Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 46/97Nález ÚS ze dne 02.12.1998Příspěvek na koupi a provoz motorového vozidla - vyhláška, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkDiskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/12 SbNU 371
Paralelní citace (Sbírka zákonů)312/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.46.97
Datum podání22.12.1997
Napadený akt

jiný právní předpis; 182/1991; vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 26. dubna 1991, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení; § 35/1/c, § 36/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 79 odst.3

2/1993 Sb., čl. 30

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb., § 86, § 87, § 89, § 88

138/1997 Sb., § 35, § 36

182/1991 Sb., § 35 odst.l, § 35 odst.c, § 36 odst.1

312/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 46/97 ze dne 2. 12. 1998

312/1998 Sb.

N 148/12 SbNU 371

Příspěvek na koupi a provoz motorového vozidla - vyhláška, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v plénu ve věci návrhu skupiny poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení ustanovení § 35 odst.

1 písm. c) a části ustanovení § 36 odst. 1 ve slovech "na období

kalendářního pololetí" vyhlášky Ministerstva práce a sociálních

věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním

zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky

v sociálním zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce

a sociálních věcí č. 138/1997 Sb., takto:

1. Ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva práce

a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se

provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní

rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním

zabezpečení ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních

věcí č. 138/1997 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu

ve Sbírce zákonů.

2. Návrh na zrušení části ustanovení § 36 odst. l vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č.

182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení

a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky

v sociálních zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce

a sociálních věcí č. 138/1997 Sb., ve slovech "na období

kalendářního pololetí", se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 22. 12. 1997 obdržel Ústavní soud návrh skupiny 37

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v němž podepsaní

poslanci s odvoláním na čl. 87, odst. l písm. b) Ústavy ČR

navrhují zrušení ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a části

ustanovení § 36 odst. 1 ve slovech "na období kalendářního

pololetí" vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č.

182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení

a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním

zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních

věcí č. 138/1997 Sb. V důvodech svého návrhu navrhovatelé uvádí,

že zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů, zakládá v § 73 odst. 6 písm. b) a v § 86

odst. 1 těžce zdravotně postiženým občanům právo na věcné dávky.

Tento zákon neobsahuje zmocnění pro Ministerstvo práce

a sociálních věcí upravit vyhláškou podmínky pro poskytování

příspěvku na koupi a provoz motorového vozidla těmto občanům.

Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním

zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v § 34 písm. b)

stanoví, že okresní úřady v rámci péče o těžce zdravotně postižené

občany rozhodují o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou

opravu a na provoz motorového vozidla a na úhradu pojistného.

Tento zákon obsahuje v § 58 písm. a) zmocnění pro Ministerstvo

práce a sociálních věcí stanovit vyhláškou podrobnosti

o poskytování dávek a služeb sociální péče. Podrobná úprava péče

o těžce zdravotně postižené občany byla provedena vyhláškou č.

182/1991 Sb. Příspěvek na zakoupení, celkovou úpravu a zvláštní

úpravu motorového vozidla, jakož i příspěvek na provoz motorového

vozidla a příspěvek na úhradu pojistného byly před její

novelizací, provedenou vyhláškou č. 138/1997 Sb., upraveny

v ustanoveních § 35 a § 36 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění

vyhlášky č. 28/1993 Sb., č.137/1994 Sb., č. 206/1995 Sb., nálezu

Ústavního soudu č. 72/1995 Sb. a vyhlášky č. 264/1996 Sb. Nárok na

tyto příspěvky příslušel občanům s těžkými vadami nosného nebo

pohybového ústrojí. Zákon a prováděcí ustanovení § 35 vyhlášky č.

182/1991 Sb. před novelizací přiznával nárok na poskytnutí

příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu

motorového vozidla nikoliv podle data narození žadatele, ale

výlučně podle objektivních a zdravotních kritérií, definovaných

v příloze č. 5 k vyhlášce č. 182/1991 Sb. (amputační ztráta

končetiny ve stehně, amputační ztráta obou končetin v bérci, úplná

obrna nebo těžké ochrnutí dvou končetin, ankylóza jiných kyčelních

kloubů, aj.). Vyhláškou č. 138/1997 Sb. bylo nově stanoveno, že

příspěvek na zakoupení a celkovou opravu motorového vozidla se

poskytne jen tomu občanovi s těžkou vadou nosného nebo pohybového

ústrojí, který ke dni podání žádosti nedosáhl věku 62 let. Z dikce

ustanovení § 35 odst. 4 a 5 lze dovodit, že tato vylučující

podmínka se vztahuje i na občany, kterým již byl v minulosti

příspěvek poskytnut, jestliže věku 62 let dosáhli v době, kdy

uplynulo 10 nebo 5 let podmiňujících právo podat novou žádost

o opětovné poskytnutí příspěvku. Administrativní stanovení horní

věkové hranice pro uplatnění zákonného nároku občanů s těžkou

vadou nosného nebo pohybového ústrojí na věcnou dávku, spočívající

v příspěvku na zakoupení, celkovou úpravu a zvláštní úpravu

motorového vozidla, je podle navrhovatelů v rozporu nejen se

zásadami lidskosti, ale též s principy právního státu, k nimž

patří též princip právní jistoty a ochrany a důvěry občanů v právo

a se zákazem diskriminace z jakéhokoliv důvodu, včetně věkového,

podle čl. 3 ve spojení s čl. 30 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Podle dosavadní právní úpravy se příspěvek poskytnutý

držitelům průkazů mimořádných výhod druhého a třetího stupně (ZTP

a ZTP/P) na provozování motorového vozidla zvýšil, snížil nebo

odňal z úřední moci, jestliže okresní úřad zjistil, že se změnily

skutečnosti, za nichž byl příspěvek, popřípadě jeho zvýšení,

přiznán (§ 36 odst. 9 vyhl. č. 182/1991 Sb.). Toto nebyrokratické

ustanovení bylo vyhláškou č. 138/1997 Sb. nahrazeno novým zněním

§ 36 odst. 1, podle něhož trvale postižení invalidé musejí

o příspěvek na provoz motorového vozidla písemně žádat každého půl

roku. Na mezinárodní úrovni byla přijata řada dokumentů, které

vyzývají členské státy Organizace spojených národů, Mezinárodní

organizace práce, Světové zdravotnické organizace, Rady Evropy,

aj., aby mimo jiné chránily osoby, které nejsou schopny samy zcela

nebo částečně zabezpečovat potřeby normálního osobního nebo

společenského života v důsledku vrozené nebo získané snížené

tělesné nebo duševní schopnosti, proti jakémukoliv omezování

a diskriminačnímu, protiprávnímu či ponižujícímu zacházení.

Byrokratický požadavek, aby trvalí invalidé dvakrát ročně písemně

žádali o příspěvky, postrádá rozumné důvody a je v rozporu jak

s hierarchií sociálních hodnot, tak s podstatou a smyslem

základního práva zdravotně postižených osob na takovou pomoc,

která je nezbytná pro zajištění jejich základních životních

podmínek (podle čl. 30 ve spojení s čl. 4 Listiny). Poukazují dále

na ustanovení § 36 odst. 1 vyhl. č. 138/1997 Sb., v němž se

stanoví, že žadatel o příspěvek se musí písemně předem zavázat, že

vrátí poměrnou část vyplaceného příspěvku v případě, že přestane

plnit podmínky pro přiznání příspěvku. Rovněž podle § 35 odst. 7

se žadatel musí zavázat k vrácení vyplaceného příspěvku nebo jeho

poměrné části, nastanou-li skutečnosti, uvedené pod písm. a) až d)

tohoto ustanovení. Zrušení napadených ustanovení proto nebude

vyžadovat dodatečnou změnu vyhlášky, takže vykonatelnost nálezu

lze spojit s datem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů podle § 58

zákona č. 182/1993 Sb.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.

zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Ministerstvu práce

a sociálních věcí. Ve svém písemném vyjádření ministerstvo

k návrhu uvádí, že návrh skupiny poslanců se týká úpravy

peněžitých dávek (nikoliv dávek věcných, jak se nesprávně v návrhu

uvádí) určených občanům těžce zdravotně postiženým, které

představují podle současného právního stavu součást sociální péče

jako dílčího subsystému postupně transformovaného sociálního

zabezpečení. Upozorňuje na nutnost důsledného rozlišování dvou

linií sociální péče, a to péče poskytované z důvodu příjmové

nedostatečnosti a sociální péče směřující k překonání obtíží,

vyplývajících ze zdravotního postižení. Listina v čl. 30 odst. 2,

jehož se navrhovatelé několikrát dovolávají, zakládá právo

každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je

nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti

předvídané odstavcem 3 téhož článku Listiny směřují k úpravě

institutu životního minima jako určujícího prvku hmotné nouze

v zákoně č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a k úpravě způsobu

a formy poskytování pomoci z důvodu hmotné nouze, jakož i dalších

podmínek a úrovně pomoci v zákoně ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální

potřebnosti. Dávky sociální péče, poskytované občanům těžce

zdravotně postiženým, směřují k překonávání obtíží vyplývajících

z tohoto postižení (§ 86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.) a neřeší

tedy hmotnou nouzi. Jako takové nemohou být tudíž podle názoru

ministerstva dávány do souvislosti s čl. 30 odst. 2 Listiny. Odst.

l čl. 30 Listiny pak tvoří ústavní základ pro systémy zabezpečení

ve stáří při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele, tj. pro

soustavy zabezpečení v našich podmínkách konstituované jako

důchodové, popř. nemocenské pojištění. Z Listiny tedy nelze

dovodit právo občanů zdravotně postižených na specifické postavení

v systému sociální péče. Navíc podle čl. 41 Listiny se lze práv

uvedených v čl. 30 domáhat jen v mezích zákonů, které tento článek

provádějí. Za této situace je věcí zákona, aby v souladu se

všeobecně uznávanými principy humanity a důstojnosti stanovil

systém zabezpečení, který ulehčí a napomůže překonávat obtíže

vyplývající ze zdravotního postižení. Tímto zákonem je tedy

především zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění

pozdějších předpisů. Ustanovení § 86 a § 87 stanoví rozsah

sociální péče o zdravotně postižené občany, přičemž z hlediska

předmětu tohoto řízení je důležité ustanovení § 86 odst. 1

stanovící, že příslušné státní orgány poskytují k překonání

obtíží, vyplývajících z jejich postižení mimo jiné peněžité dávky.

Nárok na dávku a její výplatu, jakož i ostatní obecná ustanovení

o nárocích a o výplatě těchto dávek upravuje § 94 a násl.

citovaného zákona. Příslušnost státních orgánů k poskytování dávek

zdravotně postiženým občanům, jakož i některé aspekty procesní,

upravuje zákon ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR

v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (zejména §

33 a § 34 stanovící věcnou příslušnost, jakož i základní vymezení

jednotlivých typů dávek sociální péče určených pro zdravotně

postižené občany. Na základě zmocňovacích ustanovení (§ 177a odst.

1 zákona č. 100/1988 Sb. a § 58 písm. a) zákona ČNR č. 114/1988

Sb.) byla s účinností od 1. 7. 1997 vyhláškou č. 138/1997 Sb.

novelizována vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon

o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České

republiky v sociálním zabezpečení. Ministerstvo zastává názor, že

tento prováděcí předpis ctí mez zákonů, k jejichž provedení je

určen, které jsou dány ustanoveními § 73 odst. 1, § 86 odst. 1

a částí čtvrtou zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,

jakož i ustanoveními § 33 a § 34 zákona č. 114/1988 Sb.

Ministerstvo tak neshledává z hlediska ústavních principů (čl. 79

Ústavy ČR a čl. 30 Listiny) v doplnění napadených ustanovení

vyhlášky rozpor, který by měl být důvodem pro jejich zrušení.

K samotné povaze změn provedených v ustanovení § 35 odst. 1

písm. c) a § 36 odst. odst. l napadené vyhlášky, účinných od 1.

7. 1997, pak Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že účelem

příspěvku na zakoupení motorového vozidla ve smyslu výše uvedených

zákonných mezí je přispět k překonání zdravotních obtíží tím, že

se občanům odkázaným na individuální dopravu vytvoří částečně

finanční zázemí. Základním hlediskem přitom je, že zakoupené

vozidlo bude používáno k dopravě takto zdravotně postiženého

občana. Ministerstvo je nuceno konstatovat, že ani sféra sociální

péče není prosta snahy některých příjemců dávek, popř. osob jim

blízkých, využít nezanedbatelných výhod přiznávaných v rámci této

péče a obcházet účel pomoci. Přitom možnosti kontroly jsou

z povahy věci omezeny. Po zjištění, že zejména ve skupině příjemců

vyššího věku vozidlo často není užíváno k dopravě postiženého

občana, bylo ustanovení § 35 odst. 1 doplněno o věkovou podmínku.

Smyslem této úpravy bylo, aby se zvýšila pravděpodobnost, že dávka

bude sloužit deklarovanému účelu, tj. k dopravě postiženého. Věk

je vedle zdravotního stavu nezanedbatelným hlediskem pro to, jak

motorové vozidlo může napomoci překonat obtíže plynoucí ze

zdravotního postižení. Záměrem bylo napomoci především těm

zdravotně postiženým, jejichž postižení jim činí jinak

nepřekonatelné obtíže např. při studiu nebo při dopravě do

zaměstnání. Jako mezní hranice pro poskytnutí příspěvku na

zakoupení motorového vozidla byla stanovena hranice 62 let, která

představuje podle předpisů o důchodovém pojištění cílovou hranici

pro odchod do starobního důchodu u mužů v roce 2007. Stanovení

věkové hranice v předpisech o sociálním zabezpečení není

neobvyklé, např. za nezaopatřené lze považovat pouze dítě do 26

let věku, i když další podmínky nezaopatřenosti jsou splněny.

V pracovněprávních předpisech je též stanovena hranice 65 let pro

poskytování náhrady za ztrátu na výdělku apod. Pokud zdravotně

postižený občan z důvodu překročení věkové hranice již nemá

možnost získat příspěvek na zakoupení motorového vozidla, může

požádat o jinou formu pomoci, tj. o příspěvek na individuální

dopravu podle § 37 citované vyhlášky. Ministerstvo zastává názor,

že principu právní jistoty a důvěry občanů v právo se uvedená

úprava nedotkla. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla je

jednorázovou peněžitou dávkou. Nové ustanovení § 35 odst. 1 písm.

c) se nedotýká nabytých práv (např. příspěvku poskytnutého na

zakoupení motorového vozidla osmdesátiletému občanu za účinnosti

předchozího předpisu), ani principu, podle něhož právní předpisy

jsou účinné do budoucna. Právní důsledek spočívající v nepřiznání

dávky z důvodu věku mohl nastat jen v případě, že věku 62 let bylo

dosaženo po účinnosti novely vyhlášky (po 1. 7. 1997). Pokud by

úvaha navrhovatelů o diskriminaci osob těžce zdravotně postižených

z důvodu věku měla nalézt výraz v eventuálním zrušujícím nálezu

Ústavního soudu, lze předvídat v sociální oblasti závažné důsledky

pro celé systémy zabezpečení, které jako své imanentní prvky

obsahují stanovení určitých věkových hranic.

Příspěvek na provoz motorového vozidla podle § 36 odst. 1

vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., je

jednorázovou peněžitou dávkou (v § 32 až § 41 vyhlášky č.

182/1991 Sb. jsou uvedeny dávky jednorázové, v § 42 až § 48

citované vyhlášky pak dávky opakující se), která je od 1. 7. 1997

poskytována na kalendářní pololetí. Z charakteru jednorázové dávky

vyplývá, že musí být vždy o ni znovu žádáno a nárok na ni je znovu

posuzován. V právní úpravě platné od 1. 7. 1997 došlo ke změně jen

v tom, že bylo stanoveno jiné období, na které se příspěvek

poskytuje. I před tímto dnem byl tento příspěvek jednorázovou

dávkou, jak vyplývá ze systematického zařazení § 36 v citované

vyhlášce. Pouze nesprávným postupem příslušných úřadů mohla být

v některých případech tato dávka vyplácena v režimu opakujících se

dávek. Zařazení dávky mezi jednorázové má své věcné důvody, neboť

je třeba provádět periodické sledování využívání dávky, čemuž

koresponduje ověřování podmínek nároku v rámci daného období (1x

za pololetí). Administrativní náročnost, která by mohla být

spojena s výplatou této dávky, byla snížena tím, že s účinností od

2. 12. 1997 se při rozhodování o poskytnutí příspěvku nevydává

správní rozhodnutí, pokud příspěvek byl přiznán v požadovaném nebo

právním předpisem vymezeném rozsahu [§ 54 odst. 1 písm. d) zákona

č. 114/1988 Sb., ve znění zákona č. 289/1997 Sb.]. Jako jediný

právní argument, o který se návrh v této části opírá, uvádějí

navrhovatelé článek 30 Listiny. Příspěvek na provoz motorového

vozidla je však poskytován z důvodu zdravotního postižení občana,

nikoliv z důvodu jeho hmotné nouze, a proto se ani v tomto případě

nelze čl. 30 Listiny dovolávat. Návrh směřuje k tomu, aby v § 36

odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997

Sb., byla vypuštěna slova "na období kalendářního pololetí". Pokud

se tak bez další úpravy uvedeného § 36 stane, nebude zřejmé, na

jaké období se příspěvek poskytuje. Nelze proto souhlasit se

závěrem návrhu, že vypuštění těchto slov nebude vyžadovat

dodatečnou změnu § 36 citované vyhlášky, a že vykonatelnost nálezu

lze spojit s datem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. V případě

vypuštění uvedených slov z § 36 odst. 1 citované vyhlášky bude

proto nutné v § 36 stanovit, na jaké období se tato jednorázová

dávka poskytuje. Není rovněž zřejmé, jak by v případě vypuštění

uvedených slov bylo postupováno ve vztahu k § 71 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo proto

navrhuje, aby byl návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR zamítnut.

III.

Návrh skupiny poslanců se vztahuje k právní úpravě sociální

péče, jejíž základní právní úprava je zakotvena v zákoně č.

100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších

předpisů. V části třetí tohoto zákona, upravující rozsah sociální

péče, stanoví ustanovení § 73 odst. 1 rozlišení této péče, a to

tak, že stát zajišťuje pomoc jednak občanům, jejichž životní

potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti,

dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popř. jinými

příjmy, a jednak občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému

zdravotnímu stavu a věku. Skupinou poslanců předložený návrh se

týká sociální péče, která se vztahuje ke zmíněné druhé oblasti

sociální péče poskytované z důvodů zdravotních obtíží.

Základem argumentace návrhu navrhovatelů na zrušení

ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a části ustanovení § 36 napadené

vyhlášky je jimi tvrzený rozpor těchto ustanovení s principy

právního státu a se zákazem diskriminace z jakéhokoliv důvodu.

Zákaz diskriminace upravený čl. 3 odst. l Listiny v podstatě

zaručuje a konkretizuje rovnost v právech stanovenou čl. 1

Listiny, přitom Ústavní soud ve svých nálezech již několikrát dal

najevo - naposledy ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/97 - že

princip rovnosti v právech není v zásadě chráněn sám o sobě, ale

jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které je

zaručováno ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu

čl. 10 Ústavy ČR. Navrhovatelé sami porušení principu rovnosti,

resp. zákazu diskriminace napadenými ustanoveními, spojují s právy

chráněnými čl. 30 Listiny. V odst. l tohoto článku Listina

stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve

stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

Text Listiny v uvedeném odstavci v podstatě navazuje na čl. 25

Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na

zabezpečení v nezaměstnanosti, nemoci, při pracovní

nezpůsobilosti, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty

výdělečných možností. Z textu uvedeného odstavce Listiny

i zmíněného článku Deklarace plyne, že právo na poskytování

přiměřeného hmotného zabezpečení je třeba spojovat se sociálními

situacemi, postrádajícími právě zmíněný atribut přiměřenosti.

Posuzovaná problematika se však týká sociální péče o těžce

zdravotně postižené občany, kdy přímým důvodem poskytování tohoto

druhu sociální péče ze strany státu - jak je možno dovodit z dikce

ustanovení § 73 odst. 1 i ustanovení § 86 až § 89 zákona č.

100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších

předpisů, který je právě tím zákonem, na který odkazuje odst. 3

čl. 30 Listiny - není nedostatečné hmotné zabezpečení, ale

nezbytnost pomoci při překonávání nepříznivých životních podmínek

vyvolaných zdravotním postižením. Potřeba takové pomoci však

neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny

ústavně zaručených práv, takže dovolávání se čl. 30

a v souvislosti s ním ani čl. 3 a čl. 4 Listiny neobstojí, navíc

vzhledem k ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny je možno práv

z tohoto článku vyplývajících domáhat se pouze v mezích zákonů,

které tato ustanovení provádějí.

Při posuzování důvodnosti návrhu se Ústavní soud proto

především zaměřil na zkoumání souladu napadené vyhlášky se

zákonem, k jehož provedení byla vydána. Ministerstvo práce

a sociálních věcí bylo k vydání vyhlášky k provedení zákona

o sociálním zabezpečení a zákona ČNR o působnosti orgánů České

republiky v sociálním zabezpečení zmocněno ustanoveními § 177a

odst. l zákona o sociálním zabezpečení a § 58 písm. a) zákona ČNR

č. 114/1988 Sb. Každý prováděcí předpis vydávaný ministerstvem je

však vázán čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR pouze k takové podrobnější

úpravě, která se musí pohybovat na základě zákona a v jeho mezích.

V daném případě, pokud jde o hmotné právo, je tímto zákonem zákon

č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon v návaznosti

na ustanovení § 73, upravující osobní a věcný rozsah sociální

péče, pak v ustanovení § 86 stanoví, že občanům těžce zdravotně

postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité

dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení (odst.

l), stát je pak povinen poskytovat těmto osobám pomoc při

pracovním zařazení a uplatnění, jakož i vytvářet podmínky pro

jejich začlenění do společenského a veřejného života (odst. 3).

Novelizovaný prováděcí předpis však v ustanovení § 35 odst. 1

písm. c) omezuje pomoc poskytovanou formou příspěvku na zakoupení

nebo celkovou opravu motorového vozidla občanům s těžkou vadou

nosného a pohybového ústrojí nově stanovenou podmínkou věku

zdravotně postiženého občana - nedosažením věku 62 let, přitom

tuto omezující věkovou podmínku právě v poměru k sociálním právům

nelze považovat za natolik nepodstatnou, že by mohla být stanovena

bez vlivu zákonodárce. Naopak, stanovení věkové hranice je

podstatnou náležitostí tohoto práva samého, neboť vymezuje skupinu

občanů, kteří vůbec mohou právo uplatnit, a právě proto jde o věc,

jejíž úprava přísluší zákonu a nikoliv normě jen zákon

provádějící. Ostatně ve všech případech stanovení věku, jichž se

v této souvislosti dovolává Ministerstvo práce a sociálních věcí,

je věková hranice stanovena zákonem, nikoliv předpisem prováděcím.

Je tedy třeba shrnout, že jestliže předmětem ochrany základní

zákonné normy bylo poskytnutí sociální pomoci občanům

s indikovaným těžkým zdravotním postižením, a to nejen při

pracovním zařazení a uplatnění, ale také při vytváření podmínek

pro jejich začlenění do společenského a veřejného života, pak

prováděcí podzákonná norma vykročila z mezí zákona směrem, kterým

neměla, a zavedením podmínky věku tak stanovila meze sociální

pomoci, kterou zákonná norma neobsahuje. Z uvedených důvodů bylo

proto ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 182/1991 Sb.,

ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., zrušeno dnem vyhlášení tohoto

nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s čl. 79 odst. 3

Ústavy ČR.

V poměru k dalšímu napadenému ustanovení § 36 citované

vyhlášky však takový rozpor shledán nebyl. S vyjádřením

Ministerstva práce a sociálních věcí lze totiž v tomto směru

souhlasit v tom, že příspěvek na provoz motorového vozidla, jehož

se napadené ustanovení § 36 týká, je, jak lze systematickým

výkladem vyhlášky dovodit, příspěvkem jednorázovým. Jediná změna

oproti původní úpravě tak nastala v tom, že došlo ke stanovení

jiného období, na které je tento příspěvek poskytován, a jde tedy

v podstatě jen o podrobnější úpravu poskytnutí dávky sociální péče

[§ 58 písm. a) zákona ČNR č. 114/1988 Sb., ve znění pozdějších

předpisů], která se pohybuje na základě a v mezích zákona.

Vzhledem k tomu, že v poměru k tomuto ustanovení nebyl shledán

důvod pro jeho zrušení, když ani ve vztahu k tomuto ustanovení se

ochrany čl. 30 Listiny, jak již bylo shora uvedeno, dovolávat

nelze, byl návrh skupiny poslanců v této části zamítnut.

V Brně dne 2. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru