Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 47/06 #1Nález ÚS ze dne 02.06.2009Obecně závazná vyhláška města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelMINISTERSTVO - vnitra
Dotčený orgánOBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Sušice
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na územní samosprávu /místní záležitosti veřejného pořádku
právo na územní samosprávu /ochrana životního prostředí
Věcný rejstříkveřejný pořádek
Pozemní komunikace
veřejné prostranství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/53 SbNU 597
Paralelní citace (Sbírka zákonů)250/2009 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2009:Pl.US.47.06.1
Datum vyhlášení11.06.2009
Datum podání13.06.2006
Napadený akt

obecně závazná vyhláška obce/kraje; 4/1998; obecně závazná vyhláška města Sušice o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí; čl. 2/1, čl. 2/2/a, čl. 2/2/b, čl. 2/2/c, čl. 2/2/d, čl. 2/2/e, čl. 2/2/f, čl. 2a, čl. 3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 104 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 10 odst.1 písm.a, § 10 odst.2 písm.c

13/1997 Sb., § 27 odst.3, § 27 odst.4, § 25 odst.6 písm.c, § 25 odst.1

133/1985 Sb., § 5 odst.1 písm.b, § 17 písm.b, § 17 písm.e

183/2006 Sb., § 2 odst.1 písm.d, § 58

200/1990 Sb., § 47 odst.1 písm.g, § 47 odst.1 písm.d, § 22 odst.1 písm.l

246/1992 Sb., § 24 odst.2

289/1995 Sb., § 20 odst.1 písm.g

361/2000 Sb., § 53 odst.2, § 124 odst.4 písm.b, § 124 odst.6, § 128a

40/1964 Sb., § 415

565/1990 Sb., § 4 odst.1

97/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Do působnosti obce nespadá právní úprava soukromoprávních vztahů, mezi které patří i odpovědnost za škodu. Obecně závazná vyhláška, která by stanovila úpravu těchto vztahů, by byla v tomto rozsahu vydána mimo věcnou působnost obce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh ministra vnitra Františka Bublana zrušilo plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 2. června 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů čl. 2 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) a čl. 3 obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí. Návrh na zrušení čl. 2 odst. 2 písm. e) a f) a čl. 2a téže vyhlášky Ústavní soud zamítl.

Obecně závazná vyhláška stanovila povinnosti ve vztahu k užívání a úklidu veřejného prostranství, jakož i pohybu psů na veřejném prostranství.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud zvolil pro přezkum obecně závazné vyhlášky test čtyř kroků (viz nález ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04, N 61/36 SbNU 663). Poté, co konstatoval, že obec vydala napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl. 104 odst. 3 Ústavy (1. krok testu), se zabýval posouzením otázky, zda obec nejednala při vydání napadených ustanovení mimo hranice zákonem vymezené věcné působnosti, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu) a zda obec při jejím vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu).

V rámci uvedeného posouzení Ústavní soud zrušil ustanovení čl. 2 odst. 1 vyhlášky, které podmiňovalo užívání veřejného prostranství k jinému účelu, než ke kterému je určeno, povolením městského úřadu. Stanovení obecné povinnosti mít povolení k zvláštnímu užívání neobstálo ve 2. kroku testu, protože tato povinnost nespadá do působnosti obce. S ohledem na nemožnost identifikování účelu vyhlášky nelze dospět ani k závěru, že by tato působnost byla založena § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

Dále ve 2. kroku testu zrušil vyhláškou stanovené zákazy nakládat a skladovat materiál a výrobky na dobu delší než 24 hodin, resp. skladovat materiály na místech, kde by byla ohrožena bezpečnost občanů či znemožněna volná průchodnost. Podle § 25 odst. 6 písm. c) č. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je totiž umísťování, skládání a nakládání věci nebo materiálů nesloužících k údržbě nebo opravám těchto komunikací, nebudou-li neprodleně odstraněny, zvláštním užívání dálnice, silnice nebo komunikace, které předpokládá povolení příslušného silničního správního úřadu. V tomto rozsahu tedy nespadá stanovení uvedené povinnosti do samostatné působnosti obce.

Rovněž Ústavní soud ve 2. kroku přistoupil ke zrušení zákazu parkování tam, kde by byl znemožněn odvoz odpadků a čištění veřejného prostranství, neboť uvedený zákaz koliduje s oprávněním krajských úřadů a obecních úřadů s rozšířenou působností stanovit místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích v závislosti na třídě silnice podle § 124 odst. 4 písm. b) a odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Zákaz parkování, stání nebo jízdy s motorovým vozidlem po veřejném prostranství mimo vozovku zrušil z důvodu, že obec neměla působnost k vydání obecně závazné vyhlášky i ve vztahu k chodníkům a lesům, v případě kterých je tento zákaz vymezen jako přestupek.

Napadené ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. e) ve spojení s čl. 2a vyhlášky, které stanovilo zákaz volného pobíhání psů na území obce, obstálo ve 2. i 3. kroku testu. Působnost obce pro stanovení tohoto zákazu byla dána § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání. Stanovení tohoto zákazu lze podřadit i pod § 10 písm. a) zákona o obcích, přičemž z hlediska jeho účelu nelze pominout ani jeho souvislost s obecnou povinností předcházet škodě podle § 415 občanského zákoníku.

Stanovení odpovědnosti za znečištění nebo poškození veřejného prostranství a povinnosti neprodleně je odstranit nebo zajistit jejich odstranění sleduje stejný účel jako § 47 odst. 1 písm. d) a písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pročež podle názoru Ústavního soudu neobstojí tento zákaz ve 3. kroku testu. Stanovení odpovědnosti vlastníka nemovitosti hraničící se silnicí nebo místní komunikací za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, je v rozporu s § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 97/2009 Sb., který stanoví obdobnou odpovědnost vlastníka místní komunikace. K tomu Ústavní soud dodal, že do působnosti obce nespadá právní úprava soukromoprávní vztahů, mezi které otázka odpovědnosti za škodu nepochybně patří. Napadené ustanovení tak bylo vydáno mimo věcnou působnost obce, pročež bylo zrušeno ve 2. kroku testu.

Ve 4. kroku posoudil Ústavní soud ustanovení, která obstála ve 2. i 3. kroku testu, z hlediska rozumnosti, přičemž neshledal důvod pro jejich zrušení. Ve vztahu k zákazu znečišťování veřejného prostranství psími exkrementy, jakož i zákazu vodění psů na místa určená pro hraní dětí, Ústavní soud test čtyř kroků neprováděl, nýbrž pouze odkázal na svojí dosavadní judikaturu, podle které ve vztahu k těmto zákazům není dán derogační důvod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

Pl.ÚS 47/06 ze dne 2. 6. 2009

250/2009 Sb.

N 127/53 SbNU 597

Obecně závazná vyhláška města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické ze dne 2. června 2009 sp. zn. Pl. ÚS 47/06 ve věci návrhu ministra vnitra Mgr. Františka Bublana na zrušení čl. 2 odst. 1, odst. 2 písm. a) až f), čl. 2a a 3 obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti města Sušice jako účastníka řízení (nález byl vyhlášen pod č. 250/2009 Sb.).

Výrok

I. Ustanovení čl. 2 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) a čl. 3 obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

II. Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele

1. Návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 13. června 2006, splňujícím obsahové i formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se ministr vnitra (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení v záhlaví citovaných ustanovení obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "vyhláška č. 4/1998", "napadená vyhláška" nebo "předmětná vyhláška") z důvodu v návrhu blíže specifikovaného nesouladu s ústavním pořádkem, zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o obcích").

2. Napadená ustanovení předmětné vyhlášky zní (pozn. red.: včetně pravopisných nepřesností):

Obecně závazná vyhláška

č. 4/1998

o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí

Městské zastupitelstvo v Sušici schválilo na svém zasedání dne 11. března 1998 na základě ustanovení § 14 odst. 1 písm. o) a r), § 16 a § 36 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, tuto obecně závaznou vyhlášku:

Článek 2

Užívání veřejného prostranství

1) Používat veřejné prostranství2 je možné pouze k účelu, pro který je určeno. Používat veřejné prostranství k jinému účelu, než pro které je určeno, je v odůvodněných případech výjimečně možné na základě povolení Městského úřadu v Sušici.

2) Zakazuje se:

a) užívat veřejné prostranství pro nakládání a skládání materiálu, surovin a výrobků na dobu delší než 24 hodin,

b) skladovat materiály na místech, kde by byla ohrožena bezpečnost občanů či znemožněna volná průchodnost a dále na místech, kde jsou umístěna zabezpečovací a obslužná zařízení (např. hydranty, uzávěry plynu, uliční vpustě),

c) parkovat vozidlo a skládat materiál tam, kde by byl znemožněn odvoz odpadků a čištění veřejného prostranství,

d) parkování, stání a jízda s motorovým vozidlem po veřejném prostranství mimo vozovku,

e) volné pobíhání psů na veřejném prostranství, znečišťovat veřejné prostranství psími výkaly; vlastník nebo průvodce psa je povinen neprodleně znečištění veřejného prostranství odstranit,

f) vodění psů na místa určená pro hraní dětí,

g) ...,

h) ...,

Článek 2a

Venčení a pohyb psů na veřejném prostranství

1) Volný pohyb psů bez vodítka na veřejném prostranství v intravilánu města (zastavěném území) je zakázán. Délka vodítka musí v každém okamžiku zajišťovat ovladatelnost psa. Osoba, kterou pes doprovází, je povinna mít psa pod neustálým dohledem.

2) Není-li osoba, kterou pes doprovází, schopna vzhledem ke svému fyzickému stavu či zdatnosti zajistit ovladatelnost psa pomocí vodítka, je povinna použít současně s vodítkem i náhubek.

3) Použitím náhubku se rozumí upevnit psovi náhubek tak, aby znemožňoval kousnutí.

4) Tato ustanovení se nevztahují na psy zdravotnické, služební a slepecké.

Článek 3

Úklid veřejného prostranství

1) V zájmu zajištění čistoty a zlepšení životního prostředí ve městě každý odpovídá za způsobené znečištění nebo poškození veřejného prostranství a je povinen je neprodleně odstranit nebo odstranění zajistit na své náklady.

2) Vlastníci nebo správci nemovitostí, které v zastavěném území města hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídají za škody3, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem. Tyto závady ve schůdnosti chodníků musí být odstraněny bezprostředně po jejich vzniku. Za chodník se podle této vyhlášky považuje místní komunikace, případně její část, určená výhradně pro chodce, dále schody a lávky.

3) Povinnost zajišťovat čistotu chodníků se vztahuje na celou šíři chodníku, která slouží výhradně k chůzi, a to bez ohledu na případné oddělení od nemovitosti či od komunikace pruhem pozemku, sloužícího k jiným účelům než komunikačním.

4) Při úklidu sněhu je zakázáno jeho hromadění na místech, která musí zůstat volná (např. místa přechodů pro chodce, zastávky veřejné dopravy, vjezdy do domů, místa pro zásobování provozoven, místa pro manipulaci se sběrnými nádobami na odpad, uzávěry plynu, vody, uliční vpustě).

-------------------------------

2) § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění

3) § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích

3. Navrhovatel v úvodu svého návrhu konstatoval, že vyhláška č. 4/1998, jakož i vyhlášky, které ji mění, byly vydány Zastupitelstvem města Sušice ústavně konformním způsobem. Námitky navrhovatele tedy směřovaly pouze k obsahovému nesouladu napadených ustanovení předmětné vyhlášky.

4. Ve vztahu k čl. 2 odst. 1 napadené vyhlášky navrhovatel tvrdí, že město není oprávněno uložit vlastníkům veřejného prostranství povinnost mít povolení městského úřadu k užívání svého vlastního majetku k jinému účelu, než ke kterému je veřejné prostranství určeno. Takovéto zmocnění přitom nespatřuje ani v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje vybírat poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, neumožňuje však omezit samotné užívání veřejného prostranství.

5. Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 napadené vyhlášky dále v obecné rovině namítá, že ačkoliv předmětná vyhláška zakazuje vykonávat některé činnosti na veřejném prostranství, nespecifikuje veřejná prostranství, na která se tyto zákazy vztahují. Podle § 10 písm. a) zákona o obcích je přitom obec zmocněna stanovit obecně závaznou vyhláškou, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených nebo že na některých veřejných prostranstvích jsou takové činnosti zakázány. Tato místa musí být ve vyhlášce určena pojmově přesně, jasně a srozumitelně tak, aby jejich lokalizace byla dostatečně konkrétní a nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti, což ale napadené ustanovení nesplňuje.

6. Rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod spatřuje navrhovatel v zákazu užívat veřejná prostranství pro nakládání a skládání materiálu, surovin a výrobků na dobu delší než 24 hodin podle čl. 2 odst. 2 písm. a) napadené vyhlášky, neboť tím nezohledňuje, že veřejné prostranství může být i ve vlastnictví jiných subjektů než města. Omezení vlastnických práv podle § 128 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, je výkonem státní správy, k němuž je příslušný stavební úřad.

7. Podle názoru navrhovatele nebylo město zmocněno ani k přijetí čl. 2 odst. 2 písm. b) napadené vyhlášky, tedy k zákazu skladování materiálů na místech, kde by byla ohrožena bezpečnost občanů či znemožněn volný průchod a kde jsou umístěna zabezpečovací a obslužná zařízení, neboť uvedená problematika je regulována již v § 415 občanského zákoníku, § 29 zákona o pozemních komunikacích a v zákoně č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž regulace parkování a skládání materiálu na pozemních komunikacích podle čl. 2 odst. 2 písm. c) napadené vyhlášky je upravena zvláštními zákony.

8. Zákaz parkování, stání a jízdy s motorovým vozidlem na veřejném prostranství mimo vozovku podle čl. 2 odst. 2 písm. d) napadené vyhlášky neobstojí z důvodu neurčitosti předmětné vyhlášky, pročež navrhovatel považoval tento zákaz za odporující principu právní jistoty.

9. Co se týče zákazu volného pobíhání psů na veřejném prostranství, znečišťování veřejného prostranství psími exkrementy a povinnosti vlastníka či průvodce psa takové znečištění neprodleně odstranit podle čl. 2 odst. 2 písm. e) napadené vyhlášky, ten je podle názoru navrhovatele v rozporu s § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, který na uvedenou problematiku dopadá. Rozpor s § 24 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, spatřoval navrhovatel při posuzování zákazu vodění psů na místa určená pro hraní dětí podle čl. 2 odst. 2 písm. f) napadené vyhlášky. Ačkoliv totiž uvedené ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání umožňuje obecně závaznou vyhláškou upravit pravidla pro pohyb psů na veřejných prostranstvích, místa určená pro hraní dětí nemusí mít vždy povahu veřejného prostranství. Režim užívání těchto prostor navíc může jejich provozovatel upravit provozním řádem. Ustanovení čl. 2a napadené vyhlášky rovněž není podle navrhovatele v souladu s § 24 zákona na ochranu zvířat proti týrání, protože upravilo venčení a pohyb psů na veřejném prostranství, aniž by však současně vymezilo prostory pro volné pobíhání psů.

10. Nakonec námitky navrhovatele směřují proti čl. 3 předmětné vyhlášky, jenž upravuje úklid veřejného prostranství. Podle § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích je obec oprávněna nařízením stanovit rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic. Uložení povinnosti vlastníkům či správcům nemovitosti odstranit závady ve schůdnosti chodníků bezprostředně po jejich vzniku je podle navrhovatele v rozporu s § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, neboť toto ustanovení stanoví pouze odpovědnost vlastníka přilehlé nemovitosti za škody způsobené závadou ve schůdnosti, nikoli jeho povinnost závady odstranit.

II.

Vyjádření účastníka řízení

11. Podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl stejnopis návrhu zaslán účastníkovi řízení. Účastník ve svém vyjádření, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 18. července 2006, v obecné rovině konstatoval, že nesouhlasí se závěrem navrhovatele o rozporu předmětné vyhlášky se zákonem. Vyjádřil se přitom k některým argumentům navrhovatele.

12. Odmítl argument nedostatečné specifikace veřejného prostranství ve vztahu k čl. 2 odst. 2 napadené vyhlášky, neboť je dostatečně definován v § 34 zákona o obcích. Ve vztahu k omezením vlastnického práva vlastníků veřejného prostranství poukázal na to, že v praxi je užívání veřejného prostranství v rámci veřejného blaha spojeno s jistým omezením vlastnického práva. Veškeré zákazy činností podle čl. 2 odst. 2 předmětné vyhlášky jsou městem považovány za činnosti, jež mohou narušit veřejný pořádek nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku. Místa, kde lze tyto činnosti vykonávat, jsou dle názoru účastníka řízení vymezena pojmově přesně, jasně, srozumitelně a jejich lokalizace je dostatečně konkrétní a nevyvolává žádné interpretační pochybnosti. Dále se vyjádřil k jednotlivým povinnostem uloženým předmětnou vyhláškou, u nichž v zásadě zaujal nesouhlasné stanovisko vůči argumentům navrhovatele.

13. Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 písm. e) a f) a čl. 2a napadené vyhlášky uvedl účastník řízení, že smyslem vyhlášky bylo stanovení závazných podmínek k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, dále k ochraně bezpečnosti, zdraví a majetku a také udržování a ochrana čistoty veřejných prostranství města Sušice. Ve vztahu k pojmu "míst určených pro hraní dětí" konstatoval, že dané ustanovení je potřeba vykládat v kontextu celé vyhlášky a především jejího čl. 2, který se vztahuje na užívání veřejného prostranství. K problematice provozního řádu, který reguluje užívání dětských hřišť v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na který odkazuje navrhovatel, účastník řízení uvedl, že vymahatelnost zákazů stanovených provozovatelem je vůči třetím osobám velmi sporná, resp. žádná. Také v praxi existují místa pro hraní dětí, která nejsou provozována žádným provozovatelem, přesto je však žádoucí, aby je psi nenavštěvovali. Vymezení prostoru pro volný pohyb psů je dle názoru města v napadené vyhlášce dostatečné, neboť je použito vymezení "veřejným prostranstvím v intravilánu města (zastavěném území)", na základě argumentu a contrario potom platí, že mimo intravilán je volný pohyb psů vyhláškou města neomezen.

14. Účastník řízení se na závěr vyjádřil k tvrzenému rozporu čl. 3 napadené vyhlášky s § 27 zákona o pozemních komunikacích. Poukázal na problematickou konstrukci tohoto zákonného ustanovení, které stanovuje odpovědnost vlastníků vymezených nemovitostí za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku za dále v zákoně specifikovaných podmínek. Účastník řízení se ve svém vyjádření domníval, že zákonodárce zvoleným textem potlačuje tradiční a logické spojení odpovědnosti s povinností. Poněvadž si tento výše naznačený problém uvědomoval, byl do napadené vyhlášky včleněn text, který dle jeho názoru není v rozporu s § 27 zákona o pozemních komunikacích, neboť důsledně vychází z konstrukce tohoto zákona a jeho meze nepřekračuje. Jde o pouhé deklaratorní shrnutí obecných a logických zásad při úklidu veřejného prostranství bez konkrétně stanoveného nositele povinnosti přesně dle konstrukce založené zákonem o pozemních komunikacích. K odkazu navrhovatele na zákonné zmocnění § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích uvádí, že text napadené vyhlášky vychází z právní úpravy z roku 1998, kdy byl účinný jiný text zákona.

15. Kromě účastníka řízení byl stejnopis návrhu na zrušení napadených ustanovení předmětné vyhlášky zaslán podle § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu veřejnému ochránci práv. Ten svým přípisem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 28. června 2006, oznámil, že do řízení nevstupuje.

16. Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení s žádostí o vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, s čímž oba účastníci vyslovili souhlas podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.

Aktivní legitimace navrhovatele

17. V řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů se podmínky aktivní legitimace zkoumají k okamžiku zahájení řízení [srov. např. nález ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), bod 25]. Podle § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném v době podání návrhu, byl ministr vnitra oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu obce ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tato aktivní legitimace nebyla svázána s dalšími podmínkami [viz nález ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 9/04 (N 13/36 SbNU 139; 90/2005 Sb.)]. Ministr vnitra tedy byl v okamžiku zahájení řízení oprávněn navrhovat zrušení právního předpisu obce, a to zásadně bez ohledu na průběh řízení o dozoru podle tehdy platného a účinného zákona o obcích. Uvedené se tedy vztahuje i na posouzení aktivní legitimace navrhovatele v dané věci. Z hlediska tohoto řízení tedy není rozhodné, že § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 234/2006 Sb., podmiňuje aktivní legitimaci Ministerstva vnitra, procesního nástupce navrhovatele, splněním podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu, neboť posuzovaný návrh byl podán před účinností zmíněné novely [viz nález ze dne 11. prosince 2007 sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.), body 17 a 18].

IV.

Ústavní konformita legislativního procesu

18. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu posuzuje Ústavní soud nejprve otázku, zda napadený právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na otázku, zda obecně závazná vyhláška města Sušice č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí splňuje tato kritéria. Poněvadž předmětem přezkumu je rovněž ustanovení čl. 2a předmětné vyhlášky, které bylo do jejího znění vloženo na základě obecně závazné vyhlášky města Sušice č. 8/2003, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 4/1998 o vzhledu, čistotě, pořádku a ochraně životního prostředí, ve znění vyhlášky č. 6/1998, (dále jen "vyhláška č. 8/2003"), posoudil Ústavní soud zároveň, zda ve světle výše uvedených kritérií obstojí i tato vyhláška.

19. Z písemných podkladů, které Ústavnímu soudu předložil navrhovatel, vyplývá, že vyhláška č. 4/1998 byla schválena na zasedání Městského zastupitelstva v Sušici dne 11. března 1998, přičemž z 19 přítomných zastupitelů hlasovalo pro její přijetí 14 zastupitelů, jeden byl proti a dva se zdrželi hlasování. Dne 13. března 1998 byla vyhláška vyvěšena na úřední desce městského úřadu města Sušice, odkud byla sejmuta dne 1. dubna 1998, tedy po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty. Téhož dne rovněž nabyla účinnosti. Vyhláška č. 4/1998 tedy byla vydána ústavně konformním způsobem, v souladu s § 16, § 36 odst. 1 písm. f) a § 38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době vydání této vyhlášky.

20. Dále Ústavní soud konstatuje, že vyhláška č. 8/2003 byla přijata Zastupitelstvem města Sušice dne 17. prosince 2003. Z 21 členů zastupitelstva se hlasování zúčastnilo 20 zastupitelů, 19 hlasovalo pro návrh a jeden se zdržel hlasování. Dne 17. prosince 2003 byla vyhláška vyvěšena na úřední desce městského úřadu města Sušice, odkud byla sejmuta dne 12. ledna 2004, tedy po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty. Účinnosti nabyla dnem 1. ledna 2004. I ve vztahu k vyhlášce č. 8/2003 Ústavní soud konstatuje, že byla vydána ústavně konformním způsobem, a to v souladu s § 12, § 84 odst. 2 písm. i) a § 87 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném v době vydání této vyhlášky.

V.

Vlastní posouzení napadených ustanovení vyhlášky

21. Podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. test čtyř kroků [srov. nález ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)]. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně, zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Současně platí, že Ústavní soud je vázán svou dosavadní judikaturou, která na řadu otázek nastolených v návrhu již odpověděla. Proto tam, kde již existuje judikatura, považuje Ústavní soud za dostačující, že na ni toliko odkáže, aniž by otázku nově zkoumal pod zorným úhlem testu (viz bod 35 níže). Pouze u těch napadených ustanovení, jejichž obsah nebyl dosud modelově v judikatuře řešen, bude Ústavní soud postupovat dle jednotlivých kroků testu.

V.I

Posouzení z hlediska 1. kroku testu

22. Ústavní soud v rámci prvého kroku testu konstatoval, že obec vydala napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl. 104 odst. 3 Ústavy. V této souvislosti připomíná, že uvedené ustanovení zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění [srov. např. nález ze dne 17. srpna 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/99 (N 112/15 SbNU 93; 216/1999 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (viz výše)].

V.II

Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu

23. Ústavní soud přezkoumal napadená ustanovení z hlediska 2. a 3. kroku testu. Jak již bylo zmíněno, ve druhém kroku posuzoval, zda se obec při jejich vydání nepohybovala ultra vires, tj. mimo věcnou působnost zákonem jí vymezenou. Ve třetím kroku zase posuzoval, zda obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nezneužila zákonem jí vymezenou působnost, a to cestou sledování účelu, který není zákonem aprobován, cestou opomíjení relevantních úvah při přijímání rozhodnutí nebo naopak přihlížení k nerelevantním úvahám.

K čl. 2 odst. 1 napadené vyhlášky

24. Napadené ustanovení podmiňuje užívání veřejného prostranství k jinému účelu, než ke kterému je určeno, povolením městského úřadu. Podle navrhovatele není město oprávněno uložit obecně závaznou vyhláškou vlastníkům veřejného prostranství povinnost mít povolení městského úřadu k užívání svého vlastního majetku, nemůže omezit vlastníka v užívání veřejného prostranství.

25. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou účelu veřejného prostranství, když dospěl k závěru, že tento účel představuje jeho obecné nebo zvláštní užívání. Obecným užíváním se rozumí např. užívání náměstí, místních komunikací chodci a vozidly a je zásadně bezplatné. Zvláštní užívání veřejného prostranství je zase definováno v § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích a za jeho užívání může být vybírán místní poplatek [srov. nález ze dne 25. října 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/95 (N 68/4 SbNU 163; 280/1995 Sb.), nález ze dne 20. listopadu 2001 sp. zn. Pl. ÚS 20/01 (N 176/24 SbNU 305; 8/2002 Sb.)].

26. K samotné povinnosti, jež je obsažena v napadeném ustanovení, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 3. dubna 2007 sp. zn. Pl. ÚS 44/06 [(N 58/45 SbNU 3; 189/2007 Sb.), body 37 a 38], přičemž konstatoval, že kromě výše uvedeného stanovení místního poplatku zákon nedává žádný prostor pro regulaci zvláštního užívání veřejného prostranství obecně závaznou vyhláškou. V dané věci Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od uvedeného právního názoru. Stanovení zvláštního povolovacího režimu pro užívání veřejného prostranství nelze podřadit pod zákonem stanovenou působnost pro vydávání obecně závazných vyhlášek, a to ani co se týče ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích, které umožňuje stanovit zákaz některých činností na některých veřejných prostranstvích v obci, a to za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, které jsou v tomto ustanovení dále specifikovány. Z hlediska takovéhoto posouzení je rozhodné, že všechna zákonná vymezení působnosti obce ve vztahu k pravomoci vydávat obecně závazné vyhlášky předpokládají, že na jejich základě stanovená povinnost bude sledovat jimi vymezený účel. Z napadeného ustanovení, které omezuje jakékoliv jiné než obecné užívání veřejného prostranství, ale nelze s ohledem na rozsah tohoto omezení žádný takovýto účel dovodit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené ustanovení bylo vydáno ultra vires, pročež neobstálo ve 2. kroku testu.

K čl. 2 odst. 2 písm. a) napadené vyhlášky

27. Ve vztahu k napadenému čl. 2 odst. 2 písm. a) předmětné vyhlášky Ústavní soud především uvádí, že již v nálezu ze dne 24. listopadu 1998 sp. zn. Pl. ÚS 38/97 (N 144/12 SbNU 331; 293/1998 Sb.) vyhověl návrhu na zrušení zákazu užívat veřejné prostranství pro nakládání a skládání materiálu a výrobků na dobu delší než 24 hodin, aniž by specifikoval rozpor tohoto zákazu s konkrétním ustanovením zákona. Z hlediska posouzení uvedeného zákazu je rozhodné, že podle § 25 odst. 6 písm. c) bodu 2 zákona o pozemních komunikacích je umísťování, skládání a nakládání věci nebo materiálů nesloužících k údržbě nebo opravám těchto komunikací, nebudou-li neprodleně odstraněny, zvláštním užíváním dálnice, silnice nebo místní komunikace. Zvláštní užívání přitom podle § 25 odst. 1 tohoto zákona předpokládá rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu, tedy orgánu státní správy. Ačkoliv tedy Ústavní soud nevylučuje, že napadený zákaz ve vztahu k ostatním veřejným prostranstvím by mohl být předmětem regulace skrze vyhlášku obce podle § 10 písm. a) zákona o obcích, zrušil napadené ustanovení, protože důsledně neoddělovalo pozemní komunikace a ostatní veřejná prostranství. Napadené ustanovení tak bylo vydáno ultra vires a zrušeno ve 2. kroku testu.

K čl. 2 odst. 2 písm. b) napadené vyhlášky

28. Shora uvedenou argumentaci lze vztáhnout i na zákaz skladovat materiály na místech, kde by byla ohrožena bezpečnost občanů či znemožněna volná průchodnost, a dále na místech, kde jsou umístěna zabezpečovací a obslužná zařízení, obsažený v napadeném čl. 2 odst. 2 písm. b) předmětné vyhlášky. Pojem skládání podle tohoto ustanovení je třeba přitom vztáhnout i na pojem skladovaní, jenž sice předpokládá umístění materiálů na přechodnou dobu, která je delší než v případě samotného skládání, dopadá na něj však účel uvedeného zákonného ustanovení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že se napadené ustanovení vztahuje k celému veřejnému prostranství, a nikoliv jen k uvedeným typům pozemních komunikací. Vzhledem k jeho dikci jej totiž nelze vykládat takovým způsobem, že se vztahuje jen na ta veřejná prostranství, na která nedopadá § 25 zákona o pozemních komunikacích. Napadené ustanovení přitom neobstojí ani s ohledem na nedostatečné vymezení veřejného prostranství, neboť nedostatečně specifikuje místa, na která se má příslušný právní předpis vztahovat.

29. Ve vztahu k místům, kde jsou umístěna zabezpečovací a obslužná zařízení, např. hydranty, uzávěry, uliční vpustě, je stanovená povinnost navíc rovněž v rozporu s § 5 odst. 1 písm. b) a § 17 odst. 1 písm. b) a e) zákona o požární ochraně [srov. nález ze dne 19. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS 26/06 (N 166/42 SbNU 389; 518/2006 Sb.), nález ze dne 21. října 2008 sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (N 176/51 SbNU 163; 22/2009 Sb.), bod 53]. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/06 ponechal Ústavní soud v platnosti povinnost ponechat volný přístup ke kanalizačním vpustím. Napadené ustanovení totiž tuto povinnost vztahuje obecně vůči zabezpečovacím a obslužným zařízením, která jsou uvedeným demonstrativním výčtem pouze blíže specifikovaná. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje ve 3. kroku testu, že napadeným ustanovením byla zneužita působnost obce.

K čl. 2 odst. 2 písm. c) napadené vyhlášky

30. Napadené ustanovení stanovuje zákaz parkování tam, kde by byl znemožněn odvoz odpadků a čištění veřejného prostranství. Podle § 124 odst. 4 písm. b) a odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, jsou krajské úřady a obecní úřady obce s rozšířenou působnosti oprávněny za stanovených podmínek stanovit místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích v závislosti od třídy silnice. Uvedená kompetence těchto obcí je přitom ve smyslu § 128a tohoto zákona výkonem přenesené působnosti, a proto ji nelze regulovat vyhláškou obce. Obec tedy tím, že stanovila zákaz parkování i na veřejných prostranstvích, jež mají charakter pozemních komunikací, jednala ultra vires a napadené ustanovení neobstálo ve 2. kroku testu.

31. Ve vztahu k zákazu skládat materiál podle čl. 2 odst. 2 písm. c) napadené vyhlášky Ústavní soud odkazuje mutatis mutandis na argumentaci ve vztahu k čl. 2 odst. 2 písm. a) napadené vyhlášky (body 27 a 28 tohoto nálezu).

K čl. 2 odst. 2 písm. d) napadené vyhlášky

32. Pokud obec stanovila zákaz parkování, stání nebo jízdy s motorovým vozidlem po veřejném prostranství mimo vozovku, tak tím rovněž konala mimo zákonem stanovenou věcnou působnost. Ve vztahu k chodníkům plyne předmětný zákaz z ustanovení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, přičemž porušení této povinnosti je přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Ve vztahu k lesům, které rovněž mohou mít charakter veřejného prostranství, zase uvedený zákaz plyne z § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), přičemž jeho porušení je přestupkem podle § 53 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Z uvedeného plyne, že přinejmenším ve vztahu k uvedeným typům veřejného prostranství nemá obec působnost pro stanovení napadeného zákazu. Obec tedy tím, že při vymezení veřejného prostranství, na které se vztahuje napadené ustanovení, důsledně neoddělila chodníky, příp. lesy mající charakter veřejného prostranství, a ostatní veřejná prostranství, jednala ultra vires. Ústavní soud proto napadené ustanovení ve 2. kroku testu zrušil.

K čl. 2 odst. 2 písm. e) a f) a čl. 2a napadené vyhlášky

33. Působnost obce ke stanovení zákazu volného pobíhání psů je podle Ústavního soudu založena především podle § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání, lze ho ale s ohledem na jeho účel podřadit i pod působnost podle § 10 písm. a) a c) zákona o obcích. Podle prve zmíněného ustanovení může obec obecně závaznou vyhláškou upravit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro volné pobíhání psů. Samotná obec přitom sledovala stanovením této povinnosti účel ochrany bezpečnosti, zdraví a majetku, tedy účel kompatibilní s § 10 písm. a) zákona o obcích. Ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. e) napadené vyhlášky stanovuje zákaz volného pobíhání psů na veřejném prostranství, aniž by výslovně specifikovalo, kdy se jedná o volné pobíhání psů, a to například bližším vymezením podmínek, za kterých je pobíhání psů na veřejném prostranství dovoleno. Uvedený zákaz je specifikován až v čl. 2a napadené vyhlášky, avšak pouze ve vztahu k pobíhání psů na veřejném prostranství v intravilánu města. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že zákaz volného pobíhání psů bez další specifikace neobstojí s ohledem na požadavek určitosti a právní jistoty [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/05 ze dne 12. 8. 2008 (N 138/50 SbNU 217; 434/2008 Sb.)]. V daném případě však derogační důvod uvedeného zákazu neshledal s tím, že tento zákaz je třeba vykládat ve smyslu specifikace obsažené v čl. 2a napadené vyhlášky, neboť pouze při takovémto výkladu bude odstraněn nedostatek určitosti napadené normy. Uvedené ustanovení konkretizuje pravidla pro pohyb psů na veřejných prostranstvích, zejména z hlediska povinnosti vést psa na vodítku, příp. upevnit psovi náhubek. Takto vymezená pravidla pro pohyb psů lze považovat za dostatečně určitá a jejich účel koresponduje s výše uvedeným účelem sledovaným napadenou vyhláškou [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/06 ze dne 22. 4. 2008 (N 72/49 SbNU 67; 286/2008 Sb.), body 34 a 35, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/05 (viz výše) a nález sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (viz výše), bod 31]. Podle názoru Ústavního soudu je takto stanovené povinnosti nezbytné chápat i z pohledu obecné povinnosti předcházet škodě podle § 415 občanského zákoníku, neboť účel tohoto ustanovení lze vztáhnout i ve vztahu k napadeným povinnostem.

34. Ustanovení § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání nevyžaduje, aby se pravidla pro pohyb psů vztahovala jen na některá určená veřejná prostranství. Navzdory tomu ale musí případná bližší úprava takovéhoto ustanovení obstát z hlediska požadavku určitosti vymezení území, na které se omezení volného pohybu psů vztahuje. V dané věci se toto omezení vztahuje pouze na veřejná prostranství v zastavěném území města. Ačkoliv pojem intravilán města (zastavěné území) není dále vymezen ve vyhlášce č. 4/1998, je třeba otázku obsahu a rozsahu tohoto pojmu zodpovědět s ohledem na maximu vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález ze dne 13. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 10/06 (N 47/44 SbNU 603; 163/2007 Sb.)]. Pojem zastavěného území je definován v § 2 odst. 1 písm. d) a § 58 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Za zastavěné území se přitom podle § 189 odst. 1 stavebního zákona považuje i současně zastavěné území podle právních předpisů účinných do účinnosti stavebního zákona, tedy do 1. ledna 2007. Toto území se podle § 58 odst. 3 tohoto zákona vymezuje v územním plánu. V této souvislosti nelze opomenout, že hranice zastavěného území města jsou vymezeny v Územním plánu města Sušice, jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou č. 2/2000 o závazných částech Územního plánu města Sušice. Takovéto vymezení ve veřejně přístupné obecně závazné vyhlášce je třeba považovat za dostatečné z hlediska právní jistoty adresátů právní normy. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená vyhláška obstála ve 2. i 3. kroku testu.

35. Ve vztahu k zákazu znečišťování veřejného prostranství psími exkrementy podle čl. 2 odst. 2 písm. e) napadené vyhlášky, jakož i zákazu vodění psů na místa určená pro hraní dětí podle čl. 2 odst. 2 písm. f) napadené vyhlášky, Ústavní soud kompetenci obce ve smyslu testu čtyř kroků (bod 21 tohoto nálezu) neprováděl. Ústavní soud v této souvislosti pouze odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, která bez dalšího dopadá i na povinnosti stanovené napadenými ustanoveními. Lze proto ve vztahu k zákazu znečišťování veřejného prostranství psími exkrementy a povinnosti jejich odklizení odkázat na právní závěry uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/06 (bod 35) a posléze v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (bod 31). V případě zákazu vodění psů na místa určená pro hraní dětí se zase uplatní právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/05 a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (bod 33). S ohledem na tyto dosavadní právní závěry tedy Ústavní soud neshledal derogační důvod ve vztahu k těmto napadeným ustanovením.

K čl. 3 odst. 1 napadené vyhlášky

36. Stanovení odpovědnosti za znečištění nebo poškození veřejného prostranství a povinnosti neprodleně je odstranit nebo zajistit jejich odstranění sleduje stejný účel jako § 47 odst. 1 písm. d) a g) zákona o přestupcích [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 44/06 (viz výše), bod 22]. Podle prvního uvedeného ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství. Podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích se zase přestupku dopustí ten, kdo poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení. Ačkoliv je obec oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky za účelem zabezpečení veřejného pořádku a čistoty veřejného prostranství, tedy za účelem sledovaným i napadeným ustanovením, musel Ústavní soud vzít v úvahu, že obsahově totožné povinnosti stanovují za stejným účelem i výše zmíněná ustanovení zákona o přestupcích. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že při vydání napadeného ustanovení obec zneužila svoji působnost, pročež toto ustanovení neobstálo ve třetím kroku testu.

K čl. 3 odst. 2 až 4 napadené vyhlášky

37. Odpovědnost za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, je upravena v § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 97/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 16. dubna 2009. Toto ustanovení stanovuje obecně odpovědnost vlastníka místní komunikace za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice. Uvedenou novelou zákona došlo ke zrušení dosavadního § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, jenž upravoval odpovědnost vlastníka nemovitosti hraničící se silnicí nebo místní komunikací (nikoliv však i odpovědnost správce nemovitosti) obdobně jako napadený čl. 3 odst. 2 předmětné vyhlášky. Je třeba zdůraznit, že účel napadených ustanovení směřuje k vymezení odpovědnosti za škodu, jež vznikla v důsledku závady ve schůdnosti chodníků. Do působnosti obce však nespadá právní úprava soukromoprávních vztahů, mezi které otázka odpovědnosti za škodu nepochybně patří. Takovýto účel nelze dovodit ani z § 10 zákona o obcích, případně z jiných zákonných ustanovení vymezujících působnost obce. Z toho vyplývá, že napadený čl. 3 odst. 2 předmětné vyhlášky byl vydán mimo věcnou působnost obce, a tedy ultra vires. I v tomto případě tedy musel Ústavní soud přistoupit ke zrušení napadeného ustanovení, protože neobstálo ve 2. kroku testu.

38. Z výše uvedeného důvodu neobstojí ani zbylá napadená ustanovení předmětné vyhlášky, která specifikují povinnosti při odstraňování závad ve schůdnosti chodníků. Pokud by tato ustanovení měla dopadat na vlastníka či správce nemovitostí hraničících se silnicí nebo místní komunikací, stanovila by povinnosti nad rozsah povinností stanovených v zákoně, neboť zákon o pozemních komunikacích stanovuje takovou povinnost toliko vlastníkům pozemních komunikací. Oprávnění obce takto regulovat povinnosti vlastníků a správců přilehlých nemovitostí nelze dovodit ani z § 10 zákona o obcích. Pokud by napadená ustanovení byla vykládána tak, že konstruují povinnosti vlastníků komunikací, pak ovšem taková úprava rovněž neobstojí. Podle § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 97/2009 Sb., je sice obec oprávněna stanovit rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic, ovšem toliko ve formě nařízení. Z uvedeného vyplývá, že zmocnění obce nespadá do její samostatné působnosti, nýbrž obec je k příslušné konkretizaci povinnosti vlastníků přilehlých nemovitostí oprávněna pouze formou nařízení obce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (viz výše), bod 57, rovněž usnesení ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. Pl. ÚS 11/06 a usnesení ze dne 9. července 2007 sp. zn. Pl. ÚS 31/06 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr, že obec vybočila z mezí své věcné působnosti, se tak bez dalšího uplatní i ve vztahu k těmto napadeným ustanovením, a proto ani tato ve 2. kroku testu neobstála.

V.III

Posouzení z hlediska 4. kroku testu

39. Ústavnísoud nakonec posoudil napadená ustanovení, vůči nimž neshledal v předchozích krocích testu důvod derogace, z hlediska rozumnosti, tedy zda se rozhodnutí obce nejeví zjevně absurdní, tj. kdy soudní přezkum vede jen k jedinému možnému závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán [srov. nález ze dne 13. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb.), bod 22]. Dospěl přitom k závěru, že takovýto důvod dán není.

40. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavnísoud zrušil napadená ustanovení čl. 2 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) a čl. 3 předmětné vyhlášky podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru