Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 47/95 #1Nález ÚS ze dne 02.04.1996K otázce rovnosti - podmínky pro odškodnění obětí nacistické perzekuce

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnick... více
Věcný rejstříkodškodnění
Diskriminace
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/5 SbNU 209
Paralelní citace (Sbírka zákonů)122/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.47.95.1
Datum podání02.11.1995
Napadený akt

zákon; 217/1994; o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce; § 3/1/b, § 5/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

122/1996 Sb., čl.

217/1994 Sb., § 3 odst.1 písm.b, § 5 odst.2

77/1995 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 47/95 ze dne 2. 4. 1996

122/1996 Sb.

N 25/5 SbNU 209

K otázce rovnosti - podmínky pro odškodnění obětí nacistické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl na neveřejném zasedání

dne 2. dubna l996, ve věci návrhu A.P. zast. JUDr. A.F. na zrušení

ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994

Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem

nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I

Dne 2. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost paní A.P., která byla dne 4. 12. 1995 doplněna právním

zástupcem stěžovatelky JUDr. A.F. V této stížnosti se stěžovatelka

domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. lO.

1995, č. j. 7 A 744/95-14, kterým byl zamítnut její opravný

prostředek proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve

věci nepřiznání jednorázového peněžního odškodnění podle zákona č.

217/1994 Sb. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení

ust. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., a to v části

vyjádřené slovy "jejichž manželství s postiženým občanem

existovalo v době jeho postižení" a ust. § 5 odst. 2 téhož zákona,

v části vyjádřené slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Vzhledem ke zjištění, že napadená ustanovení citovaného

zákona byla uplatněna ve správním rozhodnutí i v rozhodnutí soudu,

která jsou napadána ústavní stížností samotnou, a že jsou tedy

splněny podmínky § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 cit. zákona řízení

o ústavní stížnosti usnesením ze dne l8. 12. 1995 přerušil a návrh

na zrušení napadených ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. postoupil

k rozhodnutí plénu.

II.

Podle názoru navrhovatelky zakládá platné znění zákona č.

217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým

obětem nacistické perzekuce, konkrétně pak ust. § 3 odst. 1 písm.

b) nerovnost občanů v důstojnosti i právech a nerespektuje zákaz

diskriminace. Je tedy v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních

práv a svobod a čl. 26 Paktu o občanských a politických právech.

Základ pro toto tvrzení spatřuje navrhovatelka v tom, že zákon

vyžaduje existenci manželství s postiženým občanem v době jeho

postižení a tím pomíjí, že v některých oblastech dnešní České

republiky platily přísnější předpisy a krutější germanizace. Tak

tomu bylo i na Těšínsku, které bylo začleněno do Německé říše

a kde platily jiné předpisy. Z okruhu oprávněných osob tak jsou

vylučovány ty, které v důsledku těchto skutečností manželství

uzavřít nemohly. To dokládá na svém vlastním příběhu, kdy musela

žádat o povolení uzavřít sňatek s J.P., který byl Polák, a kdy

vlastně tato žádost, podaná v březnu l942 německým úřadům, se

stala důvodem perzekuce. Při jednání o povolení manželství odmítl

J.P. "přihlášku k Němcům", a to mělo za následek, že místo

vyřízení žádosti byli oba uvězněni v Těšíně. Stěžovatelka, které

se mezitím narodilo dítě, byla po měsíci propuštěna, její druh

a otec dítěte však skončil v koncentračním táboře v Osvětimi.

Odtud se vrátil 6. června l945 těžce nemocen, přesto však dne 30.

6. 1945 došlo k uzavření sňatku, kterému za okupace bránily

předpisy uplatňované na území Těšínska. Manželství pak trvalo do

7. 1. 1993, kdy J.P. zemřel.

Navrhovatelka konstatuje, že ač zákonodárce v preambuli

zákona č. 217/1994 Sb. uvádí, že si je vědom nemožnosti zmírnit

veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila

nacistická perzekuce, nelze tento zákon interpretovat tak, že

okruh osob, jimž má být odškodnění přiznáno, bude ještě zužován.

Nerovnost v právech, která byla způsobena podmínkou pro

odškodnění, která je vyjádřena slovy ".....jejichž manželství

s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení" pociťoval,

podle názoru navrhovatelky, i Vrchní soud, když v odůvodnění svého

rozsudku konstatoval, že situace navrhovatelky si zasluhuje

odškodnění, avšak absence jakéhokoliv ustanovení k odstranění

tvrdosti zákona neumožňuje soudu ani správnímu orgánu nárok

přiznat. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává též

rozhodnutí R 11/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,

s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud České republiky

v nálezu publikovaném pod č. 132/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že

jestliže stát poskytne určité skupině méně výhod než jiné, může

tak činit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Tuto

nerovnost zvýraznila ještě novelizace provedená zákonem č.

77/1995 Sb., která umožnila přechod práv na peněžité plnění na

dědice oprávněných osob, což ve svých důsledcích znamená, že tyto

osoby jsou zvýhodněny oproti vdovám a vdovcům po postižených

občanech, jejichž manželství v době postižení neexistovalo, tedy

proti těm, kteří daleko bezprostředněji pociťovali následky

nacistické perzekuce. Stěžovatelka má za to, že již samotná

existence manželství s postiženým občanem je dostatečným důvodem

pro poskytnutí odškodnění a proto navrhuje vypuštění ustanovení

"jejichž manželství s postiženým manželem existovalo v době jeho

postižení". Současně stěžovatelka navrhuje zrušit část ustanovení

§ 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. vyjádřeného slovy "ode dne

účinnosti tohoto zákona", a tím umožnit osobám, jejichž nárok

založí teprve nález Ústavního soudu, aby mohly své nároky uplatnit

(v této souvislosti poukazuje též na nález Ústavního soudu Pl. ÚS

3/94, bod 2, ze dne 12. 7. 1994).

III.

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podala

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 2. 2. 1996

a které je podepsáno předsedou sněmovny se uvádí, že Česká

republika nemůže realizovat pomoc obětem nacistické perzekuce tak,

jak by si tyto oběti zasloužily. Především z finančních důvodů

byly formou humanitárního gesta poskytnuty určité jednorázové

finanční částky omezenému okruhu osob a v omezené výši. Přitom

okruh postižených byl vymezen tak, aby byli zahrnuti především ti

občané, kteří byli postiženi mimořádně citelně. Ani rozšířením

okruhu adresátů této finanční pomoci nelze postihnout všechny

případy obětí nacistické perzekuce a vždy zůstane řada případů

a konkrétních osudů, které by rovněž odůvodňovaly poskytnutí

finanční pomoci. Z těchto důvodů zastává zákonodárný sbor názor,

že napadená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České

republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika

vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 2. 11.

1994, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně

vyhlášen. Přitom zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že tento

zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.

IV.

Podle zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,

mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvě skupiny

oprávněných osob. První skupinu představují samotní postižení,

a to za podmínky, že jsou k datu účinnosti tohoto zákona občany ČR

a že jim do tohoto data nebylo poskytnuto odškodnění jiným státem

za stejné postižení. Druhou skupinu oprávněných osob představují

pozůstalí po postižených osobách. Tato skupina je rozdělena do tří

podskupin. První tvoří nároky vdov a vdovců po postižených

občanech, kteří věznění přežili. Podmínkou je, že manželství

s postiženým existovalo v době postižení a trvalo až do dne úmrtí

postiženého. Uzavření dalšího manželství po smrti postiženého nemá

na nárok vliv. Podmínkou je státní občanství ČR oprávněné osoby ke

dni účinnosti zákona, tj. k l. 12. 1994. Do druhé podskupiny

náleží nároky vdov a vdovců po těch postižených, kteří byli

popraveni nebo zemřeli ve vězení. Také zde se vyžaduje existence

manželství v době úmrtí a existence občanství ČR pozůstalého k l.

12. 1994. Třetí podskupinu pak představují nároky sirotků po

osobách popravených či zemřelých ve vězení, kteří ke dni jejich

úmrtí nedosáhli věku l8 let, přičemž manželství rodičů je

irelevantní. Za sirotka pro tyto účely se považuje jak osvojenec,

tak i pohrobek. Také zde se vyžaduje občanství ČR u oprávněného

k l. 12. 1994.

Za jádro návrhu lze považovat tvrzení o porušení zásady

rovnosti, kterého se měl zákonodárce dopustit tím, že neposkytl

stejnou výhodu (tedy finanční zadostiučinění ) všem osobám, které

byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném

rozsahu. Tato nerovnost je spatřována v tom, že použití institutu

manželství a jeho trvání v době perzekuce jako kritéria pro určení

oprávněných osob v § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb.,

vylučuje z nároku ty osoby, které byly ve fakticky stejné situaci,

u nichž však k uzavření manželství nedošlo či ani dojít nemohlo,

ani ne tak pro důvody subjektivní, ale pro objektivní nemožnost

uzavření manželství.

Ústavní soud zastává názor, že zákon č. 217/1994 Sb., jako

předpis restitučního charakteru, musel použít nějaké kritérium pro

vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů,

oprávněných obdržet určité plnění. Zákonodárce především naprosto

logicky zahrnul do výčtu oprávněných subjektů ty osoby, které

vymezenými útrapami byly dotčeny přímo. Tyto subjekty zákon nazývá

postiženými osobami. Ústavní soud má za to, že i kdyby se

zákonodárce z různých důvodů omezil jen na tyto osoby, těžko by

bylo možné v takovém vymezení spatřovat nerovnost. Zákonodárce

však zvolil rozšíření oprávněných subjektů o osoby, u kterých má

důvodně za to, že perzekucí, která byla vedena přímo proti

postiženým osobám, byly citelným způsobem rovněž dotčeny. Zde měl

zákonodárce buď možnost použít institutů práva civilního (zejména

rodinného a dědického) anebo mohl uzákonit individuální posouzení

každého konkrétního případu ve správním řízení, případně mohl tyto

způsoby určitým způsobem kombinovat, např. tak, že zmocní správní

orgán k odlišnému postupu za účelem odstranění tzv. tvrdosti

zákona. U posuzovaného zákona se zákonodárce přiklonil k první

možnosti a rozšířil osobní rozsah předpisu o další subjekty.

Přitom jako kritérium určil nejužší vztahy rodinné a příbuzenské,

spolu s podmínkou, že tyto vztahy existovaly v době postižení.

Zásadní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon

stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah

právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního

soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze

tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat

nějakou další ( zvláštní) podmínku. V ustanovení § 3 předmětného

zákona však jsou pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro

všechny vymezené oprávněné subjekty, stanoveny podmínky stejné.

Jestliže tedy je v návrhu zmíněn i nález Ústavního soudu, týkající

se zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (Pl. ÚS

3/94 z 12. 7. 1994), pak je třeba konstatovat, že v tomto případě

šlo o situaci, kdy Ústavní soud se nepostavil na stanovisko, že by

snad zákonodárce měl být omezen při definování subjektů, na které

se předpis vztahuje, ale kdy Ústavní soud považoval za neústavní

to, že osobní rozsah restituční normy byl zúžen doplňkovým

kritériem trvalého pobytu. V posuzovaném případě však podmínka

existence manželství v době postižení takový diferenciační

charakter nemá, ale je součástí vlastní definice oprávněných osob.

To, že tomu tak je, vyplývá i ze skutečnosti, že základem pro

určení osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb. je odškodnění

postižených osob, zatím co ostatní subjekty od nich své postavení

a nároky pouze odvozují. To, že zákonodárce mohl postupovat

i jinak, případně umožnit, aby v některých případech (kterým

patrně je i případ navrhovatelky) mohl správní orgán odstranit

tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či

znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl

názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh na zrušení

části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č.

217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžité částky některým

obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,

zamítl, a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od

ústního jednání vyslovili souhlas ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu. Současně Ústavní soud rozhodl, že

nález bude veřejně vyhlášen dne l7. 4. 1996.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. dubna l996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru