběhnout v listopadu 1995.

(O tomto návrhu se blíže pojednává na str. 23 - 24 tohoto nálezu.)

Vlastní rozbor problematiky

I. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval formální stránkou přijetí

a vydání zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního

občanství České republiky. Z vyjádření Poslanecké sněmovny

Parlamentu ze dne 7. 3. 1995 a ze sněmovních tisků 208 a 209

(obsahujících těsnopiseckou zprávu o 19. schůzi České národní rady

ze dne 29. 12. 1992, VII. volební období, na níž byl projednáván

vládní návrh zákona ČNR o nabývání a pozbývání státního občanství

České republiky) bylo prokázáno, že uvedený zákon byl projednáván

a přijat Českou národní radou dne 29. 12. 1992, hlasovalo pro něj

155 poslanců a proti němu hlasovalo 13 poslanců. Další číselné

údaje o hlasování těsnopisecká zpráva neobsahuje. Zákon byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce

zákonů České republiky v částce 12/1993. Proto Ústavní soud

dovodil, že uvedený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst.

2 in fine zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

II. Pro pochopení širších souvislostí zkoumané věci se Ústavní

soud dále zabýval důvody, které zákonodárce k vydání zákona

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky vedly.

V citovaných sněmovních tiscích se zdůrazňuje, že základním

principem uplatněným v navrženém zákoně je zásada, podle které by

každý občan měl mít pokud možno pouze jedno státní občanství.

Vychází se přitom ze snahy předejít problémům, které jsou s dvojím

občanstvím spojeny jak pro fyzickou osobu, tak pro stát. Jde

zejména o problémy spojené s plněním základní vojenské služby,

o otázky spojené s příslušností soudů, daňové otázky apod.

Z obdobných důvodů preferují tuto zásadu i některé jiné státy.

Zpravidla přímo ve vlastních zákonech o státním občanství stanoví,

že pokud jejich státní občan získá na vlastní žádost cizí státní

občanství, pozbývá občanství původní. Jde například o Austrálii,

Švédsko, Nizozemí, Rakousko. Při přípravě návrhu zákona byla

respektována zásada stanovená ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.,

kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, že nikdo

nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Stejně tak je

třeba chápat i pozbytí státního občanství České republiky

v důsledku nabytí státního občanství cizího státu na vlastní

žádost. I zde se však vychází z projevu vůle státních občanů.

Sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o nabývání

a pozbývání státního občanství České republiky uvádí, že dosavadní

právní úprava je kusá, nestanoví zásadní podmínky pro nabývání

a pozbývání státního občanství České republiky a ponechává tak na

vůli státních orgánů, jak budou na tomto citlivém úseku

postupovat. Z těchto důvodů, i vzhledem ke vzniku samostatného

státu - České republiky - je třeba institut státního občanství

nově upravit a řešit ho komplexně. Vychází se přitom ze zásady, že

fyzické osoby by měly mít možnost, při dodržení zákonem

stanovených podmínek, nabýt nebo pozbýt státní občanství České

republiky. Důraz je v maximální míře kladen na zachování pouze

jednoho státního občanství.

III. Stěžovatel se v prvé řadě dovolává článku 12 odst. 2

Ústavy, který stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven

státního občanství. Tento článek však reaguje zejména na instituci

odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se

ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit.

Účelem ústavního příkazu zakotveného v článku 12 odstavci 2 Ústavy

tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil

takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství

koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana.

Tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou článku 15 odst. 2

Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí

být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní

příslušnost změnit. V souzené věci však napadený § 17 zákona č.

40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže předpokládá, že občan

vyvinul vlastní iniciativu cizí státní občanství získat. Z tohoto

hlediska nejde u občana o zbavení státního občanství, nýbrž

o ztrátu státního občanství získáním občanství jiného státu.

Z toho je patrno, že smysl článku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný

než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla stěžovatelova interpretace

článku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s § 17 citovaného zákona

- správná, znamenalo by to ve svých důsledcích, že Ústava zakazuje

zákonodárci, aby (byť pro futuro) vyloučil existenci dvojího či

vícenásobného státního občanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela

absurdní, neboť by omezoval právo suverénního státu čelit

bipolitismu a byl by v rozporu - jak je uvedeno na jiném místě

tohoto nálezu - s platnými i s připravovanými mezinárodními

smlouvami v současné demokratické Evropě. Ústavní soud proto

nesdílí názor stěžovatele, že při zkoumání ústavnosti § 17 zákona

č. 40/1993 Sb. je článek 12 odst. 2 Ústavy relevantní.

Ústavní soud považuje za podstatné - a na to je třeba klást

důraz - že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit.

zákona dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že

zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního

občanství České republiky. Ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. byla

řádně publikována ve Sbírce zákonů a vešla v obecnou známost.

Každý občan je povinen znát právní řád republiky, což lze důvodně

předpokládat zejména u těch, kteří v souvislosti se státním

občanstvím mínili či míní učinit ten či onen právní úkon. Jestliže

tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí

státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému

a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení - tedy

předpisu obecně závazného - vědom toho, že de lege lata pozbývá

státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství

cizího státu. Pokud vzdor tomu takový úkon učinil (učiní), je

povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo

spojuje. Vzájemná propojenost těchto úkonů a jejich právních

následků je proto zřejmá.

Lze rovněž konstatovat, že článkem 12 odst. 2 Ústavy omezuje

ústavodárce i trestní legislativu, neboť zákonodárce již nemá

možnost stanovit mezi jinými tresty i trest ztráty státního

občanství České republiky. I to je smyslem tohoto ústavního

předpisu.

Názor, že z hlediska ústavnosti § 17 zákona č. 40/1993 Sb. je

článek 12 odst. 2 Ústavy irelevantní, lze podepřít i argumenty,

které vycházejí z gramatického výkladu obou předpisů.

Článek 12 odst. 2 Ústavy na straně jedné a článek 12 odst.

1 Ústavy a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. na straně druhé používají

odlišných termínů ("zbavení" státního občanství, "pozbytí"

státního občanství). Tento terminologický rozdíl naznačuje úmysl

zákonodárce odlišit dvě kvalitativně různé situace. Uvedený záměr

lze dovodit zejména porovnáním obou odstavců článku 12 Ústavy.

(Článek 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního

občanství České republiky stanoví zákon. Článek 12 odst. 2

stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního

občanství.) Je totiž stěží myslitelné, že by ústavodárce v jediném

ustanovení použil dva různé termíny, pokud by tím nechtěl vyvolat

odlišné právní následky a řešit tak situace nikoli stejné, nýbrž

různé. O to také jde v souzené věci.

Pokud se týká skutečnosti, že obecný termín "zbavení" má

z hlediska současné češtiny jiný význam než termín "pozbytí", lze

odkázat zejména na odbornou literaturu jazykovědnou (srov. Slovník

spisovného jazyka českého, 1989, ČSAV - Ústav pro jazyk český,

svazek IV., str. 367, svazek VIII., str. 238). Výraz "zbaviti" má

podle Slovníku význam zejména: nějakým zásahem odstranit působení,

vliv někoho či něčeho, odejmout někomu něco, připravit někoho

o něco (zbavit někoho vedoucího místa). V právní terminologii je

znám např. pojem "zbavení způsobilosti k právním úkonům", "zbavení

rodičovských práv". Gramatický význam tohoto hesla i jeho

porovnání se známými právními instituty zřetelně nasvědčují tomu,

že pojem "zbavení" předpokládá vnější (zpravidla mocenský) zásah

extranea. Oproti tomu výraz "pozbytí" má podle Slovníku význam

zejména "ztratit" (co, koho), "přijít" (o co), tedy opak pojmu

"nabýt": např. pozbýt peníze, majetek. "Pozbýt něco", na rozdíl od

pojmu "být zbaven něčeho", tedy zřejmě nepředpokládá vnější zásah

třetí osoby. Je tedy zřejmé, že i z hlediska gramatické

interpretace porovnávaných textů míří ochrana zakotvená v článku

12 odstavci 2 Ústavy na takové případy, kdy dochází k zbavení

(odnětí) státního občanství mocenským zásahem třetí osoby (státu).

Takovým případem tedy není pozbytí státního občanství, které je

upraveno v ustanoveních §§ 13 až 17 zákona č. 40/1993 Sb.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17

zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství

České republiky, článek 12 odst. 2 Ústavy České republiky

neporušuje.

Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními Listiny základních

práv a svobod a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel v ústavní

stížnosti dovolává.

Článek 14 odstavec 1 Listiny stanoví, že svoboda pohybu

a pobytu je zaručena. Tato svoboda se týká každého člověka, neboť

jde o základní právo a svobodu, které Listina přiznává bez ohledu

na státní občanství. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech

stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny). Již sama univerzální

koncepce této svobody tedy zřejmě vylučuje protiústavnost

ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. - na niž stěžovatel

v souvislosti s čl. 14 odst. 1 Listiny poukazuje - neboť

ustanovení § 17 se týká toliko pozbytí českého státního občanství

nabytím státního občanství cizího (za podmínek v zákoně

uvedených), takže má povahu nikoli obecnou, nýbrž zcela

specifickou. Je tedy zřejmé, že ochrana svobody pohybu a pobytu ve

smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny míří na případy zcela jiné. Tento

článek je zařazen do prvého oddílu druhé hlavy Listiny, který je

nadepsán "Základní lidská práva a svobody". Tato práva zaručují

mimo jiné svobodu pohybu a pobytu, tedy právo každé osoby, aby se

mohla volně pohybovat kdekoli a aby si svobodně mohla zvolit místo

svého pobytu, přirozeně s nutnými výhradami upravenými

v odstavcích 3 a 5 uvedeného článku Listiny. Ostatně, sám text

i smysl napadeného ustanovení § 17 citovaného zákona zřetelně

nasvědčuje tomu, že tento předpis nikomu - ani cizinci oprávněně

se zdržujícímu na území České republiky - ve svobodě pohybu

a pobytu nijak nebrání.

Článek 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod stanoví, že nikdo nebude, ať individuálně nebo

hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem (bod

1.) a že nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož

je státním občanem (bod 2.). Článek 12 odst. 4 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech určuje, že nikdo nesmí být

svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země. Oba tyto

články, jichž se stěžovatel dovolává, se týkají toliko státních

občanů příslušného státu a zjevně míří na zcela jiné případy,

jichž se napadené ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 netýká. Lze

toliko dodat, že občan (bývalý) se stěží může dovolávat dobrodiní

citovaných článků mezinárodních smluv, jestliže, jak Ústavní soud

dovodil, svým jednáním vědomě a dobrovolně vyvolá právní stav,

který ex lege znamená ztrátu jeho dosavadního státního občanství.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17

citovaného zákona není v rozporu ani s článkem 14 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, ani s článkem 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod a s článkem 12 odst.

4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel konečně poukazuje na to, že napadený rozsudek

(konstatující pozbytí jeho státní příslušnosti k České republice

ex lege), představuje při "použité aplikaci" ust. § 17 zákona č.

40/1993 Sb. porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy jeho

základního práva vyjádřeného v čl. 3 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, takže je v tomto směru opět v rozporu

s ústavním pořádkem České republiky. Uvedená formulace sice na

první pohled nasvědčuje tomu, že stěžovatel brojí pouze proti

nezákonnému použití § 17 cit. zákona, avšak z celkového kontextu

jeho podání lze dospět k širšímu výkladu a dovodit, že ve svých

důsledcích je napadeno i samo ustanovení § 17 zák. č. 40/1993 Sb.

pro rozpor s čl. 3 Listiny a s výše uvedenými články mezinárodních

smluv. Ostatně, sám stěžovatel zdůraznil, že rozsudek městského

soudu konstatoval ztrátu jeho státní příslušnosti ex lege (§ 17

zákona č. 40/1993 Sb.) a zejména tento právní následek považuje za

protiústavní, poněvadž ignoruje Ústavou (čl. 12 odst. 2)

požadovaný projev vůle občana směřující k zániku státního

občanství České republiky (str. 4, 5 ústavní stížnosti). Tato

právní skutečnost, tj. ztráta státního občanství ze zákona, má

podle názoru stěžovatele diskriminující povahu, porušující princip

rovnosti, takže - jak Ústavní soud usuzuje -iz této argumentace

je zřejmé, že stěžovatel napadá ust. § 17 cit. zákona i pro

porušení čl. 3 Listiny a mezinárodních smluv, které jsou v tomto

odstavci uvedeny. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že podle

stěžovatelova názoru již samo napadené ustanovení zákona vytváří

z některých občanů České republiky cizince, kteří jsou - jak tvrdí

stěžovatel - vyřazováni z ochrany zákona, a tím jsou ve srovnání

s ostatními občany České republiky diskriminováni.

Článek 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že

základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví,

rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či

jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušenství

k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného

postavení.

Článek 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

uvádí, že užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou, musí být

zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je

pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo

jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost

k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Ustanovení článku 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech praví, že všechny osoby jsou si před zákonem

rovny a mají právo bez jakékoli diskriminace na stejnou zákonnou

ochranu. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám

stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů,

např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického

nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu,

majetku a rodu.

Tato právní ustanovení zakotvují jednak princip zákazu

diskriminace (z jakéhokoli důvodu), jednak princip rovnosti všech

lidí před zákonem. Je však třeba uvážit, zda a kdy požívají tyto

principy v právní praxi ochrany.

V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad,

podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě

nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením

jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon

či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná

v čl. 3 Listiny a v citovaných článcích obou mezinárodních smluv

není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným

ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu

akcesorickou. V podstatě shodně již judikoval i Ústavní soud České

republiky. V obsáhlém rozboru kategorie rovnosti konstatuje, že

nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující již samu

podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením

rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva

vlastnit majetek, některého z politických práv, práv národnostních

a etnických menšin a podobně. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje

relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy

předpokládá vztah k jiným základním právům a tím i intenzitu,

která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález

Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.). Taková

situace však v souzené věci nenastala, neboť - jak již bylo

uvedeno na jiném místě - Ústavní soud nedospěl k závěru, že by

napadené ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. porušovalo i jiná

základní práva a svobody (zaručená ústavními zákony či

mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy), zejména ta, na

která stěžovatel poukazoval (srov. str. 12 a násl. tohoto nálezu).

Podle přesvědčení Ústavního soudu by však uvedené principy

zákazu diskriminace a rovnosti (ve smyslu citovaných právních

ustanovení) nebyly napadeným ustanovením § 17 zákona č. 40/1993

Sb. porušeny ani tehdy, kdyby byly chápány izolovaně.

Stěžovatelovo pojetí těchto ústavních principů - tak, jak

vyjádřil ve své ústavní stížnosti - je z hlediska judikatury

Ústavního soudu stěží přijatelné. Rovnost jako ústavněprávní

instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní),

ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky.

To vyslovil v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů již

Ústavní soud ČSFR. Uvedl, že "je věcí státu, aby v zájmu zajištění

svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než

jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně ..." (Tuto myšlenku

převzal Ústavní soud České republiky do nálezu publikovaného pod

sp. zn. Pl. ÚS 16/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V souzené věci však zakotvením napadeného ustanovení § 17 do

zákona č. 40/1993 Sb. k libovolnému postupu nedošlo. Český právní

řád právem rozlišuje mezi státními občany ČR a mezi občany

dřívějšími, kteří projevili vůli stát se občany jiného státu, byť

podle platného zákona České republiky věděli, že nabytím cizího

státního občanství na vlastní žádost pozbývají státní občanství

České republiky. V těchto případech šlo o uvědomělé jednání

dosavadních občanů republiky a pokud platné právo v některých

aspektech (např. přiznání volebního práva apod.) činí rozdíl mezi

právním postavením občana České republiky a občana jiného státu

(bývalého občana ČR), pak jde o nerovnost akceptovatelnou

a o právní stav, který nemá diskriminační povahu. Tento závěr je

v souladu i s názory právní nauky a evropské judikatury, která pod

pojem "diskriminace" zahrnuje případy, kdy se s osobou nebo

skupinou osob bez odpovídajícího odůvodnění zachází hůře než

s osobami jinými (srov. Stručná rukojeť Evropské úmluvy o lidských

právech, Rada Evropy, Praha 1993, str. 86). Podobně se na jiném

místě uvádí, že ne každý rozdíl v zacházení nezbytně vede

k neoprávněné diskriminaci ve smyslu Úmluvy; k diskriminaci dojde

jen tehdy, pokud rozlišování postrádá objektivní a rozumné

odůvodnění (srov. Duffy: "Policie a Evropská úmluva o lidských

právech", Evropské a mezinárodní právo 2/94-25). O takový případ

se však z výše uvedených důvodů v souzené věci nejedná.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17

citovaného zákona není v rozporu ani s článkem 3 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod a s článkem 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech. IV. Naše současná právní

úprava vychází ze zásady jediného výlučného státního občanství. To

zdůrazňuje sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. V této

souvislosti je třeba poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne

13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, který se týká některých otázek

státního občanství České republiky. V tomto nálezu je mimo jiné

uvedeno, že Česká republika řešila otázku nabývání státního

občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon

České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993

Sb., jenž obsahuje zásadu předcházení dvojímu státnímu občanství

a zamezení vzniku bezdomovectví. (Takto bylo navázáno na právní

úpravu platnou na území ČSFR a vycházelo se ze skutečnosti, že

obdobné zásady jsou uplatněny i v právních řádech jiných

evropských států.) Stěží lze proto akceptovat kategorické a obecně

formulované tvrzení stěžovatele, že žádný právní předpis České

republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu

dvojího státního občanství, které prý naopak výslovně připouštějí.

Ze zásady jediného výlučného státního občanství plyne

i způsob pozbytí státního občanství České republiky, upravený

v § 17 zákona, podle něhož státní občan České republiky pozbývá

státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost

nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství

nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Uvedený

způsob je v českém právním řádu koncipován zcela nově, neboť

starší právní úpravy takovou možnost zániku státního občanství

neznaly.

Pro posouzení zkoumané otázky nelze abstrahovat ani od

právního stavu v oblasti mezinárodněprávní.

1. Na této půdě je bipolitismus (čili opak jediného výlučného

státního občanství) obecně považován za jev nežádoucí. Na jedné

straně může vést k mezistátním sporům, zejména v otázkách

diplomatické ochrany, protože bipolita může být pokládán za

státního občana více státy a každý stát má v zásadě právo

odmítnout diplomatický zásah ve prospěch bipolity, pokud jej

učinil jiný stát, jehož je bipolita rovněž příslušníkem. Na druhé

straně působí bipolitismus vážné obtíže i bipolitům samým, zejména

co do závazků k věrnosti státu a k výkonu vojenské služby, jejichž

plnění mohou vůči bipolitům vyžadovat dva nebo i více států. Třetí

státy mohou bipolitu považovat podle volby za občana kteréhokoliv

z konkurujících států, bez ohledu na vůli a zájem bipolity samého,

např. přiznávat mu pouze nejméně výhodný smluvní cizinecký režim,

vyhostit ho do kteréhokoliv z domovských států proti jeho vůli

a podobně.

2. Obecnou praxi států lze charakterizovat takto:

a) osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže odvolávat

na své jiné státní občanství v poměru ke státu, jehož je rovněž

občanem;

b) třetí stát má osobu s několikerým státním občanstvím

pokládat za občana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby,

nikoli podle volby bipolity samého nebo některého ze států, jichž

je občanem. Při této volbě se státy většinou řídí zásadou

efektivity, tj. pokládají cizince za občana toho státu, k němuž ho

pojí nejužší faktický vztah (bydliště, zaměstnání, výkon vojenské

služby, politických práv apod.). V Československu rozhodovala

státní příslušnost, která byla nabyta naposled (§ 33 odst. 2

zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém

a procesním). Stejná právní situace platí i v dnešní České

republice (článek 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.). V literatuře

lze v tomto směru odkázat na publikaci Potočného "Mezinárodní

právo veřejné, Praha 1978, str. 185 - 186.

3. Snaha o vyloučení bipolitismu je zřejmá i z dvoustranných

Úmluv, jež v minulosti uzavřela Československá republika (popř.

někdejší ČSSR) s některými sousedními státy, konkrétně se SSSR,

Maďarskem a Polskem. Tyto Úmluvy stojí na zásadě, že

a) osoby, které mají současně státní občanství obou smluvních

stran, mohou zvolit státní občanství té strany, které si přejí

zachovat (čl. 1 Úmluvy mezi ČSR a SSSR o úpravě státního občanství

osob s dvojím občanstvím uveřejněné pod č. 47/1958 Sb., čl. 1

Úmluvy mezi ČSSR a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých

otázek státního občanství uveřejněné pod č. 37/1961 Sb., čl. 1

Úmluvy mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek

týkajících se dvojího státního občanství uveřejněné pod č.

71/1966 Sb.),

b) osoby, na něž se Úmluva vztahuje, budou považovány

výhradně za státní občany té smluvní strany, jejíž občanství si

zvolily (čl. 7 Úmluvy ČSR - SSSR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČSSR

- MLR),

c) osoby, které prohlášení o zvolení státního občanství během

lhůty (stanovené Úmluvou) nepodají, budou považovány výhradně za

občany smluvní strany, na jejímž území žijí (čl. 7 Úmluvy ČSR

- SSSR, čl. 6 odst. 3 Úmluvy ČSSR - MLR, čl. 6 Úmluvy ČSSR - PLR).

4. Lze konstatovat, že právní úprava zániku státního

občanství České republiky je v plném souladu s tendencí současné

moderní demokratické Evropy. V tomto směru je významná zejména

Dohoda o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti

a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní

příslušnosti ze dne 6. května 1963. Ta stanoví v článku 1 odstavci

1, že zletilé osoby, mající státní příslušnost smluvní strany,

které získají projevem vlastní svobodné vůle, naturalizací, opcí

nebo znovunabytím státní příslušnost jiné strany, ztratí svoji

dřívější státní příslušnost. Nejsou oprávněny ponechat si svoji

dřívější státní příslušnost. Obdobná úprava se týká i osob

nezletilých. Myšlenku posílit instituci výlučného (jediného)

státního občanství pak sleduje článek 4 této Dohody, jenž uvádí,

že žádná ustanovení Dohody nebrání aplikaci jakýchkoli ustanovení,

která by mohla ještě více omezovat vznik několikanásobné státní

příslušnosti, ať by již byla včleněna nebo následně zavedena

v právním řádu té které smluvní strany nebo v jakékoli dohodě,

konvenci nebo smlouvě uzavřené mezi dvěma nebo více smluvními

stranami.

Česká republika sice dosud signatářem této Dohody není, leč

sama její existence zřetelně naznačuje tendenci členských států

Rady Evropy. Ke dni 2.ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 států

(Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie,

Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Spojené

království Velké Británie a Severního Irska, a jeden stát ji

signoval (Portugalsko). Vesměs všechny státy, které Dohodu

ratifikovaly, jsou významnými a tradičně demokratickými zeměmi.

5. Ani připravovaná Evropská úmluva o státním občanství

a vojenské povinnosti v případě vícenásobného státního občanství

(srov. str. 10) neznamená průlom do principů dosud platné - byť

nikoli pro Českou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Návrh Evropské

úmluvy již v preambuli uznává právo každého státu rozhodnout, zda

dovolí svým státním občanům mít jedno nebo více dalších státních

občanství. V článku 4 se sice praví, že vnitřní zákony...každého

účastnického státu budou založeny na následujících obecných

zásadách: 3. - nikdo nebude svévolně zbaven svého státního

občanství; v článku 6 odst. 1 se však toto obecné pravidlo blíže

rozvádí tak, že účastnický stát nesmí zakotvit ve svých vnitřních

zákonech ... ztrátu státního občanství ze zákona nebo z iniciativy

tohoto účastnického státu, s výjimkou následujících případů: a)

dobrovolné nabytí jiného státního občanství. V článku 9 odst. 2 se

dále uvádí, že v závislosti na jakékoli ... mezinárodní dohodě

upravující problematiku státního občanství - a) každý účastnický

stát udělí své státní občanství osobám, které:

i) byly státními občany a měly trvalý pobyt de iure a de facto na

území státu, jenž přestal existovat .... a

ii) mají nadále trvalý pobyt de iure a de facto na tomto území,

jež se stalo součástí území tohoto účastnického státu.

Je zřejmé, že citovaný článek na řešený případ výslovně

nedopadá, neboť žádná mezinárodní smlouva ve věci státního

občanství v souvislosti s ukončením existence ČSFR uzavřena

nebyla. I kdyby však byla taková situace nastala, lze poukázat na

závěr citovaného článku 9 odst. 2 sub a), podle něhož při

udělování státního občanství lze vyžadovat od dotčených osob, aby

se zřekly jakéhokoli státního občanství jiného.

Na stejném principu je budována i úprava článku 9 odst. 2 sub

b) připravované Evropské úmluvy, která se sice rovněž přímo netýká

řešené věci, ale v hlavní myšlence je s ní srovnatelná. Stanoví,

že v případě převodu svrchované moci nad územím, umožní každý

účastnický stát svým státním občanům, kteří v důsledku tohoto

převodu mohli ztratit "jeho" státní občanství ...., ii) ponechat

si své státní občanství, pokud výslovně vyjádří svůj úmysl

ponechat si je, mají-li trvalý pobyt de iure a de facto na území

účastnického státu. I zde však platí, že vnitřní zákony

účastnického státu mohou stanovit lhůtu, v níž mají dotčené osoby

provést volbu, nebo od nich vyžadovat zřeknutí se jakéhokoli

jiného státního občanství.

Z uvedeného textu vyplývá, že nová navržená úprava (která

ovšem nemusí být v tomto znění přijata) není v rozporu s textem

a smyslem stávající mezinárodněprávní úpravy. Proto napadené

ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. není ani v tomto směru

v rozporu s dalším předpokládaným trendem mezinárodního smluvního

práva v složité oblasti, která se týká instituce státního

občanství.

6. Úpravu srovnatelnou s ustanovením § 17 zákona č. 40/1993

Sb. lze ostatně nalézt i v řadě konkrétních zemích Evropy. Jde

např. o tyto státy:

Rakousko - Zákon o státním občanství (Bundesgesetz über die

österreichische Staatsbürgerschaft 1965, BGBl Nr.

250) znovu uveřejněný pod č. 311 BGBl 1985 - StbG

oddíl III - Ztráta státního občanství

§ 26 - Státní občanství se pozbývá

1. získáním cizí státní příslušnosti

§ 27 odst. 1 - Státní občanství ztrácí, kdo na

základě své žádosti, svého prohlášení nebo

svého výslovného souhlasu získá cizí státní

občanství, pokud mu předtím ponechání státního

občanství nebylo povoleno.

Finsko - Zákon o státním občanství č. 401/1968 (The Finnish

Nationality Act)

oddíl 8 (10.8.84/584) - Osoba ztrácí své finské státní

občanství

1. jestliže nabývá občanství jiné země na

základě žádosti nebo prohlášením nebo

jestliže k tomu dala souhlas z vlastní

svobodné vůle.

Švédsko - Zákon o státním občanství č. 382/1950 (Swedish

Citizenship Act)

oddíl 7 - Švédské občanství ztrácí:

1. každá osoba, která nabývá cizí občanství

poté, co o takové občanství požádala nebo

výslovně souhlasila s jeho udělením.

Norsko - Zákon o státní příslušnosti č. 3 z 8. 12. 1950 (The

Norwegian Nationality Act)

§ 7 - Norskou státní příslušnost ztrácí:

1. osoba, která nabývá státní příslušnosti jiného

státu na základě žádosti nebo vyjádřením

souhlasu.

Dánsko - Sjednocovací zákon č. 457 ze dne 17. 6. 1991

(Consolidation Act)

Statutární vyhláška (oznámení) o zákonu o nabývání

dánského občanství (sjednocujícím dánský zákon č. 252 ze

dne 27. května 1950 o nabývání dánského státního

občanství, prováděcí nařízení č. 155 ze dne 6. 4. 1978,

jakož i dodatek vyplývající z oddílu 2 zákona č. 326 ze

dne 4. června 1986 a dánský zákon č. 159 ze dne 18.

března 1991.)

bod 7 - Dánské občanství ztrácí

1. osoba, která nabývá cizí státní příslušnost na

základě žádosti nebo výslovného souhlasu,

Nizozemí - Královský zákon o státní příslušnosti ze dne 19. 12.

1984 - Netherlands Nationality Act (Bulletin zákonů,

nařízení a dekretů 628) známý jako nizozemský zákon

o státním občanství

oddíl 14 - bod 2) Nizozemskou státní příslušnost nelze

ztratit z jakéhokoli důvodu, jestliže by to

vedlo ke stavu bez státní příslušnosti.

oddíl 15 - osoba, která je plnoletá, ztrácí svou

nizozemskou státní příslušnost:

a) nabytím jiné státní příslušnosti

z vlastní svobodné vůle.

Je tedy zřejmé, že základní myšlenku, na níž je budováno

ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., lze nalézti v jiných

evropských zemích, které rovněž stojí na principu předcházení

vzniku dvojího státního občanství.

Lze ovšem namítnout, že ustanovení § 17 cit. zákona je třeba

při posuzování jeho ústavnosti srovnávat v prvé řadě s Ústavou

České republiky (konkrétně s článkem 12 odst. 2), zatímco ústavy

srovnávaných zemí mají jinou úpravu státního občanství, popřípadě

tuto problematiku neupravují vůbec. Vzdor tomu je srovnání

napadeného ustanovení (§ 17 zákona) se zákonnou úpravou ostatních

demokratických států významné. Podstatný je totiž i (již podaný)

výklad ustanovení § 17 cit. zákona (ve vztahu k Ústavě), podle

něhož zákonem upravené pozbytí státního občanství České republiky

neporušuje ústavní garance, které chrání občana před zbavením

českého státního občanství ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. To

odpovídá vyvíjejícímu se evropskému zákonodárství, jež - má-li

občan dosavadní státní občanství ztratit - klade důraz na jeho

projev vůle získat státní občanství cizího státu.

V závěru řízení stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud je

vázán pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

článku 10 Ústavy, takže by neměl přihlížet k zákonům upravujícím

nabývání a pozbývání státního občanství, které platí v jiných

zemích. Je samozřejmé, že Ústavní soud není vázán právními řády

těchto států. Nicméně obsah v nálezu citovaného cizího práva

zřetelně svědčí o tom, jaký je legislativní stav současných států

moderní demokratické Evropy. Proto Ústavní soud nemíní ignorovat

komparatistický pohled na zkoumanou problematiku, tedy existenci

a obsah jiných srovnatelných evropských právních řádů. To ostatně

souvisí s obecně uznávanou snahou přibližovat právní řád České

republiky právním řádům jiných demokratických zemí našeho

kontinentu.

Na základě těchto úvah Ústavní soud - jak již uvedl

- neshledal porušení článku 12 odst. 2 Ústavy ani dalších

stěžovatelem uváděných ústavních zákonů či mezinárodních smluv

o lidských právech a základních svobodách.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. listopadu 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru