Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 46/95Nález ÚS ze dne 10.12.1996Okruh povinných osob podle zákona o navrácení majetkových práv dobrovolných organizací

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/6 SbNU 485
Paralelní citace (Sbírka zákonů)24/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.46.95
Datum vyhlášení10.12.1996
Datum podání15.12.1995
Napadený akt

zákon; 173/1990; kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací; § 2 ve slovech "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

zákon; 232/1991; o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací; § 1/2 ve slovech "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31.12.1991"

zákon; 247/1991; kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací; § 2 ve slovech "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

229/1991 Sb.

232/1991 Sb., § 1 odst.2

24/1997 Sb.

68/1956 Sb., § 2

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 46/95 ze dne 10. 12. 1996

24/1997 Sb.

N 134/6 SbNU 485

Okruh povinných osob podle zákona o navrácení majetkových práv dobrovolných organizací

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 1996

v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky na zrušení

a) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č.

68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují

některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných

organizací,

b) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné

výchovy, do 31.12.1991" v § 1 odst. 2 zákona České národní rady

č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových

práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje

zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se

upravují některé další otázky týkající se dobrovolných

tělovýchovných organizací,

c) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon

č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb.,

o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé

další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných

organizací,

za účasti Parlamentu České republiky jako účastníka řízení

a Jednoty Orel Z. - M., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, jako

vedlejšího účastníka řízení o návrhu na zrušení slov "uvedené

v § 2 zákona č. 68/1956 Sb." v § 2 zákona č. 173/1990 Sb.

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 15. prosince 1995 skupina 43 poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky podala podle článku 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení:

a) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č.

68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují

některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných

organizací,

b) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné

výchovy, do 31.12.1991" v § 1 odst. 2 zákona České národní rady

č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových

práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje

zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se

upravují některé další otázky týkající se dobrovolných

tělovýchovných organizací,

c) slov "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"

v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon

č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb.,

o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé

další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných

organizací.

Vzhledem k obsahu návrhu a příslušných pasáží Sbírky zákonů

Ústavní soud má za to, že petit návrhu by měl správně znít tak, že

se zrušují:

1) slova "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince

1991" v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č.

68/1956,o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují

některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných

organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.,

2) slova "uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci

tělesné výchovy, do 31. prosince 1991" v § 1 odst. 2 zákona

České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu

navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990

Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci

tělesné výchovy a kterým se upravují některé další vztahy,

týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění

zákona České národní rady č. 312/1991 Sb.

Nepřesnost petitu návrhu spočívá v tom, že pod body a) a c)

svého návrhu navrhovatel žádá o zrušení jednoho a téhož, byť

novelizovaného, ustanovení zákona a pod bodem b) návrhu, i když

text napadeného ustanovení cituje v jeho novelizovaném znění,

z označení právního předpisu není patrno, že byl novelizován.

Jinak je však návrh srozumitelný a má všechny zákonné formální

a obsahové náležitosti a lze jej v této podobě projednat

a rozhodnout o něm. Proto nebylo nutné a účelné upozorňovat

navrhovatele na vady návrhu, které mají pouze formální povahu

a jsou vyvolány jen určitou nedůsledností

z legislativnětechnického hlediska, a vyzývat ho k jejich

odstranění.

x

Jednota Orel Z. - M. podala ústavní stížnost proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze 16.2.1995 sp. zn. 13 Co 306/94 a spolu

s ní podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení slov

"uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb." v § 2 zákona č. 173/1990 Sb.

Usnesením ze 6.2.1996 sp. zn. IV. ÚS 170/95 bylo řízení o ústavní

stížnosti přerušeno a návrh na zrušení části právního předpisu byl

postoupen plénu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Usnesením ze 16.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 2/96 byl tento návrh

v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut pro

nepřípustnost (překážka litispendence). Jednota Orel Z.-M. má však

v příslušné části řízení o návrhu skupiny poslanců postavení

vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.

Navrhovatel namítl rozpor napadených ustanovení zákonů

a) s články 1 a 10 Ústavy České republiky, případně s obdobnými

ustanoveními o lidských právech sjednanými v Chartě Spojených

národů, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech

a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech,

b) s články 1,3,4 a 11 Listiny základních práv a svobod

a s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými

v uvedených mezinárodněprávních dokumentech a návrh na zrušení

uvedených zákonných ustanovení odůvodnil zejména těmito

argumenty :

Zákony bývalého Federálního shromáždění a bývalé České národní

rady měly vytvořit právní základ pro navrácení majetkových práv

dobrovolných tělovýchovných organizací, která jim byla odňata

zákonnými předpisy přijatými zákonodárným orgánem totalitního

státu v době, již zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu, nazývá dobou ničení

tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého ničení

a porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského

úpadku, provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům

odlišných názorů a destrukcí tradičních principů vlastnictví. Ve

skutečnosti byl těmito zákony převážně legalizován stav vytvořený

totalitním režimem, protože okruh subjektů povinných k navrácení

majetkových práv spolkům (společenským organizacím) byl vymezen

tak, že většinou noví vlastníci (držitelé) tuto povinnost nemají.

Tyto právní předpisy uzákonily principy nepřijatelné pro

civilizovanou právní společnost, a to

1. že držitel protiprávně odňatého majetku jej nemusí vracet,

2. že riziko plynoucí z koupě protiprávně odňaté věci nemusí nést

kupující této věci, ale její původní (pravý) vlastník,

3. že zákonem potvrzená právní kontinuita mezi původním spolkem

(společenskou organizací) a spolkem (organizací), který po

listopadu 1989 obnovil činnost, nemá účinnost pokud se týká

majetkových práv.

V naprosté většině případů odnětí majetku spolkům provedená orgány

totalitního režimu v době nesvobody, t.j. od února 1948 do

listopadu 1989, stejně jako zrušení spolků byla podle navrhovatele

nezákonná, protože se uskutečnila v rozporu i s tehdy platnými

zákony. Úprava podmínek a způsobu navrácení majetkových práv, jak

ji přinesly napadené právní předpisy, je nejpozději od 1. ledna

1993, ve skutečnosti však již od samého počátku, protiústavní,

neboť tyto zákony, přijaté polistopadovými zastupitelskými sbory,

neuložily povinnost k navrácení majetkových práv spolkům všem, kdo

tento majetek drží, a to ani čs. státu a tím porušily lidská práva

zaručená mezinárodními smlouvami. Článek 11 Listiny základních

práv a svobod zaručuje každému právo vlastnit majetek

a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje jen

ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z této úpravy

vyplývá i právo na ochranu vlastnictví, kterou má poskytovat stát.

Pokud stát tuto svoji povinnost neplní a zákonodárné sbory

přijímají zákony, které v rozporu se zásadou rovnosti zvýhodňují

stát, případně jedny subjekty proti subjektům jiným (spolkům), jde

o typické porušení ústavních předpisů, konkrétně článků 1 a 11

Listiny základních práv a svobod a článku 96 Ústavy. Inkriminovaná

zákonná ustanovení hrubě porušila přirozené právo společenských

organizací a spolků na vrácení majetkových práv tím, že stanovila

okruh subjektů povinných k vrácení majetku tak úzce, že většina

odňatého majetku nemohla být vrácena a došlo k porušení článku 11

Listiny základních práv a svobod o ochraně vlastnického práva

a obdobných ustanovení mezinárodních smluv.

Z návrhu vyplývá, že jde o požadavek rozšíření okruhu

povinných subjektů v rámci navrácení majetkových práv dobrovolných

organizací.

Jde v podstatě o to, že podle navrhovatele měly uvedené

zákony uložit povinnost k navrácení majetkových práv dobrovolných

organizací každému, kdo má tento majetek v držení.

Účastníkem řízení je vedle navrhovatele Parlament České

republiky (§ 28 odst. 1, § 69 zákona č. 182/1993 Sb.). Zákony,

jejichž částečné zrušení je navrženo, sice vydaly Federální

shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a Česká

národní rada, nástupnictví Parlamentu České republiky však vyplývá

jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č.

4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České

a Slovenské Federativní Republiky, jednak z Ústavy České

republiky.

Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., byly-li napadené zákony přijaty a vydány v mezích

ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence zákonodárných

sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl. resp. čl. 102 a násl.

ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve

znění pozdějších předpisů. Z předložených archivních sněmovních

tisků Federálního shromáždění a České národní rady, které Ústavní

soud vyžádal z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, bylo

zjištěno, že schůzí, na nichž se o zákonech a později o jejich

novelizacích hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců,

zákony byly přijaty potřebným počtem hlasů, byly podepsány

příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny ve Sbírce

zákonů. Zákony, jejichž jednotlivá ustanovení skupina poslanců

navrhuje zrušit, se staly platnou součástí našeho právního řádu

a jsou jí dosud, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona ČNR

č. 4/1993 Sb.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. byl návrh

zaslán Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Tehdejší

předseda Poslanecké sněmovny zaujal k návrhu následující

stanovisko:

Zákon č. 173/1990 Sb. přijalo bývalé Federální shromáždění

ČSFR dne 9.5.1990 a účinnosti nabyl dnem 1.6.1990. Cílem zákona

byla nezbytnost okamžitého zrušení zákona č. 68/1956 Sb.,

o organizaci tělesné výchovy, a tím odstranění legislativní

záminky, která by mohla být nástupnickými organizacemi za zrušený

Československý svaz tělesné výchovy zneužita k brzdění přirozeného

demokratického vývoje v oblasti organizace a řízení tělesné

kultury v naší zemi. V době přijetí zákona nebyla jeho jednotlivá

ustanovení v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské

Federativní Republiky ani s Listinou základních práv a svobod,

neboť ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se Listina uvozuje, byl

Federálním shromážděním ČSFR přijat 9.1.1991 a nabyl účinnosti

dnem 8.2.1991. Zákon č. 247/1991 Sb. přijatý bývalým Federálním

shromážděním ČSFR dne 31.5.1991 s účinností od 14.6.1991 sledoval

jednak prodloužení lhůty pro uplatnění nároku u právního nástupce

organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. o jeden rok (ve

skutečnosti šlo o půl roku), jednak stanovil moratorium případných

převodů majetkových práv uvedených právních nástupců. Zákon České

národní rady č. 232/1991 Sb. přijatý dne 22.5.1991 s účinností od

1.6.1991 byl vydán k provedení zákona č. 173/1990 Sb. Zákon České

národní rady č. 312/1991 Sb. přijatý dne 8.7.1991 s účinností od

9.8. 1991 reagoval na legislativnětechnické úpravy, které

vyplynuly z přijetí zákona č. 247/1991 Sb. Všechny tři uvedené

zákony nebyly v době jejich přijetí v rozporu s tehdy platnou

Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky; vzniká však

pochybnost, zda byly plně v souladu s tehdy již účinným ústavním

zákonem č. 23/1991 Sb. Za tohoto stavu věci nutno vyjádřit

stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté

zákony byly v souladu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské

Federativní Republiky. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti

s podaným návrhem skupiny poslanců posoudil ústavnost napadených

zákonů z hlediska jejich souladu s Ústavou a ústavním pořádkem

České republiky a vydal příslušné rozhodnutí.

Z dalších dokladů vyžádaných z Kanceláře Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky bylo zjištěno, že dne 18. května 1993

poslanci J.K. a J. S. předložili zásady zákona o navrácení majetku

spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením

(sněmovní tisk 363). Zásada č. 4 zní takto: "Stanoví se povinnost

toho, kdo v den účinnosti zákona vlastní majetek spolků, jej

vydat, a to na základě písemné výzvy oprávněného, nejpozději však

do 6 měsíců". Zásady zákona byly organizačním výborem přikázány

k projednání rozpočtovému výboru, výboru pro vědu, vzdělání,

kulturu, mládež a tělovýchovu a výboru pro veřejnou správu,

regionální rozvoj a životní prostředí.

Rozpočtový výbor ve svém usnesení z 23.6. 1993 č. 96 pouze

konstatoval, že návrh zásad zákona projednal, výbor pro vědu,

vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu dne 27.1.1994 usnesením č.

132 rozhodl, že zásady zákona nebude projednávat a výbor pro

veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí nepřijal

k tisku 363 žádné usnesení. Organizační výbor dne 3.3.1994 přijal

usnesení č. 297, kterým vzal stanovisko výborů na vědomí a uložil

předsedovi Poslanecké sněmovny, aby je zaslal předkladatelům zásad

zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím

a jiným občanským sdružením. Nic dalšího se v této věci na půdě

zákonodárného sboru neudálo. Dále bylo vyžádáno podle § 48 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření Ministerstva školství, mládeže

a tělovýchovy České republiky jako ústředního orgánu státní

správy. Ministerstvo ve svém vyjádření zejména poukazuje na

složitost řešení potenciálních nových případů restitucí podle

zákonů o navrácení majetku znovu vzniklým dobrovolným organizacím.

Ústavní soud posuzoval návrh skupiny poslanců na zrušení

citovaných ustanovení uvedených zákonů z hlediska jejich souladu

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech

a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, podle §

68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné

sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno

myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých

majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je

tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od

jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob

zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní

politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem

zákona je zmírnění následků některých křivd. Ve své rozhodovací

činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95)

Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při

definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS

47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde

o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní

definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní

projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných.

To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak,

nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité

skupiny subjektů.

Ústavní soud se dále zabýval rozhodovací praxí obecných soudů

v této oblasti a zjistil, že pod č. 9/1996 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, kterou za účelem sjednocování judikatury

obecných soudů vydává Nejvyšší soud, byl publikován rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové z 5.5.1994 sp. zn. 13 Co 88/94,

který obsahuje následující právní stanovisko:

"Podle ustanovení § 2 zákona č. 247/1991 Sb. se navracejí

majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu vzniklým

dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č. 187/1949

Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu

k 31.3.1948.

Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo třeba

uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v § 2 zákona č.

68/1956 Sb. do 31.12.1991.

Povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový

odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel."

Z toho lze dovodit, že byl-li nárok na vrácení majetku řádně

a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného

subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví (sukcesi

univerzální nebo singulární) restituční nároky sledují (např.

rozsudek Vrchního soudu v Praze z 15.5. 1996 sp. zn. 7 Cmo

131/94).

Pokud jde o interpretaci zákona, Ústavní soud poukazuje na

svůj nález z 26. března 1996 Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci,

kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace,

přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle článku 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není

dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem

soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.

Podle názoru Ústavního soudu okruh subjektů povinných

k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není

vymezen tak úzce, jak tvrdí navrhovatel a povinným subjektem může

být i stát, pokud se převzetím majetku, odňatého podle uvedených

zákonů, stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č.

68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č.

173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh

povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě

legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení

citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní

pořádek České republiky.

Proto byl návrh skupiny poslanců podle § 70 odst. 2 zákona

č.182/1993 Sb. zamítnut.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru