Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 46/2000Nález ÚS ze dne 06.06.2001Zrušení § 6 zákona o soudní rehabilitaci

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právn... více
Věcný rejstříklhůta
vojenská a civilní služba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/22 SbNU 205
Paralelní citace (Sbírka zákonů)279/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.46.2000
Datum vyhlášení06.06.2001
Datum podání09.05.2000
Napadený akt

zákon; 119/1990; o soudní rehabilitaci; § 6

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.1, čl. 9 odst.2, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

1/1948 Sb., čl. 18, čl. 29 odst.2

119/1990 Sb., § 6, § 1 odst.1

279/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001

279/2001 Sb.

N 84/22 SbNU 205

Zrušení § 6 zákona o soudní rehabilitaci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo o návrhu

J. B., na zrušení ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o

soudní rehabilitaci, za účasti Parlamentu Poslanecké sněmovny a

Senátu Poslanecké sněmovny, jako účastníků řízení, a za účasti

Okresního soudu v Litoměřicích, Okresního soudu v Českých

Budějovicích a Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejších

účastníků řízení, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Návrh na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, podal navrhovatel podle § 74 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností, doručenou

Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, která směřovala proti usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To 145/2000

a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000,

sp. zn. Rt 2/99.

Navrhovatel v návrhu uvedl, že byl v roce 1957 shledán

jako osoba povinná vojenskou službou v Československé lidové

armádě. Podle povolávacího rozkazu měl nastoupit vojenskou

službu dne 30. 10. 1957. Neučinil tak, neboť mu v jejím výkonu

bránilo náboženské přesvědčení. (navrhovatel se hlásí ke Svědkům

Jehovovým). Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových

Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 211/57, byl

navrhovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby

v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950

k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Na základě

amnestie prezidenta republiky byl navrhovatel z vězení

propuštěn, přičemž ve vazbě strávil asi šest týdnů.

Dne 27. 12. 1957 měl navrhovatel podle nového povolávacího

rozkazu znovu nastoupit vojenskou službu. Vojenskou službu opět

nenastoupil a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových

Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, byl uznán vinným

trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265

odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody

v trvání dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení

byl navrhovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen

potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích

(den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody

v trvání čtyř let.

Navrhovatel v návrhu dále uvedl, že počátkem 90. let

nepodal návrh na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť jednak neměl

důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné

informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy

v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal

stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se

v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky

s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva

na podání stížnosti odmítl použít. Proto se navrhovatel obrátil

na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého

odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,

ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Karlových Varech

usnesením ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. Rt 2/99, návrh zamítl jako

opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To

145/2000, zamítl.

Navrhovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro

rehabilitaci, jak jsou specifikovány v ustanovení § 1 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších

předpisů, a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné

řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v § 6 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle které lze návrh na

zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti

tohoto zákona. Podle názoru navrhovatele je tato lhůta v daném

případě v rozporu s právem na rovnost subjektů před zákonem ve

smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), v rozporu s právem na řádné projednání věci ve

smyslu čl. 36 odst. l Listiny a v rozporu s právem na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy pak

rovněž porušily práva stěžovatele, zakotvená v čl. 40 odst. 5

Listiny a v čl. 4 odt. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se

nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem".

Navrhovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na náboženskou

svobodu, jak je garantováno v čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné

deklarace lidských práv a v čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy, stejně

jako v čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny. Uvedená tvrzení navrhovatel

odůvodňuje poukazem na ustanovení § 30 odst. 2 a § 33 odst. 2

zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, a dále i poukazem na ustanovení § 6 zákona

č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o

odporu proti němu, která žádnou lhůtu pro podání návrhu

neobsahují. Navrhovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu

č. 151/1999 Sb., i praxi justice z poslední doby, vztahující se

k obdobným případům.

II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že k tvrzenému

zásahu do základních práv navrhovatele došlo za přímé aplikace

ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,

usnesením ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 281/2000, řízení o

podané ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadeného

ustanovení zákona o soudní rehabilitaci postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy ČR.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. Pl.

ÚS 26/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh

Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení ustanovení § 6 zákona

č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci V. F., vedené

jmenovaným soudem pod sp. zn. 5 Ntr 2/99.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. Pl.

ÚS 49/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh

Okresního soudu v Českých Budějovicích na zrušení ustanovení § 6

zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci J. P.,

vedené pod sp. zn. 1 Nt 1629/99.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. Pl.

ÚS 47/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh

Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení ustanovení § 6 a

§ 33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, ve věci F. F., vedené jmenovaným soudem

pod sp. zn. 5 Ntr 1/99.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. Pl.

ÚS 8/01, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního

soudu v Olomouci na zrušení ustanovení § 6 zákona č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci L. S., vedené jmenovaným

soudem pod sp. zn. Nt 227/2000.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl.

ÚS56/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh

Okresního soudu v Olomouci na zrušení ustanovení § 6 a § 33

odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, P.

Š., ve věci vedené jmenovaným soudem pod sp. zn. Nt 213/2000.

Ve všech shora uvedených případech mají oprávnění

navrhovatelé podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), právo

účastnit se jednání o dříve podaném návrhu ve věci, sp. zn. Pl.

ÚS 46/2000, jako vedlejší účastníci.

Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení, a to

Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, na Senát

Parlamentu České republiky a na vedlejší účastníky řízení -

Okresní soud v Litoměřicích, Okresní soud v Českých Budějovicích

a Okresní soud v Olomouci, s žádostí o písemné vyjádření

k návrhu, když účastníkem řízení je též ten, kdo zákon nebo jiný

předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal a vedlejším

účastníkem oprávněný navrhovatel, jehož návrh byl odmítnut jako

nepřípustný, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém

vyjádření ze dne 19. 12. 2000 uvedla, že zákon č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, byl schválen potřebnou většinou poslanců

Federálního shromáždění dne 23. dubna 1990, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Navrhovatel

se domnívá, že podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu, žádná lhůta pro

podání návrhu není stanovena, kdežto rehabilitační zákon lhůtu v

§ 6 uvádí. Z tohoto vyvozuje, že občan, žádající o přezkum podle

rehabilitačního zákona, je znevýhodněn oproti občanovi,

žádajícímu přezkum podle zákona č. 198/1993 Sb., o

protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Podle názoru Poslanecké sněmovny toto tvrzení není opodstatněné

a nelze se domnívat, že došlo k porušení čl. 1 Listiny. Nelze

rovněž souhlasit s tvrzením navrhovatele, že § 6 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je v rozporu s čl. 36

odst. 1 Listiny, protože rehabilitační zákon ve snaze odstranit

křivdy, které byly občanům na úseku trestního soudnictví

způsobeny nezákonným odsouzením, a poskytnout morální

zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody,

stanovil možnost domáhat se svého práva všem těm, kteří

splňovali zákonem stanovené podmínky, což je plně v souladu

zároveň i s ustanovením čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze ani

souhlasit s porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6

odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že navrhovatel nevyužil možnosti

k podání návrhu podle rehabilitačního zákona s argumentací, že

neměl důvěru v československé soudy a neměl potřebné informace

nelze bohužel považovat za dostatečný důvod k tomu, aby bylo

napadené ustanovení zrušeno. Bylo pouze na svobodné vůli

navrhovatele, zda využije možnosti, kterou mu náš právní řád

schválením rehabilitačního zákona umožňoval (tj. měl právo na

to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), a

rovněž bylo na něm, aby si potřebné informace opatřil, neboť

stejné podmínky měli všichni ostatní občané, jichž se tento

zákon dotýkal.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne

7. 12. 2000 uvedl, že napadené ustanovení bylo přijato

Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky

dne 23. 4. 1990 s účinností od 1. 7. 1990, tedy ještě v době

před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu Senát nemůže vyjádření

v předmětné věci, které by vycházelo z projednávání dotčeného

ustanovení, poskytnout.

Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření ze dne 22. 1.

2001 uvedl, že má za to, že občané jsou skutečně z hlediska

uplatnění lhůty uvedené v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, a v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu, kde není stanovena

žádná lhůta, ve faktické nerovnosti, když jsou těmito zákony

napravovány stejné či podobné chyby, omyly a křivdy. Podle

Okresního soudu v Litoměřicích, s ohledem na změnu nazírání na

nástup a výkon vojenské služby po roce 1998, z hlediska jejího

odmítnutí z náboženského přesvědčení, je namístě zaujmout názor

k uvedené lhůtě a vydat příslušný nález, kterým by mohlo dojít

k odstranění překážky opožděného podání návrhu.

Okresní soud v Českých Budějovicích se k návrhu ve

stanoveném termínu nevyjádřil.

Okresní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních ze dne 21. 5.

2001a ze dne 23. 5. 2001 navrhl, aby návrhu bylo vyhověno.

Ústavnímu soudu bylo doručeno vyjádření navrhovatele ze dne

23. 2. 2001, ve kterém zaujímá stanovisko k předloženým

vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Navrhovatel

zdůrazňuje nerovnost v postavení navrhovatelů, kteří podávají

návrh podle § 4 zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci,

oproti navrhovatelům, kteří návrh podávají podle § 33

odstavce 2 téhož zákona a na patnácti příkladech vadných

rehabilitačních rozhodnutí, která byla zrušena, dovozuje, že

nedůvěra navrhovatele k československým soudům byla oprávněná.

Po posouzení návrhu na zrušení ustanovení § 6 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i stanovisek k tomuto

návrhu, dospěl Ústavní soud přes veškeré výhrady k dosavadní

úpravě k závěru, že návrh na zrušení napadeného ustanovení není

důvodný.

Napadené ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, zní:

§ 6

1) Návrh lze podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto

zákona. Bylo-li zahájeno přezkumné řízení jen na návrh prokurátora

a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději do

jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn.

2) Zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání

návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do

jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let

ode dne účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení

dosud podán, je třeba jej se žádostí spojit.

3) O navrácení lhůty rozhodne soud, jemuž přísluší konat přezkumné

řízení.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, účelem

zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které

v rozporu s principy demokratické společnosti respektující

občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené

v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách

zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů

osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování

zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené

tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným

osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a

umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti

osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Ústavní soud proto vycházel z nutnosti respektovat vůli

zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu a účelu zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších

předpisů, kterým je zmírnění křivd páchaných v období nesvobody.

Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí

k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy

odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989

rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo

v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů

předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň

částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést

úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli

v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních

zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně

odlišného určení lhůt k jejich uplatnění. Zákon č. 119/1190 Sb.,

o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl prvním

z rehabilitačních zákonů, jehož účelem, jak vyplývá ze shora

citovaného ustanovení § 1 odst. 1, bylo umožnit rychlé

přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených. Tendenci

rehabilitačního předpisu urychlit cestu ke zmírnění následků

křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro

uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec.

Navrhovatel ve svém návrhu namítá porušení níže uvedených článků Listiny, Úmluvy a Všeobecné deklarace lidských práv:

Listina základních práv a svobod:

Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 15 odst. 1:Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Čl. 15 odst. 3: Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 40 odst. 5: Nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obhajoby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod:

Čl. 6 odst. 1: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 9 odst. 1: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

Čl. 9 odst. 2: Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:

Čl. 4 odst. 1: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Všeobecná deklarace lidských práv:

Čl. 18: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadů.

Čl. 29 odst. 2: Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.

Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající

se jak ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce

k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny tak i právu na

spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stanovení

časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu

s namítaným principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1

Listiny, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na

úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž

se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve

stanovené lhůtě. Rovněž námitky navrhovatele na porušení

ostatních namítaných práv nepovažuje Ústavní soud za

opodstatněné. Jak vyplývá ze smyslu shora citovaných napadených

ustanovení, stanovením lhůty k uplatnění práva nejsou tato práva

nijak dotčena.

Ústavní soud konstatuje, že jeho poslání spočívá v kontrole

ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní

předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat

následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo

ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu,

neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je

jednou ze základních náležitostí současných demokratických

právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní.

Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti.

Tvrzení, že navrhovatel neměl důvěru k československým soudům a

neměl ani potřebné informace, jej nezbavuje povinnosti řídit se

platnými právními normami. Chování navrhovatele je subjektivním

prvkem, na základě kterého nelze napadenému ustanovení přičítat

neústavnost.

Z pohledu legislativně technického je třeba konečně zmínit

to, že vyhovění návrhu by znamenalo, bez pozitivní úpravy,

neexistenci jakékoli časové hranice pro uplatnění

rehabilitačního návrhu.

Pokud jde o námitku navrhovatele spočívající v námitce "ne

bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro

který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, nelze

než uzavřít, že ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 6

zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, nelze tuto námitku

akceptovat. Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě směšuje práva

porušená rozsudky z roku 1957 a 1958 s právy porušenými

napadenými rozhodnutími.

Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly znovu proto Ústavní

soud k závěru, že existence práva, která je spojena se lhůtou,

neznamená, že právo bylo omezeno neústavním způsobem.

Z rozboru věci plyne, že navrhovateli právo domáhat se

svého práva u nezávislých a nestranných soudů bylo zaručeno,

navrhovatel však tohoto práva nevyužil. Zákon o soudní

rehabilitaci stanovil v § 6 lhůtu, v níž bylo možno návrh podat,

a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty. Tuto

základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a

dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel

ponechává zcela stranou.

S ohledem na shora uvedené neshledal Ústavní soud po

provedeném řízení navržené ustanovení v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky, důvody ke zrušení § 6 zákona č.

119/1990 Sb., osoudní rehabilitaci, nejdou dány a proto návrh

zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. června 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru