Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 45/97Nález ÚS ze dne 25.03.1998Rozhodné období pro určení nároku na restituci

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkDiskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/10 SbNU 277
Paralelní citace (Sbírka zákonů)79/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.45.97
Datum podání12.06.1997
Napadený akt

zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 4/1 ve slovech "od 25.února 1948"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

143/1947 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1

243/1992 Sb., § 2

79/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998

79/1998 Sb.

N 41/10 SbNU 277

Rozhodné období pro určení nároku na restituci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo ve věci návrhu A. P.,

zastoupené Mgr. J. M., advokátem se sídlem v P., na zrušení části

ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a to v části věty vyjádřené slovy "od 25. února 1948",

za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené

místopředsedkyní, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 12. 6. 1997 doručena ústavní

stížnost, doplněná podáním doručeným dne 19. 9. 1997, která

směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3.

1997, č. j. 28 Ca 381/96-17, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu Louny - okresního pozemkového úřadu - ze dne 3.

9. 1996, č. j. 1508/96-R/4668/93/Ver. Z těchto rozhodnutí vyplývá,

že stěžovatelkou v rámci restituce požadované nemovitosti nelze

vydat, neboť k přechodu majetku na stát došlo dne 13. 8. 1947,

tedy před rozhodným obdobím vymezeným od 25. 2. 1948 do 1.1.1990.

Spolu s touto ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na

prohlášení neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu

vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou,

pro rozpor s čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv

a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod. Dále bylo navrženo zrušení části ustanovení § 4 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen zákon o půdě) v části věty in fine "od 25. února 1948", a to

s obdobnou argumentací o porušení zásady rovnosti a zákazu

diskriminace. Obdobné návrhy spojila stěžovatelka s dalšími, více

než dvaceti ústavními stížnostmi.

Pokud jde o návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., dospěl

soudce zpravodaj ke stejnému závěru jako soudkyně zpravodajka ve

věci sp. zn. Pl. ÚS 43/96, tj. že napadený zákon v žádném řízení,

které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován nebyl.

S odvoláním se na důvody usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13.

5. 1997 proto návrh odmítl jako podaný osobou zjevně neoprávněnou

[§ 43 odst. 1 písm.d) zákona č. 182/1993 Sb.], a to usnesením sp.

zn. IV. ÚS 207/97, ze dne 25. 11. 1997.

Pokud jde o návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1

zákona o půdě, a to v části vyjádřené slovy "od 25. února

1948",je nesporné, že toto ustanovení v předchozím řízení

bezprostředně aplikováno bylo a podmínky § 74 cit. zákona

o Ústavním soudu splněny jsou. Přesto, že ve výše uvedené obdobné

věci sp. zn. Pl. ÚS 43/96 bylo, i pokud jde o tento návrh, vydáno

odmítavé usnesení a návrh byl podle ust. § 43 odst. 1 písm. c)

zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut jako zjevně neopodstatněný, IV.

senát řízení přerušil usnesením sp. zn. IV. ÚS 207/97, ze dne 25.

11. 1997, a předložil věc k posouzení plénu.

V odůvodnění svého návrhu na zrušení části ustanovení § 4

odst. l zákona o půdě navrhovatelka zdůrazňuje, že dr. A. S. (od

něhož navrhovatelka své nároky odvíjí) byl postižen svévolnými

akty jak nacistů, tak i poválečných československých orgánů.

Poukazuje na politické pozadí, které vedlo k přijetí zákona č.

143/1947 Sb., jehož vydání bylo motivováno touhou části české

vlády postihnout majetek hlubocké větve Schwarzenbergů a rozvádí

podrobně argumenty, pro které by měl být tento zákon jako

protiústavní zrušen. Uvedený zákon také podle jejího názoru

představuje v historii českého zákonodárství výjimečný akt tím, že

nebyl aplikován obecně, ale byl a je svévolným a diskriminačním

aktem přímo namířeným proti jedné větvi jedné rodiny, aniž by se

vůbec snažil předstírat, že byl vydán ve veřejném zájmu nebo jako

spravedlivý trest. Uvádí dále, že v porovnání se zákonem č.

142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, byl také mnohem

tvrdší, přísnější a více diskriminační, neboť odnímal v podstatě

bez náhrady vlastníkům veškerý majetek, nikoliv tedy jen majetek

nemovitý. V této souvislosti pak navrhovatelka uvádí, že zákon č.

142/1947 Sb. mohl být použit i v případě hlubocké větve

Schwarzenbergů, přesto však jejich majetek byl zabrán samostatným

zákonem. Ačkoliv osoby, kterým byl majetek vyvlastněn na základě

zákona č. 142/1947 Sb., jsou oprávněny k restituci na základě

§ 6 odst. l písm. b) zákona o půdě, navrhovatelce, jako dědičce

dr. A. S., je stále odpírán restituční nárok na majetek dr. A. S.,

který byl vyvlastněn zákonem č. 143/1947 Sb. Účinek ustanovení §

4 odst. l zákona o půdě je vůči ní diskriminační, neboť mezi

zákonem č. 142/1947 Sb. a zákonem č. 143/1947 Sb. je činěn

neopodstatněný rozdíl.

Poukazuje dále na zákon ČNR č. 243/1992 Sb., který rozšířil

restituce majetku na občany ČR, kteří ztratili svůj majetek podle

dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb.,

a v těchto souvislostech se dovolává článků 2, 14 a 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen

"Pakt"). Zdůrazňuje, že aplikace zásady nediskriminace, obsažená

v čl. 26 Paktu, není omezena pouze na práva uvedeným Paktem

zaručená. Navrhovatelka se dovolává rovněž rozhodnutí Výboru pro

lidská práva v Ženevě (dále jen "Výbor") ve věci Š. V uvedené

věci, ve které byli navrhovatelé postiženi vylučující podmínkou

státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, Výbor mimo jiné konstatoval, že právo vlastnit

majetek jako takové není sice pod ochranou Paktu, nicméně dále

uvedl, že konfiskace osobního majetku nebo odmítnutí státu platit

náhradu za takovou konfiskaci může znamenat porušení Paktu,

jestliže příslušné chování či opomenutí chování bylo založeno na

diskriminačních podkladech v rozporu s čl. 26 Paktu. Při

posuzování, zda podmínky pro restituci či náhradu jsou v souladu

s Paktem, posuzoval Výbor všechny relevantní skutečnosti, včetně

původního vlastnického titulu k dotčenému majetku, jakož i povahu

konfiskace. Zdůraznil pak, že speciální zákon upravující formy

restitucí nesmí rozlišovat mezi oběťmi předchozí konfiskace,

jelikož všechny oběti jsou oprávněny k náhradě bez rozdílu.

V označené věci Výbor dospěl k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb.

porušil práva navrhovatelů zaručená čl. 26 Paktu. Těchto názorů

Výboru se v závěru svého návrhu navrhovatelka dovolává a uvádí, že

požadavek části napadeného ustanovení a z něho plynoucí vyloučení

navrhovatelky, jako dědičky dr. A. S., z práva na příslušnou

náhradu, má pro ni diskriminační účinek v porovnání s ostatními

oběťmi konfiskací a porušuje tak její práva zaručená čl. 26 Paktu.

Navrhuje proto, aby požadavek stanovený v § 4 odst. l zákona

o půdě, který stanoví, že oprávněnou osobou je osoba, jejíž

majetek byl převeden na stát v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, byl

zrušen, případně, aby nebyl v případě navrhovatelky uplatňován.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření k návrhu

odkázala na vyjádření, které k obdobnému návrhu učinila dne 11.

2. 1997 ve věci Pl. ÚS 45/96.

V tomto vyjádření Poslanecká sněmovna především poukazuje na

účel zákona o půdě, kterým je provést restituci neprávem zabraného

majetku tam, kde jej původní vlastník pozbyl v důsledku

protiprávních aktů nebo pod tlakem vyvolaným celkovým bezprávním

společenským klimatem v období časově ohraničeném dobou od

25.2.1948 do 1.1.1990. Obecná zásada restitucí, tj. že den

25.2.1948 je nepřekročitelným mezníkem, byla zde uplatněna shodně

s ostatními restitučními zákony, jejichž smyslem je odstranění

nebo alespoň zmírnění následků pouze některých majetkových

a jiných křivd, neboť provést úplnou rehabilitaci nebo úplné

odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Ve

vyjádření se dále potvrzuje, že zákon byl schválen potřebnou

většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR dne 21.5.1991, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. V závěru

je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším

právním řádem a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.

Podstatou návrhu je tvrzení o porušení zásady rovnosti, resp.

porušení zásady zákazu diskriminace, kterého se podle názoru

navrhovatelky zákonodárce dopustil tím, že vymezením rozhodného

období neumožnil odškodnění majetkových křivd osobám a jejich

nástupcům postiženým na majetku zákonem č. 143/1947 Sb. tak, jak

to učinil v poměru k osobám, u nichž došlo ke ztrátě vlastnického

práva podle zákona č. 142/1947 Sb., popřípadě jak to učinil

zákonem ČNR č. 243/1992 Sb.

Článek 26 Paktu, kterého se navrhovatelka výslovně dovolává,

stanoví, že všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na

stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace. Zákon zakáže

jakoukoliv diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou

ochranu proti diskriminaci z jakýchkoliv důvodů, např. podle rasy,

barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného

přesvědčení, národního nebo sociálního původu, majetku a rodu.

Výbor pro lidská práva v Ženevě, který podle Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech rozhoduje, citovaný článek

vykládá tak, že právo, které tento článek zaručuje, je v rámci

Paktu právem nezávislým a jeho působení se neomezuje pouze na

práva upravená Paktem. Z tohoto pohledu je tedy nerozhodné, že

navrhovatelkou tvrzená diskriminace se týká nároků restitučních.

Samotnou diskriminaci pak Výbor vykládá obdobně jako evropské

orgány rozhodující podle Úmluvy o základních právech a lidských

svobodách, totiž jako odlišování, které se neopírá o "rozumné

a objektivní" důvody.

Československý stát, který se po listopadu

1989 rozhodl odčinit majetkové i jiné křivdy, k nimž došlo

v přecházejícím období v důsledku nedemokratických postupů

předchozího režimu, musel vyřešit způsob, jak to učiní. Rozhodl se

vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd,

vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné

odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné.

Z několika možných koncepcí pak byla zákonodárcem v restitučních

předpisech zvolena ta, která výslovně neruší právní předpisy, na

jejichž základě ke ztrátě vlastnictví došlo, ale naopak

předpokládá v rámci zvláštního řízení zjistit, zda jsou naplněny

všechny podmínky stanovené zákonodárcem ve zvláštních restitučních

předpisech pro nápravu majetkové křivdy.

Základní zákonnou podmínku představuje právě přechod věcí na

stát v tzv. rozhodném období, které v napadeném ustanovení

zákonodárce vymezil. Jeho počátek určil datem 25.2.1948, tedy

datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale

porušoval principy právního státu. Stanovení tohoto data nelze

vykládat tak, že by zákonodárce považoval "předúnorový" režim

zcela a bezvýjimečně za režim respektující principy právního

státu, ale pouze za výraz politické shody v otázce, zda

k restitucím (ke kterým jiné postkomunistické země nepřistoupily

vůbec) přistoupit a pokud ano, jakým způsobem. V tom je nepochybně

zákonodárce suverénem. Navrhovatelce lze přisvědčit v tom, že

počátkem procesu zániku demokracie u nás byl již mnichovský diktát

a že demokracii do určité míry negoval i poválený režim Národní

fronty. Ostatně tento náhled na období tzv. třetí republiky je

obsažen i v některých nálezech Ústavního soudu.

V rámci vymezeného rozhodného období byly v zákonech

sledujících majetkovou restituci - tedy i v posuzovaném zákoně

o půdě - vymezeny tzv. restituční tituly, tj. restituční skutkové

podstaty, zakládající (při splnění dalších podmínek) nárok

oprávněných osob na restituci majetku. O diskriminační pojetí

procesu nápravy majetkových křivd by mohlo jít za situace, kdy by

mezi případy zjevně spadající do rozhodného období byly zařazeny

takové restituční tituly, které by intenzitou zásahu do

vlastnického práva byly, ve srovnání s tituly nezařazenými, zásahy

mírnějšími. Riziko takové situace však zákonodárce vyloučil

zařazením tzv. "generálních skutkových podstat" - § 6 odst.

l písm. p) a r) v zákoně o půdě, resp. § 6 odst. 2 v zákoně č.

87/1991 Sb., (ztráta majetku v důsledku politické perzekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a dále

ztráta majetku bez právního důvodu). Takto široce koncipované

restituční tituly umožňují, aby v každém jednotlivém případě

tvrzené majetkové křivdy, ke kterým došlo v rozhodném období

a které by jinak nebyly podřaditelné pod pojmenované skutkové

situace, byly zváženy a bylo o nich individuálně rozhodnuto.

Zásadní otázkou v projednávané věci bylo posouzení tvrzené

diskriminační povahy počátku tzv. rozhodného období na základě

srovnání postavení navrhovatelky, jako údajné právní nástupkyně

osoby postižené zákonem č. 143/1947 Sb., ve vztahu k osobám, které

pozbyly majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a 108

z roku 1945, u nichž došlo ke ztrátě vlastnických práv ex lege ke

dni účinnosti těchto dekretů, tedy před rozhodným obdobím. I když

připustíme, že ve vztahu k těmto případům ztráty majetku došlo

k určitému prolomení rozhodného období, třeba uvést, že se tak

stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v § 2

zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě zmocnění,

obsaženého v § 7 odst. 2 zákona o půdě. Již sama skutečnost, že

restituční "vstup" před datum 25.2.1948 nemá povahu novelizace

ustanovení § 4 odst. l zákona o půdě - zakotvujícího zmíněné

rozhodné období jako princip - ale dochází k němu vydáním zákona

ČNR č. 243/1992 Sb., naznačuje, že zákonodárce chápal tento

předpis jen jako výjimku související se specifikem dekretů

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., jakož

i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy

předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo

v padesátých letech navráceno československé státní občanství,

jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám, které

v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Připuštění takové výjimky

je třeba chápat jako manifestní projev politické vůle zákonodárce,

který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat

restituční nároky i nadále existencí zmíněného rozhodného období.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospělo plénum

Ústavního soudu k závěru, že v ustanovení § 4 odst. l zákona

o půdě nelze spatřovat nic, co by nasvědčovalo protiústavní povaze

tohoto ustanovení. Ústavní soud ostatně již ve svém nálezu sp. zn.

I. ÚS 59/93, konstatoval, že po listopadu 1989 řešil tehdejší

československý stát prostřednictvím svého nejvyššího

zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které

nastaly po 25. únoru 1948, a že se nepostavil na stanovisko, že

budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to

v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí

suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec, a pokud ano, v jakém

rozsahu, budou majetkové křivdy odčiněny. Lze konstatovat, že

stanovení tzv. rozhodného období, konkrétně pak jeho počátku, se

opírá o "rozumné a objektivní důvody", když zákonodárce byl nucen

jasně vymezit časovou hranici, za kterou v zásadě již nelze jít,

bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby

předmnichovské republiky, či ještě dále. Z pohledu

legislativně-technického třeba konečně zmínit i to, že vyhovění

návrhu by znamenalo, bez pozitivní úpravy, neexistenci jakékoli

spodní časové hranice pro uplatnění restitučních nároků.

Ze všech uvedených důvodů plénum Ústavníhosoudu návrh

zamítlo.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru