Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 5/2000 #1Nález ÚS ze dne 20.02.2001Návrh na zrušení § 250a trestního zákona (pojistný podvod)

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkTrestný čin
vlastnické právo/ochrana
Poznámkaspojeno s řízením o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 4/2000
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/21 SbNU 273
Paralelní citace (Sbírka zákonů)127/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.5.2000.1
Datum vyhlášení15.03.2001
Datum podání04.01.2000
Napadený akt

zákon; 140/1961; trestní zákon; § 250a

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250a, § 250 odst.1, § 250 odst.2

40/1964 Sb., § 788 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001

127/2001 Sb.

N 31/21 SbNU 273

Návrh na zrušení § 250a trestního zákona (pojistný podvod)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo ve věci

návrhu Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., na zrušení

ustanovení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, předloženého ve spojení s přerušeným řízením

o ústavní stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 3 T 26/99,

(mimo ústní jednání), takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 4. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní

stížnost Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T. proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To

345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5.

1999, sp. zn. 3 T 26/99, spojená s návrhem na zrušení ustanovení

§ 250a tr. zák.

Druhý senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 15. 2.

2000 přerušil stížnostní řízení a návrh na zrušení jednotlivého

ustanovení zákona postoupil jeho plénu.

Lustrum nápadu ústavních stížností, spojených s návrhem ve

smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, dále jen "zákon", dokládá, že obsahově shodný

návrh, avšak týkající se § 250b zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.",

o trestném činu úvěrového podvodu, napadl čtvrtému senátu (IV. ÚS

158/2000). Plénum Ústavního soudu o něm však nejednalo, neboť jak

uvádí nález uvedené spisové značky na s. 7, není aplikace

citovaného ustanovení zatím postavena najisto, a není tedy důvod

podrobit toto ustanovení soudní kontrole.

Navrhovateli bylo pravomocným usnesením Městského soudu

v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To 345/99 zamítnuto jeho

odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5.

1999, sp. zn. 3 T 26/99. Prvostupňový soud jej v květnu uznal

vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr.

zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,

jehož výkon odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.

Obecné soudy tím, že aplikovaly ustanovení § 250a tr. zák.

porušily podle názoru navrhovatele ústavní právo, zakotvené v čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina"), podle něhož

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, zákon k trestnosti nevyžaduje

úmysl způsobit škodu nebo obohatit takovým jednáním sebe nebo

jiného, přičemž gramatický výklad, jak jej zaujaly obecné soudy,

svědčí pro závěr, že může jít o uvedení jakékoliv nepravdivé

okolnosti bez ohledu na to, zda je tím pojistitel uváděn v omyl či

nikoliv, zda při případném pojistném plnění v omylu jednal či ne

a zda uvedení nepravdivého údaje je vůbec způsobilé při řádné péči

ze strany pojistitele škodu způsobit.

Pokud obecné soudy vycházejí z takovéhoto výkladu § 250a tr.

zák., pak je zřejmé podle názoru navrhovatele, že uvedené

ustanovení samo odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny.

Na rozdíl od obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu

podle § 250 tr. zák., napadené ustanovení o pojistném podvodu je

v základní skutkové podstatě (odst. 1 a 2 § 250a) konstruováno

jako tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy jako zvláštní forma

přípravy, kdy se k trestnosti nevyžaduje uvedení v omyl, ani

využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě

zkresleného údaje. Ve srovnání s podvodem podle § 250 tr. zák. se

u pojistného podvodu nevyžaduje ani úmysl způsobit škodu nebo

obohatit sebe nebo jiného. Způsobení škody je pouze okolností

podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda

v patřičné výši skutečně vznikne (odst. 3, 4 písm. b), 5) § 250a).

Je zřejmé, že předmětem útoku, jak dovozuje navrhovatel, je

majetek pojišťoven a s ohledem na konstrukci skutkové podstaty

k trestní odpovědnosti postačí i jednání, u něhož nenastane žádný

škodlivý následek, jakož i jednání, kdy škodlivý následek nastane

jen v důsledku nedostatku péče vlastních pracovníků pojišťovny,

kteří neurčí výši pojistného plnění správně.

Je tedy zřejmé, že majetek jedné části soukromých subjektů,

jakými jsou pojišťovny, je chráněn výrazně přísněji a podstatně

rozdílným způsobem, než majetek subjektů jiných, ať už jde

o subjekty podnikatelské nebo soukromé občany. Neobstojí tu

námitka, že majetek pojišťoven je napadán častěji než majetek jiný

a v důsledku toho je společenský dosah takovýchto útoků závažnější

a tudíž zasluhuje přísnějšího potrestání a že i v jiných právních

řádech (např. v německém) znají trestní zákony zvláštní případy

pojistného podvodu. O takový případ speciálního pojistného podvodu

zde nejde, neboť nejde o přísnější postih z důvodu častěji

napadaného předmětu útoku, ale jde o zcela jinou konstrukci

trestní ochrany majetku pojišťoven proti podvodnému jednání

i proti jednání, které ani znaky podvodu (uvedení v omyl nebo

využití omylu) nemá.

Za těchto okolností bylo povinností obvodního soudu

postupovat podle § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním

řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř.",

trestní stíhání přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu, neboť

sám soud měl dojít k závěru, že použití uvedeného ustanovení

trestního zákona, které je rozhodné pro rozhodování o vině

a trestu, je v rozporu s Listinou.

Závěrem navrhovatel konstatuje, že aplikace § 250a tr. zák.

v jeho trestní věci zvýhodňuje ochranu majetku pojišťovny proti

ochraně jeho majetku i majetku ostatních subjektů a je proto samo

toto ustanovení v rozporu s listinou.

Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení

ustanovení § 250a tr. zák. pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1

Listiny.

II.

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69

odst. 1 zákona vyžádal od předsedy Poslanecké sněmovny

a předsedkyně Senátu Parlamentu ČR vyplynulo následující.

Předseda Poslanecké sněmovny k návrhu mimo jiné uvedl, že

ustanovení § 250a tr. zák. se vztahuje na případy, kdy jsou při

sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění

z ní uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné

údaje zamlčeny. Stanovená ochrana majetku pojišťoven zohledňuje

skutečnost, že k plnění pojišťovny dochází na základě sjednané

pojistné smlouvy a za podmínek v ní uvedených. Zákonodárce v této

souvislosti vyjádřil zájem chránit tyto vztahy, respektive

sankcionovat jejich porušení. Současně přihlédl k tomu, že majetek

jiných vlastníků, resp. majetek navrhovatele, není předmětem

plnění vyplývajících z pojistných smluv, a není proto odůvodněno,

aby se na tento majetek vztahovala v tomto směru stejná nebo

obdobná ochrana. Z tohoto důvodu nespatřuje rozpor mezi čl. 11

odst. 1 Listiny a § 250a tr. zák. V té návaznosti připomíná

rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 a souhlasí s takovým

chápáním ústavního principu rovnosti, jak zde bylo vyjádřeno. Za

takovéhoto stavu věci účastník konstatuje, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu Ústavou,

ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto

na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.

Předsedkyně Senátu ve svém stanovisku kromě jiného sdělila,

že při projednávání vládního návrhu novely trestního zákona,

v rámci obecné části rozpravy, byla v jednom z vystoupení

naznačena snaha vypustit ustanovení § 250a a § 250b tr. zák.,

a sice z důvodů sdílených stěžovatelem. V Senátu však nicméně již

nedošlo k otevření podrobné rozpravy k podávání pozměňovacích

návrhů, neboť Senát schválil návrh novely trestního zákona ve

znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Učinil tak

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony

České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy

České republiky (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále

jen "Ústava"). V této souvislosti lze rovněž uvést, že ústavní

právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva,

obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které má být podle tvrzení

stěžovatele porušeno aplikací § 250a tr. zák. , je ve svém původu

spojováno především s odmítnutím systému sortování vlastnictví na

druhy s privilegovaným postavením a ochranou a na druhy trpěné

(potlačované), uplatňovaného socialistickou Ústavou ČSSR z roku

1960 a navazujícím zákonodárstvím. Cílem předmětného ústavního

práva se tedy jeví, jak naznačeno důvodovou zprávou k čl. 11

Listiny, více zákaz principu diferencovaného vlastnického práva na

úrovni uspořádání společnosti, než na úrovni jednotlivostí, např.

právě pragmatických rozdílností při volbě způsobu ochrany

vlastnického práva. Úplnost hodnot stejnosti zákonného obsahu

a ochrany vlastnického práva může být relativizována dalšími

ústavními pravidly čl. 11 Listiny, který v odstavci 3 zároveň

zakazuje zneužití vlastnictví na újmu práv druhých anebo

v rozporu se zákonem chráněnými osobními zájmy. Připomenout je

rovněž možné, že objektem trestného činu podle § 250a tr. zák. je

ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a proto

v konečném důsledku cizí majetek, tzn. nejen majetek pojišťoven.

Pachatelem pojistného podvodu může být kterýkoliv z účastníků

pojistné smlouvy. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil

ústavnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení a rozhodl o něm.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanoviska obou

účastníků předně konstatuje, že podstata návrhu není v tom, že by

bylo přísněji postihováno jednání směřující vůči majetku

pojišťoven. Taková úprava by byla s ohledem na tvrzení obsažená ve

vyjádření Poslanecké sněmovny přípustná právě vzhledem k potřebě

postihovat obtížně odhalitelné a časté útoky na majetek

pojišťoven. Podstatou návrhu je naopak to, že majetek pojišťoven

je chráněn proti širšímu okruhu trestných jednání, než majetek

jiných subjektů. Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. není jen

zvláštní formou přípravy k trestnému činu, jímž má být na majetku

pojišťovny způsobena škoda, jak lze dovodit ze stanoviska

Poslanecké sněmovny. Kdyby tomu tak bylo, musela by skutková

podstata zahrnovat úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo

jiného, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Díky tomu, že takovýto úmysl není předpokladem trestnosti, lze

podle § 250a tr. zák. postihnout i jednání, která ke způsobení

škody nesměřují. Pokud je znak "způsobení škody" uveden v dalších

odstavcích citovaného ustanovení jako tzv. těžší následek, tedy

coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ke

způsobení takové škody i nedbalost pachatele (§ 6 písm. a) tr.

zák.). V souhrnu lze tedy říci, že ustanovením § 250a tr. zák. je

majetek pojišťoven chráněn i proti jednáním, jimiž vzniká škoda

z pouhé nedbalosti, zatímco majetek ostatních subjektů proti

takovýmto jednáním chráněn není. Ochrana majetku pojišťoven tedy

zahrnuje širší okruh trestního bezpráví, když jinak způsobení

škody z nedbalosti základní skutkové podstaty ostatních trestných

činů podle hlavy IX. zvláštní části tr. zák. neobsahují. V tom je

nerovnost, v níž navrhovatel spatřuje porušení ústavního práva na

stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva. Pokud jde

o námitku Senátu, že uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 250a

odst. 1 tr. zák. se může dopustit kterákoliv strana smlouvy, jde

o námitku nedůvodnou. Z vyjádření Poslanecké sněmovny vyplývá

jasně, že ustanovení je určeno především k ochraně majetku

pojišťoven. V praxi je také takto používáno. I kdyby tomu tak

nebylo, pak okolnost, že i pojištěnec (myšlen je patrně

"pojištěný") je zvýhodněn, nic nemění na tom, že rozsah ochrany

takto vymezeného majetku je širší než ochrana majetku ostatních

subjektů. Důvodem takového rozšíření pak nemůže být to, že

jednání, které nese znaky pojistného podvodu je "trestné podle

stávající úpravy, ale zpravidla se nedokáže", jak se uvádí ve

stanovisku Poslanecké sněmovny. Takový výklad by byl v rozporu

i se zásadou prezumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k tomu navrhovatel trvá na tom, co bylo v jeho návrhu

uvedeno.

III.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu

se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení

§ 250a tr. zák. v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval

tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákon č. 253/1997

Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž s účinností od 1. 1.

1998 návrhem napadené ustanovení do trestního zákona zakotvil, byl

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Poslanecké sněmovny

a Senátu Parlamentu České republiky, dále jen "Sněmovna"

a "Senát", těsnopisné zprávy z jejich schůzí, na nichž byla

předmětná novela trestního zákona projednána a přijata.

Ve Sněmovně se z přítomných 186 poslanců vyslovili pro

usnesení přijmout novelu trestního zákona celkem 154 poslanci

a poslankyně, proti byli 3 poslanci a poslankyně. V Senátě

z přítomných 62 senátorů a senátorek hlasovali pro novelu ve znění

postoupeném Sněmovnou celkem 33 senátoři a senátorky, když

k přijetí návrhu byly potřebné nejméně 32 hlasy.

Zákon č. 253/1997 Sb. byl tak vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2

Ústavy platně přijat a následně podepsán příslušnými ústavními

činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

IV.

V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení

zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich

souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.

V tomto kontextu se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na

genezi a samu trestněpolitickou podstatu návrhem napadeného

ustanovení § 250a tr. zák. a konstatuje, že návrh na jeho zrušení

není důvodný.

Ke zrušení navrhované zákonné ustanovení zní:

§ 250a

Pojistný podvod

(1) Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku

na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené

údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody

až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo

propadnutím věci.

(2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost,

nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit

vzniklou škodu.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým

trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným

v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel

potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen

organizované skupiny,

b) způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu

nebo jiný zvlášť závažný následek.

(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku

škodu velkého rozsahu.

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci

shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy

k zákonu č. 253/1997 Sb.

Ta v souvislosti s § 250a konstatuje, že doplněním ustanovení

o trestném činu podvodu se sleduje rozšíření trestního postihu na

další formy podvodného jednání, které sice je trestné již podle

stávající právní úpravy, ale zpravidla se nedokáže.

Stávající skutková podstata trestného činu podvodu totiž

vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne

naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Důvodem

doplnění hlavy deváté zvláštní části trestního zákona o pojistný

podvod není jen skutečnost, že zejména pojištění majetku je

v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání pojistného

plnění.

Ukazuje se, že k postihu všech forem protiprávního jednání

nedostačuje "obecná" skutková podstata trestného činu podvodu

podle § 250 tr. zák., která zahrnuje pouze jednání, kde již

vznikla majetková újma. Ne všechny případy, kdy se pachatel

dopouští jednání, které k podvodnému obohacení teprve směřuje, lze

postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu. Nejen

v zájmu pojišťoven, které nesou riziko vyplývající z povahy

pojištění, ale i v zájmu těch, na které míra tohoto rizika

v podobě výše pojistného dopadá, a v zájmu ochrany majetku

a zdraví před jeho úmyslným poškozováním je odůvodněn požadavek,

aby jako dokonaný trestný čin bylo postihováno samotné úmyslné

způsobení následku, charakteristického pro pojistnou událost.

I v tomto případě bude třeba, aby uvedený následek byl pachatelem

způsoben úmyslně. Trestnost takového jednání nebude naopak

podmíněna tím, že pachatel jím úmyslně způsobenou pojistnou

událost pojišťovně již oznámil v úmyslu protiprávně získat

pojistné plnění, nebo dokonce takové plnění získal. Ze stejných

důvodů se navrhuje jako dokonaný trestný čin postihovat jednání,

kde pojistná událost vznikne nikoliv jako důsledek úmyslného

jednání pachatele, ale ten jen vzniklé situace využije v tom

směru, že vzniklý stav udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.

Obdobně jako tomu je u skutkové podstaty trestného činu podvodu

podle § 250 tr. zák. se navrhuje přísněji postihovat případy, kdy

pachatel pojistným podvodem způsobí vyšší škodu nebo jiný závažný

následek.

Z těsnopisné zprávy o jednání Sněmovny k bodu novely

trestního zákona, obsahujícího napadené ustanovení Ústavní soud

zjistil, že ve druhém čtení zazněl poslanecký návrh, směřující

k vypuštění § 250a tr. zák. Z hlediska ústavního je významná ta

část argumentace, kde se uvádí: ".důvodů pro jejich (§ 250a, §

250b) vypuštění je víc. Např. v těchto dvou paragrafech jde

o nenápadné obrácení důkazního břemene.jde v nich o zavedení

protiústavní nerovnosti ochrany majetku. Jeden majetek má být

chráněn jinak než jiný majetek,." Uvedený návrh byl podpořen

dalším poslancem, jenž se omezil pouze na argumenty

trestněpolitické (kriminalizační), nikoliv na další důvody

ústavněprávní. Při hlasování o pozměňovacích návrzích nebyl výše

zmíněný návrh přijat (z celkového počtu přítomných 188 většinou

140 proti 17).

Obsahově shodný pozměňovací návrh k vládní osnově novely

trestního zákona zazněl též při jejím projednávání v Senátu, jak

dokumentuje příslušná těsnopisná zpráva, kde byl odůvodněn takto:

".zavedením těchto (§ 250a, § 250b) ustanovení se dostáváme do

rozporu s právními principy Ústavy ČR.Ve smyslu čl. 11 odst. 1

Listiny je postavení všech účastníků závazkových vztahů

jednoznačně rovné. Návrh § 250a.je v rozporu s touto zásadou,

zvýhodňuje pojišťovací.vztahy vůči ostatním závazkovým vztahům

- tedy zavedení protiústavní nerovnosti." Ani v této komoře

Parlamentu uvedený pozměňovací návrh neprošel.

Skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ve znění

§ 250a odst. 2 tr. zák. znají ve srovnatelné podobě trestní

zákoníky i jiných zemí, jmenovitě v Německu a v Rakousku.

Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. však tam odpovídající

ekvivalent nemá.

Podle německé trestněprávní úpravy (StGB, k 26. 1. 1998) se

jedná o jeden z typů "zvlášť těžkého případu podvodu" ve smyslu

§ 263 odst. 3, bod 5, který předpokládá zpravidla, jestliže

pachatel předstírá pojistnou událost, pokud on sám nebo někdo jiný

v tomto úmyslu věc významné hodnoty zapálí nebo jinak požárem

zcela nebo zčásti zničí anebo potopí či způsobí ztroskotání lodi.

Kromě toho nabízí tato úprava ještě "zneužití pojištění"

v § 265 odst. 1, jež spočívá v tom, že pachatel věc pojištěnou

proti zničení, poškození, omezení upotřebitelnosti, ztrátě nebo

krádeži poškodí, zničí, její upotřebitelnost omezí, a tím vytvoří

možnost nebo jinému umožní, aby se on nebo někdo jiný plněním

z pojištění zaopatřil.

O zneužití pojištění se zmiňuje rovněž rakouský zákonodárce

v § 151 odst. 1 (StGB, k 1. 3. 1997). Podle literatury jde

o přípravná jednání k pojistnému podvodu (Foregger, R.: StGB,

Wien, Manz Verlag 1997, s. 150.).

Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zaujal

stanovisko k chápání a k výkladu ústavního principu rovnosti

občana před zákonem, který v dané věci hraje klíčovou roli.

Již ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sb. u. n. ÚS ČSFR

konstatoval tehdejší federální Ústavní soud, že rovnost občanů

před zákonem nebyla chápána jako abstraktní a absolutní kategorie,

ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve

vzájemném poměru různých subjektů apod., tedy jako rovnost

relativní, nikoliv absolutní. Relativní nerovnost znamená pouze

odstranění neodůvodněných rozdílů. Logicky, a contrario rozdíly

odůvodněné nejsou neústavní, opírají-li se o kritéria objektivní

a racionální. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí

rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Nesmí

však přitom postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch

jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může

se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty (ve veřejném

zájmu a pro veřejné blaho, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, in: ÚS,

sv. 5, s. 107) a nikoliv způsobem, jehož se týká např. nález sp.

zn. IV. ÚS 15/94, in: ÚS, sv. 2, s. 115. Rovnost jako kategorie

relativní je prezentována i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, in: ÚS,

sv. 3, s. 209.

Pohled na § 250a tr. zák. prizmatem citovaných zahraničních

úprav, jakož i nálezů vyúsťuje v následující závěry.

Ústavní soud má za to, že konstrukce skutkové podstaty

pojistného podvodu jakožto deliktu předčasně dokonaného podvodu ve

formě jeho přípravy, tzn. zároveň jako činu ohrožovacího (což

platí zejm. pro § 250a odst. 1 a částečně i pro jeho odstavec 2.,

ve vztahu k § 250 odst. 1 a 2 tr. zák.), představuje z hlediska

trestněpolitického, tj. při hledání odpovědi na otázku, co

kriminalizovat, standardní postup zákonodárce. To dokumentují

i příklady ze zahraničí, jak jsou uvedeny výše. Zákonodárný orgán

si tak počíná všude tam, kde dosavadní trestněprávní úprava

neumožňuje účinný postih činů, po materiální stránce takové

kvality, na kterou již nestačí instrumenty jiných, tj.

mimotrestních právních odvětví (trestní právo jako "ultima

ratio"). Jinak řečeno, sankcionuje-li zákonodárce porušení

oznamovací povinnosti při uzavření a změně pojistné smlouvy (§

793 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, dále jen "obč. zák.") primárně snížením plnění z takové

smlouvy (§ 798 obč. zák.), pak v případech uvedení nepravdivých

nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení údajů podstatných, za

výše uvedených okolností, nastupuje subsidiárně sankce

trestněprávní (§ 250a odst. 1 tr. zák.); totožná situace tu je na

úrovni § 799, § 809 obč. zák. a § 250a odst. 2 tr. zák.

Posuzovat právě tuto otázku, tedy šíři hranic trestněprávní

kriminalizace určitých typů jednání, však Ústavnímu soudu v zásadě

samo o sobě ani nepřísluší, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní

roli zákonodárného orgánu. Zabývat by se měl ovšem touto otázkou

jedině v souvislosti s takovými kritérii kriminalizace, jakými

jsou právě veřejné hodnoty či zájmy, o něž opíral kriminalizaci

zákonodárce v dané, tj. Ústavním soudem posuzované šířce.

Důvodem kriminalizace pojistného podvodu v § 250a tr. zák.,

jak uvádí citovaná důvodová zpráva, je především rozšíření

trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je

trestné již podle stávající právní úpravy, ale zpravidla se

nedokáže. Dále je to skutečnost, že zejména pojištění majetku je

v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání následného

pojistného plnění, tedy potřeba kriminalizovat jako čin dokonaný

i delikty dokonané předčasně ve stadiu přípravy.

Uvedeným způsobem odůvodněné rozšíření trestněprávní ochrany

cizího majetku je opřeno o ústavně akceptovatelné veřejné hodnoty,

tj. obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny potud, pokud zákonodárce

zintenzivňuje trestněprávní ochranu před jednáními, která

znamenají v podstatě zneužití institutu pojištění majetku, jako je

tomu i jinde v zahraničí. V důsledku takovéto právní úpravy

založená případná nerovnost trestněprávní ochrany majetku určitých

subjektů by potom byla v souladu s ústavou, protože by takto:

vyrovnávala reálně existující nerovnosti v ochraně.

Odůvodňuje-li však zákonodárce šíři kriminalizace "předpolí"

majetkových podvodů poukazem na důkazní obtíže v průběhu trestního

stíhání osob z těchto podvodů obviněných, může být ústavní váha

tohoto veřejného zájmu (na trestním postihu) problematická. Na

zmíněný fakt upozorňuje ve své replice navrhovatel, když uvádí, že

takovýto výklad, resp. zdůvodnění právní úpravy, by bylo

v rozporu se zásadou prezumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2

Listiny. Konstrukce skutkové podstaty trestného činu, zajišťující,

aby dokazování naplnění jejích znaků činilo orgánům činným

v trestním řízení co nejmenší potíže znamená, že rozsah předmětu

dokazování se skutečně zúží. Tím se zároveň rozšíří dosah, záběr

skutkové podstaty takovéhoto trestného činu. V žádném případě se

ale povinnost pečlivě objasňovat i okolnosti svědčící zejména ve

prospěch obviněného, zatěžující orgány činné v trestním řízení,

nepřesouvá na obviněného. Jen v takovémto případě, pokud by

k onomu přesouvání došlo, by zásada prezumpce neviny dotčena byla.

Tak tomu však není. Přestože otázky rozsahu dokazování

a přesouvání zmíněné povinnosti spolu úzce souvisejí, nejsou jedno

a totéž. Zúžení záběru dokazování prováděného orgánem činným

v trestním řízení neznamená automaticky přenesení výše uvedené

povinnosti, kterou tento orgán má v důsledku prezumpce neviny, na

osobu obviněnou.

Proto při hlubším pohledu na věc, ani důvod kriminalizace

pojistného podvodu, spočívající ve snaze minimalizovat důkazní

tíseň orgánů činných v trestním řízení, byť by mohl být zpochybněn

snad trestněpoliticky, není ústavně nekonformní, neboť

s prezumpcí neviny nekoliduje, jak se uvádí.

Pokud jde o individuální primární objekt trestného činu

pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., shoduje se komentář

k tomuto ustanovení (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní

zákon, komentář, 3. vyd. Praha, C. H. Beck 1998, s. 1154)

s citovanou důvodovou zprávou v tom, že jím je nejen ochrana

sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, tedy majetek

pojišťoven samotných, nýbrž i v konečném důsledku cizí majetek

vůbec. To znamená podle názoru Ústavního soudu i majetek subjektů

odlišných od pojistitelů (zpravidla pojišťoven); myšleni jsou tu

další účastníci pojištění, tedy pojistníci či osoby pojištěné, tj.

koneckonců i navrhovatel, jichž se pojistný podvod spáchaný jiným

pojištěným majetkově dotýká tím, že objektivně zužuje možnost

tvorby přebytků pojistného, na nichž se pojištění jinak podle

určitých principů podílejí.

Jeden každý ze subjektů pojistné smlouvy může být jak

pachatelem pojistného podvodu, tak i poškozeným tímto trestným

činem, pokud je tímto pachatelem jiný subjekt zmíněné smlouvy.

V tom je třeba dát za pravdu stanovisku Senátu. Tvrdí-li v té

návaznosti replika navrhovatele, že ani tato skutečnost nemůže

vyloučit ústavně nerovnou ochranu majetku subjektů smluvního

pojištění na straně jedné a majetku subjektů stojících mimo

pojistnou smlouvu na straně druhé, není zcela opodstatněná. Už

proto ne, že vedle zmíněných základních účastníků pojištění,

subjektů pojistných smluv, existují další účastníci pojištění,

a sice tzv. "obmyšlený", popř. i poškození pojistnou (škodnou)

událostí.

Ohrožení majetku či jeho porucha, způsobené pojistným

podvodem jsou proto ve svém reálném důsledku typicky závažnější,

než poruchy vyvolané podvodem obecným (§ 250 tr. zák.), kde

provázanost různých subjektů pojištění pochopitelně chybí. Proto

je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující

objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu

vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se tohoto úkolu zhostila

tak, že kriminalizovala ne pouhé majetkové poruchy, jako u podvodů

obecných, nýbrž i již zmíněné jejich "předpolí", tzn.

kriminalizuje činy teprve hrozící takovýmito poruchami. takto:

odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční

"nerovnost" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před

podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou.

Vzdor tomu, že právní předpisy pojem pojištění nedefinují,

lze zejména z § 788 odst. 1 obč. zák. ".dovodit, že pojištění

představuje závazek poskytnout za úplatu ve sjednaném rozsahu

plnění, nastane-li předem určená nahodilá událost týkající se

pojištěného rizika. Jde o synallagmatický, majetkový, závazkový

právní vztah, charakterizovaný rovností účastníků, kteří jsou

nositeli práva a povinností, které s tímto právním vztahem spojují

právní předpisy, nebo které na sebe vzali uzavřením pojistné

smlouvy a dále vzájemností těchto práv, jakož i vzájemnou

podmíněností plnění." (Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský

zákoník, komentář, 3. vyd., Praha, C. H. Beck 1996, s. 725.).

Z uvedeného vyplývá, že v rámci právního režimu zejména smluvního

pojištění, o které tu běží, jsou si všichni jeho účastníci rovni

už na úrovni zákona (občanského zákoníku). V této jejich rovnosti

je trestní zákon cestou § 250a "usazuje" záměrně nerovně, jak

uvedeno výše, ve vztahu k jiným osobám, poškozeným obecnými

podvody (čl. 4 odst. 3 Listiny, sp. zn. Pl. ÚS 47/95, in: ÚS, sv.

5, s. 209).

Trestněpolitické (kriminalizační) "prostředí", z něhož

napadené zákonné ustanovení vycházelo a také se jeho

prostřednictvím projevilo, z hlediska ústavněprávního, zejména

z pohledu principu rovnosti ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny,

nevyvolává žádných pochybností, tudíž ani napadené ustanovení

trestního zákona samotné. Daný závěr je do jisté míry podporován

i stručným odkazem na právní srovnání se zahraničními úpravami

podobné problematiky, uvedené dříve.

Podaný návrh na zrušení § 250a tr. zák. podal navrhovatel ve

spojení se svou ústavní stížností proto, že v řízení před obecným

soudem nebylo postupováno podle § 224 odst. 5 tr. ř. (čl. 95

Ústavy). Navrhovatel je toho názoru, že obecný soud měl povinnost

přerušit trestní stíhání a věc problematické ústavnosti § 250a tr.

zák. předložit Ústavnímu soudu, neboť měl dojít k závěru, že

napadené ustanovení trestního zákona, rozhodné pro rozhodování

o jeho vině, je v rozporu s Listinou.

Tomuto názoru nelze bezezbytku přisvědčit, neboť Ústavní soud

již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 87/95, in: ÚS, sv. 5, s. 503

konstatoval, že ".jedinou povinností, která pro obecné soudy

z čl. 95 odst. 2 Ústavy plyne, je, že nemohou samy posoudit

ústavnost právního předpisu, ale musí věc postoupit Ústavnímu

soudu v tom případě, když dojdou k závěru, že zákon.je neústavní."

V.

S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru

ustanovení § 250a tr. zák. ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny,

provedeného v předcházejících bodech tohoto odůvodnění, rozhodl

Ústavnísoud tak, jak je uvedeno ve výroku jeho nálezu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 2. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru