Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 43/95Nález ÚS ze dne 03.07.1996Vyhláška města Hořice v Podkrkonoší o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické propagandy na území města

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
kompetenční spor
Věcný rejstříkpravomoc
obec/obecně závazná vyhláška
působnost/samostatná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/5 SbNU 461
Paralelní citace (Sbírka zákonů)203/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.43.95
Datum podání15.12.1995
Napadený akt

obecně závazná vyhláška obce/kraje; 7/94; obecně závazná vyhláška města Hořice v Podkrkonoší o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické propagandy na území města Hořice

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 79 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.2, čl. 17 odst.1, čl. 17 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

203/1996 Sb.

367/1990 Sb., § 15, § 13 odst.2, § 14 odst.1 písm.i, § 14 odst.2, § 17, § 16 odst.2, § 36 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 43/95 ze dne 3. 7. 1996

203/1996 Sb.

N 60/5 SbNU 461

Vyhláška města Hořice v Podkrkonoší o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické propagandy na území města

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu dne 3. července

1996 ve věci návrhu 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,

na zrušení obecně závazné vyhlášky města Hořice v Podkrkonoší ze

dne 25. října 1994 č. 7/94, o zákazu fašistické, komunistické,

nacistické a rasistické propagandy na území města Hořice, za

účasti města Hořice jako účastníka řízení, mimo ústní jednání,

takto:

Vyhláška města Hořice v Podkrkonoší ze dne 25. října 1994 č.

7/94, o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické

propagandy na území města Hořice se zrušuje dnem vyhlášení

tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění:

I.

Skupina 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém

podání ze dne 6. prosince 1995 navrhla, aby Ústavní soud zrušil

obecně závaznou vyhlášku města Hořice v Podkrkonoší č. 7/94 z 25.

října 1994.

Znění této obecně závazné vyhlášky je následující:

Městské zastupitelstvo v Hořicích v Podkrkonoší se usneslo

dne 25. října 1994 podle § 16 a § 36 odst. 1 písm. f), zákona ČNR

č. 367/1990 Sb. o obcích a úplné znění číslo 410/1992 Sb.a vydalo

tuto obecně závaznou

VYHLÁŠKUč. 7/94

o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické

propagandy na území našeho města

§ 1.

Fašistická, komunistická, nacistická a rasistická propaganda

se na území našeho města zakazuje.

§ 2.

Fašistickou, komunistickou, nacistickou a rasistickou

propagandou se rozumí:

a) Požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku.

b) Užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci.

c) Zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí

představovala.

§ 3.

Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni

jejího vyhlášení.

V Hořicích dne 25.10.1994

MĚSTO HOŘICE MĚSTO HOŘICE

K. D. starosta A. R. zástupce starosty

Vyvěšeno dne : 27.10.1994

Ve svém návrhu, podaném podle ustanovení § 64 odst. 2 písm.

b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina 31 poslanců

Poslanecké sněmovny uvádí, že ustanovení § 16 a § 36 odst. 1 písm.

f) zákona o obcích umožňují zastupitelstvu schvalovat a vydávat

k plnění svých úkolů obecně závazné vyhlášky v samostatné

působnosti obce. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR může obec vydávat

obecně závazné vyhlášky, avšak jen v mezích své působnosti, která

může být podle čl. 104 odst. 1 Ústavy ČR stanovena jen zákonem.

Takovým zákonem je v prvé řadě zákon o obcích, v jehož ustanovení

§ 13 odst. 2 se uvádí, že při výkonu samostatné působnosti se obec

řídí jen zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými

ústředními orgány k jejich provedení. Okruh věcí v samostatné

působnosti je příkladmo uveden v § 14 a obecně v § 15 zákona

o obcích. Podle § 16 odst. 2 téhož zákona musí být takové vyhlášky

v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými

ústředními orgány státní správy k jejich provedení.

Nové ustanovení § 17 zákona o obcích podle navrhovatelů

rozšířilo pravomoc obcí omezovat nebo zakazovat vyhláškami

činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek na některých

veřejně přístupných místech, avšak jde jen o místní záležitosti

veřejného pořádku podle § 14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích,

mezi které aktivity definované v napadené vyhlášce nepatří.

"Činností" ve smyslu ustanovení § 17 není výkon práv uvedených

v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Tato

základní práva lze přitom omezit jen při splnění podmínek čl. 17

odst. 4 Listiny. Dále navrhovatelé poukázali na ustanovení čl. 19

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č.

120/1976 Sb.) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (č. 209/1992 Sb.), které obdobným způsobem chrání svobodu

projevu.

Navrhovatelé v této souvislosti argumentují tím, že přípustná

omezení a ochrana svobody projevu byla provedena zejména

ustanoveními § 198, § 198a, § 260 a § 261 trestního zákona, dále

§ 16 zákona č. 81/1966 Sb., § 5 písm. a) zákona č. 468/1991 Sb.

a § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1990 Sb. Protože se propagandou

rozumí podle Spisovného slovníku jazyka českého veřejné šíření,

objasňování, doporučování myšlenek, názorů apod. s cílem získat

přívržence, je pružná dikce vyhlášky rovněž zásahem do práva

k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny.

Konečně tato vyhláška podle názoru navrhovatelů porušuje

ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, dále

čl. 4 odst. 1 Listiny. Poukázali přitom na řadu nálezů Ústavního

soudu, podle kterých může obec v obecně závazné vyhlášce stanovit

povinnosti jen na základě výslovného zákonného zmocnění a při

dodržení své kompetence, což se v daném případě nestalo, neboť

obec jednala mimo oblast samostatné působnosti.

Ze všech výše uvedených důvodů pro porušení vyjmenovaných

ústavních ustanovení čl. 2 odst. 4 a čl. 104 Ústavy ČR, čl. 2

odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1, 2 a 4 a č. 34

odst. 1 Listiny, dále ustanovení § 13 odst. 2 a § 16 odst. 2

zákona o obcích a ustanovení čl. 19 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 10

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992

Sb.) navrhuje skupina poslanců, aby byla předmětná vyhláška města

Hořice zrušena.

K návrhu se vyjádřil účastník město Hořice v podáních ze dne

1. a 19. února 1996. Uvádí v nich, že v době schválení napadené

vyhlášky mělo městské zastupitelstvo 20 členů, z nichž bylo

hlasování přítomno 17 členů a pro vyhlášku hlasovalo 14 členů.

Vyhláška byla vyvěšena od 27. 10. 1994 do 12. 11. 1994 a dosud

nebyla zrušena. K vlastnímu obsahu vyhlášky se účastník řízení

nevyjádřil. Konečně dne 6. 6. 1996 vyslovilo město Hořice souhlas

s tím, aby bylo na základě ustanovení § 44 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání. Obdobně vyslovil

souhlas s upuštěním od ústního jednání zástupce skupiny poslanců

JUDr. J. H. svým dopisem ze dne 27. 6. 1996.

II.

Na základě skutkových zjištění dospěl Ústavní soud

k následujícím závěrům. Návrh byl podán skupinou 31 poslanců

Poslanecké sněmovny, tedy v souladu s ustanovením § 64 odst. 2

zákona o Ústavním soudu. Během řízení sice v důsledku voleb, které

proběhly ve dnech 31.5.-1.6.1996, došlo k zániku mandátu některých

poslanců, kteří návrh podepsali, tato skutečnost však neměla ve

smyslu ustanovení § 68 odst. 1 téhož zákona na projednání návrhu

žádný vliv.

V souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu

bylo zjištěno, že obecně závazná vyhláška města Hořice č. 7/94

byla přijata postupem, který stanoví § 38 odst. 5 zákona o obcích,

tj. za přítomnosti nadpoloviční většiny členů zastupitelstva a se

souhlasem nadpoloviční většiny přítomných. Stejně tak byly

dodrženy podmínky pro její vyhlášení a tudíž i nabytí platnosti

podle § 16 odst. 3 a 4 zákona o obcích.

Vzhledem k tomu, že napadená vyhláška byla přijata a vydána

ústavně předepsaným způsobem, mohl Ústavní soud přistoupit

k posouzení, zda byla splněna další podmínka ústavně konformního

vzniku právního předpisu, tj. zda byl rovněž přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence. Ústava ČR v tomto směru

stanoví v čl. 79 odst. 3, že orgány územní samosprávy mohou na

základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu

zákonem zmocněny. Toto ustanovení ovšem dopadá na oblast přenesené

působnosti, kdy obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném

zvláštními zákony a musí být k tomu zmocněna, což však v daném

případě nebyla. Proto je třeba posoudit, zda byla napadená

vyhláška vydána v mezích kompetence stanovené v čl. 104 odst.

1 a 3, který se týká územní samosprávy a samostatné působnosti

obce.

Působnost zastupitelstva v oblasti samostatné působnosti může

být stanovena jen zákonem. Takovým zákonem je zejména zákon ČNR č.

367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. Podle ustanovení § 14

odst. 1 písm. i) tohoto zákona patří do samostatné působnosti obce

vydávání obecně závazných vyhlášek ve věcech patřících do

samostatné působnosti. Podle ustanovení § 13 odst.1 téhož zákona

může obec samostatně spravovat své záležitosti. O které

záležitosti se jedná, stanoví blíže jeho § 14 odst. 1 příkladným

výčtem a dále § 17 a obecněji to stanoví jeho § 14 odst. 2, podle

kterého obec v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém

územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu

a tvorbu zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností,

které jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon

státní správy.

Ústavní soud přitom ve své judikatuře stojí na stanovisku, že

stanovení povinností cestou obecně závazné vyhlášky je možné jen

na základě výslovného zákonného zmocnění. Pokud pak jde o zákaz

něco činit ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je to možné jen zákonem.

V případě, že zákaz něco činit je současně formou zásahu do

základních práv a svobod, je to možné stanovit ve smyslu

ustanovení čl. 4 odst. 2 jen zákonem a za podmínek, které Listina

stanoví.

Obsahem napadené vyhlášky je zásah do svobody projevu podle

čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Takový zásah

je však možný jen za podmínek stanovených Listinou v čl. 17 odst.

4. Forma, kterou se tak může stát, je podle čl. 4 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod pouze zákon, tedy nikoli podzákonný akt,

navíc ještě nikoli s celostátní působností. Zastupitelstvo města

Hořice se proto pokusilo upravit otázky, které jsou svěřeny do

výlučné kompetence zákonodárce. Ten tak již učinil zejména

v ustanoveních § 198, § 198a, § 260 a § 261 trestního zákona,

jejichž text napadená vyhláška pouze jinými slovy reprodukuje.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená vyhláška

nebyla vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence, tj. konkrétně

v mezích čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, dále konkretizovaných ve

výše uvedených ustanoveních zákona o obcích. Proto se již Ústavní

soud nezabýval dalším obsahem obecně závazné vyhlášky města Hořice

č. 7/94 a nezbylo mu, než v souladu s ustanovením § 70 odst.1

zákona o Ústavnímsoudu rozhodnout, jak ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 3. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru