Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 43/97Nález ÚS ze dne 29.04.1998Nařízení vlády o vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
SKUPINA SENÁTORŮ
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina senátorů)
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
pravomoc a činnost ústavních orgánů/delegace normotvorby
Věcný rejstříkzaměstnavatel
zaměstnanec
školy
práce přes čas
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/10 SbNU 319
Paralelní citace (Sbírka zákonů)119/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.43.97
Datum vyhlášení29.04.1998
Datum podání09.12.1997
Napadený akt

jiný právní předpis; 68/1997; nařízení vlády, kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 78

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1998 Sb.

143/1992 Sb., § 23

29/1984 Sb., § 51, § 49

65/1965 Sb., § 83

68/1997 Sb., § 2 písm.b, § 23 písm.h


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 43/97 ze dne 29. 4. 1998

119/1998 Sb.

N 48/10 SbNU 319

Nařízení vlády o vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 29. dubna 1998 o návrhu

skupiny poslanců a skupiny senátorů na zrušení nařízení vlády č.

68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti a míra

povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve

školství, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 9. 12. 1997 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, které

obsahuje návrh skupiny 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

ČR na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví

míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce

ostatních pedagogických pracovníků ve školství, a obsahově zcela

stejný návrh podepsaný skupinou 20 senátorů. Nařízení vlády, které

nabylo účinnosti 1. 9. 1997 a které bylo vydáno na základě

ustanovení § 23 písm. h) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších

organizacích a orgánech, v platném znění, navrhovatelé vytýkají,

že je v rozporu se zákonem a toto tvrzení opírají o následující

argumenty.

Podle názoru navrhovatelů zákon č. 143/1992 Sb. [§ 23 písm.

h)] zmocňuje vládu stanovit nařízením "míru vyučovací povinnosti

učitelů, povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických

pracovníků a vychovatelů". Ustanovení § 2 napadeného nařízení

vlády však stanoví, že míru vyučovací povinnosti, resp. povinnosti

výchovné práce, tvoří jednak přímá vyučovací povinnost, resp.

přímá výchovná činnost [písm. a) cit. ustanovení] a příprava na

přímou vyučovací činnost (přímou výchovnou činnost), práce

bezprostředně související s touto činností a další práce, které

vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy ve školách a školských

zařízeních podle Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských

zařízení, a to do rozsahu stanovené týdenní pracovní doby [písm.

b) cit. ustanovení]. Z toho navrhovatelé dovozují, že § 2 vládního

nařízení jde nad rámec zákonného zmocnění, neboť zákon zmocnil

vládu k určení míry vyučovací povinnosti (resp. povinnosti

výchovné práce u ostatních pedagogických pracovníků), čímž je

nepochybně míněna pouze přímá vyučovací činnost nebo přímá

výchovná činnost - tedy pouze povinnosti uvedené pod písmenem a).

Povinnosti stanovené pod písmenem b) tedy nemají svůj základ

v zákoně. Podle názoru navrhovatelů je tedy v tomto směru napadené

nařízení vlády v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhovatelé dále argumentují tím, že rozsah přímé vyučovací

povinnosti, resp. přímé výchovné činnosti, který stanoví příloha

vládního nařízení, je ve srovnání s předchozí právní úpravou

(nařízení vlády č. 503/1992 Sb.) vyšší. Proto, vycházejí-li

navrhovatelé z názoru, že pracovní povinnosti pedagogických

pracovníků naplňovaly již před novou úpravou zákonnou týdenní

pracovní dobu, pak zvýšením přímé vyučovací povinnosti, a tedy

i s tím souvisejících nezbytných ostatních činností, muselo nutně

dojít k překročení nejvyšší zákonem stanovené týdenní pracovní

doby. Ta činí podle § 83 odst. 1 zákoníku práce 43 hodin.

S ohledem na možné zkrácení ve smyslu odst. 3 - 5 tohoto

paragrafu, představuje stanovená týdenní pracovní doba u učitelů

a ostatních pedagogických pracovníků t.č. 42,5 hodin týdně (§ 83

odst. 6 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že nebyl souvztažně

změněn žádný právní předpis, jinak řečeno, že nebylo redukováno

množství jiných pracovních povinností a nedošlo ani ke změně

platného pracovního řádu, který vydává Ministerstvo školství,

mládeže a tělovýchovy ČR podle zmocnění § 58 písm. b) zákona č.

29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších

odborných škol (školský zákon, dostává se tak napadené nařízení

vlády též do rozporu s ustanovením § 83 zákoníku práce, neboť

podzákonným předpisem nelze prodlužovat pracovní dobu nad hranice

stanovené zákoníkem práce. Také v tomto směru tedy došlo dle

názoru navrhovatelů k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Prodloužením

doby přímé vyučovací činnosti byla zkrácena doba pro další

navazující a související činnosti, které pedagogickým pracovníkům

ukládá zejména školský zákon. V tomto směru se navrhovatelé

dovolávají zejména ustanovení § 51 odst. 2 ("pedagogičtí

pracovníci vychovávají žáky ve smyslu vědeckého poznání

a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie; jsou

povinni se na svou práci svědomitě připravovat a dále se

vzdělávat") a ust. § 49 odst. 1 a 2 tohoto zákona, která ukládají

školám povinnost zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků při

činnostech, které přímo souvisejí s výchovou a vzděláváním. Tyto

úkoly jsou školy povinny ve smyslu § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, zajišťovat svými zaměstnanci - pedagogickými

pracovníky. Kromě toho upozorňují navrhovatelé též na § 38a

školského zákona, který ukládá povinnost vedení předepsané

dokumentace, což je rovněž součástí povinností pedagogických

pracovníků. Z toho navrhovatelé dovozují, že je-li vyšší počet

hodin přímé vyučovací činnosti, resp. přímé výchovné činnosti,

musí být vyšší i počet hodin nutných pro plnění povinností, které

s tím nedílně souvisejí. Žádná z nich ovšem redukována nebyla.

Nařízení vlády č. 68/1997 Sb. je proto též v rozporu s citovanými

ustanoveními školského zákona..

Při jednání dne 29. 4. 1998 předložil zástupce skupiny

senátorů originál stanoviska, které k věci podal Ústav státu

a práva Akademie věd České republiky dne 13. 10. 1997, na které se

odvolává i podaný návrh. V tomto vyjádření se uvádí, že není sporu

o tom, že existuje zmocnění vlády založené zákonem a že tedy

zkoumat lze pouze to, zda se nařízením nezakládají povinnosti nové

ve srovnání s předchozí právní úpravou, či zda toto nařízení není

v rozporu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, zejména pak

s § 83. Vzhledem k tomu, že zkrácení pracovní doby je možné pouze

v zákonem stanovených případech a po projednání s příslušným

ústředním odborovým orgánem, je nepochybně možno dovodit, že

stejný postup musí platit i pro prodlužování pracovní doby. Podle

stanoviska je nesporné, že podzákonná norma nemůže stanovit rozsah

pracovní doby nad rámec zákona. Dále se v tomto stanovisku uvádí,

že z porovnání dikce zrušeného a současného vládního nařízení

jasně vyplývá, že se nové povinnosti zakládají, a to v míře

nemalé. Současně se upozorňuje, že zmocnění vlády obsažené v ust.

§ 23 písm.h) zákona č. 143/1992 Sb. předchází časově konstituování

Ústavy nového českého státu. Platí-li tedy, že žádné odvozené

právní předpisy nemohou ukládat nové povinnosti, tím méně tak

mohou činit odvozené právní normy vydané na základě "předústavních

zmocnění".

Při jednání dne 29. 4. 1998 navrhovatelé setrvali na svých

argumentech a zdůraznili, že před i po účinnosti sporného vládního

nařízení platil stejný Pracovní řád pro zaměstnance škol

a školských zařízení, že před tímto datem, tj. 1. 9. 1997, platily

stejné předpisy a proto nemohli nedospět k názoru, že napadené

vládní nařízení, pokud stále platí stejné fyzikální jednotky času,

fakticky zvyšuje dosavadní pracovní úvazky učitelů a jiných

pedagogických pracovníků, a to nad maximální mez stanovenou v §

83 zákoníku práce. Porovnání s některými zeměmi OECD, které

učinila vláda ve svém vyjádření, považují navrhovatelé za právně

zcela bezvýznamné, pro rozhodnutí Ústavního soudu irelevantní

a též i nekorektní, neboť je srovnáváno nesrovnatelné. V jiných

zemích je stanovena maximální míra vyučovací povinnosti a i při

menším objemu odučených hodin zůstává zachován nárok na plný plat.

Kromě tohoto v uváděných zemích nemají učitelé srovnatelné

povinnosti v podobě různých dozorů apod.

II.

Vláda ve vyjádření ze dne 16. 1. 1998, které podala ve smyslu

§ 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uvádí, že návrh

skupiny poslanců a senátorů projednala na své schůzi dne 14. 1.

1998.

Vláda především konstatuje, že námitky navrhovatelů lze

shrnout tak, že rozpor se zákonem spatřují v tom, že bylo

překročeno zákonné zmocnění obsažené v § 23 písm. h) zákona č.

143/1992 Sb., v platném znění, a že byl rovněž porušen § 83

zákoníku práce.

Pokud jde o znění zmocňovacího ustanovení § 23 písm. h)

zákona č. 143/1992 Sb., tj., že "vláda stanoví nařízením míru

vyučovací povinnosti učitelů, povinnosti výchovné práce ostatních

pedagogických pracovníků a vychovatelů" a znění nadpisu § 2

nařízení vlády, v němž se tento pojem interpretuje, uvádí vláda,

že jsou shodné. Vláda považuje za mylný názor, že povinnosti

uvedené v § 2 písm. b) jdou nad rámec zákonného zmocnění a že by

tedy docházelo k rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny.

V tomto směru poukazuje i na stanovisko Ústavu státu a práva,

kterým argumentují navrhovatelé, ve kterém se jasně uvádí, že

zmocnění vlády založené zákonem je dostatečné a že lze zkoumat

pouze to, zda se ve srovnání s předchozí úpravou nezakládají

povinnosti nové či zda napadené nařízení vlády není v rozporu se

zákoníkem práce, zejména pak s jeho § 83. Podle názoru vlády však

k porušení tohoto ustanovení nedošlo. Ze zvláštní povahy činností,

které pedagogičtí pracovníci vykonávají, vyplývají i zvláštnosti

v rozvrhování pracovní doby. Přesně určitelné a měřitelné jsou jen

činnosti spočívají v přímé vyučovací činnosti nebo v přímé

výchovné činnosti. Činnosti ostatní jsou s ohledem na jejich

různorodost a vzhledem k rozdílnosti individuální zkušenosti

a odborné úrovně jednotlivých pedagogických pracovníků prakticky

časově nenormovatelné. Je především věcí ředitelů škol a školských

zařízení, aby v rámci své řídící a organizační činnosti zajistili,

aby plnění všech úkolů pedagogů proběhlo v rámci zákonného rozsahu

pracovní doby. Vláda nesouhlasí s úvahou navrhovatelů o existenci

přímé závislosti mezi počtem hodin přímé vyučovací činnosti, resp.

přímé výchovné činnosti, a počtem hodin prací souvisejících

a navazujících. Podle jejího názoru není žádná z povinností

uvedených v § 2 písm. b) sporného nařízení vlády v rozporu se

zákonnými ustanoveními. Pro učitele a ostatní pedagogické

pracovníky platí zejména § 35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce,

podle kterého je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele

konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní

době. Dalším ustanovením, které upravuje jejich povinnosti je

zejména § 51 odst. 2 školského zákona. Všechny tyto povinnosti

však, jak výslovně vyplývá z § 2 nařízení vlády č. 68/1997 Sb.,

mohou být naplňovány jen do rozsahu stanovené týdenní pracovní

doby. Vláda nesouhlasí ani s námitkou "předústavnosti"

zmocňovacího ustanovení § 23 písm. h) zákona č. 143/1992 Sb.

a připomíná, že znění tohoto paragrafu bylo novelizováno zákonem

č. 40/1994 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1994. K námitce

vztahu mezi mírou přímé vyučovací povinnosti a snahou o přiblížení

se srovnatelnosti kvality vzdělávání se zeměmi Evropské unie vláda

uvádí, že ze zdrojů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

(OECD) i ze zdrojů mezinárodních odborových centrál vyplývá, že

úroveň míry přímé vyučovací činnosti je v České republice nižší,

než ve většině ostatních států, přičemž ve většině vyspělých států

je zákonná pracovní doba o několik hodin kratší než v ČR. Tato

tvrzení dokládá vláda přílohou, která obsahuje tabulku

srovnávající délku pedagogického úvazku učitele v hodinách v ČR

a v dalších sedmnácti evropských i mimoevropských zemích, členěnou

podle stupňů škol. Ze srovnání je patrné, že doba věnovaná přímé

výuce patří v ČR k nejnižším. Ze všech výše uvedených důvodů

zastává vláda ČR názor, že důvody ke zrušení nařízení vlády č.

68/1997 Sb. nejsou dány. Pokud jde o formální náležitosti,

konstatuje se ve vyjádření, že nařízení vlády bylo schváleno jejím

usnesením 12. března 1997, č. 141, jehož ověřené znění je

k vyjádření přiloženo. Dne 9. dubna 1998 zaslal ministr školství,

mládeže a tělovýchovy předsedovi Ústavního soudu návrh novelizace

přílohy k nařízení vlády č. 68/1997 Sb. Z důvodové zprávy k tomuto

návrhu vyplývá, že navrhovaná novela se snaží odstranit některé

nedostatky, ke kterým došlo v souvislosti s vydáním nařízení vlády

č. 68/1997 Sb., a to tím, že má být stanovena u učitelů

základních, středních a vyšších odborných škol, včetně škol

speciálních, míra přímé vyučovací činnosti v rozpětí. Přitom dolní

hranice rozpětí je zpravidla totožná s mírou přímé vyučovací

činnosti, která byla určena ve zrušeném nařízení vlády č.

503/1992 Sb. U učitelů mateřských škol a pedagogických pracovníků

ve vedoucích funkcích by pak měl být obnoven stav, který existoval

před vydáním nařízení vlády č. 68/1997 Sb. Pokud jde o důvody

navrhované změny, je uváděna zejména značná rozdílnost podle

předmětů, místních podmínek a zkušeností učitelů, což vede

k závěru, že je žádoucí, aby konkrétní míru vyučovací povinnosti

mohl stanovit ředitel školy v jistých mezích. Předkládaná změna má

zároveň být systémovým krokem v procesu přenášení řídících

pravomocí z ministerstva na nižší články řízení, čímž by se řízení

školství mělo přiblížit principům obvyklým v zemích Evropské unie.

Ministerstvo dále připomíná, že současně je připraven metodický

pokyn ministra k odměňování učitelů v závislosti na počtu hodin

přímé vyučovací povinnosti. Pokyn doporučuje, aby vyučovací

činnosti nad dolní hranicí byly oceněny osobním příplatkem

a zároveň je navržen postup pro stanovení výše tohoto příplatku.

Zavedení této nové úpravy by nemělo přinést nároky na státní

rozpočet, neboť v praxi by znamenalo zásadní přerozdělení

nenárokových složek mzdy bez zvýšení celkového počtu pedagogů

(určitý nárůst se připouští u mateřských škol). Potřeba odučení

více hodin by měla být řešena zvýšením kratších pracovních úvazků

na plné nebo přesčasovou prací. Také v tomto případě by se tedy

nárokové složky mzdy posílily na úkor složek nenárokových, což

podle názoru ministerstva odpovídá též požadavkům odborových

orgánů. Při jednání dne 29. 4. 1998 setrval zástupce vlády ČR na

vyjádřeném stanovisku, které doplnil v tom směru, že učitelské

povolání přináší i další časově těžko normovatelné činnosti, které

se navíc mnohdy nedějí na pracovišti. Právě proto tyto povinnosti

nařízení vlády omezuje maximálně do rozsahu zákonem stanovené

pracovní doby. Vláda je přesvědčena, že plošná kvantifikace není

možná, že nevystihuje povahu věci a že je potřeba přejít

k systému, který bude hodnotit konkrétní činnost podle místních

podmínek. Takový krok chce vláda učinit navrhovanou novelizací

sporného nařízení. Kromě toho připomněl, že na druhé straně řada

nepřímých povinností učitelům v minulých letech odpadla.

III.

Ústavní soud považuje za nesporné, že pro učitele a ostatní

pedagogické pracovníky platí v plném rozsahu zákoník práce

a předpisy tento zákoník provádějící a že tedy zákonem stanovená

týdenní pracovní doba u této kategorie zaměstnanců činí 42,5

hodiny, jakož i to, že případná přesčasová práce této kategorie

zaměstnanců je podrobena stejnému režimu jako u ostatních

účastníků pracovněprávních vztahů, tedy, že i pro tuto kategorii

zaměstnanců platí § 96 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého práce

konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem

nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem

stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu

pracovních směn je prací přesčasovou, která je omezena zákonnými

limity a ze které vyplývají obecné nároky na příplatek, resp.

náhradní volno (§ 7 nař.vl. č. 108/1994 Sb.). U těch zaměstnanců,

kterým přísluší příplatek za vedení, je plat stanoven již

s přihlédnutím k případné práci přesčas (§ 10 odst. 2 zák.č.

143/1992 Sb., v platném znění). Ze srovnání nařízení vlády č.

503/1992 Sb. s nynějším nařízením č. 68/1997 Sb. vyplývá, že byla

zvolena poněkud jiná forma právní úpravy. Zatím co v dříve platném

nařízení byla míra vyučovací povinnosti stanovena přímo v textu

vlastního předpisu, dnes je obsažena v samostatné příloze. Určení

tzv. dalších povinností [v obou případech jde o § 2 písm. b)] se

liší jen formulačně. V obou případech jsou však limitovány "do

rozsahu týdenní pracovní doby", s tím, že pod čarou je odvolávka

na ustanovení § 83 zákoníku práce a na vyhl. č.. 63/1968 Sb.,

o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění

provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem, ve

znění pozdějších předpisů. Jediný výraznější rozdíl vyplývá

z porovnání počtu hodin přímé vyučovací povinnosti (resp. výchovné

činnosti), nutno však konstatovat, že nelze mluvit o paušálním

zvýšení počtu hodin. Stejný rozsah existuje především

u vychovatelů (konkrétně 28 až 30 hodin ve školních družinách

a speciálních mateřských školách, 25 až 27 hodin v zařízeních pro

ústavní výchovu, 30 až 32 hodin v domovech mládeže apod.), také

u mistrů odborné výchovy se rozsah nezměnil a je určen v rozmezí

30 až 35 hodin. U učitelů stanoví nařízení vlády č. 68/1997 Sb.

přímou vyučovací povinnost o jednu až dvě hodiny vyšší (např.

v mateřských školách 33 místo 31 hodin, na I. stupni ZŠ 24 místo

23 hodin, na II. stupni ZŠ 24 místo 22 hodin, na středních školách

23 místo 21 hodin). Současně však je poněkud nižší základní

povinnost u učitelů prvních tříd na I. stupni, což je oproti

dřívější úpravě nově vytvořená skupina s povinností 20 až 22

hodin. Na druhé straně však v nové úpravě chybí zápočet za funkci

třídního učitele, který činil u učitelů 1. ročníků I. stupně 2

hodiny a u ostatních jednu hodinu. U ředitelů škol došlo rovněž ke

zvýšení o dvě, resp. na středních školách o jednu hodinu,

v některých případech došlo i ke snížení (např. u ZŠ nad jedenáct

tříd z deseti na osm hodin). Pokud jde o námitku, že bylo

překročeno zákonné zmocnění obsažené v § 23 písm. a) zákona č.

143/1992 Sb., zastává Ústavní soud názor, že gramatický výklad

zmocňovacího ustanovení by skutečně spíše naznačoval, že bude

v tomto nařízení vlády určena pouze přímá vyučovací činnost nebo

přímá výchovná činnost, tedy činnosti, které jsou uvedeny v § 2

písm. a) napadeného nařízení vlády. Z toho, že i pro učitele

a jiné pedagogické pracovníky nesporně platí zákonná pracovní doba

42,5 hod., jak bylo výše uvedeno, totiž logicky nemůže plynout nic

jiného, nežli to, že ve zbývající době vykonávají další práce

vyplývající z jejich pracovního zařazení, a to podle pokynů

zaměstnavatele [§ 35 odst.. 1 písm. b) zákoníku práce]. Vymezení

činností v § 2 písm. b) není tedy v rozporu se zmocněním

vyplývajícím ze zákona, ale je spíše nadbytečné, neboť vyjadřuje

pouze to, co vyplývá ze zákona. Pokud se však vyjde ze zásady

"superfluum non nocet", tedy, že nadbytečné neškodí, nemůže tato

skutečnost sama o sobě být důvodem ke zrušení napadeného právního

předpisu, i když si lze zajisté představit, že by se nařízení

vlády omezilo pouze na přímou vyučovací povinnost, resp. výchovnou

činnost. Lze si i představit, že by úprava byla méně rigidní

a stanovila by v daleko širším rozsahu rozpětí, resp. maximálně

přípustný limit, což by umožnilo ředitelům škol v daleko větší

míře přihlédnout k podmínkám školy, náročnosti toho kterého

předmětu, novinek ve výuce atd. Lze si dokonce i představit, že by

nemuselo být v této oblasti přistoupeno k právní regulaci vůbec,

neboť u žádného tvůrčího povolání, mezi které nepochybně učitelské

povolání patří, nelze přesně vymezit co je vlastním výkonem práce

a co jsou činnosti, které nezbytně předcházejí či následují.

Pracovní doba se v takovýchto povoláních těžko může stanovit

způsobem obvyklým např. v dělnických profesích. Lze tedy shrnout,

že napadené nařízení vlády, tím že stanoví závazně míru přímé

vyučovací povinnosti (resp. povinnosti výchovné práce) stanoví de

facto poměr obou částí pracovní doby uvedených v § 2 písm. a)

a v § 2 písm. b) - zde, jak již řečeno, poněkud nadbytečně. Pokud

jde o námitku, že zvýšením počtu hodin přímé vyučovací či výchovné

činnosti došlo k porušení § 83 zákoníku práce, je Ústavní soud

názoru, že napadené nařízení vlády samo o sobě nové povinnosti

nezakládá. Jak vyplývá z výše uvedeného obecného závěru

o charakteru tohoto nařízení, tento právní předpis tím, že

v některých případech stanoví větší počet hodin přímé vyučovací

povinnosti či výchovné práce, mění současně poměr mezi touto prací

a pracemi ostatními, avšak v rámci zákonné pracovní doby. Např.

u zvýšení z 23 na 24 hodin se poměr mění z 0,54 na 0,56, u zvýšení

z 22 na 24 hodin se poměr mění z 0,52 na 0,56 apod. Touto změnou

poměru, kromě toho, že jde o míru malou a nikoliv nemalou (jak

tvrdí navrhovatelé), nedochází ještě nutně k překročení zákonné

pracovní doby. To ovšem nevylučuje, že může v konkrétním případě

dojít k naplnění všech znaků přesčasové práce a ke vzniku nároků

z toho vyplývajících.

V obecné rovině považuje Ústavní soud za účelné připomenout,

že podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení

k provedení zákona v jeho mezích, což znamená, že vláda

nepotřebuje výslovnou delegaci v příslušném zákoně. Nařízení však

nemůže vybočit ze zákonných mezí, nemůže tedy být praeter legem.

Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď

vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz

část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/95, ze

dne 25. 10. 1995, sv. 4, str. 161 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).

Z těchto mezí vláda nevybočila. Ze všech výše uvedených důvodů

Ústavnísoud návrh skupiny poslanců a skupiny senátorů zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 29. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru