Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 43/2000Usnesení ÚS ze dne 14.09.2000Návrh na zrušení § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. (č. 99/1963 Sb.)

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 32/19 SbNU 293
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.43.2000
Datum podání13.03.2000
Napadený akt

zákon; 99/1963; občanský soudní řád; § 241/2 věta druhá

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241 odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000

U 32/19 SbNU 293

Návrh na zrušení § 241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. (č. 99/1963 Sb.)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o návrhu P.J., zastoupeného JUDr. Z.O., na zrušení ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel spojil svůj návrh na zrušení výše citovaného ustanovení občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění, se svojí včas podanou ústavní stížností, kterou napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2000, čj. 30 Cdo 2519/99-61. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o dovolání navrhovatele, který se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 1998, čj. 25 Co 796/98-20, potvrzujícího usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1998, čj. Nc 5278/97-12, o zastavení řízení, a to z toho důvodu, že dovolatel, sám právnického vzdělání nemaje, nesplnil podmínku povinného zastoupení účastníka dovolacího řízení advokátem. Navrhovatel tvrdí, že úprava povinného zastoupení v dovolacím řízení zasahuje do jeho práv zejména tím, že navozuje z důvodu majetkových poměrů či sociálního původu navrhovatelovo znevýhodnění vůči jiným, což je v rozporu s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále tím, že ztěžuje přístup jednotlivce k právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ustanovení věty druhé v § 241 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV.ÚS 155/2000 a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 5278/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel společně s dalšími pěti žalobci, uživateli bytů obytného domu v H., zažalovali SBD "o vydání a převedení nemovitého majetku a členských podílů na celkovém majetku žalovaného". Na výzvy soudu k odstranění vad podání žalobci svoje podání doplnili, avšak ani takto doplněná podání neobsahovala podle názoru soudu přesný, konkrétní a srozumitelný petit žaloby, a proto okresní soud řízení zastavil. Odvolání, ve kterém žalobci upřesnili, že mají za to, že o transformaci žalovaného družstva rozhodoval nekompetentní orgán, shromáždění delegátů, namísto valné hromady členů družstva, že k platné transformaci nedošlo a že majetkové nároky jednotlivých členů je třeba řešit v rámci likvidace žalovaného, Krajský soud v Hradci Králové odvolání neshledal opodstatněným a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když uvedl, že vady žaloby vedly k její nezpůsobilosti k projednání, neboť z žaloby nebyl zřejmý žalobní petit. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Na výzvu soudu k odstranění vad podaného dovolání, jakož i ke splnění podmínky tzv. povinného zastoupení, dovolatelé reagovali v tom smyslu, že jsou svéprávné osoby, které odmítají povinné zastoupení, avšak pro případ, že by toto odmítnutí mělo být jediným důvodem k zastavení dovolacího řízení, žádali, aby jim byl advokát ustaven soudem bezplatně, neboť si placenou úhradu zastupování nemohou dovolit, konkrétně navrhovatel z toho důvodu, že je důchodce. K dalším výzvám a poučením soudu o možnosti a podmínkách ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 2 o. s. ř. a k doložení listin ohledně majetkových a výdělkových poměrů navrhovatel reagoval nejasným podáním bez zaslání potřebných dokladů, a poté Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením řízení o dovolání zastavil pro nesplnění podmínky povinného zastoupení.

Ústavní soud přezkoumal návrh na zrušení § 241 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, z hlediska tvrzeného rozporu s článkem 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ustanovení § 241 odst. 2 věta druhá o. s. ř. zní: "Nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná."

Současná právní úprava občanského sporného řízení umožňuje aktivní roli účastníků řízení bez zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení před soudem prvého a druhého stupně. Účastník vystupuje v řízení před těmito soudy samostatně, má-li za to, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, může se dát v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (mimo jiné advokátem na základě udělené plné moci), nebo mu za splnění zákonem stanovených podmínek může zástupce ustanovit soud. V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení. Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen, s právnickým vzděláním zastoupen advokátem. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů. Při nazírání na právní úpravu povinného zastoupení účastníka v občanském soudním řízení jako celku a v jeho rámci jen v určitém rozsahu případů (dovolatel, pokud sám není právně vzdělán anebo za něho nejedná jeho zaměstnanec či člen s právnickým vzděláním, či za stejných podmínek žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů), Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v článku 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí.

Požadavek povinného zastoupení sledující nejen kvalifikovanou ochranu subjektivních práv účastníka řízení, ale i profesionálně koncentrovaný průběh sporu, lze jen stěží vyžadovat absolutně, tedy i u těch, u kterých náklady spojené s právním zastoupením advokátem přesahují jejich finanční možnosti. Obecně v občanském soudním řízení platí, že zastoupený sám hradí náklady spojené s právním zastoupením, pokud jeho majetkové poměry neodůvodňují, aby zastoupení nesl stát, to ovšem při splnění podmínek stanovených zákonem. "Bezplatnou" právní pomoc tedy lze obecně poskytnout, nikoliv však plošně bez diferenciace podmíněné právě objektivně postižitelnými poměry účastníka řízení, konkrétně sociálními či majetkovými hledisky. Stejné závěry platí i v případě povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení. Pokud tedy navrhovatel svoji tvrzenou ekonomickou slabost nikterak neprokázal či nedoložil, nereagoval tím na výzvy obecného soudu adekvátním způsobem, jenž by, samozřejmě za splnění dalších zákonných podmínek, mohl vést k ustanovení advokáta soudem a hrazení nákladů s tím spojených státem, tedy de facto k tomu, o co navrhovatel usiloval. Byl to tedy navrhovatelův nevhodně zvolený procesní postup, směšující povinné zastoupení jako procesní institut se sociálními či majetkovými hledisky, který v konečném důsledku vedl k zastavení dovolacího řízení, což evidentně vylučuje jakýkoliv diskriminující kontext, a tedy i relevanci ústavně právní argumentace o nesouladu napadeného ustanovení s článkem 3 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud navržené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto mu nezbylo než návrh na zrušení ustanovení § 241 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn, jako zjevně neopodstatněný odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. září 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru