Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 48/95Nález ÚS ze dne 26.03.1996Interpretace zákona v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkinterpretace
legitimace/aktivní
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/5 SbNU 171
Paralelní citace (Sbírka zákonů)121/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.48.95
Datum vyhlášení10.04.1996
Datum podání29.12.1995
Napadený akt

zákon; 243/1992; kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.; § 2/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.1

12/1945 Sb., § 1 odst.1 písm.a, § 2

121/1996 Sb.

194/1949 Sb.

243/1992 Sb., § 2 odst.2

245/1948 Sb.

33/1945 Sb., § 2 odst.1, § 1

34/1953 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996

121/1996 Sb.

N 21/5 SbNU 171

Interpretace zákona v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

dne 26. března 1996

rozhodlo ve věci návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení

ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č.

441/1992 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. a zákona č.

30/1996 Sb., podaného podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 29. 12. 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Senát 30 Ca

Krajského soudu v Brně v řízení o opravném prostředku MUDr. V. K.,

proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 22. srpna 1994, čj. PÚ 5521/92-Ha, ve věci, vedené

u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 61/95, dospěl ve smyslu

čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že ustanovení

§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992

Sb., je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, na základě čehož podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu. Spolu s návrhem

na zrušení uvedeného zákonného ustanovení byl Ústavnímu soudu

předložen i spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 61/95.

Ve věci, rozhodované Krajským soudem v Brně v rámci řízení

o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ztratila

právní předchůdkyně oprávněné osoby majetek ve smyslu § 1 odst.

1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osoba

německé národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Krajský

soud v Brně ve svém návrhu dále uvedl, že k tomu, aby navrhovatel

ve správním řízení a v řízení před obecným soudem mohl být

považován za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., musela by jeho

právní předchůdkyně mimo jiné nabýt zpět státní občanství podle

zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak

již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

V této souvislosti upozornil na skutečnost, že zpětnému nabytí

občanství by mělo logicky vždy předcházet pozbytí zpětně

nabývaného občanství, přičemž z uvedeného pak lze dospět k závěru,

že státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který

nepozbyl občanství (a nenabyl je tudíž ani zpět), by neměl být

považován ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění

zákona č. 441/1992 Sb., za oprávněnou osobu.

Krajský soud v Brně odmítá takovou možnost výkladu napadeného

ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992

Sb., podle níž podmínka zpětného nabytí občanství je splněna

i v případech, kdy oprávněná osoba nenabyla zpět státní občanství,

a to například z toho důvodu, že u ní k pozbytí občanství vůbec

nedošlo. Podle názoru soudu by takový výklad znamenal negaci

zákonné podmínky, stanovené pro žadatele o restituci z hlediska

jejich postavení jako oprávněných osob a nároků z toho

vyplývajících. Ve prospěch svého stanoviska dále uvádí, že

zmírnění následků některých majetkových křivd se netýká všech

osob, které ztratily majetek podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. nebo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., nýbrž mimo jiné pouze těch z nich, které pozbyly občanství

a podle určitých právních předpisů občanství nabyly zpět.

Krajský soud v Brně tudíž dochází k závěru, že zákon č.

243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., se nevztahuje na

osoby německé národnosti, které, byť ztratily majetek na základě

příslušných dekretů prezidenta republiky, občanství nepozbyly,

a tudíž je nenabyly ani zpět.

Uvedený důsledek považuje posléze soud za rozporný s čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože vlastnické právo

osob německé národnosti, které ztratily majetek na základě dekretů

prezidenta republiky, současně však nepozbyly československé

občanství, je, vzdor takovému právu ostatních restituentů německé

národnosti (tj. těch, kteří státní občanství pozbyli a následně

jej nabyli zpět), zákonem upíráno.

II.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.

Ve svém vyjádření ze dne 13. února 1996 předseda Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky potvrdil, a to v souladu

s požadavky, obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., že zákon č. 243/1992 Sb. byl schválen potřebnou

většinou poslanců České národní rady dne 15. dubna 1992, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve

vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

je vysloveno přesvědčení o souladu napadeného ustanovení

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy

České republiky. Poukazuje se v něm přitom na skutečnost, že

podmínku opětovného nabytí státního občanství podle zákona č.

245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp.

podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,

stanovil zákonodárce v souladu s účelem zákona č. 243/1992 Sb. (§

1), jímž je zmírnění následků některých dalších majetkových křivd,

vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých

právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České

republiky.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj

vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušný tisk

(č. 628, ČNR, VI. volební období, 1992) a záznam projednávání

zákona České národní rady č. 243/1992 Sb.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní

soud České republiky může se souhlasem účastníků upustit od

ústního jednání, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci.

Vzhledem ke skutečnosti, že citované ustanovení lze vztáhnout na

posouzení předmětné věci, Ústavní soud České republiky si vyžádal

od účastníků řízení vyjádření, zdali souhlasí s upuštěním od

ústního jednání. Podáními ze dne 12. března 1996 předseda senátu

30 Ca Krajského soudu v Brně a předseda Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky vyjádřili souhlas s postupem

navrhovaným Ústavním soudem.

III.

III/1

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, aktivní legitimace pro uplatnění nároků podle

uvedeného zákona je dána státním občanstvím, ztrátou majetku podle

dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb.,

neproviněním se proti československému státu a opětovným nabytím

československého občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č.

194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

Při zkoumání právních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, těch osob, které československé

občanství nepozbyly, a tudíž jej nenabyly zpět, nutno na prvním

místě zodpovědět otázku, zdali vůbec tato skupina osob existovala,

resp. existuje.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. byl zkonfiskován zemědělský majetek, jenž byl ve

vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez

ohledu na státní příslušnost. Okruh osob německé a maďarské

národnosti vymezil § 2 uvedeného dekretu prezidenta republiky

přihlášením se k německé nebo maďarské národnosti při kterémkoliv

sčítání lidu od roku 1929 nebo členstvím v národních skupinách,

útvarech či politických stranách, sdružujících osoby německé,

resp. maďarské národnosti. Obdobně stanovil pro všechen movitý

i nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti dekret

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 bod

1.

Na základě § 1 odst. 1, 2 ústavního dekretu prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb. českoslovenští občané německé nebo

maďarské národnosti pozbyli československého státního občanství,

a to buď nabytím jiného státního občanství podle předpisů cizí

okupační moci nebo dnem, kdy uvedený ústavní dekret prezidenta

republiky nabyl účinnosti (tj. dnem 10. 8. 1945). Státního

občanství nepozbyli jenom ti občané německé a maďarské národnosti,

kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu

prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) přihlásili v úředním hlášení

za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 ústavního dekretu č. 33/1945

Sb.), jakož i ti, kteří prokázali, že se ničím neprovinili proti

Československé republice a účastnili se aktivního

protifašistického odboje nebo trpěli pod fašistickým nebo

nacistickým terorem (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945

Sb.).

Ze srovnání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. s ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. vyplývá, že

vznikla skupina osob německé a maďarské národnosti, které

nepozbyly československého státního občanství, u nichž ale došlo

ke konfiskaci jejich majetku.

III/2

Z hlediska posouzení restitučních nároků osob, které

československé občanství nepozbyly, a tudíž jej nenabyly zpět,

ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené

v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na

základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu

a minore ad maius.

Argument z opaku, na základě kterého interpretoval ustanovení

§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění

podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek

aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona.

Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle

tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším

rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci

rámce závažnějšího).

Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se v posuzovaném

kontextu Ústavní soud České republiky již zabýval, a to v řízení

o ústavních stížnostech.

V nálezu ze dne 4. října 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, Ústavní

soud konstatoval, že "vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb.

majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni

občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm,

kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého

určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela

odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné

nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství."

Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992

Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud i v nálezu ze dne

12. října 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující

osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyly

československého státního občanství, z restitučních nároků podle

zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, označil za

"diskriminační" a stojící "v rozporu s úmyslem zákonodárce

vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.".

Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1

zákona č. 243/1992 Sb. s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, setrvává na

stanovisku, vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu

v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná

interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, by byla diskriminační a rozporná s účelem

uvedeného zákona.

V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje

dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České

republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení

tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat

dané ustanovení ústavně konformním způsobem.

S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu

v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.,

ve znění pozdějších právních předpisů, podle § 70 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb. zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze

odvolat.

V Brně 26. března 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru