Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 5/94Nález ÚS ze dne 30.11.1994Otázka pravomoci pro řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
p... více
Věcný rejstříktrest/výkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/2 SbNU 155
Paralelní citace (Sbírka zákonů)8/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.5.94
Datum podání23.02.1994
Napadený akt

zákon; 59/1965 Sb.; o výkonu trestu odnětí svobody; § 9, § 9a

zákon; 292/1993 Sb.; kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích; bod 198

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 40 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

110/1994 Sb., § 11 písm.a, § 13, § 14

140/1961 Sb., § 39a odst.2, § 81

141/1961 Sb., § 122 odst.1

59/1965 Sb., § 9a, § 9

8/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994

8/1995 Sb.

N 59/2 SbNU 155

Otázka pravomoci pro řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do druhého

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci

navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení § 9 a § 9a zákona

č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č.

294/1993 Sb., jakož i bodu 198. zákona č. 292/1993 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním

(trestní řád), takto:

Zrušují se ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu

trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb.

a ustanovení bodu 198. zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

(trestní řád), a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Současně pozbývají platnosti ustanovení § 11 písm. a) § 13 a § 14

vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. dubna 1994 č.

110/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody,

a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění:

I.

Dne 23. února 1994 podala skupina 44 poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení

§ 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody,

ve znění zákona č. 294/1993 Sb., která upravují podmínky, jakož

i řízení o přeřazování odsouzených z jednoho typu věznice do

druhého. Skupina poslanců tvrdí, že se novela zákona o výkonu

trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb., tím že svěřila toto řízení

řediteli věznice a přezkum jeho správního rozhodnutí okresním

soudům, dostala do rozporu s Ústavou České republiky, jakož

i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhovatel vytýká nové právní úpravě, že přenáší výkon

státní moci, příslušející jen soudům, na orgány výkonné moci

a umožňuje jim tak rozhodovat o omezování nedotknutelnosti osoby

odsouzených.

Dále namítá, že novela připouští, aby se rozhodnutími

správních orgánů, na které se však v těchto případech nevztahuje

správní řád, rušila právní moc a vykonatelnost rozsudků o zařazení

odsouzených do jednotlivých typů věznic. Konečně zdůrazňuje, že se

takto ruší odsouzeným práva, která jinak mají ve správním řízení,

jakož i právo na to, aby pouze jejich zákonný soudce v prvním

a druhém stupni rozhodoval o způsobu výkonu trestu odnětí svobody

uloženého jim soudem.

V průběhu řízení před Ústavním soudem rozšířil zástupce

navrhovatelů ve smyslu ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, a § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších

novel (o.s.ř.), původní návrh, a sice tak, aby spolu s uvedenými

ustanoveními novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody

bylo také zrušeno ustanovení zákona č. 292/1993 Sb., kterým se

mění a doplňuje trestní řád, v části, kterou byl zrušen dřívější

§ 324 tr. ř. Podle tohoto ustanovení rozhodoval o změně způsobu

výkonu trestu, tedy i o přeřazování, okresní soud. Jako

alternativu navrhl, aby Ústavní soud odložil na přiměřenou dobu

vykonatelnost svého nálezu o zrušení § 9 a § 9a novelizovaného

zákona o výkonu trestu odnětí svobody a poskytl tak zákonodárnému

sboru čas na příslušnou novelizaci trestního řádu.

Rozšíření návrhu o požadované zrušení bodu 198 zákona č.

292/1993 Sb. je věcně spojeno s návrhem na zrušení § 9 a § 9a

zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění

zákona č. 294/1993 Sb. do té míry, že dodatečný souhlas 45

poslanců s tímto rozšířením lze důvodně předpokládat. Proto

Ústavní soud v daném případě tyto podpisy znovu nepožadoval (§ 64

odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud by

takováto přímá věcná vazba nebyla dána, bylo by naopak nutné

postupovat ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení.

Podle tvrzení navrhovatelů se novelizovaná právní úprava

výkonu trestu odnětí svobody i trestního řízení dostává do rozporu

s ustanovením čl. 39 a 40 Listiny, podle nichž jedině soud

rozhoduje o trestu a jiných újmách na právech, které lze uložit za

spáchání trestného činu. Rozpor je dále spatřován s ustanoveními

čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci. Napadená ustanovení novely zákona o výkonu

trestu odnětí svobody, jakož i zrušovací ustanovení novely

trestního řádu, jsou konečně v rozporu s ustanovením čl. 2, čl.

4 a čl. 90 Ústavy České republiky, která nepřipouštějí, aby orgány

výkonné moci vykonávaly působnost náležející soudní moci.

II.

Návrh na zrušení ustanovení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy podala skupina 45 poslanců Parlamentu (§ 65 odst. 1

písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), kteří ze svých

řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem JUDr.

J. O.. Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu

(§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), ani pro

zastavení řízení (§ 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu),

byl návrh v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, zaslán Parlamentu České republiky s výzvou

k vyjádření.

III.

Parlament České republiky, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření, které podepsal místopředseda Poslanecké sněmovny Ing.

J. K., uvedl, že smyslem přijaté právní úpravy, podle důvodové

zprávy, bylo to, že právní úprava, podle níž o zařazení

odsouzeného do určitého typu ústavu pro prakticky celý výkon

trestu rozhodoval soud rozsudkem, se neosvědčila jako adekvátní

a pružná. Soud v této fázi nemohl s určitou mírou pravděpodobnosti

odhadnout, jak se odsouzený v podmínkách výkonu trestu bude chovat

a jak bude přijímat nebo naopak odmítat resocializační programy.

Proto byla navržena úprava, která zajistí potřebnou prostupnost

mezi jednotlivými typy věznic a zároveň umožní, aby odsouzený,

jehož postavení ve výkonu trestu bylo rozhodnutím ředitele věznice

zhoršeno, se domáhal soudní ochrany. Odsouzený ve výkonu trestu

tedy nebyl zbaven soudní ochrany a má vždy možnost, pokud

s rozhodnutím nesouhlasí, požádat nezávislý soud o soudní

přezkoumání rozhodnutí ředitele věznice. V závěru vyjádření

k návrhu Parlament České republiky napsal, že je na Ústavním

soudu, aby v rámci dělby moci mezi mocemi zákonodárnou, výkonnou

a soudní posoudil, zda napadená ustanovení novely zákona o výkonu

trestu odnětí svobody jsou v souladu s naším právním řádem a vydal

příslušné rozhodnutí.

V návaznosti na rozšíření návrhu, přednesené v průběhu řízení

před Ústavním soudem zástupcem navrhovatelů, jemuž byl přítomen

zástupce účastníka - místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky, sdělil zástupce účastníka, že nemá žádné návrhy

na doplnění dokazování, a že setrvává na svém stanovisku.

IV.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, Ústavní soud v první řadě zjišťoval, zda právní

normy jejichž protiústavnost navrhovatel namítá, byly přijaty

a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.

Ze zprávy Parlamentu České republiky, odvolávající se na

stenografický záznam o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního

tisku č. 536 a Sbírky zákonů České republiky bylo zjištěno, že

novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí svobody navrhla vláda

České republiky, která tak využila svého práva na zákonodárnou

iniciativu podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat

Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15

odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná

ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, ježto schůze

Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993 se zúčastnilo 158

poslanců, z nichž pro přijetí zákona hlasovalo 117 poslanců, proti

se vyslovilo 11 poslanců a 30 poslanců se hlasování zdrželo.

Ústavně předepsaný způsob přijetí zákona byl tedy splněn, stejně

jako jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké

sněmovny, presidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy)

a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona ČNR č.

545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky), v částce 74 ročník

1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č.

294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb.,

o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákonů č. 173/1968 Sb.,

č. 100/1970 Sb., č. 47/1973 Sb. a č. 179/1990 Sb. platnosti

a účinným se stal podle svého článku IV dne 1. ledna 1994.

Ze stenografického záznamu o schůzi Poslanecké sněmovny,

sněmovního tisku č. 535, 536 a Sbírky zákonů bylo dále zjištěno,

že novelizaci zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

(trestní řád), č. 292/1993 Sb., navrhla vláda České republiky,

využívajíc tak svého práva zákonodárné iniciativy ve smyslu čl.

41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou

Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst.

2 věta třetí Ústavy. Kvora požadovaná ustanoveními čl. 39 odst.

1 a 2 Ústavy byla dodržena, neboť schůze Poslanecké sněmovny dne

10. listopadu 1993 se zúčastnilo 155 poslanců, z nichž pro přijetí

zákona hlasovali 104 poslanci, proti se vyslovilo 10 poslanců

a 41 poslanec se hlasování zdržel. Ústavou předepsaný způsob

přijetí i tohoto zákona byl proto splněn, rovněž tak i jeho

vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny,

prezidentem republiky, jakož i předsedou vlády (čl. 51 Ústavy)

a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona ČNR č.

545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky), v částce 74 ročník

1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem nabyl zákon č.

292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů č.

57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb., č.

29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č.

303/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 115/1993 Sb.

platnosti. Účinným se stal ve smyslu svého čl. VI dne 1. ledna

1994.

V.

a) Poté Ústavní soud přezkoumal, jak mu to ukládá ustanovení

§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obsah

napadených ustanovení novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí

svobody, jakož i novelizovaného trestního řádu, a to z hlediska

jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

čl. 10 Ústavy.

Napadená ustanovení § 9 a § 9a novelizovaného zákona o výkonu

trestu odnětí svobody jsou v rozporu především s čl. 39 Listiny.

Jde o to, že újmy na právech, které postihují odsouzeného

v důsledku přeřazení do přísnějšího typu věznice, mají sice oporu

v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a v prováděcím předpise

k němu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., jíž

se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), ovšem v důsledku

novely č. 294/1993 Sb., která je rozporná s Listinou a Ústavou

v dalších směrech, tyto újmy postihují odsouzeného rovněž

neústavním způsobem.

Rozpor napadených ustanovení novely zákona o výkonu trestu

odnětí svobody třeba konstatovat i ve vztahu k čl. 40 Listiny.

Rozhodování o přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do

druhého, bez ohledu na přísnost jejich režimu, je rozhodováním

o trestu za trestný čin, což Listina svěřuje výlučně do pravomoci

soudu, v žádném případě správnímu orgánu.

Pro posouzení souladu, či nesouladu § 9 a § 9a novely zákona

o výkonu trestu odnětí svobody s čl. 40 odst. 1 Listiny je

důležitým pojmem pojem "rozhodování soudu o trestu". S odvoláním

na ustanovení § 122 odst. 1 tr.ř., odsuzující rozsudek musí

obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle

nichž byl trest vyměřen. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto

trestu (§ 39a, § 81 tr. zák.). Z uvedeného plyne, že rozhodováním

o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jednak

rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu

§ 39a odst. 2 tr. zák. znamená rozhodnutí soudu o zařazení

pachatele do určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí,

o němž se zmiňuje § 122 odst. 1 tr.ř. v závorce (§ 39a, § 81

tr. zák.) považovat za původní rozhodnutí o trestu, potom

rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu věznice do druhého je možné

považovat za rozhodnutí odvozené, i když se o něm citovaný § 122

odst. 1 tr. ř. výslovně nezmiňuje.

Z faktu, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného je rozhodnutím

odvozeným, nelze bez dalšího dovodit možnost, aby bylo svěřeno

jinému orgánu než soudnímu. Tento jeho odvozený charakter z něj

nečiní rozhodnutí zcela jiné povahy, než je původní rozhodnutí

o zařazení odsouzeného do typu věznice. Ústavní soud je toho

názoru, že je tomu právě naopak. Jak rozhodnutí původní, tak

odvozené, ve výše uvedeném smyslu, jsou rozhodnutími o trestu.

Argumentem podporujícím tento závěr by mohl být i obsah novelou

zrušeného a výrokem dnešního nálezu rehabilitovaného ustanovení

§ 324 tr. ř., podle jehož odstavce 1. o změně způsobu výkonu trestu

odnětí svobody, čímž se rozumělo zejm. přeřazování odsouzeného

z jedné nápravně výchovné skupiny do druhé, rozhodoval okresní

soud.

Věc lze nahlížet i následujícím způsobem, jenž vede ke

stejným závěrům.

Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen

svou kvantitativní, časovou dimenzi, ale také svou dimenzi

kvalitativní, vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem

je zasažena lidská svoboda a důstojnost. Spojitost naznačených

dimenzí je vyjádřena i zákonným požadavkem, že pokud je uložen

nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat i výrok

o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 122 odst. 1 tr. ř.). Také tento

výrok je tedy ve své podstatě výrokem o trestu, přiřazujícím

k jeho kvantitativní dimenzi i dimenzi kvalitativní. Tato

interpretace má oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť

zde nejde jen o délku trestu, ale i o jeho vztah k mezím těchto

práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod.

Neústavnost § 9 a § 9a odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí

svobody v novelizovaném znění (zák. č. 294/1993 Sb.) nemůže podle

názoru Ústavního soudu zhojit ani obsah ustanovení § 9a odst. 2

citovaného zákona, to v relaci k čl. 40 odst. 1 Listiny.

Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení - § 9a odst.

2 - proti rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem

může odsouzený do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného

vyhotovení podat odvolání k okresnímu soudu, v jehož obvodu je

věznice, jejíž ředitel o přeřazení rozhodl. Odvolání nemá odkladný

účinek. Na řízení před soudem se vztahuje zvláštní předpis. Tímto

předpisem je občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 v novelizovaném

znění, konkrétně jeho ustanovení § 250 písm. l až § 250 písm. s.,

upravující rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím

správních orgánů.)

Jak již uvedeno, rozhodování o trestu soudem už jako soudem

prvostupňovým, zahrnuje rozhodnutí o jeho druhu, výměře a způsobu

výkonu, byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

Naproti tomu rozhodnutí ve smyslu § 9a odst. 2 novelizovaného

zákona o výkonu trestu odnětí svobody a §§ 250l až 250s o.s.ř. je

rozhodnutím pouze opravné instance, proti němuž nejsou přípustné

další opravné prostředky (§ 250s odst. 1 o.s.ř.). Jinak řečeno,

soud se k rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle

§ 9a odst. 2 novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody

a podle o.s.ř. dostává nejdříve a výlučně jen jako soud druhého

stupně. Tím je podstatně ztížena možnost obrany odsouzeného proti

rozhodnutí o přeřazení, to na rozdíl od dřívější úpravy dané v §

324 odst. 3 tr.ř., podle níž proti rozhodnutí o změně způsobu

výkonu trestu, tzn. i o přeřazení, byla přípustná stížnost, jež

měla odkladný účinek. O této povaze a dopadech odnětí svobody nyní

zrušované právní úpravy v § 9a odst. 2 zákona o výkonu trestu

odnětí svobody ve znění novely č. 294/1993 Sb., posuzované z výše

uvedeného hlediska, svědčí do jisté míry i konkrétní údaje

o počtech přeřazení odsouzených do věznic s přísnějším režimem. Ze

zprávy Ministerstva spravedlnosti České republiky, zahrnující

období od 1. 1. 1994 do 31. 10. 1994, plyne, že o přeřazení

odsouzených do věznice s přísnějším režimem bylo rozhodnuto celkem

ve 162 případech. Proti těmto rozhodnutím podali odsouzení opravný

prostředek k okresnímu soudu podle § 250 písm. l až § 250 písm.

s o.s.ř. celkem v deseti případech. Ve čtyřech z nich bylo

rozhodnuto o jejich zamítnutí, v jednom případě bylo řízení

zastaveno, v jednom odročeno a ve zbývajících čtyřech případech

nebylo k datu podání zprávy (17. 11. 1994) dosud rozhodnuto.

Souhrnně vyjádřeno, je-li ústavním přeřazování odsouzených

pouze na základě rozhodnutí soudu již jako soudu prvého stupně,

nemůže být nedostatek takovéhoto rozhodování nahrazen soudním

rozhodnutím, které je pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí

správního orgánu, to v rámci rozhodování o opravných prostředcích

proti jejich rozhodnutím.

Svěřením rozhodování o přeřazení odsouzeného z jednoho typu

věznice do druhého řediteli této věznice byla otázka rozhodování

o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, resp. jeho změně, odejmuta

soudu a svěřena administrativnímu orgánu. Tím zároveň došlo

k tomu, že odsouzený byl v dané otázce, dosud rozhodované soudem,

tomuto soudu, resp. svému zákonnému soudci, odňat. Ustanovení

§ 9 a § 9a novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jsou tak

v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.

Nakolik lze státní moc ve formě moci trestní, tj. výkon

trestu odnětí svobody, včetně změn způsobu tohoto výkonu,

uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon, natolik

musí však jít jen o zákon, který není protiústavní. Novela zákona

o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. ovšem takové

rozpory vykazuje, jak dovozeno shora, v důsledku čehož jsou její

ustanovení § 9 a § 9a rozporná i s ustanovením čl. 2 odst. 3

Ústavy ČR.

Tím, že napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu

odnětí svobody znamenají ve svém důsledku odnětí odsouzeného

v otázce přeřazování v průběhu výkonu trestu jeho zákonnému soudci

(viz rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny), dochází tak k tomu, že

základní právo a svoboda odsouzeného, tj. osobní svoboda (čl. 8

odst. 1 Listiny) se odnímá z ochrany soudní moci, což porušuje čl.

4 Ústavy ČR. Z uvedeného plyne neústavnost napadených § 9, § 9a

novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb.

Neústavnost citovaných ustanovení zmíněné novely zákona

o výkonu trestu odnětí svobody, pokud je spatřována navrhovateli

v jejich rozporu s čl. 90 Ústavy ČR je odůvodnitelná stejným

způsobem, jako v případě kolize napadených ustanovení s čl. 40

odst. 1 Listiny. Podle obou ustanovení totiž jen soud rozhoduje

o vině a trestu za trestné činy. Nikoliv tedy správní orgán, byť

by šlo v dané věci jen o otázku rozhodování o trestu.

Vzhledem k tomu, že byl z uvedených důvodů ve smyslu § 70

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán rozpor

mezi ustanoveními § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu

trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb. na straně

jedné a citovanými články Listiny, jakož i Ústavy České republiky

na straně druhé, rozhodl Ústavní soud o zrušení těchto zákonných

ustanovení, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

b) Přestože navrhovatel upozornil pouze na rozpor citovaných

ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č.

294/1993 Sb., jakož i novely trestního řádu č. 292/1993 Sb.

s vnitrostátními ústavněprávními předpisy, Ústavní soud, jsa vázán

toliko petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, se z úřední

povinnosti, ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, zabýval také otázkou souladu napadených

právních předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech

a základních svobodách, jež byly ratifikovány a vyhlášeny, pokud

je jimi Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). V tomto směru však

žádné rozpory nezjistil.

Mimo rámec tohoto zkoumání zůstávají Minimální standardní

pravidla pro zacházení s uvězněnými osobami, schválená

Hospodářskou a sociální radou OSN rezolucemi č. 663 C (XXXIV) a č.

2076 (LXII), jakož i Evropská vězeňská pravidla mající povahu

doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 3 členským

státům. Žádný z těchto dokumentů nemá totiž charakter mezinárodní

smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky.

IV.

Jelikož k zákonu č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí

svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., byl vydán prováděcí

předpis, a sice vyhl. MS č. 110/1994 Sb., kterou se vydává řád

výkonu trestu odnětí svobody, bylo třeba v nálezu, podle § 70

odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, též vyslovit

ztrátu platnosti jejích ustanovení, a to § 11 písm.a) a §§ 13,

14, neboť ta svým obsahem navazují na zrušená ustanovení § 9 a §

9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění

zákona č. 294/1993 Sb.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru